Daniela Iwashita

Co máš, čeho bys nepřijal?

V první půlce života hledáme své lidi. V té druhé se nám svět vylidňuje. Dřív jsme byli vnoučaty, dětmi, žáky a přáteli, teď se z nás stávají dědicové. Blízcí, kteří nám kdysi dali do ruky důležité knihy, nám teď zanechávají celé knihovny a ty vyprávějí o jejich vnitřním světě. Nakonec si z knížek po drahých lidech budeme moct nechat jen několik, a jen nakrátko, než je zase někdo zdědí po nás. Dneska si připomenu setkání s několika lidmi, kteří mi určitou knížku předali nebo odkázali. A každý z nich mě svým způsobem učil číst.

I.

Táta Jan byl violoncellista a učitel v hudební škole. Pocházel z Podorlicka, z venkovské katolické rodiny s tíhnutím k mystice. Maminka Eva, archivářka a historička buržoazního původu, vyrůstala převážně na Žižkově. I když obě rodiny sdílely úctu ke knihám, lásku k hudbě a odpor ke komunistům, neměly společné ukotvení a v každé četli a prožívali něco jiného. Příbuzní z obou stran také leckdy něco sepisovali, vymýšleli nebo skládali. Nikdo z nich si však neříkal spisovatel nebo skladatel. Nanejvýš "český anonym dvacátého století", jak se jednou podepsal táta pod skladbu, kterou nám složil k domácímu hraní.

Ještě v předčtenářském stadiu mě zaujala zvláštní kniha, která neuváděla autora ani neměla stálý titul, kniha často braná do rukou. Širokými modrými deskami bez nápisu připomínala malé fotoalbum se dvěma šroubky, ale místo fotek byly dovnitř vloženy texty psané na stroji. Tuhle knížku-stavebnici měla doma letohradská babička Amálie. Stejné ležely v kostelních lavicích na nedaleké Orlici při nedělní mši. Byl to zpěvník, a ne ledajaký. Písně, které se z něj už v sedmdesátých letech na Orlici zpívaly, se nikde jinde nezpívaly - a dodnes je slýchám jenom tam. Obsah protáhlé knížky se léty proměňoval a rozšiřoval. Aktuální mutace z roku 2002 v modré plátěné vazbě už nese název Zpěvník rytmických písní orlického kostela. Je psaný na počítači, ale jména všech autorů dál poctivě tají - k větší slávě boží.

Díky téhle knize neknize jsem se poprvé setkala s básnickou tvorbou i se spontánní knihotvorbou. Byl to vlastně samizdat, o kterém to nikdo nevěděl. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že některé melodie z orlického zpěvníku, třeba hudbu k vánoční mši s texty Václava Renče, anebo slova i noty k celým písním, jako Když hynou stáda nebo Jenom ty, Maria, napsal táta.

Verše "Když k pravdě brána / je zamykána, / nenech si víru vzít, / nenech si lásku vzít, / naději, lásku svou, / jež pokoj dává" psal začátkem osmdesátých let. To už se tátovi narodili dva synové z dalších manželství, bratříčci Ondřej a Michael. O prázdninách u babičky nás děti všechny bral do kostela, kde se zpívaly jeho písně, ale on stál vzadu za sloupem a nechodil s ostatními ke stolu Páně.

V jeho písních se vrací obraz otevřených a zavíraných dveří nebo brány: "Jenom ty Maria, Maria jenom ty / jsi vždycky věrně stála / se srdcem ke světlu přes všechny temnoty / jak otevřená brána. / Jenom ty, Maria, jenom ty / patřilas bez přestání / lásce, jíž často právě my / jen zavíráme brány."

Táta asi celý život zápasil s lidskou uzavřeností, ale také silně doufal v nekonečnou otevřenost Boží. Na téhle písni pracoval dlouho, dokončil ji až rok před smrtí. Má tři sloky mariánské a tři mužské recitativy, které jsou jakýmsi vyznáním viny za dávné předky, za současné mocné a do třetice za nás samé: "Selhali jsme i my a otročili zlému, / pyšně jsme soudili, kde Pán řek odpusťte mu, / stárli jsme starostí, co všechno nestihneme, / Boha jen v ústech, v srdci sami sebe."

I když tátovo jméno a jeho učitelské působení připomíná každý podzim violoncellová soutěž Jana Vychytila, myslím, že nejvíc žije v těchto anonymizovaných písních, zejména v podání muzikálních farníků na Orlici, kteří na svém originálním zpěvníku i zpěvu trvají dodnes.

II.

Naši se rozvedli, když mi byly čtyři roky. Se starší sestrou Gábinou jsme začaly pendlovat nejen mezi oběma rodiči, ale i mezi dvěma slovesnými rodinnými tradicemi. Poezii, hudbě, modlitbám, vizím, zakázaným písním i autorům jsem byla vystavována léto co léto u tátovy rodiny v Letohradě. Ostatní dny v roce jsem vyrůstala s maminčinou historickou a prozaickou knihovnou, zprvu na zámku v Třeboni. O prázdninách jsme jezdili také k babičce Evičce a dědečkovi Olunkovi na Smetiprach do chaty s výhledem na les, skály a řeku Otavu a se starým kufrem plným detektivek, humoristických románů a jiného braku.

Dědeček, syn prvorepublikového nakladatele a knihkupce Pyšvejce, nesměl po roce 1948 studovat v Anglii, jak si přál, takže se stal antikvářem a pak povýšil na jeřábníka. Denně poslouchal Londýn spolu s dalšími dvěma rušenými zahraničními stanicemi, pokud si zrovna nepouštěl Händla nebo Myslivečka. Dědeček byl další bezejmenný autor v mé blízkosti: fotil krásné černobílé snímky přírody, něco si zapisoval a za tichých smetiprašských večerů nám vypravoval své životy. Než se totiž stal naším dědečkem, prošel řadou jiných vtělení, lidských i zvířecích, krátce i jedním jepičím. Knížky, které nám tehdy dával prohlížet a číst, byly staré, dobrodružné, obrázkové a veselé: Vzpoura na lodi Primátor Dittrich, Dobrodružství šesti trampů nebo Příběhy děda Posledy od Rady a Žáka.

Ze všech smutných dospělých, kteří nás odmala krmili humoristickou literaturou, byl dědeček asi nejvážnější a v mystifikacích neměl konkurenci. Když jsem se na poslední Vánoce v Třeboni těšila na červenou školní aktovku s přez...kami ve tvaru kočičích hlaviček, které ve tmě svítí očima, dostal ji místo mě dědeček a mně Ježíšek nadělil pánskou hnědou koženou aktovku. Dědečkův žert se ale obrátil v dobré: po tom, co mě vystavil momentu zklamaného očekávání, jsme se domluvili, že si aktovky vyměníme. A když jsem povyrostla, nenechal mě ustrnout v humoristickém stadiu a seznámil mě s literaturou dalších funkcí. Zavčas mi dal přečíst několik knih o vykořeněnosti a samotě. Jedna se jmenuje Kdo chytá v žitě a druhá začíná větou: "Tato kniha obsahuje zápisky, které po sobě zanechal muž, jemuž jsme často přezdívali,stepní vlk'." Že stepní vlk byl také jeden z dědečkových životů, jsem si už domyslela.

Když mi bylo šest let, maminka se provdala za stavebního inženýra s netuctovým jménem Emanuel Šamšula a z třeboňského zámku jsme se přestěhovaly na chomutovské sídliště Březenecká. Nám s Gábinou se tak splnil sen - bydlet v paneláku, lézt na prolejzačce, točit se na kolotoči. Už se nemuselo topit v kamnech ani jsme se nemusely bát odjet na zimní prázdniny, že zamrzne akvárium. Prudké zlepšení bytového standardu ovšem provázela drastická změna krajiny a ovzduší. Psal se rok 1977, zrovna ideologicky přituhovalo a já první rok ve škole zápolila s písmenky i s respiračními chorobami. Za rok se narodil bratr Jiří.

Eman s mámou proti poměrům neprotestovali, volili pasivní rezistenci. Oba našli smysl v práci, kterou kultivovali prostředí: maminka se v muzeu zasloužila o expozici vzácných gotických soch a deskových oltářů nebo pořádala výstavy betlémů. Eman se podílel na přípravě důležitých staveb, jako bylo odsíření tepelných elektráren nebo Městské lázně, kam jsme hrdě a rádi chodili plavat - a které později kvůli neřádným hospodářům města Chomutova zpustly.

Čtenářským vkusem se novomanželé dobře doplňovali. Ona milovala Hostinec U Kamenného stolu, on přinesl do manželství Okresní město. Oba se dokázali zasmát Poláčkovým větám jako: "Rodinný oběd byl pokažen a domácnost ležela v troskách."

Eman byl také starostlivý pěstoun a četl nám na dobrou noc. Nejlíp mu šlo Bylo nás pět a Erbenova Kytice. Tahle šťastně zvolená kombinace ve mně znovu provázala protichůdné čtenářské sklony obou vlastních rodičů: poezii a prózu, patos i humor, hudbu a vypravěčství.

III.

"Většina lidí nechce plavat dřív, dokud to neumí," čtu v dědečkově oblíbené knize. Také mně trvalo čtenářské osmělování dlouho, ale samostatnému čtení mě nakonec bleskově naučila nuda v nemocnici, kde rodiče nebyli, ale knížky ano. Po měsících obtížného lepení písmenka k písmenku ve škole jsem najednou četla sama aspoň knížku denně.

Naši mě přihlásili do okresní knihovny a doma jsem si mohla brát knihy z první řady. O knížkách ze zadních řad mně neznámých autorů jako Škvorecký, Vaculík nebo Mňačko říkali, že bych jim nerozuměla. Můj dětský zájem o knihy z první řady, jako bylo Sedm divů světa, Slovník cizích slov nebo mámina oblíbená Betty MacDonaldová, se časem vyčerpal, a tak jsem následovala sestřinu dobrodružnou četbu ransomovek, knih Ericha Kästnera, Záhady hlavolamu a dívčích románů.

Mou emancipaci od utěšené domácí četby nejspíš zavinila tátova čtvrtá žena Denisa. Mohlo mi být čtrnáct, když mi dala číst Verlainovy Prokleté básníky a Čapkovu Francouzskou poezii nové doby. Následovaly Nezvalovy překlady Rimbauda a nově vydaný Mikešův výbor z Baudelairových textů nazvaný Čas je hráč.

"Skoro celý náš život je věnován nicoucím nicům. Při tom při všem jsou ale věci, které by měly probouzet zájem lidí měrou svrchovanou; jenže nevzbudí - podle běhu jejich denního života soudě - zájmu ani špetky.

Kde jsou naši mrtví přátelé?

Proč tu jsme?

Přicházíme odněkud?

Co je svoboda?" atd.

To čtu z Baudelairova Důvěrného deníku, který jsem zdědila po nejbližší kamarádce Markétě. Rimbaud a Baudelaire mě provázeli jako znamení určité spřízněnosti a kromě několika lidí mě přiblížili k moři představivosti a nebezpečných otázek.

Regulérní výuka literatury na gymnáziu tento impuls nijak nerozvíjela. O české literatuře a jazyce jsem se tehdy nejvíc dozvídala na hodinách nepovinné latiny od francouzštinářky Marie Zlámalové, skutečné paní profesorky s klasickým vzděláním a ušlechtilým, mile roztržitým vystupováním. Okamžitě pochopila, že dříve než latinská perfekta nás musí naučit české přechodníky. Jednou mi podstrčila výbor z básní Josefa Hory a jindy Šmilauerovu Nauku o českém jazyku, která mi logicky odpověděla na hodně nejasností, bavila mě názornými příkladovými větami a byla úžasně systematická. Právě tato kniha mě výrazně povzbudila, abych zkusila češtinu studovat.

Dostat se na pražskou filozofickou fakultu v roce 1989 bylo štěstí a privilegium. Ovšem prvních šest týdnů na oboru čeština-ruština bylo docela krušných. Povinná literatura, kterou současně shánělo dalších sto lidí, byla rozpůjčovaná a všichni knihovníci se mračili. Bloudila jsem v barokním labyrintu Klementina, v šuplatech lístkových katalogů i uličkách Starého Města. Na povinném tělocviku nás nutili nacvičovat skupinovou spartakiádní skladbu. Ve škole panovalo politické napětí a strach, který umocnil nenadálý návrat ideologa Vítězslava Rzounka na katedru české literatury, kde nám začal svými přednáškami s kontrolovanou docházkou znechucovat jeden z nejhezčích literárněhistorických předmětů: českou literaturu 19. století. Světlým bodem studia byly jazykové předměty, fonetika a hlavně obecná lingvistika v zadumaném podání docenta Pavla Nováka, který se usmíval pod vousy a mezi řečí nám vysvětlil, že jestli někdo pomlouvá Romana Jakobsona, tak mu nemáme věřit. V úvodu do literární teorie jsme byli vzápětí poučeni o zpátečnictví Romana Jakobsona, jehož texty jsme si nemohli přečíst.

Jenže pak se stalo něco, na co dědeček s babičkou čekali čtyřicet let a já se toho dočkala v nejpříhodnější chvíli a na nejlepším místě: konečně to prasklo a najednou jsme směli otevřít všechny knihy a položit všechny otázky. Během studentské stávky na fakultě osobně defilovali zakázaní autoři jako Ivan Diviš, Václav Havel, Jiřina Šiklová nebo Eduard Goldstücker a brzo je měly následovat i jejich texty. A z katedry české literatury se na několik semestrů stalo dějiště jakéhosi permanentního čtenářského festivalu.

IV.

Zrychlení času, otevření všech dveří i stavidel po roce 1989 vystihl Bohumil Hrabal titulem Listopadový uragán. Naráz k nám proudily knihy, informace, teorie a hlavně vynikající učitelé, kteří do té doby převážně nesměli veřejně působit v oboru, ačkoliv jím žili. Někteří už vyučovali na podzemní univerzitě a po létech umlčování a přemýšlení v kotelnách nebo na vrátnicích byli na tuto chvíli připraveni. Pedagogů, kteří se nám hodně věnovali a my na jejich semináře nebo přednášky chodili s radostí, bylo najednou víc než deset. Do plurálu přecházím proto, že kromě polistopadové průtrže knih a neopakovatelné pedagogické sestavy přispívali k intenzitě studia spolužáci a hlavně spolužačky, brzy už kamarádky, se kterými jsme si mohly na koleji o všem povídat a vymýšlet různé happeningy, výlety nebo překvapení pro naše učitele.

Nejobtížnější, nejsmělejší i nejbláznivější záměry obvykle iniciovala Markéta a dokázala pro ně vždycky nadchnout druhé a nejvíc mě. Jednou ještě v prvním ročníku přišla na kolej s novinou, že na chodbě katedry potkala zajímavého člověka a že to je určitě básník. Znělo to jako Událost. Kdo totiž jako Markéta četl Baudelaira, ví, co znamená potkat básníka:

"Velký je z lidí jen básník, kněz a voják.

Muž, který zpívá, muž, který oběť vzdává, a muž, který se v oběť dává."

Markéta se tehdy nespletla. Brzy nás začali učit hned dva básníci: tím, kterého potkala, byl Miroslav Červenka, druhý Vladimír Binar. Na jejich semináře o poezii a poetice jsme pak paralelně docházely několik let. Na první pohled byli protichůdci - pedagogickým stylem i mluvou. Miroslav Červenka byl asi nejrespektovanější literárněvědnou autoritou, versolog a teoretik. Pobízel nás k exaktnímu vyjadřování, kritickému a obecnému myšlení i diskusi. Vladimír Binar nám připadal jako podivuhodný kouzelník a rapsód, který nás svou nepředvídatelnou řečí, prokládanou severomoravským dialektem a plnou dramatických kontrastů, stále vyváděl z míry. Teorii nám předával hlavně jako nástroj, který máme používat přiměřeně danému textu, ponoukal nás k múzičnosti a mimochodem nám vštěpoval i praktické dovednosti, díky kterým jsme později nezahynuly hlady, třeba korigovat a redigovat text. Červenka i Binar byli významní editoři, dalo by se říct stavitelé knih, a jejich ediční sloh se lišil - ale oba nás nakonec vedli k hledání vlastního jazyka, k pozornosti, k tomu, abychom analýzou textu směřovali ke smyslu celku. S oběma jsme četli nejen Máchu, Erbena, Březinu, Bezruče nebo Baudelaira, ale i Jakobsona, kterého Miroslav Červenka také překládal. Vždycky si na nás udělali čas nejen k odborným konzultacím, zajímali se o nás lidsky. A ani jednomu nikdy nezevšedněla otázka: Co je poezie?

Markéta Kořená, která později v tomto jejich úsilí pokračovala jako nadaná pedagožka, mi jednou řekla, že od dobrého učitele si do života odneseme aspoň jednu důležitou větu. Z důležitých vět Miroslava Červenky ocituju alespoň úryvek z jeho stati O snadnosti z knihy Obléhání zevnitř: "Dělat dílo znamená sledovat celou řadu souvislostí zároveň a dokázat, aby v každém okamžiku textu byly všechny dílčí souvislosti uvedeny ve smysluplný vztah. Nesnadnost je tedy spojena s podstatou umění, patří k jeho rozpoznávacím znakům. Je insignií jeho vzácnosti, jeho nevšednosti. I čtenář cítí z ukončeného díla obtíže překonané při jeho dělání, bere dílo s úctou příslušející mimořádnému výkonu."

Nejdůležitějším nesnadným dílem se pro mě během studia stal soubor básní a próz Jakuba Demla První světla, který mi jednou půjčil Vladimír Binar. Měla jsem připravit referát, který nikdy nevznikl, protože jsem tu knihu ne...uměla číst - vnímala jsem nejdřív jen jakési záblesky, náznakovou signalizaci, ale k celku jsem nenalézala klíč. Číst ji opakovaně bylo jako znovu se učit spojovat písmena: postupně v textu rozpoznávat jakési orientační značky, tematické přeskoky a návraty, repetice, polyfonickou skladbu, dialog s jinými texty a zejména návaznost na další Demlovy knihy. Až potom do sebe všechno začalo zapadat. Jednou knihou se otevřelo celé dílo jako nějaký svět skrytý za světem a vybízelo k dalšímu zkoumání a hledání, které trvá dodnes.

Jednu z Binarových důležitých vět jsem pak našla v jeho monografii Čin a slovo. Zněla: "Vstoupit do díla Jakuba Demla znamená vystavit se nebezpečí."

V.

Když jsme radostné studium dokončili, pokoušeli jsme se svou průpravu uplatnit. Učili jsme se: učit, korigovat, redigovat, psát i tzv. dělat doktorát, všechno překotně a naráz. Literatura nás hlavně těšila a čeština živila. Prošla jsem korektornou a komentářovou redakcí Lidových novin a zkoušela psát do přílohy Orientace literární recenze, později také redigovala stránku o nových knihách. Díky tomu i mě potkala velká Událost - setkání s živým spisovatelem, který nejenže, jak se říkává, přivolal ruské tanky, ale ve svém psaní dokázal podivuhodně spojit tradici erbenovskou i poláčkovskou, havlíčkovskou i demlovskou.

S Ludvíkem Vaculíkem jsme několikrát hovořili už na fakultních besedách zejména jako s autorem Českého snáře, který se pro nás stal asi nejpodstatnějším románem nejen přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale i roku 1990, kdy v Československu vyšel tiskem poprvé. Zároveň to byl autor stále přítomný i v novém tisíciletí, nejen svými fejetony, které vycházely v Lidových novinách přes čtvrt století každé úterý, ale i nově vydanými romány Cesta na Praděd a Loučení k panně. Ještě v pokročilé éře e-mailů nosil s železnou kázní každé pondělí fejeton psaný na stroji do redakce osobně, trochu nasupeně přehlédl naše řady za počítači, nahlas pozdravil a odešel. Chodit po svých a být někde osobně, byť úsporně přítomen byla vlastně jeho tvůrčí metoda.

Jednou se hned nerozloučil a zeptal se, kdo recenzoval Cestu na Praděd. S ostychem jsem se přihlásila a on se chtěl seznámit. Myslím, že už z principu odmítal literární komunikaci jako nezúčastněné psaní jednoho o druhém. Když už o něm někdo píše, tak ať se taky ukáže. On sám na sebe vzájemným seznámením patrně vzal jakousi odpovědnost, takže se jednou za delší čas zastavil či ohlásil, jednou větou glosoval nějaký můj písemný projev a neztratil mě z dohledu ani později, když jsem z novin odešla.

Myslím, že jeho hudebně vystavěné, vnitřně provázané, jazykově pestré, otevřené deníkově zpovědní psaní žádá obdobný způsob vnímání a pozornosti jako Demlovy knihy, proto jsem začala uvažovat o příbuznostech mezi nimi. Ludvík Vaculík by jistě nesouhlasil - nebo by na to měl alespoň dva názory. Když jsem mu řekla, že píšu práci o Demlovi, navrhl mi: "A nechcete psát o nějakém živém autorovi?"

Čtení Vaculíkových knih dodnes vnímám jako hloubkovou očistu, protože se jejich vypravěč co možná upřímně vyznává a po tom, co všechny naštve, se smiřuje se sebou i s druhými. V Českém snáři v zápisu z března 1979 k tomu píše: "Nechápu lidi, kteří svou celistvost obnovují průběžným zavrhováním svých nepasujících starších součástí. [...] kdo pošetile protřiďuje minulost, bude tupý, a kdo se nezná ke svým částem, bude schizofrenik. Velikým objetím, kam až dosáhnu, chci si, pokud to půjde, držet všecko, co kdy bylo moje, a budu zdráv."

Noviny i psaní o knížkách jsem dávno opustila, zlákalo mě knížky "dělat" či "stavět", jak říkal Vladimír Binar, tedy skládat a připravovat k vydání. Jednoho dne asi před jedenácti lety mi někdo volal z neznámého mobilního čísla, zrovna jsem stála v rozjetém plném autobuse. Ze sluchátka se ozval hlas odpůrce mobilů Ludvíka Vaculíka. Potřebuje mou poštovní adresu. Dělá pořádek, zbavuje se knížek a pošle mi něco, co by mi chtěl dát. To byl náš poslední rozhovor. Když za několik dnů přišla poštou větší obálka, byla v ní Demlova knížka Jméno Ježíš.

Ludvíku Vaculíkovi jsem bohužel nikdy neřekla ani nenapsala o tom, že když jsem začínala v Praze studovat a bylo mi tu smutno, stavovala jsem se v hudebce nedaleko Národní třídy u táty a on tam při poledních seancích pouštěl z magnetofonových pásků kolegům Vaculíkovy Nové vlastenecké písně Karla Havlíčka Borovského. Další polední přestávky v přízemní violoncellové třídě ve Voršilské jsme trávili poslechem jeho fejetonů z Lidovek - tentokrát v tátově podání. Scházeli jsme se tam jako u táborového ohně a bylo nám veselo. A táta mi konečně vynahradil tu dětskou četbu, při které za něj kdysi zaskakoval Eman.

(25. října 2025)

Daniela Iwashita (1971), literární badatelka, editorka a redaktorka.