V nakladatelském světě sice není nic jako divadelní prázdniny, ale každý rozumný nakladatel si dvakrát rozmyslí, jestli chce opravdu vydat svou dlouho připravovanou novinku třeba 25. července. Šance, že v létě někdo zaznamená nějaký nový titul, se dramaticky blíží nule, a nic na tom nemění ani pověstná mediální okurková sezona, v jejímž rámci by se autobiografický román o genderovém probuzení citlivého robota jistě vyjímal lépe než zprávy o pumě na Šumavě. V létě se proto vydávání knih aspoň na chvíli zastavuje, což ale rozhodně neznamená, že by v té době nakladatelství spalo.

Pod pláštíkem spuštěných rolet, závěsů a v lepším případě šumící klimatizace se totiž už v létě musejí finišovat projekty, které mají vyjít na podzim. Dochází tak k úsměvným paradoxům, kdy se třeba ilustrace pro vánoční knížku, kterou je nutné dostat z tiskárny ve druhé půli října, aby se stihla objevit na pultech během listopadu, dodělávají v době, kdy teploměry ve městě překračují čtyřicítku ve stínu. Letní čas je navíc obdobím, kdy soudnost mnohých samozvaných spisovatelů ještě více otupuje, takže se téměř každý den v mailu objevuje nabídka nějakého nového rukopisu, jejichž kvalita je vesměs nepřímo úměrná zvyšujícím se teplotám.

Ale nejen to. Určité vystoupení z celoročního intenzivního koloběhu navážení nových knih z tiskárny do skladu a jejich okamžité distribuce zase ven, do knih lačného světa knihkupectví a e-shopů, přirozeně vybízí k revizím skladů a zásob dosud neprodaných knih. A není to vždy radostný pohled. Jedna dvě knihy na pultu, ba i jejich komínek či pyramidka v knihkupectví působí elegantně a lákavě, vždyť je to možná právě ta, kterou si za chvíli s nadšením odneseme domů. Tisíc knih vyskládaných na paletě ale vyvolává jiné emoce. A desítky paletových míst zaplněných knihami, v dlouhých řadách za sebou a v několika patrech, pak vyvolávají i v knižním fanouškovi lehce úzkostné reakce. Ekonomií nakladatelství poučený divák může dokonce zažít i jisté mrazení.

Skladované knihy jsou totiž specifická věc a nedá se o nich uvažovat jako o železných zásobách na horší časy. Oproti vlastní knihovně kniha ve skladu stárne překvapivě rychle. Ačkoli nemá záruční dobu a nemůže se zkazit - a s výjimkou fantazií Umberta Eca ještě žádný botulotoxin ze staré knihy nikdy nikoho nezabil -, má na sobě stejně jako mnohem ošemetnější konzerva lunchmeatu vždy datum vydání, tedy vročení. "Starou knihu" tak vlastně poznáme okamžitě a knihkupci nepřekvapivě staré knihy spíše nechtějí, protože se jim do omezeného prostoru knihkupectví neustále valí nějaké nové. To vede k tomu, že i kvalitní a dobrá kniha snadno prošvihne svůj příhodný čas, svůj kairos, a po roce dvou (a v případě beletrie i mnohem dřív) skončí jako téměř neprodejná zpátky ve skladu, odkud vyrazila na svou nadějeplnou tour. Navzdory mnoha snahám nebývá snadné ji vrátit do oběhu, maximálně s útrpně sníženou cenou. A připomeňme, že i síť Levných knih, která byla na prodeji takových publikací postavena, letos na jaře zkrachovala...

Kniha navíc není spotřebič, který je možné v nejhorším rozebrat, části použít jinde a zbytek zrecyklovat. Není ani jako tričko, které mohu vozit po světě tak dlouho, až ho někde udám. České knihy nikde jinde nenabídnete - a ve sběru vám za kilogram dají asi 1,50 Kč, pokud z nich ovšem předtím strháte pevné desky, jinak je nevezmou vůbec. Tuto odvrácenou stranu knižního průmyslu jistě není třeba více rozpitvávat, patří k riziku podnikání. Součástí nakladatelského umění je ostatně v první řadě vyhnout se takovým scénářům. Sdílená zkušenost z knižní branže ale ukazuje, že se takové věci stávají celkem běžně - alchymie úspěchu nějakého titulu je stále velkým tajemstvím, jemuž v konečném důsledku nemusí pomoct ani sebesofistikovanější marketing a obchodní ani jiné praktiky.

Všechny stesky na upadající úroveň literární kritiky a recenzí, stále se zmenšující prostor věnovaný knihám v médiích, povrchnost čtenářských preferencí, pirátství, konkurenci v podobě AI a sociálních sítí, negramotnost mladé generace apod., které sytí vášnivé diskuse stále se zmenšující bubliny knihomolů a knižních profesionálů, mají nicméně svou nevyhnutelnou fyzickou evidenci právě i v podobě plných skladů. Knihy se skutečně prodávají čím dál méně. A každá věc, kterou nikdo nechce, vzbuzuje emoce, zvláště jsou-li těch věcí hromady. Bloky nedostavěných prázdných domů, v nichž mohli žít lidé, parkoviště zaplněná novými, ale rovnou odepsanými auty, v nichž se mohl někdo vozit, regály plné půllitrů s žertovným potiskem, z nichž ale nikdo nebude pít... Jak se to liší od knih, které si nenašly své čtenáře? Jistě se dá namítnout, že za výše zmíněnými příklady tušíme čiré spekulantství a komerční kalkul, které brání přílišné emoční angažovanosti. Oproti tomu knižní svět, jakkoli vázán stejnými pravidly byznysu, nikdy nebyl sférou rychlých zisků, a i když můžeme nad mnohými počiny kroutit hlavou, najdeme zde obvykle spíše určitou míru idealismu a (jakkoli zvráceného) nadšenectví. I proto je ničení knih vesměs pořád vnímáno jako něco divného a nepatřičného.

Tyto úvahy, jež se rodí při procházení knižním skladem, mě ale vedou k přiznání mnohem závažnější obavy, než je pouhé konstatování, že se zkrátka ne každou knihu daří prodat. Říkám si, jestli se zásadním způsobem nemění místo knihy v jakémsi obecném sociálním imagináriu naší doby. Knihy, jejich četba a shromažďování, byly vždy výsadou jen části společnosti, v tom si nemá smysl nic nalhávat ani idealizovat. Vždy ale existoval konsensus, že jsou nezpochybnitelným zdrojem informací, vědění, moudrosti, inspirace. I člověk, který knihy nečetl a neměl je, nepochyboval o tom, že kdyby bylo třeba, jsou právě ony místem, kde je možné, vhodné a rozumné hledat odpovědi. Ve sdílené společenské představivosti nebyl důvod toto zpochybňovat, protože po staletí neexistovala alternativa. Knihovna, jakkoli malá, byla zcela samozřejmou součástí domácnosti, byť bylo na poličce jen pár svazků a o další místo se knihy dělily s vystaveným broušeným sklem a plastikou jelena ve skoku. Je tomu ale tak stále? Je kniha pořád ještě objektem první, anebo třeba i poslední volby, když chce člověk inspiraci, radu, něco k ukrácení volného času, informaci, povzbuzení, pobavení, okouzlení? Jako už mnoho mladých lidí nemá doma fyzickou televizi, protože sama idea takového typu objektu ztrácí smysl, nemají ani knihovnu (stejně jako stojan na CD nebo DVD, neřkuli VHS, jako ještě jejich rodiče). Pokud knihy nejsou to, co chci mít kolem sebe, o čem vím, že je nemusím roky otevřít, ale přesto jsem rád, že je mám, protože znám chvíle, kdy mi právě možnost vyndat konkrétní knihu z police a začíst se do ní činí nekonečné potěšení, pokud je první a jedinou volbou pro získání nějaké znalosti internet, podcast, AI - knihy jako by skutečně ztrácely raison d`ętre. A tyto jevy potvrzuje zkušenost knihkupeckého trhu.

V situaci, kdy se knih objektivně prodává stále méně - a knihkupci trpce přiznávají, že jim dnes polovinu tržeb tvoří neknižní sortiment, tj. notýsky, krabičky a pokémoni -, se jich ale paradoxně tiskne stále až moc. A zákonitě pak mnohé končí neprodané v skladech, kde čekají na svůj trpký konec. Jak z toho ven? Vrátit se ke knihám jako k nesamozřejmému a exkluzivnímu fenoménu lidského ducha a umu? Jako trochu divné, možná až podezřelé zálibě? Ke čtenářství jako volbě téměř identitární, jež bude tím více reflektovat samo sebe, ne z pozice elity a povýšenosti, ale vnitřně prožívané nezbytnosti, srozumitelné však jen hrstce? Bezděčně se mi vybavuje metafora "soli země". Jistě není třeba, aby bylo vše slané - knihy už nikdy nebudou takovým fenoménem, jako v minulosti -, ale bylo by dobré, aby zde sůl aspoň v nějaké míře zůstala a bránila zplošťování zkušenosti lidského života, které ve světě bez čtení knih hrozí.