Číslo 2/2020 vyšlo 15. září 2020


Esej o básni

Charles Baudelaire: Balkon (přeložil Jaroslav Haasz)
Eva Blinková Pelánová: Lyrika mezi pomíjivostí a ideálem

Kontext

Alena Dvořáková: Noční příběhy zhoubné nenasytnosti (Ke Sběru důkazů Martina MacInnese)
Příběh jednoho rukopisu (přeložila Zuzana Augustová)
Zuzana Augustová: K Fritzi Zornovi a Adolfu Muschgovi
Aleš Roleček: Haec est cymba qua tuti vehimur (K jedné iluminaci v Hitdině kodexu)

Rozhovor

„Na každé věci dělám tak dlouho, až vím, že lépe to nedokážu“ (S Markem Staškem o Sudoměřicích a Bechyni, slečně Fifi, Alfrédu Radokovi, Francii šedesátých let a Edici současné české poezie) (připravil Jan Šulc)
Marek Stašek: „Koruny kaštanů s lepkavými květy“ (básně)

Nova et vetera

Jakub Řehák: Vyjasňování (Básně pro příležitost)
Pavel Novotný: Doádia
Johannes van der Sluis: Dopis mému otci (Sto let poté) (přeložili Silvie Malinovská a Wim Barends)
Radovan Charvát: Sebaldovy eseje
W. G. Sebald: Snové textury (Malá poznámka k Nabokovovi) (přeložil Radovan Charvát)
W. G. Sebald: Monuments musicaux (přeložil Radovan Charvát)

Bagately Jiřího Zizlera

O Dobrém díle Miloše Doležala, Řádu tvaru Tomáše Kubíčka, Poezii ve dvojím ohni Justina Quinna, Krátké básni Zdeňka Volfa a Sádrové hlavě jiné Marie Kateřiny Bolechové

Robert Musil

Martin Pokorný: Once more, without feeling (Editorial)
Karl Corino: „Jednotný byl jen v hloubi“
Adolf Frisé: Vlastní svět
Věda a básnictví (Z Musilových podkladů k nedokončené stati)
„Na čem pracujete?“ Rozhovor R. Musila s Oskarem M. Fontanou
Robert Musil: Dobro v literatuře
Karl Corino: Převracející se vnímání
Wolfdietrich Rasch: Vyslovitelnost a románová forma
„Nejsem stoupencem formálních novot“ (Dopis Roberta Musila Waltheru Petrymu ze 4. března 1931)
„Nemusím Ti nic vykládat“ (Dopis Roberta Musila Johannesu von Alleschovi z 15. března 1931)
„Velkolepý účin!“ (Reklama na druhý díl Muže bez vlastností)
Robert Musil: Expozé druhého svazku
Robert Musil: Pocit a chování (Z konceptů II. dílu)
Robert Musil: Poznámky k nedopsané závěti
Zápisky k politice a literatuře (Z deníků Roberta Musila)
Robert Musil: Náčrty závěru Muže bez vlastností (Koncepty z pozůstalosti)
Adolf Frisé: Román a esej
Martin Pokorný: Intelekt a naivita: pokus o Muže bez vlastností

Čínské bistro Zuzany Li

S Ning Kchenem o malovaných plackách, tibetském pastevci s jačíma očima, strachu pod klenbou v Jižní dlouhé ulici, kruhové ženě, drnkajícím jezeru a solidaritě proti cenzuře

Glosy historické Martina Nodla (LXXV)

O Státě, který zklamal, nacistické kulturní politice v protektorátu, Pražském hradu na cestě ke komunistické utopii a Století Ústavu pro dějiny umění na FF UK

Pod čarou

Jakub Řehák: Za Petrem Králem (4. 9. 1941 – 17. 6. 2020)
Ladislav Nagy: Reprezentativní výbor Eliotovy esejistiky (T. S. Eliota Křesťan – kritik – básník)
Marta Pató: Pevný bod (Pétera Esterházyho Deník se sl. Inivkou)
Martin Bedřich: Prostě ty tři sta let staré texty jenom číst (Bůh mně ústa má otevříti může – Výbor z českých nedělních postil prvních dvou třetin 18. století)
Vratislav Färber: Retúr k Huchelovi a Tučkovi (Petera Huchela Dvanáct nocí a Silnice silnice a Ondřeje Tučka Obrataň a Celou noc velmi silně štěbetalo vodní ptactvo)
Adéla Petruželková: Textologie, svěřenky a bratr (Michaela Špirita Textologie dnes, Jana Hanče Zanechané listy)
Věra Menclová: Česká detektivka se dočkala (Michala Jareše a Pavla Mandyse Dějiny české detektivky)
Zdeněk A. Eminger: O křesťanském zápasu, který trvá (Petra Placáka Křesťanský zápas o českou věc)
Roman Polách: O čem nelze mluvit, tam lze hledat škvíry (Michala Rataje a Jaromíra Typlta Zaškrábnutí)

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 1/2020

Čtyřicet let s Mirkem Kováříkem :

Vzpomínám si na ten den zcela přesně. Bylo mi patnáct let, psalo se jaro roku 1980. První ročník gymnázia na Sladkovského náměstí na Žižkově se chýlil ke konci a my, jeho žáci, jsme byli školou odvedeni na nedalekou žižkovskou radnici na Havlíčkově náměstí, kde jsme měli slavnostně převzít občanské průkazy. Nevěděl jsem tehdy, že na té samé radnici se před lety brali Václav Havel s Olgou Šplíchalovou, a nemohl jsem tušit, že o mnoho let později si tamtéž - coby prezident, kterému v tu chvíli budu edičně připravovat jeho Spisy - bude brát Dášu Veškrnovou.

Radniční místnost byla prostorná, vešlo se nás tam hodně. Vedle proslovů lidí z národního výboru byly součástí předávání i dvě kulturní vložky: bývalý rock`n`rollový zpěvák Pavel Sedláček nám tam s kytarou v ruce zazpíval vpravdě nesnesitelnou píseň "Hu - rá, hu - rá, jsme zpátky z výletu" a poté nám drobný muž menší postavy s delšími vlasy a velmi teatrálním vystupováním s nebývalým patosem zarecitoval jakousi báseň o chlebu. Slovo "ch - l - e - b - a" přitom ve svých ústech tak pateticky zakulacoval, že jsem nevěřil svým uším, a když při znovuvyslovení toho slova rozevíral ruce, jako by jimi v tu chvíli zachycoval bochník padající na něj ze stropu. Tenhle výjev mne tak rozrušil, že jsem se o chvíli později do své občanky podepsal "Šilc" a s tímhle podpisem jsem ji pak u sebe nosil řadu let.

Že se ten muž jmenoval Mirek Kovářík, mi někdo řekl, ale nebylo to pro mne v tu chvíli podstatné. Podstatný byl ten patos a ten bochník chleba.

V té době jsme se spolužáky četli poezii Václava Hraběte. Dvě jeho do té doby vydané knížky veršů byly zcela nesehnatelné, ale holky tu poezii opisovaly na stroji a sešívaly do útlých svazečků. V té poezii ožívalo něco, co jsme sami nezažili a co vonělo neopakovatelnou krásou - šedesátá léta. Mnoho těch veršů jsem znal zpaměti, k některým z nich mi poskytl klíč Vladimír Mišík, který je zhudebnil. Hrabětovu poezii jsme nevnímali jako literaturu. Byly v ní naše vlastní starosti, naše toužení, ale i stesk po něčem, co nám bylo vzato.

Na plakátovací ploše na boční stěně našeho gymnázia jsem tehdy objevil plakát Klubu v Řeznické. A na něm inzerovaný večer poezie Václava Hraběte v podání Mirka Kováříka. Ta dvě jména mi nešla dohromady. Ale Hrabětovo jméno lákalo. Rozhodl jsem se tam jít.

Pořad v Řeznické ulici sestával ze dvou částí. V první recitoval své verše jakýsi čtyřicátník, jehož jméno si nepamatuji. Bylo to strašné, přímo odpudivé. V druhé části večera recitoval Mirek Kovářík v dlouhém pásmu verše Václava Hraběte. Některé jsem znal, jiné ne. Čím déle jsem poslouchal, tím více jsem Kováříkovi věřil - to nebyla pouhá recitace, to bylo ztotožnění se s autorovou poezií, to bylo vyznání lásky básníkovi i době, v níž žil. A co víc - byla to interpretace, která mi umožnila uslyšet a pochopit v těch verších víc, než co jsem v nich nacházel a chápal do té doby. Byl to pro mne velký zážitek - jak z poezie samé, tak z jejího recitátora.

 celý článek