Pohled na schody

mě dnes tak dojímá.

(Franz Kafka, Deník, 29. října 1911)

Schodiště v rodném domě Franze Kafky je děsivě vysoké. Z přízemí do podkroví vede 122 kamenných schodů vroubených litinovým zábradlím. Skutečnou výšku schodiště lze pouze odhadnout. Hodíte-li šachtou mezi schodištěm minci, třeba jednu korunu, po 2,7 sekundách dopadne na dláždění v přízemí. To je kolem pětatřiceti metrů. Stejně dlouho by trvalo, kdybychom dolů plivli. Zemské přitažlivosti je to lhostejné a samotného Kafku, už těžce nemocného, viděli plivat z balkonu, aniž by bral ohled na děti hrající si dole. I my tak mohli v tomto domě učinit - nepozorovaně a bezstarostně. Po tomhle schodišti stejně nikdo nechodí, v šachtě naproti je výtah.

Tak či tak, pojďme raději po schodech! Sotva jsme vystoupali do prvního patra, běží nám v ústrety nějaký člověk. Běží jako o život, s hlavou tak zataženou, jako by neměl krk. Šíp kolem něj jen sviští, zdá se, že visí nad schody, letí před ním. Muž však nekřičí a šíp nesviští.

Nic není slyšet. Šíp je totiž piktogram, muž také, a schody jsou jen únikovou cestou. Asi by se tu někdo vyskytl jen v případě požáru.

Před novobarokním činžovním domem na náměstí Franze Kafky č. 3 vládne "v té chvíli přímo nekonečný ruch". Napravo od vchodu je hlučný bar nazvaný Kafkoff. Snad to má být anagram sousloví fuck off, snad slovní hříčka na rip off, každopádně je dosti drahý. Ovšemže má ven vyvedené reproduktory, takže dunivá hudba odsud doléhá až na Staroměstské náměstí a servírky se tu vlní podle rhythm and blues.

Kafka jako rock star, Kafka in rock. Na druhém rohu budovy je obchod s luxusními hodinkami. Kafkovský chronometr pro sběratele, značkový strojek za 55 000 Kč: kupte - a podpoříte "životnost jeho literárního odkazu", neboť "antracitově černý ciferník hodinek je výrazem hloubky spisovatelových myšlenek".

Ti, co jim to tiká ještě dobře, mohou získat odraz Kafkovy aury levněji, za méně peněz, takže abecedně: Kafkovy gumopryže, Kafkovy podtácky, Kafkovy ponožky, Kafkovy špendlíky, Kafkovy tašky, Kafkova trička, Kafkovy tužky, Kafkovy zápalky...

Pro sadisty jsou v nabídce Kafkovy hrací skříňky, v nichž hrací jehly "jsou uspořádány jako u bran, také se to celé pohybuje jako brány, i když jen na jednom místě a mnohem důmyslněji".

Když se točí kličkou doprava, zahraje to Schumannovu skladbu Snění (Träumerei) - tu samou, kterou Josef Mengele nechával hrát orchestr koncentračního tábora v Osvětimi; ta se snad hrála i 7. října 1943, když tam Kafkova sestra Ottla vystoupila z vlaku. Když se točí kličkou doleva...  - ale snad lépe o tom pomlčet. Protože se zde skutečně naplnil sen Kafkova otce: aby se jméno jeho rodiny a jeho firmy stalo SVĚTOVOU ZNAČKOU. A aby jeho syn konečně přišel na to, jak se dělá pořádný kšeft. Vlastně k tomu stačí už jen iniciála K. Neuvěřitelné, že je dosud dovoleno napsat "Kafka" bez předchozího poplatku za licenci, za copyright!

Přímo na rohu Kafkova rodného domu, tedy v místě, kde se stýkají Maiselova ulice a Staroměstské náměstí, jehož je náměstíčko F. K. jen výběžkem, je Kafkova busta. U ní se scházejí turisté, kteří ovšem o schodišti v budově nemají ani tušení. Kdyby ano, vzali by to šturmem. Ovšem turisté vždy jdou jen za svými průvodci, a ti je dovedou právě jen k tomu rohu. Ať prší, nebo praží sluníčko, průvodci vždy s sebou nosí deštník, který ovšem nechávají za každého počasí zavřený. Deštníky jim sloužívají k něčemu jinému: vyvyšují se jimi, tyčí se nad hlavami turistů, jimi jsou Kafkově bustě o půl metru blíž. Kdyby deštníky zvedli opravdu co nejvýš, mohli by jejich špicí prozkoumat Kafkovu hlavu zevnitř. Je totiž dutá, je to jen bronzová maska, připevněná ke zdi dlouhým skrytým šroubem.

Takže Kafka zvenku, Kafka zevnitř. Jen na schodišti jeho rodného domu je ticho. V té "obrovské průdušnici" mezi schody nic nešustí, nic neřinčí, nic nezarachotí. Jen když někdo jde krmit popelnice na dvorku, tak to sytě klapne. Po hvězdě světové literatury tu není nejmenší stopy, zazní tu jen prázdná ozvěna. Komu se zachce, může v ní dát zaznít svému vlastnímu hlasu, čímž bychom se mohli dostat zpět ke Kafkovi: vždyť žádný jiný spisovatel nevyprovokoval v pozdějších generacích tolik interpretací jako Kafka, ovšem interpretací, jejichž autoři se především opájeli sami sebou. Proč zrovna on? Působí snad jeho knihy na některé čtenáře jako droga? (Why does reading Franz Kafka make me want to smoke? - Proč, když čtu Kafku, mám chuť zapálit si cigaretu? - táže se anonymní hlas na Redditu.) V tom, že Kafka působí jako droga, není ovšem sám. Další pokusy o vysvětlení by snad mohly vést naše kroky po kafkovském schodišti trochu výš.

Zaprvé: v Kafkových textech nikdy nic neplatí tak, jak se to jeví. Zároveň je ovšem vnějškový dojem z jeho textů významný v každém detailu. I v tom nejméně nápadném momentu jeho knih se může skrývat ďábel: v příslovci, spojce, členu. V Kafkových větách už jedno jediné slovo spouští celé kaskády interpretací. Tak zrovna v jedné nedávné studii o Kafkově literární architektuře se výraz "schodiště" asociuje s "defekací", "Darwinem" a "Nietzschem": jedeme dál, jen to sviští, fantazii se meze nekladou. Rámus, jenž takovéto intelektuální pády doprovázívá, nemá většinou dlouhé trvání. Pak se na schodiště zase vracívá kamenný klid; koukáme ze schodů dolů a v duchu si klademe otázku: Kdepak vlastně ten Kafka je?

Za druhé: Kafka zemřel mlád. Této skutečnosti nelze odolat. Svědčí o tom více než miliarda internetových přístupů k "hashtagu" KAFKA. I na své poslední fotografii, která byla pořízena ani ne rok před jeho smrtí, vypadá jako maturant. Kdyby mu ve čtyřiceti nerozežrala hrtan tuberkulóza, ale třeba až v pětasedmdesáti kuřácká rakovina - kdo z dnes dvacetiletých by měl chuť se s ním identifikovat?

Přesto by nebylo tak těžké si ho představit jako starce. Ani by nebylo zapotřebí manipulace s fotografiemi s pomocí umělé inteligence. Stačí podívat se na poslední fotografii jeho rodičů. Jeho otec, jenž mu byl po celý život výčitkou, svým zevnějškem ovšem svému synovi naprosto nepodobný, je na ní vysoký, hubený, s bílými vlasy nad nízkým čelem a vyznačuje se jakousi melancholickou krásou, jež byla vlastní i jeho synovi.

Za třetí: Kafka k takovéto identifikaci přímo vybízí. Tedy svou mentální dispozicí, nikoli svým literárním dílem, z něhož, když je četl na veřejnosti, prý občas na někoho padly mdloby. Na webové stránce, kde je možno přečíst si povídku Proměna, čteme varování: "Animal cruelty, Feeling excluded, Helplessness, Humiliation, Indifference, Pessimistic thinking, Solitude, tedy Týrání zvířat, Pocit vyloučení, Bezmoc, Ponížení, Lhostejnost, Pesimistické myšlení, Samota." Obdobné varování u povídky V kárném táboře hledáme marně; možná referent po jejím přečtení spáchal sebevraždu. Jen málo čtenářů pravděpodobně pocítí touhu ztotožnit se s některou z postav tohoto přepečlivě vylíčeného zlého snu: ani s mučitelem, ani s mučeným, ani s "cestovatelem", který je mučení svědkem. Touhu ztotožnit se s Kafkou nevyvolává samotné jeho dílo, to spíše způsob, jakým vznikalo: během bezkonkurenční autorovy nejistoty ohledně vlastních schopností. Kafka se stal patronem všech, kteří trpí nedostatkem sebedůvěry, kteří mají o sobě pochybnosti. Ten, kdo píše a má podezření, že je to k ničemu, může se utěšit tím, že Kafka cítil totéž. Skutečnost, že Kafkovo sebehodnocení bylo mylné, kdežto u dnešních spisovatelů tomu tak není, je dosti nepříjemná, takže je lépe se jí vůbec nezabývat. Asi by bylo nejlépe použít odpadkový koš, ale my raději zkoumáme možnosti výstupu po schodišti do Kafkovy mysli. Různými způsoby lze tento výstup podniknout.

Jednu z nich naznačil sochař David Černý. Jeho monumentální socha Kafkovy hlavy se tyčí do výšky více než deseti metrů před pražským nákupním centrem Quadrio a žlutým gotickým dvojobloukem restaurace McDonald`s. Dvaačtyřicet zrcadlově vyleštěných kovových disků se v různých rytmech otáčí kolem své osy: příčné řezy Kafkovou lebkou vzbuzují dojem točitého schodiště, jež je v neustálém pohybu, v proměně. Trochu to připomíná zobrazení řezu lidské lebky ve školních učebnicích, s jakým Kafka srovnával své migrény. Jen na okamžik se všechny stupně poskládají tak, že je autor Proměny dobře rozpoznatelný, ale hned vzápětí se opět promění. Vyhlídka na alespoň dočasný, chvilkový návrat do původní podoby je tu přece jen o něco optimističtější, srovnáme-li ji s osudem Řehoře Samsy.

Nicméně Černého kolosální portrétní metamorfóze, aby byla byla vskutku dokonalou analogií Kafky, přece jen něco chybí: 1) nesmí se po ní házet jablky; 2) musí se čistit jednou za dva týdny - kdyby se takto neudržovala, končil by tento portrét Kafky stejně jako jeho nešťastný Řehoř Samsa: jeho tvář by neodvolatelně zůstala trčet ve znetvořené podobě. Srovnejme s intervaly údržby Kafkova díla. Navzdory veškeré horlivosti literárních vědců a editorů jde spíše o desetiletí. Nicméně ani po více než sto letech jeho literární řeč nezkorodovala.

Další cestu, jak se ke Kafkovi přiblížit, skýtá čas a prostor. S trpělivostí indiána (vždyť Kafka se rád s původními obyvateli severoamerického kontinentu identifikoval) lze za osmnáct let napsat jeden Kafkův životopis, čítající celkem 2037 stránek, jak se to zdařilo Reineru Stachovi. Výsledek je grandiózní a díky němu se spisovateli přiblížíme natolik, že bychom mohli spočítat furunkly, jimiž byla postižena jeho záda - což konstatujeme bez jakékoli ironie, vždyť Kafkova fysis byla jeho prokletím, byť o ni tolik pečoval ("Mučedníci nepodceňují tělo, nechají je povýšit na kříži, v tom jsou zajedno se svými protivníky"). Živěji už snad ani nelze život vylíčit. Ale prokoušeme-li se oněmi více než dvěma tisíci stránkami ještě jednou, zjistíme, že jsme na nich podtrhli skoro jen samé citáty z Kafky. Na vině není autor biografie, ten dělal, co mohl. Za to samozřejmě může sám Kafka, ostatně tak jako vždy. Měl dar na několika řádcích vyjádřit tolik, že psaní románu bylo vlastně zbytečné.

Ale ovšemže se můžeme ke Kafkovi přiblížit i na vlastní pěst: zajedeme si do Prahy. Cožpak se on sám s Maxem Brodem nevypravil do Paříže, aby tam společně chodili po stopách Flaubertových? Aby, jak píše Reiner Stach, "pocítili auru, kterou intenzivně prožívaná fikce propůjčuje realitě i v místech, kde vlastně není k vidění vůbec nic"? Právě takovýto zážitek mohou totiž očekávat kafkovští poutníci hned na prvním zastavení své křížové cesty: před Kafkovým rodným domem.

Protože jeho rodný dům ani neexistuje... Protože jen domový portál je pravý. Protože dům vyhořel, když byl Kafka studentem nedalekého gymnázia a když také napsal prorocké verše: "Jen přicházíme a odcházíme / jen loučíme se, však nikdy neshledáme... " Protože původní dům zbourali, když stará židovská čtvrť musela ustoupit plánům na elegantní nové bulváry a nikoho nenapadlo odkaz Franze Kafky zachovat... Protože malému Franzovi nebyly ani dva roky, když se odsud znovu rodina stěhovala... Protože Kafka byl o dvacet let starší než jeho rodný dům... Kdyby jeho "rodný dům" byl jeho rodným domem, přišel by sem na svět už jako student práv, s buřinkou a vysokým límcem... To je přece hned jasné, ne?

A jestliže ne, zkusme na to jít oklikou: sledováním historie od středověku do roku 1903. Kdysi dávno stály na Staroměstském náměstí, mezi kostelem sv. Mikuláše a židovskou čtvrtí, dva románské domy. Jeden sloužil jako karcer, druhému se říkalo "Věž" a oba byly postaveny mezi lety 1200 a 1225. Po velkém požáru v roce 1689 postavili na tomto místě na počátku osmnáctého století velkolepou barokní budovu konventu a prelatury benediktinského kláštera, který však dal císař Josef II. v roce 1785 zrušit. Jedenáct mnichů a opat odešli, aby si hledali nový domov. Ve veřejné dražbě budovu získal jeden truhlář za tehdy směšně nízkou cenu 13 070 zlatých ve stříbře, ale nebyl s to ji udržovat.

Původní prelatura však v devatenáctém století sloužila všelijak, taková holka pro všechno. Mimo jiné jako prostor pro jeden amatérský divadelní soubor. A také poskytovala střechu nad hlavou různým drobným řemeslníkům. Staré klášterní cely byly k tomuto účelu docela vhodné. Ale posloužila i jinak. Na podzim roku 1882 se tam nastěhoval novomanželský pár Kafkových, v červenci 1883, pouhých deset měsíců po svatbě, se jim narodil syn, ale o necelé dva roky později se zase stěhovali jinam, protože jejich další syn už byl na cestě. Kafka samozřejmě věděl o požáru svého rodného domu, k němuž došlo v roce 1897, i o jeho přestavbě v letech 1902/1903. Ale zda to pociťoval jako osobní ztrátu, to se neví, ba neví se ani, ve kterém patře toho starého domu Kafkovi žili, jedli a milovali se. Nikdo nepovažoval za nutné něco takového zaznamenat. Kolik schodů musela služebná zdolávat se špinavým prádlem, když si malý Franz ušpinil bryndáček, načural do plenek či jiným podobným způsobem záhy projevil známky svého talentu - to se nikdy nedozvíme. Takže už na začátku kafkovské legendy zeje citelná mezera. Nebo spíš průlom k poznání, že vlastně nijak zvlášť nezáleží na tom, kde Kafkův rodný dům stál. Před cirka půldruhým stoletím se někde tady narodil: na jiné adrese, v domě, který je už dávno zbouraný. A na kterém patře to bylo, už taky nikdo neví; rodiče ho odsud vzali s sebou ještě v době, kdy nemohl na to místo mít žádnou vzpomínku. Schodiště v dnešním činžáku na náměstí Franze Kafky č. 3 je tedy prázdná šnečí ulita, ovšem s tím rozdílem, že se její původní obyvatel ani nemusel vystěhovat. A ani se tady usídlit. Dnes v této prázdné závitnici panuje ticho a klid. Na schodišti se díky onomu piktogramu můžeme dozvědět jediné: kde je úniková cesta. Tedy jasná odpověď na jedinou možnou otázku: jak odsud co nejrychleji vypadnout? Odpověď piktogramu, který je srozumitelný turistům z celého světa.

Ale vlastně to není odpověď z nejhorších. Neboť nám připomíná, jak je absurdní domnívat se, že spisovatelé se rodí v nějakých domech. Spisovatelé se rodí, často desítky let po svém narození, ve svých slovech a větách, jimiž náhle vznikne něco opravdu živého. Spisovatel se rodí ve svém textu. Takže vskutku existuje schodiště, které nás přivádí přímo do Kafkovy hlavy: jeho literární dílo.

Z němčiny přeložil Martin Machovec.

Urs Heftrich (1961), německý profesor slovanských literatur na Univerzitě v Heidelbergu. Je autorem monografií o Otokaru Březinovi, české recepci Friedricha Nietzscheho, N. V. Gogolovi či nacistické genocidě Romů v české beletrii. Jako překladatel či editor se dlouhodobě věnuje české poezii, zvláště Vladimíru Holanovi, Janu Zahradníčkovi, Josefu Čapkovi ad. - Esej o Franzi Kafkovi napsal při rezidenčním pobytu pro zahraniční spisovatele a překladatele Praha město literatury UNESCO v lednu a únoru 2026.