Jiří Sozanský

Starý Most

Popis místa

Stálo zde několik bloků obytných domů, administrativních budov, několik malých fabrik a ubytoven dělníků z povrchu. Vyřazené nádraží, vagóny, kolejiště, výhybky.

Fragment města trčí na okraji těžební jámy, která ho zvolna pohlcuje. Krajina je neustále v pohybu, kilometry transportérů překreslují povrch a přesouvají neustále tuny hlušiny a uhlí. Velkorypadla neslyšně ukrajují zem, ticho ruší jen železniční vlečka a hukot dopravníků.

Na první pohled celý prostor vyhlíží jako scéna k válečnému filmu. Časem však člověk nejcitelněji vnímá opuštěnost a pustotu místa, opuštěně působí i náhodní chodci. Domy jsou vypleněné, mají proražené zdi, vytrhané okenní rámy, podlahy, dlaždice, zábradlí a vše kovové. V místnostech se povaluji slamníky. Pod vrstvou prachu lze najít předměty denního užívání, jsou takříkajíc posledními věcmi člověka.

Staré město bylo obětováno nutnosti a opuštěno bez velkého zdráhání. Obyvatelé se přesunuli na kopec do panelového města, pokrok a civilizace nabízejí mnoho výhod. Především zde nebylo na vybranou, existujeme jen za určitých podmínek. Patří mezi ně i zdroje energie.

Důvod

Fyzickou likvidací města se přerušila kulturní tradice místa, kterou nenahradí žádné kulturní zařízení. Kulturní vědomí člověka bude asi základem k jeho morálce, ovlivňuje schopnost vnímání. Obejde se člověk bez tradice, bez umění, bez kultury? Jaký je smysl umění, jeho poslání...

Obracíme se s výsledky své činnosti k lidem. Zde však, tváří k totální destrukci se nám vnucují pochybnosti o smysluplnosti uměleckého výkonu. Odpovědnost nás vede nutně k popisu současnosti, jak se nám jeví měřena naší zkušeností.

Forma

Opuštěné město vytvořilo otevřenou přirozenou scénu, kterou připravil sám život. Značně poškozená obydlí v každém detailu vypovídala o životě bývalých obyvatel, hovořila o jejich soukromí stroze a otevřeně. Obraz by zde byl jen částečnou výpovědí, tedy neúplnou pravdou v bezprostředním reagování na danou situaci.

Svou naléhavostí vyzýval prostor k reakci. Náhodné seskupení předmětů vyvolávalo představy o některých životních situacích. Stačilo zde realitu oživit fragmentem figury, aby vznikl příběh. Obydlí určená k zániku, dávno obyvateli opuštěná, naposled ožila fragmentární přítomností sádrového odlitku, který se spojil s okolím a určil děj.

Září 1981

Pět místností, které kdysi sloužily jako kanceláře archeologického ústavu. Od obytných domů se lišily výrazem i obsahem, nakonec i atypičností zařízení. Díky nepoužitelnosti zůstaly celkem zachovalé. Práce se tu vyvíjela bez předchozích připrav. Obsah byl dán účelem prostoru. Vznikl zde environment dodatečně nazvaný Proces - myšleno vývoj některých mezních životních situací. Prostor měl velkou předsíň, všechny místnosti byly průchozí. Každá z nich měla svůj název i obsah: matrika, čekárna, šéf, tribunál, archiv.

Použilo se předmětů nalezených na místě. Přítomnost člověka zde suplovaly malby stínů na zdech, většinou obrysy konkrétní figury, vyplněné černou barvou. Sádrový odlitek se tu uplatnil buď jako reliéf vystupující z malby, nebo fragmentární figura uprostřed děje.

Děj v každé místnosti byl vymezen probíhajícími dráty, které oddělovaly jednotlivé situace a zároveň spojovaly pět místností v jeden celek. Práce na tomto místě trvala deset dní, podmínky a okolnosti si vynutily výraz i formu. Urychlování procesu bylo podmíněno skutečností, že prostor archeologického ústavu byl hojně navštěvován; nacházel se totiž na trase dělníků z ubytoven, směrem k povrchové těžbě. Byla to náhodná a přirozená setkání s divákem, který šel za konkrétním cílem své profese a nikoli za uměním. Je dobrou zkušeností, že obavy z průběžné devastace se ukázaly neopodstatněné. Během práce nedošlo k žádnému projevu vandalismu, který je zde jinak běžný vzhledem k celkové destrukci místa.

Povětrnostní podmínky, voda a prach změnily podobu vytvořených objektů, takže ty se přímo spojily s prostředím a začaly sdílet jeho úděl.

Červenec 1982

Neustálý pohyb a změny, které působí povrchová těžba, nutí k novým reakcím. Poslední obydlí se rychle mění v hromadu sutě. Tentokrát se prostorem k další činnosti stalo nádraží. Uprostřed odstřelených nádražních budov zůstal stát nevelký objekt, sloužící svými čtyřmi místnostmi jako skladiště nástrojů. Toto místo bylo pro svou dispozici vytipováno k možnému zpracování v zimě 1982.

Shodou okolností zůstalo skladiště zachováno, ačkoliv veškeré přilehlé budovy byly odstraněny. Základním motivem se zde stal únik z krajiny a její opouštění. Dosavadní prostředky, železo, sádra, odlitky dostaly zde s ohledem na naprosto zdevastované okolí pevnější formu v podobě padajících figur. Nezastřešenými místnostmi mířily unikající figury přímo do oblohy. Železné žebříky se sádrovými figurami, vysunuté ze dvou místností, tvořily optickou dominantu místa. Kontrast vytváří živý člověk, nahá figura pohybující se rovněž směrem vzhůru.

Září 1982

Z města zbývá již poslední ulice, složená ze dvou bloků třípatrových domů. Je to finále fyzické existence města, skutečný a neodvratný konec. Domy jako by volaly o pomoc řadou oken, většinou vytlučených. Situace vyvolává pocit panického strachu a úzkosti. Střed jednoho z bloků, šest oken v posledním patře jsou zaplněny reliéfy a asamblážemi z odlitků rukou a nohou a nalezených předmětů. Odlitky trčí z oken ven, jako by již neexistující obyvatelé chtěli v panice na poslední chvíli opustit své město. To je však dávno opuštěno a kromě této ulice a několika odlitků lidského těla nic nebrání blížící se povrchové těžbě.

Most 81/82, vydala Jazzová sekce, 1982.