Hana Ulmanová

Síla černých žen

(K dílu Alice Walkerové)

"Be womanish" je lidový afroamerický obrat používaný matkami a vyzývající dcery k dospělému, zralému, odpovědnému a statečnému chování. Právě z něj odvodila Alice Walkerová termín womanism, který podle ní stojí v opozici k feminismu, tj. ideologii převážně bílých žen z vyšších středních vrstev stěžujících si na patriarchální útlak. Womanismus tak nejenže v prvé řadě oslovuje barevné ženy pocházející z pracující třídy, ale hlavně chce oslavovat jejich sílu, solidaritu, odvahu, kreativitu a schopnost přežít za každých okolností - a tímto způsobem je povzbudit v dalším každodenním boji.

Spisovatelka, kritička a aktivistka Alice Walkerová se narodila roku 1944 v jižanském státě Georgia jako nejmladší z osmi dětí v nemajetné rodině, která za podíl na výnosu z úrody pracovala na půdě bělošských farmářů, u nichž si také pronajímala skromný domek. Když bylo Alice osm let, bratři si hráli se vzduchovkou a nešťastnou náhodou jí poranili oko; o incidentu ji přinutili lhát, a jelikož rodiče nevlastnili auto, částečně oslepla a zůstala jí jizva. Už od útlého dětství ovšem horlivě četla, a roku 1963 byla přijata na prestižní Sarah Lawrence College v newyorském Bronxvillu. Během studií navštívila Afriku, prodělala nechtěné těhotenství a potrat a roku 1967 se vdala za židovského právníka a bojovníka za občanská práva Mela Leventhala; sňatek uzavřeli v New Yorku, jelikož mezirasové sňatky byly na Jihu nelegální, a ve státě Mississippi, kam poté přesídlili, se angažovali v kampani, jejímž cílem bylo dovést k volbám i chudé černošské spoluobčany. (Manželství skončilo roku 1976 rozvodem a vzešla z něj jedna dcera, která později o svém dospívání napsala poměrně kontroverzní vzpomínky: než jako milované dítě se prý coby jediný legitimní potomek dvou ras v širokém okolí cítila jako symbol.)

Zhruba v té době učinila Walkerová pro sebe dva významné literární objevy. Ze zapomnění zachránila poté, co navštívila její zanedbaný hrob na Floridě, prozaičku, folkloristku a antropoložku Zoru Neale Hurstonovou, jednu z vůdčích osobností Harlemské renesance dvacátých let 20. století. A zajela do rodného domu své o mnoho slavnější a o dvacet let starší kolegyně Flannery O'27Connorové, jenž stál jen o pár mil dál na stejné silnici, u níž sama jako malá bydlela. V tomto domě, přebudovaném na muzeum, si uvědomila, že ačkoli obdivuje O'27Connorové nesentimentální portréty jižanských žen, které ani náhodou nevoní po magnóliích, ocitla se v sídle vystavěném - jak neopomene zmínit žádný průvodce - z cihel ručně vyráběných otroky; a o které se nákladně pečuje, třebaže v něm nikdo nebydlí, zatímco její někdejší skromný příbytek, který rodiče nikdy nevlastnili, se pomalu rozpadá.

Dnes žije Walkerová trvale v Kalifornii, kde také na univerzitě v Berkeley přednášela. Zasazuje se o etické chování ke zvířatům, zároveň ale dlouhodobě podporuje bojkot Izraele, jelikož věří, že v něm panuje apartheid (kupř. nedovolila překlad svých děl do hebrejštiny). Kromě toho však čelí i nařčení z antisemitismu, neboť se zastává britského šiřitele konspiračních teorií Davida Ickeho, podle nichž za nitky světového dění tahají movití sionisté. A veřejně se přidala též na stranu Juliana Assange a Chelsey Manningové, kteří byli americkou vládou obviněni z úniku a šíření tajných informací.

Svou tvůrčí dráhu zahájila Walkerová roku 1965; časopisecky publikovala první básně a povídky, na jejichž základě jí bylo uděleno několik stipendií, a psát tudíž mohla dál. Roku 1970 vydala román Třetí život Grangeho Copelanda (The Third Life of Grange Copeland), v němž zachytila život tří generací jižanské černošské rodiny; o čtyři léta později vydala román Meridian (Meridian), v němž líčí odhodlanost mladých žen a mužů zasazujících se v šedesátých letech minulého století o občanská práva; a roku 1982 následoval román v dopisech Barva nachu (The Color Purple; český překlad Jiří Hrubý, Argo 2001). Za ten dostala Pulitzerovu cenu, a když ho roku 1985 zfilmoval režisér Steven Spielberg, jenž do hlavních rolí obsadil Whoopi Goldbergovou a Oprah Winfreyovou, následoval po mimořádném kritickém ohlasu i celonárodní úspěch.

Ze sbírek kratších próz je třeba uvést hned tu první z roku 1973, S potížemi a s láskou (In Love & Trouble), odkud pochází i naše vybraná povídka; o osm let později následoval svazek Dobrou ženu nezastavíš (You Can'27t Keep a Good Woman Down). A také titul Hledám zahradu našich matek (In Search of Our Mothers'27 Garden) z roku 1983, směs esejů, historických rozborů, literárních úvah a autobiografie, který se dnes řadí k feministické - nebo přesněji womanistické - klasice. Jak ukázky z Barvy nachu, tak autorčiny rané povídky bývají hojně antologizované, zatímco její pozdní díla jsou obecně uznávána méně.

Povídka K běžnému užívání svérázným způsobem uchopuje typicky jižanská témata rodiny, domova a komunity, potažmo paměti a identity: a to jak individuální, tak kolektivní. Zpracovává i příznačně americký motiv nového začátku, který je v souladu s jižanskou tradicí pouhou iluzí, neboť minulost zjevně vždy pronásleduje každého, a ironicky se staví k rovněž "mainstreamové" představě geografické a společenské mobility, již zde neumožnila výhradně vůle jedince, ale též pomoc nejbližších. A ve finálním efektu ukazuje, že americký Jih byl pro občany USA černé pleti místem útlaku i smysluplného, mnoha podob nabývajícího odporu.

Rozhovory, které autorka poskytla, podporují částečně autobiografickou interpretaci. Maggie má obdobně jako malá Alice jizvy na těle i na duši, jež upomínají na bičování otroků a v důsledku nichž se pohybuje jen nejistě, kdežto Dee dosáhla vzdělání, má ambice a rodnou hroudu opustila. Obě postavy jsou však v zásadě jedna osoba, jejíž jedna polovina chce zůstat, zatímco druhá touží po změně.

Dee ovšem není vykreslena jako umělkyně vracející se domů, aby nasbírala materiál, a ani jako aktivistka ne. Spíš se zdá, že snadno podléhá módním trendům (viz její nové jméno, zastupující celý východoafrický region a svědčící tudíž o hodně povrchní znalosti černého kontinentu), a navíc se pojí s invazí komerční, konzumní kultury (její iniciativa vše fotografovat zavání laciným turismem a v posledku též koloniálními snahami o pečlivou dokumentaci znovu-objeveného).

Matka obou sester a vypravěčka současně je oproti tomu žena vzácně vyrovnaná a vnímavá. Přestože její hlas vypovídá prostým, jednoduchým způsobem, dokáže například vhlédnout do podstaty tzv. reality shows, a až do závěrečné scény se zdá, že dcery podporuje v tom, co se samy rozhodnou dělat, rovným dílem. Na tomto místě se sluší připomenout, že patchworkové deky coby užité umění vznikaly z praktických důvodů, kdy bylo v důsledku nedostatku peněz nebo materiálu nutno vynalézavě pracovat s těmi stávajícími, brzy se však staly prostředkem k sebevyjádření. Ženy ve větších či menších kolektivech společně navrhovaly vzory, pomáhaly si a samozřejmě též sdílely příběhy o svých předcích (tedy nehmotné dědictví), jichž se při šití takřka fyzicky dotýkaly.

Závěrem upozorněme na věnování. Oproti těm klasickým (vyjadřujícím vděk rodinným příslušníkům) nebo současným (nezřídka adresovaným součástem literárního průmyslu typu agenti, redaktoři, nakladatelé) se jím Alice Walkerová obrací na čtenáře a žádá je, aby se zamysleli nad odkazem svých babiček. Povídku tedy otevírá jako živý artefakt, který si i Středoevropané či přímo Češi obou pohlaví mohou vztáhnout k vlastní životní zkušenosti.

Hana Ulmanová (1967), anglistka a amerikanistka působící na FF UK v Praze. Přeložila Ambro...se Bierce, Trumana Capoteho, Arthura Millera, Francine Proseovou, Davida Sedarise, Eudoru Weltyovou, Tennesseeho Williamse ad.