Číslo 3/2023 vyšlo 18. října 2023


Esej o básni

Jiřina Hauková: První noc Mikuláše Medka v hrobě
Marie Langerová: Někdy až nesnesitelná báseň

Kontext

Záviš Šuman: Ouředníkova Rabelaisiánská cornucopia neboli Rohoráda hojnosti (Nad novým překladem Rabelaisova Pantagruela)
Jan Rus: Řeč navštěvující naše století (Nad Dílem Josefa Lederera)
Alena Dvořáková: Vrchol transcendence, nebo samá voda? (Nad románem Martina McInesse In Ancension)
Šárka Grauová: Ohlédnutí aneb Jaký to všecko mělo smysl (K zániku pražské portugalistiky)
Aleš Roleček: O útěše zmrtvýchvstání (Freska Zmrtvýchvstání v istanbulské Choře)

Rozhovor

„Věřím, že vrcholem literárního umění je hra — náročná, zábavná a kouzelná“ (S Čang Sien-mingem o pomstě za bratra, měsíci v koruně vonokvětky, snovém vyprávění a fotografii iluzí) (připravil Denis Molčanov)
Sny mého cvrčka (přeložil Denis Molčanov)

Nova et vetera

Bertolt Brecht: „Vždyť co je válka nežli obchod?“ (Písně ze hry Matka Kuráž a její děti) (přeložili Jan Šotkovský a Kateřina Bohadlová)
Jan Šotkovský: Matka Kuráž a její songy
Pavel Novotný: Babička
Vít Ondráček: Hořely ochotně kunštátské lesy (Výbor z deníku 2017–2022)
Jaromír Typlt: Večery ve Fra
Guillaume Basset: Šafaříkova (přeložil Jaromír Typlt)
Miha Mazzini: Vymazaná (přeložil Aleš Kozár)
Aleš Kozár: K Mazziniho románu Vymazaná
Shalom Auslander: Proměna
Shalom Auslander: Bejt Nejvyšší není snadný
Hana Ulmanová: Rabínova největší noční můra (K dílu Shaloma Auslandera)

Bagately Jiřího Zizlera

O malvernovských esejích Octavia Paze a Giuseppe Dierny, korespondenci Jakuba Demla s Josefem Florianem a denících Václava Tilleho

Fröhlich – Zábrana

Jan Šulc: Přesný, náročný i milý František Fröhlich
Robert Pelant: „Se svolením jsem prohledal hromadu papírů…“ (K nálezu korespondence)
„Máte-li tedy ještě nějaké exempláře k dipsoici“ (Dopis Františka Fröhlicha Janu Zábranovi)
„Zatím zuby nehty této tradici vzdoruju individuálním talentem“ (Šest dopisů Jana Zábrany Františku Fröhlichovi)

Dramaturgický nářek Marty Ljubkové

Nad leností

Marie Vladimíra Jedličková / Edvard Klas

Filip Hynek, Irena Kurzová: Marie Vladimíra Jedličková – Edvard Klas (medailon)
Marie Vladimíra Jedličková: Hřích a jiné prózy
„Důsledná hra utajujících nápovědí a dopola stažených závojů“ (Edvarda Klase Povídky o ničem v recenzích Arne Nováka a Jarmila Krecara)
„Pan F. X. Šalda, v pět hodin večer. Byl trpělivý a krásný.“ (Z deníku M. V. Jedličkové)
„Vzácná milostivá paní“ (Z přijaté korespondence M. V. Jedličkové)
Helena Kurzová: Babička

Glosy historické Martina Nodla LXXXVIII

O českých problémech s pamětí, Františku Krieglovi Gromanově a Nikolajevově a Tváři Británie Simona Schamy

Pod čarou

Jakub Češka: Vzpomínání na Milana Kunderu
Alena Dvořáková: Na konci cesty (Richarda Forda Buď má a Lorrie Mooreové Jestli tohle není můj domov)
Nikola Mizerová: „Seď nakřivo, mluv rovně“ (Lucy Frickeové Dcery a Diplomatka)
Alena Dvořáková: Nahoru a dolů (Deborah Levyové Srpnová modř)
Jakub Hankiewicz: Přežití závisí na pomoci druhých (Eliho Beneše Nepatrná ztráta osamělosti)
Vratislav Färber: Retúr k Dynkovi (Jiřího Dynky Matka měla ráda třešně)
Ondřej Koupil: Benediktini ve středu Evropy a pozornosti (Benediktini a střed Evropy: křesťanství, kultura, společnost 800–1300)
Martin Bedřich: Otevřít Venuši na sto způsobů (Jana Bažanta Božská nahota, Georgese Didi-Hubermana Otevřít Venuši)
Zdeněk A. Eminger: Ficinův komentář k Platónově Hostině (Marsilia Ficina O lásce)

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 4/2022

K Eliotově Pusté zemi (v české meziválečné literatuře):

Zuzana Říhová

K Eliotově Pusté zemi (v české meziválečné literatuře)

U příležitosti stého výročí vydání Eliotovy Pusté země připravil Petr Onufer pro nakladatelství Argo nový překlad. Jedná se již o čtvrté kompletní převedení této básně do češtiny. Poprvé byla Pustá země vydána v překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého (Bedřich Stýblo 1947), o dvacet let později ve výboru Jiřího Valji Pustina a jiné básně (Odeon 1967) a nakonec pod titulem Zpustlá země od Zdeňka Hrona (BB/art 2002) - tyto tři překlady jsou dnes prakticky nedostupné. Čtyři zpěvy Pusté země vyšly v češtině poprvé již v raných třicátých letech, tedy v době, kdy vrcholí krize identity meziválečné avantgardy. Elegantněji než stále dokola opakovaná tzv. generační diskuze ji postihuje báseň Josefa Hory s příznačným názvem 1930. V uměleckém rozloučení se s postuláty avantgardy Hora píše: "Nejveselejší se nakazili smrtí / chmurnou mdlobu cítíš z veršů vát. / Ne, co oživuje, ne, co drtí / Ne, co chce na barikádě stát [...]. Redakce časopisu Plán, jehož byl Hora šéfredaktorem, navrhuje ve svém editorialu jako řešení avantgardní krize nový moderní řád: "Nechceme tlumočit úzké -ismy, ani vyrábět titěrné škatulky, ale zřít moderní dění a zachycovat ho v jeho plnosti. Nad ruinami starých společenských a uměleckých forem roste stavba nového řádu." Zhruba od roku 1930 sledujeme snahy o novou modernost, která by šla ruku v ruce s aktivním budováním alternativní avantgardy, jež by nevycházela z poetismu. Eliotova Pustá země, emblematické dílo angloamerického modernismu, hrála, přesněji mohla hrát, v tomto kontextu významnou roli.  celý článek

Z čísla 3/2022

„Svět je dobrá báseň“ (S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě) (připravil Miloš Zapletal):

"Svět je dobrá báseň"

(S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě)

Tvá cesta k akademickému působení nebyla přímočará, neodpovídala dnes obvyklému schématu: univerzitní studium - doktorát - odborný asistent. Naopak jsi předtím řádně přičichl k praxi, a to značně různorodé.

Pravda je, že se jako akademik příliš necítím. Po revoluci jsem studoval na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, ale těsně před státnicemi jsem byl vyloučen. Na pracáku jsem si pak rukou zakryl oči, roztočil se a zabodl prst do seznamu s nabídkami práce. Díky tomu jsem se "náhodou" stal součástí patrně prvního pokusu o hospicový přístup ke klientům v rámci České republiky. Božena Zimová, ředitelka domova důchodců v opuštěném torzu vesnice Malá Čermná, kam jsem nastoupil, měla neuvěřitelnou odvahu. Po našem prvním rozhovoru pochopila, že kamkoliv těžko zapadnu. Dala mi tři měsíce absolutní volnosti, a po uplynutí té lhůty jsem jí měl předložit projekt, co a jak chci s těmi starými lidmi dělat. Zažil jsem tam těžko uvěřitelný příběh o proměně standardního ústavu s pověstí domu, kam se chodí umírat, v dům naděje, který inspiroval ostatní zařízení podobného typu. Osobně jsem byl u mnoha klientů ve chvíli jejich odchodu ze světa. To mě hodně formovalo.  celý článek