S náboženstvím se dnes něco děje: totiž něco se s ním děje nejméně od osvícenství, ale dnes je to stále patrnější. Jeden z jeho aspektů zaměřili jungi... ánští analytici Vladislav Šolc a George J. Didier v knize Temné náboženství. Psychologie popírání a objevování skutečnosti (přeložila Miluše Kotišová, Malvern 2025). Velká část díla se zabývá charakterem současné spirituality, kde konstatuje celkem známá fakta: instutucionalizovaná religiozita neustále klesá, duchovnost se individualizuje, získává synkretickou podobu. Lze dodat, že i v rámci církevního náboženství probíhají procesy obdobné diferenciace - lidé si vybírají kněze, na něhož chodí do kostela jako do divadla, z hlediska závazné etiky se zařizují po svém, některým dogmatům a článkům víry věří, jiným už tak ne, další interpretují svérázně. Ankety poskytují poměrně zajímavé údaje, které nasvědčují velkému rozvolnění. Dříve se v zejména katolické teologii kladl značný důraz na kategorii církve, mystického těla Kristova, to dnes zdá se oslabuje. I v rámci římské církve vyvstává církví mnoho. Postavit náboženství na masivních antropomorfizacích a sociomorfizacích se dávno ukazuje jako neudržitelné, věřící chápou řadu tvrzení již pouze symbolicky a teologie s nimi pluje na stejné lodi. Religiozita si drží své pozice jako záležitost identity - zvykové a rodinné, etnické a kmenové. Moderní a postmoderní destrukce pravidel a zásad se však také stává pro mnoho jedinců neunesitelnou změnou k horšímu, kterou rozhořčeně odmítají - pro ně je přitažlivá právě ortodoxie, jednoduchá, pádná, přesvědčivá, poskytující jistotu a útěchu. V bludišti relativizací se ztrácejí, složitost, nejednoznačnost a mnohohlasí je sráží a ubíjí. Platí pro ně buď - anebo, černá a bíla, jasné instrukce, nic mimo to. Doslovné uklidňuje, symbolické mate a komplikuje.

Autoři aplikují důsledně jungiánskou metodu a paradigma, jež klade na první místo schematickou deskripci psychiky. Schémata rozpracovávají do stále subtilnější podoby, veškerá snaha směřuje k zpřesňování schématu, z něhož se postupně vytrácí jakýkoli smysl. Vynalézavý popis se stává sám sobě účelem. Všechny jungiánské knihy, které jsem za léta načítal, mi přišly stále stejnější a sebezavinutější - s čestnou výjimkou Jamese Hillmana. Podle freudiánů a jungiánů v člověku probíhá množství procesů, o nichž nemá tušení a naprosto jim nerozumí, vypadá to, že se odehrávají jaksi mimo něj a bez jeho účasti. Ve skutečnosti člověk řadě věcí rozumí až příliš dobře, ale odmítá se jimi zabývat (a má k tomu důvody, ať dobré, či méně dobré). Jungovo dílo je ale rozsáhlé, takže se v něm dají nalézt pohledy inspirativní, navzájem protikladné a rozporuplné, záhadné a mysteriózní. Jeho vztah k náboženství byl antinomický a neurčitý (jeho vzpomínky nejsou úplně směrodatné, protože editorka je patrně zahustila ezoterikou) - "Bůh nikdy nepromlouval k člověku jinak než skrze psýché" zní velmi mnohoznačně. Mluvil o náboženské funkci psychiky, není ale vůbec jasné, proč by si Bůh vytvářel nevědomí, i když s tezí, že Bůh chtěl člověku přístup k sobě zkomplikovat, lze souhlasit. Otázkou zůstává, zda věřící (ale vlastně i agnostici a hledající) vůbec chtějí a potřebují náboženství psychologizovat. To jim religiozitu buď vyprázdní, nebo převede na něco jiného.

Výzkum duchovnosti v současné éře komplikuje její rozplizlost, v níž se prolíná praktikování různých technik, aplikace látek se skutečnou spirituální zkušeností, emotivnost a touha po emoci s "pouhým" zájmem, dlouhodobý průzkum všemi směry mnohdy bez patrnějších výsledků se tedy stává spíše kulturní orientací, životním stylem podobně jako psychoterapie: ta zde často hraje komplementární úlohu.

"Nemůžeme odstranit zlo, zčásti proto, že zlo úplně nepoznáme," předesílají autoři svoje zkoumání, jehož cílem je "učinit temnotu vědomou". Zabývají se fundamentalismem, často rostoucím z hypertrofovaného konzervatismu, a také z celkové rigidity. Dogmatikům evidentně chybí řada vlastností a schopností nutných pro zdravé postoje - jistá skepse, kriticismus, odstup a nadhled, integrativní přístup, tolerance, humor, sebereflexe. Takové principy vnímají jako bytostně ohrožující, v jejich přítomnosti ztrácejí stabilitu, jejich postavení se ozřejmuje jako vratké a mělké. Obecná zkušenost říká, že lidé většinou střeží svou omezenost jako nejvzácnější poklad - bez ní jsou ztraceni, zmateni a vystaveni smršti znejistění a chaosu. S tupou omezeností je takový člověk alespoň něco, bez ní se stává ničím, suchým listem, jehož žene vítr. Jung správně říká, že "identifikace s velkou pravdou drží v šachu veškerý další duchovní vývoj".

U "temných" typů autoři mluví o jednostrannosti, nerovnováze, posedlosti, konkretizaci, ztotožnění, nedostatku pokory, hegemonii, psychotickém stylu a narcistní sebestřednosti. Vcelku to ovšem může působit hypnoticky. Duchovní guruové často používají stejné techniky jako politici. Zajímavé je v našich podmínkách propojení ezoscény a scény dezinformační - jeho logika vychází z identické klientely; důvěřivý, prostoduchý subjekt snadno uvěří v účinnost lektvaru politického i léčebného, proto se ezoterici politickými postoji vnucují tzv. dezolátům.

Zároveň ale zřejmě platí, že ne všichni fanatici postrádají empatii. U některých je to právě naopak. Empatie není sama o sobě kladná, je velmi snadné zneužít ji k manipulaci. Fanatici také vykazují velké množství energie, jež plyne z úplného ztotožnění s ideou, na niž vsadili; nesnesou konfrontaci, v níž by rozmělňovali základní věrnost a oddanost, vše odlišné neúprosně vymítají. Autoři zavádějí pojmy "theokalypsa" ("schování se za boha, přesvědčení, že jedinec doslova a kategoricky zná Boží záměry a myšlenky a věří, že sám jedná ve jménu Boha") a "theonemesis", tj. pokus o změnu ve chvíli, kdy theokalypsa nezajistí adaptaci. Pracují také s kategorií "dispenzace" (rozumí se vynést na světlo smysl tajemství) a "aidos" (úcta a pokora k posvátnému).

Na knize si cením mimo jiné toho, že ne všechny kazuistiky, které autoři uvádějí, končí dobře. To působí realisticky a také to potvrzuje fakt, že ne vždy najdeme pravý recept. Navíc máme před sebou v Temném náboženství dílo opravdu aktuální - obloha se povážlivě zatahuje a temný přídech začínají stále více nabírat i dějiny, které žijeme.

Knihy Zdeňka Neubauera vydává nakladatelství Malvern. Přichází nyní s titulem Tvary a podoby. Kapitoly z eidetické biologie I (2024, uspořádali a k vydání připravili Tomáš Hermann a Lucie Nováková). Za socialismu autor patřil k tzv. šedé zóně (bylo by velmi přínosné ji celou zmapovat, i když by bylo složité rozhodnout, co vše do ní zařadit, protože často by její množina měla průnik s množinou jiné barvy - malá divadla, filmové kluby, Kovaříkovo Zelené peří, Radim Vašinka, plzeňská sympozia, husitologické akce v Táboře, komeniologické konference, psychoterapie, různá pracoviště pořádající přednášky a semináře pod různou legendou a maskováním atd. atd., vyšlo by to na slovník, který by dokazoval, kolik lidí se v minulém režimu o něco snažilo), protože přírodověda přece nemohla být tak kontrarevoluční; ale v tomto případě ovšem byla, neboť polyhistor Neubauer ji propojoval s filozofií a dalšími humanitními obory, takže oficiálně působit nemohl. Přesto každý, kdo v biologii něco znamená, vyšel z neubauerovské líhně a školy a dodnes se k němu hlásí. Nicméně po revoluci, kdy byl Zdeněk Neubauer plně rehabilitován a doceněn, se zase ozvali pravověrní scientisté, kteří ho obdařili cenou Spolku Sysifos, jejž přes jistě vysokou inteligenci svých členů charakterizuje určitá natvrdlost. Věřící, kteří paradoxně bojují proti spiritualitě, jež jim splývá s šarlatánstvím, ale zároveň i proti imaginaci jako takové a nejspíš i proti všem oborům filozofické fakulty, toho mnoho dokázat nemohou a kromě stále trapnější sebeprezentace toho ani příliš nedokázali. A Neubauer byl vždy programový heretik, protože v první řadě vždy promýšlel smysl vědy, od něhož by se konečně měl odvíjet každý výzkum. Otaxovali ho proto jako blázna, ale on tenhle přídomek rád přijal a dokonce z něj vycházel.

Soubor Neubauerových statí se pohybuje na vysoce odborné úrovni a porozumění by vyžadovalo jistou úroveň vzdělání v molekulární biologii. Z obecného hlediska ale autorovy texty přístupné jsou a lze pochopit, o co mu jde. Věda si nikdy nekladla otázku smyslu, zajímala ji pouze funkce. Neubauera výrazně ovlivnil švýcarský biolog Adolf Portmann, který se pokusil interpretovat, co znamená v přírodě vzhled. Neubauer s úžasem konstatuje, že právě tento nekonečný karneval, rej a mumraj tvarů, podob a barev, pestrost, která bije do očí, zaujme, nadchne a ohromí každého laika, vědu vůbec nezajímá. Věda se zabývá hotovým jsoucnem a determinovaností jevů, nikoli světem, který se zjevuje, vyvstává, rozvíjí, jazykem života, jenž žije pluralitou způsobů. "Tajemství života je stejné jako tajemství psychiky: jednota vágnosti ba mlhavosti pocitů, tuch, počitků, s přesností (tj. jasností, nikoli ostrostí) pojmů, skrze něž a v nichž se mlhavé obrysy skutečnosti postupně vynořují a do nichž je sama obrysovost této mlhavosti zachycována."

Jeden ze svých textů Neubauer otevírá právě osvětlením role blázna ve středověké společnosti - blázen překračuje každý kontext, připomíná roztodivné a nečekané aspekty věci, problému, situace; těší se imunitě. Druhým pólem bláznovství je moudrost, již však postupně nahradí odbornost. "Život je v intelektualizovaném světě fenomenologů a strukturalistů odsouzen k živoření, vysoušen a sublimován do lidských - příliš lidských jevů, předmětů, prožitků a problémů." Neubauer se dotýká významu kategorií a matric, které samy utvářejí (před)porozumění, osnovují paradigmata, jež podporují myšlení toliko v jisté trajektorii - "věda" velmi dbá o stanovování nepřekročitelných limitů, jejichž narušení se přijímá jako kacířství či renegátství a je závazně pronásledováno. Ptaní se po smyslu a podstatě života, po jeho niternosti zůstává vedlejší a irelevantní.

Neubauer se naproti tomu domnívá, že "buňka, organismus nebo druh jsou sebeinterpretací praktické informace", tj. disponují subjektivitou. Descartesova filozofie vydělila člověka z přírody. Existence je mechanická, smyslem je fungování, nikoli svobodný projev spontaneity. Souvztažnost biologických operací ovšem představuje výpověď o světě. Napadne nás, že je život možná jen velkou šifrou, v níž mají věci charakter znaku, a i sám život je znakem, který odkazuje k něčemu jinému, vyššímu. K čemu, zůstává tajemstvím. Ale i Neubauer říká, že pravá biologie se teprve musí zrodit a potom právě biologie může rozmetat naši mysl.

Chovám silný citový vztah k romantismu, a proto jsem se nevýslovně těšil na dlouho očekávané dílo Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře (přeložil, doslov, ediční poznámka a soupis překladů Jiří Pelán, Triáda 2024). Romantismus se spojuje především s romantickým duchem, to je nadmíru jasné, a proto autor hledá jeho projevy na široké rozloze, napříč celým devatenáctým stoletím i v řadě písemností století předchozího, optikou literárních směrů tedy od preromantismu až k symbolismu, dekadenci, neoromantismu a secesi; odkazuje se i na gotický, "černý" román, důslednost by vedla až k surrealismu (surrealisté z uvedeného rezervoáru bohatě čer...pali). Praz postupuje rizomatickou metodou, kniha tvoří obří registr a festival filiací a aluzí; vychází z vlastní subjektivity, nijak nepředstírá, že objektivní přístup je možný a vhodný, neskrývá, že řadu autorů nijak neobdivuje, ba se mu spíše příčí. Soustředěně a akribicky dokumentuje putování motivů a typologií, ale autoři možná někdy "předlohy" ani neznali, šlo o "kalné fantazie, jež visely ve vzduchu". (Přívlastek "kalný" užívá Praz často, asi tím vyjadřuje nedůvěrů a odstup k motivacím spisovatelů, které se mu zdají být nečisté; dodal bych, že kal se někdy také může usadit a pak za ním spatříme průzračnost). Mluví o "kalném katolicismu", pro nějž "je náboženství jen zakuklenou formou chorobného uspokojení: kajícnost může být jen maskou algolagnie" (tj. slasti z bolesti). Z religióznosti jen dolovali dojmy. Tady se dostáváme do blízkosti "temného náboženství", jímž jsme Bagately otevřeli.

Řečeno na rovinu, Prazovo monumentální dílo vynáší na světlo zejména perverze, patologie, deviace, obscénnosti, excentrismus a bizarnosti romantiků (o mnohých slyším poprvé: Baudelaire si barvil vlasy nazeleno), dokumentuje jejich zálibu v grotesknosti, morbiditě, strašidelnosti, hrůze a makabróznosti. Kvetl sadomasochismus, zejména v Británii ("anglická neřest"), ale podle Baudelaira i "v milostném aktu je velká podobnost s mučením nebo s chirurgickým zákrokem". Nutno zdůraznit, že pojednává romantiku francouzskou a anglickou, zcela opomíjí německou, ruskou, polskou a další; srovnání by bylo zajímavé. Německo se přece jen asi hodně lišilo od silně libertinské Francie.

Na jednu stranu to byla krutá doba, kdy se šlechetnost spíše předstírala, vyžadovala se ctnost, pod jejíž zástěrkou se mohlo dít cokoli, což svobodné duchy dráždilo (příznačný je životopis Byronův jako pars pro toto), na druhé straně podle autora neřest "vytvářela prostředí příznivé pro rozvíjení individuálních senzibilit" (apologetika racionalizací - psychoanalytici by mluvili o "přesunu" a "inflaci"). V tělesnosti však lze rozpoznat van absolutna: funguje ve svém rozpětí ambivalentně, jedince může přitahovat stejně tak čistota, cudnost a odříkání, jako vybičovaná smyslnost, osciluje mezi touhou po spáse a strachem ze zavržení; balancování oné obapolnosti bývá někdy nad síly člověka, protože obě krajnosti chtějí zvítězit. Jung by navrhl akceptovat Stín a vyjednávat s ním - možná právě ten proces kompromisů, licencí a ústupků může jedinci přinášet rozkoš (nemusí se až tolik něčeho vzdávat), za jistých okolností to ale hrozí zřícením do propasti.

Perverzní sexualita se pro některé stává krásným uměním, oslnivým vírem, pohlcujícím malströmem, neodolatelným magnetem, běsnou vášní, jíž se nedá vzdorovat, ale také módou, stereotypizovaným rituálem, karnevalovou mystifikací, virtuální realitou (Praz vůbec nezmiňuje vliv drog, který byl jistě masivní), pro některé druhým nočním životem, někdy ohledně skutků jen vybájeným. Pořád tu ale erotika byla sakralizovaná, příští doby ji zvěcnily. Rafinovanost spočívala v intenci věřit ve ctnost a usilovat o její pošpinění jako doklad triumfu ďábla. Celé koketování s ďáblem odráželo protest proti degenerovanému náboženství a také proti nespravedlnosti stvoření: selhal-li Bůh, budeme hledat pomoc u ďábla, anebo hodíme Bohu rukavici do tváře. A je ďábel ve světle podoby reality tak zlý, nebo jen jiný, vlastně odvráceným rubem dobra, dobrem přestrojeným, jemuž jen špatně rozumíme? Silný byl vliv Miltonova Ztraceného ráje. Vedle Světlonoše si stáli vysoko i fatální žena a hermafrodit. Sympatie k ďáblu a zájem o něj měly bezpochyby mnoho fazet. Ohledně zla Praz říká, že "zlo, které je známé jako takové, a tedy jako ohavnost, má blíže k vyléčení než zlo, které neznáme a které se halí do mystického heroismu a do krásy", v souladu s tím klade výše de Sada než D`Annunzia. Autorovo propadnutí tématu zjevně ústí v dosti pochybné teze: "Jisté myšlenkové shody mezi Blakem a Sadem, Dostojevským a Nietzschem a Blakem plynou ze skutečnosti, že všichni tito spisovatelé byli ve větší či menší míře sadisté."

Prazově metodě nelze upřít vysokou efektivitu i efektnost při hromadění citátů, odkazů a poukazů a umného vřazování do širokého kontextu, rovněž ale nelze nevidět její meze. Interpretaci v zásadě odsunuje na vedlejší kolej. "Nechci se zde vážně zabývat otázkou umělecké hodnoty Wildova románu, chci pouze zvážit, jak je zajímavý jako ilustrace doby", konstatuje příznačně na jednom místě a opakuje to i na místech dalších. Jeho apodiktické psychologizovaní nepůsobí vždy přesvědčivým dojmem ("Je pravidlem, že dekadent, estét, má slabé nervy, a je tudíž špatný voják. [...] Tito lidé však zapomínají, že D`Annunzio je nejen dekadent, ale také primitiv.") Klade velký důraz na genetiku děl a skvěle ji rekonstruuje s (ne)vyřčenou výtkou nepůvodnosti, jenže originalita není všechno - kolik Shakespearových her je v pravém slova smyslu zcela neodvozených od předloh? To však neubírá Prazovi na velkoleposti a velikosti. Zůstává jen otázkou, zda nám jeho kniha romantiky trochu nezprotiví. Přečetl bych si i další Prazovy knihy - v italštině to ale nepůjde a dalších převodů se nedočkáme. Už tohle byl projekt desetiletí.

Závěrem nezbývá než vzdát čest nakladatelství Triáda, které odvedlo perfektní práci, a též překladateli Jiřímu Pelánovi, jenž tlumočil také většinu ukázek a citátů a doprovodil knihu vynikajícím a čtivým doslovem. Přál bych si takových edic víc.

V knihovně Ústavu pro českou literaturu nabízí vyhledavač na zadání "město" 1934 titulů; "vesnice" získá jen 87 odkazů. Ke zdrcujícímu nepoměru příspívá i publikace Erika Gilka, Martina Nodla a Jana Wiendla Město a literatura (Argo 2024). Dvaadvacet příspěvků předestírá nejrůznější pojetí, vize a teorie města, od města ideálního, transcendentálního ("Město bylo natolik významným fenoménem, že i po smrti měli lidé směřovat do města, a to do ideálního centra duchovní dokonalosti, nebeského Jeruzaléma"), přes město modernistické ("Modernistická díla se soustřeďují na města jako na jeden z příznačných fenoménů modernity: ruch, spěch, anonymita, ale také kultura, svoboda, nespoutanost"), až po města paralyzovaná, umrtvená covidem, kdy z jejich ulic a náměstí mizí život a připomínají metropole z post...apokalyptických sci-fi příběhů.

V podnětném textu o literárním mapování Ostravy říká Iva Málková: "sledujeme, jak literatura prochází městem, jak se stává (metafyzicky) jejím dalším prostorem". Co je vlastně město, jaké to je být ve městě a být městem, splývat a ztotožňovat se s ním, hluboce v něm zakořenit, nebo být naopak vyvržen někam na jeho okraj, zažívat odmítnutí a nepřijetí? Město je také místem živoření, ohrožení, přežívání v chudobě, opuštěnosti a beznaděje. Vířivost, neklid a pulzace mohou stimulovat, rozněcovat a motivovat, ale nervy si v tom příliš neodpočinou, chtějí další vzruchy, dráždidla a senzace, ještě větší komfort a uspokojení. Kolik toho utopisté a avantgardisté napovídali o městech budoucnosti, a kde je máme? Snad je stvoří umělá inteligence, ale jen jestli budou k životu.

V souboru se ovšem dozvíme leccos zajímavého, např. geokritika je "literárně-kritický přístup, který se zabývá tím, jakými způsoby lidé navazují vztah s místy, jež jsou pro ně formativní", nebo v pěkném příspěvku o Kubinově Zemi snivců, jejíž město je "poukazem k hlubším vrstvám žité skutečnosti, poukazem k hlubší jednotě uvedených polarit". V jedné stati nás udiví, kolik lidí chodilo koncem padesátých let na maďarské artfilmy. Příspěvky jsou stejně pestré jako nepřeberné město samo, určitým problémem knihy je nesourodost, nedostatek koncepce při výběru. Ale dočkáme se brzy dalších sborníků na stejné téma. Město je nevyčerpatelné.

Nedávno (2023) vydal Torst vzpomínky Věry Novákové (1928-2024) pod názvem Každý krok je volba. Revolver Revue nyní přináší autorčiny Záznamy 1947-1950/1, doprovázené řadou reprodukcí jejích děl. Pozoruhodná výtvarnice a životní partnerka neméně svérázné osobnosti, malíře Pavla Brázdy (složitosti jejich vztahu v memoárech popisuje), zde vydává svědectví o nelehkých letech nástupu komunistického režimu. Však také podle ní totalitarismus sjednotil svět pro sebe a proti němu. "Uvědomil si svou sounáležitost, jakmile byl ohrožen siláckým, prudkým, nekompromisním, expresivním komunismem." Záznamy pocházejí z mladých let autorky, nesou v sobě kouzlo spontánnosti, její nehotové myšlenky se ještě nemohly dobrat vyzrálosti. "Umění, věda, pokrok, kultura vznikly jen ze slabosti, z lidských komplexů... " Uvažováním prosakují pochybnosti o sobě, pocity méněcennosti, deziluze, silné emoce a nejistota. Klade si otázky a afirmativně se utvrzuje v truismech. "Nechci psát, nejsem básník, jsem já a nechci být ničím jiným." Hledá řád ve složitostech světa, zdánlivě nesmyslný chaos se snaží nazírat v celistvosti i rozporuplnosti. Vyjasňuje si svůj vztah k výtvarnému umění, pohrává si se surrealistickými představami i alegoriemi. Učí se vidění a rozpoznávání života, v němž sílí význam davu, masy a masovosti. Zjevuje se jí "celý svět na pouti, všechny možné historické i nehistorické postavy vystupují na pódiích, vyvolávají svá vyznání". Znepokojuje ji mnohotvárnost života, kdy se vše řadí bez ladu a skladu vedle sebe i s veškerou neslučitelností, aby přece jen "vytvořilo velkou jednotu, velkou harmonii".

Staví se čelem tvrdosti reality, kterou přijímá bez berliček iluzí: "vidím, že nemohu spoléhat na nikoho, že nemohu očekávat pomoci od kohokoliv. [...] Neexistuje jiná pravdivost než moje vlastní. Kolem mě není pro mě pravdivosti, není pro mne reality. Nesmím věřit nikomu, než sobě samotné. Pravdu nemohu hledat kolem, jen v sobě." Na obzoru se však objevuje a přibližuje její konverze, která ji přivedla do lůna katolické církve. "Kdo tvoří, musí věřit."

Kniha je to všestranně obdivuhodně krásná, po grafické a výtvarné stránce opravdu luxusní, bezpochyby jedna z knih roku.

Závěrem něco z rakouské klasiky. Arthur Schnitzler (Cesta ven, přeložila Ingeborg Fialová-Fürstová, Academia 2025, doslov překladatelky) byl svého času nadmíru úspěšný a ctěný spisovatel, i tato kniha už česky vyšla v dnes již poněkud antikvovaném převodu. Vídeň počátku minulého století, měšťáci, jejich životní styl, milieu, konverzace, Židé, antisemitismus. Nepřenosná atmosféra dvornosti, zdvořilosti, noblesy a přitom omezenosti a egoismu, střet "dobrodružství", zvláště milostného, a spořádaného šosáctví, obav z mesaliance a etického jednání. ("Čistý nezkalený vztah i mezi nejčistšími lidmi není možný v atmosféře nedůvěry, neúpřímnosti, nespravedlnosti a nerozumnosti.") Hrdiny cosi blokuje, nemohou se ani rozběhnout, natož rozlétnout za svými cíli - jejich obzor je nízký, omezený. Praha, zvláště německá Praha, se od toho asi příliš neodlišovala, šlo o sdílený duchovní i duševní prostor. České postavy, pokud se v Schnitzlerovi vyskytují, nepůsobí zrovna sympaticky.

Schnitzler sám Žid nebyl, ale jejich problematika ho v tehdejší Vídni nemohla minout. Podařilo se mu v románu zachytit jejich zvláštní situaci a zkušenost, různé způsoby sebereflexe i ten nejasný a nepevný vztah většinové společnosti k nim, kolísající mezi empatií až k pocitům neporozumění, cizosti a vzdálenosti. "Ať přišel kamkoliv, potkával jen Židy, již se za to, že jsou Židé, styděli, anebo takové, kteří na to byli pyšní a báli se, aby si nikdo nemyslel, že se stydí." Postavy většinou skutečný antisemitismus nesdílejí, ale vlastně ho akceptují jako přirozenost a prochází jejich bytím. Někteří antisemité ho přijímají jako sui generis hru, která jim slouží k manipulaci - osobně proti nim nic nemají, zároveň se jim předstírání nenávisti hodí do politického krámu.

Otázku židovského sebeuvědomění autor ukazuje jako složitý jev ve vývoji. ("Věc je zpropadeně složitá a ti, kterých se to netýká, tomu málokdy rozumějí.") Jedna postava trpce připomíná, že liberalismus založili Židé, aby byli liberály opuštěni, to samé se stalo s nacionálně-sociálním hnutím, a jinak to nebude ani se socialismem a komunismem. "Až bude polívečka uvařená, odeženou vás od stolu. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude."

Na jiném místě se říká: "židovští bankéři jsou mi stejně odporní jako křesťanští velkostatkáři a ortodoxní rabíni jako katoličtí kněžouři". Rozmáhá se sionismus, stejně tak však sílí asimilace, v někom se rozdmýchává archetypální touha po pravlasti, liberálové to považují za nesmysl. Znamená Palestina pravý domov, nebo jen fantasma? Ale být někde doma - a zároveň tam být pronásledován... "Až vám někdo na Ringstrasse rozbije hubu, protože mu bude připadat, že máte trochu moc židovský nos, tak se jako Žid začnete cítit hned, to vám garantuji." A ve vzduchu stále visí hrozba a nebezpečí, před nímž si nelze zakrýt oči a které jednoho dne vyvstane v podobě tisíckrát hrůznější, než si kdokoli dovedl představit. "Mámením bych nazval spíš pocit, že jsme v bezpečí, že se nám nemůže nic stát, že nás nechají na pokoji."

Optika románu se distancuje od literárního společenství, plného negativity, závisti a nenávisti. Málokdo mohl být úspěšný a téměř nikdo na dlouhou dobu - zelenou měly efemérní senzace jedné sezóny. I cynismus vykazuje příznačně dobový ráz odvozený od siláctví a nietzschovského individualismu - "Básník [...] by se měl odpoutat od každého, kdo pro něj už nepředstavuje žádnou hádanku. A zejména od každého, koho miluje." Zpochybňuje se tu i sama literatura - "kdo odolá zbabělému nutkání nacpat všechny zážitky do slov, tomu se život - ten mnohoznačný, ten úžasný - ukáže ve své pravé podobě". Ale pozor, abychom všechny ty teze a ideje nepřisoudili samotnému autorovi, ten zachycuje věrně tresť doby a její van, on sám je jejím pozorovatelem a zrcadlem. Více do románu vniknout neumíme a ani nehodláme, návrh překladatelky z doslovu, abychom četli román jako klíčový, musíme odložit, tak dobře rakouskou kulturu zase neznáme. A pro tenhle román to ani není nezbytné, Schnitzlerova kniha je výmluvná sama o sobě.