Jako má liturgický rok své Vánoce a Velikonoce, jako mají zemědělci svou Zemi živitelku a filmoví fanoušci Karlovy Vary, mají nakladatelé veletrh Svět knihy, konající se na jaře na pražském Výstavišti. Za svou více než třicetiletou existenci se vyvinul do formátu, který kombinuje prodej knih s doprovodným festivalovým programem. Prodej je nicméně pořád hlavním smyslem celé akce a je evidentní, že bez této primární motivace se u nás literární kultura spíš dělat nedá. Tradiční termín veletrhu, jenž se odehrává kolem půlky května, za ty tři desítky let ovlivnil časové rozložení dalších podobných akcí v zemi: koncem února se v posledních letech pomalu, přerývaně, ale nakonec zdá se úspěšně etabloval knižní festival v Ostravě; začátkem září probíhá festival malých nakladatelů Tabook v Táboře; v půlce října pak ještě tradičnější veletrh v Havlíčkově Brodě, jenž už jednoznačně předznamenává Vánoce. Mimo to se do nabitého roku začal v nedávné době vlamovat už několikátý pokus o knižní festival v Brně a filiálka pražského Světa knihy, ovšem v Plzni. A to nevypočítávám všechny další malé projekty, jako je Knihex, trojský Art Book Fair apod.

Člověk by mohl nabýt dojmu, jak nebývale kulturní a literární zemí jsme. Faktem však je, že nakladatelé hledají každou možnou příležitost, jak předvést, a hlavně prodat své knihy. Ve světě, kde menší nezávislá knihkupectví spíše ubývají a prodej knih udržují vesměs už jen velké řetězcové prodejny v nákupních centrech, kde je skladba a prezentace sortimentu podřízena striktně komerčním hlediskům, je veletržní možnost ukázat na jednom místě reprezentativní skladbu vlastní produkce pro nakladatele mimořádně důležitá. Zároveň ale platí, že místní knihkupci na festivaly a veletrhy nahlížejí spíše s nelibostí, protože se zde knihy prodávají vždy s výraznou slevou, což jim v dané době a oblasti odčerpává zisky. Nikdy se zkrátka není možné zavděčit všem, a to nemluvím o autorech, kteří na podobných akcích - pokud se nejedná o magnety typu Roberta Bryndzy - vystupují sice jako hezké a záslužné ozdoby, ale jejichž reálný komerční přínos obvykle není valný, což se pak projevuje ve smlouvání ohledně honoráře, nebo aspoň proplacení cesty.

Ale vraťme se k pražskému Světu knihy jakožto prototypu podobné akce u nás. Pro nakladatele jde o náročnou a nákladnou, čtyři dny trvající akci (respektive minimálně pět, s přípravou aspoň den předem), která zaměstnává celou řadu lidí jak na stánku, tak mimo něj. Asi pro žádného vystavovatele není skutečně zisková, přes veškerou úspěšnost a každoroční nárůst návštěvníků tržby jen horko těžko pokrývají náklady. Ale možnost být přítomni na tak důležitém veletrhu, prezentovat výsledky své práce, využít akci k setkání s ohromným množstvím čtenářů i kolegů z branže apod. činí z události v podstatě nezbytnost. Tím spíš jsou proto zkoumány a probírány všechny okolnosti, které mohou výsledek veletrhu, tedy primárně návštěvnost, ovlivnit.

Klíčové je samozřejmě počasí. Termín v půli května je ošidný v tom, že může být jakékoli - a to není dobré. Nakladatel, skoro jako vinař, je v tomto ohledu jako na trní. Když je moc hezky, lidé na víkend odjedou pryč z města. Když prší, nevytáhnou paty z domu. Navíc když je vlhko, už druhý den se knihy vyložené na pultech stánků začínají kroutit. Je také důležité připomenout, že poté, co levé křídlo Průmyslového paláce v roce 2008 vyhořelo (ovšem ne v souvislosti s knihami), odehrávaly se řadu let veletrhy v provizorním gumovém stanu. Pekelnost pobývání v takovém prostředí bylo možné kompenzovat jen převelikou láskou ke knihám, a i tu tam člověk po několika dnech v okamžicích zoufalství ztrácel. Nynější přesunutí veletrhu do dolní části Výstaviště a Křižíkových pavilonů prostředí pro mnohé vystavovatele zkvalitnilo, část z nich ale stále tráví celý čas v montovaných halách nebo pod venkovním stanem, kde jsou nemilosrdně vydáni nepřízni počasí.

Vedle vrtkavosti oblohy patří k okolnostem, jež podle veletržních pověstí ovlivňují jeho výsledek, také konání mistrovství světa v hokeji, které se pravidelně kryje s termínem festivalu. I to, a zvláště jak se daří domácímu mužstvu, pak dotváří nevyzpytatelnost toho, zda návštěvníci (zvláště v čase kolem finále) dorazí, či nikoli. Nemluvě o tom, že nutnost sledování zápasu na knižním stánku pak někdy převáží i nad službami zákazníkovi, respektive odvádí pozornost a komunikaci od publikací k puku. Svět knih je zkrátka zapleten to složitého přediva současného dění víc, než by mnozí čekali.

Obraťme však nyní pozornost k veletržní každodennosti. Účast nakladatele na stánku není jen východiskem z nouze, jestliže nemá jiný personál. Je to příležitost být v nebývalém kontaktu se čtenáři svých knih, s ostatními kolegy z oboru, být vidět jako součást celého odvětví. Jakkoli jsou si všichni vlastně trochu konkurenty, panuje tu vesměs přátelská kolegialita a vstřícnost projevující se nejen tu a tam drobnou výpomocí, mnoha živými rozhovory, pomlouváním společných rivalů a nářky nad celkovou situací, ale také třeba velkorysou výměnou knih. Víc než kde jinde platí, že věrnými zákazníky jsou si vzájemně sami lidé z nakladatelství, kteří nejenže knihy směňují, ale také si je pořád ještě sami kupují. Hlavní oblastí zájmu jsou ale přicházející čtenáři. Už samotný fakt, že někdo zaplatí vstupné, aby pak mohl nakupovat knih, je ve své podstatně neuvěřitelný a zaslouží hluboký obdiv. Navíc při zkušenosti toho, že příchozí představují skutečně širokou a mnohdy matoucí paletu lidí.

Jsou zde třeba odtažití a přezíravě se tvářící návštěvníci, chodící prostředkem uliček, aby se ke knihám ani moc nepřibližovali. Jejich specifickým chvatem je, že případně levou rukou energicky otevřou vystavenou knihu, pod palcem ji nechají samospádem prolistovat a s pohledem upřeným do prázdna pokračují dál. Toto gesto není zaměřeno na seznámení se s knihou, jde spíše o mimovolný akt označkování, o magický úkon jejího ovládnutí a ztrestání toho, že tam jen tak leží. Nevím, zda tito lidé něco skutečně koupí. Představuji si, že poté, co takto osahají spoustu knih, si možná na zpáteční cestě pořídí zlevněnou detektivu a s nadneseným pocitem výlučnosti odkráčejí domů.

Jsou tu ovšem především ti, kterým o knihy skutečně jde, i když různým způsobem. Postrachem stánku jsou lidé, kteří - obvykle už ověšeni několika naditými taškami - zaparkují před pultem, sebou i svými zavazadly zastaví plochu určenou pro tři až čtyři návštěvníky, vezmou do ruky náhodnou knihu a začnou si ji od začátku pomalu a pečlivě číst. Podtyp těchto lidí si ve volné ruce ještě přinese kelímek nápoje - ideálně notně orosený -, který neomaleně postaví na okolní vystavené tituly, čímž dokonají dílo zkázy. Ve způsobu, za jak dlouho a jak takové zákazníky pobídnout slušně, leč důrazně k odchodu, se pozná zkušený profesionál.

Odměnou nakladateli jsou nicméně čtenáři, kteří jeho produkci znají, orientují se, ledacos už mají a s radostí si přišli pro další knihy. I to mívá různé podoby. U nakladatelství zaměřeného na psychologii, terapii a duševní zdraví se pravidelně objevují zákazníci (upřímně: především zákaznice), kteří energicky či melancholicky přistupují k vystavené řadě knih pojednávající např. o typech úzkostí a fobií a sdělují, že "všechno tohle mají" (bez jistoty, zda myslí knihy, či problémy). Jedné takové rozjitřené slečně jsem jednou donesl i židli a nalil pohárek vína, aby si v klidu mohla vybrat, co jí v její sbírce diagnóz chybí. Typickou kratochvílí u takto zaměřeného stánku - asi neznámou u nějakého beletristického nakladatele - je dále třeba partnerské škádlení, kdy si dvojice navzájem ukazuje tituly, které se zřejmě mají týkat toho druhého: muž ženě šermuje před obličejem knihou Nebuď p*ča a žena kontruje publikací Odzbrojte narcistu. Všem to pokaždé přijde nesmírně vtipné, obsluhu stánku toto opakující se jednání nepřekvapivě velmi brzy omrzí.

Specifickou sortou veletržních postav jsou zloději. Černé legendy z devadesátých let vypravují o mužích s hokejistickými taškami přes rameno, které se postupem dne nenápadně, ale jistě plnily ukradenými knihami a večer končily v pražských antikvariátech. V posledních letech jako by loupení na veletrhu už nebylo téma. Letošní ročník nás ale překvapil hned dvěma krádežemi - jednou dokonanou, kdy si dotyčný přesně vytipoval moment těsně před zavíračkou a ve chvíli nepozornosti si odnesl největší a nejdražší knihu na pultu; a jednou nepovedenou, kdy byl odhalen pozornou kolegyní z vedlejšího stánku (viz zmiňovaná solidarita). Dotčený starší pán lehce zanedbaného zevnějšku předstírající mentální poruchu si to vesele vykračoval s knižním rozhovorem s psychologem zla Philipem Zimbardem pod kabátem. Zajímavý paradox.

Jinou úsměvnou kategorií jsou lidé nakupující poslední den po skončení festivalu. To, že se mnozí nakladatelé rozhodují v závěru veletrhu pro happy hour(s), kdy dávají třeba padesátiprocentní slevy, aby nemuseli balit zbylé knihy a vézt je zpět, patří v profesní komunitě k hojně diskutovaným "nešvarům", ale zároveň chvílím, na které řada návštěvníků čeká. Prodává se tedy do poslední chvíle, a je to dobře. Najdou se nicméně i tací, kteří začnou zvolna vybírat skutečně až ve chvíli, kdy veletrh oficiálně skončil, uzavírá se kasa a stánek se začíná sklízet. Zjevně přitom nejde o někoho, kdo by přiběhl na Výstaviště v závěrečné půlhodině a nyní se na poslední chvíli snažil něco pořídit. Je to specifická sorta lidí, vyhledávajících takový typ adrenalinu - nutno dodat, že spíše vystavujících, ne svého. Pravidelně přitom nejde o nákupy typu "poslední dárek", ale opravdu o promyšlený a klidně i obsáhlý balík knih. Každý zkrátka hledá něco extra.

Závěr veletrhu připomíná konec poutě. V neskutečně rychlém čase se vše rozebere, složí, naskládá do beden a odnosí do auta. Po vyčerpávajícím čase - a je jedno, zda jde o pražský festival, či veletrh v Havlíčkově Brodě - je logické, že už chtějí všichni domů. Je v tom ale i těžká melancholie, prostor velebně zaplněný knihami se bleskurychle mění v původní neosobní halu či kulturák, kde se třeba hned zítra budou vystavovat izolační materiály nebo se bude cvičit aerobik. Knihy připomínají už jen cáry plakátů na autogramiádu, poházené dětské záložky, odloupnutá nálepka Magnesia Litera...

Pár lidí další dny nepřijde do práce, protože si namohli záda, dostali chřipku nebo se jinak odrovnali. Veletržní nostalgie v koloběhu další práce brzy vyprchá, ale nikdy nezmizí a pravidelně se vrací, nejpozději vždy začátkem května.

Martin Bedřich (1982), bohemista, komparatista, historik umění. V letech 2009-2012 byl redaktorem v nakladatelství Academia, nyní je již čtrnáctým rokem šéfredaktorem a desátým rokem i ředitelem nakladatelství Portál. Od roku 2006 je také redaktorem revue Salve.