Českoslovenští prezidenti prozatím nemají štěstí na biografie. Gustáv Husák se dočkal dvou, české a slovenské. Obě mají svá velká úskalí. Černákova se vyznačuje deskriptivností a faktografičností, avšak bez hlubší analýzy slovenského buržoazního nacionalismu, Macháčkova trpí předpojatostí a přílišným podlehnutím řeči pamětníků. Obdobně je třeba hodnotit životopis Ludvíka Svobody z pera vojenského historika Jiřího Fidlera. Oproti Macháčkovi je ale Fidlerova kniha mnohem více mytologizující. Už samotný název Symbol Ludvík Svoboda (Universum 2023) svědčí o autorově přístupu k jeho hrdinovi. Z hlediska historické paměti, stejně jako z hlediska historického povědomí Ludvík Svoboda rozhodně žádným symbolem není. Dnes ho nikdo nechápe jako zachránce, který v srpnu 1968 zabránil krveprolití. Pokud byl Svoboda symbolem ve své době, což propaganda vskutku konstruovala a takovouto roli mu, byť dočasně, připisovala, pak půlstoletí po sovětské invazi se takovéto chápání zcela vytratilo. Fidler se tedy ve svém pojetí dívá nazpátek a konstruuje Svobodův obraz především očima jeho vrstevníků a spoluaktérů.

Z hlediska mytologizujícího přístupu je to jistě legitimní. Z hlediska historické interpretace je to naopak poněkud sporné a přinejmenším jednostranné. Mám tím samozřejmě na mysli kapitoly věnované Ludvíku Svobodovi v roce 1968, resp. v prvních letech normalizace. Naopak Svobodův obraz jako vojáka v obou světových válkách je v knize pojat svébytně a adekvátně, bez přetížení citáty a jednostrannými soudy a hodnoceními. Svoboda jako prezident roku 1968, resp. prvních let normalizace, je ve Fidlerově knize líčen především tak, jak ho chtěli vidět jeho dcera Zoe, Ľubomír Štrougal a Čestmír Císař. Všichni tři ale hodnotili Svobodovo jednání prizmatem sebe sama: politici s ohledem na vlastní roli v příběhu, prezidentova dcera s vědomou snahou otce obhajovat a činit z něj symbol, ne-li hrdinu. U všech tří je to pochopitelné a zcela normální. Pro historika je to ale málo, neboť tím pouze tlumočí zaujaté a konstruované soudy pamětníků, avšak sám nepřináší vskutku historickou interpretaci. Absence interpretace je pak v posledních kapitolách knihy podmíněna již zmíněným přetížením citáty, což je vždy na škodu, a ještě více v případě, kdy autor prostřednictvím "citátů" usiluje o to, aby vypovídaly o dějinách pouze ony samy. Fidlerovo líčení roku 1968, stejně jako prvních let normalizace dalece zaostává za jeho obrazem Ludvíka Svobody v době první a druhé světové války. Jako by autor ani nechtěl kapitoly posledních let Svobodova života psát, s výjimkou jedné hypotézy, kterou směle konstruuje a následně ji považuje za nejdůležitější faktor srpna 68 i "dočasného" pobytu sovětských vojsk na československém území. Za onoho hybatele dějin považuje tajnou smlouvu o rozmístění jaderných zbraní na území Československa, jejíž realizaci prý obrodný proces komplikoval, či přímo podvazoval. Hypotéza je to smělá. Jistě má svůj reálný základ a autorovi ji rozhodně není možné vyčítat. Naopak, čím více hypotéz, tím více historického myšlení. To, že jejím prostřednictvím Fidler zpochybňuje primárně politickou a ideovou podstatu sovětského odporu vůči jakémukoli obrodnému procesu, je samozřejmě troufalé a jistě to bude hodnoceno jako nadnesené či dokonce nepatřičné. A přestože dějinné jednání povětšinou nemá pouze jednu jedinou příčinu, může hrát onen vojensko-politický aspekt ve svých důsledcích velmi významnou úlohu. Ostatně i naše přítomnost ukazuje, jak tlak na zvyšování vojenských výdajů dynamizuje a zároveň irituje soudobou českou společnost, jež na symboly rozhodně spíše nevěří, přestože v jejím čele opět stojí generál, i když generál bez srovnatelných bojových zkušeností jako Ludvík Svoboda.

Hovory s Bedřichem Loewensteinem

Bedřich Loewenstein dnes bohužel patří spíše k zapomenutým a přehlíženým českým historikům. Zcela nepochybně k tomu přispěla skutečnost, že valnou část svého odborného života strávil v Berlíně, kam odešel v roce 1978 a několik desetiletí tam působil jako profesor moderních dějin na Svobodné univerzitě. V české a československé historiografii je vhodné Loewensteina považovat za dosti atypického dějepisce. Soustavně se totiž věnoval dějinám idejí, tedy problematice, jež byla jak v šedesátých letech, kdy nastoupil jako nestraník do Historického ústavu Akademie věd, tak v letech normalizace zcela opomíjena, i když sama marxistická historiografie navenek vystupovala jako skrz na skrz ideologická a "těhotná" idejemi. Opak byl ale pravdou. Dějiny myšlení totiž v sobě nesly nádech revizionismu, před nímž bylo třeba se mít na pozoru.

Loewenstein byl ale rovněž atypický tím, že vystupoval jako solitér. V šedesátých letech to bylo vcelku logické. Překvapivě tomu tak ale zůstalo i v Západním Berlíně, kam přišel na doporučení Ernsta Nolteho. Z Loewensteinova líčení se nezdá, že by byl vazbou na Nolteho nějak poznamenán a že byl jakkoli zatažen do Historikerstreitu, který Nolte vědomě a cíleně vyvolal a který tak zásadně poznamenal a proměnil německou historiografii. Rovněž při své pedagogické činnosti Loewenstein oslovoval pouze drobnou část zpolitizovaného berlínského studentstva, jistě i proto, že stál mimo ideologické střety a bádal o tématech, jež nebyla považována za historiografický mainstream. Zní to možná paradoxně, ale právě z tohoto důvodu jsou Loewensteinovy úvahy pozoruhodné a v mnoha ohledech provokující.

V rozhovoru, který probíhal v letech 2012-2013 (Hovory s Bedřichem Loewensteinem, Academia 2025), formuluje Bedřich Loewenstein své soudy velmi otevřeně. I to je samo o sobě neobvyklé. Bezpochyby na to má vliv skutečnost, že se z Berlína do Československa, potažmo do České republiky již nevrátil a že českou společnost a především českou historiografii nazíral zvenčí, i když kontakt s ní nikdy neztratil. Zároveň je Loewensteinova otevřenost patrně silně ovlivněna skutečností, že s ním vedla rozhovor jeho dcera. To má své výhody, ale i svá úskalí, která se v knize promítají v několika po mém soudu negativních ohledech. Skutečnost, že jeho dcera není historička, je samo o sobě na škodu. Za mnohem problematičtější ale považuji skutečnost, že do rozhovoru vnášela celou řadou ryze osobních a intimních témat, která do podobného žánru nepatří a která svojí intimitou překračují rovinu čtenáři srozumitelného. Autorka sama mohla mít pocit, že se táže na rodinné okamžiky pro Bedřicha Loewensteina určující, avšak, bojím se, že mnohem více do rozhovoru promítala témata, jež byla bolestná pro ni samotnou. Otevřeně musím říci, že jsem intimity z Loewensteinova života číst nechtěl a četl jsem je s velkými rozpaky. Naopak jeho postřehy o českých historicích jsou trefné a za přemýšlivé čtení rozhodně stojí. Občas jsou velmi tvrdé, například co se týká Jiřího Kořalky a Miroslava Hrocha a jejich postojů v období normalizace. Mnohem vstřícněji naopak soudil o Josefu Mackovi a Františku Grausovi. Sám jsem před mnoha lety s Bedřichem Loewensteinem o české marxistické historiografii několikrát hovořil a musím přiznat, že v knižním rozhovoru mi přijde ostřejší než v osobní debatě, kde vážil každé slovo.

Specifickou kapitolu tohoto knižního rozhovoru představují Loewensteinovy reflexe dětství a dospívání v předválečném Československu, za protektorátu a v bezprostředně poválečné době, jež jsou rozkročeny mezi prožitky v německé kultuře vychovávaného dítěte a dítěte, na které tvrdě dopadala omezení židovského míšence, vše navíc komplikované vztahem s dominantní matkou. Možná že právě zde pramení pocity nejistoty, s nimiž se Loewenstein jako historik potýkal. V rozhovoru je často cítit, jak sám sebe podceňoval, vědecky i spisovatelsky. Myslím však, že zcela nepatřičně. Ale v tomto případě je podstatné, jak to chápal sám autor a jak se to promítalo do jeho historiografického uvažování. Pravdou však je, že jeho nejvýznamnější kniha, Projekt moderny, která je knihou o dějinách myšlení par excellence, neprávem nezískala ani v Německu, ani v Čechách žádný větší ohlas. Loewenstein jistě postrádal sílu sebeprezentace, která naopak přímo čišela jak z Josefa Macka, tak z Loewensteinem tvrdě kritizovaných Hrocha a Kořalky. To ale neznamená, že by byl méně významným či méně inspirativním historikem. V tomto posmrtně vydaném rozhovoru se totiž krystalicky odráží to, co naopak mnoha historikům chybí: niterné propojení toho, co sami žijí, s tím, co sami píší a nad čím jako historici uvažují. Loewensteinovo dějepisné myšlení rozhodně není možné hodnotit jako hodnotově neutrální. Naopak. Jeho otevřená hodnotovost je na něm to nejcennější a to nejpodstatnější.