Četli snad všichni tu samou povídku? (Nad letošní Bookerovou cenou):

Alena Dvořáková

Četli snad všichni tu samou povídku?

(Nad letošní Booker Prize)

Jedním z finalistů letošního Bookera se stal prozaický debut Američanky Patricie Lockwoodové O tomhle nikdo nemluví (No One Is Talking About This, 2021), který parafrázuji v názvu: "Všichni četli tu samou povídku. Byla o textování, srdíčkách namísto očí, nechutných polibcích spojených s úděsnými strnišťaty, o pornu, které prostupuje tělem v matných chuchvalcích, o tom, jak společenská etiketa představuje svébytnou odnož lidského vnímání... ale i o tom, jací jsou muži sráči, samozřejmě!" Letošní bookerovské finále stihl podle mě zneklidňující paradox. Finalisté byli na první pohled patřičně rozmanití: vybraní autoři se liší věkem, "vypsaností", etnickým i zeměpisným původem, jejich díla zase zpracovanými náměty. (Méně už způsobem zpracování - tři čtyři ze šesti nominací lze žánrově považovat za variace na historický román psaný stylem, který jsme si zvykli označovat za realistický.)

A přesto ve mně při četbě převážil pocit, jako by si skoro všichni nominanti nejdřív přečetli tu samou povídku a podle ní se zařídili, každý po svém - "samozřejmě!" Jakou že povídku? Bohužel asi nejen tu, o níž se zmiňuje Lockwoodová - jací jsou muži (a lidé vůbec) sráči -, ale ještě i jinou, zhoubnější, o tom, jak napsat román, který má šanci vyhrát Bookera či jinou prestižní literární cenu. Jinými slovy, jak v literatuře zbytečně neriskovat. A protože skoro všichni vybraní autoři umí psát (stylově nejrozkolísanější je nepřekvapivě debutantská próza Lockwoodové), výsledkem je paradox: lidé jsou sráči, ale co román, který z jejich sráčství vychází, to povznášející skvost! Neboli krásně napsaný příběh s poučným koncem, který se však zcela či z větší části pohybuje na půdě již známého, předem (opatrně?) vytyčeného pole široce sdílených a schvalovaných literárních a společenských hodnot. Nalézáme se v terénu, kde nemůže dojít, pokud jde o zobrazovanou skutečnost či zamýšlený účinek díla, k žádnému nepříjemnému "přešlapu" či nedorozumění a vlastně ani pořádnému překvapení. Finalisty Bookera se letos staly namnoze propracované prózy, při jejichž četbě se snad čtenář může obdivovat umu, s jakým byly napsány, ale zároveň se nezřídka nudí či aspoň netrpělivě ošívá - protože je mu předem jasné, v jakém hodnotovém rozvrhu se pohybuje a na co tak může při četbě narazit -, pokud tedy rovnou nežasne nad povrchností předkládaných pravd i citovou mělkostí, ne-li dětinskostí efektů, jimiž se autoři snaží na čtenáře zapůsobit. Spravedlivě tato díla posoudit znamená být k nim hrubě nespravedlivý. Co si počít s krásně napsaným románem, který málokdy hluboce zarezonuje a z něhož se o sobě jen těžko dozvíte něco skutečně nového a otřesného, zvlášť to, co nechcete vědět?

Obecně nelze na tyto otázky odpovědět, podívejme se proto na jednotlivé finalisty zvlášť. Spolu s Lockwoodovou (nar. 1982) se ve finále Bookera ocitly romány The Promise (Slib) Jihoafričana Damona Galguta (nar. 1963), který už byl na Bookera nominován dvakrát předtím a napotřetí cenu zaslouženě vyhrál, A Passage North (Putování na sever) Srílančana Anuka Arudpragasama (nar. 1988), u nás známého díky vynikající novele Příběh krátkého manželství (Argo 2018, v překladu Hany Zahradníkové), dále román Bewilderment (doslova Zmatení, lépe však Ztráta smyslu) Američana Richarda Powerse (nar. 1957), kterého už také známe díky románům Overstory (Stromy znamenají svět v překladu Vladimíra Medka, Leda 2020) a Echo Maker (Stopy paměti v překladu Petry Diestlerové, Odeon 2008), a v konečném výběru se ocitla i díla dvou autorek u nás zatím zcela neznámých, The Fortune Men (Muži štěstěny) Britky somálského původu Nadify Mohamedové (nar. 1981) a Great Circle (Velký kruh) Američanky Maggie Shipsteadové (nar. 1983).  celý článek