Martin C. Putna

Zápisník XX: O současném marxismu v západní kultuře...

V minulém Zápisníku nadhodili jsme tezi, že v jádru současné morální a intelektuální krize literárních a obecně humanitních věd tkví nevyrovnání s marxismem, "přesvědčení, že intelektuál má bezmála MORÁLNÍ POVINNOST 'dekonstruovat', to jest ve skutečnosti destruovat, napadat a převracet starý evropský a americký, křesťanský a židovský, řecký a římský svět, jeho víru v kontinuitu a řád, jeho jednotnou kulturní historii. [...] Tato literární věda užívá jistě velmi sofistikovaných metod výkladu literárních a kulturních textů - ale v jejich jádru je vždy stejný, prostičký a kulturně sebevražedný marxistický mýtus o obcházející společenské revoluci." Tentokrát nabídneme několik čerstvých filmových a čtenářských zážitků, které tuto tezi stvrzují, rozvíjejí nebo problematizují.

Doklady vědomého nebo podvědomého přesvědčení o tom, že "revoluce je nutná", nebo přinejmenším že revoluce je za každých okolností lepší než reakce, můžeme najít snadno i v kině, jakmile narazíme na film jen poněkud "angažovaný". Třeba takové Motocyklové deníky režiséra Waltera Sallese. Mládí Che Guevary. Řeklo by se - pozoruhodné, horké, nesnadné téma. Čekalo by se - jak se s touto problematickou osobností film vypořádá?

Ale film se s ničím nehodlá vypořádávat. Film hodlá slavit. Příběh o tom, jak mladý Ernesto Guevara, synek z dobré rodiny, poznává na motorce svět Jižní Ameriky a přesvědčuje se, že bohatí jsou zlí a studení, kdežto chudí jsou dobrosrdeční a utištění. Jeho řešení - musí přijít revoluce. To je přece jasné. Jihoamerické krajiny, kterými motorka projíždí, jsou impozantní, pečlivě vybraní "chudí" jsou dekorativně dojemní (třeba taková mladá žena horníkova, která s planoucím zrakem praví Guevarovi u planoucího nočního ohně: Jsme komunisti. Proto nás vyhnali. Ale my věříme! - a tak dále) - a hlavně Guevara sám je krásný a svůdný. Jak by nebyl svůdný, když ho hraje Gael García Bernal, mladistvý idol hispanofonní kinematografie. A na ty "dechberoucí scenérie" (jak dí známé klišé), na ty čisté trpící chudé a na tu hezkou tvářičku Gaela Garcíi Bernala režisér SVÁDÍ publikum, aby mu uvěřilo, že svět je opravdu rozvržen tak jednoznačně a že Guevarovo řešení, revoluce, je opravdu jediné možné.

(A jen aby nedošlo k nedorozumění: Nikdo nepopírá, že Latinská Amerika byla a je světem ostrých sociálních kontrastů, na které v Evropě už dávno nejsme zvyklí. Troufáme si však popírat - na základě zkušenosti z našeho vlastního kontinentu -, že se chudým doopravdy a natrvalo pomůže tím, že budou bohatí okradeni o majetek a posláni do dolů.)

Co více: Guevara není jen tak prostě svůdný. Život Guevarův je vědomě a cíleně zobrazován podle kristologického modelu. Guevara si uvědomuje své poslání, Guevara je jat soucitem s trpícími, Guevara říká všem neochvějně pravdu do očí, Guevara je andělsky cudný (v efektním kontrastu k jeho satyrskému průvodci, tomuto "Petru" tohoto "Krista"), Guevara podává ruku malomocným (doslova!), Guevara se vrhá do proudu veletoku a prochází tak "tím druhým" křtem, Guevara jde vstříc naplnění svého osudu.

A to naplnění! Guevara odplouvá do budoucnosti a na plátně jde už jen text - kterak se Guevara hrdinně podílel na kubánské revoluci a kterak ho zlotřilá CIA kdesi v Andách chytila a zastřelila. O tom, koho všeho zastřelil nebo nechal zastřelit sám Guevara, samozřejmě ani slovo.

Jedno oko nezůstane suché. Kdo ještě nenosí Guevaru na tričku, ať si takové honem opatří, chce-li se cítit pokrokový a trendy et cetera et cetera. Pak může v tom tričku nejlépe vyrazit na technopárty nebo na demonstraci proti Bushovi. (Mimochodem - kde jsou masové demonstrace "pokrokové" mládeže, když do Evropy dorazí Putin nebo někdo z jemu rovných velkográzlů z Číny...??) Sám sobě tím stoupne v očích a na demonstraci bezpochyby zažije úžasnou atmosféru.

Chudým v Jižní Americe tím ovšem nepomůže ani za mák.

Jakož ani Che Guevara a kdokoli z jeho současných následovníků.

Zatímco Motocyklové deníky jsou bezostyšnou manipulací s dějinami, takový Bertolucciho film Poslední císař je příkladem daleko jemněji projeveného "levého" tíhnutí. Je dalek toho, aby glorifikoval čínské komunisty. Je téměř cele soustředěn na život nešťastného Ajin Goro Pu Ji, který byl ještě jako děťátko ustanoven čínským císařem, jako děťátko jen o málo větší sesazen, pak se nechal Japonci zneužít coby loutkový císař "státu" Mandžukuo, pak byl komunisty zatčen, uvězněn a "převychován" a dožil život jako prostý zahradník v Pekingu. Truchlivý život, hluboká meditace o nepředvídatelnostech osudu lidského i o tragice dějin Číny.

Film se sice snaží být historicky co nejpřesnější (nejmenované autority ve věcech čínských mi během několikerého zhlížení filmu potvrzovaly autentičnost událostí, reálií i všemožných detailů). A přece je tu háček, přece jistá nerovnoměrnost ve vylíčení jednotlivých sil zla, které císařův život ovlivňovaly: Zatímco Japonci jsou zobrazeni jako chladní, krutí a vypočítaví démoni a jejich válečné zločiny zpřítomněny alespoň "v biografu uvnitř biografu", komunisté vlastně nejsou tak strašní. Velitel v koncentračním táboře, který excísaře "převychovává", to "myslí dobře" a se svým vězněm se nakonec téměř spřátelí. Násilí v táboře se jen jednou, nepatrně a pouze verbálně, naznačí. Když pak za kulturní revoluce dojde ke střídání komunistických elit, Rudé gardy pochodují ulicemi a bývalý velitel tábora je veden v průvodu jako představitel nevímejaké úchylky - bývalý císař, nyní zahradník, se ho zastane ("Je to učitel, dobrý učitel!"), je však gardistou odmrštěn. A zase: Žádné zjevné násilí na plátně, jen náznak ("Nechoď tam, je to nebezpečné!").

Absenci násilí je možno pokládat za Bertolucciho režijní strategii (raději si nepředstavujme, co by s toutéž látkou udělal Pasolini, Coppola nebo Mel Gibson!). Anebo také za výsledek jeho vědomé či nevědomé shovívavosti vůči komunismu: Trocha těch táborů na začátku asi být musela, vždyť excísař a ti jeho byli skutečně kolaboranti... A kulturní revoluce byla sice ošklivá, ale však ona se tak nějak sama od sebe zase přehnala...

Je tedy dobré podívat se na Posledního císaře. Ale je nezbytné si k tomu přečíst druhý svazek Černé knihy komunismu (1997, česky 1999).

(Post)marxistické inklinace intelektuálů jistě nejsou nic nového, ale tak, jak se proměňují jejich vnější projevy, je zapotřebí stopovat je stále znovu. Nejde zdaleka jen o intelektuálně bezbranné prosťáčky typu pana Hošťálka ze "společenského občanského dvouměsíčníku" Konec konců (který mi nevímproč stále posílají), jenž se naposledy rozbásnil o Karlu Marxovi ("On, klasik. Klasik sice pro mnohé neatraktivní, pro mnohé nepřijatelný [...] ale na rozdíl od většiny jiných klasiků skutečně stále živý. [...] Když mluví o nevyhnutelné koncentraci kapitálu, o tom, že stát bude jen služebníkem, v lepším případě správcem majetku panující třídy, zdá se, jako by to říkal dnes. Jeho analýza odcizené práce jako zboží není dosud překonána a dlouho ještě nebude." - atd.; Konec konců 3/2006, s. 23). Jde především o rafinovanější formy neomarxismu. Teze minulého Zápisníku dokonale potvrzuje kniha Dvousečná zbraň. Rub a líc americké výjimečnosti (1997, česky 2003), kterou napsal sociolog Seymour Martin Lipset. Rozebíraje téma "vědomí výjimečnosti" jakožto součástí moderní americké identity, přidává ještě rozbor tří "výjimečností uvnitř výjimečnosti": sebe-vědomí výlučnosti amerických černochů, Židů a - intelektuálů.

A právě tato kapitola o intelektuálech nás zajímá. Lipset v ní líčí, jak se na amerických univerzitách "politická korektnost" stala novým náboženstvím a vede k ostrakizaci a terorizaci pedagogů i studentů smýšlejících jinak než levicově, multikulturalisticky et cetera. Pod heslem "politické korektnosti" a pod všemi doktrínami, hlásanými v jejím jménu, pak rozeznává - opět starý marxismus a jeho totalitní tendence. Cituje přitom řadu analýz či postřehů jiných autorů:

"Americké univerzity možná představují jednu z posledních bašt intelektuálního marxismu."

"Je evidentní, že konzervativci jsou jakožto skupina vystaveni v rámci akademické sféry mnohem větší hrozbě vytěsnění či marginalizace než jejich levicoví oponenti včetně těch největších radikálů."

"Mnohé z toho, co je nám dnes nabízeno jako žhavá novinka, představuje ve skutečnosti jen zatuchlou, prostoduchou, manichejskou a imitátorskou variaci oné zdiskreditované nauky z 19. století, která nese jméno 'marxismus'. Ať dnes otevřete prakticky jakékoliv akademické periodikum z oblasti humanitních věd, najdete v něm termíny typu 'kolonizovaná těla', 'hledisko podrobeného subjektu', 'ohromné podzemní krajiny potlačovaného poznání', 'marginalizovaný bližní'; jejich protipólem je pak 'společensky produkované mínění reprezentující [...] dominantní kulturu mužů bílé pleti zastoupenou v hegemonickém kánonu.' Tento žargon, inspirovaný díly francouzského myslitele Michela Foucaulta, halí do nového roucha základní marxistické poučky 19. století. Tyto pravdy přejímají stále nové generace intelektuálů odhodlaných dokázat, že svět, který nás obklopuje, je výtvorem ('společenským konstruktem') skupin, jež jsou u moci, a jejich ideologie ('dominantního diskursu') využívané k ovládání všech ostatních ('podvedených obětí')." (S. M. Lipset: Dvousečná zbraň, Praha 2003, s. 194)

Mysl čtenářova maně zalétá na pražskou filozofickou fakultu, odkud před pár týdny jacísi "pokrokoví" mladí lidé zaslali otevřený dopis zpěvačce Anetě Langerové, v němž jí vytýkají, že zazpívala na koncertu proti komunismu, a "vysvětlují" jí, že antikomunismus je stejně nebezpečné společenské zlo jako nacismus. Sic! Ne komunismus, ale antikomunismus je prý zlem rovným nacismu! Tak praví studenti pražské filozofické fakulty roku 2006!

Snažíme se uklidňovat tím, že studenti humanitních věd - a pražské filozofické fakulty zvláště - byli radikální vždycky. Že za první republiky jedni podporovali KSČ a druzí založili Vlajku. A že i my sami, generace roku 1989, jsme bývali velmi radikální v jiném směru. Ale to je omyl. My jsme byli málo radikální v ten čas, kdy bylo bývalo možno s komunismem radikálně vymést.

Ale možná, že i to je iluze.

Když se tedy s marxismem a komunismem nevymetlo, když už na nás znovu leze z české avantgardní i strukturalistické minulosti i z americké a západoevropské postmoderní a poststrukturalistické přítomnosti - co zbývá? Kde je alternativa?

Hledí-li člověk na duchovní dějiny dvacátého století, nachází množství autorů nelevicového, tradicionalistického, často (ne nutně) křesťanského a současně pronikavého ducha, kteří ve své době a ve svém prostředí znamenali intelektuální autoritu a alternativu vůči destruktivní posedlosti levice - namátkou a na přeskáčku: G. K. Chesterton, Georges Bernanos, Jacques Maritain, Julien Green, Christopher Dawson, E. R. Curtius, Johan Huizinga, T. S. Eliot, J. R. R. Tolkien, Theodor Haecker, Romano Guardini, Miguel de Unamuno, José Ortega y Gasset, Nikolaj Berďajev, Friedrich Heer, Marguerite Yourcenarová, Hans Urs von Balthasar, Max Picard, Jean Guitton, Alexandr Solženicyn... V českém měřítku lze vzpomínat kromě katolických integristů, kteří ovšem uměli lépe provokovat a kritizovat než nabízet konzistentní a nehysterickou alternativu, přinejmenším Josefa Pekaře či Arne Nováka; přiznejme, že i Šalda a Černý (jichž se nikdy nepřestanu dovolávat jako svědků proti deifikaci Mukařovského!) začasté podléhali vábničce avantgardy a socialismu.

A dnes? Kde jsou jejich nástupci dnes?

(Kteroužto otázku míníme nejen jako řečnickou, ale i jako výzvu pro čtenáře, jsou-li jací! Kde jsou na mezinárodní scéně křesťanské intelektuální autority dnes??)

Patrick J. Buchanan, bývalý poradce Reaganův a pak sám prezidentský kandidát za Reformní stranu, se cítí být jedním takovým nástupcem. Jeho kniha Smrt Západu (2002, česky 2004) je jednou z nejpozoruhodnějších, ale i nejrozpornějších knih, jež se dotýkají našeho tématu.

Na jedné straně Buchanan jasně a ostře popisuje projevy rozpadu západní (žido)křesťanské společnosti: teror "multikulturalismu", povinné plití na "kulturu bílého muže" a rituální pokání za "viny Západu", dechristianizace společnosti, posedlost všelijakých avantgardistů urážením křesťanství (kdežto všechna ostatní náboženství, pseudonáboženství a protináboženství se těší respektu). Buchanan má naprostou pravdu i v tom, že vidí rostoucí imigraci do západního světa a současně klesající porodnost domácího obyvatelstva jako reálné, fyzické ohrožení Západu: V dohledné době se bílí obyvatelé Západu stanou ve vlastních zemích menšinami, a pak je se Západem veta. Buchanan trefně nachází jednoho z hlavních viníků intelektuálního obratu na Západě ve Frankfurtské škole, zvláště v Lukácsovi, Adornovi a Marcusovi - v těch, kteří pochopili, že "dokud křesťanství a západní kultura, imunitní systém kapitalismu, nebudou vykořeněny z duše západního člověka, marxismus se nemůže zakořenit" (P. J. Buchanan, Smrt Západu, Praha 2004, s. 113), a soustředili se proto na "revoluci" v kultuře. Na Západě nezvítězila politická revoluce  - ale díky jejich vlivu, multiplikovanému právě na amerických univerzitách, zvítězila tato "revoluce" kulturní: Západní student se na západních školách učí nenávidět Západ, křesťanství na prvním místě.

Na druhé straně je Buchananova analýza, mírně řečeno, poněkud zjednodušující, pokud spojuje úbytek porodnosti přímočaře s rozvratem sexuální morálky a tu pak s "veřejnou podporou" homosexuality. Buchanan neúnavně spílá homosexuálům jako bezmála hlavním původcům "smrti Západu" a dokazuje tím něco, co asi nechce: Že extrémní pravice má úplně stejně jako extrémní levice své oblíbené "obětní beránky" - jasně ohraničitelnou skupinu těch, kteří "za všechno mohou": Pro levici jsou to křesťané - pro pravici to bývali před válkou Židé, a že se takové tvrzení po holocaustu příliš nenosí, nahradili je homosexuálové. Druhou stranou mince, která soudu P. J. Buchanana a jeho spřízněnců samozřejmě nahrává, je fakt, že mnozí ideologové, aktivisté a podpůrci homosexuality jsou skutečně tak či onak spřaženi s intelektuální a politickou levicí, a skutečně rádi vykřikují hesla o konci křesťanství a konci rodiny. Že je to jen určitá část (pro)homosexuálního spektra, že například právě v Americe existují takzvaní "homoconi" neboli "homosexuální konzervativci" (o nichž snad někdy příště) - to se Buchananovi do jeho černobílé vize už nehodí.

Nejslabší stránkou Buchananovy analýzy Západu je ta, která má být "pozitivní" - jím nabízená alternativa, totiž vize křesťanské "paralelní kultury", která je ovšem - tak, jak ji Buchanan líčí - kulturou křesťanského fundamentalismu a izolacionismu; vize Ameriky, která se vrátí k víře ve svou vyvolenost a nadřazenost ostatním kulturám a která se ve jménu této víry obrátí do sebe a zády ke světu, včetně zrušení NATO a WTO, stažení všech vojsk a základen, rozmístěných mimo USA, a soustředění na obranu výhradně vlastního území.

V Buchananově rozlomenosti - přesná analýza, pochybné soudy - se ovšem vrací slabina, která se tak často opakovala u křesťanských a/nebo pravicových myslitelů minulosti, včetně výše jmenovaných autorit: V kritice moderního světa jsou nepřekonatelní, v návrzích na řešení naivní, utopičtí a někdy i mírně fašističtí. Chesterton věříval ve svůj "distributismus", Bernanos v Action Française, Berďajev v "nový středověk", Solženicyn v "oteplení Sibiře" a jiní v jiné pošetilosti a pitomosti.

A tak se zdá, že i Buchananova síla a slabost potvrzuje pozorování, že křesťanští a/nebo pravicoví kritikové levicových pošetilostí a pitomostí činí lépe, když mluví o minulosti - o té společné evropské a západní anticko-židovsko-křesťanské minulosti, kterou znají a milují, jejímiž jsou dědici a strážci - a když raději nepředkládají žádné programy pro budoucnost: Budoucnost Západu JE temná a apokalyptický způsob mluvení o ní (navzdory Derridovi!) JE adekvátní, JE křesťanům přiměřený. Buchanan se už názvem své knihy Smrt Západu hlásí do řady moderních apokalyptiků. Vedle Spenglera budiž připomínán i Henri Massis se svou Défense de l`Occident.

Koneckonců, tento křesťanský apokalyptický tón by mohl být českému čtenáři povědomý. Dokonce i čtenáři Souvislostí: Tiskli jsme tu před časem pozdní texty Karla VI. Schwarzenberga i pozdní texty Bohdana Chudoby a ještě před delším časem (v čísle 1/1994) texty Vladimíra Neuwirtha. K nim by mohly být přiřazeny i texty Rio Preisnera (naposledy vyšly jeho eseje, sebrané pod názvem Když myslím na Evropu v Torstu 2003 a 2004). Všechno to jsou texty českých křesťanů, rozházených v exilu po západním světě a pranic z toho světa nenadšených. Čeští exulanti byli oproti Buchananovi v té "výhodě", že neměli nejmenší dosah k politické moci, a nemohli si tudíž na rozdíl od něj činit iluze, že je nějaký "záchranný program" možný.

A přece není nutné končit apokalypticky. Alespoň tentokrát ne. Nenapadá-li nic rozumného a současně reálného politiky ani myslitele - zbývá ještě umění, toto, podle Bohdana Chudoby, "poslední bitevní pole". Filmem jsme začali, filmem skončíme. Matchpoint Woodyho Allena vůbec není o politice, o marxismu či o křesťanství. Hlubinně však souvisí s morálkou, s rozlišováním dobra a zla. Zdánlivě lehké vyprávění o mladém muži, který až příliš lehce přijde k majetku a pohodlnému životu, se posléze mění v (autorem rafinovaně napovězené!) narubypřevrácení Zločinu a trestu: v drama člověka, který se rozhodne k vraždě, protože si jinak svůj zašmodrchaný život neumí vyřešit. Mladý muž má "štěstí", shodou okolností není a už nemůže být odhalen - jde však vstříc "báječnému životu" s vědomím viny a s nejistotou toho, co výčitky svědomí nakonec udělají z jeho "báječného života". Film, který nemoralizuje předem, který je naopak dlouho příjemně "nemravný" - ale který právě proto může vyústit v moralitu vnitřně tak důvěryhodnou a uvěřitelnou. Film, jehož poselstvím se nakonec ukáže přikázání "necizoložit" - protože kdo začal cizoložit a "nemohl si pomoci", skončil jako vrah. Nejhlubší křesťanský - nebo, chceme-li, židovsko-křesťanský - film poslední doby.