Alena Dvořáková

Nad Milotovou knihou, sami a společně

V hodině mezi psem a vlkem jste právě dočetli, nejdřív Sud, pak Noc zrcadel, sedíte, psát jste ještě nezačali. Měsíc překryly mraky a vy si nedokážete vzpomenout, jestli couvá, anebo dorůstá, a kolik času vám zbývá, než nastane úplněk. Při tom pomyšlení se vám hrdlo sevře úzkostí, jakkoliv nepochopitelně.

Nechce se mu vstát z křesla a přejít k psacímu stolu s deskou z mahagonu. Nechce se mu rozsvěcet lampu a jejím studeným, namodralým světlem proříznout měkké příšeří pokoje. Nechce se mu vyčkávavé tmě noci odpovědět bezhlavým bušením do psacího stroje. Měsíc je v úplňku, pochopitelně, a bedlivým okem z temné modři za oknem pozoruje, jak se rozhodne. Ale ono se to samo nenapíše, chce namítnout, ale je to chabá výmluva, nehodná odpověď. Dál sedí bez pohnutí, ruce mu ztěžkly na opěradlech. Po chvíli vstává a jde si dolů do kuchyně uvařit již kolikátý šálek čaje. Už předem ví, že bude příliš silný, v lednici není dost mléka. Dnes v noci už neusne.

Snad by nespavá noc snesla spíš pianissimo ťukání měkkých bříšek prstů do počítačové klávesnice?

Sedíte u počítače. Před chvílí jste zhasli lampu na stole. V temnotě pokoje září jen plocha obrazovky, na niž bez hlesu, bezmyšlenkovitě upíráte oči. Její namodralé světlo vás oblévá jako příliv. Jako by se vaše tvář rozpouštěla v mlze a v jejím odlivu se vsakovala do temně modrého moře, stejně nehybného jako vy sami, do plochého a bezedného zrcadla noci. Teď jste na zčeřené hladině zahlédli záblesk bělma. Čísi oko vás pozoruje, někde tam v hlubině už na vás čeká čísi tvář, jde vám pomalu vstříc, upíjí z vás jako z číše. Hlava se vám vyprazdňuje, klesá do dlaní, čelem se opíráte o desku z mahagonu. Ještě jste nedočetli, nedopsali, a už víte, že recenze to nebude. Je hrobové ticho. Pak se kdesi v ulici náhle dvakrát za sebou ozve srdcervoucí výkřik. Zní to, jako by ze spánku vykřiklo dítě. Anebo se jen servaly kočky ve vyprahlých zahradách? Pohlédnete z okna na temně modré, jasné nebe. Měsíc couvá, do úplňku je čas. Vás už to ale bůhvíproč neuklidňuje.

Sedí u stolu s mahagonovou deskou a píše. Na Milotově Noci zrcadel zprvu zaujme formální experiment - způsob, jakým jsou vyprávěcí osobou, důmyslným opakováním téhož motivu s malou obměnou, popisností ulpívající na stále týchž, stále hmotnějších předmětech vytvářeny souběžné dějové linie. Za každou cenu chceme vědět, teď píše (bůhvíproč v první osobě plurálu), co to je, co v nás vyvolalo iluzi souběžnosti dějových alternativ, iluzi synchronicity časově, místně a kauzálně oddělených jevů, událostí a postav v Milotově vypravěčské "noci zrcadel". Mistrovství účinku Milotových próz, píše, a po krátké odmlce to škrtá. Tajemství účinku Milotových próz. Se skrývá. Usrkne horkého čaje. Zaposlouchá se do ticha noci. Co kdyby v ulici vykřikla žena, co kdyby vedle v pokoji ze sna zaplakalo dítě? Zezdola z kuchyně zaslechne škrábání na dveře a tichounké mňoukání, jímž svůj příchod z potemnělých, zpustlých zahrad za domem ohlašuje černý kocour: to jediné, co mu spolu se stolem s deskou z mahagonu zbylo po té katastrofě. Zatouží přejet dlaní po jeho zvlhlé srsti, ale přemůže pokušení vstát a sejít dolů do kuchyně. Snad se bojí výsměšného, pohrdavého pohledu zelenožlutých kočičích zraků?

Ten čaj je příliš horký, příliš silný. Potřeboval by naředit mlékem, ale mléko je dole v lednici a vám se nechce scházet po schodech dolů a riskovat, že cesta tam a zpátky přeruší tok vašich myšlenek. Ťukání nehtů do zbrusu nové klávesnice zní jako staccato dešťových kapek na střechy a okna a vás ten zvuk bůhvíproč uklidňuje. Tajemství účinku Milotových próz není v dokonalém zvládnutí formy o sobě, ale v součinnosti ideje formy se světem, který v ní přichází ke slovu. Sama forma je jako noc, v níž se člověku svírá srdce pomyšlením na to, co by bylo, kdyby skutečnost a sen, minulost a přítomnost, to a ono a ještě něco jiného bylo možné nejen myslet, ale prožít zároveň. Ta forma sama ztělesňuje neklid člověka, jenž si stále uvědomuje, že by věci mohly být i jinak, jenž cítí až do morku kostí, že každý konec je jen umný artefakt, že ani sebedůmyslnější varianta nepřináší osvobození. Myslet lze všechno kromě smrti, ale jen smrt osvobozuje. V domě je ticho, jste sami, ale samota vás bůhvíproč neskličuje. Až dopíšete, sednete si do křesla a -

V šálku zbývá už jen hlt, a v něm plave čajový list. Zařekl se, že už si žádný další čaj vařit nepůjde. Dokud myslíte, nezemřete, píše bůhvíproč ve druhé osobě plurálu. Ta forma sama je rouhání, šílenství, zoufalost, osamění hrdinů, kteří ji obývají a naplňují v hrobovém tichu noci, jež ruší sem tam jen nějaký srdceryvný výkřik, ženy, dítěte, anebo jen rozvášněných koček (zločiny proti člověku, bohu i přírodě). A pak překvapuje sám sebe novým pocitem, který již není plný obdivu, ale jakéhosi vzdoru, jemuž dává průchod bezhlavým bušením do psacího stroje. V bohatství noci je jakási chudoba, z nouze ctnost, myslet lze všechno kromě smrti, kolem té se dá v myšlenkách jen kroužit. Žít všechno nelze, smrt vysvobozuje, ale jen ta pravá, bezeslovná, ta jediná, k níž není alternativa, ne ta na papíře. Forma s obsahem dokonale spadají vjedno právě jen na ploše zrcadla - rám s výsekem skutečnosti, již ohraničuje. Zveličený detail: miniatura je tu totéž co zvětšenina. Zatuhlá grimasa obličeje: zachycený pohled sebe sama jako kohosi druhého. A nadevše děsivý chlad, chlad do sebe ponořené vášně. Její chlad a neplodnost, neplodnost nezdařené imitace. Vytrhne list papíru ze stroje, vztekle ho zmačká, zahodí, vstane a začne přecházet po pokoji sem a tam. Čas žití se zastavil, čas myšlení se řítí vpřed, ale nikam to nevede.

Čas žití se zastavil, čas myšlení se řítí vpřed, ale nikdy to nikam nevede. Ta slova, která se jí kdysi z jeho úst zdála nesmyslná, ne-li nepříčetná, se jí teď vybavují při četbě neznámého autora. Pokaždé znovu se někam jde, jede, ale vždycky je to tam a zpátky, a mezi odchodem či odjezdem a návratem jsme lapeni v pohybu dokola, v kruhu, ve smyčce. Forma a obsah jsou totéž, dýchají tentýž vzduch noci zrcadel. Chlad vášně. Neplodnost. Teprve nedávno si s překvapením všimla, že mezi knihami, které jí připadly, když si dělili knihovnu, je i Noc zrcadel. S Pastorálou na konci, ne s Útěkem. Kdysi by se o něčem takovém nakonec určitě pohádali. Teď jí připadá, že to nemůže být jinak. Dočítajíc lapá po dechu jako hrdina, jako by jí každým okamžikem hrozilo, že se začne dusit astmatickým záchvatem. (Ale co je to za hrdinu, který od samého počátku sám sobě přináší oběť?) Snad si tu nevyhnutelnost do Miloty jen promítá. Je dusný červnový večer, a v ulici provinčního města, kde od té katastrofy už tři roky žije, kvetou jí neznámé stromy s drobnými červenými kvítky. První rok ji ta souvislost ještě nenapadla, ale teď už ví, že jakmile rozkvetou, dostane doslova přes noc dusivý, plíce rvoucí kašel. Asi nějaká alergie. Nejhůř se cítí za suchých, dusných večerů, než začne hřmít a blýskat a déšť z bouřkových mraků pročistí vzduch od pylových zrn. Je horko a jí se dýchá čím dál hůř. Setře si pot z čela. Napije se ledové vody ze sklenice, kterou si přinesla zezdola z kuchyně. Jindy, říká si, za jiného počasí - v červnu tu často prší a je zima - bys usrkávala ze šálku horkého čaje. Jinde, v jiné ulici, v jiném domě, pokoji, křesle a oblečení bys spořádaně žila se svým mužem - dítětem - kocourem s výsměšným zelenožlutým pohledem. Jinde, v jiném odstavci a osobě bys byla mužem (anebo srdceryvným výkřikem?). Každopádně by venku neřvaly kočky a ty bys už dávno zapomněla, jaké to je, když ze spánku tu a tam zakřičí dítě. Měsíc by nedorůstal, bylo by pár dní po úplňku. Snáz by se ti dýchalo. O neznámém autorovi bys smýšlela docela jinak. Pochopitelně.

To vy jste tu udělali nový odstavec? Noc zrcadel není soubor povídek a novel, napadá vás, je to proces. Jeho podstatou je variace, nikoliv kombinace, na pořadí záleží. Chápete, proč autor toužil po novém vydání, v němž by na posledním místě byla Pastorála, a nikoliv Útěk. Proces triangulace. Noc zrcadel: já a on, moje druhé já, můj syn, můj sok (ona je mrtvá, anebo nikdy neexistovala). Koleda: Já a ona, moje Světluška (on a já jsme jeden). Sol et Luna: já, já, já (on a ona jsou mrtvi, anebo nikdy neexistovali). Zlato: Já (ona), on a ten druhý, co nakonec přijede na koni, na motorce. Útěk: on, ona (ony) a oni. Pastorála: já (on) v modrém kabátci se stříbrnou výšivkou, ona a on. Je v tom jen docela malý háček: já jste vždy tak nějak zase jen vy. To vy sedíte nad knihou vám dosud neznámého autora. To vám už se v mysli začíná rýsovat příběh. To vy navštěvujete Světlušku. To vy bloudíte ve sněhové vánici. To vy jste nezachránila odsouzence na smrt. To vy budete zavražděni a zavraždíte. V tom procesu je vina tak jako tak dána od počátku, u Miloty jako u Kafky, už se čeká jen na soud a ten přichází a je stále stejný, jako barva vlasů hrdinek, těch unikavých světlušek probleskujících černotou noci zrcadel. "Nemohu-li zvítězit, mohu se snad aspoň bránit."(Pastorála) Bránit se myšlenkám na smrt (a co je to jiného než sebelítost?) znamená uvést představivost do vyšších otáček.

Vedle v pokoji ze spánku vykřikne dítě. Sedí a čeká, jestli se probudí, anebo bude spát dál. Kdysi, když ještě žádné dítě neměl, mohl si psát, co a kdy ho napadlo, v kteroukoliv denní či noční hodinu. Teď jsou psaní vyhrazeny noce. Píše, i když ví, že by měl jít spát. Potřebuje spánek. Už se vidí, jak vstává od psacího stroje, zhasíná lampu s modrým stínítkem, svléká se potmě a po paměti skládá košili a kalhoty na židli. Nahý si lehá do postele v ložnici, kde už dávno někdo oddychuje. Lehá si vedle, chce se mu spát, zavírá oči, usíná. Nespí klidně, snad se mu zdá nějaký tíživý sen.

Vedle v pokoji ze spánku vykřikne dítě. Odkládá knihu, vstává z křesla, a aniž by si rozsvítila, potichu vchází k dítěti do pokoje. Kdysi, když ještě žádné dítě neměla, si mohla číst, co a kdy ji napadlo, v kteroukoliv denní či noční hodinu. Teď jsou četbě vyhrazeny noce. Čte si, i když ví, že by měla jít spát. Potřebuje spánek. Už se vidí, jak zhasíná lampu s modrým stínítkem, potmě se svléká a po paměti skládá košili a sukni do křesla. Nahá si lehá do postele v ložnici, kde už dávno někdo oddychuje. Lehá si vedle, chce se jí spát, zavírá oči, usíná. Nespí klidně, snad se jí zdá nějaký tíživý sen.

Trhnete sebou, chvíli nevíte, kde jste. Přejíždíte rukama po obličeji, do čela se vám obtiskla hrana mahagonové desky. Vypínáte počítač, vstáváte, potmě se svlékáte a košili a kalhoty, košili a sukni skládáte na židli. Nazí odcházíte do ložnice, leháte si do postele. Chce se vám spát, zavíráte oči, usínáte. Zdá se vám, že jste dnes v noci krátce před svítáním tu recenzi Milotovy Noci zrcadel, co ji po vás už přes půl roku chtějí, konečně dopsali. Seděli jste pak ještě drahnou chvíli u počítače a zírali do potemnělé obrazovky. Nechtělo se vám dál sedět v nepohodlné židli, ale nohy vám ztěžkly a nedokázali jste se zvednout a odejít. Představovali jste si, jak scházíte po schodech do kuchyně a vaříte si už kolikátý šálek čaje. Představovali jste si, jak si přesedáte do křesla, zakláníte hlavu a s otevřenýma očima si užíváte ticha noci a měkkého příšeří pokoje. Představovali jste si, jak již pozvedáte sklenici ledové vody k ústům (bůhvíproč jste při tom byli žena) a vtom se nad střechou protilehlé řady domů zablesklo, hned nato zahřmělo a do střechy začaly bubnovat kapky bouřkového deště. Představovali jste si, že se vám ulevilo. Od hrdla staženého úzkostí z hrobově tiché noci, do níž sem tam zazní srdceryvný výkřik nějaké kočky, ženy nebo dítěte. Od obavy, že snad už nikdy nic nedopíšete. Měsíc by byl v úplňku, pochopitelně.

Trhnete sebou. Usnuli jste vsedě v křesle a do klína si zvrhli šálek vystydlého čaje. Ne, tak to nebylo, nemohlo být, u ruky máte sklenici ledové vody. Tak jako tak zhasínáte lampu a potmě se svlékáte. Kusy oblečení po paměti skládáte na židli. Odcházíte do ložnice, nazí si leháte do prázdné postele. Ty doby jsou dávno pryč, kdy v ní spali muž se ženou, snad dokonce vaši rodiče. To vy jste byli dítě, které křičelo ze spánku do ticha noci. To vy jste byli černý kocour s navlhlou srstí a výsměšným zelenožlutým pohledem, který se večer co večer vracel z potemnělých zahrad za domem s natrženým uchem, zakrváceným čumákem. Leháte si doprostřed postele a očima se vyhýbáte zrcadlu na skříni i okenním sklům. Víte, že v jejich hloubce na vás již čeká čísi tvář, že se do vás při sebemenším zaváhání začne vpíjet pohledem. Chce se vám spát. Zavíráte oči, usínáte. Zdá se vám, že nespíte klidně, jako by vás tížil nějaký sen. V tom snu na vás, na ni, na něho ze zrcadla na skříni v nohách postele zírá měsíc jako rybí oko. Vpíjí se do vás, do ní, do něho bledým a bezedným pohledem. Dorůstá. Již zítra v noci nastane úplněk. Zítra už to určitě dočtete, dopíšete, domyslíte. Za ni i za něho. Pochopitelně. Víte, že zvítězit nelze, ale bránit se snad ještě můžete.

Karel Milota, Noc zrcadel. Praha, Torst 2005.