POD čAROU • Souvislosti 3/2005


Martin Nodl / Glosy historické XVII (Jana Kellera Dějiny klasické sociologie, Stephena Greenblatta Podivuhodná vlastnictví)


Martin Nodl

Glosy historické XVII

Dějiny klasické sociologie

Kellerovy velmi obsáhlé dějiny klasické sociologie jsou vystavěny na víře v nemodernost naší doby, na víře, že "dnešní dění je vyústěním tendencí, jež v moderní společnosti dřímaly od jejího počátku". Současnost prý není možné pochopit bez znalosti jejích kořenů, jež vyrůstají ze samého počátku modernity. V pozadí tohoto pojetí přitom stojí přesvědčení o modernosti modernity, tedy přesvědčení, v němž žili mnozí "klasičtí sociologové", o jejichž myšlení autor napsal systematicky pojatou, avšak poněkud jednostranně zaměřenou knihu. Právě z tohoto důvodu položil v biografických kapitolách, jež tvoří kostru knihy (Auguste Comte, Karel Marx, Herbert Spencer, Emile Durkheim, Max Weber, Vilfredo Pareto, Georg Simmel), důraz na chápání modernity a procesu modernizace jednotlivými sociology, na jejich pojetí vztahu jednotlivce a společnosti a v duchu své modernistické víry na jejich pokusy ovlivňovat pomocí vědeckého poznání dění ve společnosti a její další směřování. Autorovo teoretické vymezení pojmu "klasická sociologie" je přitom velmi jednoduché, protože klasické jsou dle jeho soudu všechny velké teorie, které stojí na pomezí mezi filozofií dějin a vlastní sociologií a jež vznikly v průběhu 19. století a na začátku století následujícího.

Mimo jakoukoli pochybnost se mi zdá skutečnost, že Keller nechtěl napsat všeobsáhlé dějiny sociologie 19. a po... čátku 20. století, i když někdy použil obdobné postupy takovýchto syntéz. Mnohem více než o dějiny mu šlo o podtržení podobnosti problémů společnosti v počátcích modernizace (nad tím, jak je v mnoha aspektem ona modernizace 19. století nemoderní a jak je hluboko ukotvena, dokonce by se dalo říct determinována a limitována společností předmoderní, se Keller bohužel nezamýšlí, protože by se jeho zdánlivě pevná stavba mohla snadno rozpadnout) a v současnosti, tedy v době, v níž se sociální instituce nacházejí dle jeho soudu v krizi. (Avšak byly někdy v nekrizovém stadiu?) Zní to možná paradoxně, ale jeho myšlení o dějinách se dosti podobá klasickému historismu, jenž se ovšem odpovědi na problémy současnosti pokoušel hledat v odhalování problémů a jejich řešení v nemoderní minulosti. Moderna, včetně současnosti, pro Kellera představuje klasickou longe durée, dlouhou vlnu, v níž se sociální podmínky nijak zásadně netransformovaly. Základní problém jeho pojetí, tedy problém z pohledu historika, však spočívá v přehlížené či nedostatečně reflektované skutečnosti, že mnozí z "klasických sociologů" vycházeli v analýzách své současnosti z argumentů, jež se opíraly buď o ryze historické výzkumy, či o práce vzniklé pod vlivem mladší národohospodářské školy. Signifikantní jsou z tohoto hlediska Kellerovy úvahy o Maxu Weberovi, jeho stručné heslo (ostatně onen biografický slovník na konci knihy svou podstatou bourá koncepci neklasických dějin sociologie) o Gustavu Schmollerovi či úplné mlčení o Karlu Bücherovi, resp. jen okrajová pozornost věnovaná Werneru Sombartovi, jehož označuje za historika. A přitom právě Schmoller i Max Weber patří ke klasickým případům teoretiků, kteří se pokoušeli ovlivňovat, v návaznosti na soudobou politiku, společnost, v níž žili, a snažili se utvářet mechanismy, jež by ji ovlivňovaly dlouhodobě, a to nikoli na základě analýzy současnosti, nýbrž pod vlivem "vědeckého poznání" minulosti, či spíše minulých sociálních jevů. Keller jakoby slepě veden snahou dokázat, že modernita je vskutku pojímatelná jako longe durée a že neexistuje žádná doba postmoderní, jež by se principiálně lišila od počátků modernity, které daly v její reflexi vzniknout klasické sociologii, občas uvažuje zcela ahistoricky, protože přehlíží, v jakých podmínkách a pod jakým vlivem ony velké sociologické, nezřídka však spíše sociologicko-historické teorie vznikaly. I když to v žádném případě neplatí pro celou jeho knihu, hlodá ve mně pochybnost, zda Keller svoji práci nepsal spíše jako prokázání své teze než pro přemýšlení o dějinách klasické sociologie.

Jan Keller, Dějiny klasické sociologie. Praha, SLON 2004.

Podivuhodná vlastnictví

Americký historik Stephen Greenblatt se proslavil svými pracemi o anglické renesanci, o sociálním a kulturním pozadí Shakespearových her a o Shakespearově jazyce jako sociálním kódu přelomu 16. a 17. století. Díky nim bývá považován za jednoho ze zakladatelů "nového historismu", jehož podstatou je analýza textů, myšlení o dějinách prostřednictvím slov a myšlenek, jež byly vlastní jejich autorům, vnímání světa na základě toho, jak tito autoři psali a formulovali své názory. Velký důraz přitom Greenblatt klade na literárnost literárních textů, tedy na skutečnost, kterou klasičtí historici často přehlížejí. První knihou z Greenblattova pera, jež byla přeložena do češtiny, však kupodivu není některá z jeho shakespearovských studií, nýbrž práce o potýkání se dvou kulturně odlišných civilizací.

Hrdiny Podivuhodných vlastnictví, těmi, kdo si nerozumí a kdo si ani rozumět nemohou, jsou kulturně sebevědomí a egocentričtí Evropané 16. a 17. století a jejich protipólem, či spíše trpěným komparzem, severoameričtí Indiáni. Greenblatt v Podivuhodných vlastnictvích vede břitkou polemiku se strukturalistickým výkladem stejných problémů, kterými před lety jistě po právu inspiroval mnohé badatele "zámořských objevů" Tzvetan Todorov. Mnohem lépe než Todorov však Greenblatt dokáže až na dřeň analyzovat texty, které po sobě zanechali mořeplavci, konkvistadoři a dobrodruzi, kteří přišli do styku s Indiány v prvních staletích novověku. Jakoby jejich očima přemýšlí nad tím, jak spolu evropská a americká kultura komunikovaly, s jakými představami vůči sobě Evropané a Indiáni přistupovali a jak na základě dřívějších zkušeností Evropané spíše neměnili než měnili své původní, kulturně zakódované a křesťanskou tradicí limitované představy. Zcela nově pak ukazuje, jak odlišně se katolíci a protestanti pokoušeli vtěsnat cizí, neznámé civilizace do svého pojetí zázračna, u protestantů spíše pojetí podivuhodna, protože právě zázračno a podivuhodno pro ně hrálo prim. Tím se ale takový Kolumbus či Walter Ralegh nelišili od cestovatelů pozdního středověku, kteří si na svých poutích do Říma, Jeruzaléma či ke svatému Jakubu do Compostelly také všímali především toho, co jim přišlo podivuhodné, tedy toho, co vnímali jako podobné, a přitom z hlediska míry dosti odlišné od toho, co již dobře znali. Naopak úplné jinakosti jim unikaly, protože právě pro ně neměli dostatečný cit. Indiáni tedy pro Evropany nebyli zjevením či bohy (tak podle etnografických představ naopak vnímali cizince samotní Indiáni), nýbrž těmi, které již dříve "znali" z teologických či encyklopedických textů. Pouze se od starších představ v podivuhodných "drobnostech" a "detailech" lišili.

Greenblattův přístup je tedy výsostně antropologický, i když výrazně odlišný od antropologů, kteří se snažili proniknout do nitra zkoumaných společností a civilizací. Greenblatta jako antropologa zajímají nikoli objekty, nýbrž samotní pozorovatelné a jejich mentální vlastnictví, jehož se nemohou a nechtějí zbavit. Greenblatt má v tomto ohledu velmi blízko k americké historičce umění Světlaně Alpersové, jež se ostatně také hlásí k "novému historismu". Ta se na základě frankoflámských obrazů snaží ukázat, jak se jejich autoři, tedy pozorovatelé, srovnatelní s mořeplavci a dobyvateli, dívali na svět holandských kupců a měšťanů v 16. a 17. věku a jak byli jejich způsoby vnímání a především zobrazování ovlivněny (a někdy i neovlivněny) duchovním klimatem, v užším slova smyslu kalvínskou reformací. Greenblatt přitom velmi dobře chápe, že psané texty nejsou snadněji čitelné než obrazy, a naopak, že obrazy nejsou tolik sofistikované, jak si kunsthistorici často myslí a pokoušejí se to vnutit veřejnosti. Obojí, texty i obrazy, jsou dle jeho soudu součástí kultury, z níž vyvěrají a které si jejich recipienti přivlastňují mnoha odlišnými a samotným autorem textu či obrazu neovlivnitelnými a nepředvídatelnými způsoby. Ačkoli ani Greenblatt nenabízí univerzální klíč, jak číst literární texty, přesto by bylo dobré, kdyby domácí literární historie začala brát nový literární historismus vážně a kdyby se pod jeho vlivem alespoň trochu rozviklala převažující víra v literární strukturalismus, v jakémkoli, tedy i onom todorovském ražení.

Stephen Greenblatt, Podivuhodná vlastnictví. Zázraky Nového světa. Praha, Karolinum 2004. Přeložila Lucie Johnová.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=346