POD čAROU • Souvislosti 4/2007


Ondřej Hojda / Sádlova stabilitas loci (Jiřího Sádla Prázdná zem)


Ondřej Hojda

Sádlova stabilitas loci

V českých zemích ani při stále rychleji postupující urbanizaci a technizaci neubývá lidí, pro něž je jednou ze základních životních zkušeností krajina, její prožívání a reflexe. Naopak, krajina je v posledních nemnoha letech stále častěji tematizována jak v odborných kruzích, tak ve veřejném prostoru a v alespoň jistém druhu publicistiky. Dokonce se někdy zdá, že slovo krajina je používáno až k přesycení. To by však neměl být důvod pohlížet na zájem o krajinu en bloc jakožto na módní, pomíjivou záležitost.

Krajinná tematika často přivádí autory k mezioborovosti, k vykračování z úzce vymezených odborných rozprav: příkladem za mnohé může být Václav Cílek, autor úctyhodné řady textů zahrnujících různá témata i žánry. Jeho vrstevník, botanik Jiří Sádlo (nar. 1958), nicméně píše jinak: spořeji, ovšem s obdobnou pronikavostí a vtipem a s dechberoucí šíří záběru. Jeho esej Krajina jako interpretovaný text z roku 1993 zřejmě zůstane jedním ze stěžejních příspěvků k promýšlení krajiny u nás. Sádlovy články, ať odborné, či popularizační - publikované například v Analogonu -, vykazují jeden společný rys: do vědcova pojetí tu v různých podobách pronikají prvky mimovědecké, do eseje naopak zase elementy vědy. Letos vydanou útlou knížkou, nazvanou Prázdná zem, však už Sádlo nadobro vstoupil i na pole krásné literatury.

Základní pravidla jsou vymezena prostě: text je koncipován jako deník a je rozdělen do tří částí (Zimní deník, Podzimní deník a Jarní deník). Čtenář tak prochází, veden autorem, "chladnější část roku v příměstském prostoru severovýchodního sektoru Prahy". Je zde tedy uloženo jak časové, tak i prostorové omezení - jak víme, východištěm jsou autorovy domovské Satalice, místo ničím zvlášť zajímavé. Je tedy jaksi předem vyloučena okázalost nebo velkolepost, naopak je nabízena určitá prostota či skromnost - ta ostatně vyplývá i ze způsobu, jakým je text budován. Tvoří jej většinou nedlouhé deníkové záznamy, označené pouze datem a nadpisem, v Podzimním deníku pouze čísly. U dat nicméně není uváděn rok, což má svůj význam - podtrhuje se to, co má v jednotlivých dnech vztah k cyklickému, přírodnímu času, do pozadí ustupuje onen stále někam směřující čas každodenního obstarávání. Jak se píše v Podzimním deníku - "Klíč neprocesuálnímu vnímání podzimu je také v cyklickém vnímání času. Den jako kvalita. To znamená, že nejblíže je mu den, který byl někdy tou dobou loni. Pro dnešek den, kdy jsem šel s chutí piva v puse od polní hospody po cestě směrem k jihu bílým světlem suchého dne." (s. 53) V rámci těchto mantinelů je však uspořádání textu spíše volné; mísí se tu záznamy pozorování přírody, nápady, reflexe. Lépe řečeno, nemísí se, ale působí dojmem určité surové neodlišenosti, která má blíž k přirozenému běhu myšlení. Hlavní roli ovšem hraje pečlivé pozorování krajiny, od drobných detailů (větvičky, špína tekoucí přes silnici) po celky (výhled z Ládví do polabské nížiny). Toto pozorování se jednou až úzkostně drží reálného, druhdy jde o pozorování značně imaginativní - krajina někdy ožije až k zoomorfizaci: "A že bydlím nahoře v Libni, spala opodál stočená, mírně páchnoucí Praha, něco milého se jí as, čubě, zdálo: oháňkou sekala do ztvrdlého sněhu, tuhým ocasem Vysočan, všude bylo zhašeno [... ]." (s. 15) Autor se coby k jedné ze svých inspirací odvolává k fenologii, "tedy mírně již zastaralé vědě o změnách přírody během roku". Současně poukazuje na drobné jednotlivosti: louskání ořechů, vzorce javorových semenáčků na sněhu, barva částí nebe. Vše má svůj zvláštní význam. Když se raduje z ranní jinovatky, píše: "21. 1. [... ] Všechno jinak, to nejsou ty hlohy, břízy, bezinky. Vysoké rákosí. Přitom [jinovatka] neudělala nic, než že pečlivě starostlivě oběhla kontury. Z jinovatky poučení konceptualismu: Opakování triviálního dělá pohádku. I nejhloupější kopie mění svět. Opakování triviálního je zvláštní metafora." (s. 16). A to je možná i klíč k poetice Prázdné země.

Autor sama sebe v textu většinou netematizuje, zůstává omezen na uvozující "šel jsem... ", "viděl jsem... ", "psal jsem... ". Zůstává jakoby v pozadí, ovšemže stále přítomen, způsobem tak trochu blízkým básníkům Dálného východu ve chvílích, kdy píší o přírodě. Sádlův postup se ale ve své stabilitas loci podobá třeba i Josefu Sudkovi, který po léta fotografoval stále stejné, a přece vždy jiné okno svého ateliéru. Není jistě náhoda, že oba dávají přednost zimním a podzimním měsícům. V Sádlových záznamech ostatně také často vyniká pozoruhodně výtvarné vidění: "Přechod od léta k zimě, od malby ke grafice. Říká se: Malíř podzim. A tak je tedy potřeba říci také: Grafik pozdní podzim. Grafik počátek zimy. [... ] Rovnováha sfér: tou měrou, co ubývá listí, roste nebe; je tvarované, barevné, prostranné. Rovnováha vidění: tou měrou, kterou ubývá na podzim malba, roste jeho grafika." (s. 62- 64)

Jazyk Jiřího Sádla v Prázdné zemi osciluje mezi sevřeností, skromností, a až bujarou radostí ze slov a vět. Kontemplativní a meditativní pasáže jsou někdy ozvláštněny, ale často také téměř nabourány neobvyklým archaismem nebo výrazem z vědeckého žargonu či latinským názvem botanickým. Strohé holé věty najednou na jiném místě vystřídá složité souvětí. Čtenář ví, že autor je botanik, ale naprosto se tu nejedná o neobratnost "literárně nevinného" amatéra: jak je brzy patrné, jeho literární vzdělání je značné. Sádlo se opájí možnostmi jazyka - a zároveň cíleně prolíná a konfrontuje jeho různé podoby. Nejlépe v jedné větě. Tak když píše o dvou protikladných aspektech jara, vymezuje svéráznou diferenci: "Jaro je to, co voní omítkou a má v každém ohledu sklon k hyperprodukci chlupů. Vesna je jarní hlad, jarní bída. Prázdná Darwinovská vesna, hubená a žlutá, jde dnes ráno kolem plotu a mrňk! mrňk! louská nahatou kundou o dřevěné tyčky." (s. 32). Jazyk je pak samozřejmě to, co dává citlivému pozorování navíc i rozměr poezie v literárním slova smyslu: "Difuzní hnízda plazmatu, při obzoru jazyky kryoturbací. Nebe a země přivírají oči [... ]." (s. 67) Jiřího Sádla těší nabourávání hranic, provokace, a i při samotném psaní jako by ho tu a tam ponoukal rarach, nutící jej ironií rozrušit dojem nemístné vážnosti. Je věrný svému "diverznímu principu" a dále jej rozvíjí. V tomto smyslu lze číst i závěrečnou, "vysvětlující" Poznámku k metodice, která celou motivaci psaní vykládá jako tři "výzkumné záměry". Další rozměr kniha dostává díky třem latinsky psaným stranám, jež uvozují a zároveň shrnují každý ze tří Deníků. Na jaře jsou tak denní záznamy doplněny o právě rozkvétající rostliny, v zimě zase záznamy nabývají nové poezie pouhým zestručněním a překladem: "Cum luna dilapsa, albaque rotundaque cenat et calicem fernetis ferociter exhibit (pars VII)" - níže pak v autorově vlastním překladu: "S rozpadlým Měsícem, bílým a okrouhlým, stoluje a pohár fernetu nejzuřivěji vylohní." (s. 50)

Škoda jen, že se jinak vcelku úhlednému svazku nedostalo víc péče od nakladatele: právě tyto latinské stránky se kvůli svému bílému textu na šedivém rastru pohybují na hranici čitelnosti. Také podvojnost názvu - Prázdná zem na titulu i v tiráži a Prázdná země na obálce - lze zřejmě přičíst spíše nedůslednosti než rafinované hře významů.

V každém případě je dobré Prázdnou zem číst, třeba i opakovaně. Zájem o krajinu a přírodu vůbec není recentní móda, ale naopak něco velmi starého - ostatně, umění a literatura už to vědí dávno.

Jiří Sádlo, Prázdná zem. Listopadová část roku. Praha - Podlesí, Dauphin 2007.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=683