Letošní cena Anasoft litera, kterou lze považovat za důstojnou podobu Magnesia Litery, zná svou pětku finalistů - jsme tedy aktuální, protože vyhlášení letošního ročníku proběhne 20. října, kdy tohle číslo Souvislostí bude tak akorát vydané. To celkové vyhlašování "desítky" (před prázdninami) a "pětky" (za začátku září) mi ovšem přijde maličko nedomyšlené. Myslím to hlavně z praktických a uživatelských příčin: během prázdnin sotva kdo stihne - pokud by tedy chtěl - přečíst celou vybranou desítku, takže se může stát, že něco propadne sítem. Což je trochu škoda, ale je to obecný problém všech long listů a short listů, které se v literárních cenách objevují.

Cena Anasoft litera, založená v roce 2006, se pomalu blíží do své dvacítky a patří k výrazným a důležitým literárním cenám na Slovensku. Do roku 2017 byla vždycky vybraná a vyhlášená jen "desítka" a z ní se na finálovém večeru zvolil jeden román (či sbírka povídek), protože nesmíme zapomínat, že cena je soustředěná na slovensky psanou prózu za uplynulý rok. Dodávám, že opravdu na všechnu, tedy i na žánrovky (velmi silně zastoupené naivní romance z nejnižšího patra písemnictví), stejně jako na samonáklady, které jsou distribuovány omezeně. Prostě když vydáte původní prozaický text, jste nominovaní a porota vaše dílo alespoň prolistuje, když už ho pozorně nepřečte.

Od roku 2018 vznikl ovšem širší výběr nejprve "desítky" a pak po dvou měsících z deseti vzniká užší finální "pětka", což je řekl bych vzdáleně inspirované cenami typu Man Booker Prize. Na Anasoftu je zajímavé pro naše prostředí i to, že se v jeho porotě celkem úspěšně střídají i čeští zástupci (vedle polských slovakistů jsme tam zastoupeni opravdu výrazně) - od

J. A. Pitínského, Miroslava Zelinského, Petra Minaříka, Lubomíra Machaly, Radky Denemarkové po Petra Borkovce, Karla Pioreckého a Martina Lukáše (ten byl v porotě Anasoftu letos). Osobně jsem byl v porotě jako jediný za českou stranu dvakrát, což ale berme spíš jako diagnózu než cokoli jiného...

Každopádně - letošní finálová "pětka" Anasoftu je následující: volný cyklus povídek Martina Hlavatého (Páv, Kripel & Predseda), román Máriusa Kopcsaye (Dedo Lužko), povídky Petera Macsovszkého (Pimparapipa!), novela Alexandry Salmela (56, či?) a žánrově nesnadno uchopitelný soubor záznamů a krátkých sentencí Alty Vášové (Kradmo). Osobně bych ocenění přál Kopscayovi, nejen kvůli jeho dlouhodobé výdrži (od roku 1998 více jak desítka knih, plus účast v povídkových souborech i nějaká ta reedice), ale už i kvůli tomu, že Macsovszky a Vášová už Anasoft dostali (2016, resp. 2009) a že podle mne je Salmela - vzhledem k tomu, že text vznikl nejprve finsky a teprve posléze byl přeložen do slovenštiny - pořád na hraně toho, co je původní literatura. I když nad tím byly v minulosti dohady, upravil se statut ceny a může se to, stejně si myslím, že pokud kniha vyšla už v roce 2021 ve finštině (jako 56 oletan, nakl. Teos), asi by neměla figurovat v národní ceně. Uvidíme, jak to dopadne, každopádně jsem zvědav, jestli se i letošní vítězný text přeloží do češtiny, jak tomu bylo v posledních ročnících - Babička Ivany Gibové vyšla letos, Lítostivost Stanislava Rakúse i Jednorožci Barbory Hrínové v roce 2022 - alespoň tady je trochu nějaká znalost slovenské prózy vidět.

Bohužel s novou slovenskou poezií je to, co se týče české obeznámenosti s ní, poněkud slabší. Fandím ceně Zlatá vlna, existující od roku 2019, ale dopad třeba na překlady, když už nic jiného, je maličký - ostatně vedle Ivana Štrpky a možná Mily Haugové jsou jména finalistů Zlaté vlny pro českého čtenáře ne tak známá, byť se objevují na Měsíci autorského čtení: Katarína Kucbelová, Liza Gennart, Rudolf Jurolek nebo Eva Luka. Snažím se v Opiu poezie - v ediční řadě nakladatelství dybbuk - přinášet výbory některých současných slovenských básníků a básnířek, a to ve slovenštině, protože překládat poezii ze slovenštiny je zločin (zatím mi prošel díky ochotě nakladatele Rudolf Jurolek a Ľuboš Bendzák). A pokud to všechno půjde, jak má, mohl by příští rok vyjít výbor z veršů Evy Luky.

Básnířku Evu Luku můžete znát z výboru Šest slovenských básníků, který v roce 2013 připravil Petr Borkovec pro nakladatelství Fra. V roce 2022 o ní Eva Urbanová vydala monografii s názvem Medzi snom a fikciou a potvrdila mi tím, to, co si myslím dávno - že Eva Luka je dnes nejzajímavější básnířka střední generace na Slovensku. Ještě coby Eva Lukáčová debutovala v roce 1999 sbírkou Divosestra (získala za ni cenu Maši Hauamovej, prémii Ceny Ivana Krasku i Cenu Knižnej revue), vedle toho vystudovala japonštinu na Hokkaidské univerzitě v Sapporu a poté klasickou a současnou japonskou literaturu na Ósacké univerzitě. Vedle vlastních sbírek (Diabloň, 2005; Havranjel, 2011; Jazver, 2019) vydala první díl prózy pro děti s názvem Pani Kurčaťová (2018), a "dětské" básně s názvem Jemňacinky / Brutálničky (2021). Letos vyšel překlad jejích veršů do angličtiny (The Minotaur`s Daughter) a chystá se básnická novinka, na kterou se opravdu moc těším.

Tu a tam si s Evou Lukou píšeme, abychom jeden druhého v divných ranních nebo nočních hodinách ujistili o tom, že pořád existují jistoty slov a poezie. V naposledy zaslané a dosud nevydané básni nazvané Životy v mu... šliach čtu krásně dojemný konec se zkušeností (řekl bych) lehce "covidovou": "zostanem žiť v mušli. To nie je vzdávanie sa, / ale prijímanie: sloboda prijať, že / nemusím vyjsť von". Ale hlavně zde nacházím řadu věcí, co mě na její poezii pořád mile překvapuje a těší mě si v ní číst - její snaha v hledání novotvarů, experimentování na leckdy nenápadné úrovni (třeba s odkazem na poetismus, když jsou básně v Havranjelovi řazeny podle názvů abecedně, tedy od Agátky po Zmoka), ovšem často spojovaných lehkým smutkem, i když je tam až ve druhém nebo třetím plánu a těžko ho charakterizovat. Ostatně poválejte si na patře sami tu nabízenou pestrost, slaný závan jejího poetického světa: "Kto a čo žije v mušliach, / odkiau sa berú tie mäkké, slizké tvary a telá, / drobučké mäsá bez viditeunej kože, spásače-zoškrabávače, / drviče, slávky a hrebenatky, zberače-zhŕňače, / reliktné pimprlíky bruškaté, / mäkkýše, lastúrniky a iné záhadné bytosti, / súmerné aj asymetrické, staré aj mladé, čo sa im preháňa / v nervových systémoch?"

V řadě svých veršů je Luka vyrovnaná, možná nějak "východně" (život v Japonsku i překládání z japonštiny se otiskl do jejích slov hodně hluboko), bez vlnění a kazů na povrchu. Ale uvnitř těch básní cítím bouřit tajfuny a běsy, je tam hluboký smutek, černý a znepokojivý a existenciální. Klame nás básnířka tělem, anebo jen nechce, abychom ji "tolik" litovali, případně "tolik" obdivovali? Plus - a to říkejme nenápadně a potichounku, neboť je to dáma - na konci července oslavila Eva Luka šedesátku.