Kronika pražského kanovníka Kosmy, jehož zval František Palacký nikoli neprávem "českým Hérodotem", zažívá v posledních desetiletích zájem v míře, jaký od vrcholného středověku nepoznala. V době svého vzniku, tedy ve 12. století, splnila úlohu, jakou si nejspíš její autor sliboval. Přehled historických událostí národa Čechů měl být mementem i příkladem pro vládnoucí elity v době jejich hlubokého rozkolu. Díky své kvalitě získal své trvalé místo v českém literárním prostoru a stal se podkladem pro ideologii vznikajícího státu a na dlouhá staletí prvotním pramenem jeho dějin. Dokládá to početné rukopisné dochování, které se nezřídka stalo přímým zdrojem pro navazující práci dalších středověkých kronikářů a analistů. Pro populárnější podání historie využila Kosmu česká veršovaná kronika tzv. Dalimila. Ale už ve své době Kronika Čechů vystoupila z literární bubliny do širšího povědomí, jak to dokládá cyklus fresek ve znojemské rotundě.

Kosmův odkaz v historiografii je dominantní až do doby Karla IV., kdy Lucemburk ve snaze o vybudování vlastní domény podnítil i kronikářskou práci. Nová vlna dějepisného hledání tak vytvořila nové opusy, které pražského kanovníka odstavily na druhou kolej zájmu. Kosmovo dílo absorbovala kronika Přibíka Pulkavy, která aktualizovala české dějiny s takřka výhradní autoritou právě Kosmy v jejich počátcích. S ní pak jeho dílo vplynulo v první polovině 16. století do kroniky Václava Hájka z Libočan, která pak sloužila jako pilíř historického vědomí českého národa až do období národního obrození. Cesta Chronica Boemorum do korpusu kroniky Hájkovy je typickou ukázkou středověkého přebírání autoritativních textů. Hájek ji jako první použil pro osobité literární přepracování, které se stalo předělem k moderní, renesanční literatuře.

V této době však i pod vlivem nové technologie knihtisku, která umožňovala petrifikovat textově roztříštěná díla předávaná doposud rukopisně, vznikají počátky moderní vědy založené na kritickém, v případě historiografie a literatury textově kritickém přístupu. Knihtisk přebíral a předával dalším generacím dědictví zachované v rukopisné tradici včetně historiografické produkce. Avšak v Čechách tato úloha knihtisku dlouhá desetiletí zůstala nenaplněna. Nová technologie se zde rozvíjela velmi rozpačitě a pomalu, místní tiskaři neměli dostatek prostředků a kapitálu pro soustavnější reprodukci obsáhlých, a v případě Kosmovy kroniky i typograficky komplikovaných děl. Typická byla i osobní provázanost tiskařského řemesla s vlastní publikační činností, která raný český knihtisk dominantně přivedla k vydávání děl převážně jazykově českých - a spíše aktuálních než tradičních či klasických. V těchto intencích se pohybuje i první tiskem vydané historické dílo v Čechách, jímž byla Česká kronika Aenea Silvia Piccolominiho, přeložená a vydaná Mikulášem Konáčem z Hodiškova roku 1510. Tato kronika velmi kontroverzní, protože autor, pozdější papež Pius II., byl velmi kritický k husitské minulosti Čech. Jeho dílo bylo v podstatě analýzou, proč se české země staly hnízdem kacířství. Zároveň se Piccolominiho kronika stala pro českého čtenáře první příležitostí seznámit se s humanistickou kritikou pramenů. Skepticky se staví k nejstarším bájným událostem na počátku kroniky, například k domnělému původu Slovanů z pokolení stavících babylónskou věž, ale kritické poznámky k údajům starších kronikářů se prolínají celým textem.

Kosmas jako pramen byl součástí i dalších soudobých vydaných historických kronik, které vyšly v průběhu 16. století (Jan Bílejovský, Martin Kuthen ze Šprinsberka, Václav Hájek z Libočan, Jan Dubravius). První tištěná edice Kosmovy kroniky, navíc v duchu humanistického kritického přístupu, pochází z Německa. Pořídil ji až na počátku 17. století saský diplomat a historik Marquard Freher, dokonce hned ve dvou odlišných vydáních. Nejprve zařadil její text do souboru několika českých středověkých kronik, které vydal pod titulem Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot roku 1602. Edice je cenná zejména proto, že Freher použil dnes již ztracený tzv. štrasburský rukopis, který obsahoval jen první dvě knihy. Krátce poté Freher objevil v Praze jiný rukopis (dnes zvaný stockholmský) a vydal jej roku 1607. První vydání staršího historického textu v souladu s humanistickými edičními metodami je Kronika t. ř. Dalimila vydaná péčí Jana Ješína roku 1620. I v tomto případě vidíme kontinuitu s mentalitou první generace tiskařů, která se primárně orientovala na zpřístupňování jazykově české rukopisné produkce.

Opomíjení textu Kosmovy kroniky v českých edicích pokračovalo i ve století osmnáctém, kdy Gelasius Dobner začal zpracovávat a vydávat historiografická díla minulosti na základě moderních kritických metod. Kosmovu kroniku však do svých edic nezahrnul, protože se spokojil s jejím zařazením do další německé edice Scriptores rerum Germanicarum z roku 1728. V českém prostředí se Kosmas poprvé dostal do tisku roku 1783 v rámci edice Scriptores rerum Bohemicarum díky Františku Martinu Pelclovi a Josefu Dobrovskému. Okruh známých rukopisů shrnul a popsal Rudolf Köpke v edici pro Monumenta Germaniae historica (1851), z níž pak vycházel Josef Emler ve vydání pro Fontes rerum Bohemicarum (1874). Další ediční posun přišel opět od německého badatele Bertolda Bretholze, jehož edice pro Monumenta Germaniae historica z roku 1923 pracuje už moderní textověkritickou metodou porovnání rukopisů. Jeho přičiněním také máme dosud platný rozbor vztahů dochovaných textových variant.

Pro zpřístupnění Kosmovy kroniky širšímu publiku jsou klíčové překlady do národních jazyků. Doposud se Kosmas dočkal překladů do němčiny, angličtiny, polštiny a ruštiny. Nejstarší český překlad od Václava Vladivoje Tomka je součástí Emlerovy edice z roku 1874 coby paralelní převod. Přestože vyšel později i samostatně, neposloužil Kosmově popularizaci pro svou příliš otrockou závislost na latinské předloze. Skutečným zprostředkovatelem Kosmova textu se tak stal až překlad Karla Hrdiny z roku 1929, jenž se dosud dočkal osmi dalších vydání. Hrdinův překlad komplikovaného díla kombinujícího prózu a poezii - a to s ambicemi jak historicko-popisnými, tak literárními - se nesl stále v duchu úcty k latinské předloze. Přesto ale dostatečně srozumitelně představil dávný a úctyhodný pramen domácímu čtenáři. Od sedmdesátých let 20. století začala vydání Hrdinova překladu postupně procházet jazykovými úpravami, které odstraňovaly jeho archaizující podobu a bránily větší srozumitelnosti. Zatím poslední a nejvýraznější krok v tomto směru udělala Magdalena Moravová, která společně s Martinem Wihodou připravila pro nakladatelství Argo vydání Kosmovy kroniky. Zásadními jazykovými úpravami Hrdinův překlad snad definitivně osvobodila od archaických nánosů. Četba argovského počinu je ve srovnání s předchozími vydáními skutečně hladší a pohodlnější.

V této situaci vystoupil na scénu Ondřej Koupil s dvojnásob odvážným počinem. Od již téměř jedno století staré interpretace se rozhodl se zcela oprostit a představil Kosmovo profilové dílo překladem postaveným na úplně nových základech. Jeho záměr je pochopitelný. Dosavadní přístup a interpretace se ke Kronice Čechů stavěly jako k historiografickému dílu a zároveň pramenu historického poznání. Tomkův i Hrdinův překlad ctily latinskou předlohu a předkládaly čtenářům středověký text. Ondřej Koupil uchopil Kosmovu kroniku především v její dosud méně akcentované, literární podobě.

Umělecká stránka historického díla byla už u starověkých historiografů podstatnou složkou tvůrčího procesu. Kosmas nasál starověké dědictví v plné míře během svých studií na katedrální škole v Lutychu. Literární postupy jsou inherentní součástí práce nejstaršího vlámského kronikáře Galberta z Brugg, jenž tam studoval přibližně ve stejné době. Podobnosti v užívání literárních postupů zkoumal americký historik Jeff Rider a našel další shodné prvky i u jiných Kosmových vlámských současníků (Lambert ze Saint-Omer, Herman z Tournai). Kosmas ale své vlámské spolužáky překonává nejen v užívání poezie, ale i v míře, s jakou zakomponoval do své kroniky přímé či nepřímé odkazy na antickou literaturu a historii. V tomto směru nenalezl srovnatelného nástupce ani mezi pozdějšími českými kronikáři, včetně Petra Žitavského či Přibíka Pulkavy. S mírnou nadsázkou lze říci, že Kosmas byl z tohoto hlediska první český humanista. Jeho vlastní literární ambice šly tak daleko, že se úzkostlivě vyhýbal doslovnému přebírání svých předloh, pohříchu včetně listin a dalších úředních dokumentů, i když je měl k dispozici.

Proto je Koupilův překlad v literárně orientované řadě Česká knižnice svým způsobem přelomovým počinem a zároveň splátkou dluhu, který vůči středověkému kanovníkovi máme. Překladatel na sebe vzal o to těžší úkol, že se při své práci soustředil nejen na čtenáře současného, ale pokusil se v překladu ukázat dílo tak, jak se autor snažil oslovit své potenciální čtenáře. Totiž skupinu lidí, kteří se v té době označovali za Čechy - tedy tehdejší elity, počínaje panovníkem, přes jeho družinu a další velmože a samozřejmě vzdělané kleriky. Dostává se nám tak rukou Kosmova kronika v podobě, jakou by mohla mít, pokud by na počátku 12. století byla jazykem vzdělanců a literátů nikoli latina, nýbrž čeština.

K dosažení svého záměru použil Ondřej Koupil několik zásad. Antikizující styl autora, jenž dává na odiv své vzdělání, respektuje v maximální možné míře, včetně zachování římského denního datování. Kronikářovu erudici podtrhuje i častějším použitím cizích slov, včetně vlastních a místních jmen, kde u cizích používá až na odůvodněné výjimky podobu dle příslušného jazyka. V terminologii se snaží přizpůsobovat co možná nejvíce dobovému úzu; i proto termín "dux", označující české vládce, překládá jako "vévoda", jak se užívá i pro ostatní nositele tohoto titulu v říši. Díky tomu například "Vévoda [Břetislav] postavil [Prkoše] do čela celému kontingentu z Moravy a třem legiím [...] z Uher" (s. 88). V určité míře uvádí překladatel vlastní a místní jména česká v podobě bližší dobové výslovnosti (Gostivít, Gněvín, Gnězno). Jakkoli jde jen o stylizaci - a nikoli využití vědecké rekonstrukce - možná stálo za zvážení využít i dobovější podoby známých postav (Lubuša, Venceslav, Bracislav). Časoměrné verše originálu, dávný překladatelský oříšek, vyřešil překladatel poměrně jednoduchým, ale funkčním využitím přízvučných českých ekvivalentů.

Literární rozbor Koupilova překladu ale ponechám povolanějším. Čistě subjektivně jsem si na takový styl musel zpočátku zvykat, ale po několika stranách jsem na překladatelovu hru přistoupil a nechal na sebe "nerušeně" působit středověkou Kosmovu erudici.

Literární, nikoliv primárně historicko-ediční charakter publikace navozuje i její uspořádání, kdy do Kosmova textu vstupujeme od první stránky. Veškeré doprovodné materiály (komentář Davida Kalhouse k historickému vývoji kroniky a překladatelská poznámka Ondřeje Koupila) se čtenáři dostanou až následně. Součástí edice je také seznam literatury, společný místní a jmenný rejstřík a pečlivý poznámkový aparát. V samotné kronice nejsou na vysvětlovaná místa žádné odkazy, což opět prohlubuje literární charakter zdařilého Koupilova překladu.

Kosmas, Kronika Čechů. Host, Nadační fond Česká knižnice, Ústav pro českou literaturu

AV ČR, Brno-Praha 2025. Přeložil Ondřej Koupil.