Dokonalý opozdilec

(Rozhovor s Karlem Šiktancem o malých reálech, posvěcování slova, Kladně, Praze, Bezdězu a nábytkárně Národního divadla)

Sedíme v kavárně Slavie, kde se setkával Kolář se svými přáteli. V poslední době mě čtení Koláře přivedlo k otázce "údělu básníka". Ten jeho by se dal shrnout do věty: být tím, kdo jsem, a neučinit ze sebe toho, kým nejsem. Jaký je "úděl básníka" Karla Šiktance?

To je dost komplikované. V Řeči vestoje mám verš "Neboť svrchovanost je ztráta", tedy jakmile si člověk uvědomí sama sebe jako básníka, tak je to průšvih, protože s tím v žádném případě nemůže žít, ačkoliv tím žije. Tam někde je to zrazené - a v tom celé to napětí. Vy si asi v duchu nosíte nějakou představu, jak by poezie mohla do budoucna žít i v této splašené době. A kritik například o knížce básní dneska napíše, že pro některé to může být i zajímavé, ale druzí to budou brát spíš jako zvláštnost a další nebudou vůbec rozumět. Prostě dá tři eventuality, vyber si. Ale poezie má svůj vnitřní tah, svůj zákonitý pohyb. A jak říkal už Šalda: "Tradice jest nejvyšší činitel zmocněné tvořivosti." Třeba zrovna ten Kolář dělal v poezii psí kusy a byly krásné. Sem tam se prostě dělají psí kusy, které vším pohnou, ale život poezie není jenom z psích kusů. Prochází tudy nějaký trvalý proud, který není viditelný - a to je dobře. Proto nikdy nebudeme moci dosáhnout konce. Jak dlouho trvá štěstí nebo dojem, že jste právě napsal největší věc v životě? To se teď neodvážím říct...

Prochází poslední tečkou?

Je hrozné, že povstalá radost je tak krátká... ale pro ni se to asi dělá. Jinak si myslím, že ten úděl básníka je v podstatě pořád stejný. Vystihl to i Canetti, když psal Brochovi: neexistuje povýšenost básníkova nad dobou, je jen služba době. A on říká provokativně: prostě je nutné být jejím sluhou. Když to vezmete do důsledků, musí být určitý typ poezie na takováto slova háklivý. Ale já na tyhle věci dost věřím. Poezie není žádná magie. Ale možná i je, je v ní přítomno krásné, nádherné tajemství, kterému nerozumím a ani nechci moc rozumět, protože si pořád myslím, že kdybych to uměl přesně pojmenovávat - tady to musíš střihnout takhle a tady zase jinak - přestalo by to fungovat. Nějak tak pomalu, pracně to vzniká... ani nevíš jak. A dokud to nevíš, je dobré to zkoušet. Všichni mi kdysi chválili Český orloj a někteří říkali: hele, tys na to přišel. Ale to je úplný nesmysl, nepřijdete na nic. Ano, dnes si říkám, že to byla docela drzost, je to šíleně veršů. Ale hodně u toho stál ten bohatý reál, který je pro mne nenahraditelný a bez kterého to neumím. Na druhou stranu ale nejde o každou realitu! A to je právě ono. Důležitá je ta, kterou tam pustím já, která se tam skrze mne dostává. A někdy zase je nutné, aby se tam v nejholejší podobě, bez povýšení, bez vyvolení, dostal jen malý obyčejný reálek. Aby se od něj odrazilo něco zcela jiného, něco jinak důležitého. Jak říkám, těžko se o tom mluví.

V posledních třech sbírkách, v Hradu Kosti, Šarlatu, Zimovišti, se do vaší poezie dostávají slova jako "palčivě" nebo "krutě". Nevyjadřují onen vztah k realitě, ze které zároveň mnoho zůstává skryto?

Ve chvíli, kdy si po realitě šáhnete - kdy se vám nějakým způsobem zalíbí -, tak už ji trošku tlačíte do nějaké své roviny. Nedávno jsem dopsal Běseň, kde "něčí pyšná řeč jde přes Vltavu suchou nohou k mlejnům". To neznamená, že jsem musel stát někde blízko Sovových mlýnů a vidět ten obraz. To jsem klidně mohl vidět na chalupě, prostě odněkud odjinud. A vlastně nemusí jít ani o konkrétní obraz, ale teprve o přípravu k němu. Proto ten reál může vejít do konfrontace s něčím, co již v představě bylo, nebo se může zařadit za něj. Samozřejmě to není žádný recept, podle kterého by všichni měli psát, to ani náhodou. Poezie vzniká z neustálého těkání, z nejplnějšího soustředění, z toho, že si neustále zaznamenáváte vnější i vnitřní pohyb viděného, slyšeného. Z toho se pak pomalu začne klubat jakýsi rámec, do něhož jsou zvány další příbuznosti. Souvisí to přece i s četbou. Jsou třeba knihy, které přečtu pětkrát. S někým o nich mluvím, jaká je to paráda, co z toho mám vypsaných věcí... Ale on to tam nezahlídne, nezaslechne takřka nic, neboť to je něco, co se odrazilo od ducha té knihy ke mně, co si po mně sáhlo.

Což mi připomíná jiný váš verš: "Jsem k nesnesení vděčen." Tedy jsem vděčen, že něco můžu vidět, ale je to k nesnesení, neboť nemůžu vidět všechno. Znamená to být palčivě otevřen každodenní realitě, která je tak odlišná od skutečnosti v básni?

Ano. V tom vztahu je zřetelné, že i z krásy je cítit trýzeň - zvlášť v mém věku je to stále silnější. (smích) Do toho vcházejí ty zvláštní drobné smutky, o kterých s nikým nemůžete mluvit. Tato srážka pocitovostí vzniká asi tím, jak se kdy člověk dotýká reality. A proto si nemyslím, nechci souhlasit, že končí poezie! Denní tisk, co se vypořádává s produkcí pomocí jednoho psavce, odborníka na všecko, to rád často mele dokola. Že všechno již bylo napsáno, že je vše za námi. Nechme poezii jako svébytný obor žít, postará se o sebe sama. Jsou tu konkrétní lidé, a budou pořád další, co se budou pokoušet o své vidění světa, budou přicházet další cvoci, s novou osobitostí. Komu to bude vadit? Takže žádné konce...

Kdybych měl někomu naznačit, co je poezie, asi bych řekl, že je to moc, jíž je možné zvábit mladé dívky, a nejen je. Snad cosi, co bystří cítění, zintenzivňuje vůně, umožňuje nahlížet nově a jinak...

Docela si myslím, že u těch mladých holek, to platí pořád. Stále existují "praštěná" slova, kterými je můžete táhnout za sebou, i když třeba byly otočené někam jinam.

Neboť vábení je postaveno na umění mluvit. A co jiného je poezie než umění řeči? Není úděl básníka bystřit řeč? Aby se nevytratilo vábení?

Já si myslím, že česká řeč není tak stará, aby bylo se bát, zda už není vybrakovaná. To by bylo směšné, ne? Člověk s ní musí pořád žít. Samozřejmě bolí, že krásná slova jako napajedlo nebo čistec nebo večeřadlo se už vytratila. Ale nemusejí se ztratit. Vše se může vracet, třebaže v trochu jiných podobách. V jiných rozsazeních. A srážkách. Jde o to pořád s řečí - i němě - pracovat. Hezky to vyjádřil Hruška: "Je nutné se učit i zpětně, znova tu řeč poslouchat. Umět znova číst."

Když čtu vaše poslední věci, neustále váhám, v jakém prostoru se nacházím, a neumím si odpovědět. Není to ani velkoměsto, ani vesnice a vůbec ne maloměsto. Co je to za prostředí?

Nemůžu říct, že nevím - já to vím. (smích) Někdy na konci sedmdesátých let, když spadla klec, jsme zásluhou přátel našli chalupu pod Starým Berštejnem. Tatínek se bál, jestli se se sestrou o to málo po něm podělíme, a rozhodl, že budeme mít na půl dům ve Hřebči, kde jsem se narodil. Ale já mu vysvětlil, že to nepůjde - jakkoli se dodneška máme se sestrou rádi. A on tedy že mi musí dát nějaké peníze, takže pak jsme ve Vrchovanech koupili starou roubenku. Mácha dělal z místa pod námi kresby při své první cestě na Bezděz; jsou asi z roku 1832, v Mrázových Hradech spatřených je ta berštejnská zřícenina na titulní straně. Jenomže já nejsem typ člověka, který se lehce sžívá s okolím. A stejně tomu bylo i s Prahou. Mně trvalo strašně dlouho, než jsem nabyl k Praze vztah, než jsem se v ní zabydlel. Viděl jsem, že je krásná, to jsem věděl, ale nic z toho nepovstávalo. Rodná vesnice, to bylo něco jiného: pořád se říkalo rudé Kladno, ale u nás na vsi bylo nejrudější večerní vylívání strusky. Tím chci jen říct, že to byl jiný typ vsi - kovácká, hornická. Měla samozřejmou, trochu tklivou, ale oslnivou atmosféru obyčejnosti. Hodně jinou než Praha a než má kraj pod Bezdězem. Z toho asi dnes i vyrostla ta vnitřní konfrontace. Pořád mi lezly do básní Bělá pod Bezdězem, Doksy - které zarážely úpravnou studeností - a taky Praha a v neposlední řadě nazpátek i ta rodná ves. Nejdřív jsem se s tím dost trápil: mám ty světy dělit? Vždyť mi tam leze všechno pohromadě! Můj kluk se mě jednou zeptal: "Tati, to je z Prahy, nebo jak to je? Vždyť ty to tam mydlíš od boku."(smích) Samozřejmě, pokud to není téma, které si vyžaduje konkrétní prostor jako zrovna báseň Běseň, kde si nemůžu dovolit ty reálie volně pouštět, základní téma na to nekývne. Ale jinak si říkám, že snad báseň ráda nerada svolí, že se to v ní snad nepopere.

Vaše poezie se odehrává v plenéru, venku, na ulici. To u dnešních, především mladších básníků není moc časté. Koloritem jejich básní jsou ložnice, kuchyně, koupelny, hospody, gauče, nástěnné hodiny, skříně. Co je tam drží?

Nevím. Často tam mají málo lidí, lidí v pohybu, lidí, kterými může báseň žít. U Hrušky třeba tolik ne, ale stejně je ještě uzavřený. Nikdo v těch barácích, abych tak řekl, nezařve po svém. Já když můžu, tak utíkám ven. I v četbě. Právě čtu poněkolikáté Inzerát na dům. Všechny ty povídky jsou dobré, ale když to v některých Hrabal rozbalí... Například když se v nich objeví Poldovka, odkud já jsem, když tam mezi velkými okolními ději a navršeným haraburdím světa a šmelcem močí malá cikánka, tak je to síla. Líbí se mi, jak to pálí jakoby od boku, a přitom sám dělám trošku něco jiného. Nebo Faulkner v Hluku a vřavě, jak dovede prosvětlit věci - jak jsou neustále v napětí, jak to z toho přímo prýští. Byl jsem z té knížky nadšený, tak jsem ji dal číst ženě, a ona mi po čase říká: "Prosím tě, já už chvílemi ani nevím, kdo mluví!" A já u toho řvu - jazyk v nádherném háku! Jazyk je pro poezii strašně důležitý, a tady to leze z prózy! Musím se přiznat, že poezii čtu dost málo: ne proto, že bych se bál, že mě ovlivní, to vůbec. Ale já se s ní začnu brzo hádat. Tady by to přece chtělo utáhnout a tady naopak pustit, prostě blbnu. (smích) S prózou je to jiné.

Třeba jako s filmem? Hodně vašich básní z posledních let mi atmosférou připomíná filmy italského neorealismu. Tou velkou nutkavostí k obraznosti, nutkavostí postihnout minidramata roztroušená po zákoutích...

Moc se o tom nepsalo, ale pro naši generaci, pro začátek Května, sehráli neorealisti dost základní roli. Ale pro mě osobně je důležitá muzika. Až se jí bojím, jak hodně mě umí dojmout. Třeba ta z Felliniho filmů. Šotola mi několikrát říkal: "Myslím, že ty jsi ten blbec, co sedí v biografu a má sem tam slzu v očích." A já že ano, že jsem ten blbec. A Šotola: "A kvůli tomu já bych na to nešel, brečet v biografu." Ano, muzika mi umí vyrazit dech. Ale ne hudba sama, to se ve mně vždycky začnou ozývat věci z konkrétna, z osobního života. Najednou se tam někam dostane nějaká náhlá vzpomínka, paměť se vzruší - a úplně ztratím představu, co se v hudbě děje. Stejně ale i výtvarné umění. To bych rád uměl, už kvůli barvě. To je šílená věc! Trochu žehrám na češtinu, že nemá přesnější pojmenování barev. Často je popisuje jaksi jen zvnějšku, jahodová, lahvová, malinová, olivová. Jsem schopný jít na výstavu Grosse a Hudečka třeba třikrát - a přitom to není přímo můj reál. Ale mě to tam nutí pořád si něco zapisovat a za každou cenu pamatovat. Nejde o verše, jde o vzrušující materiál.

To jsme na tom podobně. Když se dívám na obrazy, slyším rytmus, a když poslouchám hudbu, dostávají se do mě barvy...

Asi před šesti lety mi napsala Pavla Valníčková-Francová, mladá slepá žena, která píše povídky i poezii a dřív také skvěle závodně běhala a vítězila. Sešli jsme se, já ji vedu po Václaváku do knihovny, a ona se zeptá: "Kolik je vám let, pane Šiktanc?" "Dvaasedmdesát," říkám. "To by mě nenapadlo," řekla. A já: "Z toho si nic nedělejte, já vás tam dovedu i tak." (smích) "A jakou barvu máte rád, pane Šiktanc?" "Červenou." "To mi nějak nepasuje, to jste mě překvapil." Prostě ona mnoho věcí vnímá přes barvy. Když slyšela nějakou číslovku, tak si představila třeba zelenou. Když slyšela nějaký hlas, tak se jí vybavila třeba žlutá, přecházející do okrové. Myslím ale, že u ní to je trošku jiná barevnost, než známe my. Asi ji má vypěstovanou, aby si ostřila reál, aby se přesněji vyznala.

Ejzenštejn si prý vybíral žáky mimo jiné podle toho, jak reagovali na slova. Nabídl jim řadu jmen - Máša, Marie, Mášenka, Máňa - a ptal se jich, co si pod nimi představují. Například š u Máši je prý oblejší než r u Marie, takže ona musí mít ostřejší rysy, n zase zmenšuje Mášenku atd.

To je výborné, co říkáte. Přesné je to v tom, že musím slova slyšet. Jestli jsou zrovna mrtvá, nebo jak moc jsou zrovna naživu. To je nesmírně důležité. Například jsem našel slovo, o kterém vím, že mě přitahuje, že má obsah, a já po něm jdu. Jenomže jsem ho potřeboval slyšet ne třeba v prvním pádě, ale v "jiném", v takovém, který je svázán s mou situací, s mým plným vědomím. Takže se blíží do míst, kam si je přibližně tlačím. Čili se může stát, že slovo v prvním pádě mi nic neříká, nechává mě chladným, a najednou se dostane do nějakého krátkého spojení či do jiné roviny a rozezní se, zazní. Znělost slova je pro mě hodně důležitá.

Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, jednoho večera jsem zůstal sám doma a dostal šílený strach a nemohl se utišit. Celý vyčerpaný pláčem jsem začal nahlas opakovat nesmyslná slova, cosi jako "Šel krk kolem stolu, šel vlk kolem hrobu". A najednou, snad tím rytmem, jsem se uklidnil a usnul. Mám dojem, že ve vašich posledních básních je silné to, co jsem popsal jako být blízko a básnit, existovat v zaříkávání. 

V zařeknutí, v zajíkadle, v řečově znělé sraženině se ozve plný akord, až zatrne. Až by mělo zatrnout. Ta slova se tam srážejí, neboť se dostávají do menšího prostoru, až do úzkých. Až se někdy bojím, jestli je netlačím příliš. Ale máte pravdu: není jen vybíraná, volená, na světlo vytahovaná, tasená skutečnost, nýbrž je to i ve slově samotném. To pnutí, ta vůle rozsvítit slovo, aby se obraz posvětil. Napětí vzniká díky jedinému slovu, které jste úmyslně použil, protože je tam chcete mít, chcete je tam slyšet.

Jako když Alén Diviš dokresluje vězeňské zdi? Spojuje skvrny, nechává se strhnout nápisy, dokresluje jednotlivé nerovnosti, aby vytvořil velký příběh, svět odsouzencův.

Asi ano. Najednou se to povýší, snad posvětí. Posvěcování slova je dost závislé na prostoru. U mě dost zúženém, ale to neznamená, že se v něm slova budou jen srážet. Jde o to, že některý z obrazů se ve vzniklém napětí samozřejmě povýší. Když jsem například psal pohádky, tak jsem se mohl vyřádit, mohl jsem si to krásně pustit. To v poezii moc nemůžu, tam je nutné ctít a cítit prostor. Zmínil jste zaříkávání. Ale jsou i zaříkání, která jsou v oboru provždy obsažena. Jedním z nich je třeba Halasovo "Pták hlas Pták svoboda Pták prostor". Přes to už nejde jít dál! Ale je třeba pochopit, z čeho to povstává. Tenkrát po válce se myslelo, že Halasovo tajemství je v napínání vět a slov na skřipec. Což byl omyl. Důležitý je právě prostor, s kterým Halas pracuje, jak básnickou zkratku povýšil natolik, že už skoro nevíte, kam se chýlí a napřahuje. Ale není snad možné o tom tak psát jako kdosi kdysi ve Tvaru: "Četl jsem znovu Halasovu báseň A co básník z roku 1947 [...] a přišla mi najednou dutá, bez ozvěny, směšně patetická, nepochopitelně vzdálená [...]. Když báseň na konci normalizace zpívali CaK Vocalové, ještě jsem rozuměl, dnes už ne. A to je dobře, zaplaťpámbu..."Dobro došli. Říkal jsem si, jestli je vůbec možné, že to někdo napíše do kulturního časopisu. Dotyčný vůbec nechápe, že všechno si nese své znamení, že i poezie má svá zaříkání, vypálené cejchy. Proč by jinak byly ty věci takhle na úzko vedle sebe? Tak hole, tak těsně. Vždyť je to výkřik, který chce pohnout, snad bytím, snad světem. Zkusme si ho uchovat jako klenot.

Ty verše nelze mít stále v hlavě, protože by se mohlo lehce stát, že se zblázníme. Musí člověk od poezie utíkat, aby byl ve zjitřené chvíli nadobro zváben?

Mám to napovězené v Zimovišti: "Přesvíceno. Přezvoníno. Zatínáš přesmoc / oči proti oknu, proti zdi, prosíš se / mlčet, prosíš se veskrz sklapnout! zazdít / splav! / Ale drmol, zatvrzelá, řve si dál po patrech / těla [...]."Ano, utíkám se k obyčejnosti, k hladu po přirozenosti, po věcech, po předmětech, po krajině. Po všem, co se nedělá, nehraje, nestylizuje. Co trvá ve své první rovině.

Poslední dobou je vaše poezie plná ostrých hran. Objevují se v ní verše jako "Tvrz skrze slze zhrzá v mlze". Je to stále zaříkávání, ale má již jinou roli než například v Českém orloji. Jde o onu silnou konfrontaci věcí v prostoru?

Já tam tu muziku potřebuju mít. Napsal jsem třeba básničku na Mirka Červenku: moje žena šamotuje kamna a já se do toho dozvídám tu zprávu, že Mirek umřel. A mně se do té básně najednou dostane až přímo vecpe něco jako "kamnář, ten má potmě oči, kamnář se blaze má". Pořád se ptám, proč jsem tomu verši dovolil tam být. Jestli to není nesmysl. Zde vůbec nejde o to, jestli nějak k Červenkovi patří. Prostě ho tam musím mít - a ne jen kvůli rýmu. Báseň si musí sama říct. A snad je to i trochu proto, že jsem si umínil, že bych rád, aby se mi báseň ozývala z různých stran, jako by jedna realita nemohla být bez druhé, aby nakonec obě byly slyšet. Proto asi i velkoměsto, proto město, proto vesnice.

Nad verši "Nějaká krutost / dřepí / dejchá až smrdí dům až mokrá okna" jako by nebylo potřeba uvažovat, jen je nutné vnímat už zmiňovanou palčivou obraznost, že?

Ano, tou konfrontací se mi snad dostává do básně nejen napětí, ale i reál pravdy světa, ve kterém báseň žije. V jedné básni, kterou teď píšu, je obraz: "a jak se obec dole učí zeti prázdnotou / až všichni živí doma". Asi je to i věkem, že stále více cítím opuštěnost věcí. Ač byly stvořeny obřím geniálním gestem k zázraku harmonie.

Odtud pochází vaše zvolání "Zaplať pánbůh za to nepojmenovatelné"?

Pořád je něco, co si v jednom kuse říká o oslovení. A realita snad nikdy ani "vytřískaná" být nemůže. Samozřejmě i s tím, co se teď tady žije, třeba i s tou častou suverénní nehorázně lačnou blbostí. Tedy zaplaťpámbu za dosud nekřtěné, dosud hledané a zkusmo prvně pojmenované pocity a vjemy a myšlenky a věci. Za příští jména. Za neumdlévající bytostné zpřesňování detailů dosud odvrácených tváří a kontur a pohybů a barev zdejšího života a světa. Kdo jiný to "má za úkol" než poezie?

Možná je nutné odkrývat povrch, aby se ukázaly jednotlivé perspektivy nahlížení na skutečnost. Jenomže takové odkrývání člověka snadno uvrhuje do stavu blízkého kocovině nebo silné migrény, kdy cítíte, že vše je krutě krásné nebo nesnesitelně blízké. V noci pak stačí jít po nábřeží, uvidět přijíždějící tramvaj, která vpovzdálí vypadá jako velká kočka, a vy se chtě nechtě musíte ptát sám sebe, jestli nezačínáte psát báseň.

To je dost přesné. Chcete skutečnost odstrčit, ale ono to nejde, ona vás dál dráždí - protože je v ní kus skryté krásy. Já bydlím v Bubnech a tramvaj tam udělá krásnou rozsvícenou otočku, krásný blikavý oblouček, kterým se pomalu ztrácí za stromy Stromovky. Jen si vzdechnete - je večer, na někoho myslíte nebo je vám za něčím smutno, je vám tolik a tolik a do toho všeho vám ta elektrika udělá tak krásné oko. Vždyť já mám nad prázdným papírem stejné pocity jako tenkrát, když jsem nevěděl nic. Ale jedině s tímhle vědomím, při tom znovuzačínání, se asi dá psát.

Takže básník je neustále ve stavu, kdy je nucen realitu přijímat stejně jako odmítat?

Stále si něco zapisujete. Jenomže když ta báseň povstává, musíte si přiznat, že do ní nemůžete dát všecko, co byste rád. Ne proto, že se vám ty věci nevejdou, ale proto, že jste je tam nepustil. Samozřejmě je možno se k tomu vrátit v příští básni, jenže do ní se to hodí ještě míň než do té předcházející. Protože je vinou či zásluhou času už zase hodně jiná. Tak se stane, že některé verše máte v náčrtcích už čtyři roky a žádná báseň je nechce.

V poslední sbírce Zimoviště se naopak objevují verše, které jsou uzávorkovány. Zdá se mi, že jsou do básní vkládány jakoby z vnějšku, z jiného myšlenkového prostoru. V těkavosti obrazů, z níž jsou básně poskládány, upozorňují na sebe svou naléhavostí. Co pro vás představují?

Je to něco jako průvodní pocit, který vše nelítostně sleduje a nahlíží. Tyto verše jsou něco jako holá skutečnost, s kterou se nedá hnout, která tam bezpodmínečně musí být. Něco, co musí být dopovězeno, něco trvalejšího, čeho se nemůžete zbavit. Je to fakt ve vás, o kterém víte, že se nedá odsunout.

Váš vztah ke skutečnosti je v něčem podoben Halasovu "nešťastně šťasten": v Zimovišti máte verš "I moji rodiče byli přešťastlivě smutni". Stav šťastlivě smuten či nešťastně šťasten jsem pocítil jen jednou, a to když mi do snu přišla moje krásná babička, která zemřela před několika lety. Byl jsem šťasten, že jsem ji viděl tak krásnou, a smutný zároveň, jelikož jí to už nemůžu říct. Je ve vašich básních tento pocit silně přítomen, nebo se mi to jen zdá?

Když moje maminka v kladenské nemocnici umírala, byla stále krásná. Bylo jí devadesát let a sestřičky jí dovysoka vyčesávaly dlouhé šedivé vlasy. Stál jsem nad ní a dole za mnou byl zbrusu nově nalajnovaný stadion SK Kladna - musel jsem se otočit k oknu, aby neviděla, že pláču. Co jsme se jen s mým otcem na něj nachodili! Vždycky jsme vzali kola, postavili jsme se na ně a přes zeď se dívali na zápas. Ten pozemek patřil kladnonučické dráze, a protože otec na dráze pracoval, tak ho mašinfíři spíš zdravili, než aby nás hnali pryč. A tak se koukám z toho okna a nemůžu se odtrhnout od bílých čar. Musel jsem tak stát dlouho, protože si pamatuju, že jsem se vůbec nemohl obrátit nazpátek. V té chvíli prožíváte něco, o čem vy mluvíte. Najednou jste něčím i šťastný, ačkoliv maminka umírá. Vy víte, že už tam skoro není, že si nemůžete být ani jistý, jestli vás vnímá, je jí devadesát a je to požehnaný věk. Vlastně i víte, že to tak být má, že s tím nemůžete nic dělat a že se dožila krásného stáří. Ale při tom pohledu z okna byl stadion tak rozsvícený sluncem, že zelená travička, co byla na krajích, jinak všude škvára, vyloženě zářila a to bílé vápno div se nevzňalo a skoro se dalo cítit. Rozbolelo se něco zoufale krásného. Jste bezmocný. Jste bez sebe. Nedá se to napsat, protože není žádné slovo navíc. A v té plné bolesti, z té plné bolesti nic nenapíšete. Já to aspoň nedokážu.

Celým vaším dílem prostupuje rodina: je v něm silně přítomen otec, matka a především Petr, syn, se kterým vedete rozhovor, který se započal v Českém orloji.

S Petrem je to jasné, vztah s ním je pro mě základní. My zas nejsme spolu tolik... ale co to jde, tak se potkáme. Jeden čas jsme si dávali číst věci po napsání, ale teď to neděláme. Jen mi řekne, jestli něco někde má, nebo zase já jemu a pak si to přečteme. Myslím si, že o sobě víme docela silně, skoro všechno. Někdy, když si prostřeme obří stůl, sedíme do tří do čtyř do rána. Je to dobré. Říká se, že lidé narození v Raku mají silný vztah ke svému rodu. Je to asi docela pravda. Proto je doteď ve mně třeba dědek, který mě vlastně všecko první naučil. Nejprve byl zedník, pak podnikatýlek staveb. Chodili jsme pěšky dvacet pětadvacet kiláčků do Prahy: měl vypsané antikvariáty, kde nakupoval knihy, a mě vodil do obchodů, protože věděl, že miluju opékané housky. Měl velkou knihovnu. A pamatuju, že mě hned nepouštěl ke všemu. Některé knížky měl šoupnuté bokem, abych je neviděl. To je asi - i tahle paměť - to trvalé vnímání rodu. Děda byl pro mě tenkrát malý pámbu.

Jedno z nejsilnějších míst vaší poslední sbírky Zimoviště se týká právě Petra: "A co všechno jsme si ještě neřekli se synem!" Ale naopak i vy se objevujete v jeho poezii: mám teď na mysli jeho poslední sbírku, Koncová světla. Máme to číst jako nedokončený dopis, jako básnický rozhovor?

Petr mi jednou řekl neuvěřitelnou věc, až jsem na něj zůstal koukat: "Tati, ty děláš, jako bys nevěděl, že se věci nedějí jen tak. Že nejsou náhodné, že patří k sobě." "No počkej," couval jsem, "takže si myslíš, že je něco po smrti?" "Mně všecko říká, že to nemůže být náhoda. Já na to věřím." Umíte si asi představit následující nekonečný rozhovor. Hrozně mě to zarazilo. Že jsme za celý život nenašli čas pro tak gruntovní věci. Až když přijde a řekne, že se věci nedějí jen tak, tati...

To je příznačné. Jeho poslední sbírka mě uchvátila. Byl jsem za ni rád, neboť se v mladší poezii objevila zralá melancholická hloubka...

Bylo dobře, že se odpoutal od všech těch redakcí, ve kterých to zkoušel. Od všeho shonu, od všeho křiku začal utíkat pryč, až se dostal do nábytkárny Národního divadla, kde si občas mákne, ale kde má klid, prostor a čas. Najednou se stal volným. A je třeba říct, že se vyhýbá všemu, co by jej vytahovalo na světlo. Už několikrát jsme byli osloveni, abychom udělali společné čtení nebo společný rozhovor, ale samozřejmě jsme všechno odmítli. Nechceme to. Jsme šťastni sami sebou - za to, co z toho vzniklo, a dá-li bůh, co z toho ještě vznikne.

Kdesi si hořce povzdechnete: "Již nikdo nepíše rukou / již se nevydávají brožované knihy." Píšete stále rukou?

Vůbec si neumím představit, že bych rukou nepsal. To opravdu ne. Říkal mi nedávno Ivan Wernisch, že píše jen do počítače: má ho zapnutý, a když ho něco napadne, tak to do něj napíše. To je pro mě nepředstavitelné. Nebo kdysi přišel Diviš do redakce a hned na mě zhurta: "Hele, do stroje... všecko přímo do stroje... šest básníček za noc... to bys nedokázal, co?" "To bych opravdu nedokázal, Ivane, opravdu ne."(smích) Takže dodneška jenom rukou. A když už mám pocit, že je to trošku čistší, že to prosvítá, tak si to pro sebe krasopisně přepíšu, neboť i optický tvar je pro mě velmi důležitý. Vždycky to musím vidět, abych našel konečný řád. Jedině perem, ani náhodou jinak! V tomhle určitě jsem naprostý "opozdilec", jak jste o mně napsal. Dokonalý opozdilec.

Připravil Petr Boháč

Karel Šiktanc (1928), básník a překladatel. V 90. letech let vydal sbírky Hrad Kost (Mladá fronta 1995), Šarlat (Mladá fronta 1999), Zimoviště (Karolinum 2003, ilustrace J. Koblasa) a dále Řeč vestoje (Karolinum 2005, fotografie P. Nešleha) a Běseň (Karolinum 2005, grafické listy J. Koblasa). V letech 2000- 2004 vyšlo šest svazků Díla (ed. J. Brabec) - sv. 1: Žízeň, Heinovské noci, Nebožka smrt, Artéská studna (2003); sv. 2: Město jménem Praha, Horoskopy, Mariášky (2001); sv. 3: Zaříkávání živých, Adam a Eva, Jak se trhá srdce (2001); sv. 4: Český orloj, Tanec smrti (2000); sv. 5: Pro pět ran blázna krále, Sakramenty, Srdce svého nejez, Ostrov Štvanice (2002); sv. 6: Hrad Kost, Šarlat, Zimoviště (2004). V rámci souborného díla vyšla i kniha dětské poezie Spadl buben do kedluben (2005, ilustr. A. Mikulka) a Soubor 12 CD Šiktancových pohádek (2006), obsahující knihy Královské pohádky (Albatros 1994) a O dobré a o zlé moci (Albatros 2000, obě ilustroval F. Skála).