Číslo 4/2019 vyšlo 15. ledna 2020


Esej o básni

Johann Wolfgang Goethe: Dornburg, září 1828
Johannes Anderegg: Vydělení a přechod: ke Goethovu pojetí básnické řeči (přeložil Martin Pokorný)

Kontext

Alena Dvořáková: Fakt šílená (K románu Lucy Ellmannové Ducks, Newburyport)
Josef Hrdlička: Ivan Diviš a odchod z Čech
Aleš Roleček: Usnutí v modré (K ikoně Goluboe uspenie)

Rozhovor

„Největší opus je můj deník“ (Rozhovor s Ivanem Matouškem o tmavomodrých hádcích, veřejných čteních, loutkovém divadle a Homérovi) (připravil Petr Šrámek)

Nova et vetera

Conor O’Callaghan: Živý přenos (přeložil Tomáš Fürstenzeller)
Tomáš Procházka: Malá Paříž
Josef Hrdlička: Zlatý kolovrat
Lukáš Sedláček: „Nemusíš zvedat zrak“
Ondřej Koupil: Květen (Rekompozice Máchova Máje)
„Jako když se hodí kamínek“ (S Ondřejem Koupilem o rekompozici Máchova Máje) (připravil Martin Valášek)

Bagately Jiřího Zizlera

Bagately novoroční o Zdi Marlen Haushofer, Ryšavého Zlatém vidění, Holanově korespondenci, Kroutvorově Poletování jednoho ptáčka a petříčkovské metafyzice Petra Borkovce

Jan Opolský

Jan Opolský: Hlubina bezpečnosti (Z nepublikovaných básní)
Pavel Kostiuk: Enigma Jana Opolského
Peter Butler: Ukázka vypravěčské ironie v próze Jana Opolského
Jan Opolský: Staroch
Mojmír Dostál: Básnivý prozatér (Kratičké zamyšlení nad krátkými prózami)
Jaromír Typlt: Strhující síla povodně
Jaromír Typlt: Mikrogramy Jana Opolského? (Poznámka k rukopisným sešitům)
Opolský obrazově (Anketa: Jan Hísek, Vojtěch Jirásko, František Štorm, Vít Ondráček)
Jaromír Typlt: Ze slují spiritie
Jan Opolský: Z úst media
Jan Opolský: Medium
Ludmila Jetelová: „Může býti jednou velikým“ (Z deníků)
František Krejčí: J. Opolský, Svět smutných
Josef Palivec: „Milý a velmi vážený Mistře…“
Jiří Karásek ze Lvovic: Za básníkem Janem Opolským
Karel Sezima: S Janem Opolským
Jan Čarek: „Básník sám měl i svou druhou, jasnou a veselou tvář…“
František Hampl: Básník z nejskromnějších
Vratislav Färber: večerní (j. opolskému)

Čínské bistro Zuzany Li

O Poslu z Dálného východu, slavné disputaci, tajných strategiích a hlemýždím tempu

Dramaturgické varieté Marty Ljubkové

Přijelo divadlo

Glosy historické Martina Nodla (LXXIII)

O oborových historiích, dějinách české etnografie a Luňákových Učencích

Pod čarou

Eva Jelínková: Kniha velice výjimečná i velice průměrná (Eleny Ferrante Geniální přítelkyně)
Martin Bedřich: Klíč ke čtení alegorií (Cesara Ripy Ikonologie)
Zdeněk A. Eminger: Ticho před bouří (Jiřího Padevěta Dvacet minut na vsi)
Vratislav Färber: Retúr k Aubrechtové a Olšovskému
Jitka Bednářová: Nejsnadnější věcí je mýlit se (Po roce k devadesátinám Milana Suchomela)

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 2/2018

Šlejharova červená země:

Václav Kašpar

Šlejharova červená země

Ti, kdož milují Šlejharovo bolestné dílo, zatouží jistě aspoň jednou v životě poznat prostředí, z něhož vyrostlo. Vědí, jak srostlo s přírodou, opěvanou autorem na nesčetných stránkách a líčenou v nekonečných variantech s tvrdošíjnou zálibou. Příroda ve Šlejharových prózách vystupuje nejen jako stafáž, nýbrž i jako nositelka bolesti i útěchy, a sama trpící, dovolává se soucitu a něhy. S podivuhodnou sugestivností dovedl Šlejhar kreslit zemi, její kyprou, vonící prsť, pole zatížená obilím, lesní interiéry, tišiny, plné záludných stínů, průrvy a rokliny, zalidněné přeludy, odlehlé kouty, kam se uchylují ponížení a zrazení, zátoky smrti - mrtvá ramena řek; s drsnou plastičností narýsoval ve svých knihách ostré podoby podhorských vsí a samot, kde nežijí idyličtí lidé, ale kde se ustavičně zápasí, kde na smrt bojuje dobro se zlem, ďábel s andělem.

Nedávno rozvinula se živá diskuse o české literatuře a jejím duchu a bylo tvrzeno, že v české literatuře není běsů. Ten, kdo to tvrdil, patrně neznal Šlejhara, neboť svět, jejž tento ojedinělý a osamělý básník stvořil ve své duši a svých knihách, je běsy přímo přeplněný. A nejsou to vždycky složití moderní lidé, intelektuálové s rozdrásanými nervy, nýbrž nejprostší venkované a chudáci, drobní vydřiduchové a násilníci, takové drobné vši, tito nositelé běsů.

Nejlépe je Šlejhar vystihl ve svém Vraždění. Dějiště těchto "dokumentů z pobytu na vsi" je pohorská ves Dolní Kalná, kde Šlejhar řadu let hospodařil na statku zděděném po dědovi, kde zažil tragický rozvrat svého manželství a odkud posléze musil odejíti se zbytkem majetku. Tam poznal dokonale své lidi a jejich profily načrtal ostře v několika desítkách próz.

Tento kraj, Dolní Kalná a okolí, Stará Paka, kde se Šlejhar narodil, celý ten úsek podává klíč k básníkově duši. Je to typicky horský kraj a zvláštní útvar, jehož ponurost je dána zejména podivnou červení, jíž je zbarvena země, skály a jež zbarvuje časem i vody řeky Labe, Javorky a Bystřice. Geologové vysvětlují toto zvláštní zbarvení půdy permokarbonem, který zasahuje široký pruh od Rovenska pod Troskami k Železnému Brodu k východu přes Semily, Lomnici nad Popelkou, Novou Paku, Jilemnici, Vrchlabí, Hostinné, k Trutnovu až na hranice, kde souvisí s velkým permským útvarem slezským.

Vědecky je tedy tato červená země vysvětlena. Ale její barva musila nezbytně působiti na utváření duše a básnického charakteru spisovatele rázu Šlejharova. Je to barva, kterou znají všichni, kdož byli na bojišti - barva země prosáklé krví. A zde se zdá člověku, jako by půda byla zbarvena krví nesčetných lidských obětí, nesmírných nějakých hekatomb, jako by stále krvácela utrpením a bolestnými křečemi celého světa. Ať básník vstoupil kamkoli, všude se s ní setkával, pokaždé mluvila k němu podobenstvím krve a smrti. Básníkovo srdce, tištěné vlastním hořem a přejímanými bolestmi ostatních, napájelo se ještě červení země. Proto jeho slovo, prošlé tolikerou výhní, musilo být bolestné, musilo vyjadřovat hrůzu a někdy i nenávist.

Šlejharův kraj tedy podává klíč k této osamělé básnické duši, a kdo ze Šlejharových čtenářů chce proniknout blíže k její podstatě, musí vidět červenou zemi horského kraje. Mnoho se změnilo od Šlejharových dob, moderní autobus doveze poutníka z Nové Paky do Dolní Kalné za malou chvilku. Avšak k lepšímu pochopení a seznání celého údolí, jež na jihu uzavírá Dolní Kalná, je třeba zajet vlakem přes Starou Paku do Kunčic. Od nádraží je vidět na západ dvě selská stavení na vrchu, a k nim vede polní cesta přes Labe, do svahu, podél nich se pak zatáčí vlevo do údolu, a tam za chvíli objeví se bílé štíty selských stavení. Kalná. Horní a Dolní. Tady už začíná červená země. Cesta vede stále vlevo do údolu podél menších lesů. Šel jsem tudy v září, kdy už některé stromy plály v světlé žluti, jiné červenaly. Chudý podhorských kraj. Už cestou jsem viděl malá políčka, na nichž bylo dosud obilí. Schýlené ženy v barevných šátcích sušily len. Udřené kravky těžce táhly do vrchu pluh. A zde lidé dobývali brambory, křivky jejich zad rýsovaly se do jasného podzimního obzoru.

 celý článek