Zsolt Láng

Rok v Berlíně

Černá, blond a já

Stojí ve vratech, jako by se chystala na dlouhou cestu. A pak nikam nejde. Stojí tam nehybně celé hodiny. Jenom kouká před sebe. Ale když se vracím z obchodu, přece se na mě usměje. Je to ta černovlasá ženská z čokolády, která od rána do večera trčí v bráně. Snad tu ani doopravdy napracuje. Snad jí platí jenom za to, aby se vystavila, aby bylo vidět, co je to za dům. Pěkně ji navlíknou, tedy pěkně ne, spíš funkčně. Aby všechno bylo jednoznačné. Děti jí říkají "paní ve spoďárech". Usmívá se i na ně. I její velké, černé tělo se směje. Není to už ani tělo, je nad to drsnější i éteričtější. Maso a umělá hmota. Plus němota, která ji obestírá. Rád bych ji vyfotil, ale jak ji poprosit?

V sobotu odpoledne se vrata rozevřou. Schodiště je elegantní, blýskavé dřevěné zábradlí je zakončeno hadí hlavou, na schodech světle béžový peršan, na odpočívadle zejí vysoké dveře. Světla jsou současně oslnivá a tajemná. Je ticho. Ve vratech teď nikdo nestojí. Svítí ale řetězec červených žárovek na průčelí. Všimnu si, že v průchodu jsou schránky, aspoň tucet! Zřejmě v domě bydlí i někdo jiný. Mohl bych tam vejít, jako bych tam bydlel. I když pochybuju, že by se "civilové", i kdyby tu nějací dřív bydleli, nevystěhovali. Jak je to tedy? Proč by vlastně každá nemohla mít vlastní schránku? Proč by si nemohla dopisovat s rodinou nebo předplácet noviny? Z toho, jak chytře se na mě ta černá dívá, je jasné, že čte noviny. Žádný bulvární Kurýr, ale minimálně New Yorker. Nebo Die Zeit. Možná i píše básně, ve volném čase, nebo studie. To ona psala ten působivý text o Minority Report. Nebo maluje postsurrealistické obrazy. Měl bych ji oslovit. I když můj kůň není ta černá, ale blondýna. Smět fotit, tak spíš ji... Nevídám ji tak často. Zblízka nikdy. Nestává ve vratech. Po té by se hned zaprášilo, kdyby sešla. Nepouštějí ji. Jen kouká dolů z mřížového balkonu. Ale balkon je většinou prázdný.

Magnetizující krása

Nefertiti neboli, psáno jinak, Nofertiti, manželka faraona Achnatona, byla nesčetněkrát fotografována. Přesněji - její socha, ještě přesněji hlava, z téhle sochy byla totiž vytvořena jenom hlava. Ani ta není celá: vršek levého ušního boltce chybí. Ovšem žádný z té spousty snímků nezachytil bolest, která člověka zmagnetizuje při pohledu zblízka.

Magnetismus - tohle slovo s oblibou používali dekadentní pěvci krásy. Ale co vůbec znamená? Magnetisieren, říká se v Berlíně.

K téhle hlavě nebylo nikdy vytvořeno tělo, archeologové ji našli mezi ostatními sochami v ateliéru vyhrabaném z nánosů písku. Zřejmě sloužila za prototyp pro kopie. Barvy nijak nevybledly. Rty jako právě nalíčené... Bolest není tělesná. Netryská z těla, a nijak se nevztahuje k torzovité absenci trupu. Ale kdo ví? Kdo ví, co je vlastně bolest? Jak proniká do tváře? Je éterická a nevysvětlitelná. Dobrá, snad je to tedy bolest krásy. Ono výbušné záření zbavilo smyslu všechno ostatní, odstrašilo zkrátka sochaře od dalšího díla: ochromen stanul před novou formou krásna.

Snad se něco takového nikdy předtím neprojevilo. Co v tom pohledu je? Ne, vlastně ne v něm. Skrývá se to ve stínu vrženém na tvář, v rozmytých skvrnách: pod očima, v koutku úst. A k tomu všemu patří jakýsi živoucí tep. Jak silně skutečné to je... Na ústech je vidět, jak vlhnou, než se otevřou a promluví.

Jaké stíny? Z jaké hmoty? Nenamalované, a přece tu jsou. Vzpomínky, které chtě nechtě střeží minulé, a přece dokážou odolat zmaru jen po nepatrnou dobu. Bolest nad tím, že slunce jiskřící na vrcholcích rozkoše zapadá. Bolest zmaru bolesti. Slovobol. Boulení, kdoulení.

Už tři tisíce a pět set let. Snad právě tou dobou žil v Egyptě patriarcha, který rozluštil faraonův sen: po sedmi hojných letech přijde sedm hubených. Výklad snů dožívá ve slovech. Ve tvářích dožívá krása a bolest. Kdopak ví, čí krásu, čí bolest nosí na tváři? Jen amnézie je v nás košatější nad nevědomost. Tak čím je magnetismus?

Válka?

Dnes je 8. března. Jak jednoduchá věta, jak bezstarostně se dá napsat. Zítra bude 9., na svátek Ildikó 10. A 13. prý začne válka v Iráku, píšou ve Frankfurter Allgemeine. Ten den v 19:00 začíná v kině Arsenal cyklus, který připravila Barbara Richter, první bude film Gruzínce Otara Joselianiho. Ve 20:00 pak v postupimském Filmovém muzeu vernisáž výstavy fotografií věnované Istvánovi Szabó, za režisérovy přítomnosti. V Deutsches Theater něco od Schnitzlera, v režii Stefana Kimmiga, s Judith Engelovou. Dopoledne od 11 hodina němčiny s Burgisem, zas o mém oblíbeném Velkém kurfiřtovi. A pozdě večer pořad o George Taborim, považovaném za jednoho z největších divadelníků 20. století. Jaká hojnost do budoucna...

Svítí slunce. Grandiózní korouhvička na rohové budově prozrazuje jihozápadní vítr. Netrvám na 13., mně je dobrý i dnešek. Z Berlínského roku Berlínský den. Říká se, že opravdovému Berlíňanovi stačí, aby svítilo slunce, a už se rozplývá nad nádherným počasím. Sedne si do zahrádky, svrchník přehodí přes židli a objedná si půllitr světlého. Do večera má kůži rudou jako rak, a už druhý den se sloupe.

Nebýt příštího dne, nemuselo by se pořád dokola vybírat ani rozhodovat.

Angličtina má pro svobodu k dispozici dvě slova. A střízlivý, nikterak arogantní americký intelektuál to formuluje jasně: čím větší je moc daného státu, tím důležitější je, aby jeho představitelé tato dvě slova rozlišovali. "Freedom je pojmenování pro bezuzdnost, liberty je pak tím, co společně tvoříme."

Freedom-liberty, to pak přednesu Burgisovi. Jestlipak tu němčina má diferenční úzus? Určitě to bude vědět. [Věděl. Nemá.]

Jistý Japonec jménem Kičiki (jehož předkové byli samuraji, a on je nejmladším bankovním ředitelem v Japonsku), zkrátka, čtu tu ve zprávách, že když se Kičiki zrána po svatební noci uvelebil se svou mladou, i z pohledu Evropana nádhernou manželkou (viz foto pořízené na svatbě) u stolu se snídaní, vymrštil se náhle, strhl ze zdi dědečkův samurajský meč, a jediným pohybem sťal manželčinu hlavu, načež spáchal harakiri dle předepsaného rituálu.

Už je několik zájemců, kteří by příběh zfilmovali. Sakira Tagámoši prohlásil, že s nasazením své tvůrčí fantazie hodlá tajemství nadaného a úspěšného mladého muže rozluštit.

Být tak na chvíli v kůži samuraje, vidět jeho očima, myslet jeho mozkem, cítit jeho srdcem. Vytušit to tajemství. A pocítit na okamžik peklo nekonečné svobody.

13. duben

Do Berlína přišlo letos jaro 13. dubna. I když echt Berlíňané se svékli do krátkých rukávů už 27. února. Echt je ten, kdo se v únoru svléká do rozhalenky - takových definic stačí bohatě jedna na stránku. Otevřenými balkonovými dveřmi zalétá do pokoje vlažný vzduch, a přitom bude pomalu půlnoc. Mám ještě deset minut na to, abych o dnešku napsal: dneska. Tenhle text vzniká proto, aby i zítra bylo dneska.

Začínalo to jako obyčejný den. I když hned zkraje vyšlo najevo, že to bereme za správný konec. Snídali jsme totiž u Suvi, jehož jméno znamená ve finštině "léto". Sýry, čaj, jablkový štrůdl se šodó, finská specialita. Posedávali jsme, pěkně najezení. Přehazovali jsme si slova, my maďarsky, on finsky. Vstoupili jsme do zvláštního výjevu: jako by se naše já z dob před deseti tisíci let loučila někde na břehu Volhy či kde.

Pak jsme se kvůli dětem prošli na sídlištní statek, kde se člověk může nadýchat opravdového hnoje. Pach berlínského chléva je úplně stejný jako u nás v Homoródalmási. Ovšem podle Suvi je stejný jako ve Finsku. Kromě zápachu a zvířat tam byl skutečný taky prach. Poprvé za šest měsíců jsem měl zaprášené boty. Před chlívkem prasete, které si s chrápáním užívalo siesty, rozprávěli dva dědečci v kravatách. Jako kdyby mi vylezli z učebnice: "Sportujete hodně, pane Brucknere? Bohužel, na sport mi nezbývá tolik času, kolik bych chtěl. Přece však o letní dovolené jezdím na plachetnici, a o víkendech od jara do podzima pilně hraji tenis ve sportovním klubu důchodců. V zimních měsících občas šermuji nebo lyžuji."

Dopoledne pak zmizelo jak ten štrůdl. Odpoledne taky. Oběd doma na nás čekal už coby večeře. Ale den ještě neskončil!

Večer Bartókova hudba, Zoltán Kocsis: tři klavírní koncerty, jeden za druhým. Podařilo se nám koupit poslední dva lístky. Jet autobusem místo metrem, nechytáme se. Odřekli jsme si světla berlínského soumraku, a dorazili k cíli krtčí rychlostí.

Zase se cítím jak na snídani u Suvi. Vůně minulého mi přilnula k patru. Jak živá ryba se přede mnou cachtala minulost, zahlédnutá na zažloutlých dagerotypiích. Nebo zaslechnutá v maminčiných básničkách. Dotýkaná v knížkách. Přitom to byla jen hra orchestru a klavíristy.

Domů jsme jeli autobusem. Velký provoz, hrozny lidí na chodnících. Jako by nikdo nechtěl, aby den skončil. Přitom končí. Když píšu tuhle větu, půlnoc už dávno minula. Je zítra.

Ohrada

I šťastná láska končí smrtí: smrtí vlastního já. Vyhýbám se jí, jak jen můžu. Ovšem, na každém kroku čekají náhlé a neodolatelné pasti. Je-li si toho člověk vědom a je-li vysoce obezřetný, čekají beztak... Například s Dahlem jsem nepočítal. Myslel jsem, že jde o obyčejný skanzen, nic víc. Pak se mi zarazil dech vůněmi dětství, nemluvě o skutečné vidině fata morgany, se sluncem zapadajícím na kraji roviny, s akátovým stromořadím, s krajinou posetou vahadlovými studněmi... Dědečkova chalupa v ulici Krále Matyáše, její okolí, dokonce i moruše se na chodník rozpleskávají ve skvrny připomínající tváře skřítků... Odněkud se nese vůně čerstvého chleba, a tolikerým dobrodiním se už i láska proměňuje, nabývá zářné podoby dávných kolosů. Mohutné, dobrotivé frajle, jak si nezištně dárcovským pohybem uvolňují na hrudi šněrovačku, s naivním úsměvem vyzdvihují z plátěné košile ňadra s ohromnými bradavkami. Co to tedy je šťastná láska? Narození.

Cestou domů zkoumám, kde je hranice. Kde je přechod, závora, nebo stylověji, betonová zeď mezi Dahlemem a Kudammem. Jdu pěšky, pak autobus, pak zas pěšky.

Dahlemskou farmu střeží elektrický pastýř: natažené aluminiové pletivo. Štiplavý drát vytyčuje kolem krav a ovcí hranici celkem bolestnou. Sám ovšem žádnou hraniční čáru nenacházím. Tak jako ani pasti neodhaluji včas. Žádná ohrada, žádná past. Láska nenastražuje pasti, to je závěr, k němuž docházím.

Ale vím, že až budu sedět doma a číst tyhle řádky, budu na dny tady vzpomínat s bolestnou milostnou touhou. Napjatě se budu snažit představit si berlínské ulice... Žádné ulice už nejsou. Vidím jen sám sebe, jak mávám z řítícího se vagónu metra, za neprostupnou skleněnou stěnou.

Hlavy město

Není dobře, když je člověk zamilován do dnů, jež žije. Zamilovaný básník píše špatně. Můžu dát příklad. Pamatuju se, jak nádherný byl pro mě 13. duben, klidně to jde nalistovat: básnička o něm vyšla mizerně.

Měl bych psát o vlastní hlavě, ne o dnech. Zvnitřku představit místo, kde tohle město leží. Jenomže.

Jenomže není žádné jenomže. Protože i když tady mluvím, ústy, o představách, říkám pravdu. Pro upřesnění: když jsem se doma díval ven z pokoje ve čtvrtém patře, přemaloval jsem si okrajové sídliště, které se pode mnou rozprostíralo, na město svých představ. Na střechách paneláků rostly cypřiše, po šedých zdech se pnulo divoké víno, a místo popraskaných betonových chodníků se vinuly pěšiny roubené zimostrázem. Celé roky jsem nemyl okna, protože prašné skvrny usazené na skle mě rozjařovaly. Snad bych byl dokázal zplodit i něco odvážnějšího než střechy posázené cypřišem, jenomže tam bylo to jenomže. Zastrkával jsem svou fantazii, jako se před hosty zavírá zaostalé dítě.

V Berlíně se fantazií nikdo netají. Komu se zachce, nechá dům porůst divokým vínem. Najde se tu i mansarda otočná jak korouhvička. Někdo si vymyslí nádraží s posuvnou střechou, a tisíc lidí na tom dva roky pracuje. Fantazie promluví, a co říká, stane se pravdou. Někdo si vymyslí, že by to chtělo postavit Nebetyč, a nikdo se nesměje, stovky lidí si plivnou do dlaní, snášejí kameny a maltu. Jenomže.

Když už se nemůžu zbavit toho jenomžování, tak mu aspoň změním význam. Ať je z něj "ba co víc", bez kurzívy a uvozovek.

Jenomže včera jsme zašli na Olympijský stadion, tedy vlastně ne dovnitř, protože se právě opravuje, ale podívali jsme se místo toho na blízký hřbitov.

Když jsem si dosud představoval Eden, viděl jsem zahradu s nezbytnými stromy, krotkou zvěří, zurčícími prameny, s průzračnou vodou jezera... Nad tou otázkou jsem ovšem nikdy nehloubal, vždyť se říká, že není dobře, když se člověk nechá unést fantazií, protože pak už si může jen neklidně bloumat bezútěšnou krajinou reality. Doma se to tak nějak říká.

Člověk tak nějak říká různé věci. Pak najednou realita všechno smete. Ten hřbitov byl Eden sám. Nepřeháním. Bylo to vlastně lepší, než jsem si dokázal představit, protože třeba jezírko se rozprostřelo na dně kotlinky, takže pokud někdo sestoupil k jeho břehu, obklopilo ho nerušené ticho.

Jaký má být hřbitov? Fantazie je od toho, aby byl takovýhle. Berlín je hlavy městem. Pomyslnějším než Vásárhely nebo Kluž. Vymyšlenějším. Po jisté době tu cizinci dojde: z krasovědného hlediska tu vynalezli dokonce i to, že stromy mají na jaře nejdřív rozkvést, a teprve pak se zazelenat.

Naše berlínské hřiště

Nejdřív jsem vůbec nechápal, co chce. Mit? ptal jsem se rozpačitě. Mitspielen, odpověděl. Děti mi horlivě tlumočily, kdybych náhodou nerozuměl: chce si s námi zahrát. No ale proč přechází od sousedního stolu, proč tam nechává kamaráda? My tři si vystačíme, děkujem, nechceme s tebou hrát, řekl jsem. A rozmáchlým, nezištným gestem jsem mávl směrem k osiřelému a čekajícímu kamarádovi. Kein Problem, řekl, a odešel.

Za jeho zády jsem se poťouchle zeptal, co mu je. Děti pak povídaly, že už si zvykly. Rudi - vědí dokonce, jak se jmenuje - sem vždycky přechází, i když hrají ve dvou. Má takovou mánii, myslel jsem si. Ale další den se k nám chtěl přidat jiný kluk, který navíc ani neměl pálku. Mitspielen? Vždyť ani nemáš pálku, hledal jsem nějakou racionální a evidentní výmluvu. Bude hrát dlaní, odpovídá samozřejmě, a z obličeje se mu dalo vyčíst, že přece jde o hru, ne o pálku, co je na tom k nepochopení.

Poslal jsem ho pryč, načež se do mě vlastní děti pustily, ať se tolik nedivím, je to tu tak zvykem, i ve škole se to takhle vždycky dělá, když se někdo objeví, jdou k němu, pozdraví, ano, je to jako zdlouhavý pozdrav nějakého rituálu, naznačuje se tím, že příchozí je vítán, přijat, a krom toho jsou všichni zvědaví, co umí, jak hraje, co má v mozkovně. Když hrají pingpong beze mě, ve dvou, taky k nim od sousedního stolu přecházejí, pinkají si pět deset minut, načež se vrátí, to je všechno, no nebuď tak vyjevený, je to hra.

Pinkali jsme si ve třech, já se přitom jak nějaký prostonárodní básník zamýšlel, jaké poslání má tenhle výstup z hlediska současnosti. Napadlo mě to i ono, včetně habermasovsko-derridovské identity tvrdého jádra a lokomotivy. Ale do toho se nechci zaplétat, být horší než mizerný básník, který kouká z okna, uvidí žloutnoucí listí a hned básní o nevyhnutelnosti smrti, nedejbože o tom, že nadchází sklizeň a ukáže se, která brigáda nejhorlivěji okopávala. Ne že by každý básník, který kouká z okna, psal špatně. Je to hra.

Zpátky k hřišti v Kneesebeckstraße. Sama jeho architektura je skutečně berlínská, směs fantazie a svobody: vše je představitelné, a co je představitelné, to se dá udělat. Tahle architektura v sobě má záření, ducha města, v té odvaze, v egoismu hraničícím občas s drzostí, který vzápětí přitahuje, a k tomu ukazuje cesty a možnosti, a tím, jak kolem sebe hromadí ostatní, překračuje vlastní solipsismus. Je to hra.

Berlín je hlavy město, opravdu. Je tu třeba nejznámější hlava světa a její zvláštní případ: vtělení. Když se mě teď bude někdo ptát na Berlín, budu vyprávět o něm, protože tohle se mohlo stát jenom tady a protože všechno má i maďarské souvislosti, aktéry jsou totiž dva mladí sochaři z Pešti, kteří si mimochodem říkají Malá Varšava, a kurátor je taky Maďar, i když jeho roli nedokážu maďarsky pojmenovat, snad bych ho nazval "krasovědným správcem", který to všechno obecně vzato organizuje, ačkoli organizace je v tomhle případě scestné pojmenování, šlo totiž o skutečné manévry, i když ty nikdo neorganizuje, ale zahajuje, a pak ať se děje co chce.

Nikdo si ani neumí představit, s kým vším se muselo vyjednávat. Především s ředitelem Muzea, kde je hlava Nefertiti uložena, pak se Společností pojišťující poklady Muzea, pak s kulturními resorty několika států, pak s odborníky přes techniku, s novinami, tiskárnami a ovšem se sponzory, kurátory, manažery. Nápad je skutečně neuvěřitelný: dva mladí, prakticky ještě neznámí sochaři (ten mladší je opravdu z Varšavy) odlijí z bronzu tělo Nefertiti, a to ještě nic není, protože to tělo můžou vnést do muzea, postavit vedle "nejznámější sochy" světa, a dokonce na ně tu nádhernou hlavu na tři hodiny nasadit.... Ano, odpojí alarmy, sejmou z hlavy neprůstřelnou skleněnou klec, ředitel muzea si natáhne sněhobílé rukavice, pak odkázán na vlastní svaly a nervy sejme hlavu z podstavce, nasadí ji na tělo: tělo a hlava se na tři hodiny spojí. Ano, něco takového by se jinde snad ani nedalo udělat.

V Berlíně se to ovšem stalo. Je to hra.

Na obrázcích vidím, jaké měl postarší pán, ředitel Muzea, ve tváři napětí, úpěnlivé soustředění a současně zbožný obdiv a vroucnost. Nu ano, nakonec se z toho stala jedna z vzácných chvil jeho života, což v okamžiku, kdy svolil k pubertálnímu nápadu, ještě vlastně nemohl tušit. Tehdy mu šlo jen o to, že projekt je skutečně líbivý, nadmíru duchaplný, že i jeho poselství je srozumitelné a přitom univerzální, mnohavrstevné, mnohostranné a moderní, to si říkal s dospělou seriózností, vždyť gravituje v komplikovaně strukturovaném prostoru života a myšlenkového světa dnešního člověka.

Takže věc byla na světě, tělo z bronzu - které vypadá tak, jak mohlo vypadat tělo křehké, trpící ženy - bylo vystaveno na Bienále v Benátkách, vedle něj snímky spojení, zachycení okamžiku, kdy se hlava a tělo setkaly. Setkání nikdy a možná, nemožnosti a rodícího se úžasu, představivosti a revolty, tajemství a samozřejmosti, skutečnosti a virtuality... Tahle hlava nikdy neměla tělo, a byla vytvořena jako prototyp: model krásy. Teď tedy skrze ni transcendentno skutečně získalo tvar... Co je to za slova: vtělení krásy. Ale dobré je to i takhle: vtělení hlavy. Spojuje se tu spousta představ, sbíhají se různé časy a prostory, Egypt a Evropa, v jejíž tradici je egyptská kultura taky přítomná, pradávné časy a dnešek, Západ a Východ, Jih a Sever, snad i ten Habermas a Derrida, protože v tomhle současném díle jsou ztělesněna i současná ano a ne naší identity.

Je to hra. Jistě, ne každý ji chápe. Sice ne v berlínském, ale v bavorském deníku jistý kritik hudruje, jak troufalá a prázdná performance, no a že ji mohl upustit!!! Čtu ten článek, je horší, než jsem čekal. Nic nepochopil, tedy spíš to překroutil, což je horší než nic. Proč prý nemohli použít kopii, a taky co to má znamenat, ten bronz, vždyť v Egyptě se bronz ani nepoužíval, takže se ani nedá mluvit o symbolickém spojení. Překroutil to, říkám. Vždyť o to právě jde: vtělení je nemožné, což je patrné, až když se o ně někdo pokusí...

Říká se, že bavorská mentalita je maďarské bližší než ta berlínská. Tak kdo koho teď víc chápe, a koho nechápe?

Je to hra. A pokud existuje odpověď, zvědavost nás určitě žene, třeba i proti naší vůli, i bez našeho vědomí, ke hřištím pochopení.

Z knihy Zsolta Lánga Berlinév (Rok v Berlíně, Kluž 2004)

vybrala a přeložila Lucie Szymanowská.

Zsolt Láng (1958), maďarský prozaik, redaktor sedmihradského literárního časopisu Látó. Literární ceny: Cena Endre Adyho (1998), Cena Józsefa Attily (2005), Cena Sándora Máraiho (2005). Nejdůležitější díla: Bestiarium Transylvaniae I. - Az ég madarai (B. T. I. - Ptáci nebeští, 1996), Bestiarium Transylvaniae II.- III. - A tűz és a víz állatai (B.T. II.- III. - Zvířata ohňová a vodní, 2003), A szomszéd nő (Žena ze sousedství, 2003), Berlinév (Rok v Berlíně, 2004), Itthonév (Rok doma, 2005).