Poezie Ivana Wernische:

Jiří Pelán

Poezie Ivana Wernische

Ivan (Iwan) Wernisch (1942) patří ke generaci, jež stačila vydat své první sbírky ještě v průběhu kulturně stimulujícího období šedesátých let minulého století. Spolu s ním vstoupili na literární scénu například Pavel Šrut, Petr Kabeš, Jiří Pištora, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Miloslav Topinka, Karel Milota, Jan Zábrana, Josef Hanzlík či Jana Štroblová.

Tuto generaci, generaci výrazných individualit, ovšem nespojoval žádný společný program. V jedné glose Pekařovy noční nůše Wernisch výmluvně hovoří o svém údivu, když se v jakési kritické recenzi dočetl, že je básníkem hanzlíkovské generace. Pokud tyto básníky něco spojuje, tak jsou to empirická fakta jejich životů: pro všechny byla zlomovým okamžikem jejich tvůrčích drah sovětská invaze roku 1968 a následná normalizace. Pištora spáchal sebevraždu, Brousek emigroval a všichni ti, kdo zůstali, byli - s různou mírou dočasnosti - umlčeni. Wernisch na plná dvě desetiletí.  celý článek

Račím pohybem (Poetika stáří Bohumily Grögerové):

Šárka Grauová

Račím pohybem

(Poetika stáří Bohumily Grögerové)

Zestárlý muž je zubožené nic,

na holi strašák, ledaže snad v něm

si duše tleská, zpívá, a tím víc

za každý cucek v šatu smrtelném,

ne v škole zpěvu, ale zkoumajíc

památky, v čem byl velkým člověkem.

(W. B. Yeats: Plavba do Byzance1)

Pozdní báseň W. B. Yeatse Plavba do Byzance - do země, která mu ztělesňovala výšiny ducha spolu s váhou přikládanou umění - reflektuje protiklad mládí a stáří, na jehož prahu básník nedlouho před jejím vznikem stanul. Po čase mládí, jež se zde ze zpětné perspektivy jeví jako doba prožívaná v zajetí "hudby smyslů", se důvody k oslavě existence mohou najít i přes groteskní proměny tělesné schránky, jež přináší stáří. V onom "zuboženém nic" a "cucku v šatu smrtelném" si duše při zkoumání minulého může tleskat a zpívat, rozpoznává-li v existenciálně založeném ohlížení smysl a hodnoty, které stojí mimo dosah pomíjivosti a smrti. Máloco vystihuje půvab pozdní poetiky Bohumily Grögerové a její "račí pohyb" tak přesně.  celý článek

„Se svolením jsem prohledal hromadu papírů…“ (K nálezu korespondence):

Robert Pelant

"Se svolením jsem prohledal hromadu papírů... "

(K nálezu korespondence)

Začátkem jara roku 2020 jsem byl po telefonu osloven mladým ženským hlasem, zda bych měl zájem o knihy z pozůstalosti. Odpovědi na obvyklé otázky, jako je rozsah a zaměření knihovny, byly neurčité. Ožil jsem až při zmínce, že knihovna je po prastrýci, který pracoval jako překladatel, jméno jsem nezachytil a znovu se ptát nechtěl, protože jsem měl pocit, že můj zájem slečnu spíš zklamal.

Týž den, už osobně, přiznala, že si chtěla jen ověřit správnost svého rozhodnutí, když na pozítří objednala vyklízecí firmu a kontejner.

Život, ve kterém knihy nehrají žádnou roli, se mi jeví žalostným - přesvědčení, které skrývám - antikvář se bez něj sice neobejde, ale chybět by mu neměla ani slušnost a vděk. Vždyť co může být intimnějšího, než nechat stát cizího člověka před svojí či zděděnou knihovnou.

Lidé se omlouvají za stav domácnosti, a přitom i ta nejmenší knihovna odhaluje, jaký člověk je nebo byl. V jaké společnosti se pohyboval, jakým módám podléhal, co si myslel, v co věřil, s čím se ve světě myšlenek a krásy spokojil. Z knihoven se dají vytušit rodinné tragédie, rozvody, adopce, neduhy. Vypátrat se dá, kolik námahy člověk při pořizování knih vynaložil, kolik peněz za ně utrácel, jak dlouhé období knihy kupoval. Zda chtěl knihovnou dělat dojem, nebo knihami jen zaplnit police. Zda je četl, sbíral, zda jimi žil.

V libeňském bytě manželů Fröhlichových hřbety knih zakrývaly téměř všechny stěny, na stolech a parketách se vršily sloupy, nade dveřmi překlady... nestál jsem před knihovnou, ale uvnitř monumentu budovaného celý dlouhý život. Nebyla to knihovna sběratele, ale člověka, který literaturu miloval a umožňoval. Ocitl jsem se v knihovně člověka, který důvěrně znal to, o čem já jen tuším, a pocítil jsem lítost, že jsem tu nemohl postát s ním a že jsem ten poslední, který ji vidí.

Večer následujícího dne na policích nezbývalo nic. Se svolením jsem prohledal hromadu papírů, které byly - stejně jako všechno ostatní - určené k vyhození. Mimo jiné jsem mezi nimi našel dětské kresby, dopisy a propouštěcí listy z terezínského ghetta, ale také korespondenci z šedesátých až osmdesátých let od Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany, B. S. Johnsona, Benny Anderssona a dalších literárních hvězd.

Robert Pelant (1971), antikvariát Dva antikváři provozuje s bratrem Jakubem v pražských Vršovicích od roku 2013.

 celý článek