„Se svolením jsem prohledal hromadu papírů…“ (K nálezu korespondence):

Robert Pelant

"Se svolením jsem prohledal hromadu papírů... "

(K nálezu korespondence)

Začátkem jara roku 2020 jsem byl po telefonu osloven mladým ženským hlasem, zda bych měl zájem o knihy z pozůstalosti. Odpovědi na obvyklé otázky, jako je rozsah a zaměření knihovny, byly neurčité. Ožil jsem až při zmínce, že knihovna je po prastrýci, který pracoval jako překladatel, jméno jsem nezachytil a znovu se ptát nechtěl, protože jsem měl pocit, že můj zájem slečnu spíš zklamal.

Týž den, už osobně, přiznala, že si chtěla jen ověřit správnost svého rozhodnutí, když na pozítří objednala vyklízecí firmu a kontejner.

Život, ve kterém knihy nehrají žádnou roli, se mi jeví žalostným - přesvědčení, které skrývám - antikvář se bez něj sice neobejde, ale chybět by mu neměla ani slušnost a vděk. Vždyť co může být intimnějšího, než nechat stát cizího člověka před svojí či zděděnou knihovnou.

Lidé se omlouvají za stav domácnosti, a přitom i ta nejmenší knihovna odhaluje, jaký člověk je nebo byl. V jaké společnosti se pohyboval, jakým módám podléhal, co si myslel, v co věřil, s čím se ve světě myšlenek a krásy spokojil. Z knihoven se dají vytušit rodinné tragédie, rozvody, adopce, neduhy. Vypátrat se dá, kolik námahy člověk při pořizování knih vynaložil, kolik peněz za ně utrácel, jak dlouhé období knihy kupoval. Zda chtěl knihovnou dělat dojem, nebo knihami jen zaplnit police. Zda je četl, sbíral, zda jimi žil.

V libeňském bytě manželů Fröhlichových hřbety knih zakrývaly téměř všechny stěny, na stolech a parketách se vršily sloupy, nade dveřmi překlady... nestál jsem před knihovnou, ale uvnitř monumentu budovaného celý dlouhý život. Nebyla to knihovna sběratele, ale člověka, který literaturu miloval a umožňoval. Ocitl jsem se v knihovně člověka, který důvěrně znal to, o čem já jen tuším, a pocítil jsem lítost, že jsem tu nemohl postát s ním a že jsem ten poslední, který ji vidí.

Večer následujícího dne na policích nezbývalo nic. Se svolením jsem prohledal hromadu papírů, které byly - stejně jako všechno ostatní - určené k vyhození. Mimo jiné jsem mezi nimi našel dětské kresby, dopisy a propouštěcí listy z terezínského ghetta, ale také korespondenci z šedesátých až osmdesátých let od Josefa Škvoreckého, Jana Zábrany, B. S. Johnsona, Benny Anderssona a dalších literárních hvězd.

Robert Pelant (1971), antikvariát Dva antikváři provozuje s bratrem Jakubem v pražských Vršovicích od roku 2013.

 celý článek

K Eliotově Pusté zemi (v české meziválečné literatuře):

Zuzana Říhová

K Eliotově Pusté zemi (v české meziválečné literatuře)

U příležitosti stého výročí vydání Eliotovy Pusté země připravil Petr Onufer pro nakladatelství Argo nový překlad. Jedná se již o čtvrté kompletní převedení této básně do češtiny. Poprvé byla Pustá země vydána v překladu Jiřiny Haukové a Jindřicha Chalupeckého (Bedřich Stýblo 1947), o dvacet let později ve výboru Jiřího Valji Pustina a jiné básně (Odeon 1967) a nakonec pod titulem Zpustlá země od Zdeňka Hrona (BB/art 2002) - tyto tři překlady jsou dnes prakticky nedostupné. Čtyři zpěvy Pusté země vyšly v češtině poprvé již v raných třicátých letech, tedy v době, kdy vrcholí krize identity meziválečné avantgardy. Elegantněji než stále dokola opakovaná tzv. generační diskuze ji postihuje báseň Josefa Hory s příznačným názvem 1930. V uměleckém rozloučení se s postuláty avantgardy Hora píše: "Nejveselejší se nakazili smrtí / chmurnou mdlobu cítíš z veršů vát. / Ne, co oživuje, ne, co drtí / Ne, co chce na barikádě stát [...]. Redakce časopisu Plán, jehož byl Hora šéfredaktorem, navrhuje ve svém editorialu jako řešení avantgardní krize nový moderní řád: "Nechceme tlumočit úzké -ismy, ani vyrábět titěrné škatulky, ale zřít moderní dění a zachycovat ho v jeho plnosti. Nad ruinami starých společenských a uměleckých forem roste stavba nového řádu." Zhruba od roku 1930 sledujeme snahy o novou modernost, která by šla ruku v ruce s aktivním budováním alternativní avantgardy, jež by nevycházela z poetismu. Eliotova Pustá země, emblematické dílo angloamerického modernismu, hrála, přesněji mohla hrát, v tomto kontextu významnou roli.  celý článek

„Svět je dobrá báseň“ (S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě) (připravil Miloš Zapletal):

"Svět je dobrá báseň"

(S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě)

Tvá cesta k akademickému působení nebyla přímočará, neodpovídala dnes obvyklému schématu: univerzitní studium - doktorát - odborný asistent. Naopak jsi předtím řádně přičichl k praxi, a to značně různorodé.

Pravda je, že se jako akademik příliš necítím. Po revoluci jsem studoval na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, ale těsně před státnicemi jsem byl vyloučen. Na pracáku jsem si pak rukou zakryl oči, roztočil se a zabodl prst do seznamu s nabídkami práce. Díky tomu jsem se "náhodou" stal součástí patrně prvního pokusu o hospicový přístup ke klientům v rámci České republiky. Božena Zimová, ředitelka domova důchodců v opuštěném torzu vesnice Malá Čermná, kam jsem nastoupil, měla neuvěřitelnou odvahu. Po našem prvním rozhovoru pochopila, že kamkoliv těžko zapadnu. Dala mi tři měsíce absolutní volnosti, a po uplynutí té lhůty jsem jí měl předložit projekt, co a jak chci s těmi starými lidmi dělat. Zažil jsem tam těžko uvěřitelný příběh o proměně standardního ústavu s pověstí domu, kam se chodí umírat, v dům naděje, který inspiroval ostatní zařízení podobného typu. Osobně jsem byl u mnoha klientů ve chvíli jejich odchodu ze světa. To mě hodně formovalo.  celý článek