Nakladatelství Carcosa, o jehož knihách už jsem tu již referoval, poslalo na trh dva nové svazky z řady Temnosti: Jiřího Sumína Karnyfel (2025) a Emanuela Lešehrada Vzývání temnot (2026), obě připravil a doslovem doprovodil Petr Boček. Editorovy texty jsou jako obvykle zasvěcené, přesto se je pokusím v něčem doplnit.

"Marné, marné je vše! Není spravedlnosti na zemi ani na nebi!" začíná Sumínův román Přeludy. Byl spravedlivý alespoň autorův (či autorčin, vlastním jménem Amálie Vrbová, 1863 až 1936) literární osud? Mnohé naznačuje název doslovu Jiřího Opelíka k jeho sumínovskému výboru V aréně života (1973) - Odepsaná. Opelík však tento ortel poněkud pozměnil podílem na dvou antologiích jejích próz v sedmdesátých letech minulého století, ta druhá nese titul Potomstvo a vychází také roku 1973, obě mimo pražské centrum v Ostravě a Brně (zde bylo důvodem spíše jméno editora). Jednou z příčin se evidentně stalo Sumínovo odmlčení, přestává psát už během první světové války a posléze se objevují už jen reedice.

Do té doby získává hlavně povídková tvorba autorky relativně slušný ohlas, vychází z regionalismu dejme tomu herbenovského ražení a směřuje k syrovému naturalismu; často vedle jejího jména zaznívá jméno Šlejharovo, Opelík upozorňuje na její místo v linii zobrazování živořících osamělců vedoucí k autorům jako Josef Uher, Karel Čapek--Chod či Ivan Olbracht, od jejichž niveau však zůstala přece jen daleko. Její pojetí literatury je silně deziluzivní - "není osobního štěstí, jehož by se dosahovalo jinak než na úkor druhých lidí" (Opelík). Bez vlivu zde nebyly trudné osudy vlastní a celoživotní samota.

Venkov zobrazuje neidylicky jako místo krušného přežívání a deprimující zaostalosti, které nemá v sebemenším úmyslu jakkoli přikrašlovat. Hrdinové našich povídek bývají ti, kteří nějak vystoupili z řady a překročili tupou upadlost, byť třeba činem destruktivním nebo zoufalým, v jejich uvažování se zrcadlí cosi až nietzschovského. ("V člověku je mnohdy takové krásné divé zvíře, a mnozí učiní z něho obyčejného tahouna.") Intelektuálně bezbranní, bez zázemí duchovního i společenského vykročí do prázdna. Nemají se na koho spolehnout, nevěří v budoucnost, jsou vystaveni svým temným vášním a sklonům a hrdě (nebo pyšně) přijímají svoje určení. Jejich sny a představy nemají sílu odlepit se od země. Některé prózy mají otevřené konce, u kterých ale není jisté, zda je diktuje rafinovanost či neschopnost dotáhnout text k pointě či završení. V povídce Nepřítel se propuštěný vězeň nabízí příbuznému, že na sebe vezme vraždu, kterou spáchal, a přesvědčuje ho, že byl sveden ďáblem. Odpověď zní: "Přestaňte mi s tím! Já v Něj už nevěřím ani. Teď si teprve rozumím. Požil jsem ze stromu Poznání. Sám jsem tomu chtěl. A sám se zodpovídám!" V rozhodnutí tedy nalézá svou autenticitu, byť tragickou a stejně zpola démonickou.

Próza Vyhnaní synové Evy... zachycuje zápas selského synka Michala, v němž náhle vzplane nepřekonatelný odpor vůči jeho prostředí, spatří "propast, na jejímž jednom nehostinném skalnatém břehu živoří rodiny vyvržených, nuzných hladových žebráků, opilců, zlodějů, mrzáků, nevěstek a ničemů všeho schopných, druhý pak požehnaný a úrodný břeh hostí rodiny břichatých sedláků, vzorných hospodářů, ctnostných a bohabojných žen a zdárných synů". Tváří v tvář této propasti volí radikální řešení, rozhoduje se po vzoru Ivana Karamazova "vrátit vstupenku" a vsunuje dobrovolně hlavu do smyčky. Nenávist se mění ve vzdor, jenž se vzepře perspektivě zhovadilého vegetování a odstrčí jho, které je mu souzeno.

Jiným významným motivem je pro Sumína svědomí. Myslivec zastřelí pytláka a nemůže se zprostit dotírajících myšlenek přemílajících otázku viny. Vnější signály přírody vstupují do jeho vědomí a stávají se součástí bolestného zápasu ("Cesta byla zaváta spadaným listím, které šustělo při chůzi ostře, jednotvárně rušivě, jako když ve ztichlém chrámě někdo zvědavě obrací prázdné listy... Naslouchal se zatajeným dechem šelestu listí, vše zdálo se mu tak tajemné a hrozivé, jako by větřík byl zavanul jen kvůli němu, jako by listí jen proto šelestilo, aby přeslechl, že mu hrozí nebezpečenství"). I příroda umí být temná, běsná, rozkacená, agonická.

Boček v doslovu mluví o sklonu "k chmurnosti, hrůze a beznaději... Mezní a hrůzné situace, do nichž se hrdinové jejích příběhů dostávají, jsou sice popsány objektivně a věcně, někdy až s neskrývanou ironií, nicméně jejich tíha začíná rozněcovat úzkosti a fantaskní představy." Z groteskna, trapnosti a bezútěšnosti se náhle vynořuje něco děsivého. Není to vlastně úlevné? Není to, psychologicky vzato, jakýsi přesun? Nadpřirozeno tu sice nefiguruje, ale mohlo by: když se něco pojmenuje, lze tím mnohé vysvětlit a zbavit se toho. Karnyfel je krycí jméno pro Ďábla, jehož lze uctívat, hrozit se ho a zažehnávat jej, rozmělňovat do báchorek, ale přesto zůstává nějak ustavičně přítomný, trvající a přebývající v lidské duši. A navíc "Pán Bůh prý někdy ve své nevyzpytatelné moudrosti dovolí, aby zlý duch vykonal svou práci tak dobře, jako Bůh sám".

Emanuel Lešehrad zůstává známý snad jen díky anekdotě - kdysi se u něj v podnájmu ubytoval F. X. Šalda, vymínil si však ve smlouvě, že s panem domácím nebudou mluvit o literatuře. Působí to poněkud nedůtklivě a velikášsky, ostatně v roce 1937 vyšel sborník k Lešehradovým šedesátinám, do něhož přispěli mimo jiné Pavel Eisner, František Halas, Josef Hora (oslavenec je pro něj "pokorný snivec" a "uctivač a vyznavač"), Josef Hořejší (mluví o "dělníku ducha"), Josef Kopta, Karel Krejčí, František Kubka, Bohumil Mathesius (tituluje ho "věčný poutník"), Albert Pražák, Jaroslav Seifert (vzpomíná na Lešehradeum, kde jednou spatřil "skleničku hašiše, připomínající francouzské básníky, prsteny, z kterých již dávno vyklouzly studené prsty, knihy polité plísní i dopisy mrtvých") a Vilém Závada (podle něj hodlal Lešehrad založit "surromantismus" a vážil si Štyrského a Toyen - oba se podíleli na úpravě jeho knih).

Zmíněné Lešehradeum, "sbírka literárních a historických dokumentů", představuje druhou asociaci na autora, shromáždil zde 35 000 položek, zejména rukopisů, fotografií, autografů a části korespondence českých i světových autorů. Lešehrad ji spravoval od roku 1926 a roku 1952 ji předal Národnímu muzeu, 1963 vydala Jarmila Mourková, která zpracovala jeho pozůstalost, soupis Lešehradeum.

Podobně jako Sumín se od plynoucího času nedočkal slitování ani shovívavosti. A přece to byl literát velmi plodný a všestranný - věnoval se poezii, próze i dramatu, psal kritiky a eseje, hojně překládal moderní autory, které k nám mnohdy uváděl (prokletí básníci, S. Mallarmé, W. Whitman, J. P. Jacobsen, A. France, J. Ruskin, D. G. Rossetti, O. Wilde, R. W. Emerson, H. H. Ewers, ale tlumočil také ruské byliny a japonskou a islandskou lyriku), redigoval několik knižnic; věnoval se hermetismu a okultismu, po jistou dobu řídil Okultní a spiritualistickou

revui, psal knihy o tajných společnostech, sám byl zednář a martinista. Za jeho života o něm vyšlo několik publikací, svoje dílo vydával v  nakladatelství Aloise Srdce. Je to málo, nebo dost? Lexikon české literatury o něm praví, že "L. povídky [...] stály, přes autorovy ambice, na okraji umělecké literatury".

Jako básník i prozaik Lešehrad bral rozum v devadesátých letech, možná čerpal ještě z dřívějších zdrojů, jeho výchozím prostředím byl parnasismus, dekadence, novoromantismus, secese, zařadil se mezi jejich minores spíše než mezi vrcholy, zdaleka se nepřiblížil svým vzorům i souputníkům Otokaru Březinovi, Jiřímu Karáskovi či starším Jakubu Arbesovi nebo Juliu Zeyerovi. V poezii ryze dekadentní póza a stylizace ("Toť hrůza, kde se rodí báchorky, / strašidla všude lezou ze země / a v staré, oprýskané kostnici / na rakvi sedí velký Zármutek"), v próze romaneskní a fantaskní okruh motivů, "noční pták v krajině hrůzy a bolesti". Podle Bočka "některé povídky jsou až primitivní, jakoby psané ve spěchu, schematické, se strojenými promluvami a povrchní psychologickou charakteristikou postav". Byl také poněkud bezpointový vypravěč. V jedné povídce se hrdina na dovolené seznámí s baronem, který studuje amatérsky "tajemné přírodní síly", a ten s ním chce provést experiment - otrávit ho pomocí autosugesce. Hrdina se vyděsí a prchá - toť vše. Jiný příběh nás přivádí ke kanibalskému kmeni, skončí očekávatelným způsobem a na závěr autor varovně zvolá: "Není radno pobývat u lidojedů!"

Kromě až dětinských zápletek prózy trpí monotónní, frázovitou knižní dikcí, přehnanou teatrálností s převahou okázalých gest a vznešených dialogů, celkovou kašírovaností, naivitou a nezáměrným humorem, připomínajícím poetiku němých filmů. Lešehrad tíhnul jednak k námětům předjímajícím sci-fi (např. povídka o profesorovi, který pěstuje a konzumuje jedovaté houby, láska k nim se mu však stane osudnou, když se po konzumaci jedné sám promění v houbu; nejsem žel takový znalec žánru, abych mohl uvést pozdější analogie, ale jistě existují), jednak k pokusům o líčení fatálních a fantomatických milostných uhranutí v aranžmá plném ezoterických rekvizit a propriet s výjevy a promluvami triviálního původu ("Mám bohatství něhy, Tristane, jež utěší tvou touhu. Pojď zcuchati mou navoněnou kštici, hudba mých slov tě naplní radostí. Odvrhni břímě strasti a muk u mé podnožky a spal v žáru mých citů, čím hoří tvé srdce. Je chvíle polibků, pojď, Tristane! Jsem tvoje!"). Něco takového působilo ve dvacátých letech jako přepálená parodie a nedalo se brát vážně - Lešehrad vydal poslední knihu roku 1949, aniž by se literárně jakkoli vyvíjel, zůstával tedy v poloze beznadějného anachronismu.

Ačkoli se dlouhodobě pohyboval v ovzduší "tajných věd", veškerá mysterióznost v jeho textech má ráz vnějšího nátěru, klišé a senzační banality, která jen slibuje a navnaďuje ("Podobala se tak na temně fialovém pozadí tragické vidině bez duše, bloudící zrakem plným příšer kdesi v neznámu"), ale neumí skutečné tajemství evokovat. Ale skutečnost, že Lešehrad nebyl žádný Lovecraft, by nás neměla odrazovat, protože místo v dějinách české fantastiky mu přece jen upřít nemůžeme. Pokud ovšem srovnáme oba představené autory, musíme se přiklonit k Sumínovi, který Lešehrada převyšuje stylistickým uměním i vyzněním próz zcela jednoznačně. Jejich oživení představuje záslužný čin. V Carcose budou jistě následovat další.

Michal Janata v knize Moře hoře. Přerývaný deník (Bor 2025) navázal na svoje zápisky vydané pod názvem

Mr(a)zí. Přiměje nás nejprve k zamyšlení o smyslu deníkovosti. Proud komentářů, postřehů a myšlenek i zachycených událostí se vztahuje k danému, vymezenému času, ale zároveň směřuje nad něj, protože sbírá a usouvztažňuje všechno, co stojí za pozornost. Deník v sobě obsahuje svobodu, vyvazuje se z publicistické nutnosti periodicity, říká to, co chce či musí, kdykoli se mu zachce. Nese v sobě specifickou váhu hutnosti prolínající se s uvolněností. Při určité míře zkušenosti se myšlenky samy vynořují (nebo nás "napadají" tak, že se nedají odmítnout, přistupují k nám jako určitá výzva, výzva pokračovat v promýšlení a vůli formulovat, mimo jiné třeba to, co nám bylo vždy jasné, ale nikdy jsme to nezaznamenali). Vyžaduje to příznivou konstelaci, v níž se může uplatnit zvláštní (ne-)za... -

měřenost deníku, který může získat mnoho podob. Janatův deník vznikal tentokrát v době covidu, dnes už bezmála pozapomenuté, neboť v sobě otevřela neznámou prázdnotu, jíž není tak obtížné vytěsnit z paměti (snad s výjimkou antivaxerů, kteří se naopak k tomuto období upnuli patologicky, demonstrujíce tak spojení egoismu a slaboduchosti).

Autor vypráví kouzelnou historku o tom, jak 26. června 1996 kráčel na uvedení prvního českého vydání monumentálního Heideggerova díla Sein und Zeit a slyšel přitom z mnoha oken bujarý jásot; napadlo ho, jak by bylo krásné, kdyby se vztahoval k ohlasu akce, na niž přicházel. (Jak lze dohledat, ve skutečnosti však šlo o reakci na vývoj semifinálového zápasu Česká republika - Francie v Manchesteru na mistrovství Evropy ve fotbale. Po základní hrací době i prodloužení byl stav zápasu 0:0 a rozhodovaly pokutové kopy, na něž jsme vyhráli poměrem 6:5. Penalty proměnili Kubík, Nedvěd, Berger, Poborský, Rada a Kadlec - poslední Francouz Pedros překopl bránu a z postupu do finále jsme se radovali my.)

Deníkové psaní mnohdy demonstruje onen pohyb na hraně, kdy fixuje myšlenku jakoby balancující na okraji, která už už sklouzává do propasti, ale cosi ji nakonec zachrání a vyzdvihne do textu. V Janatovi nejdeme řadu nikoli snad bonmotů, ale zpřesňujících vhledů, paradoxů, nápadů a relevantních úvah (zde mimo jiné o povaze politických hnutí nebo o furiantství jako podstatě venkova a venkovského způsobu myšlení). Například: "Kdybych věděl, co nevím, nevěděl bych to, co vím." "Člověka nevyděluje z obecentví s druhými nespravedlnost, ale zoufalství." "Melancholie je způsob, jímž čas vyjevuje člověku marnost svého uplývání.""Psaní samo posiluje schopnost nést břemena, jež jsou na naše plece nakládána.""Hloupost (či naopak chytrost) není daností, geneticky vštípenou vlastností. Naopak hloupost (a její antonymum) je typem jednání." "Zlo bývá nízké a právě tak nízkost je větším zlem než zlo samé. Možná je zlem jenom nízkost.""Náhoda bývá komplicem katastrofy." K samotnému názvu odkazuje následující sentence: "Důležité je se v tom moři neutopit, nezalknout či nezešílet. Nedohledné jsou břehy života, zato však břeh, kterému říkáme druhý, je nejen nablízku, ale je všude."

Na půdě deníku už Janata otevírá a zvažuje téma knihy příští. Podle něj Filémón a Baucis jsou spolu i po smrti, ale nevědí o tom - jejich splněné přání je vykoupeno za příliš vysokou cenu. "Neskončená láska je jako nezavršitelná láska."

Ta další Janatova kniha se jmenuje Jsi, tedy jsem. Prolomení ustavičnosti (Malvern 2025) a titulní citát také stojí v deníku. Autor v ní tentokrát ohledává téma lásky z hlediska filozofie; je to téma kruciální, neboť "láska je vztahem všech vztahů". Slovo láska patří k těm nejběžnějším. Ale jak mu vlastně lidé rozumí? A přemýšlejí o tom? Rozpoznáváme různé druhy lásky, erós, filia, agape, charitas - Janatovi však běží o vztah, "ve kterém se smrtelný člověk láskou k druhému dotýká svého bytí". Dobývá se tedy výše, možná se chce dotknout samotných nebes. Je vskutku láska podstatou našeho bytí na zemi? Ospravedlňuje a osmysluje náš dočasný pobyt (dasein) zde? Jak s láskou nakládáme? Proč láska neprostupuje všechny sféry našeho života? Platí vskutku, že "erós je výběr", nebo na nás láska zvláštním osudovým způsobem dopadá? Téma otevírá bezpočet otázek, které jsou vpleteny do našeho přebývání ve světě. Láska má svou metafyziku i psychologii, je to antropologický fenomén, vznikají dějiny lásky (u nás jedny napsal S. K. Neumann) atd.

Janata upozorňuje, že nelze milovat lidstvo, ale zdá se, že doba abstraktního humanismu už míjí. Lidé dnes spíše tvrdí, že milují zvířata. Autor se věnuje i roli touhy, jež lásku ohlašuje i stává se její součástí - patrně se však láska touhou nevyčerpává. Daseinsanalytik Oldřich Čálek říkal, že zamilovanost odráží představu, že milovaná osoba naplní všechny potřeby subjektu. Mimochodem známe též lásku zklamanou, zhrzenou, která se často rychle mění ve svůj opak, v nenávist. Nemiluješ-li mne, nejsi hoden lásky, ale jsi stále ještě hoden nenávisti - platnost citu se reverzně stvrzuje.

Láska mi připadá jako neobyčejně složitý proces, který může mít bezpočet různých počátků, fází i mezistupňů, impulzů, peripetií i katastrof, ochladnutí, zvroucnění, náhlý výšleh, postupné vyvanutí i okamžitý konec. Ale uznávám, tady už lásku psychologizuji. Avšak i Janata píše, že "láska má nespočet fazet a možností". Je paradoxní, že se dá o lásce uvažovat (umělecká tvorba v jejím znamení je ovšem něco jiného), ačkoli v moment zasažení či pohlcení to bývá sotva možné kvůli neschopnosti odstupu. O lásce mohou přemýšlet i ti, kteří ji třeba ani v erotickém smyslu plně nezažili (duchovní osoby, samotáři), a přece jejich pohled může být vyostřený, hluboký a rozumějící.

Jako symbol lásky určuje Janata jepici, podle něj marnokřídlou - "láska je pomíjivá a má v sobě zmar všeho existujícího", je trvalá v nezavršitelnosti. Šťastná láska existuje, ale jen za podmínky, že je zároveň nešťastná, "jedině v hloubi utrpení jsme schopni prožívat euforii lásky", vpravdě ji ničí rutina a lhostejnost. (Možná ale pravá láska velí tuto rutinu transcendovat, pokusit se ji přeobsadit a naplnit jiným směřováním. "Mravnost" můžeme v lásce ztratit, nebo naopak získat.) Jedním z klíčových rozměrů lásky je sex (je otázkou, do jaké míry s ní splývá). Jan Zábrana v denících tvrdil, že existence sexuální rozkoše dokazuje existenci Boha - ale spatřuje to negativně jako bezmála věrolomné naprogramování člověka.

V lásce "poznáváme" druhého (pokud se nemýlím, ve Starém zákoně jde zároveň o synonymum pro pohlavní akt, "i poznala muže"). V druhém poznáváme sebe, já je umocňováno tvým ty. Tvořit a milovat znamená totéž. "Ty jsi součástí mě a já jsem součástí tebe." Nemůže to však vést k harmonii, neboť mezi námi leží propast. Nepředstavuje to potom jistou výzvu? Láska jako pouhé východisko a základna pro cosi ještě hlubšího a opravdovějšího než sama láska?

Janatovo dílo akcentuje křehkost a unikavost pojmu, jemuž se věnuje, i rozbíhavost myšlení, které vyvolává a jež nás přivádí k mnoha otázkám a problémům týkajících se existenciality, svobody, sociálna i sexu. Nelze na ně odpovědět najednou, ale autorova práce k nim bohatstvím svého obsahu ukazuje cestu.

Moje záliba v pamětech a vzpomínkách má prostý důvod - leccos se tu člověk dozví. Tak je to i s memoáry Vladimíra Martince Soukromí básníka (Dauphin 2025, vl. nákladem autora). Martinec (1934-2025) debutoval jako básník v osmasedmdesáti letech a posléze vydal celkem dvanáct sbírek v Dauphinu, nemalou roli sehrálo asi i to, že všechny (spolu)financoval. Zemřel na sklonku minulého roku, na Štědrý den.

Martinec po střední škole musel odejít do výroby, ale podařilo se mu dostat na filozofickou fakultu a vystudovat archeologii, v tomto oboru i nějakou dobu pracoval, později se uplatnil v památkové péči a skončil jako pracovník muzea a muzeolog. Jeho vzpomínky zabírají dlouhou dobu, od konce třicátých let prakticky do současnosti. Motivací k jejich sepsání byla vůle utřídit a ujasnit si svůj život, vydat z něj počet. Učinil to zcela fundamentálním způsobem, opravdu gruntovně, což mu umožnila jeho fenomenální paměť. Na desítkách stran popisuje kulinářské umění maminky, přičemž se čtenáři sbíhají sliny, jinde zase detailně líčí stavbu rodinného domku do nejmenších podrobností (na otázku, na kolik ho dům vyšel, odpovídá: "Všechny peníze nad holé životní minimum, plus to, co jsem nakradl, a to, co jsem musel dát na úplatcích"). Sype z rukávu historky ze studií, žabomyší spory a příhody z různých zaměstnání, epizody z dovolených a cestování, podává dějiny svých intimních vztahů. Předestírá bez obalu svoje vlastnosti a povahové rysy v jejich protikladech - byl líný, ale velmi usilovný, čestný, ale poněkud neomalený, někdy lehkovážný, neobratný a velmi bystrý zároveň, zcela upřímný, ovšem podle potřeb i taktický.

Nabízí se srovnání s memoárovými díly některých jeho skorovrstevníků, o něco starších Josefa Jedličky (1927; Krev nenívoda, 1991) či Karla Švestky (1926; Couvání do času, 1997). Oba jsou na zcela jiné úrovni, jejich texty vynikají skvělým stylem, silnou lyričností, evokované události dovedou interpretovat a vřadit do souvislostí svého životaběhu i doby. To u Martince objevíme pouze v náznaku či vůbec ne, dominuje deskripce, kvantita informací, anekdotičnost. S kvalitou a přesností údajů to vypadá navíc všelijak. Zařadil do knihy kalendária, uvozující každou kapitolu. Z nich zjistíme řadu podivuhodných skutečností, jistě překvapivých i pro historiky. Několik ukázek: na 1. máje 1968 "ozbrojené složky s ostře nabitými zbraněmi byly ukryté v tunelech kanalizace"; Dubček v témže roce "povolil více parlamentních stran", Kriegel byl propuštěn z Moskvy "až na nátlak Číny, jejíhož Velkého pochodu se v průběhu čínské kulturní revoluce účastnil jako lékař"; ruští vojáci v srpnu 1968 "třetího dne byli transportováni do gulagů na Sibiř a nahrazeni čerstvými vojáky"; "v roce 1986 byly odstraněny elektrické zábrany na českých západních hranicích" atd.

V této souvislosti si čtenář musí položit otázku - jaká je dnes role odpovědného redaktora? Být uveden v tiráži? Chápu dobře, že devadesátiletý autor už nebude každé faktum kontrolovat a ověřovat, ale co redaktor? Chyb a bizarností najdeme v knize mnoho, jde snad o redakční záměr, aby kniha byla veselejší? Těžko soudit, úloha "odpovědné" redakce se však rok od roku proměňuje stále více.

Tak jako v každém lidském vybavování minulosti narazíme tu na mnoho zajímavého a vypovídajícího. Znovu a znovu překvapuje, jak dovedli být onehdy dospělí z mocenské pozice vůči dětem a mládeži suroví a necitelní, kolikrát zde defiluje jejich fackování či jiné ponižování - na druhou stranu trestaní mnohdy předváděli drzosti a spratkoviny až vyrážející dech. Prudérie i předsudky bujely na každém kroku - vzpomínajícímu otec zastavil apanáž, když si našel děvče z Prahy, rodiče se domnívali, že mu "pražská frajle" uteče s jiným. Doklad neuvěřitelné zpozdilosti, leč přesně to nebohému mladíkovi dívka po svatbě udělala. Inu, předsudky někdy nevaří jen z vody. Pokrytectví budiž základem života, dítě si smělo vzít pochutinu až po čtvrtém pobídnutí (ano, ještě jsem zažil s babičkou).

Martincův "obyčejný život" jsem četl se smíšenými pocity, sám bych něco podobného dát dohromady nedokázal. Unikátní rozměr nabývá autorovo referování o chování dětí a partnerek, kde nevynechá sebetrapnější epizodu a projev, i bilance úpadku člověka ve stáří, s nímž se statečně vyrovnává mezi smířlivým lnutím k epikurejství i buddhismu zároveň. Na takovou míru otevřenosti si v žádných memoárech nepamatuji. Ale de gustibus non estdisputandum, snad to někomu bude k užitku. Cítím z knihy až heroickou snahu o puntičkářskou poctivost a dokumentárnost, literární hodnota je ovšem více než sporná.

Přejdeme k poezii. Vzhledem k funkci porotce jedné literární ceny si její četby v posledním roce užívám víc než dost. Takže se podíváme na sbírky dvou starých surrealistických kozáků: Františka Dryjeho (1951) Proflákaný čas (2025) a Jan Gabiela (1949) Protažené stíny (2025, obojí vydal Spolek Analogon). Dryje dělá básně ze svojí zkušené znechucenosti (potíž tkví v tom, že i enumerace objektů pohrdání se může stát stereotypní), Gabriel využívá kultivovanou všímavost. U druhého z nich sledujeme jakési pokusy o kóany (či nad-kóany?), typickou koláž výroků, udivujících či šokujících asociací, básník občas jako by věštil z roztrhaných a promáčených novin jako haruspik, čte události, které se dějí jinak. Občas mi to připadá jako cvičení v tom, na co se dá připadnout. "Někteří listonoši i při nákupu nepřestávají / hořet", jistě malebný obraz, jenže "někteří kominíci i při čištění zubů nepřestávají vypouštět barevné bublinky z uší", "někteří učitelé i při řízení vznášedla nepřestávají kokrhat", "někteří holiči i při mydlení zaječí pacičky nepřestávají podřezávat hrdlo dvojníkovi Fantomase"; to mě napadlo za necelou minutu, žádná poezie to není, není to nic, nemohu se však zbavit dojmu, že surrealistickou metodou lze psát básně dosti stachanovsky. Navíc umělá inteligence vstupuje do hry jako pro surrealisty zákeřný a nekalý konkurent. Ale jistě, Gabriel říká "k tomuto houští nepasuje žádný klíč", to zní pěkně, "Mrtví nemluví, ale dál si na nás ukazují", ještě lepší a silné. Obskurní příměry jsou ale mnohdy nahodilé a nicneříkající, pouze čtenářem protečou, nic víc. Myslím si, že básník by měl hledat slova, která musí být vyslovena, možná proto, že už nějak a někde vyslovena byla, a on jim vdechne život, vytvoří z nich sui generis bytosti. Pravá poezie mě vede na jediné a jedinečné místo, které nikde jinde není. Některá poezie vypadá spíš než jako výtvor inspirace jako dílo předstírání. To neznamená, že na básni se nemá pracovat, naopak je třeba zahazovat, škrtat a začínat znovu. Nikdy jsem si nebyl jist, zda o tom surrealisté vědí. Jejich otevřená stavidla a povodeň povídání se zpravidla neumí zastavit.

Disparátnost motivů a asociací sama poetická není - když bude někdo programově fotografovat analogie různých kombinací deštníků a šicích strojů na operačním stole, může z toho něco vzejít, a nemusí, možná to bude jen slepá ulička (neříkám, že nestojí za to ji prozkoumávat). Juxtapozice samy nevzbuzují naléhavost ani jedinečnost, v lepším případě exponují kontrast. Poezie sice není střelba na cíl, ale nesmí se v ní pálit zkusmo a nazdařbůh. Málokdy to vyjde.

Ale abych nebyl jen destruktivní, jedna ukázka básnického textu eminentně vydařeného - "Den jako každý jiný / Zrezivělý vprostřed knihy / Léta prosperity i léta kolonád / Plné padajícího listí / Masožravé cáry těl / Poletující chmýří šatů / Jak se tu potulují jako poslední zbytky léta / Vybledlá pohlednice s razítkem Karlovy Vary / Nešlo o umírání šlo o to jak se zasmát" (tady už by to mohlo končit, ale ještě to pokračuje).

Gabrielův kolega František Dryje zapadl do nostalgie, staví z materiálu, který je ohmataný, okoukaný, ošuntělý, ale co už. Hlavně aby v těch šatech byl sám sebou. Něčemu ukazuje prostředníček, míhá se tu socialismus, kapitalismus, Husák, Havel, zaplivané čtyřky s asfaltovými záchody, dávno zrušené antikvariáty, jarní slunko, podzimní deště, všechno to známe a pamatujeme. "Minulost se čím / dál více roztéká a / prázdní". Čas příslibů, které nikdy nezarmoutily, a nikdy se nenaplnily. Naštvanost i vroucnost, ta aspoň tajná. Verš se rozbíhá do prázdna, skáče, laťka padá, další pokus. Vlastně je dobře, že to neomrzí. Vrcholem je rozsáhlá titulní báseň Proflákaný čas s příznačnou skepsí ("nemáš co říct / nikdy jsi neměl") a sebereflexí "stařec v pláni / stesků / soužený v loužích / větru tam / dole u řeky"). Slévá se tu zpěněný odpor, hněv a hartusení s ironií a odhodláním nedat "ani ten jeden / srdcervoucí / hlas", protože "ne, tobě nepomůže konto paraple, i kdyby slzy /  tekly dvacet, třicet let a lidé beznadějní / tančili zítra všude". Ale katarzní je aspoň ta chuť rýmovat

"v [...] Keni / (tam už sloni není)", podobně jako písničkářka Mucha, jež zpívá "jak pevná je moje láska / co je to za otázka". Ale ano, tahle poezie je venkoncem sympatická a uvěřitelná.

A teď poeta, jemuž by většina puncovaných surrealistů mohla závidět. "Obzvláštník" Jakub Hron Metánovský zanechal vzácný literární odkaz, který těžko docenit. Nakladatelství Dobrý důvod ho připomíná útlým, ale hutným výborem Život je hra: Kdo lépe hraje,lépe žije! (2025). Hron byl z dneštního hlediska jakýsi performer, jeho akce předjímaly čistokrevný dadaismus; psychiatr profesor Vondráček ho řadil mezi psychopaty "reformátory - vynálezce", rozsah jeho zájmů byl široký. Možnosti českého jazyka rozrazil dokořán jednak slovotvorbou (neologizace se považuje za jeden ze symptomů schizofrenie) a zejména zvukomalebností, která jej klade vedle básní z Carollovy Alenky, Christiana Morgensterna i Josefa Palivce. Viz počátek básně Žáby na jaře: "Rourou, rourou, rourou, rourou! / Jdoudou, doudou, doudou, jdoudou / koně Apollonovy / cvakají jim podkovy // Rara, rara, rara, rara, / stará - rará, rará, stará". Hronova trajektorie ukazuje někam k T. R. Fieldovi a posléze Ivanu Wernischovi, který samozřejmě Hrona dobře znal. Jeho naivita v sobě zahrnuje bezbrannost, z níž sálá plamen euforické čistoty. Hronovi nebudeme přisuzovat literární strategie. Napadá mě ale spekulace o mystifikaci pomocí stroje času - že by se některý z Hronových moderních následovníků vrátil zpět a podsunul mu nějakou svou plně současnou báseň? Poznali bychom to vůbec? Anebo by to mohlo být právě naopak a cestovatelé časem si od něj sami něco vypůjčili? Luboš Merhaut Hrona ve své knize Cesty stylizace (1994) vřadil do kontextu stejně tak prazvláštních a neobyčejných postav, velkou pozornost mu věnoval především Vladimír Borecký, autor jeho monografie a obsáhlé antologie. Dnes jej vnímáme i optikou Járy Cimrmana a možná i absurdního divadla. Až geniální originalita vedle nesmyslu, nesporná jazyková invenčnost a všestranná, byť poněkud blouznivá a excentrická kreativita tvoří působivý amalgám, který nás magnetizuje a nutí Hrona obdivovat. Jeho slogany si zapamatujeme - "Lépe zvučí lepší bedna, / Člověk lepší lépe jedná." Občan je "kolmopáteřný vědoucník". A závěrem nepřekonatelné - "Kdo chce prázdně blafat, / chce-li, může hafat." Amen.

Blížíme se zvolna ke konci Bagatel, kde pojednáme ještě dvě knihy, jež nás přenesou zase do onačejších končin. Tentokrát se přiblížíme exaktním vědám, ale budeme se přitom stále držet umění a fantazie. Podtitul knihy Joscelyna Godwina Arktos zní Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu (přeložila Mária Schwingerová; Horus -  Malvern 2025), Sarah Hartová svou publikaci Za devateronulami obdařila upřesněním Zázračné spojitosti mezi matematikou a literaturou (přeložil Vít Penkala, Argo - Dokořán 2025). Matematika se uplatní i v Godwinově zkoumání archetypu pólu v dějinách, neboť v astronomii jsou důležité odchylky od zemské rotace, které v minulosti způsobily nebo mohly způsobit proměny klimatu, předpokládá se tedy, že v okolí pólů se nalézaly neznámé říše spadající do legendárního zlatého věku ("vědoucí" se zpravidla domnívají, že dráha lidstva je sestupná). Zde přicházela ke slovu tzv. romantická nebo fantastická věda, jež vytvářela imaginární konstrukce starších či novějších dějin Země a fiktivních národů. Mýtus o posunu pólů podle autora "pronásledoval západní myšlení od jeho počátků" a byl patrně ovocem kolektivní obrazotvornosti. Nejen kolektivní: podíleli se na něm mnozí protagonisté ezoterismu od nejstarších dob do současnosti, hýřící neuvěřitelnými smyšlenkami a nejdivočejšími hypotézami. V synkretických teoriích se zjevují bájné ztracené civilizace, Šambhala a Agartha, zasvěcenci, přicházející rasy, neznámé tajemné síly, dutá země, antizemě, astrální země, UFO a mnohé další, prostě mix všeho záhadného, teozofický eintopf.

Godwin konstatuje, že původce a propagátor fantastických teorií, v nichž do sebe všechno zapadá, "musí zřejmě být obsesivní typ s jednoznačně zaměřenou myslí a plným přesvědčením o vlastní pravdě", který od té chvíle musí všechna fakta natahovat na Prokrustovo lože. Zřejmě to někdy bývají fanatici fixní ideje, jindy však zdatní obchodníci, odhodlaní uspokojit poptávku po příjemně dráždivých záhadologických koktejlech. Sám se dobírá velmi rozumné teze, že "ve skutečnosti nejde o to, zda je svět konkávní, konvexní, plochý nebo dutý - záleží na tom, jak se lidé v něm či na něm chovají". Víra v pitomosti totiž nemusí být tak nevinná, jak by se mohlo zdát. Celá obsáhlá literatura pojednává o vlivu upadlého a rasistického okultismu na zrod nacismu a jeho ideologie (ačkoli hermetiky nacisté později pronásledovali) a pro extrémní ultrapravici znamenali mnozí jeho představitelé významné autority. Platí to ostatně dodnes a lze se o tom přesvědčit i na českém internetu. V hlavách lidí vibruje spletenec nejrůznějších konspirací a teorií, takže "všichni nějakým mlhavým, nereflektovaným způsobem věří v Atlantidu, UFO, reinkarnaci, přežití Hitlera i Elvise Presleyho".

Godwin prostudoval nesmírné množství pramenů a zpracoval zadání vyčerpávajícím způsobem. Překvapilo mě například, jak velké množství spisovatelů od George Sandové po E. R. Burrougse se zabývalo tématem cesty do středu Země. (O přežití Hitlera a nacistů však napsali poutavé romány také František Běhounek a Ludvík Souček.) Na konec optimistický výrok jednoho z exploatovaných myslitelů - "v nekonečnu se rozvinutý vesmír stává neodlišitelným od dokonalosti". To vyhlíží celkem nadějně.

"Matematika a poezie jsou dvě nejstarší formy kreativního vyjádření, a jejich spojitost sahá až k samotným počátkům psaní," vyhlašuje Sarah Hartová, a dokonce prohlašuje "poezie je prostě pokračování matematiky jinými prostředky". Nejsem tomu nakloněn už a priori, ale co když na tom něco bude? Na jednom z dalších míst klade ohledně čtenářových limitů neúprosnou otázku: "Je to tím, že na to nemám, nebo tím, že je to nemožné?" U bagatelisty vítězí první varianta. Co dá tahle kniha matematikům, namoutě nevím. Literátům daruje poznání, že matematika existuje a že ji neumějí. Putuje se tu po vymyšlených říších, kde autorka ověřuje, zda matematicky fundované hlášky o nich sedí. Nepřekvapivě zjišťuje, že nikoli, a uvádí to na pravou míru. Někdy to však souhlasí, zejména když autoři matematiku ovládali. Ale obry v Gulliverovi by neunesly kosti, natož aby mohli skákat. Tennyson napsal, že "v každé minutě zemře člověk / v každé minutě se jeden narodí", po intervenci matematika měla rektifikovaná verze znít "v každé minutě se jeden a jedna šestnáctina narodí", ale básník raději v dalších vydáních nahradil minutu slovem "chvíle".

Dozvěděl jsem se také, že možností, jak číst 25 kapitol experimentální prózy v libovolném pořadí je 25! (faktoriál), což znamená patnáct a půl sextilionu. "Kdyby všech osm miliard lidí, co jich na světě je, všeho nechalo a každý si každý den přečetl pokaždé jinou verzi Nešťastníků, trvalo by víc než 5 bilionů let, než by se přečetly všechny." Hm.

Hartová slibuje, že matematika umocní naše potěšení z literatury a naopak, ale já jsem nikdy žádné velké potěšení z matematiky neměl. Je to určitě škoda, ale mám pochybnosti, jestli se mi to ještě podaří změnit. Autorka předvádí svoje jistě virtuózní schopnosti, ale pokud by fixlovala, stejně bych to nepoznal. Poznám jen, že Cortázar není americký prozaik, nýbrž argentinský. (Zase ti redaktoři! Kdyby napsala, že Praha je v Čečensku, taky to nechají plavat?)

Matematika je součástí "snahy porozumět lidskému životu a našemu místu ve vesmíru". Úplně tomu věřím, a věřím i tomu, že přináší do světa krásu a harmonii (ach, ta geometrie!), ale rýsovat a počítat nerovnice už kvůli tomu nebudu. Muselo by mě postihnout nějaké zázračné rozšíření intelektu, a to už neočekávám; ohlašuje se spíše opačný proces. Symbolický a kulturní význam čísel bych ještě mohl zvládnout, ale ten zrovna autorka trochu opomíjí. V úvodu nám však optimisticky sděluje: "budete potřebovat větší knihovnu". V tom má naprostou pravdu, s tím souhlasím už dávno.