Číslo 2/2019 vyšlo 15. října 2019


Esej o básni

Wallace Stevens: Divoké kachny, lidé a dálky
Daniel Soukup: „Čekali jsme, že budem žít v jiných životech?“

Kontext

Petr Král: O pěší metafysice
Pavel Novotný: Pokrokáři s jedem pod jazykem (k dílu H. M. Enzensbergera)
Aleš Roleček: Mír (K postavě Míru na Lorenzettiho Alegorii dobré vlády)

Rozhovor

„Ó nešťastný pupkozřec!“ (Rozhovor Wandy Heinrichové s Ivanem Wernischem)

Nova et vetera

Ivan Wernisch: Prospal jsem celý den
Olga Słowik: Nemáme si co říct
Jonáš Hájek: Chci ti ukázat třezalku
Pavel Preisner: Roztančená filigránská štamprlata
Nová estetická ontologie v italské poezii (Mario M. Gabriele, Donatella Costantina Giancaspero, Giorgio Linguaglossa, Steven J. Grieco Rathgeb, Anna Ventura) (přeložili Viola a Antonio Parente)
Alfred Jarry: Neobratná láska (přeložil Patrik Ouředník)

Bagately Jiřího Zizlera

O Yeatsových Vizích, Kaprálově Elegii naruby, Sv. Outdooru Marie Iljašenko, Zahradě Marty Veselé Jirousové, sborníku Nástup Východu?, čtení nahlas Jiřího Ortena a nezacelitelné mezeře po Petru Holmanovi

Vona Groarkeová

Vona Groarkeová: Závětrné místo (přeložila Daniela Theinová)
Daniela Theinová: Čtyři rovné čáry Vony Groarkeové
Vona Groarkeová: Čtyři plné strany (přeložila Daniela Theinová)

Čínské bistro Zuzany Li

O Opičáku Sunovi, zbojnících a kráskách, modré a černé barvě a čistém prádle

Dramaturgické varieté Marty Ljubkové

Mnoho podmínek pro nic

Knižní pól

Petr Borkovec: Lavice lhářů
Jaromír Typlt: Knihy osudů i zaklínadel
Petr Hruška: Za to všechno mohla také kniha

Glosy historické Martina Nodla (LXXI)

Judtovo Zapomenuté 20. století, Jurčakovo Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo

Pod čarou

Marta Ljubková: Svěže, ambiciózně a nadějně (Anny Cimy Probudím se na Šibuji)
Jonáš Hájek: Co zbylo z Holuba (Miroslava Holuba Spisy IV: Paralipomena)
Václav Maidl: S Josefem Kroutvorem po Šumavě a Novohradských horách (Josefa Kroutvora Lesní eseje)
Blanka Kostřicová: „Jadis“ všudypřítomné a nadčasové (Ve znamení „jadis“… Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950)
Michal Arnot: Bušta, Felkl, Čurda (Miloše Doležala Čurda z hlíny)
Jakub Češka: Vzpomínka na Markétu Brouskovou

Marginálie

S jakýmkoli nápadem ke grafickému uspořádání nebo připomínkou k chybnému provozu se nám klidně ozvěte, budeme rádi.

Tiráž

 Vydává Sdružení pro Souvislostí Pod Strojírnami 10, Praha 9, tel.: (+420) 605 530 809

 
Facebook
Twitter

Předplatné

Z čísla 2/2018

Šlejharova červená země:

Václav Kašpar

Šlejharova červená země

Ti, kdož milují Šlejharovo bolestné dílo, zatouží jistě aspoň jednou v životě poznat prostředí, z něhož vyrostlo. Vědí, jak srostlo s přírodou, opěvanou autorem na nesčetných stránkách a líčenou v nekonečných variantech s tvrdošíjnou zálibou. Příroda ve Šlejharových prózách vystupuje nejen jako stafáž, nýbrž i jako nositelka bolesti i útěchy, a sama trpící, dovolává se soucitu a něhy. S podivuhodnou sugestivností dovedl Šlejhar kreslit zemi, její kyprou, vonící prsť, pole zatížená obilím, lesní interiéry, tišiny, plné záludných stínů, průrvy a rokliny, zalidněné přeludy, odlehlé kouty, kam se uchylují ponížení a zrazení, zátoky smrti - mrtvá ramena řek; s drsnou plastičností narýsoval ve svých knihách ostré podoby podhorských vsí a samot, kde nežijí idyličtí lidé, ale kde se ustavičně zápasí, kde na smrt bojuje dobro se zlem, ďábel s andělem.

Nedávno rozvinula se živá diskuse o české literatuře a jejím duchu a bylo tvrzeno, že v české literatuře není běsů. Ten, kdo to tvrdil, patrně neznal Šlejhara, neboť svět, jejž tento ojedinělý a osamělý básník stvořil ve své duši a svých knihách, je běsy přímo přeplněný. A nejsou to vždycky složití moderní lidé, intelektuálové s rozdrásanými nervy, nýbrž nejprostší venkované a chudáci, drobní vydřiduchové a násilníci, takové drobné vši, tito nositelé běsů.

Nejlépe je Šlejhar vystihl ve svém Vraždění. Dějiště těchto "dokumentů z pobytu na vsi" je pohorská ves Dolní Kalná, kde Šlejhar řadu let hospodařil na statku zděděném po dědovi, kde zažil tragický rozvrat svého manželství a odkud posléze musil odejíti se zbytkem majetku. Tam poznal dokonale své lidi a jejich profily načrtal ostře v několika desítkách próz.

Tento kraj, Dolní Kalná a okolí, Stará Paka, kde se Šlejhar narodil, celý ten úsek podává klíč k básníkově duši. Je to typicky horský kraj a zvláštní útvar, jehož ponurost je dána zejména podivnou červení, jíž je zbarvena země, skály a jež zbarvuje časem i vody řeky Labe, Javorky a Bystřice. Geologové vysvětlují toto zvláštní zbarvení půdy permokarbonem, který zasahuje široký pruh od Rovenska pod Troskami k Železnému Brodu k východu přes Semily, Lomnici nad Popelkou, Novou Paku, Jilemnici, Vrchlabí, Hostinné, k Trutnovu až na hranice, kde souvisí s velkým permským útvarem slezským.

Vědecky je tedy tato červená země vysvětlena. Ale její barva musila nezbytně působiti na utváření duše a básnického charakteru spisovatele rázu Šlejharova. Je to barva, kterou znají všichni, kdož byli na bojišti - barva země prosáklé krví. A zde se zdá člověku, jako by půda byla zbarvena krví nesčetných lidských obětí, nesmírných nějakých hekatomb, jako by stále krvácela utrpením a bolestnými křečemi celého světa. Ať básník vstoupil kamkoli, všude se s ní setkával, pokaždé mluvila k němu podobenstvím krve a smrti. Básníkovo srdce, tištěné vlastním hořem a přejímanými bolestmi ostatních, napájelo se ještě červení země. Proto jeho slovo, prošlé tolikerou výhní, musilo být bolestné, musilo vyjadřovat hrůzu a někdy i nenávist.

Šlejharův kraj tedy podává klíč k této osamělé básnické duši, a kdo ze Šlejharových čtenářů chce proniknout blíže k její podstatě, musí vidět červenou zemi horského kraje. Mnoho se změnilo od Šlejharových dob, moderní autobus doveze poutníka z Nové Paky do Dolní Kalné za malou chvilku. Avšak k lepšímu pochopení a seznání celého údolí, jež na jihu uzavírá Dolní Kalná, je třeba zajet vlakem přes Starou Paku do Kunčic. Od nádraží je vidět na západ dvě selská stavení na vrchu, a k nim vede polní cesta přes Labe, do svahu, podél nich se pak zatáčí vlevo do údolu, a tam za chvíli objeví se bílé štíty selských stavení. Kalná. Horní a Dolní. Tady už začíná červená země. Cesta vede stále vlevo do údolu podél menších lesů. Šel jsem tudy v září, kdy už některé stromy plály v světlé žluti, jiné červenaly. Chudý podhorských kraj. Už cestou jsem viděl malá políčka, na nichž bylo dosud obilí. Schýlené ženy v barevných šátcích sušily len. Udřené kravky těžce táhly do vrchu pluh. A zde lidé dobývali brambory, křivky jejich zad rýsovaly se do jasného podzimního obzoru.

 celý článek