|
Číslo 1/2023 vyšlo 28. dubna 2023 |
|
|
Marginálie
|
S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému
provozu se nám klidně
ozvěte, budeme rádi. |
Tiráž |
Vydává
Sdružení pro Souvislostí Pod
Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809 |
|
|
Facebook
Twitter
Předplatné
|
Z čísla 4/2022 |
K Eliotově Pusté zemi (v české meziválečné literatuře): Zuzana Říhová K Eliotově Pusté zemi (v české meziválečné literatuře)
U příležitosti stého výročí vydání Eliotovy Pusté země připravil Petr Onufer pro nakladatelství Argo nový překlad. Jedná se již o čtvrté kompletní převedení této básně do češtiny. Poprvé byla Pustá země vydána v překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého (Bedřich Stýblo 1947), o dvacet let později ve výboru Jiřího Valji Pustina a jiné básně (Odeon 1967) a nakonec pod titulem Zpustlá země od Zdeňka Hrona (BB/art 2002) - tyto tři překlady jsou dnes prakticky nedostupné. Čtyři zpěvy Pusté země vyšly v češtině poprvé již v raných třicátých letech, tedy v době, kdy vrcholí krize identity meziválečné avantgardy. Elegantněji než stále dokola opakovaná tzv. generační diskuze ji postihuje báseň Josefa Hory s příznačným názvem 1930. V uměleckém rozloučení se s postuláty avantgardy Hora píše: "Nejveselejší se nakazili smrtí / chmurnou mdlobu cítíš z veršů vát. / Ne, co oživuje, ne, co drtí / Ne, co chce na barikádě stát [...]. Redakce časopisu Plán, jehož byl Hora šéfredaktorem, navrhuje ve svém editorialu jako řešení avantgardní krize nový moderní řád: "Nechceme tlumočit úzké -ismy, ani vyrábět titěrné škatulky, ale zřít moderní dění a zachycovat ho v jeho plnosti. Nad ruinami starých společenských a uměleckých forem roste stavba nového řádu." Zhruba od roku 1930 sledujeme snahy o novou modernost, která by šla ruku v ruce s aktivním budováním alternativní avantgardy, jež by nevycházela z poetismu. Eliotova Pustá země, emblematické dílo angloamerického modernismu, hrála, přesněji mohla hrát, v tomto kontextu významnou roli.
celý článek |
Z čísla 3/2022 |
„Svět je dobrá báseň“ (S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě) (připravil Miloš Zapletal): "Svět je dobrá báseň" (S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě) Tvá cesta k akademickému působení nebyla přímočará, neodpovídala dnes obvyklému schématu: univerzitní studium - doktorát - odborný asistent. Naopak jsi předtím řádně přičichl k praxi, a to značně různorodé.
Pravda je, že se jako akademik příliš necítím. Po revoluci jsem studoval na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, ale těsně před státnicemi jsem byl vyloučen. Na pracáku jsem si pak rukou zakryl oči, roztočil se a zabodl prst do seznamu s nabídkami práce. Díky tomu jsem se "náhodou" stal součástí patrně prvního pokusu o hospicový přístup ke klientům v rámci České republiky. Božena Zimová, ředitelka domova důchodců v opuštěném torzu vesnice Malá Čermná, kam jsem nastoupil, měla neuvěřitelnou odvahu. Po našem prvním rozhovoru pochopila, že kamkoliv těžko zapadnu. Dala mi tři měsíce absolutní volnosti, a po uplynutí té lhůty jsem jí měl předložit projekt, co a jak chci s těmi starými lidmi dělat. Zažil jsem tam těžko uvěřitelný příběh o proměně standardního ústavu s pověstí domu, kam se chodí umírat, v dům naděje, který inspiroval ostatní zařízení podobného typu. Osobně jsem byl u mnoha klientů ve chvíli jejich odchodu ze světa. To mě hodně formovalo.
celý článek |
|
|