Helen Annette Krieger

Tristesse provinciale

Tristesse provinciale

"Ne-e, tady už nic není."Strohá odpověď na otázku, kterou jsem vlastně ani nemusela pokládat, protože toho, že na žitavském nádraží není automat na kafe, jsem litovala už několikrát. Tvrdnu tady pokaždé, když cestuju z Drážďan do Liberce nebo naopak.

Odpověď té ženy v pokladně vystihuje celou tragiku Horní Lužice. Žitava leží v jihovýchodním cípku Saska, samozřejmě "v srdci Evropy", lépe řečeno v takzvaném Euroregionu Nisa, tedy tam, kde si německé, české a polské lišky dávají dobrou noc. Výše nezaměstnanosti tu dosáhla 22 %. Ještě před deseti lety žilo v Žitavě 36 000 lidí, dnes je to pouhých 26 000. Všichni ostatní, především mladí, odcházejí co nejdříve pryč za prací a nápojovými automaty. Stejně jako moje kadeřnice, která také pochází ze Žitavy a teď vlastní nejmodernější kadeřnický salón ve Wiesbadenu. Z pěti místních gymnázií zbydou příští rok zřejmě jen dvě.

V nádražní hale visí trojjazyčný ukazatel k univerzitě Goerlitz-Zittau a podrobný orientační plán celého nádraží. Ale obchody, které jsou na něm zakreslené, jsou bez výjimky prázdné.

Nedají se tu sehnat ani drobné, zvlášť pozdě odpoledne. Dívka přede mnou chce zaplatit jízdenku v ceně 21,50 padesátieurovou bankovkou. "A jezdíte sem častějc?" ptá se paní pokladní. "Tak mi to euro padesát donesete příště, jo?"

Slečna (ani ne pětadvacetiletá, bez zákaznické karty) má pro mě pak naštěstí ještě jeden padesáticent, takže si můžu aspoň dojít na záchod, jeden z těch, kde se mince vhazuje do otvoru nad klikou. Ale tuhle neděli to ani nebylo potřeba, nájemce pan Wolfgang Nehring (jak prozrazuje cedulka na dveřích) totiž tráví už třetí adventní neděli na své toaletě, v pohodlně zařízené kukani, s vlněnou dečkou a vánočním františkem. Protože se na tomhle nádraží nedá nic dělat, nic koupit, není tu na co koukat, suším si ruce třikrát déle než obvykle a pak znovu stojím fascinována před vitrínou v chodbičce, kde pan Nehring vystavuje svůj láskyplně vybraný sortiment, včetně ručně štrikovaných kapesníčků.

Přesto zbývá zabít ještě víc než půlhodinu, venku je vlhko a zima a hnusně, k tomu melancholie končícího víkendu, a domů daleko. U pokladen stojí pár židlí, tady je aspoň teplo. Můžu si sednout? Pro jistotu se zeptám a cítím se, jako bych byla pozvána do cizího obýváku. Ale vítají mě, sedám si za stůl, za reklamu na BahncardFirst, čekám na svůj spoj a začínám psát dopis.

Tu se otevřou posuvné dveře a vejde pan Nehring, nájemce záchodu. "Potřebuješ?" zeptá se a paní pokladní přikývne. "Jo, teď se to zrovna hodí, vlak zrovna odjel." A potom odejde do království páně Nehringova, zatímco on dohlíží na její pokladnu. V té scéně je cosi dojemného. Snad solidarita těch, co zbyli. Musím se usmát a píšu dál, zatímco pokladní s neotřesitelnou laskavostí obsluhuje zákazníky, kteří sem občas náhodou zabloudí. Zdá se, že všechny zná, alespoň trochu, anebo že má prostě jen udivující schopnost empatie. "Do Wächtersbachu jste chtěla, že jo? A kdy zas přijedete? Dvaadvacátýho?"

Mezitím občas zmizí ve vedlejší místnosti, a krátce nato jsem podruhé téměř dojata k slzám, když přede mnou najednou stojí sklenice s horkým čajem. "Můžu vám nabídnout čaj z lesní směsi," řekne a omluvným tónem dodá: "Ale cukr mi, bohužel, došel."

prosinec 2003

Tristesse provinciale (Remix)

Pohled z okna je zahalen závojem deště a páry sražené na okenní tabulce a kontaktní čočky se namísto v mých očích nacházejí ve šroubovacím pouzdře. Je ideální den pro jízdu vlakem, nicnedělání, oslepnutí, myšlenky rachotí v rytmu kolejí, radost z blížícího se večera roste.

Sedím ve vagónu, uprostřed skupinky lužických seniorů, kteří si zajeli na den do "Čechaj". V restauraci, tam nahoře na Ještědu, si nejspíš dali "Menü für hungrige Herren" a rázem přestali litovat mizerného výhledu. Teď jsou na cestě domů a hlučně se vybavují o nových zemědělských strojích. Za jejich neuvěřitelné lužické "rrr" by se nemusel stydět žádný Texasan.

České dráhy a Deutsche Bahn nejspíš vůbec nezaznamenaly vstup ČR do Evropské unie, jízdní řády nejsou ani trochu sladěny, příjezd osobního vlaku z Liberce v 16:36, odjezd regionálního expresu do Dresden-Neustadt - fantastické - v 16:36.

Už ani nevím, kolik hodin jsem strávila na tomhle neutěšeném nádraží, kde nemají ani automat na kafe. V nádražní hale mě čeká překvapení. Jeden z moderních, ale už léta prázdných obchůdků se zevnitř odchlípl. Za balicím papírem stojí kdosi na žebříku a něco kutí. Cedulka ohlašuje neuvěřitelné: "Již brzy zde otevřu trafiku."

Ale trafika ještě otevřena není a já, vláčena osudem, scházím znovu dolů po Banhofstraße lemované bujnou mokvající zelení. Každou výlohu znám zpaměti, v každé druhé je nápis "Prostory k pronajmutí", "Na prodej" nebo "Nabízíme nové byty a obchodní prostory". Je to opravdu smutné, jak tahle krajina odumírá, zatímco v Liberci, 25'3fkm odtud, kvete průmysl. Tam jsou ale platy ještě bídnější než tady.

Zubní lékařka si vyzdobila okna reklamními samolepkami: Zkažený chrup úpí bolestí, zdravý a čisťounký chrup se vesele zubí. Naproti přebujelá zahrada, na kované bráně visí rezatá cedule s oprýskanými písmeny: VÝJEZD PRO VYSOKOZDVIŽNÝ VOZÍK.

Svérázný manželský pár měl stejný nápad jako já, odhaduji, že třem asijským bufetům na Banhofstraße by fungující jízdní řád nejspíš odebral existenční minimum. Muž s kolečkovým kufrem pádí napřed a cosi si mumlá, ... jo... ve dvacet devět musíme vyrazit... pak to ještě stihneme..., jeho kompaktně vyhlížející paní v příliš těsné lila-bundičce a s narvaným batohem, supí dvacet metrů za ním. Oba mizí v Asia-Imbiss č. 1. Nechci žádnou společnost, jdu ještě pár kroků do Eiscafé. Pod sraženými stolky několik mističek s vaflovou drtí, pro případné psí návštěvníky.

Jedno presso a višňová zmrzlina mě na chvíli smíří s mokrým světem tam venku, pozvolna se pak ploužím zpátky k nádraží. Vypadá idylicky, ta krásná stará budova, skvěle zrenovovaná, ale bez života.

Před nádražím potkám jakéhosi Čecha, šarmantního, v černém utíkáčku, na hlavě cylindr, v ruce deštník, na klopě žlutou kytičku ligy proti rakovině, kterou si před čtyřmi dny připíchl celý Liberec, a k tomu - klasika - igelitová taška TESCO. Do místních kulis se ten člověk moc nehodí, a já se pochopitelně hned zeptám, jestli si ho můžu vyfotit. Rád zapózuje. Teprve v hledáčku si všimnu, že igelitka není v obraze, odložil ji na zem.

Připadám si, jako bych právě potkala pana Tau, a usmívám se ještě v momentu, kdy se přede mnou otevírají automatické dveře nádražní budovy. Z nich se jako prezidentský pár z paláce vyhrne vampýří páreček, typický obrázek z katalogu, ona v černém koženém plášti sahajícím až ke kotníkům, on s půllebeční havraní hřívou. Procházejí kolem mě a já nevěřím vlastním očím, protože ani oni sem nezapadají. Ještě než je stačím poprosit o fotku, proplachtí kolem mě a ve vzduchu se pak ještě chvíli vznáší opar záhrobního parfému Patchouli.

květen 2004

Tristesse provinciale (Remix II)

Na tu procházku jsem vážně neměla chodit, o náhradní autobusové dopravě mezi Sohland a Wilthen totiž neměl český jízdní řád ani potuchy, můj vlak odjel už před dvaceti minutami. Bílá cedulka formátu DIN A4, která o tom informovala, visí přesně tam, kde si jí nikdo nevšimne. Další vlak jede za tři čtvrtě hodiny...

Nádraží zničehonic ožívá, na nástupišti II syčí a prská stará parní lokomotiva. Děti žasnou, otcové fotografují, růžolícím Angličanům to všechno připadá "so lovely". Nevím, jestli mám brečet nebo se smát nebo se tím starodávným vlakem vydat zpátky do Liberce, večer na krku a trčím na tomhle deštivém nádraží už hodinu a půl.

Jak tak čekám, dám se do řeči se Cindy, která onu cedulku (DIN A4) přehlédla taky. Cindy je ze Žitavy a... kolik ti vlastně je, šestnáct? Sedmnáct! Chtěla by dál studovat, ale ještě neví co, možná něco jako medicínu, nejdřív ale musí dodělat obor dietní asistentka a taky musí nějak zvládnout řidičák, protože to je fakt děs, spoléhat se pořád na veřejnou dopravu. V tomhle jí musím dát za pravdu.

Když řeknu, že jsem právě přijela z Čech, Cindy naváže, ale ne, já proti cizincům nic nemám, ale teď jak se otevřely ty hranice, já nevim, s tou krimimalitou a tak... A že už dřív byli v tom Liberci a v tom... jak se jmenuje to město hned vedle, byli tam se sportovním klubem, a neměli s tím vůbec problém, fakt, ale bylo to trošku divný, když přišli do tělocvičny a byli označeni za fašouny. Já jí zase vyprávím o saských denních turistech, kteří ve smečkách navštívili liberecký šampionát ve skocích na lyžích a při nastupování do tramvaje hlasitě rozhlašovali: "Dejte si pozor na peněženky!" A taky o těch, co se rozvalí v cukrárně u radnice a - samozřejmě německy - pronesou: "Hmmm, a jiné druhy zmrzliny nemáte?" A o pár dalších.

Ale ne, říká Cindy, když já jedu do ciziny, když teda mám zrovna peníze, tak se chovám přece jako normální člověk, a jak jsem řekla, já proti cizincům fakt nic nemám, když se u nás chovaj rozumně, neni problém. Ale vždycky se najde někdo, kdo si chce na naše útraty zařídit příjemnej život. Nee, to ne, osobně nikoho takovýho neznám, ale viděla jsem je v takovejch těch tókšous.

Nastupujeme do vlaku a ona vypráví dál, rozzářeně, nadšeně, podobná veliké mrkací panence, Drážďany, no, tam už by se třeba dalo studovat, vzali by ji tam dokonce i do školy, ale to by se musel sehnat byt, vlastně už se chtěla z domova odstěhovat, zabalit si kufry a pryč, ale taťka ji přemluvil, aby ještě tři roky zůstala. A v Hoyerswerdě už měla i seznamovací pohovor, ale to je vážně hrozný město, samý novostavby a všechno tak děsně starý, a taťka říkal, klidně tam jeď a okoukni to, ale nikdy tě tam nenechám.

Cindy teď právě dokončuje v Görlitz střední školu, zbývá ještě praxe v žitavské nemocnici. Taky probírali kompletní výživu a taky diavýživu. Škola stojí 55 euro měsíčně, ale je to vážně dobrá škola, jsou tam jenom holky, všechny kolem šestnácti, sedmnácti, teda je tam jedna třiadvacetiletá, co má dítě a taky spoustu peněz, pořád se s tim vytahuje, třeba svýmu malýmu, je mu rok a půl, koupila koženou bundičku a minule s sebou měla takovej ten katalog, no fakt - úplně normální podprsenka za 70 euro...

Sohland. Musím přestoupit na autobus, Cindy tady čeká na svého přítele, jde s ním dnes v Bautzenu na večeři, má 25 poukázek na druhé jídlo zdarma. Pořád ještě stojí na chodníku, sama, a mává mi, když autobus odjíždí.

Jsme od sebe jedenáct let. Jak autobus vrčí lužickými vesnicemi, snažím se vzpomenout, jaká jsem asi byla v sedmnácti, o čem jsem tak mohla přemýšlet. A najednou si vůbec nejsem jistá, která z nás má modřejší oči, jestli Cindy, nebo já...

květen 2004

Přeložil Pavel Novotný.

Helen Annette Krieger (1976) vystudovala germanistiku a hispanistiku na univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči, tamtéž absolvovala kurzy bohemistiky. Od roku 2003 působí v Česku jako lektorka německého jazyka (nejprve na Technické univerzitě v Liberci, nyní na PedF MU v Brně). Publikovala v časopise MitOst Magazin (2005) a přispívá do německého internetového portálu jetzt.sueddeutsche.de.