POD čAROU • Souvislosti 2/2009


Martin Nodl / Glosy historické XXXII (Dnešní Akademie a Odkaz Josefa Hlávky, Brigitské traktáty Matouše z Krakova)


Martin Nodl

Glosy historické XXXII

Dnešní Akademie a Odkaz

Josefa Hlávky

Psát v čase, kdy se nad Akademií honí hromy a blesky a kdy je její budoucnost nejistá (ostatně v hlavách mnoha mudrlantů, lhostejno, zda zahřívajících lavice Rady vlády pro vědu a výzkum, či lačnících po akademických stolech, žaluziích, židlích, fixách či sešívačkách, se rojí i myšlenky na úplný zánik Akademie), je vskutku nebezpečné. Nerad bych totiž byl prorokem. Stačí mi loňská zkušenost, kdy jsem napsal pro dnes již zaniklý akademický časopisu Národní 3 (na rozdíl od Akademie však tento časopis postrádal smysl hned od počátku a byl bohužel smutným dokladem ne zrovna promyšleného a efektivního využívání peněz) příběh fiktivní budoucnosti historických ústavů, akademických i univerzitních, mávnutím proutku na zkoušku zrušených s ideou "uvidíme, zda si toho někdo všimne". První, co mne tenkrát zarazilo, byla skutečnost, že v redakci časopisu chtěli kurzivou oddělit, co je realita a co fikce. Druhá reakce pak byla ještě horší: jeden přírodovědec se totiž jednoho univerzitního profesora po přečtení dotazoval, zda rada vlády vážně historická pracoviště zrušila. Vůbec mu pak přitom nepřišlo na mysl brát zřetel na "poselství" této úvahy, jehož podstatou bylo vyzdvižení pozitivních ostrůvků deviace, jež navzdory akademickým a univerzitním šimlům, byrokracii a nepromyšlenému bodování, které nebere sebemenší zřetel na kvalitu vědy a publikovaných textů, přinášejí poznatky a interpretace, jež posouvají stávající horizont poznání (ano, právě to je VĚDA).

Dnes mne však zaráží jiná skutečnost '2d že jsou mnozí akademici nově nastalou situací udiveni. Signály posledního roku totiž dávaly tušit, že se vše ubírá cestou, která vede do pekel.

Prvním, zcela jasným impulzem bylo vyhlášení "soutěže" o zařazení odborných časopisů do indexu recenzovaných, bodovaných periodik. Idea dobrá, ve skutečnosti, jak se po úpěnlivém vyplňování dotazníků všemi časopiseckými redakcemi ukázalo, zcela formalistní, opět bez jakéhokoli zřetele ke kvalitě. Na onen index se totiž dostala i ta nejobskurnější periodika, včetně věstníků, ročenek a letákových brožurek typu "časopisu" Maso.

Druhým zřetelně negativním impulzem bylo vyhlášení bodovacího systému oceňování vědecké práce, v němž dostaly na frak nejen humanitní vědy, ale ve svém důsledku i všichni, kdo nepřicházejí s vynálezy či patenty, bez ohledu na to, zda mají aplikovatelný přínos. A už jenom nepoměr mezi odbornou monografii, lhostejno, zda vydanou česky či ve světovém jazyce, a libovolně rozsáhlým článkem v impaktovaném časopisu, byl natolik zarážející, že ne až dnes, ale právě již tehdy začalo docházet "k vraždě české vědy". (Možná se ale mýlím, možná čtyři články o sekané, jitrnicích či ovaru vydají za čtyřsetstránkovou monografii o marxistickém revizionismu, za třísvazkovou knihu o husitské revoluci či za tisícistránkové dějiny střední Evropy v 19. a 20. století, psané mnoho let na základě celoživotního bádání.)

Třetím hřebíčkem do rakve bylo tiché, samovolné zrušení Grantové agentury AV ČR, kdy Akademie uvěřila slibům jednotlivých ministerstev, že zruší své rezortní agentury, a pak samojediná podřízla větev svému vlastnímu grantovému systému, jenž sice rozděloval málo peněz, avšak s o to větší průhledností a vždy se snahou rozlišovat mezi kvalitní vědou a předstíranou pavědou.

Nikdo z nás bohužel nedokázal dostatečně naslouchat těmto dnes již tak zřetelným impulzům (a jistě jich bylo i více), nikdo je nedokázal brát zcela vážně a nikdo neviděl, kam ve svých důsledcích povedou. Do ulic, i když zatím jen s nádechem recese, pak vědce-akademiky musel vyhnat až de facto ani příliš nezastíraný "tunel", v němž nejde o vědu, v němž nejde o kvalitu, nýbrž o ještě větší zneprůhlednění financování a propálení milionů korun v nenasytném, zaklínavě označovaném "aplikovaném výzkumu". Dnes, poslední červencový den, se zdá, že se "vraždu vědy" podařilo na chvíli oddálit. (Otázkou však zůstává, zda ne jen formou prozatímního nevykonání trestu smrti, jenž byl po vzoru mnoha amerických států časově neohraničeně odložen, a neví se, kdy dojde k naplnění již vyřčeného rozsudku, přičemž pět, deset či patnáct let může být ukráceno aplikovaným výzkumem rozvoje elektrických křesel.) V danou chvíli by však akademici rozhodně neměli začít spát na notně zaprášených vavřínech a nastalou situaci by naopak mohli využít k nyní již praktickým úvahám o vnitřní, na státních úřednících nezávislé reformě Akademie věd.

Mohli by se znovu začít bavit (ale

nejen se bavit) o vzniku Akademické univerzity jako prestižní a elitní konkurenci kamenných univerzit, o jediném možném kritériu, tedy o kvalitativních aspektech výzkumů, o důsledcích principu létajících profesorů a stejně tak i o hledání vyváženého vztahu mezi měkkými a tvrdými vědami.

Při všech těchto úvahách, stejně jako při volání po zrušení Akademie, by možná stálo za to podívat se do akademické minulosti. Vodítkem by v tom mohla být kniha Jiřího Pokorného Odkaz Josefa Hlávky. Autor v ní na příkladě České akademie a Národohospodářského ústavu ukazuje, jak nesnadné byly cesty vzniku akademických institucí na konci 19. století. Ti, kdo tak snadno škrtají peníze, a chtěli by ještě mnohem víc, by si totiž mohli při čtení Pokorného knihy uvědomit, jak nesnadné je cosi založit, jak nesnadné je cosi ve společnosti (byť pro ni prospěšného) prosadit a jak nesnadné je uvádět velké myšlenky v každodenní život. Paradoxní je, že v počátcích Akademie možná tkví i jisté napětí mezi měkkými a tvrdými vědami. V duchu povznesení české národní společnosti, o něž šlo Hlávkovi a s ním spřízněným osobám především, se totiž na přední místo v Akademii dostali humanitní vědci a udrželi si ho po celé období první republiky. Jistě to bylo podmíněno skutečností, že základem české společnosti bylo Bildungsbürgertum, i když samozřejmě bez ekonomicky aktivních jedinců, schopných riskovat, by se veškerá vzdělanost možná snadno a rychle rozptýlila v kulturně svébytném německém světě.

Ostatně ke gründerům patřil sám Hlávka. Na rozdíl od závratně zbohatnuvších podnikatelů naší doby však Hlávka v sobě probudil mecenášského ducha, jehož podstatou nebyla reklama, nýbrž služba pro společnost jako celek. Jistě, vůči tomu se dá namítnout, že Hlávka ke svému mecenášství dospěl pod vlivem fyzické nemoci a jistou roli mohla sehrát i skutečnost, že neměl děti. To však nic nemění na skutečnosti, že sám svým činem podnítil velkolepou akci, jež vyústila ve vznik České akademie, v systematické financování české vědy prostřednictvím Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, a podnítila i mecenášské chování v českých podnikatelských kruzích, jež začaly svými prostředky rozvoj české vědy, a tudíž i české společnosti soustavně podporovat.

Pokorného kniha je tedy příběhem o velkém mecenášství, o mecenášství s národní ideou, o mecenášství, jež rozhodně není slepé a jež po obdarovaných požaduje, aby skládali účty. Nic z toho se v české polistopadové společnosti neuplatnilo, možná i proto, že privatizace bez ohledu na čistotu peněz, bez zpětných zrcátek, po nikom z via legis - či spíše v rámci chatrného práva - zbohatnuvších nechtěla, aby za své činy skládali účty a nesli za ně plnou zodpovědnost (ne právní, ale společenskou).

Sám Hlávka ale rovněž chtěl, aby nad rozvojem vědy přebral jistou záštitu stát. A přes značné problémy se mu to už za Rakousko-Uherska podařilo. A nutno říci, že první Československá republika si to dokonce vzala za své. Dnešní stát naopak nad skutečnou vědou začíná ohrnovat nos, samo slovo věda si začíná vykládat ryze technicistním a prakticistním způsobem, a to bez ohledu na to, že se napříč celým politickým spektrem politici dnes zosobňující stát ohánějí českými národními zájmy a českou identitou, ohrožovanou prý, tu více, tu méně, sjednocenou Evropou. Kdo jiný než věda, a samozřejmě i kultura, ale může zaručit české společnosti uchování oné svébytné, kulturní identity. A nutno říci, že prim v tomto ohledu hrají a snad i budou nadále hrát vědy humanitní, jež i přes interdisciplinaritu a komparativní přístup v sobě mají neoddělitelně zakomponován národní rámec. Čeští historici, archeologové či uměnovědci totiž píší své knihy především pro české čtenáře, české studenty a české vzdělance. (Ostatně psát je pro jejich nečeské protějšky je dosti obtížné, protože v České republice na rozdíl od našich polských či maďarských sousedů neexistuje promyšlená a štědrá politika, zaměřená na podporu vydávání české odborné literatury v zahraničí.)

A přesně o ně šlo při založení České akademie i Hlávkovi! Přesně na ně myslel, když celý svůj velkolepý český i vídeňský majetek odkázal české vědě a české společnosti, jež ho popravdě řečeno dokázala především během první republiky dosti smysluplně využívat, a tedy i společensky rozmnožovat. "Vraždit" dnes českou vědu tedy znamená hodit za hlavu i celou českou minulost, zlomit hůl nad českou identitou a rozpustit českou kulturu, do níž česká věda chválabohu nepochybně ještě patří, v šedi průměrnosti a technicistní bezhodnotovosti. Škoda jen, že ti, kdo tak snadno škrtají miliony, aniž by sami kdy cokoli vybudovali, nemají tu odvahu přiznat, kam že to chtějí českou společnost zavést. I když nebuďme k nim tak přísní, možná jsou mezi nimi i tací, kteří vskutku nevědí, co činí, anebo to prostě jen vědět nechtějí, neboť žijí jen teď a tady bez vztahu k české minulosti a k české budoucnosti. Obojí je však smutné, a to i pro moji generaci, jež má kvůli zlomenému dospívání za normalizace s českou identitou svůj vlastní a velký problém a neustále se s ní potýká a klade si otázky ohledně hodnot, hodnotových kritérií a osobní odpovědnosti.

Jiří Pokorný, Odkaz Josefa Hlávky. Praha, Academia 2008.

Brigitské traktáty Matouše z Krakova

Mají mít edice úvod? Vždycky jsem si myslel, že ano. Jenže vydání dvou spisů pražského univerzitního mistra, věhlasného teologa a ještě věhlasnějšího kritika praktik a způsobu života pozdně středověké církve Matouše z Krakova mne nutí k zamyšlení v úplně opačném gardu. Samotné ediční zpřístupnění Matoušovy Propozice ke svatořečení svaté Brigity Švédské, jež vznikla v souvislosti s připravovanou kanonizací této mystičky, která se svými christologickými vizemi pokoušela přimět papeže k návratu do věčného města, je velmi kvalitní a není mu možné cokoli vytknout. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Matoušovo místo v Brigitině kanonizaci, jež měla svůj dobově-politický kontext, není nijak význačné a Matouš rozhodně nepatří mezi hlavní muže, kteří stáli za konečnými redakcemi jejích vizí a systematicky pracovali na její beatifikaci.

Druhý text, zpřístupněný Drahomírou Breedveld-Baránkovou, je již poněkud komplikovanější. Jedná se totiž o Matoušovy výpisky z Brigitiných vidění, v některých rukopisech označené jako De passione Christi, tedy o výpisky, které pouze věrně tlumočí originální znění vidění, jež jsou dnes ale k dispozici ve výtečných kritických vydáních. Autorka to nijak nepopírá a v poznámkovém aparátu eviduje, z kterých knih vidění Matouš úryvky opsal. Samostatné vydání "Matoušova textu" je tím ale po mém soudu poněkud zpochybněno. Jediným odůvodněním této sekundární edice textu, k němuž Matouš nepřipojil žádné komentáře a jež mu mohl sloužit možná jako poklad při kazatelské činnosti, by mohl být jistý vztah k recepci Brigitiných vidění v Českém království konce 14. století a k šíření těchto vizí v prostředí reformně naladěných duchovních a laiků.

Právě zde však tkví kardinální problém edice "brigitských traktátů". Editorka totiž ve svém zdánlivě obsáhlém, zbytečně do angličtiny přeloženém úvodu nevzala vůbec v potaz nejnovější práci Pavlíny Rychterové věnovanou recepci Brigitiných vidění v českém prostředí. Je to o to zarážející, že její německy psaná monografie Die Offenbarungen der heiligen Brigitta von Schweden. Eine Untersuchung zur alttschechische Übersetzung des Thomas von Štitne (um 1330- um 1409) vyšla v nakladatelství Böhlau již v roce 2004. Vše, co Breedveld-Baránková píše o propagaci Brigitina kultu v Čechách, je tedy zcela antikvováno. To samé však bohužel platí i o úvodním pojednání o Matoušovi z Krakova. Ani v jeho případě Breedveld-Baránková neregistruje nejnovější literaturu, nezná jak zásadní práce polské Krzysztofa Ożóga, tak především poslední monografické zpracování od Matthiase Nudinga Matthäus von Krakau. Theologe, Politiker, Kirchenreformer in Krakau, Prag und Heidelberg zur Zeit des Großen Abendländischen Schismas, jež vyšlo již v roce 2007 v nakladatelství Mohr Siebeck

a i u nás již bylo recenzováno. Místo toho se editorka nesmyslně odvolává na bezcennou, stručňoučkou kompilaci M. Danyse Master Matthew of Cracow. Na jejím základě líčí zcela zkreslený obraz Matoušova pražského, ale i heidelberského působení, čímž bohužel snižuje i své pojednání o Matoušově podílu na Brigitině kanonizaci. Ostatně téměř nikde nepřesahuje autorčina znalost odborné literatury rok 2000. Nejtristněji pak tato skutečnost působí v případě, kdy autorka ani neregistruje Undhagenovu kritickou edici druhé knihy Brigitiných zjevení, vyšlou v roce 2001. Vše tedy nasvědčuje tomu, že svůj "úvod" Breedveld-Baránková napsala již někdy na konci 90. let a při dokončení edice se vůbec neobtěžovala začít znovu studovat jak nové edice, tak především novou literaturu, vztahující se jak k Matoušovu životu, tak k recepci Brigitiných zjevení a Brigitina kultu v Čechách. Tato skutečnost bohužel svědčí o editorčině badatelské nepoctivosti a i o recenzním selhání při editorské přípravě sedmého svazku jinak neoddiskutovatelně přínosné edice Fontes Latini Bohemorum. V daném případě by tak bylo lepší, kdyby Brigitské traktáty úvod postrádaly, neboť oheň, jejž měly zapálit, s odvoláním se na Štítného citát "nechžť mě had i uškne, já sbierám tyto třiešťky k dobrému ohni", jaksi prohořel naplano.

Mattheus de Cracovia, Tractatus Birgittini - Brigitské traktáty. Praha, Oikoymenh 2008. Edice, překlad, úvodní studie a poznámky Drahomíra Breedveld-Baránková.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=918