Hubert Krejčí, režisér nejchudší:

Hubert Krejčí (11. 11. 1944 - 10. 2. 2022) byl chudý režisér, dokonce tak chudý, že Vlastimil Doubrava, postava, o které bude ještě také psáno, navrhoval uskutečnit setkání se Stevenem Spielbergem a Hubertem, protože pak by došlo k setkání nejbohatšího režiséra světa s režisérem nejchudším.

Hubert pohrdal penězi. Vzpomínám si, jak se jednou vracel z jedné z těch tak zřídka výnosných štací - bylo to hostování ve Vídni; očekával jsem ho u něj doma a pokoušel se zatopit mokrým dřevem a zvlhlým uhlím. Náhle se zjevil a popatřiv na mou marnou snahu začal hned obracet kapsy a vedle kamen padaly do uhelného mouru chuchvalce bankovek. Samé to devizy zahraniční.

Den Huberta Krejčího začínal v časných hodinách odpoledních. Otevřel okno, rozhlédl se a vychrstl čajovou sedlinu z předchozího dne na ulici. Načež se z domu naproti ozval strašlivý výkřik: Ty prasáku! Huberte, ty prasáku! Byl to každodenní a nepominutelný rituál a jakýsi folklor ulice.

Ona pardubická ulice se jmenovala a stále jmenuje Zámecká, neboť vede k zámku. V jednom domě, kde byla kdysi hospoda U Čápa, bydlel v prvním patře Hubert a v domě naproti, kde byla kdysi hospoda U Dóžete benátského, žil již výše jmenovaný Doubrava Vlastimil. V hospodě U Čápa byla založena komunistická strana v Pardubicích, jak o tom svědčila i pamětní deska.

Ovšem tuto potupnou plebejskost vyvažoval Hubert tím, že za ranního kuropění, kdy se dělnický proletariát ploužil na ranní směnu, pokřikoval na ně z bezpečí svého patra: Tak co, lopaty, do práce, do práce! No já jdu spát.

Lopaty zuřily a Hubert šel spát.  celý článek

Poezie Ivana Wernische:

Jiří Pelán

Poezie Ivana Wernische

Ivan (Iwan) Wernisch (1942) patří ke generaci, jež stačila vydat své první sbírky ještě v průběhu kulturně stimulujícího období šedesátých let minulého století. Spolu s ním vstoupili na literární scénu například Pavel Šrut, Petr Kabeš, Jiří Pištora, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Miloslav Topinka, Karel Milota, Jan Zábrana, Josef Hanzlík či Jana Štroblová.

Tuto generaci, generaci výrazných individualit, ovšem nespojoval žádný společný program. V jedné glose Pekařovy noční nůše Wernisch výmluvně hovoří o svém údivu, když se v jakési kritické recenzi dočetl, že je básníkem hanzlíkovské generace. Pokud tyto básníky něco spojuje, tak jsou to empirická fakta jejich životů: pro všechny byla zlomovým okamžikem jejich tvůrčích drah sovětská invaze roku 1968 a následná normalizace. Pištora spáchal sebevraždu, Brousek emigroval a všichni ti, kdo zůstali, byli - s různou mírou dočasnosti - umlčeni. Wernisch na plná dvě desetiletí.  celý článek