Jan Hon

Jak se u nás dělá literární věda - tentokrát o romantismu

Loňský rok se u nás vyznačoval mj. hojnou žní vědeckých plodů vyrostlých z půdy evropského romantismu - hned tři čeští autoři představili výsledky svého mnohaletého bádání na tomto poli: Martin Procházka se Zdeňkem Hrbatou ve společné publikaci Romantismus a romantismy a Břetislav Horyna v knize Dějiny rané romantiky. Čtenář získá nejen různé úhly pohledu na danou epochu, ale především možnost spatřit dva zcela odlišné přístupy k řemeslu zvanému literární věda.

Martin Procházka se Zdeňkem Hrbatou se rozhodli vykročit sympatickým směrem: vytkli si několik jevů (přírodu a krajinu; cesty a cestopisy; vznešeno, gotično a groteskno; imaginaci a poezii; romantický historismus a historický román; epopej a ironii), které v estetice evropského i amerického romantismu sehrály důležitou roli, a jali se je analyzovat v jednotlivých kapitolách pomocí "komparativního přístupu" ve snaze ukázat romantismus nikoliv jako jednolitou kulturní epochu, nýbrž v jeho "pluralitě". Naše sympatie však končí právě u tohoto předsevzetí - neboť jeho praktické naplnění je monumentální ukázkou zmarněných let dřiny. O vynaloženém úsilí obou autorů přitom opravdu nemůže být pochyb - jenže kniha, která se před čtenářem uzavírá do nepřehledných větných monster vyšperkovaných za každou cenu "termíny současné literární vědy" (s. 60) je nejen nečitelná, ale také podezřelá z toho, že cosi maskuje. Neodpustím si v této souvislosti jednu delší ukázku, která nám poslouží jako metonymický příklad:

"Obšírné popisy a podrobné typologie (formální, tematické, hodnotové) románu, kterému by se dostalo označení 'historický', představují samostatné kapitoly v tradiční literární vědě. Na druhé straně se však projevuje snaha tento vymezený okrsek přesáhnout spolu s oborem, který jej ohraničil, nebo vůbec nepojímat historický román jako zvláštní 'žánr'. Zaměříme-li se jen na hlavní tendence, děje se tak příznačným způsobem: Historický román je podřizován principům, pojmům a vnitřní dynamice románu vůbec, a tím vlastně i vyvazován, ve světle obecnější koncepce 'románového dění', z námětové determinace vyjádřené charakteristickým přívlastkem 'historický'. Anebo je otázka historického románu posunuta za hranice žánru, aby byla nastolena jako problém 'času vyprávění', na nějž nejpříkladněji ukazuje dějepisectví.

Uvažování se tak soustřeďuje jednak na román, jednak na čas dějin a na historiografii jakožto modus vyprávění nebo typ diskursu. V obou případech se o historickém románu speciálně neuvažuje nebo se v reflexi tento román vlastně rozpadá na román a historii jako esenciální obecniny spojované s vizí, časem, vyprávěním, diskursem atd.

Přesto nemůžeme zcela pominout ontologii pojmu 'historický román', neboť v tomto spojení je od počátku nejen obsažen paradox (historie a román, fakt a fikce, čas dějin a čas vyprávění), nýbrž také navrženo či sugerováno souběžné pojetí románu a historie v jednom prostoru." (s 216n.)

Přeložíme-li tento kus textu do srozumitelného jazyka, vyjde nám přibližně toto: Historický román se může jevit jako sporná kategorie, zejména když na dané dílo nahlížíme pouze z literárního, nebo naopak pouze z historiografického hlediska; přesto však je tato kategorie zajímavá právě tím, jak paradoxně slučuje skutečnost s fikcí. Nač bylo třeba té záplavy slov?

Snad je to jen neschopnost vyjádřit se srozumitelně - autoři ji ovšem dokáží dobře zúročit, přinejmenším ten důsledek, že se takto zakuklené poznatky dají snáz recyklovat a vydávat za nové. Několik stránek po citovaném úseku čteme např. tuto "novou" myšlenku: "Možná nejzávažnějším vnitřním problémem žánru, jenž vyplývá ze samotného spojení historický román, je napětí mezi složkami fikce a historie, nebo, jestliže použijeme dvojznačný francouzský pojem, mezi 'histoire' a 'Histoire' (příběhem a dějinami)." (s. 220)

Zmíněný úryvek však nevykazuje jen značnou stylistickou klopotnost - zřetelná je také touha zařadit se do současného literárněvědného diskursu. K tomu mohou vést v zásadě dvě cesty: buď přijít s myšlenkami natolik originálními, že vzbudí dostatečně široký ohlas, anebo natrénovat jazyk, kterým se tento diskurs "dělá". O tom, že se autoři ve své knize vydali druhou cestou, nesvědčí jen spojení jako "ontologie pojmu 'historický román'", "historie jako esenciální obecnina spojovaná s vizí"nebo, jinde, "více či méně explicitní struktury díla, které zakládají jeho vlastní ontologii a situují je vzhledem k jeho vnitřním i vnějším kontextům"(s. 60). Ještě více jsou tím poznamenána místa, kde se Procházka s Hrbatou pouštějí do interpretace jednotlivých děl - co by si počali bez Derridy a Deleuze, ať už se zrovna jedná o Leibnizovu či Kantovu filozofii, Byronovu Childe Haroldovu pouť nebo Shelleyho imaginaci? Pramení to podle všeho především z chybějícího vlastního postoje obou interpretů k interpretovaným dílům, což také nejvíce prozrazuje střídání slovníku u jednotlivých témat: nepřehledný koncert Derridy či Deleuze zpravidla doznívá, jakmile se autoři dostanou k českým romantikům - v takových chvílích se zničehonic ocitáme v diskursu starého známého pražského strukturalismu. Proč asi?

Právě toto podléhání jazykům různých diskursů - tato absence vlastního postoje - způsobuje (nikoli paradoxně, jak by se snad mohlo zdát), že vniveč přichází i ona snaha, kterou jsme svrchu přivítali, totiž nepojímat romantismus jako jednolitou epochu, probíhající v nekomplikovaném řetězci následků a příčin. V podání Procházky a Hrbaty se z proklamované snahy o "komparativní přístup"(s. 10), o zprostředkování romantického "různohlasí" (s. 15) stává jen hromadění literárněhistorických faktů a jejich interpretací bez ladu a skladu. O nějakém pojetí dané epochy nemůže být řeč. Poznámka autorů v závěru, podle níž se nechtějí "ani teď uchýlit k pouhé sumarizaci výsledků [své] práce", tak není výrazem autorské originality, nýbrž (jak doufám) důsledek vědomí, že sumarizovat sumarizace by bylo přece jenom trochu zvrácené.

A ještě jedna poznámka, než se s úlevou pustíme do druhé knihy o romantismu či přesněji o romantice. Autoři na začátku proklamují, že kniha je "plodem dlouholeté vzájemné spolupráce, k níž patří respektování odlišných přístupů, hledisek a stylů", a proto nebudou "vyznačovat, kdo [...] je autorem té které části textu" (s. 15). Budiž, nebudeme tedy v textu sledovat stopy jednoho či druhého z nich a vystačíme si s podotknutím, že naše výtky vůči práci romanisty Hrbaty a anglisty Procházky přece jenom v hojnější míře patří těm částem, které autoři věnují anglické literatuře, popř. citují z anglických překladů francouzských interpretů.

Zatímco je tedy práce Hrabaty a Procházky spíše kompendiem, kde se při značném vypětí sil dají načerpat ke konkrétním problémům spjatým s obdobím romantismu čtenářské a interpretační podněty bibliografického rázu, Horynova kniha nabízí četbu nejen systematickou, ale nadto také leckdy napínavou. Autor si své téma poměrně úzce, především však jasně vymezil, a to - jak prozrazuje už název - německou ranou romantikou a zejména jejími představiteli spjatými s jenskou univerzitou, Johannem Gottliebem Fichtem, Friedrichem Schlegelem a Friedrichem von Hardenbergem neboli Novalisem. Horyna pronikavou analýzou jejich poetologicko-filozofických koncepcí dokázal postihnout vnitřní dynamiku velmi rychlého myšlenkového vývoje této "školy". Jeho interpretace je přitom tím cennější, že si je její autor vědom pohnutek raných romantiků stejně dobře jako mezí, které z jejich uvažování vycházejí. Je to výkon vykladače, který je pro věc zanícen, ale zároveň zůstává nad ní. Jasnost, ba vtip jeho stylu přitom není jen pouhá omáčka navíc, ale tkví právě v autorových intelektuálních kvalitách, jejichž prostřednictvím se dané látky zmocňuje. Horynovi se tak daří to, oč podle svých slov usilovali Hrbata s Procházkou, aniž by o tom potřeboval čtenáře několikrát explicitně přesvědčovat: i on postupuje - v logice věci - komparatisticky a zprostředkovává "různohlasí". Své komparaci však dokáže dát rámec vlastního výkladu, a tak nezůstává u pouhé juxtapozice faktů a (cizích) stanovisek.

Důležitou součást knihy představuje stostránková čítanka Horynových překladů některých podstatných textů rané romantiky, do níž mj. zařadil Nejstarší program systému německého idealismu přisuzovaný Friedrichu Schellingovi, Schlegelovy fragmenty z Lycea a Athenea a jeho traktát O nesrozumitelnosti, zásadní pro pochopení romantické ironie, Novalisův Traktát o světle či jeho deníkové záznamy a několik dalších podstatných raněromantických textů, mj. od Hölderlina či Schleiermachera.

Jaká je tedy romantika "podle Horyny"? Je především třeba si uvědomit, že německá romantika raného období je v první řadě věcí filozofie. S tím ovšem, že - jak se praví v Nejstarším programu - "Dokud ideje neučiníme estetickými, tj. mytologickými, nemá o ně lid zájem, a naopak, dokud mytologie nebude rozumová, musí se jí filosof vyvarovat. Tak si musí osvícenci a neosvícenci konečně podat ruku [...]." (s. 327) Jak upozorňuje Břetislav Horyna, "romantika nebyla protipólem osvícenství [...], nebyla jeho nepřítelem ani pokusem vrátit se zpět před ně, ale zrodila se z ducha osvícenství a nesla ho v sobě dál. Její znepokojení se netýkalo osvícenství, ale toho, co Schlegel nazýval plytkým osvícenstvím (seichte Aufkklärung) - nedotaženosti osvícenských ideálů, povrchnosti, nových předsudků a nového tmářství, farizejství a účelové racionality, mechanistického obrazu světa, v karteziánském duchu zneužívaného k popření jiných možných obrazů, to vše skrývané pod velkým jménem nové doby a tímto jménem také sankcionované." (s. 202) Horyna sleduje cestu tohoto znepokojení od Kantových Kritik přes Fichtovu analýzu Já, Schlegelovy a Novalisovy koncepty nové mytologie a nového náboženství (do jejichž rámce zasazuje také koncept romantické ironie), až po zrození Novalisova siderického nadčlověka, génia-Astralise, v Jindřichovi z Ofterdingenu. To vše u vědomí toho, že romantika "dokázala zestárnout, aniž by kdy byla dospělá", a že "nedostatek skutečnosti je trvalý deficit romantiky, té skutečnosti, k níž se romantika dokázala pouze nekonečně přibližovat" (s. 210). S klidným svědomím tak může Horyna na závěr poznamenat, že "jsme přivyklí odmítat obraz [zvýraznil JH - o to právě totiž jde, vnímat romantické koncepty v jejich symbolické hodnotě] nadčlověka a děláme to rádi, protože tam, kde je on, je mnoho malých průměrných, ničím nevynikajících, nás" (s. 302).

Ostatně je-li už řeč o závěru, je zajímavé sledovat, jak rozdílně k této části textu přistupuje Horyna ve srovnání s Hrbatou a Procházkou. Tam, kde autoři Romantismu a romantismů vždy znovu bezelstně přiznávají, že žádný závěr nebude, nemá ani Horyna potřebu "shrnovat". Jen se koherentně dostává do bodu, který je logickým vyústěním předchozího výkladu, jeho podstatou, která by bez předchozího nebyla (samo)zřejmá. A tak je i koncipována celá kniha. Nemá "shrnující" závěr prostě proto, že její autor dokáže pro svá východiska najít platné vyústění.

Na samý závěr recenze - a tak trochu už za ním - uveďme na pravou míru dva mylné údaje: Slovník bratří Grimmů, který podle Horyny ještě v roce 1774 neuvádí slovo "astralis", tak ani nemohl činit, neboť začal vznikat až o dobré půlstoletí později. Ve zmíněném roce naopak vyšel první díl Adelungova slovníku, který Horyna zasazuje až "několik let" za Novalisovu smrt.

Nic to však nemění na tom, že nominace Horynovy knihy na cenu Magnesia Litera byla víc než patřičná.

Zdeněk Hrbata, Martin Procházka, Romantismus a romantismy. Pojmy, proudy, kontexty. Praha, Karolinum 2005. Břetislav Horyna, Dějiny rané romantiky. Fichte. Schlegel. Novalis. Praha, Vyšehrad 2005.