POD čAROU • Souvislosti 3/2005


Martin C. Putna / Zápisník XVI čili Nerecenze schwarzenberské a/nebo krajinné (Lenderová, Hanesch, Vybíral, Historie krajiny severního Prácheňska, Krajina a revoluce, Když Bonapart vojny začal)


Martin C. Putna

Zápisník XVI čili Nerecenze schwarzenberské a/nebo krajinné

Jak se tak pomalu pracuje na knize textů Karla VI. Schwarzenberga (ochutnávka z nich byla čtenářům Souvislostí nabídnuta v čísle 4/2004), vyplynula potřeba i touha porozhlédnout se po dosavadní české schwarzenbergologické a tak či onak spřízněné produkci. Z takto zaujaté osobní motivace - a navíc z faktu, že se všechny tyto publikace týkají historie jiné než literární - pochopitelně plyne, že níže uvedené poznámky o knihách (jako obvykle v Zápisníku) nejsou recenzemi a nekladou si nárok objektivity. Dvě ze zde komentovaných publikací (Vybíralovo Století dědiců a zakladatelů a kolektivní dílo Krajina a revoluce) autor zápisníku obdržel od jejich autorů či spoluautorů, které zná jen v dobrém.

Milena Lenderová v knize Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu (Praha - Litomyšl, Paseka 2004) splnila to, co názvem slíbila: Vylíčila životní dráhu jedné z nejznámějších Schwarzenbergoven a matky osobností ve "velké historii" ještě známějších - přebudovatele Hluboké Jana Adolfa Schwarzenberga, rakouského premiéra Felixe Schwarzenberga, pražského kardinála Bedřicha Schwarzenberga a kromě dalších potomků i Marie Eleonory, která se provdala za knížete Alfréda Windischgrätze a onoho nešťastného 12. června roku 1848 vyhlédla z okna vojenského velitelství na Ovocném trhu (a my se divíme, že byl pak čerstvý vdovec Windischgrätz na Pražany tak rozezlen... ?). Milena Lenderová vylíčila Pavlíninu životní dráhu s obrovským množstvím detailů o její korespondenci, péči o děti, uměleckých zálibách, cestování, odívání, nakupování atd. atd., jak se sluší v současné historiografii, sledující "dějiny každodennosti". Milena Lenderová vylíčila Pavlínin příběh dokonce v dramatickém oblouku: Začala popisem události, jíž kněžna Pavlína vstoupila, nemohouc to tušit, do "velké historie" - oním "tragickým bálem" na rakouském vyslanectví v Paříži, který skončil požárem a kněžninou záhubou v něm. Potom se teprve jala vyprávět o kněžnině životě od počátku až do předvečera neočekávaného tragického finále, aby mohla uzavřít oblouk větou "Pak už nic nebránilo tomu, aby velký bál na rakouském vyslanectví začal... " (s. 283)

A přece... Nehledě na masu podrobností z jejího každodenního života, nehledě na masu citací z jejích deníků a dopisů (Lenderová nazvala úvod ke své knize výstižně Chvála deníků a dopisů), vidíme tvář kněžny Pavlíny stále jakoby rozmlženou, jakoby bez jen a jen jejího, individuálního, neopakovatelného výrazu. Rádi jsme autorce uvěřili, že to byla opravdu hodná paní, která měla ráda své rodiče, svého muže a své děti, která, přišedši z Flander, si zamilovala jižní Čechy a která dokonce ryla velmi pěkné grafiky s náměty schwarzenberských končin (několik je jich v knize reprodukováno). Ale co dál? Kdyby nebylo "tragického bálu", asi by se tato kněžna, jak je zobrazena v této knize, pramálo odlišovala od desítek jiných kněžen.

Nemyslíme si, že je tato "nevýraznost", tato malá "originálnost" vyobrazené kněžny autorčinou "vinou". Možná však souvisí s autorčiným badatelským zaměřením (jak svědčí její rozsáhlá knižní bibliografie) na "ženská studia" v kontextu "dějin každodennosti". Kněžna Pavlína je pro Milenu Lenderovou jedním případem, na němž zkoumá "ženskou každodennost". Jindy to byla Zdenka Braunerová, jindy české prostitutky 19. a 20. století, jindy české ženy vůbec (viz knihu Eva nejen v ráji. Žena v Čechách od středověku do 19. století, 2002). Kněžna Pavlína je pro autorku TYPUS ženského osudu určité doby a určité společenské vrstvy a jako taková ani nemusí, ani nemůže být příliš "výrazná", rozuměj příliš "individuální".

Měla-li tedy kniha předvést "ženskou každodennost" a skrze jednu ženu ukázat život aristokracie osvícensko-preromantické doby, zdařilo se jí to výborně. Měla-li by ovšem být příspěvkem k vyhledávání a prosazování "zlou mužskou společností utlačených ženských osobností" (kteréžto počínání je mezi feministkami obého pohlaví tak oblíbené), působila by spíše jako důkaz opaku - totiž skutečnosti, že vyskytla-li se mezi ženami osobnost, která se chtěla vymanit z "ženského milieu" a prosadit se v "mužských" tvůrčích činnostech, tedy to udělala (v knize se mluví o madame de Staël!), a že typická žena byla naopak v "ženském milieu" spokojená: Tak, jako byla ve svém životě a ve svém prostředí spokojená kněžna Pavlína. Klidná dikce knihy Mileny Lenderové naštěstí svědčí o tom, že takovéto pošetilé, byť tolik módní cíle si její kniha nekladla.

Možná však, že "nevýraznost" postavy kněžny Pavlíny má ještě jiný rozměr: Rozměr schwarzenberského "klidného budování", pokorného plnění úkolů, které Bůh, otčina, rodina a doba na toho kterého jednotlivce vložily, té schwarzenberské umírněnosti, kterou Karel VI. Schwarzenberg - ne bez přídechu ironie na vlastní rodinnou adresu - konstatoval v závěru svých Geschichte des reichsständischen Hauses Schwarzenberg a kterou můžeme hrdě nazvat umírněností JIHOČESKOU.

(A je-li řeč o jihočešství, připomeňme, že soustavně se zabývá schwarzenberskými dějinami kolega Mileny Lenderové na Jihočeské univerzitě Zdeněk Bezecný. Jeho studie jsou zatím rozesety ve sbornících z každoročních plzeňských sympozií o 19. století, v Jihočeském sborníku historickém, v Estetice a dalších časopisech, lze však předpokládat, že směřují k soustavné monografii, zřejmě o orlických Schwarzenbercích. Ze studií se zdá, že Bezecný je kolegou Mileny Lenderové i způsobem své práce, totiž pojímáním Schwarzenbergů jako TYPŮ českých šlechticů 19. století, v jejichž osudech se zrcadlí celá tehdejší společnost.)

Ve srovnání s dílem Mileny Lenderové jeví se kniha Josefa Hanesche Karel I. Filip kníže Schwarzenberg (České Budějovice, Veduta 2003) jako velmi chudý příbuzný - ale není to vina autorova. Josef Hanesch, jak se dočítáme v předmluvě, přišel do zámeckého archivu na Orlíku ještě za časů Karla VI., po ukradení schwarzenberského majetku komunisty přešel i s orlickým fondem do archivu v Třeboni, pracoval celý zbývající život na schwarzenberských tématech - a zanechal po sobě torzo práce o Karlu I. Toto torzo tedy nyní bylo z Haneschovy pozůstalosti knižně vydáno. Bohužel, asi to nebyl zcela šťastný nápad. Hanesch sděluje o Karlu I. v podstatě jen základní fakta o jeho kariéře diplomatické a vojenské a něco málo o jeho budování Orlíku. Úvod, závěr a komentář o napoleonských válkách byly doplněny editorem dodatečně z jiných pramenů, lišících se i stylem. O vytvoření živoucího, individuálního portrétu Karla I., který by se jen vzdáleně podobal portrétu kněžny Pavlíny, samozřejmě nemůže být ani řeči.

Vzhledem k tomu, jak nesmírně rozsáhlá je literatura o Karlu I., který svým vítězstvím nad Napoleonem u Lipska tak zásadně ovlivnil evropské dějiny (jedno monografické dílo o svém prapředku ostatně napsal i Karel VI.), jest se nám tázat, zda by užitečnějším počinem než edicí tohoto všelijak poslepovaného torzovitého manuskriptu nebyl překlad nějakého "standardního" díla o lipském vítězi a orlickém zakladateli.

Jindřich Vybíral píše v monografii Století dědiců a zakladatelů. Architektura jižních Čech v období historismu (Praha, Argo 1999) prvotně o stavbách, ne o lidech. Architektura ve Vybíralově pojetí je však "antropomorfní", je otiskem idejí, názorů a povah svých tvůrců, v tomto případě přesněji - svých zadavatelů. A těmi jsou jihočeští aristokrati - Jan Adolf Schwarzenberg (Hluboká a schwarzenberská hrobka v Třeboni), Jan, Jiří I. a Jiří II. Buquoyové (Rožmberk a Nové Hrady), František Ferdinand d`Este (Chlum u Třeboně). Jan Adolf Schwarzenberg, Buquoyové i následník trůnu jsou u Vybírala opět představiteli určitého TYPU, který se v různých variacích několikrát opakuje. Nicméně, v případě prvně jmenovaného se Jindřichu Vybíralovi podařilo načrtnout jen tak en passant skvostný portrét šlechtice, který je současně romantik i realista, který na své "kavalírské cestě" v Anglii obhlíží (neo)gotické zámky i moderní hutě a který tuto dvojjedinost pak promítne do svého budování schwarzenberských jižních Čech - který je současně "typický" i jedinečný. Dokonce se zdá, že Janu Adolfovi "vidíme do tváře" lépe než jeho matce kněžně Pavlíně... Do jaké míry je to zásluhou charakteru těchto osobností samotných a do jaké míry zásluhou jejich portré... tistů - kdo ví?

Vybíralova kniha zaslouží pozornost kromě jiného i za to, jak "bódhisattvovsky" se ujímá toho, co je popliváno nebo opomíjeno: Popliván je umělecký historismus, v jehož duchu se v 19. století budovaly či přebudovávaly zámky, kostely i měšťanské stavby, a opomíjeny jsou užitkové stavby z téže doby. A Vybíral ukazuje, že to i ono má přece jen svou specifickou krásu, kterou - snad i díky většímu historickému odstupu, i díky mezinárodní odborné debatě, o níž se v úvodu referuje - teprve nyní začínáme být schopni docenit. Pro "schwarzenberské dějiny" je snad vůbec nejpodstatnější Vybíralův popis "schwarzenberského slohu", uplatňovaného na pivovarech, hájovnách či zemědělských dvorech (kapitola Palác pro dobytek ve Vondrově), současně levného (lomový kámen a režné zdivo) i nesmírně vkusného; onoho slohu, který by měl být také brán v potaz, hovoří-li se o tváři jihočeské krajiny.

Rceme-li "jihočeská krajina", přecházíme tím ke knize Dagmar Dreslerové, Aleše StejskalaJaromíra Beneše Historie krajiny severního Prácheňska (Písek, Prácheňské nakladatelství 2003). Psaní o krajině stalo se dnes módním, na rozdíl od jiných mód tato však nemůže ničemu škodit. Může jen napomoci rozumět našemu, heideggerovsky řečeno, POBÝVÁNÍ v tom kterém koutu země. Problémem psaní o krajině je ovšem totéž, co je jeho předností: Oborová nezakotvenost. Psaní o krajině může propojovat nejrozmanitější obory humanitní i přírodovědné, psaním o krajině se může krýt i newageově-broukopytlíkovský blábol. Autoři této knihy zapojují do líčení "severního Prácheňska" (to jest kraje, který vymezují povodím říček Lomnice a Skalice na levém břehu Vltavy, neboli - pro nenašince - oblastí od Mirotic a Blatné na jihu po Orlík a Zalužany na severovýchodě) především archeologii, hospodářské a politické dějiny.

Nevyznám se v neolitu ani v berní rule a přijímám tedy s vděčností - a bez možnosti korekce - informace o dějinách kraje, ve kterém jest mi částí svého času přebývat. Avšak, jedna podivnost nemůže neudeřit do očí: téměř naprosté zmizení Schwarzenbergů z líčení dějin tohoto kraje, který jim v devatenáctém století patřil málem celý. Pravda, na samém začátku knihy autoři pochválí orlický zámecký park a stromořadí podél cest, které propojují Orlík s dalšími schwarzenberskými lokalitami (Kožlí, Lety, Čimelice, Varvažov...). Dokonce konstatují, že "stromořadí dnes tvoří nejvýraznější prvek zdejší krajiny, jejíž podoba se začala utvářet zhruba před dvěma sty lety" (s. 11). Potom odejdou do paleolitu a zatímco bychom čekali, že se vrátí dramatickým obloukem (jako biografka kněžny Pavlíny) zase zpět do doby vzniku krajiny schwarzenberské a vyloží její osudy podrobněji - oni skončí v baroku a najednou prohlásí: "Baroko je tím posledním obdobím, které geograficky [...] ovlivnilo vzezření krajiny. [... ] Je zbytečné vyjmenovávat rody barokních investorů. [... ] Není ani důležité sledovat, jak se situace vyvíjela dál v průběhu 18. století."(s. 82) A pak už jen finální meditace o konzervatismu a pomalu plynoucím čase na severním Prácheňsku a rozpačitá zmínka o Orlické přehradě ve stylu "řeč vaše nebudiž ani ano, ani ne".

Tento protimluv (krajina se v dnešní podobě začala utvářet před dvěma sty lety - nebo její utváření skončilo v baroku?) lze vysvětlit snad jedině nekoordinací jednotlivých partií, pocházejících od různých autorů. Ignorování masivní schwarzenberské přítomnosti v 18., 19. a první půli 20. století však vysvětlit nelze, zvláště když se jinak autoři podrobně věnují celkem efemérnímu působení Švamberků nebo pokládají za nutné převypravovat morytát o zavraždění Loreckého ze Lkouše. Respektive, lze je vysvětlit jen přežíváním "pokrokových" předsudků o "líné šlechtě" i v podvědomí autorů této jinak tolik přínosné knihy. Lze je vysvětlit cíleným, více než čtyřicetiletým vymazáváním Schwarzenbergů z mysli obyvatel kraje, který tito autoři nazvali "severním Prácheňskem".

Ne, vlastně nemohu autorům nic vyčítat příliš nahlas. Vždyť se musím sám kajícně přiznat, že ač Písečan, ač v dětském čase tolikrát výletník na Orlíku, měl jsem o Schwarzenbercích dlouho ponětí jen matné. Dokonce ještě roku 1995 napsal jsem v jakési knize: "Kolem Zalužan je opravdu smutná krajina, krajina bez tradice, bez božích muk, bez básníka." Bezprostředně kolem Zalužan je to pořád pravda, ale už o pár minut jízdy na kole dál na jihovýchod se rozkládá krajina, která svého básníka má, svého kolektivního básníka krajiny, rod Schwarzenbergů, a navíc z něho vzešlé přinejmenším dva muže, hodné titulu BÁSNÍK v užším slova smyslu, třebas psali v próze - "posledního lancknechta" Bedřicha a Karla VI. alias Jindřicha Středu.

Otázka metodologického podloží psaní o krajině nutí nás zmínit jednu "neschwarzenberskou" knihu: Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí (Praha, Malá Skála 2005). Podepsáni jsou Jiří Sádlo, Petr Pokorný, Pavel Hájek, Dagmar Dreslerová (spoluautorka předchozí publikace) a Václav Cílek. Ožehavost psaní o krajině - včetně rizika blábolu - je tu hned na počátku sebekriticky přiznána. Oborové rozpětí je vzhledem k sestavě autorů rozšířeno směrem k botanice a geologii, čímž ze mne učinilo čtenáře ještě bezbrannějšího než v předchozím případě.

Jenže na rozdíl od předchozí knihy je tato i literárním, uměleckým dílem, napsaným zcela svébytným slohem, v němž se velmi odborný výklad prolíná s polemikami a komentáři, úšklebky a sarkasmy a vůbec s opičkami všeho druhu (viz "scénář neolitizačního příběhu", vyvedený za pomoci komiksových citoslovců, s. 30). Proud řeči groteskní až klaunské protéká především (ale nikoli jen) "spodem", v poznámkách. Autoři (tušíme lví podíl Jiřího Sádla!) v nich rozeseli množství bonmotů a aforismů, které mají šanci zlidovět tak, jako zlidověl (mimo jiné je citován v Historii krajiny severního Prácheňska) Sádlův výrok "krajina je to, kvůli čemu lezeme na rozhlednu". V Krajině a revoluci se tak dočteme výroků jako "Označení ekologista není samo o sobě nadávka. Bylo jen potřeba rozlišit vědu a praxi, tj. ekolog se liší od ekologisty jako kulturolog od kulturisty, futurolog od futuristy, sociolog od socialisty" (s. 29) nebo "Slyšíte-li slovo příroda, přirozenost, sahejte po pistoli. Nemusíte ji vždy použít, přece si tyto pojmy nevyškrtneme ze slovníku, ale buďte ve střehu." (s. 39)

Z textů knihy Krajina a revoluce je cítit až rabelaisovsky obžerná radost, kterou autoři zažívali skládajíce je, a navíc i radost poťouchlá, kterou autoři zažívali, pomýšlejíce na zlost "běžných", to jest suchoprdných vědců, kterou oni budou zažívat při čtení těchto textů, kacířských už STYLEM a zřejmě - soudě dle dikce autorů - i obsahem. Bojím se jen o jedno - o čtenáře: Aby na něho toho bláznovského tance nebylo příliš.

Něco velmi konkrétního si však z knihy může odnést i čtenář, jehož profesní zájmy jsou hanebně jednostranně humanitní: A to jsou pasáže o krajině barokní. O té, o níž se toho píše (a někdy blábolí) snad nejvíce. O té, které se běžně domníváme rozumět - a právě proto bychom měli naslouchat upozorněním autorů Krajiny a revoluce na klišé, jichž jsou plny naše domněnky: Na to, jak mluvíme o barokní krajině, a myslíme fakticky pouze na sakrální architekturu: "Barokní kostel přece není baroknější než stejně stará sýpka, ba i tehdejší louky byly pro baroko stejně specifické a stejně nově a výrazně formovaly tvář české krajiny." (s. 175) Na to, jak zapomínáme, že vznik české barokní krajiny byl umožněn vznikem velkých územně-hospodářských celků a intenzivním využíváním a přetvářením krajiny - takže novodobé zásahy do krajiny, na které často tolik žehráme, jsou vlastně jen navázáním na onen masivní "impakt" barokních vlastníků a investorů. Na to, jak si neuvědomujeme, že barokní ztvárňování, "zdomácňování" krajiny se vlastně nakonec stalo stereotypem, muselo dovršit svou míru a vyvolat tím touhu po krajině jiné: "S realizací takové krajiny klesá napětí mezi očekáváním a překvapením. Možnosti jsou naplněny. S nadsázkou: když už je u každého rozcestí křížek, na každé mezi svatojánská socha, na každém kopečku kostelíček, přestává to být zajímavé. Zde, v tomto okamžiku, baroko končí a přenechává své dědictví krajině klasicistní: dokonale průchodné, dokonale prediktabilní, která je uživatelsky friendly a v níž bez mapy vandruje kocour Mikeš, Mácha, Švejk. [... ] Počátek romantismu odmítne tento svět bohatých, ale uměle tvořených kontextů a spatří v sobě reakci na tuto vznikající civilizovanost; jako významnou dimenzi krajiny pak bude ctít míru její tajemnosti, tedy roli skrytých významů." (s. 185)

Něco méně konkrétního, ale ještě důležitějšího si pak může odnést vůbec každý čtenář: Naději, vyjadřovanou autory, že současná proměna krajiny, která probíhá před našima očima, není žádnou definitivní tragédií, nýbrž prostě dalším stadiem vývoje, v němž je kontinuita a diskontinuita přítomna a promíšena tajemněji, než si dokážeme uvědomovat.

Takto vznešeně ovšem neskončíme. Skončíme zase schwarzenbersky, to znamená věcně a umírněně. A s muzikou. Pošumavská dudácká muzika vydala totiž CD s názvem Když Bonapart vojny začal, které ukazuje schwarzenberskou jihočeskou kulturu 19. století ještě z jiného konce: výběrem jihočeských lidových písní s tématem vítězné bitvy u Lipska (a obecně napoleonských válek) nebo s jinými náměty, v nichž se prolínají "malé" jihočeské schwarzenberské dějiny s dějinami "velkými" - návštěva ruského cara Alexandra na Hluboké, pražská přehlídka schwarzenberského hulánského pluku před císařem Ferdinandem a samozřejmě tragická smrt kněžny Pavlíny. Písně, zahrané a zazpívané se zjevným gustem (a s pomocí skupiny Schwegelpfeifer und Trommler aus Oberösterreich, která přidává k rozšafným českým dudám rakouský vojenský pištecko-bubnový říz), byly většinou vybrány ze známé (a přece, jak vidno, neznámé!) sbírky Karla Weise Český jih a Šumava v písni.

"Velké" dějiny jsou v těchto písních viděny "zdola", naivně, ale přitom nikoli pokřiveně a už vůbec ne "pokrokově-antifeudálně-sociálně". Naopak. Loajalita k rakouskému domu se v těchto písních přirozeně slučuje s českým vlastenectvím a s oddaností vůči feudálním pánům Schwarzenbergům a vyjadřuje pocit SEBEIDENTIFIKACE s tímto trojím kruhem vlasti a domova: "Kníže švarcenberský / vůdce Čechů slavný / ten porazil vojsko / Napoleonový", nebo "Vivat zeměpán náš František / a regimenty slavný [... ] / vivat Švarcenberk jenerál / Alexandr, všech Rusů pán / vivat všechny věrný spojenci / za tento výtečný plán", a tak na mnoho způsobů a variací. (Obzvláště vydařená je výsměšná píseň Ach ty nešťastný Bonaparte, intonovaná na mírně upravený nápěv Marseillaisy.)

Někdy, pravda, tato loajalita přechází až do šmajchléřství, o jehož upřímnosti už začínáme pochybovat - to když se v půvabně dojemné písni o smrti kněžny Pavlíny prohlašuje zesnulá nejen za "přítelkyni, matku lidu chudého", ale dokonce rovnou za světici: "[... ] by nám stála za přímluvu / někdy v nebeském ráji". Ale i to je svědectvím o mentalitě našeho nejen jihočeského lidu: O jeho schopnosti být až za hrob oddaný a věrný... komukoli, kdo právě vládl. Což se nevylučuje s tím, že přinejmenším některé projevy této oddanosti a věrnosti byly ve své době - vzhledem k tomu, že Karel I. Schwarzenberg Napoleona skutečně porazil a kněžna Pavlína byla skutečně paní lidumilná - míněny upřímně. Nebo přinejmenším upřímněji než projevy loajality vůči některým novodobějším pánům.

Píseň o Pavlínině smrti Rozpukni se srdce v těle svěřili pošumavští dudáci Krčkově Musice Bohemice, která ji provedla ve svůdném barokním aranžmá. Na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava však tutéž píseň zapěl Přemysl Rut jinak (a stejně neodolatelně), po kolovrátkářsku, na nápěv Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Stalo se tak v pořadu, ve kterém o kněžně Pavlíně ze Schwarzenbergu hovořila Milena Lenderová.

A tak jsme se vrátili k té, u níž jsme začali, a sklenuli tak po jejím vzoru dramatický oblouk.

Ať žije to, co už není.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=352