Číslo 1/2021 vyšlo 16. dubna 2021


Esej o básni

Jakub Deml: Jindy kterákoli věc…
Jan Štolba: Obklopen tolikerou láskou

Kontext

Bettina Balàka: Truhlové kroje, truchlivé kraje (přeložila Nikola Mizerová a kol.)
Ondřej Buddeus: Hermeneutický kruh lesa (Knižní pól)
Manuel Anceau: Fotografické básně Viktora Koláře (přeložili B. Meunier, J. Typlt a J. Vaněk)
Jaromír Typlt: Ve střehu
Aleš Roleček: Rytíř smutné postavy (Tizianův jezdecký portrét císaře Karla V.)

Rozhovor

„Člověk musí před vstupem do terénu vědět, kdo je, odkud vychází, a reflektovat své předpojatosti“ (S Janem Karlachem o Území Nuosuů, Bachtinově polyfonii a zkušenostech z Hongkongu) (připravila Zuzana Li)
Pozdní rekviem (přeložila Zuzana Li)

Nova et vetera

Charles Baudelaire: „Mé srdce propastné chce jinou laskominu“ (přeložil Jiří Pelán)
Jiří Pelán: K dvousetletému výročí narození Charlese Baudelaira
Petr Hruška: Alespoň prozatím
Ondřej Buddeus: „Kdyby tohle byla milostná báseň“
Zdeněk Křenek: „Průsvitné duše ptáků“
Rose Ausländerová: Zázrak čeká (Básně z let 1980–1982) (přeložil Štěpán Ryba

Bagately Jiřího Zizlera

O Kritickém díle Rudolfa Černého, Zpěvu elektrickému tělu Vladimíra Raffela, denících Zdeňka Kožmína a Vladimíra Novotného a Společném jmenovateli Rudolfa Matyse

Pavel Buksa / Karel Michal

Sylva Fischerová: Není na klokanech utřídit klokana aneb duše z papírku hodně tenkýho (Editorial)
„Výčitky skrze emigraci nemám, chybí mi asi ta slovanská nyvost, jsem pragmatik“ (Rozhovor Karla Hvížďaly s Karlem Michalem)
Olga Hostovská: Karel Michal – pokus o životopis spisovatele
Hermína Franková: Pavel
Rudolf Matys: Stopa tenká jako nitka, zářivá jak paprsek
Vladimír Karfík: První a poslední rozhovor bez dobrých konců
Viola Fischerová: „Spolu jak oka v řetězu“ (Ze Zádušních básní za Pavla Buksu)

Čínské bistro Zuzany Li

O starých a nových knihách, pikantním pokrmu ze sóji, trávě, podhoubí a především o nebeských znameních

Petr Morvay

Rok bez Petra Morvaye (1968–2020)
Petr Morvay: Jeden stát? Společná minulost? Slovenské a maďarské pojetí Trianonu (přeložila Marta Pató)
Petr Morvay: Trianon. Tragédie plná omylů (přeložila Marta Pató)
„Řekněte mi, prosím vás, co jsou moje děti?“ (S Margitou Babošovou, maminkou Petra Morvaye, o slovensko-maďarsko-německo-českém středoevropanství) (připravila Marta Pató)

Glosy historické Martina Nodla LXXVII

O údobích „post“, „rehabilitaci Marxe“, Rychlíkově Československu v období socialismu a dvou knihách-rozhovorech se slovenskými historiky

Pod čarou

Luděk Lukuvka: Poezie a performance (výstava v Oblastní galerii Liberec)
Adéla Petruželková: Mezi kutilstvím a (land)artem (katalog Nejedna rodina: Jirousovi, Padrtovi, Ságlovi)
Marta Ljubková: Proč o nich psát a proč o nich číst (Petry Soukupové Věci, na které nastal čas)
Blanka Kostřicová: Pálenka v Gruzii (Matěje Hořavy Mezipřistání)
Aneta Hauznerová: Očistit holý tvar k dokonalosti (Alžběty Luňáčkové Pravý úhel)
Vratislav Färber: Retúr ke Kaprálovi
Alena Dvořáková: Dezorientalismus (Négar Džavadiové Désoriental)
Zdeněk A. Eminger: Jan Sokol, člověk, který se nezpronevěřil (Odvaha ke svobodě – Rozhovor Josefa Beránka s Janem Sokolem)
Jan Šulc: Můj kamarád Ilja Matouš (nekrolog)

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 3/2020

Proč ho nedočetla (K modalitě románu Jana Němce Možnosti milostného románu):

Alena Dvořáková

Má-li čtenář, neřkuli zamilovaná čtenářka Němcovu románu Možnosti milostného románu (Host 2019) správně porozumět - neboť o správnost jde v lásce i literatuře především -, nesmí ani na okamžik pustit ze zřetele pravdu o literatuře, s níž v textu přichází autorovo alter ego, milovník Jan, při mudrování nad Drtikolem ("Musel jsem samozřejmě sledovat příběh Drtikolova života", s. 181; zde i všude dále můj důraz). Zmíněná pravda zní: "[...] nejdůležitější pravdy na sebe i v literatuře berou spíše podobu formy než obsahu. Tedy pokud si ještě někdo myslí, že se to dá odlišit." (s. 181) Já si tedy ještě myslím, že dá, jakkoliv spolu "forma" s "obsahem" úzce souvisejí. Dokonce si troufám tvrdit, že zaměříme-li se právě na formu Němcova psaní - a to v té nejčitelnější podobě: oblíbená slova, často užívané obraty a typické větné konstrukce (někdo tomu ještě i dnes říká styl) -, podaří se nám vyřešit i největší tajemství hrdinova příběhu: proč ho jeho milovaná Nina nedočetla ("Nedočetla mě", s. 169).

Za tím účelem však nezbývá než číst hrdinu románu doslova tak, jak je napsán: jako nenapravitelného milostného antihrdinu, jehož bytí se nese v duchu jazykově neslučitelném s touhou a vášní (nejen milostnou). Jaký div, že musí své opatrnictví a vědoucný postoj ke skutečnosti přebíjet lehce pornografickým milostným machrováním! Ale držme se formy. Němcův antihrdina se prvotně neskládá z atomů ani z představ, ale ze slov. Pro jeho jazykové bytí se ukazují být klíčové výrazy tvořící šedou zónu mezi slovy plnovýznamovými a neplnovýznamovými, které ve větě plní hlavně funkci modální. Škoda že autor vedle jmenného rejstříku neobohatil knihu též o frekvenční slovníček hojně užívaných modálních příslovcí, částic a příčinných či důvodových spojek! Hned by bylo od pohledu jasné, na jaký způsob jeho hrdina existuje.

Důležitou roli mezi slovy, z nichž je "Jan" poskládán, hrají znamení bytostného sklonu k obecně sdíleným jistotám, jimiž se hrdina průběžně zaštiťuje: jistě, pochopitelně, zkrátka, tak jako tak, tak či onak, koneckoncůsamozřejmě. Stejně podstatně se výstavby jeho charakteru účastní ještě četnější slova a obraty naznačující opatrné podmiňování čehokoliv, co by mohlo zavánět jasnou řečí či ohromující, nesamozřejmou pravdou. Jsou to například slova jakýsi, jaksi, téměř nebo celkem, trochu a obraty typu tak trochu, trochu jako by, ještě alespoň trochu, víceméně (hrdina je schopen "se víceméně zamilovat", s. 98) a v závěrečné třetině textu také vlastněnejspíš (příkladem budiž obrat "jsem vlastně moc rád neměl", týkající se fejetonů Ludvíka Vaculíka, s. 309). Neméně charakteristické je pak i hrdinovo slovní přibržďování spočívající v předřazení neurčitého zájmena či příslovce před nadnesený výraz, snad aby to na čtenáře nebyla moc silná káva: "být na jakémsi věčném začátku" (s. 289), "nějak zázračně" (s. 358). Zvlášť pěkně vystihují tento jazykový úlek před vlastním slovním siláctvím též obraty "jakási perverzní vzájemnost citů" (s. 400) a psaní v "jakýchsi monstrózních uvozovkách" (s. 141). Opatrnický duch čiší též z hojného užívání druhého stupně přídavných jmen nikoliv ke stupňování, ale k odkazování skutečnosti do bezpečných mezí: namísto jasného "ohebný a múzický" čteme "ohebnější a múzičtější" (s. 141), "poučený čtenář" je nám pro jistotu uskromněn na "trochu poučenějšího" (s. 236). Z podobného soudku je řeč o "starém, trochu nevyzpytatelném" dubu (s. 250), o tom, jak mezi Nininou a hrdinovou vlastní rukou není "téměř žádný rozdíl" (s. 252), případně jak hrdina pociťuje "jakési vlídné vyvanutí" (s. 252) - ve scéně, kdy se pod vlivem LSD zbavuje posledních zábran. Ano, on jaksi i halucinuje - jaký div, že se dobírá osvícení, které je opravdu "jistější než sama jistota" (s. 253), neboli beze zbytku zapadá do literární konvence podobných tripů.

 celý článek