Martin Nodl

Glosy historické XXI

Selské baroko a problémy s pamětí

Paměť. Není dnes módnějšího slova mezi historiky. Možná to je tím, že si historici tak rádi nepamatují, a možná i proto, že paměť je sama o sobě konstruktem. S odlivem víry v objektivní poznatelnost minulosti se stále více tlačí do popředí uvažování o někdy více, někdy méně kolektivních obrazech dávných věků, jež ve skutečnosti existují jen a jen v našich představách. Je ale poněkud paradoxní, že ono vztahování se k paměti mnohem více ohledává děje vzdálené než děje včerejší. Jedním z takových témat, jež jsou světem včerejška, a přece silně rezonují v myslích mnoha bývalých sedláků či jejich potomků, kteří sice nikdy netřímali ve svých rukou bič, avšak v jejichž mentálních představách mají pevné místo pojmy jako půda, les, čest, zodpovědnost za druhé, je paměť "kolektivizace". Tímto slovem je zdánlivě neutrálně označován jeden z největších zločinů totalitního režimu, který mnozí z nás jako ovce přijali s hlavou více než sklopenou. Historici se ke kolektivizaci staví veskrze macešsky. Sice dnes již existuje několik regionálních studií, zastřešených hutnou knihou Karla Jecha Soumrak selského stavu 1945- 1960, avšak o dějinách kolektivizace vypovídají popsané strany jen málo. Onen zločin, jenž vedl k rozrušení mezilidských vztahů českého i moravského venkova, a ve svém důsledku i ke zničení občanské společnosti v její selsko-obecní formě, v nich vystupuje především v podobě nařízení, vyhlášek, restrikcí či úředních dokumentů, jež utvářely rámec kolektivizace, dávaly mocenským orgánům nástroje, jak tvrdé selské palice donutit, často opravdu tvrdě a nemilosrdně donutit, aby se vzdaly svobody a s ní i půdy, jež jim byla stejně drahá jako jejich vlastní děti, a aby se staly posledními, kteří v družstvech kydali hnůj a viděli, jak se jejich otcovské dědictví mění v prach a popel. Historici bohužel u nás stále nemají cit a především vnitřní potřebu překročit vidění událostí padesátých let 20. století v makrostrukturách a sestoupit do nejnižších pater, do dějů každodennosti kolektivizace, plné lidských selhání, lidské statečnosti, pokrytectví, pragmatismu či naopak velké slepé víry mnoha kolektivizátorů, oslněných poválečnými propagandistickými hesly a věřících, že vynucená rovnost může stvořit, sama od sebe, bratrství.

Jestliže v něčem naše historiografie tápe, tak je to především ve schopnosti vnímat dějiny po roce 1945, ať v jejich ryze totalitní, či později v normalizační podobě, prizmatem všedního dění, prizmatem pěny dní, již studovat a postihnout je mnohem obtížnější než shromáždit stranické direktivy a statistiky zabavených krav a koní. Selské baroko Jiřího Hájíčka, spíše lyrika než vypravěče příběhů, je v tomto ohledu velkou výzvou. Pregnantně totiž pojmenovává mnohost pamětí, jež dnes v naší společnosti ve vztahu ke kolektivizaci panují: paměť okradených a zničených životů, paměť zlodějů a vykonavatelů drobných zločinů, kteří si jejich dopadu na konkrétní osudy nebyli možná ani vědomi, či paměť těch, kteří vidí již jen autarkně a dotačně fungující zemědělství posledních dvaceti let před rokem 1989, jehož obrazem je především architektonické zohavení českých a moravských vesnic, nemluvě o zničené a vyčerpané půdě, jež čpí chemií a nepřijímá v době velkých dešťů životadárnou vláhu. Hájíček, v dobré víře, učinil z prolínání se různých pamětí přímo detektivní příběh, jímž mnohé tragické osudy jistě jsou, a snažil se najít i cestu smíření. Smíření, jehož dnes, myslím, již není tak úplně třeba, neboť není komu co odpouštět a není komu se omlouvat. Paměť má v jeho vidění mnoho vrstev a mnoho podob, někdy kýčovitých, někdy pevných jak základy starých gruntů. On sám vidí mravní převahu v paměti koncentrované do věty "Nedonutili mne nenávidět". Ono morální vítězství se však stává vítězstvím až z pohledu roku 1989. Jinak je spíše rezignací, ačkoli rezignací vrcholně mravní.

Rok 1989 se však do Hájíčkova pojetí paměti mimoděk promítl i v jiném ohledu. Ti, kteří se naučili nenávidět, dostávají v Selském baroku punc zaslepených, kteří touží po pomstě až za hrob, zneužívají smířlivé a snaží se sami pro sebe na úkor viníků, či kvaziviníků, vydobýt alespoň část ukradeného otcovského dědictví. Hájiček tím myslím reaguje na způsob utváření se paměti kolektivizace v posledním desetiletí, v němž hraje jistou roli závist vůči těm, kteří se restitučně snažili získat majetek předků, aniž by na něm hospodařili a aniž by ho dokázali oživit. Paměť kolektivizace je tak silně kontaminována přítomností, tušením jakéhosi jen chabého oprávnění vrátit běh dějin nazpátek prostřednictvím vrácení majetku, ve skutečnosti však majetku bez duše. Spolu s tím je však ona paměť kontaminována i antropologickými predispozicemi každého, kdo danou paměť konstruuje, což je samozřejmě na paměti nejpřitažlivější (vyjma jejích neurologických souvislostí, jimiž se dnes historici, zdánlivě vedeni puzením interdisciplinarity, tak rádi ohánějí): jiná je paměť lidí se selskými kořeny a jiná je paměť domkářů a chalupníků, protože se z ní v tom druhém případě vytratilo povědomí sociální solidarity, jež na venkově panovala, a v případě prvním povědomí o selském furiantství, jež mohlo být domkářům a chalupníkům toužícím po proniknutí do vyšších sociálních, mnohdy již velmi uzavřených (především kulturně) společenství, zcela proti mysli a vůči němuž se především vnitřně bouřili, aniž by dokázali stvořit kulturu vlastní. Selské baroko je tedy knihou obtížnou, obtížnou pro ty, kdo si sami konstruují paměť kolektivizace. A především pak pro ty, kdo se nemohou smířit s Hájíčkovou smířlivostí a s jeho někdy jen nepatrnými přídechy ve vztahu ke konkrétním podobám paměti, hlavně ve vztahu k jejich projevům v současnosti. Zároveň je ale zcela bez diskuse nejpodnětnější českou knihou, která nastoluje problém mnohosti pamětí. Škoda jen, že dnes nežijeme v šedesátých letech, kdy by pro intelektuální reflexi nepříliš vzdálené minulosti mohl být takovýto román ohromným impulzem, který by rozpohyboval stojaté vody. V dnešní strnulosti a v dnešním bezčasí Selské baroko bohužel spíše jen zapadne. Pro soudobou paměť to ale bude svým způsobem signifikantní, protože se tím možná ještě více obnaží její povrchnost, plochost a jepičí módnost.

Sjezd historiků po sedmi letech a "Ústav paměti národa"

Nic víc než nostalgie. Přelom léta a podzimu roku 1999 byl pro mnohé historiky velmi neklidný. Zdálo se, že se schyluje k něčemu přelomovému, že se deset let po listopadu 1989 mohou rozhoupat klidné hladiny české historiografie. I já si myslel, že uzrál čas, aby se historici začali zamýšlet nad sebou samými, a to nikoli proto, aby došlo k ostrakizacím či k honům na čarodějnice, ale naopak, aby se historie vskutku stala historií a aby, alespoň na pár let, místo politična hrálo prim dějepisno. Znám mnoho historiků, kteří se na "památný" hradecký sjezd těšili, protože si mysleli, že by to mohl být první sjezd vskutku svobodný, nezatížený ještě syrovostí počátku 90. let. Dokonce i já jsem se ve své skepsi na ten sjezd těšil, i když zároveň jsem do poslední chvíle váhal, zda na něm mám vystoupit a zda si tím zkomplikovat život na několik dalších let (ještě při obědě před odpoledním pátečním jednáním jsem velmi váhal). Jedním z rozhodujících impulzů pro mne bylo, že mezi organizátory sjezdu byli krom konjukturalistů i tací, kteří cítili potřebu o problémech debatovat. A i když po mém soudu nevěděli, kam debatu nasměrovat, přesto se rozhodli dát jí prostor'3b že se toho pak na poslední chvíli zalekli a že právě vinou jejich nerozhodnosti vše vyznělo do ztracena a rozplynulo se někde v kuloárech, je věc jiná. Každopádně jsem byl přesvědčen, že žije vize, byť matná, jež rezonuje v myslích těch, jichž jsem si vážil a vážím si doposud.

Po sedmi letech však nepřichází nic víc než zklamání. Nikoli z toho, že se téměř nic nezměnilo a že bych byl puzen přednést v mnoha ohledech referát stejný jako ten hradecký (několika organizátory letošního pardubického sjezdu jsem byl osloven, abych s nějakým referátem vystoupil: buď týkajícím se dnes prý mocné nakladatelsko-ediční praxe, či týkajícím se - vágně formulované - situace v dnešní české historiografii'3b obé jsem však odmítl, protože v tomto konkrétním případě mi připadá zbytečně donquijotské vstupovat do téže řeky, která nikam neplyne), nýbrž z toho důvodu, že po sedmi letech neexistuje na přelomu léta a podzimu žádná konkrétní vize směřování české historiografie. Dokonce i v jednom z průvodních textů k pardubickému sjezdu, jenž se uskuteční 6.- 8. září, to jeden z hlavních organizátorů, Petr Vorel, sám přiznává, když si klade otázku, zda má smysl historické sjezdy organizovat: "Sedm let, které od té doby uplynuly [tzn. od hradeckého sjezdu v roce 1999], je doba dostatečně dlouhá na to, aby poskytla perspektivu k pomyslnému ohlédnutí zpět a k hodnocení. Na druhé straně je možné klást si otázku, zda má v dnešní době vůbec smysl k takové reflexi organizovat celorepublikový sjezd historiků a zda energie do takového akce vložená může přinést odpovídající pozitivní výsledek." Pohled na samotný program sjezdu absenci jakékoli vize odráží v celé její nahotě a bohužel již předem hatí jakoukoli diskusi, protože proč diskutovat o něčem, co není problémem doby? "Dějiny českých zemí v mezinárodních souvislostech", "Výuka dějepisu v současném školském systému a její reforma" jsou cestou nazpátek, do bezčasí. Snad jen "Historie v kontextu ostatních vědních disciplín" je jakýmsi zábleskem budoucnosti, i když kolik mezioborových debat se již vedlo a jaký měly hmatatelný výsledek?

V jednom je situace dnes a situace před sedmi lety podobná, i když jen zdánlivě. I na konci léta roku 1999 se v denním tisku, především na stránkách Lidových novin a Respektu, vířil prach a předsjezdově se debatovalo. Pro mnohé to byl impulz, proč do Hradce Králové jet, či naopak nejet, pro jiné možnost vyzbrojit se argumenty. Vedle věcných problémů - nastolených tehdy v tezovité formě -, jež byly v mnohém reakcí na falešný a demagogický konstrukt negativistického pojetí českých dějin, s kterým účelově před sjezdem přišel Jaroslav Pánek, se vedla i debata o snesitelnosti politické služebnosti historiků, o jejich podbízení se politikům, o patronátu již tehdy zkompromitovaného Miloše Zemana (mimo jiné patronátu zcela fiktivním, na rozdíl například od Polska, kde poslední krakovský sjezd patronoval bývalý prezident KwaPIniewski - a jen pro oživení podotýkám, že krakovský sjezd skončil velkolepou pódiovou diskusí na dvoře Collegia Maius o krakovských místech paměti, zosobněných císařem Františkem Josefem, a následným vystoupením slavného krakovského kabaretu). O cosi podobného, tedy o rozvíření debaty, se i letos pokusily Lidové noviny. Nikoli však s jasnou vizí, nikoli s přímým nastolením témat, nýbrž opakovaným otevřením osobního střetu a neporozumění si mezi Bořivojem Čelovským a Janem Křenem. Snaha pojmout plamenné útoky Bořivoje Čelovského jako český Historikerstreit ale ve skutečnosti vyzněla do ztracena, a to především proto, že bylo na první pohled patrné, že v ní rozhodující roli nehrají oni dva historici, nýbrž skrytá debata o zřízení či nezřízení "Ústavu paměti národa". Ona instituce, v určité podobě fungující dnes na Slovensku, v Polsku či v Maďarsku, ale ve skutečnosti nemá s pamětí, tedy s konstruováním paměti, o němž jsme mluvili výše, nic společného, protože v českém pojetí se jedná o ryze direktivní, jednou provždy daný výklad minulosti a o redukci dějin let 1945-1989 na dějiny represí, tedy pravý opak toho, co bádání o soudobých dějinách potřebuje. Založení či nezaložení "Ústavu paměti národa" je tedy veskrze politickou záležitostí, o níž nakonec nerozhodnou historici, nýbrž politici. Snaha protlačit dané téma na pardubický sjezd by byla jistě chvályhodná, kdyby ale byla přímá a kdyby nebyla halena do Historikerstreitu po česku, nešťastně personifikovaného Křenem a Čelovským. Debata na dané téma by byla na velkém fóru jistě potřebná (možná k ní dojde jinde), protože má několik rovin: nejen politickou, ale rovněž archivní, metodologickou (je velmi závislá na úrovni bádání o Zeitgeschichte) a rovněž komparativní, protože dnešní situace, reprezentovaná v pozitivní rovině situací na Slovensku a v negativní rovině karikaturou "práva a spravedlnosti" v Polsku, ukazuje, jaká úskalí ze zřízení "Ústavu paměti národa" plynou.

V mnoha ohledech silné volání po vyrovnání se s minulostí - především tedy vyrovnání se s minulostí zosobněnou státní bezpečností, a to jak v podobě jejích mocenských složek, tak jí sloužících agentů - do jisté míry odráží skutečnost, že od hradeckého sjezdu na dané téma uvízla debata na mělčině. S vědomím toho je ale po mém soudu více než paradoxní, jak vyhraněně ideologický nádech ona debata dnes nabývá a jak je nebezpečné přenášet ji do prostředí, jež by chtělo dějiny jednou provždy, nejlépe direktivně formou zákonů vyřešit a popsat. Motory "Ústavu paměti národa" tak mají opět paradoxně velmi blízko k těm historiků, kteří prosazovali "kanonizaci" prezidenta Beneše, ostrakizaci negativistického pojetí dějin či státem financované a státu služebné Rozumění dějinám. Po mém soudu je tedy velká škoda, že problém "Ústavu paměti národa" nebyl v dané konstelaci nastolen zcela otevřeně, a že tedy na pardubickém sjezdu nebude, jak se zdá, nijak rezonovat. "Paměť národa" by si to jistě zasloužila. To by ale dnes historici museli přicházet vůbec s nějakými vizemi. A možná právě v tom, že vize dnes historiky povětšinou obloukem míjejí, tkví bezčasí naší prázdné doby.