"Byl jsem strašně zvědav, co se tu děje"

(S Geraldem Turnerem o jeho novém překladu

Švejka do angličtiny, výhodách dublinštiny,

ale taky o Vaculíkovi, Magorovi, Stoppardovi

a životě v normalizační Praze)

Po třech letech práce dokončuješ překlad prvních dvou dílů Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války do angličtiny. Zrovna děláš poslední revize, což nemáš rád. Proč?

Protože už je to moment pravdy. Musím odevzdat text, a přestože určitě bude možnost dále ho revidovat spolu s nakladatelstvím, bude to asi v menší míře, než co mohu udělat teď sám. Ale už se s tím musím rozloučit, musím vytvořit definitivní text.

Říkáš to smutně, jako by překládání ani nebyla radost.

Je to velká radost, ale taky je to těžká práce. Kromě toho vím, co je to mít štěstí v neštěstí: překlad Vaculíkova Českého snáře jsem dokončil v devadesátém prvním roce, ale pak u mě ležel skoro dvacet let. Občas jsem si ho otevřel, četl si v něm a tu a tam něco měnil. Čili text, který vyšel před nějakými čtyřmi roky, měl čas dozrát. V případě Švejka je to jiné. Jak jsi řekl, jsou to tři roky, co na něm pracuji, a v jejich průběhu jsem svůj překladatelský přístup radikálně měnil. Takže teď musím všechno vyrovnat a sladit, protože poslední kapitoly mají v sobě - na rozdíl od těch na začátku - třeba daleko víc němčiny. Došlo mi totiž, že je důležité, aby si čtenář uvědomil, že v rakousko-uherské armádě se pořád mluvilo německy a že i dva Češi mezi sebou museli mluvit německy. Naštěstí angličtina má k němčině blízko a navíc díky oběma světovým válkám znají Angličané a Američané hodně německých výrazů.

Vážně? I dneska?

Ano, vyskytují se běžně třeba v komiksech. Takže slova jako himlhergot nejsou pro anglického čtenáře problém. Ostatně v angličtině není těžké najít obraty jako "poslušně hlásím", protože v britské i americké armádě byl úzus vyjadřovat se podobným způsobem. Ale ke konci svého snažení jsem si říkal, proč to vlastně nenechat v němčině? Tedy ne nechat, ale proč to nepřeložit do němčiny, v románu je to pochopitelně česky: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant." Pro Angličana takové slovo není překážkou, vypadá skoro jako lieutenant. Proto mě čeká pozměnit předešlé části románu tak, aby v nich bylo víc němčiny. Tu Hašek samozřejmě používá až od chvíle, kdy Švejk definitivně nastoupí na vojnu. Ještě než jsem se pustil do práce, ptali se mě v redakci, co si s němčinou počnu, ale v tu chvíli jsem neměl plán. Nakonec, jak vidíš, jsem dospěl k tomu, že ve Švejkovi bude němčiny spousta.

Proč vlastně pořizovat nový anglický překlad Švejka?

Protože způsob, jakým Švejka přeložil Cecil Parrott, není ideální. Jeho překlad je sice srozumitelný, ale je kostrbatý. Použil paskvilný jazyk, jakým nikdo nemluvil a nemluví, je to pouhá nápodoba mluveného jazyka. Neměl pro něj cit, protože jako diplomat a akademik patrně nikdy nepotkal někoho, kdo by mluvil tak, jak si Švejk zaslouží a jak to potřebuje. Četl jsem Parrottův překlad někdy v sedm...desátém třetím roce, to už jsem byl v Praze a zdálo se mi, že to, co tady žiju v hospodách s Honzou Steklíkem, Karlem Neprašem nebo s Magorem, je totéž jako to, co čtu v Haškovi.

Když jsme spolu o Švejkovi mluvili před dvěma lety při stém výročí úmrtí Jaroslava Haška, rozmýšlel ses, kterou angličtinu použít, kam sahat pro lidovost. Lavíroval jsi mezi cockney a dublinštinou. Jak to dopadlo?

Strašně rád bych to dělal v dublinštině, ostatně můj kamarád Paul Wilson si to přál a přemlouval mě k tomu. Jenže já nejsem rodilý Dubliňan. Sice jsem tam deset let žil, takže ledacos jsem si osvojil, ale není to můj přirozený jazyk. Kdybych ovšem byl Dubliňan, určitě bych to přeložil dublinsky. Já jsem ale rodilý Londýňan, takže aby to bylo autentické, musím používat jazyk, který je pro mě přirozený.

A to je londýnský hantec? Tak jsi mi cockney před těmi dvěma lety přibližoval.

Opravdu když slyším hantec, je to pro mě jako cockney. Můj otec a moje babička, jeho matka, byli z jižní části centrálního Londýna. Tam se mluví jedním druhem cockney, je jiný než třeba ve východní části města. Říká se, že typickým cockney se mluví tam, kde je slyšet zvony kostela St Mary-le-Bow, což je právě na východě centrálního Londýna. Například Líza v My Fair Lady se narodila nedaleko od mého otce, na druhé straně řeky v East Endu, a proto ji G. B. Shaw považuje za cockney. Čili ve středu města máme různé cockney, protože to je londýnská hantýrka, a ubozí Američané se s tím v případě mého Švejka budou muset smířit. Jako jsme se my museli v komiksech v padesátých letech smířit s americkým slangem. Na druhou stranu Američani jsou ve své mluvě konzervativnější než Britové, protože často zachovávají formy ze 17. století. Asi proto, že při všech těch vlnách imigrantů potřebovali nějaký stálý jazyk. My v Anglii jsme nic takového neměli, náš jazyk se od 18. století vyvíjel daleko volněji a novoty v angličtině tak - oproti všeobecnému přesvědčení cizinců - jsou spíš z Británie a z Irska než z Ameriky.

Tvůj Švejk vyjde v Anglii, nebo ve Spojených státech?

Vyjde v Praze v univerzitním nakladatelství Karolinum na základě domluvy, kterou mají s Chicagskou univerzitou. Ta je jakýmsi hubem pro univerzitní nakladatelství po celém světě, takže knížku bude distribuovat Chicago. Ostatně můj překlad Českého snáře se do Ameriky a celého světa dostal stejnou cestou.

Proč by vlastně pro Švejka byla ideální dublinština?

Z historických důvodů. Situace Irů na začátku 20. století byla podobná situaci Čechů i přímo Pražáků. Dublin byl anglicky mluvící město. Jako svoji baštu ho spolu s Corkem a Belfastem založili Britové, respektive Angličané. Irové žili mimo, takže irsky se mluvilo na venkově, zatímco v Dublinu byli Irové nuceni mluvit anglicky. Propisovalo se to i do literatury: takový Jonathan Swift byl Ir, ale samozřejmě psal anglicky - i když podle mého je na jeho textech vidět, že myslel irsky. Tentýž případ je James Joyce. V 19. století byla irština už potlačena - stejně jako jiné malé jazyky ve velkých říších. Byla to taky doba irského národního obrození, které probíhalo od půle devatenáctého století. Jak víme, v šestnáctém roce 20. století proběhl v Dublinu irský pokus o puč proti Britům. Takže v povědomí běžného Ira bylo, že Britové jsou ti druzí, cizí, zatímco ti řádní, správní, domácí jsme my, Irové. Podobně to myslím cítili Češi vůči Rakousku. V dobovém kódu se vždycky vědělo, kdo je kdo: Irové se mezi sebou poznávali, stejně jako se mezi sebou poznávali Češi, když se chtěli vymezit vůči německy mluvícímu obyvatelstvu. Takže když nadporučík Lukáš dává najevo, že je český vlastenec, dělá to nenápadně, jen tak, aby se to nevědělo - Hašek to naznačuje velice jemně. Přitom tyto způsoby nezmizely: dodneška se na ulici mezi sebou poznávají Lužičtí Srbové a mají své kódy, jak se odlišit od Němců. Takže z tohoto hlediska by dublinština ve Švejkovi fungovala jako dimenze vzdoru vůči impériu. Ostatně čteme-li Joyceovy Dubliňany nebo Odyssea, je v nich neustále cítit, že jde o vzdor vůči Británii.

Prý lze v Joyceových větách zaslechnout Dublin jeho let.

Přesně tak. Joyce opravdu slyšel, a dobře slyšel, jak se mluvilo na ulici a v hospodách. Podle mého číst si Odyssea znamená slyšet Dublin před sto lety. Přitom je to řeč skoro současná. Hybernská neboli irská angličtina je velice bohatá, a to i pokud jde o nadávky, takže by pro Švejka byla vhodná. Jenže jak jsem řekl, já ji znám jenom jako cizinec. Zato můj syn, který v Dublinu žije a studuje skoro polovinu života, by Švejka dublinsky mohl pořídit. Má k tomu všechny předpoklady: má vysokoškolské vzdělání, ale mluví jako pouliční prodavač ovoce.

Taky je literát?

Taky. Přesněji řečeno je filozof, ale překládat by schopen byl. Kdoví, když Pánbů nedá a nedožiju, mohl by další dva švejkovské díly zkusit zdolat on.

To bys dopadl jak Hašek, ten taky nedožil konce.

No přej mi, abych to zvládnul.

Hovoříme o Českém snáři a o Švejkovi, což jsou zásadní texty české literatury. Kdo je ti bližší? Vaculík, nebo Hašek?

To je panečku otázka: co bych dělal, kdybych osobně potkal Haška? Kdybychom žili v Praze ve stejné době, asi bychom se znali. Ale vlastně mám dojem, že jsem v pražských hospodách potkal dostatek takových Hašků, třeba Honza Steklík nebyl příliš odlišné povahy. Nebo Magor. Chodíval jsem ke Glaubicům a tam jsem zažil návrat Ivana Jirouse z prvního kriminálu. Byl tenkrát jako lunt a měl krátké černé vlasy. Muselo být kolem Vánoc, protože jsme zpívali koledy. Magor mi Haškovi přijde hodně podobný: oba svedli být v různých situacích dost zlí. Magor byl jako milius, normálně jsme seděli a povídali, ale najednou v něm luplo a byl jiný. Mně to sice nikdy neudělal, ale viděl jsem, jak to udělal jiným, jak je sjel, jak k nim byl přehnaně ironický. Tak nějak zřejmě fungoval i Hašek. Nejspíš bych s ním dlouho nevydržel. Četl jsem hodně jeho předválečných věcí, to jsou takové krátké textíky, občas se u nich směju, ale jimi by nade mnou nevyhrál. Jsou to prvoplánové věci na efekt, které napsal, aby si mohl zaplatit večeři. A pak najednou takové dílo! To je paradox! To je labutí píseň! Vždyť Hašek umřel ve správný čas, protože co by dělal dál? Chci říct, že Magor a Hašek jsou jako dva kamarádi, to je jasné.

Nezapomeň na toho Vaculíka.

Co by si Vaculík počal s Haškem? To je titul pro nějaký esej. Oba, jak víme, vstoupili do komunistické strany, ale kdoví co byli za komunisty. Teorie, že byl Hašek bolševik, je myslím kravina. Byl to anarchista, do bolševika se jenom stylizoval, protože v danou chvíli byl v Rusku v těžké životní situaci - legionáři se ho zbavili, jelikož měl radikálnější nápady než oni. Například chtěl, aby udělali další anabázi a přes Írán zaútočili na Vídeň a Prahu osvobodili z jihu. To byl pro legionáře moc radikální plán, a tak se Hašek dostal do nemilosti, utekl a našel se u bolševiků. Vstoupil do strany, ale to mělo jediný důvod: aby přežil. I když myslím, že až do konce svých dnů se se svou rolí v Rusku nevyrovnal. No a Vaculík měl vlastně stejnou motivaci přežít, jakou měl Hašek. Fungovat tady v šedesátých letech jako novinář bez členství, bylo těžké: do strany vstoupil kvůli práci.

Bylo to složitější - Vaculík byl ve straně už v padesátých letech a už tehdy byl provokatér. Ty máš jistě pro takovéto paradoxy cit, vždyť tvoji rodiče byli angličtí komunisté.

Kolem toho je spousta srandy. Když jsem se koukal do svého spisu, dočetl jsem se neuvěřitelné věci. Nějaký estébák třeba vymyslel, že můj otec studoval v Moskvě. Tím si totiž vysvětlovali můj komunismus, protože všechno dokázali vidět a vnímat jenom svou optikou. A ještě tam stojí, že můj táta patřil k zakladatelům britské komunistické strany. Přitom když vznikla, bylo mu asi osm let.

K češtině ses dostal přes rodiče?

Moje čeština sice je spojena s tím, že pocházím z komunistické rodiny, ale za to, že jsem se dostal do Prahy, mohl rozpad mého prvního manželství. Chtěl jsem tehdy změnit horizont, takže když mi někdo řekl, že je k mání práce překladatele z francouzštiny pro Světovou federaci odborových svazů a že to je v Praze, neváhal jsem. Víš, silně jsem prožíval šedesátá léta. Byl jsem na gymnáziu, kde pro mě svoboda slova byla strašně důležitá. Začal jsem se těžko smiřovat s členstvím naší rodiny v komunistické straně, protože jsem už věděl o procesech nebo o Budapešti. Ale nebylo lehké to ze sebe setřást, protože pilulka Murti-Bing, o které metaforicky píše Czesław Miłosz jako o stavu komunistické mentality, který máš po pozření neustále v krvi a všechno hodnotíš jenom jím, je mocný nástroj. Patlal jsem se tehdy mezi trockismem a maoismem, ale doopravdy mě fascinoval hlavě ten český experiment. Vůbec nás všechny v Anglii. Představa, že je přece jenom možné spojit socialismus se svobodou slova, byla atraktivní. Když ji Sověti potlačili, byla to pro nás rána. Ostatně britská komunistická strana okupaci odsoudila hned. Francouzi váhali, ale také ji odsoudili. Dokonce i část Španělů, i když to bylo ještě za Franca. Zkrátka byl jsem tehdy strašně zvědav, co se tu děje.

Byls v Československu už předtím?

Jako kluk s otcem v šedesátém prvním roce na dovolené. Ale celá šedesátá léta jsem četl časopis Czechoslovak Life, který byl ke konci šedesátých let velice zajímavý. Jeho redaktoři dobře rozuměli zdejšímu vývoji a uměli ho srozumitelně popsat. Proto jsme všichni drželi palce, aby to tu dobře dopadlo.

Cos dělal jednadvacátého srpna?

To vím naprosto přesně: měl jsem brigádu jako portýr v londýnské restauraci Quaglino`s na ulici St. James. Ten den byl s námi v práci i mladý Čech, Milan se jmenoval, a já ho držel v náručí a brečel spolu s ním. Takže když jsem se po tom všem dozvěděl, že Světová federace odborových svazů má sídlo v Praze, věděl jsem hned, kam se vydat. V Londýně tenkrát tuto organizaci zastupoval jeden rakouský komunista, který měl manželku Češku, a ten mi z dobré zkušenosti radil: Gery, budeš se muset naučit česky, abys rozuměl, co se kolem tebe děje. Proto jsem už přijel se záměrem rychle se řeč naučit, což jsem pak soustavně dělal prvních šest měsíců vysedáváním v hospodě U Svitáků.

Ta byla kde?

Oficiálně se podnik jmenoval U Městské knihovny, ale bohužel už neexistuje, protože ho před lety koupil architekt Šípek a udělal z něj prodejnu svého skla. Původně to ale byla skvělá trojka, tedy musela to být trojka, protože tam vařili. Chodili tam umprumáci, studenti z filozofické fakulty, ale taky dělníci - krásná směs. Taky se tam scházel underground, přesněji Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu Honzy Steklíka a Karla Nepraše, o nich už jsem mluvil. A všichni tihle lidé dohromady dělali duch toho lokálu, od nich jsem se učil česky. Přišel třeba Magor a říkal: "Gery, to musíš mít tady: v prdeli!" A tak jsem se učil rozeznávat, jaký je rozdíl mezi slovy čurat a čurák, co znamená ty píčo a tohle všecko, co se tak na začátku učí každý. Naučil jsem se objednat si pivo a zaplatit ho, anebo mluvit s taxikářem tak, aby nepoznal, že jsem cizinec. Protože jak někdo nemluvil česky, měl to už tenkrát nejmíň za dvojnásobek. Umět česky byla vlastně sebeobrana. Nakonec jsem během asi šesti měsíců mluvil docela dost. Mezi mými "profesory jazyka" byl třeba Boris Hybner, ten byl přísný. Ale považ: mim mi opravoval řeč!

Mně se líbí, žes přijel jako komunista a začal ses kamarádit s disidenty. To jsou paradoxy.

No paradoxy, už jsem dozrával. Pamatuju si, že jsem se jednou, asi po dvou letech tady, vrátil do Anglie, jeli jsme s tátou někam na kole a zjistili jsme, že politicky už skoro nemáme společnou řeč. Vždyť já tu žil v břečce: všude byli sovětští oficíři a stupidní dobová hesla. Jedna kravina vedle druhé. Bylo to přehnané, pitomé a taky hnusné. Normální nebo zkrátka autentický člověk musel za rok života v Československu dojít k tomu, že není možné být komunista. A já jsem v tomto smyslu nechtěl být nenormální.

Takže jsi neměl potíže vnímat rozdíly češtinou státní a hospodskou?

Vůbec ne. Taky proto jsem se rychle začal stydět za své členství. Jednou jsme s Paulem Wilsonem byli U Slunců v Nerudovce, tam jsem myslím poprvé potkal Plastiky. Paul si ze mě dělal srandu a hned mě prásknul. Ukazoval na mě a volal: "On je členem Komunistické strany Jejího Veličenstva!" S Paulem jsme se tady ihned skamarádili a byli si velmi blízcí. Akorát na rozdíl od něj jsem nebyl rockový muzikant a neměl jsem k rockové hudbě tak blízko jako on, proto jsem se tenkrát nedostal ani do okruhu Václava Havla. Prvním chartistou, kterého jsem blízce poznal, byl Jirka Němec - přes Magora jsme se s Paulem dostali do Němcovy domácnosti v Ječné ulici, kde se scházely disidentské kruhy. Jirka byl skvělý člověk, a protože to byl katolický filozof, začala pro mě existovat taky náboženská dimenze. Moje bývalá manželka Eva - to byla moje druhá manželka, ale první česká - tehdy dělala v Klementinu a věděla, že správcem zámku Houska, kde Klementinum mělo svůj depozitář, je Sváťa Karásek. Tak jsme jeli i za ním a strávili tam několik pěkných víkendů. Přes Sváťu jsem se taky seznámil s farářem Milošem Rejchrtem... Vyprávím ti to tak sáhodlouze proto, abys pochopil, že s věřícími jsem se předtím vlastně nikdy pořádně nestýkal a najednou se mi tady otevřela úplně nová část života. Pobyt v Čechách velmi proměnil mou osobnost.

Ke kterému literátovi jsi měl osobně nejblíž?

Tehdy jsem skoro žádného neznal.

S Magorem ses přece znal skoro od svého příjezdu.

Jo, ale nevnímal jsem ho jako literáta. Prvně jsem něco z Magora překládal pro časopis East European Reporter v osmdesátém třetím roce, bylo to pár čísel z Labutích písní. Ale můj první překlad z české literatury bylo něco docela jiného. Už nevím přesně co, ale určitě nějaký režimní pamflet v sedmdesátém osmém nebo devátém roce, naprosto komerční zakázka.

A pak?

Jako první se na mě obrátil Pavel Zajíček v sedmdesátém devátém roce, kdy chtěl, abych přeložil nějaké jeho písničky. Ale to mělo tak zajímavý kontext, že to musím vzít zeširoka. Rok jsem byl pryč z Prahy - odstěhoval jsem se se svou druhou manželkou do Londýna, tam se s ní rozešel a vrátil se pro svou budoucí, třetí manželku. Tu jsem potkal v kurzu angličtiny Československé televize v sedmdesátém sedmém roce, kdy jsem tam za pakatel vystupoval jako anglicky mluvící cizinec. Její manželství tenkrát ztroskotalo, když od ní odešel manžel, protože měla doma Chartu 77 a jemu to přišlo nezodpovědné. V tu dobu jsem už nedělal pro Světovou federaci odborových svazů a hledal jsem si jiné zaměstnání. Naštěstí mi Don Sparling, to byl Kanaďan, dohodil svoje místo. Dělal pro Mezinárodní svaz studentstva, chystal se odstěhovat do Brna, kde žije dodnes, a tak jsem u studentů jako překladatel začal fungovat já. Estébáci samozřejmě věděli, že jsem se mezitím odstěhoval do Anglie, tak můj spis zavřeli. Jenže najednou jsem se jim vrátil a zjistili, že mi do nové práce volá Pavel Zajíček - a to z domova od Petrušky Šustrové, jejíž telefon byl zřejmě odposloucháván. Když estébáci slyšeli Zajíčka volat do Mezinárodního svazu studentstva a shánět nějakého Turnera, pochopitelně mi otevřeli nový spis a zajímali se, co jsem zač. Logicky si dali dohromady, že jsem kanál mezi Šustrovou, Zajíčkem a Anglií, a tak mi vymysleli nové spisové jméno Kanál.

Takže si na tebe vedli dva spisy?

Ano. První se jmenoval Odborář, druhý Kanál. Kanál údajně odložili v osmdesátém druhém roce, když jsem s třetí ženou znovu odjel do Anglie. Patrně na mě vedli i další svazky, ale asi byly skartovány, takže za osmdesátá léta u nich bohužel nemám nic, přestože by to bylo mnohem zajímavější čtení. Každopádně Zajíčkovy texty byly něco! "Stojíme nad propastí / Máme nohy v pasti," tak nějak to bylo. Pěkné, drsné texty a moje první opravdu literární překlady do angličtiny.

A to tě bavilo?

To mě bavilo. Ale bylo to samozřejmě strašně, strašně těžké. Naštěstí mi pomáhala Alice, tedy ta moje třetí žena. S ní a jejími malými holčičkami jsme se odstěhovali v osmdesátém roce do Anglie, protože Alice nechtěla děti vychovávat v tom zdejším marasmu. Zase mi začal nový život: založili jsme novou rodinu - napřed v Anglii, pak v Irsku.

Proto syn žije v Dublinu?

Ano. V osmdesátém roce, kdy jsme se tam přestěhovali, byl totiž zrovna na cestě.

Mluví česky?

Rozumí i mluví, vždyť má češtinu jako mateřštinu. Ostatně na všechny děti jsme doma mluvili česky od roku sedmdesát devět. I v Anglii.

Cos v Anglii dělal?

Bohužel jsem měl malou šanci získat dobré zaměstnání - měl jsem komunistickou minulost, dělal jsem pro Světovou federaci odborových svazů a tak dále. Například jsem se ucházel o místo v BBC v redakci, která odposlouchávala cizí vysílání. Přestože jsem měl výbornou češtinu, neuspěl jsem. Nejspíš skutečně váhali kvůli mé minulosti, ale jistě to nevím. Tak jsem se rozhodl, že budu dělat na volné noze, a začal jsem překládat pro Honzu Kavana a jeho londýnské vydavatelství Palach Press. Honza byl nesmírně problematický člověk, ale pracovat pro něj bylo výhodné. Sice platil málo, ale hodně jsem překládal dokumenty VONS, které se pak prodávaly britským tiskovým agenturám, aby měly přehled, co se děje v Československu. Když pak Honza začal vydávat čtvrtletník East European Reporter, překládal jsem pro něj články. V osmdesátém třetím jsem dostal první knižní zakázku a přeložil jsem Obnovení pořádku od Milana Šimečka. Ještě potom mi Vilém Prečan díky Jiřině Šiklové nabídl místo překladatele pro dokumentační středisko v Scheinfeldu, tak jsem měl neustálý přísun české, ale i slovenské literatury.

Čteš slovensky?

Čtu, ale netroufám si ze slovenštiny překládat, hlavně ne literaturu. Několik věcí jsem udělal pouze komerčně. Martin Šimečka po mně chtěl, aby přeložil jeho povídkovou sbírku Žabí rok, ale na takový nápad jsem mu řekl: Martine, to nemůžu, protože se slovenštinou spolu nemáme blízkost. Práce na Vaculíkovi mi naštěstí přiblížila alespoň moravštinu, protože do té doby jsem byl řekněme pragocentrický. Ostatně první román, který jsem přeložil, byl Soudce z milosti od Pražáka Ivana Klímy, což je docela hezký kus, a pak jsem pokračoval několika jeho povídkami a dalšími dvěma romány.

No vidíš, a dneska je Klíma málem zapomenutý autor.

Bohužel asi ano, protože nebyl příliš inovativní. I když ve své době byl pro anglicky mluvící svět docela zajímavý. Ale přece jen: nebyl to Kundera, že, a nebyl to ani Škvorecký, že. Paul Wilson měl štěstí, že překládal Škvoreckého, ale dělal ho tolik, že ho nakonec měl plné zuby a prosil mě: "Gery, neuděláš taky něco od Josefa?" A moc se mi líbilo překládat Michala Ajvaze. Druhé město je bláznivý román, nesnadný, vzpíral se mi, ale často na něj vzpomínám - vlastně pokaždé když přecházím Karlův most. Ale překládat další jeho román, přestože nabídka od nakladatelství přišla, jsem odmítl s tím, že jeden Ajvaz mi stačí.

Vaculík zůstal taky jenom jeden?

Jenom jeden, ale samozřejmě jsem přeložil hodně jeho fejetonů. Rád bych ale ještě přeložil Cestu na Praděd.

Tam jsou Lužičtí Srbové.

Ano, ano. A to bych strašně rád přeložil, ostatně už jsme o tom mluvili s Karo...linem. Svým způsobem je to totiž zajímavější kniha než Český snář, protože v Pradědu se Vaculík mohl cítit víc sám sebou. Nebyl pod takovým tlakem jako ve Snáři, který pro něj představoval risk, protože psal o mnoha konkrétních lidech, zatímco Cesta na Praděd riskantní nebyla. Přeloženy jsou Morčata a Sekyra, Cesta na Praděd by si to zasloužila taky.

To všechno vyšlo v Karolinu?

Ne, to ne, myslím to tak, že to vyšlo - Sekyra dokonce už v sedmdesátých letech. Dělala to Češka Marian Sling, emigrantka, ale nevím, jaký ten překlad je. I když možná dost starý, aby se dalo uvažovat o překladu novém...

Vaculík, jak vidím, hraje v tvém životě důležitou roli.

Je to tak. Nevím, jestli jsem ti říkal, že jeden z mých vůbec prvních politických činů za minulého režimu bylo, že jsem pro něj tlumočil. Jednou v neděli ráno sedmdesátého sedmého roku mi zavolali, jestli bych tlumočil pro Toma Stopparda. Říkal jsem si, ježišmarja, to samozřejmě bude zajímat estébáky. Věděl jsem, že je to riskantní, ale souhlasil jsem. Přijeli pro mě na Prosek, odvezli mě na Hradčanské náměstí, tam jsem přestoupil do druhého auta, kde seděl slavný Tom Stoppard, a já si najednou pomyslel: o čem si s ním budu povídat? Celá sedmdesátá léta jsem strávil v Praze, takže jsem jeho divadlo neznal. Naštěstí jsem si vzpomněl, že někdy v šedesátých letech jsem slyšel v rozhlase jednu z jeho prvních her, jmenovala se Albert`s Bridge a byla o chlapovi, který má za úkol natírat železniční most, což je nekonečná práce, protože se furt musí opakovat. Skvělý nápad. Takže sedíme v autě a povídám: "Tak vám řeknu, pane Stopparde, že se mi moc líbila ta vaše rozhlasová hra." Udělalo mu to obrovskou radost a ledy hned roztály. Jeli jsme spolu do Dobřichovic k Vaculíkovi, ale protože kvůli odposlechům jsme nemohli zůstat u něj doma, přesunuli jsme se do Řevnic. V tamější nádražce vedli spolu ti dva hovor a já jim tlumočil. Potom jsme jeli do Všenor, myslím, že ke Karlu Kosíkovi, kde měli sraz chartisti. Byl tam i Petr Pithart, jehož jsme pak se Stoppardem vezli zpátky do Prahy. Ten den byl můj křest ohněm, byla to moje první tour po chartistech. Neznal jsem žádné literáty a tímto dnem jsem se s nimi pomalu začal seznamovat. A taky jsem začal číst Vaculíka, hlavně jeho krásné fejetony. Později, když už jsme se spolu znali dobře, jsem samozřejmě poznal, že je to taky problematická povaha - starší Vaculík byl takový prďola, už jsem ta jeho Poslední slova v Lidovkách nemohl číst.

Vnímám to stejně. Tedy nezažil jsem ho mladšího, ale se starcem Vaculíkem jsem strávil měsíc v Budyšíně na letní škole lužické srbštiny. Chodili jsme spolu na pivo a byl to morous. Pořádně roztál, jenom když jsme řešili, jak správně chystat kvas na slivovici.

Já zas byl členem pěveckého kroužku, který Vaculík provozoval při PEN klubu. Jmenoval se Wlastency a potkávali jsme se v něm spolu každé pondělí. A pokaždé, asi deset let, mi v pondělí připomínal: Jak to vypadá s naším překladem?

On se toho vydání vlastně nedožil.

Bohužel, nedožil.

Nechodí tě strašit?

To ne, ale skutečně se mnou žije dál. Nedávno jsem byl na prezentaci nového kritického vydání Českého snáře a všiml jsem si, že jeho syn Ondráš je úplně jiný, než byl tata. Zato Janek, třebaže je trochu silnější než otec, je jeho naprostá kopie: má stejný hlas, stejný tělesný jazyk, je to až neuvěřitelné. Doufám, že k stáru nebude taky stejný morous jako tata. Vaculík mi v osmdesátých letech napsal esej pro Prečana o Petlici a jejích začátcích. A tam se přiznal: Chtěl jsem vydávat, ale musel jsem napřed najít autory, protože jsem žádné neznal! On nebyl literát, nepatřil do literární elity, poznávat ji začal až s Petlicí. A já jsem stejný: taky neznám žádné autory, tedy české už některé ano, ale britské vůbec žádné.

Připravil Lukáš Novosad.

Gerald Turner se narodil v září 1947 v Londýně. Překladatel z češtiny a francouzštiny, tlumočník. Pro společné práce s manželkou Alicí používal pseudonym A. G. Brain. Českou literaturu - romány i divadelní hry - překládá od sedmdesátých let minulého století (například L. Vaculíka, M. Šimečku, I. Klímu, T. Halíka, P. Ouředníka nebo V. Havla, pro něhož v poprezidentském období fungoval jako soukromý překladatel). V druhé půli osmdesátých let byl překladatelem Dokumentačního střediska pro podporu nezávislé československé literatury se sídlem v Scheinfeldu. Za překlad románu Ivana Klímy Ani svatí, ani andělé byl v roce 2002 nominován na cenu Oxford-Weidenfeld Prize, za překlad European Patrika Ouředníka obdržel v roce 2004 překladatelskou cenu amerického PEN klubu.