Odkud a kdy jste přišel do Prahy?

Já jsem od Přerova, z vesnice, která se jmenuje Čekyně. V Přerově jsem chodil na gympl a do Prahy na vysokou jsem přijel v pětašedesátém. Studoval jsem Institut osvěty a novinářství, pak se to přejmenovalo na Fakultu sociálních věd a publicistiky. Dostudoval jsem ale jen taktak, protože v sedmdesátém prvním začali vyhazovat už i pedagogy, u kterých jsem psal diplomku.

Na které byla téma?

Volební boj v roce 1946 na stránkách denního tisku. Jiří Václav Svoboda a Jarda Černý mi říkali: "Hele, musíš se rozhodnout: jestli chceš být objektivní, nebo jestli chceš doštudovat."

Jaká byla ve škole na přelomu šedesátých a sedmdesátých let atmosféra?

Vzešli odtud jak komunisti práskači, tak pozdější ministři. Byl tam třeba i muzikolog Julius Hůlek, jeden ze zakladatelů Societas Contraalcoholica. Protialkoholní společnost doktora Řimsy vznikla na koleji Větrník v roce sedmdesát dva na základě Krvavého románu. Dodnes se účastním, mají kongresy, v květnu jarní jamboree. Hůlek vedl po roce osmdesát v Národní knihovně Hudební oddělení. Nebo na Větrníku přespával Vávra Korčiš, ukrývali jsme ho tam. Byl zamilovaný do Petrušky Šustrové, a když začali zatýkat trockisty z Hnutí revoluční mládeže kolem Petra Uhla - Petruška už seděla -, tak jim StB slíbila, že když se Korčiš přihlásí, tak Petrušku pustí. Vávra se přihlásil, a oni je zavřeli oba.

Jak jste prožíval osmašedesátý rok?

To byl velký optimismus. Uvolňování bylo znát, začaly se hrát filmy, rozjela se divadla, do toho Beatles a Rolling Stones. Česká filmová vlna, Semafor, bigbít, rokenrol - tímhle vším jsme žili. A taky sexuální revoluce: ještě nebyl AIDS a holky chodily do hospody a byly povolný. Pak mě ale v šestadvacíti sebrali na vojnu.

V kterém to bylo roce?

Sedmdesát tři. Narukoval jsem do Kroměříže. A hned jsem měl konflikt, protože mě chtěli oholit. Tak jsem se vzepřel, že na to nemají právo a že mám vousy i ve vojenské knížce: "Tak blbé armádě, jako jste vy, já nic přísahat nebudu!" Hrozil mi vojenský kriminál, Sabinov. Naštěstí jsem dostal angínu a doktoři mě poslali do vojenské nemocnice v Brně na přezkum. V tom blázinci - oni tomu říkali duševní oddělení - jsem strávil tři nebo čtyři týdny. Já jsem tam přitom byl asi ten nejnormálnější člověk.

Naprosto švejkovská historka byla, jak mě patrola vezla do Brna. Takoví malí vojáčci, vykulení. Ani nevěděli, v kolik mě tam mají dovézt. Tak jsem je pozval na oběd, ale kupoval jim kořalky. Pak už ani nevěděli, kde ta nemocnice je. Vožralé jsem je tam doprovodil a ještě jim dal stovku, ať si daj pozor na lítačky.

Ta vojna měla být na dva roky?

Ne, já byl absa. Absolvent vojenské katedry, měl jsem dvě zlatý frčky. Narukoval jsem v září, všichni vojáčci mě zdravili jako nějakého důstojníka. Hrál jsem vabank, mně opravdu hrozil kriminál. V kasárnách v Kroměříži byly dva pluky, ale já jediný se vzpříčil. Kdyby mě nesrali s těma vousama, tak jsem ten rok na vojně asi zůstal. V tom blázinci se mi ale líbilo, protože měli knihovnu, která ještě nebyla docela vybrakovaná. Přečetl jsem tam Erenburgovy paměti, takové dlouhé ruské romány, a naplánoval jsem si četbu asi na tři měsíce. Ale skončilo to tím, že si mě zavolal primář vojenské nemocnice a povídá: "Podívejte, pane Oujezdský, vám nic není. Ale já si nevezmu na svědomí, abyste se svou povahou strávil dalších deset let po vojenských kriminálech. Takže vám píšu schizoidní psychopatii, což má tyto a tyto důsledky, třeba že přijdete o řidičský průkaz. Berete?" Já jsem řekl: "Beru." Byl to slušný člověk a mrzí mě, že si nepamatuju jeho jméno, docela bych mu poděkoval. Zase přijela patrola, jiní vojáčci, ale ty už jsem neopíjel. Odvezli mě do Kroměříže, kde si mysleli, že už mě zase mají, ale v pondělí mě museli pustit. Takže já byl povolán devátého září a devátého října jsem už byl zase v Praze.

Jak jste se seznámil s básníkem J. V. Svobodou?

Jeho žena Alenka byla asistentkou na sociologii u nás na fakultě. Svoboda hrál mariáš a my ho chodili se spolužáky hrát taky. Docela jsme se s ním skamarádili, byl nesmírně zábavný. V padesátých letech to byl komunistický básník a šéf Mateřídoušky. Ale tuhle éru už měl za sebou. Pocházel z diplomatické rodiny a po osmašedesátém roce byl odevšad odejit, živil se jako překladatel v nějakém výzkumném ústavu mlékárenském. S Alenkou bydleli v hotelovém domě na Petřinách, měli tam dvougarsonku. Chodili k nim Ivan Wernisch, Petr Chudožilov, Pavel Šrut. Cestou z hospody u obory Hvězda se chodívalo k nim, konal se tam ustavičný mejdan. Někdy nás tam bylo třeba patnáct. Svoboda byl ročník dvacet čtyři, takže jsme mu říkali "stařičký básník". Ale když umřel, nebylo mu ani šedesát. Peťa Chudožilov pak napsal knížku Lahvová pošta, vydal ji Honza Placák v Ztichlé klice, a ta je právě o těchhle sedmdesátých letech.

A kde jste se poznali s Andrejem Stankovičem?

V hospodě. Pro nás studenty byly důležité hospody poblíž Celetné, kde jsme měli fakultu: na Staromáku, v Týnské, v okolí Ovocného trhu. Ale na novinařině jsme se s nikým z pedagogů moc nekamarádili. Jedině s Frantou Černým ze sociologie a s filozofem Karlem Máchou. Zato jsme se spřátelili s asistenty z katedry knihovnictví, s Jaromírem Jedličkou a Jaroslavem Skolkem. Jak říkal Nikolaj: "Tak to vidíš, prasáku, chlastáš s partou asáků." Stankovič tehdy studoval knihovnictví a byl stejně starý jako oni. Študoval asi dvanáct let, napsal rozsáhlou diplomku o Josefu Florianovi a se soupisem knih vydaných ve Staré Říši. Dostal dvojku, ani to nečetli.

Takhle jsme se někde potkali a Nikolaj se mě ptá: "Karlíku, já nemám kde bydlet, nevíš o něčem?" Já na to: "Slíbil jsem místo Bořkovi Tichýmu z Hradce, ale on se nehlásí, tak se ke mně nastěhuj." Což vypadalo tak, že přišel někdy ve čtyři ráno, bušil na dveře a řval: "Otevři, ty blbče, nebo ti pobliju portál! Kak eto vazmožno što v etoj ťurme nikakych pionerov!" Abych jeho výroky nezapomněl, hned jsem si je zapisoval, a tak jsem se stal jeho Eckermannem. Takhle jsme žili mnoho měsíců, v letech šedesát devět, sedmdesát. Stýkali jsme se i pak, chodil jsem k nim, když bydleli s Olinkou. Taky jsem mu dělal majordoma na svatbě: na nějaké chalupě v Havlíčkově Brodě jsem vařil asi dvacet litrů fazolové polívky. On byl za svědka mně na svatbě, v roce sedmdesát čtyři.

Hrálo roli ve vašem vztahu, že jste také psal poezii?

Všichni tehdy psali poezii, ale my jsme si hlavně rozuměli lidsky. Nikolaj mě bral všude s sebou. Díky němu jsem se seznámil s lidmi z Tváře, s Josefem Vyleťalem a Honzou Lopatkou. Potkáme někoho na ulici, já se ptám, kdo to je, a on: "To je Václav Havel." V sedmdesátých letech jsem s Nikolajem taky chodil do antikvariátu v Dlážděné za Zbyňkem Hejdou. A naproti v trafice prodával noviny rabín Sidon, který vystřihával z novin všechno, co se psalo proti Chartě...

Díky Stankovičovi jsem si U Svitáků mohl sednout ke stolu Křižovnické školy. Naďa Plíšková na mě řvala: "Jdi do prdele, ty studente! Co tady děláš, mezi námi umělci?" To jsem musel ustát, ale pak jsme se s Naďou skamarádili. Křižovnická škola byl pro mě důležitý moment. Nešlo ale jen o těch deset lidí, kteří se uvádějí v katalozích, jednalo se o mnohem širší okruh. Jak já to pamatuju, hlavní byli Nepraš se Steklíkem, kteří se prohlásili za ředitele Křižovnické školy. Pak Evžen Brikcius. Z malířů Ruda Němec, Zdenek Beran, Otakar Slavík, Zbyšek Sion, Naďa Plíšková, Olaf Hanel. Nebo Vráťa Brabenec a Věra Jirousová. Pak tam byly různé podskupiny, kanadskou sekci tvořili Paul Wilson a Don Sparling. Já jsem se za Křižovníka nepovažoval, ale je fakt, že jsem se s naprostou většinou kamarádil. Podstata byla v tom, že jsme se potkávali a že jsme se měli rádi.

Které hospody pro vás byly zásadní?

Pro nás hrála velkou roli každá hospoda. Časopisy nebyly, rádio vysílalo sračky, televize taky nic. A zpětně viděno se hospody staly fenoménem přežití kultury. Taková ústřední hospoda naší fakulty byla nejdřív na Ovocném trhu. Pak se chodilo k Orlovi nebo do nové hospody v Týnské. Rakvičky se v reálu jmenovaly U Rychtáře, v tom oblouku, když se jde od Kinského paláce do Dlouhé, vedle byl pohřební ústav. Tam chodil kdekdo, novináři, úředníci - naproti bylo ministerstvo obchodu. Chodil tam Karel Nepraš, který dělal kameníka při opravě Týnského chrámu, takže to měl blízko. Nebo malíř Ota Slavík, jednu dobu pro Národní galerii převážel zabalené obrazy. Ten když vás v nestřežené chvíli praštil, vyrazil vám dech. A trousil ty své bonmoty jako: "Umění, to se nemění."

Věděli přátelé, například Stankovič, že si jejich výroky zapisujete?

Tím, že budu jeho Eckermannem, mě Stankovič oficiálně pověřil. To jednou v noci spadl do nějakého výkopu, zvrtl si nohu a já ho potom ošetřoval. Po třech dnech povídá, že už ho to nebaví, že musíme někam vyrazit. Tak jsem ho chytil a šli jsme k Rakvičkám, otevírali myslím už v jedenáct dopoledne. Vcházíme do hospody a Nikolaj pravil: "Už bylo dost toho pekelcování místy, kam nepatříme." Což odkazovalo na Halasovo Já se tam vrátím. Prostě rád citoval své oblíbené autory. Nebo jeho výrok: "Všichni se na mě vysrali, ale ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk přece jen se zahřeje na něčem lidském" - to je zase parafráze Demlova Zapomenutého světla. Nikolaj vyprávěl rád a sám se svým výrokům dokázal upřímně, velmi bujaře zasmát. Jejich výběr, tak jak jsem je zapsal, vydal po revoluci Ivan Wernisch v Literárkách (č. 27/1992).

Podle čeho jste se rozhodovali, do které hospody se půjde?

Věděli jsme, že U Rakviček někdo sedí. Že někoho najdem U Svitáků - neboli U Městské knihovny, taky jsme říkali U Sviňáků, tam seděla knihovnická škola. Anebo U Štiky, v Karlovce, což byla čtyřka. Třeba Křižovnická škola chodila zásadně do čtvrtých cenových skupin, maximálně do třetích. Ale ono se to různě přesouvalo. Zvláště když se někde nadělaly dluhy nebo když jsme si pro různé nepřístojnosti znepřátelili personál. Chodilo se i k Soudku do Ostrovní. A nejhorší bylo, že člověk měl pořád pocit, že když zrovna sedí U Rakviček, něco mu uniká dejme tomu U Štiky - všude byli hrozně zajímaví lidi. Ale taky se stalo, že se v pět nebo v půl šesté zvedla celá hospoda a odešla do Špálovky. Konec šedesátých let byl nesmírně zajímavý, protože ještě dojížděly poslední Chalupeckého výstavy. Mimochodem Nikolaj mě orientoval nejen v literatuře, ale kamarádil se právě taky se spoustou malířů a výtvarníků. Vždycky jsem tvrdil, že mě hrozně posunul dopředu, ale zároveň že mi zničil spaní.

Vnímali jste už tehdy, že je výrazným filmovým kritikem?

Ne, s filmovou kritikou teprve začínal. A tím, jak skončila Tvář, nebylo ani kde recenze publikovat. Dělal pak nočního hlídače, vrátného a všechno možné. Nikolajovi vděčím za hodně. I za to, že mě předvolali do Bartolomějské! Já vůbec nevěděl, kvůli čemu tam musím. Jen jsem si stačil od Vávry Korčiše půjčit strojopis, jak se chovat u výslechu...

Jak ten návod vypadal?

Manuál, co člověk může a co nemá. Začali se mě na něco ptát a teprve asi po tři čtvrtě hodině jsem pochopil, že jim jde o Stankoviče. Nakonec na mě byli hrozně nasraný, protože jsem jim nic neřekl. Poznámky, které si napsali, hodili do koše, a ať prý nikomu neříkám, že jsem u nich byl. Tak jsem šel hned k Rakvím a tam to rozkecal. Ale je pravda, že u Rakví - stejně jako ve všech hospodách - seděl někdo, kdo práskal. Dokonce se někdy jednalo o velmi blízké lidi. Radši jsem pak kvůli tomu do archivů nešel.

Kdy jste se seznámil s Ivanem Wernischem?

Muselo to být někdy v roce šedesát osm, šedesát devět. O ročník výš chodil jistý Alexandr Michl, který pocházel ze slavné rodiny Grégrů. A on se chtěl pochlubit, s kým vším se zná. Takže mě seznámil s Petrem Chudožilovem a s Ivanem Wernischem. Ivan pracoval v Pražské stavební obnově, která měla středisko v průjezdu v Kinského paláci, takže to měl k Rakvím blízko. Setkával jsem se s ním i u Svobodů, s kterými se přátelil. A Ivan taky chodil ke Křižovníkům, ale nebyl členem. Tam bylo jedno, jestli jsi básník nebo malíř. Důležité bylo, že jsme drželi při sobě. A v okamžiku, kdy tě vzali, tak s tebou jednali jako s rovným a byl jsi zván na všechny akce. Křižovnická škola měla pod svými křídly taky hudební skupinu, Sen noci svatojánské band, a pak i The Plastic People of the Universe.

Takže jste dostávali pozvánky i na hudební akce a tajné vernisáže?

Šlo o takzvané svatby, Hanibal`s Wedding, ten první Magorův kongres byl myslím v Postupicích. Tam nás kupodivu perlustrovali až na zpáteční cestě. Museli jsme po jednom vystoupit z autobusu a ukázat občanky. Křižovnická škola ale dělala i jiné akce, například Vltavu, k výročí Bedřicha Smetany. Spočívalo to v tom, že Olaf Hanel zorganizoval autobus nebo dva a těmi Sen noci svatojánské band plus Křižovníci a jejich okolí odjeli na Šumavu. Propozice byla taková, že pojedeme kolem Vltavy a vždycky na inkriminovaném místě se ze Smetanovy Vltavy zahraje příslušná pasáž. Je třeba říct, že nikdo z těch muzikantů moc hrát neuměl. Nepraš to vrzal na housle a Peťák Lampl hrál na činely. Měl tehdy zlomenou nohu a my jsme ho nosili. Jen si představte, že v Horské Kvildě vystoupí z autobusu samé máničky - jak asi na nás všichni koukali. Já se ale všech těch akcí nezúčastnil, už jsem pak pracoval, v polovině sedmdesátých let jsem se oženil, takže už jsem měl jiné starosti, děti, uživit rodinu, půjčky. Ale s Nikolajem jsme se pořád občas stýkali.

Jak jste se v té době živil?

Promoval jsem v roce sedmdesát jedna a kamkoliv jsem přišel, první otázka byla, jestli jsem ve straně. Když jsem řekl: "No, bohužel...," tak se se mnou rozloučili a šel jsem dál. Ani nevím, proč jsem se tehdy vyhnul Lidové demokracii a Svobodnému slovu, asi mi ti lidovci a socialisti byli protivní. Takhle to trvalo několik měsíců. Pak jsem to zkusil v Signálu, protože tam dělalo pár mých spolužáků, například Zdeněk Jirotka, syn spisovatele Jirotky. Signál vydávalo Ministerstvo vnitra. Psal jsem tam drobné výtvarné recenze, třeba na výstavy Zrzavého. Občas jsem tedy měl nějaký honorář. Ale já byl zvyklý na velmi skromný život. Vyžil jsem z pěti stovek, desítka stála korunu dvacet. Když mě ale na koleji vyhmátli, že tam stále na černo bydlím, už to bylo těžší. I tak jsem se rozhodl, že zůstanu v Praze, nejdřív jsem bydlel v nějakém ateliéru.

Jednoho dne jsem na Václavském náměstí potkal přítele Václava Fialu. To byl velmi vzdělaný a sečtělý kluk, o něco starší než já. Jako vystudovaný právník dělal v nějakém zdravotnickém nakladatelství. Kdo by taky v té době chtěl dělat právníka. A že jde od kamaráda Vojty Šimka z Prago Unionu a že potřebují někoho do propagace. Dělali strojírenské spotřební zboží, od jehel až po kočárky a kola. Tak jsem tam přišel v ošoupaných džínách, v teniskách, vlasatej. A Vojta Šimek, který byl v partaji, kam nastoupil na vojně, protože se chtěl vyhnout osudu svých bratrů, kteří nesměli na žádnou školu, řekl: "Já tě beru." Pak tam byl ještě nějaký doktor Havlíček, ten byl vyškrtnutý z partaje, a s tím jsme si padli do oka. Vojta nad námi držel ochrannou ruku.

Co jste tam dělal?

Pracoval jsem v obchodním úseku, v oddělení obchodně-technických služeb a propagace. Technické služby dělal doktor Havlíček, já dělal propagaci. Musel jsem psát úplně zblblá hlášení. Většina těch lidí byli nestraníci, ředitel byl nestraník, ale ten byl trochu posranej, takže byl alespoň v SČSP. Jednou za mnou přišel a říkal: "Pane Oujezdský, vstupte aspoň do SSM." Já na to: "To radši půjdu k lopatě."

Ale zajímavé bylo, že Šimek bydlel ve Slezské a nad ním bydlel fotograf Ságl, manžel Zorky Ságlové. Zorka byla sestra Magora. A my jsme Ságla živili několik let jako fotografa. Díky tomu jsem se seznámil s mnoha výbornými fotografy. Myslím, že Tono Stano měl u nás první honorář. Pavel Mára pro nás dělal, Jirka Poláček, Honza Malý a Tonda Malý, ale také Jadran Šetlík. Takže já byl zašitý v Prago Unionu. Honza Lopatka mi vždycky říkal: "Víš, Karle, tady v průmyslu jsme nejlíp ukrytí." Ale i z toho Ústavu technického rozvoje informací ho nakonec vyhodili.

Jan Lopatka taky chodil k Rakvičkám?

Občas k Rakvím nebo ke Svitákům. A chodil taky v neděli. S těmi hospodami to totiž bylo tak, že my jsme byli Staroměstští a Steklík prohlásil, že chodit přes most je blbost. Takže já chodil na Malou Stranu v sobotu a v neděli, tajně. Prostě tehdy v každé hospodě někdo sídlil. U Bonaparta se scházel spolek Pohodlí a spolek Zlatá Praha. Takové ty máničky chodily ke Králi Brabantskému. Chodilo se ke Kocourovi, tam občas přišel Hrabal, ale chodil tam taky Kosík a starý Topol. A chodilo se ke Sluncům, tam chodili Plastici a chodil tam Egon Bondy.

Tušilo se tenkrát o Egonu Bondym, že práská?

Vůbec ne. Stankovič mě na Bondym vychovával, neustále citoval nějaké jeho básně. "Na Filozofický fakultě / jsem se polekal / seděl jsem tam na schodech / a šel kolem Dočekal. / Je to skutečná vosoba / to nejni jen kvůli rýmu -  / a je hrozně sympatickej / voku mýmu" nebo "Pak si u Umprumu / koupím flašku rumu / Sedím u ní sám / cejtím se jak pán / [...] / Nikdo o mně neví / že jsem marxist levý". Tohle jsem měl furt. O Bondyho donašečství pak napsal až Magor. "Zasadil jsem Vám osiku, pane doktore!" Ne že bych se s Bondym nějak znal, ale znal jsem Zemana, tehdejšího bubeníka Plasticů, nebo Pepu Janíčka a další kluky. Takže jsem v neděli sedával U Slunců a občas přišel Bondy a za Bondym chodil taky Lopatka.

Ale s Lopatkou mám krásnou historku. Myslím na Štědrý den jsme ho s dcerou potkali, jak nese bažanta. A on říká: "Karle, pojď k nám, já to neumím vykuchat." Už to smrdělo. Myslel jsem si, že se bažant připravuje asi jako slepice, že se spaří. Naštěstí jsem poprosil jeho ženu o nějakou kuchařskou knihu, a zjistil jsem, že bažant se škube za sucha. Lopatka někam zmizel, protože říkal, že by se poblil. Tak jsem bažanta oškubal a vyvrhnul, on mezitím seděl někde s Nikolajem. A já z toho pak měl doma průser, protože jsem byl s malou dcerou dlouho venku, a přitom jsem měl vánoční povinnosti. Moje žena řádila: "Kdes byl?" A já: "No, škubal jsem bažanta u Lopatků."

Jak jste se seznámili s Pavlem Šrutem?

Další důležité místo bylo na Vinohradech, kde bydlel Jirka Tichý. To byl výborný kluk, Žid, a měl velký byt v Lublaňské 12. Bydleli u něho lidé, kteří zrovna neměli kde být. Nějaký čas tam byli fotograf Petr Zhoř a Tomáš Pěkný. Tam, když se přišlo ve dvě hodiny, tak bylo dobré, když člověk přinesl flašku. Povídalo se nebo se poslouchala muzika. Chodil tam Wernisch, Chudožilov a taky právě Šrut. Jednou jsem jel někam na Berounku, kde měl Jirka Tichý chalupu. Na nádraží jsem potkal celou partu, Šruta, Tomáše Pěkného, Jirku Tichého, Honzu Mlčocha. A oni říkali: "My jedeme na chalupu ke Šrutovi." Tak jsme jeli tam. Taková malá osada, za Královým Dvorem.

Takhle my jsme spolu žili. Já bych to charakterizoval tím, co kdysi napsal Petr Lampl, když byl v blázinci: "Kdybysme se spolu nekamarádili, kdopak by se s náma kamarádil?" Já nikoho nevyhledával, my jsme se prostě potkávali a poznávali jsme, že k sobě patříme.

Podílel jste se na samizdatových aktivitách?

Chartu jsem přepisoval asi padesátkrát, posílal jsem to na Moravu. Jenže to třeba přišlo rozlepené: prohlíželi to, ale nezjistili, kdo to posílal. Snad jsem tehdy nikoho ohrozil. Když jsem sám šel od Rakví k Němcovým podepsat Chartu, potkal jsem Chudožilova a ten mi řekl: "Hele, ty ses teď oženil, máš děti. Děláš sice v blbým Prago Unionu, ale oni tě vyhoděj. Nemá smysl, abys to podepisoval. Pojď, vrať se se mnou k Rakvičkám." Takže jsem to nakonec nepodepsal.

Jak došlo k vašemu nástupu do rozhlasu?

Po Listopadu jsem se ocitl v podobné situaci jako na začátku normalizace: hledal jsem práci. Šel jsem se třeba nabídnout do Lidovek, kde v redakci seděla Lenka Lindauerová a Jiří Hanák. Načež mi Hanák říká: "Máte praxi v deníku?" A já povídám: "Nemůžu mít praxi v novinách, když jsem je bojkotoval." Prostě mě nechtěli, protože jsem neměl praxi. Od školy uplynulo dvacet let a já jsem v žádné redakci nedělal. Jsem si říkal: "To je bezvadné! Já teď budu ještě trestán za to, že jsem nebyl za bolševika v novinách." V osmdesátém devátém, někdy v červnu, mě z důvodu reorganizace vyhodili z toho Prago Unionu. Tak jsem šel na pracák, ale vždycky mi nabídli zaměstnání v nějakých pitomých propagacích. Nakonec mě přijali do propagace v profízlovaném Čedoku, tam jsem zažil revoluci. Do rozhlasu jsem se pak dostal náhodou. Kdyby bylo dnes volné to moje tabulkové místo, přihlásí se dvě stě padesát lidí. Tehdy jsem v rozhlase dělat nechtěl a nějaký čas jsem váhal, než jsem to vzal. To byl rok devadesát jedna.

Pro stanici Vltava jste od začátku devadesátých let natočil tisíce rozhovorů, především s výtvarníky. Jak tu dobu vnímáte z výtvarného hlediska, z hlediska výstavních událostí i malých galerií?

V devadesátých letech se doháněly dluhy. Protože spousta lidí do té doby nesměla vystavovat nebo byla v emigraci: Adriana Šimotová, Věra Janoušková, holky Válovy. Otakar Slavík sice zůstal ve Vídni, ale měl velkou výstavu v Městské knihovně. Některé nové galerie byly vyloženě komerční, vlastně ani nedělaly výstavy, zaměřovaly se na upomínkové zboží. A hlavně vznikaly galerie, které se od začátku výrazně profilovaly a vytvářely si postupně svou stáj lidí. Třeba Galerie MXM dělala hlavně Tvrdohlavé a kluky, kteří vycházeli z Akademie. Doháněly se i koncepty, land arty. A obnovilo se vystavování třeba ve Špálovce.

V devadesátkách šlo také o to dostat sem velké zahraniční umělce. Na Hradě to dělala Ivana Rajmanová, v Belvederu pořádala veliké výstavy velmi známých lidí. Podobně mezeru zaplňoval Petr Nedoma v Galerii Rudolfinum, který sem postupně vozil osobnosti světového umění jako Baselitze, Nan Goldin, Cindy Sherman. V Národní galerii byla Annie Leibovitz. Švestka sem přitáhl Tony Cragga, který měl výstavu u něj a další v Nové síni. Ale samozřejmě taky mnohé dobré galerie zanikly, jako Kramářova galerie v Dejvicích nebo Galerie bratří Čapků v Jugoslávské. Bylo toho hodně.

Referoval jste i o zahraničích výstavách?

Třeba jsem jezdil do Benátek na bienále. Nátačel jsem tam nebo jsem telefonoval přímo do živého vysílání.

Před dvaceti lety s vámi o rozhlasové práci výtvarného redaktora vedli rozhovor Viktor Karlík a Terezie Pokorná pro Kritickou přílohu Revolver Revue (č. 30/2004). Co se od té doby na vaší práci změnilo?

Já už několik let nejsem zaměstnancem, jen externistou. Dvakrát nebo třikrát mě z Vltavy propouštěli. Střídalo se vedení, zaváděly se pofiderní změny, všechno ve jménu zvýšení poslechovosti. Což ovšem většinou končilo tím, že poslechovost klesla a úroveň se zplošťovala nebo zpovrchňovala. Na druhou stranu musím říct, že jsem si až na nějaké výjimky v rozhlase vždycky a za jakýchkoliv šéfů dělal, co jsem chtěl. To bylo otázkou důvěry: nechávali mi volnou ruku a mám ji doteď. Mně se nikdo neodváží říct: "Pane Oujezdský, dělejte tohle a tohle" - anebo naopak: "Tohle od vás nevezmeme." Takže nemůžu si stěžovat, svobodu mám, jsem jen omezován délkou a formátem.

Existuje veřejně dostupný archiv vašich rozhlasových rozhovorů?

Mám plný počítač, ale to je tak všechno. Knihu mých rozhovorů s výtvarníky chystá nakladatelství Torst - já dělal rozhovory i s kurátory, ale ty tam Viktor Stoilov nechce.

A chystáte vydání svých básní? Stále je píšete?

Když jsem byl se Stankovičem, tak jsem byl jejich psaním postiženej. Jednu dobu jsem psal jako on. Jenže já už ty básně nemám. Začátkem devadesátých let jsem se rozvedl, a protože jsem neměl kde být, tak jsem spoustu svých věcí nechal doma ve sklepě. V takové velké skříni, kde byly i zavařeniny, které mi posílala maminka - flašky s třešněmi a já nevím s čím vším. A ono to jednoho dne vybuchlo. Měl jsem tam spoustu věcí, které jsem psal od toho roku šedesát pět šedesát šest, až do konce normalizace. To je pryč. Moje básně se proměnily v objekt. Jeden jediný konvolut se z té doby zachránil. Víťa Bělovský z Ostravy totiž pořádal nějakou literární soutěž a já tam chtěl poslat texty Jaroslava Horálka, což byl opilec, který dělal na různých stavbách, ale psal výborné básničky. Stankovič o něm říkával: "Já mám rád Jaroslava Horálka. Je to takový roztomilý člověk. Kdyby takových bylo víc." A k zásilce Horálkových básní jsem přidal pár svých. Takže když vybouchla ta skříň, byly některé zrovna v Ostravě. Básničky jsem pak psal ještě během korony, ale to je jiná kapitola.

Dával jste své texty Stankovičovi číst?

Ano. A taky Magorovi, když u mě spával. Ten když v noci přišel, tak místo toho, aby šel spát, vytahal z kapes svoje papíry, že mi je musí přečíst. A když už mi to četl, tak mu říkám: "A teď já tobě, jo?" Něco z mých básní chtěl jednou vydat Wernisch, ale říkal jsem si, že jsme kamarádi, tak mě prostě jen chce potěšit, a že to stejně stojí za hovno. V rukopise mám i Magorovy poznámky, když mi básně redigoval. Otázka interpunkce, velkých písmen, to já neumím.

(15. února 2024)

Připravili Jean-Gaspard Páleníček a Jaromír Typlt

(redakční spolupráce Linda Fialová).

Karel Oujezdský (19. 9. 1946 v Přerově - 10. 11. 2025 v Praze), rozhlasový redaktor a novinář. Vystudoval novinářství na Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy (1965 až 1971). Za normalizace pracoval v propagaci Prago Unionu (1972-1989), Čedoku (1989-1990), Ústředním automotoklubu Praha (1990) a Českém středisku výstavby architektury Praha (1990-1991). V prosinci 1991 se stal výtvarným redaktorem stanice Český rozhlas Vltava. Pracoval nejprve v redakci Kulturní revue, poté v redakci kulturní publicistiky. Rozhovory a reportážemi přispíval zvláště do pořadu Mozaika a komponované pořady a dokumenty natáčel především pro Víkendovou přílohu. V roce 2008 mu byla Masarykovou akademií umění udělena Cena Rudolfa II. za soustavnou propagaci současného výtvarného umění a v roce 2025 ho Česká akademie vizuálního umění ocenila za celoživotní dílo v oblasti publicistiky výtvarného a vizuálního umění uvedením do Síně slávy.