POD čAROU • Souvislosti 3/2005


Jan Dobeš / Úskalí biografií – z viníka obětní beránek (Wernera Masera Hermann Göring)


Jan Dobeš

Úskalí biografií - z viníka obětní beránek

Nacistické Německo představuje dlouhodobě jedno z nejpopulárnějších témat širší české čtenářské obce zajímající se o historii. Významné místo v pestré skladbě knih rozličných kvalit a zaměření zaujímají práce, které pojednávají o konkrétních osobách ať už formou klasické biografie, vzpomínek, nebo soustředění se na určitý dílčí úsek jejich života. V českých knihkupectvích nebo knihovnách dnes bez potíží najdeme životopisy většiny vrcholných mocenských představitelů nacistického Německa - Hitlera, Goebbelse, Himmlera, Heydricha. O to, abychom v této řadě mohli jmenovat i Hitlerova "korunního prince", jeho designovaného nástupce Hermanna Göringa, se v loňském roce postaralo nakladatelství Argo. Německý historik Werner Maser, známý především pracemi o raných dějinách NSDAP a o vývoji vztahů mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským svazem před vypuknutím jejich vojenského konfliktu, totiž obrátil pozornost k muži, který se po Hitlerovi (snad spolu s Goebbelsem) stal nejznámějším symbolem temného nacistického režimu.

Již podtitul knihy naznačuje, že Maser Göringa pojímá jako rozporuplného muže dvou tváří. Letecký hrdina z časů první světové války, ověnčený aureolou mimořádné udatnosti, spojil svůj život s Vůdcem, slibujícím nové pozvednutí Německa z prachu válečné porážky. Dal se cele do jeho služeb. O společenský a politický vzestup dosavadního ztroskotance, korunovaný uchopením moci a rychlým ovládnutím země, se zasloužil jako málokdo jiný. Současně si však udržoval určitý odstup od hlavních ideových pilířů nacistické strany (antisemitismus, horování pro válku) a vlastně i od ní samé. Pěstoval si "bezpečnou" dávku nezávislosti, což si po jistou dobu mohl dovolit proto, že Hitler si byl dobře vědom toho, jaký význam pro něj Göring má. Ten dával často dával najevo, že je zavázán právě jen Hitlerovi a že své nesmírně vlivné postavení nemusí opírat o stranické orgány. Později mu však právě sklon k sólovému působení a vystupování přinesl ztrátu vlivu a úpadek osobní moci.

Autor sleduje Göringův život od dětství a mládí, v němž hrál významnou roli rodinný přítel (a milenec jeho matky), rakouský Žid povýšený do šlechtického stavu, Hermann Ritter von Epenstein. Na jeho sídlech strávil Göring podstatnou část svého dětství. Po von Epensteinovi dostal své křestní jméno (byl jeho kmotrem) a nepochybně i pod jeho vlivem se z něj později stal vášnivý sběratel uměleckých děl a milovník luxusu.

Zvláštní sílu své osobnosti prokázal mladý Hermann již za první světové války, kdy si vyvzdoroval nasazení u tehdy nové zbraně - u letectva. Svými odvážnými skutky získal značnou společenskou proslulost. Stejně jako ostatní německé důstojníky i Göringa pobouřila porážka a následné tvrdé podmínky, jež byly Německu vnuceny mírovou smlouvou. Jelikož si důstojnictvo nebylo schopno připustit, že Německo válku prohrálo na bojištích, uchýlilo se ke známým legendám o zákeřné zradě civilistů, neschopnosti politiků a socialistech usilujících o zničení německé vlasti. Ani Göring v tomto směru nebyl výjimkou. Trvalo však ještě několik let, než se po válce ocitl ve sféře politiky. Nejprve totiž využíval své vynikající dovednosti pilota při různých exhibicích a jako zaměstnanec švédské letecké společnosti. Jeho pověst a schopnosti mu zajišťovaly kontakty ve vysokých kruzích. Díky nim poznal svoji první ženu, švédskou hraběnku, která kvůli němu opustila svého manžela i syna. S ní se Göring na počátku dvacátých let vrátil do Německa. V roce 1922 se usadili v Mnichově. Tehdy se také jeho cesta protnula s Adolfem Hitlerem, v té době vůdcem stále ještě spíše marginální strany, jejíž význam však zejména v "rodném" Bavorsku přece jen postupně narůstal. Göring byl jmenován velitelem SA a po Hitlerově boku stál v listopadu 1923 při neúspěšném pokusu o puč.

Politická kariéra Hermanna Göringa do ledna 1933 spočívala především v získávání podpory či alespoň v obrušování nepřátelských hran u těch společenských vrstev, které byly vůči nacistickému hnutí vzhledem k jeho plebejskému charakteru vzdálené nebo přímo nepřátelské. Právě proto obvykle vystupoval jako zvláštní Hitlerův pověřenec. Rád dával najevo, že s nacistickou stranou nemá mnoho společného a že se od jejích ostatních představitelů, pocházejících většinou z lidového prostředí a podle toho i vystupujících, zřetelně odlišuje. Ve styku s domácími a postupně stále více i zahraničními elitami měl představovat nacisty jako zodpovědnou sílu, jejíž radikalismus není nic jiného než taktická zástěrka, a jíž se proto netřeba obávat. Tento úkol plnil i po nástupu nacistů k moci. Navíc však přibylo hromadění vysokých a vlivných funkcí ve státních i zemských institucích, v bezpečnostním aparátu, armádě a v hospodářství, mezi nimiž tvořil spojovací článek. Nadále si udržoval postavení jakéhosi "volného hráče", který se vždy alespoň jednou nohou nacházel mimo formální strukturu státních orgánů. Zvlášť patrné to bylo na jeho působení v zahraniční politice - vykonával mnoho zahraničních cest, na kterých se oficiální německá diplomacie nijak nepodílela, a dokonce o nich často ani nevěděla. A naopak cizí diplomaté akreditovaní v Německu jej mnohdy vyhledávali a s vědomím jeho velmi blízkého vztahu k Hitlerovi s ním projednávali důležité otázky, které neměly procházet řádnou úřední cestou.

Jeho mocenský vzestup, opřený nejen o zvláštní poměr k Hitlerovi, ale i o popularitu v široké veřejnosti, vyvrcholil v roce 1941 oficiálním jmenováním nástupcem Vůdce. V průběhu války, viditelně od roku 1943, ale začala Göringova pozice slábnout. Hitler v této době již nepotřeboval charismatickou osobnost schopnou ve společnosti oslňovat a "dělat dojem", ale spíše výkonného úředníka a organizátora, který dobře zná svěřené resorty a zajistí, aby válečná výroba dokonale fungovala v požadovaném množství i kvalitě. A to v Göringových silách nebylo. Nakonec jej těsně před koncem války Hitler pro domnělou zradu výslovně zavrhl.

Biografie je nepochybně legitimním a nezbytným historiografickým žánrem. Jelikož se většinou orientuje na lidský příběh, historii oživuje. Na druhé straně však v sobě skrývá jisté hrozby. Jednak právě tímto vyzvedáváním jedincovy úlohy proud historických dějů zužuje, jednak jsou její autoři vystaveni pokušení, že čím blíž objekt svého zájmu poznají (a o to dobrý historik musí usilovat), tím spíš v něm naleznou jisté sympatie. Čím hlouběji pochopí pohnutky jeho chování a postojů a budou je vysvětlovat, tím silněji budou tíhnout k jejich (často nezamýšlenému a implicitnímu) omlouvání. Zdá se, že ani Werner Maser se nedokázal těchto nebezpečí zcela vyvarovat. Podlehl zaujetí, které jej nutí až příliš zdůrazňovat Göringovu specifičnost v rámci nacistických špiček. S nepřehlédnutelným pozitivním podtónem vyzvedává jeho nezájem o stranický program a ideologii. Několikrát se vrací k tomu, že v otázkách antisemitismu (pro nacistické hnutí klíčových) vystupoval většinou poměrně umírněně a že ani přípravy na válku a její následné vypuknutí u něj nevyvolávaly zrovna nadšení. Ačkoliv Maser přiznává, že Göring vždy zůstával režimu věrný a že jeho odvaha Hitlerovi oponovat (jen zdánlivě paradoxně) slábla s funkčním postupem, čtenář se místy stěží brání pocitu, jako by se nepopisoval život druhého muže nacistického Německa, ale pouze jakéhosi jeho mluvčího či reprezentanta, který spáchané zločiny sice asi registroval, ale nijak se na nich nepodílel. Maserův sklon bagatelizovat Göringovu zodpovědnost za všechno, co se jménem Německa před válkou a hlavně za války dělo, je obzvlášť patrný v závěrečných partiích knihy, kdy se snaží ukázat, že na lavici obžalovaných v Norimberku se stal neoprávněně hlavním symbolem poraženého Německa a "obětním beránkem za zločiny a válečné prohry". Do tohoto kontextu spadá i jinak zajímavý autorův postřeh o odlišném přístupu právníků a historiků k válkám. Zatímco právníci podle něho hledají viníky, historikové se snaží v první řadě pochopit příčiny válek a chápou je jako danost na způsob přírodních katastrof. Jakkoliv je takové úsilí nutné, nezna... mená, že by se mělo rezignovat na hledání viny a zodpovědnosti za války. A Hermann Göring za druhou světovou válku a všechno, co se v jejím průběhu odehrálo, zodpovědný byl v míře, která jeho postavení a významu plně odpovídala.

Werner Maser, Hermann Göring. Hitlerův paladýn s janusovskou tváří. Politická biografie. Praha, Argo 2004. Přeložila Jana Vymazalová.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=348