POD čAROU • Souvislosti 3/2007


Martin C. Putna / Zápisník XXIV (Nerecenze: Proroctví a apokalypsy, Brněnské metro, Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem, Ba©chanalistica, Víra a výraz)


Martin C. Putna

Zápisník XXIV

Obsahem tohoto Zápisníku budou nerecenze několika knih (a jedné knihy skryté v bookletu), které navzájem vůbec nesouvisejí co do obsahu ani žánru. Souvisejí pouze jednou vnější okolností, totiž že se společně ocitají na poličce knih "k vyřízení" v době, kdy už (zatím duševně) balím do Bostonu.

Soubor Novozákonní apokryfy, který vydává Centrum biblických studií v nakladatelství Vyšehrad a v redakci mého starého přítele Jana A. Duse (od něhož jsem dostal recenzní výtisk), dospěl třetím svazkem Proroctví a apokalypsy do finále. První svazek (Neznámá evangelia) jsem recenzoval v Mladé frontě Dnes 29. srpna 2001 pod názvem Mezi teologií, literaturou a fantasmagorií. O druhém svazku (Příběhy apoštolů) jsme rozprávěli s J. A. Dusem ve vltavském Setkávání. Jako recenze třetího svazku by tedy snad opravdu mohlo stačit konstatování, že celé toto dílo, připravené s nesmírnou pečlivostí a podávající překlady původních textů, doplněné o literárněhistorické úvody a obsáhlé aparáty výkladové i odkazové, prostě musí být součástí knihovny každého českého vzdělance, neboť bez novozákonních apokryfů by evropské kultury nebylo.

Něco se však přece chce dodat. Tak jako apokryfní evangelia předvádějí škálu představ, které si zbožní křesťané pozdního starověku vkládali do postavy samého Ježíše, a vzbuzují tím někdy pohoršení a jindy pobavení; tak jako apokryfní příběhy apoštolské ukazují transformaci žánru antického románu do křesťanského prostředí a vzbuzují tím především pobavení - tak apokryfní apokalypsy dokládají lidovou tvořivost v oboru eschatologickém. A dokládají podivuhodnou věc: Jak je tato tvořivost, při vší očekávané nespoutanosti představ o posledních soudech a/nebo o poutích biblických postav do podsvětí, vlastně velmi... jednotvárná. Hrůzy a tresty, tresty a hrůzy. Ohně a červi, jámy a síra. Za chvíli to, přiznejme si, omrzí. Dokonce i Sibylliny knihy, jejichž překlad je kulturněhistoricky nejvýznamnější součástí tohoto svazku, se ukazují být významnými spíše svým "že", spíše svým vytvořením představy o pohanských věštkyních ohlašujících Krista (kterážto představa pak inspiruje Augustina, Jacopona da Todi i Michelangela) než svým konkrétním obsahem. Ve srovnání s vrcholně středověkými, natož barokními texty o záhrobních věcech, jež se vyznačují nejen barvitostí, ale často i černým humorem, jsou ty raně křesťanské poněkud nudné. To však neznamená, že by nebyly hodny čtení, přinejmenším ze dvou důvodů: Za prvé, ony jsou tou látkou, která v pozdějších staletích dostala formu v Dantově Božské komedii či v jezovitských Písních o čtyřech posledních věcech člověka. Za druhé, lze z nich velmi dobře vyčíst, jaké hříchy pokládali staří křesťané za jak závažné. Přesněji - ne "jaké", ale "čí". Nuže, nejhůře jsou na onom světě trestány... hříchy kněžské.

Nejpodstatnější důvod je však přece jen třetí, mimoliterární a mimohistorický. Důvod spásy duše. O tu jde koneckonců. O to, jak se naučit znovu se bát smrti věčné, zatracení a pekla, kdyžtě na nás tyto prastaré obrazy nepůsobí. Dnešní kazatelé proto raději o pekle nemluví. Každý správný katolický intelektuál dnes výrok "peklo je možná prázdné" suverénně překrucuje na "peklo je docela určitě prázdné".

A co když není?

Knihu Bogdana Trojaka Brněnské metro (Host 2006) dal mi k přečtení můj bratr, kterýžto ji dostal darem od autora. Autora znám osobně také. Z loňského vinobraní. Hrozny, které jsme všichni tři na jeho vinici natrhali, jsem pak šlapal v kádi, zpívaje k tomu svatováclavský chorál. Že tyto informace už líčí podrobnosti, jež překračují povinné nerecenzní přiznávání osobních vazeb na autora (ne)recenzovaného díla? Snad. Jenomže toto dílo je právě korunním důkazem, že osobní vazby jsou tím jediným opravdu podstatným, oč v dnešní literatuře jde. Děj Brněnského metra je zábavný a styl přiměřený předstíranému fantasmagorickému "thrilleru". Ale to vše je jen pomocné, to je jen "vehiculum". Smyslem knihy není nic více a nic méně než podat kolektivní parodický portrét "brněnské bohémy" - a ten ocení jen takový čtenář, který dotyčné literáty osobně zná. Jakožto jeden z takových mohu při porovnání literatury s realitou vyjádřit názor, že komickým vrcholem knihy je portrét Jiřího Kuběny, an vjíždí do Brna na triumfální tramvaji, tažené svými polonahými ctiteli; že skvěle jsou trefeni i Pavel Petr a celá zlínská skvadra, i Mirek Balaštík a jiní; že Trojak někdy dokáže podat výstižný portrét i v miniatuře, jako v případě Jiřího Veselského; a že by si snad býval plastičtější (tím neříkám, že uctivější!) zobrazení zasloužil Karel Křepelka a že Martin Pluháček by také býval mohl zavdat příležitost k ještě větší legraci.

Avšak, příznačně: Právě ty postavy, které osobně neznám, připadají mi naprosto mdlé a nevtipné. Je to tedy opravdu osobní zkušenost, která tento text otevírá. Jak se čte bez ní - bez vědomí, kdo je Kuběna a Pavel Petr a Balaštík a ti všichni -, to nejsem schopen posoudit. Snad může text vzbudit touhu některé z těchto osob poznat. Snad tedy může "fungovat" i v opačném směru.

Bylo by se možné tázat, jakou hodnotu má text "sám o sobě", bez vazby na reálnou literátskou komunitu. Ale taková otázka míjela by se s intencí textu. Brněnské metro je čistým případem literatury, která tvoří a upevňuje komunitu. A to je v dnešní době, plné zbytečných a nicotných "textů o sobě", jedna z nejvyšších možných hodnot.

Knihu Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (Vyšehrad 2006) mi dal její autor Bohumil Svoboda, se kterým se v dobrém znám ze spolupráce nad (doufaným) vydáváním děl Bohdana Chudoby, letmo pak ještě z doby zakládání Křesťanské akademie. Nejde o dílo badatelské - autor sám v úvodu praví, že čerpal především z prací již publikovaných -, ale spíš populárně biografické či v dobrém slova smyslu žurnalistické. Smyslem knihy je podle autora znovuzpřítomnit kardinálovu osobnost, na kterou se pozapomíná. A vskutku, při četbě nemohl jsem nezačít vzpomínat na těch několik euforických let, které jsem coby juvenilní katolický aktivista prožil s pocitem, že nade vší ubohostí církve v pozdně komunistické době se tyčí kardinál coby živoucí ikona a že, byť jsou různí faráři paxteriérští a všelijak jinak podivní, kardinál je přece jen "náš".

Ale přece bych definici toho, co je smyslem této knihy, poněkud posunul. Smyslem je právě osobní svědectví, které podává konkrétní autor, který se s kardinálem dlouze a dosti úzce znal, který k němu během husákovského dvacetiletí měl legální přístup coby novinář trpěných lidoveckých tiskovin - a který s ním tudíž sdílel stejný kříž neustálého lavírování mezi přeúzkými mantinely, které i "povolenému" kardinálovi, i "povolenému" lidoveckému novináři kladl husákovský režim. Bohumil Svoboda nazval kardinálovo počínání "zápasem". Ano - avšak byl to zápas, který měl někdy podobu hry myši s kočkou, někdy podobu hry na hluchého, někdy podobu jiných, ještě neveselejších a pro dnešní dobu už vůbec nepředstavitelně trapných her.

Autor byl ve své profesi a ve svém stranictví nucen hrát podobné hry. Odtud i jeho snaha vylíčit kardinálovo počínání v co nejpříznivějším, nejjednoznačnějším světle a jeho problematické kroky - zvláště počáteční ostré vystoupení proti Chartě 77 - různě omlouvat. O to větší autorova radost z líčení kardinálova postupného sbližování se s (nejen) katolickým disentem. Překvapivým, ale logickým rubem tohoto přístupu je však autorův výpad proti české emigraci, která kardinála Tomáška kritizovala právě za toto kompromisnictví. Svoboda, který jinak o téměř všech domácích církevních činitelích - kromě vyslovených kolaborantů typu biskupa Vrany - mluví s respektem (mezi úctyhodnými figurami z kardinálova okolí jsou tak zmiňováni i jeden z pozdějších pilířů Wolfovy fakulty Jan Matějka či televizně smutně proslulý "farář z Teplé" Gejza Šidlovský), náhle přechází z vlídně chápavého tónu do zcela odlišné a docela jiné tiskoviny připomínající dikce ("jakýsi kněz jménem Pinďák", "ve filosoficky se tvářících článcích byla šmahem odsuzována celá církevní hierarchie" - s. 127).

Ze své povahy i ze své naštěstí kratší a jednoznačněji (byť juvenilně naivně) "odbojářské" zkušenosti s komunismem mám sklon rozumět spíše stanovisku chartistů, exulantů a jiných "radikálů" než stanovisku těch, kdo se pohybovali v prostoru, kde byl svobodný pohyb téměř vyloučen. Beru proto tuto knihu jako korektiv, jako pohled "z druhé strany". Možná však, že by mnoha jiným jako korektiv posloužila třeba dosud neexistující monografie o Václavu Bendovi. Bohumil Svoboda ostatně sám volá po jejím napsání a dává tím najevo, že ví, že i v moderních českých církevních dějinách, slovy Balthasarovými, "pravda je symfonická".

Michael Pospíšil vydal už osmé album českých barokních písní (a už nevím, jestli jsem toto dostal darem nebo si je koupil; stejně jsem byl předem pozitivně zaujat). Člověk si už tolikrát - zvláště po Masopustu, po Jesličkách a po albu Holana Rovenského - říkal: Lze jít v této snaze o zdnešnění, duchovní prohloubení a zvroucnění, ale současně i o (nakolik to téma toho kterého alba dovoluje) rozjásání, roztančení a rozchechtání barokních písní ještě dál? A Pospíšil vždy ukázal, že ještě lze. Lze - ovšem jedině tak, že se každé další album stává stále rafinovanějším gesamtkunstwerkem. K němu patří vedle samotné hudební nahrávky i Pospíšilův text v bookletu, pohybující se žánrově mezi kulturněhistorickým pojednáním a kázáním (tento booklet sám o sobě povyšuje toto CD mezi knihy!) a jako nezbytná výbava i přiložený sešitek not, podle nichž si posluchač má zpívat. Avšak prvotně se rafinovanost přece jen projevuje ve výběru a podání písní.

Album Hlavou dolů aneb Ba(C)chanalistica je v tomto smyslu novým vrcholem rafinovanosti, a to zvláště ve srovnání se starším, tematicky obdobným, to jest žracím a opileckým Masopustem. Ba(C)chanalistica totiž jednak složitě, i za pomoci střídání zpěvu a recitace, vyvažují původní latinské texty a jejich české překlady (chvála Martinu Svatošovi za věru neklasickofilologickou překladatelskou odvahu a vtipnost - viz verše "jak se blíží noc, pije hrozně moc, mozek nechce poslouchat, neudrží... moc"), jednak z písní různého původu (re)konstruují bakchickou noc, odehrávající se v neidentifikovaném, ale zřetelně katolickém a zřejmě i klerickém či poloklerickém prostředí. Noc začíná pseudoliturgickým příchodem žebravých studentů a parodickou litanií k Bakchovi. Pokračuje stále se zrychlujícím tempem písní o žraní a chlastání - kdo při nich nemá chuť tančit, je buď hluchý, nebo kalvinista. Vyvrcholí v opileckém blábolení "Huj haj schurimuri bluncus" (i to je zapsáno v jednom barokním sborníčku!) a uzavře se odchodem na kutě, kdyžtě "postele se stelou, kocouři se melou, litají litopejři, strašni při tom vejří". Zatímco předchozí pospíšilovská alba se posluchači většinou vedřela do uší při prvním poslechu, Ba(C)chanalistica se zprvu brání. Zprvu se zdá, že to pospíšilovci se vším pískáním, mečením, chechtáním a všelikým jiným pitvořením už opravdu přehnali. Stojí však za to vytrvat: Celek se trpělivému vyjeví a ze své moci ho potom už jen tak nepustí.

Ba(C)chanalistica jsem shodou okolností začal poslouchat v době, kdy jsme se Stanislavem Zemanem a Alešem Rolečkem natáčeli televizní cyklus o náboženství a o vaření a kdy jsme soustavně řešili (či: s ohledem na televizní načalstvo a jeho "předběžnou opatrnost" byli nuceni řešit) otázku, nakolik se smí veřejně dělat z náboženství švanda. A Michael Pospíšil vychází ve své rozsahem nepatrné, obsahem veliké knize-bookletu těmto úvahám vstříc: "Žádný z Autorů si nedělal Legraci z Pána Boha, ale jen a jen ze sebe sama a nabídl tuto Cestu k radostnému Pokání i nám. Za Nevkus může považovat tyto Hříčky [...] jen ten, kdo sebe sama bere příliš vážně." Odvolává se přitom střídavě na barokní kazatele i na "P. Georgia Reinsberga" a jeho výrok "Dobře hajat, dobře papat, dobře kakat, to jsou základní Předpoklady pro zdravý duchovní Život!".

Však prý taky jednou vznikl mezi nábožnými diváky České televize skandál pro duchovní anekdoty, které na obrazovce vyprávěl... právě dotyčný "P. Georgius Reinsberg".

Asi tito nábožní katolíci špatně hajají, papají a/nebo kakají.

No, ještě že budu v době vysílání onoho duchovně-kulinárního seriálu, jak doufám, bezpečně skryt za Oceánem.

Tomáš Kubíček a Jan Wiendl (ed.): Víra a výraz. Sborník z konference "... Bývalo u mne zotvíráno... " Východiska a perspektivy české křesťanské poezie a prózy 20. století (Brno 2005). Nekonečně složitý název sborníku, který mi zapůjčil Martin Bedřich. Pod ním skryto mnoho krasoduchého tlachání o tom, jestli se smí nebo nesmí říkat "katolická literatura", "křesťanská literatura" či "spirituální literatura", svědčícího, že někteří se prostě s realitou postupu literárněhistorického bádání ještě nesmířili. Ale když jim na termínu "katolická literatura", který lze přitom tak jasně definovat, tak hrozně moc vadí, že jsem to byl v české literatuře já, kdo tuto definici provedl - nechť si aspoň nagooglují heslo "Catholic Novel" či zalistují v katalozích evropských knihoven, když už ne v relevantních knihách samých. Uvidí, že literárněhistorická obec, zejména anglosaská, už se dávno přestala spokojovat s omíláním Greenova bonmotu o "spisovateli, který je katolík".

Vedle těchto směšných debat však sborník obsahuje také řadu velmi dobrých analýz života a díla jednotlivých katolických autorů, které přinášejí KONKRÉTNÍ poznání. Zejména zaslouží ocenění studie Michala Bauera o chování spisovatelského svazu k vězněnému Zahradníčkovi, Mojmíra Trávníčka o "žárlivém" vztahu Ivana Slavíka k Zahradníčkovi, Petra Komendy o paralelách a rozdílech ve vývoji poetiky Halase a Zahradníčka, Radko Šťastného o osobnosti Samuela Vernera, Jana Zatloukala o recepci Jana Čepa ve Francii.

Co je však nejbizarnější, jsou pokusy některých adeptů literárních věd aplikovat i na katolické spisovatele ono dnes tak módní postmoderně-poststrukturální diskursově-textuální blábolení. Viktor Šťástka v textu Hledání ďábla - skryté dominanty v poezii Jana Zahradníčka tvrdí, že Zahradníčkův obraz Boha je vlastně dualistický, že vzývá ďábla stejně jako Boha. Když mu pak Petr Osolsobě v diskusi opáčí, že to je naprostý nesmysl, že Zahradníček vnímá zlo velmi přesně v augustinovském smyslu, tedy jako privaci dobra a nikoliv jako rovnocennou duchovní substanci - Viktor Šťástka se brání typickým způsobem: "Domnívám se, že čtu Zahradníčka tak, jak ho čtu. Já nevykládám teologii. Teologií se ve svém koreferátu zabýváte vy, já jsem prostě četl Zahradníčka [...], je to moje čtení a vy ho napadáte z pozice úplně odlišné." (s. 152)

Lépe to už nejde říci! "Já ho čtu, jak ho čtu." To znamená: "Já si můžu říkat, co mě napadne. Neexistují dějiny, reálie, vzdělání, kontexty, tradiční symboly a významy - jsem tu jen já a moje literárněvědné školení, moje 'diskursy', moje 'textuality', moje 'narrativní struktury', moje 'způsoby četby'." Petr Osolsobě na tuto zpupnost odpovídá v případě Viktora Šťástky, že to, co nebohý literární vědec "vyčetl", ze Zahradníčkových textů prostě nelze dokázat bez jejich naprostého překroucení. Petr Osolsobě odpovídá správně - v tomto konkrétním případě. Ale adekvátní a univerzální odpověď zní: "Tak si ho čti doma a vyprávěj o tom slečnám v kavárně. Až budeš o textu a jeho kontextu něco VĚDĚT, vrať se a vyprávěj to nám."

Bohužel, univerzitní učitelé dnešní mainstreamové literární vědy nejenže tento výrok včas neaplikují, ale ještě studenty v tomto neplodném, proti smyslu literární vědy jdoucím počínání podporují.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=655