Souvislosti 1’98

ANKETA: PROČ MALÍŘ / SPISOVATEL PÍŠE / MALUJE?

Proč malíř/spisovatel píše/maluje, proč a za jakých okolností přestane být psaní textů/malování experimentem, inspirací, která odezní? Co malíře/spisovatele vede k tomu, aby se pokoušel o literaturu/výtvarné umění?

JAN SLOVÁK - malíř, grafik, sochař

Zdá se, že jsou to různé strany téhož. Viz Merleau-Ponty. Spíše je ale ten pohyb od malování k textu než naopak. Text jako komentář, jako způsob čtení obrazu, jako pokus o zdvojení autorovy přítomnosti v obrazu a o cestu za obraz. To jest - snaha popřít protipohyb existence tím, že se zdvojím v jednom.

Od 19. století je to pravidlem - Delacroix, Gogh, Gauguin, Cézanne (zapsané komentáře) atd.

Sám jsem začínal grafikou a byl inspirován texty cizími, později doplňoval vlastními. Povzbuzován okolím se tyto dva pohyby osamostatnily. V poslední době se setkávají v textech, které jsou inspirovány ruskými ikonami. Čtení obrazu uvolňuje myšlení a napsané vytváří můj meandr přítomnosti v obraze (byť cizím).

Provodov, Paseky, 18. 2. 1998

LADISLAV NOVÁK - básník, výtvarník

Podle názorů A. Bretona společným jmenovatelem díla literárního i výtvarného je poezie. S tímto názorem zcela souhlasím. Navíc se domnívám, že nejzajímavější a "nejúrodnější" jsou právě ty hraniční, tj. mezioborové oblasti - v umění stejně jak ve vědě.

Od dětství jsem měl zájem o obě oblasti. V předškolním věku jsem si vymyslel jakési fantastické hry, které vlastně nebyly než poezií v akci. V téže době jsem vášnivě rád kreslil a maloval vodovými barvami. Na konci první třídy obecné jsme dostali z městské spořitelny notýsek s řadou volných listů. Tam jsem ještě hůlkovým písmem napsal text "Válka budoucnosti". Na počátku třicátých let se to stávalo častým námětem hovorů dospělých. Ten text jsem doprovodil řadou kresbiček. To mé první dílko se bohužel ztratilo.

V době puberty jsem začal psát první verše a současně vytvářet značně expresívní kresby. Protože se v té době objevily mé první oční obtíže (rodina je v tom směru značně zatížena), bál jsem se soustředit do výtvarné oblasti. Psal jsem tedy systematicky verše. O výtvarné umění jsem ovšem naprosto neztratil zájem, občas jsem udělal nějakou kresbičku, občas i koláž či několik "objektů". Za vysokoškolských studií v Praze jsem pravidelně navštěvoval výstavy a byl jsem častým návštěvníkem stálé expozice NG, umístěné tehdy v Městské knihovně na Mariánském náměstí. Většině tam vystavených obrazů jsem se naučil doslova nazpaměť.

Vzpomínám si, jak za své tehdy 27 měsíců trvající vojenské služby jsem strádal nedostatkem kontaktů s výtvarnými díly. Když jsem sloužil na letišti u Žatce, koupil jsem si v Lounech v antikvariátě publikaci o karlštejnské apokalypse a jinou o umění tzv. primitivních národů. Jaká to byla pro mne radost ve vojenské šedi někde v koutku si prohlížet ty publikace!

Teprve na přelomu padesátých a šedesátých let jsem se dostal přes vizuální poezii k výtvarné tvorbě. Nepochybně na mě zapůsobilo od jara roku 1961 přátelství s Jiřím Kolářem. Od druhé poloviny padesátých let jsem byl v kontaktu s Janem Kotíkem a Mikulášem Medkem. Koncem srpna 1962 jsem si vymyslel techniku alchymáže (zjednodušeně řečeno chemické koláže). Od toho okamžiku jsem začal až horečně výtvarně pracovat. Na podzim 1964 přibyla technika froasáže (kresebné a barevné interpretace náhodně zmačkaného papíru), která se stala v následujících letech mou hlavní technikou, nyní téměř výlučnou.

Postupně převažovala v mém úsilí tvorba výtvarná nad literární. Tvorba výtvarná je pro mne v podstatě bezprostřednější, sugestivnější. U literárního díla je třeba se dohadovat s typografem a vydavatelem (nehledě k tomu, že psaní na stroji je dost otravné). Jinak je tomu s kresbou a barvou, také náhoda zde hraje ne zanedbatelnou a lákavou roli (pokud jde ovšem o "řízenou náhodu"). Adjustaci a instalaci svěřím potom ochotně někomu druhému, nevzdávám se ovšem i při této závěrečné fázi alespoň své minimální kontroly.

PS: U každého výtvarného díla je důležitý i jeho název. Ten je (zvláště u froasáží) završením interpretace. Název píšu vesměs přímo do listu. A na výzvu Artura Schwarze, který roku 1974 uspořádal moji výstavu ve své galerii v Miláně, píšu ten název francouzsky, český překlad potom na rub listu.

11. 3. 98

JIŘÍ MĚDÍLEK - malíř, grafik, typograf

Proč by si občas něco nenapsal? Zkouší to. Vždyť je to vzrušující, jak se čas od času někomu podaří vystihnout podstatu obrazem, sochou, nebo třeba básní. A báseň je stejně jako obraz uzavřený systém, musí fungovat. Je to stejné. Za vším stojí člověk se svým myšlením.

IVAN MATOUŠEK - prozaik, malíř

Nevím, z jakých důvodů píšu i maluji. Už to dělám dlouho. Nejspíš se jedná o osud. Samozřejmě je malování a psaní něco jiného (a nejen psaní a malování). Přesto lze tím či oním způsobem stejně dobře či špatně cosi za svou osobu sdělit. Ale proč sdělit? Na památku? Možná by někoho mohlo spíš zajímat, jak já konkrétně prožívám rozdíl mezi zmíněnými dvěma činnostmi. V tom případě: Malovat je větší zábava. Technická složka zde příjemně rozptyluje tvůrčí napětí. Při psaní to lze docílit do jisté míry akorát škrtáním. Jinak je ticho. Pouze potřebuju-li potlačit rušivé hlasy v okolí, pustím si starou melodickou instrumentální hudbu. Při malování poslouchám jakékoliv pořady na Vltavě. A další nezanedbatelný rozdíl: Na románu pracuji několik let a za rok namaluji několik olejomaleb. Tento nepoměr považuji za přednost psaní. Spisovatel svým dílem zabere mnohem méně místa. Ačkoliv ne vždycky. Já mám všude doma neprodané exempláře novely Album a románu Nové lázně, které Mladé frontě cca po roce překážely ve skladě. No ale to je pouze anomálie, kuriozita, zviditelnění neviditelné ruky trhu. Ovšem i jinak je zajímavé porovnat obě činnosti penězi. Psací potřeby jsou v porovnání s potřebami malíře finančně nenáročné. Nehromadí-li tedy spisovatel knížky jiných autorů, nemá skoro žádná vydání. Jenomže taky lze psát nekomerčně, a pak si na druhou stranu ani moc nevydělá. Obrazy jsou dražší než rukopisy, ale nevím, jak se prodávají, aby malíř mohl mít ateliér. Mně dělá problémy dát pryč byť jen jediný obraz, a o ateliér jsem tím pádem po "revoluci" přišel. Horší by samozřejmě bylo, kdybych musel spát pod mostem. Zpět však k rozdílům ve výtvorech. Obraz je originál, zatímco v případě vydané knížky je text nezničitelný a neodcizitelný. Obraz se může poškodit při transportu daleko snadněji než rukopis. Proto je tak vyčerpávající mít výstavu, zatímco s vytištěním a distribucí knížky jako autor starosti nemám. Ovšem na vernisáži je zábava. Zato další dny je ve výstavní síni prázdno. Že nikdo nečte knížku, se takhle viditelně neprojeví. Tak co je lepší? Těžko říct. S přibývajícími léty mě obojí zmáhá. Nejsem ale ani v důchodu, takže si musím vydělávat prací. A už jsem toho stejně napsal a namaloval dost. Kvůli těm dvěma knížkám z Mladé fronty na další dílo nemám v bytě skoro místo.

14. března 1998

MILAN KNÍŽÁK - malíř, grafik, sochař, performer

V našich zemích bývá zřídka literát jen literátem, není tu pro to ani možnost školení, obor jako např. creative writing, obvyklý na vysokých školách v západních zemích, u nás neexistuje. Proto má každý spisovatel nějaké občanské povolání, kterého se může vzdát jen v případě, že by ho pouhé psaní uživilo, což se často nestává. Je pravdou, že se spisovatelé živí příbuznými aktivitami, jako je např. překladatelství a žurnalistika. "Spisovatelských" spisovatelů mnoho nemáme. Mnoho literátů je učiteli, lékaři, vědci, atp...

U malířů je tomu jinak. Ti ve valné většině procházejí speciálním studiem, které má u nás dlouhou tradici, a to jak na středoškolské, tak na vysokoškolské úrovni. Jejich talent jde pak ruku v ruce s jejich povoláním (i když samozřejmě ne tak absolutně, jak to někdy z dálky vypadá). V každém případě tu jde o rozdílné kategorie. Někdo píše a je pak spisovatel, a nikdo se neptá na jeho občanské povolání. Malíři se ale rozdělují na profesionální a nedělní či naivní. Nedělní spisovatelé se neuvažují, což je asi správné. Proto je role píšících výtvarníků naprosto normální, srovnatelná s píšícími vědci, lékaři, učiteli. Je samozřejmé, že aktivita v jedné umělecké oblasti nutně ovlivňuje aktivitu v oblasti druhé, ale i vědcova vědecká práce se promítá do jeho event. literární tvorby. A proto nelze považovat píšící výtvarníky za něco speciálního. Je nutné se jen ptát po kvalitě jejich psaní. Píší-li dobře, jsou tedy spisovateli, nebo i spisovateli nebo především spisovateli.

13. 3. 98

MICHAL SINGER - malíř

Začátky psaní. Léta vždycky pár básniček do roka. Náhlý záchvaty. Dost lyrický, nostalgický. Tématem odtažitý věci: periférie a tak. Trochu sprostý... Ale pravej začátek tušim, že předloni. Nemůžu spát. Kocovina tě vyžene z postele. Drbeš zimu, nebaví tě furt kouřit, furt poslouchat rádio. Furt lézt do vany. Pocit přetlaku, pocit masky, která si nechce a bojí se si přiznat určitý pocity. Vemeš sešit, tužku a napíšeš první text. Jsi fascinovanej a... cejtíš úlevu. To je ta vzpomínka na New York - HOT DOGY, DOLARY plus NEUVĚŘITELNÁ SPOUSTA ŽENSKEJCH, KTERÝ DOKÁŽU NAMALOVAT JEN JÁ!!! Vypliv jsi svůj legitimní sen. Po létech falešný skromnosti, usebranosti z tebe vyleze něco, něco trochu jako prase s primitivníma touhama a snama, trochu se ho lekneš, trochu tě to děsí, ale jsi to ty!

No a octneš se na scestí, na šikmý ploše, kterou je celý umění. Začneš si - VYHOVOVAT!

Přišly další texty (a k takhle vyhovujícímu si člověku začnou ty texty chodit samy), texty typu RÁDIO, CHLAST A JÁ; SEZNAM K NÁKUPU atd., který jsou o tvý syrový, nepřikrášlený a velice, velice holý realitě, ač ty ses jí ve svejch myšlenkách a postojích bránil, vylepšoval jí. "Zas tady sedim, s holou prdelí, na novinách v pět ráno..."

Takže tímhle se to rozjelo a na tomhle to prakticky celou dobu jelo. A psal jsem to jen a jen proto, že mě to uspokojovalo. A uspokojovalo mě to, protože jsem se víc poznával, víc dovídal, jakej jsem a to mi zas pomáhalo se otevřít určitejm, do tý doby zapuzovanejm pocitům. Čili zejména dionýský tendence.

Jakej to má vztah k malování? No, tuhle jsem ty texty zas čet jedný kamarádce a ta zas z toho byla přepadlá, jako při posledních čteních z toho bejvali lidi přepadlí vůbec včetně mě. Ale to bylo z tý jejich přepadnutosti (pak zas třeba po třech dnech volali, brali všechno zpátky a byli mile překvapený "pohnutým a upřímným" sdělením). A ta kamarádka říkala, že mý obrazy jsou sice taky strašlivý (kolikrát), ale přece, že v nich je neustále energie a síla, která se přenáší a tě přenáší přes ty mnohdy "temný" témata. A že ty básně jsou úplný, úplný dno. Nevím už kdo říká, že skepticismu můžeme bejt vděčný, že nás přivedl na úplný dno existence. A to je cenný. Pode dno se už nedostaneš. Je to pevná půda, od níž se taky můžeš odrazit vzhůru. Anebo na něm splihneš a chcípneš. Může ti dojít kyslík... To je jeho riziko a riziko je to, co v životě rád podstupuju. Texty se koneckonců jmenujou Texty první pomoci. A první pomoc se nasazuje tam, kde je lidskej život nejvíc ohrožen.

PAVEL REJCHRT - básník, prozaik, malíř, grafik

Pokud jde o vztah malování a psaní, zdržím se nyní vědomě všech teoretizujících, zobecňujících úvah a omezím se na konkrétní a osobní. Pocítil jsem už velmi záhy touhu stát se jednou malířem, asi tak ve třinácti. Mé první pokusy byly buď popisně realistické (většinou holé kmeny a větve stromů, housle, na něž jsem se tehdy učil, a vlastní tvář před zrcadlem), anebo křesťansky ikonografické, především Ježíš jako izajášovský Muž bolesti a jako ve středověku a v barokním pietismu vzývaná pašijní Hlava plná trýzně. Mnoho z toho jistě bylo naivně troufalého, mladistvě neumělého, bez potřebných technických znalostí a dovedností, jež rozvíjí teprve dlouhodobý výkon řemesla. Ale mé cílení bylo rozhodné, chtěl jsem být "vážně malířem". Kdežto mé rané pokusy literární byly míněny tak do mé pětadvacítky jako oddechová pošetilost, památníčková ironie, veselé čtení dvěma třem kamarádům: tedy jako něco, k čemu nemá smysl se vracet, pracovat dále na tom a brát to i jen stínem mysli vážně.

V dalších letech života jsem si beze sporu škodil společensky tím, že jsem nedokázal říci, zda se mám spíše za malíře či básníka, poněvadž zpřednostňovat jedno proti druhému jsem považoval za nespravedlivé vůči obojímu. Malíři ve mně viděli, kdykoli se jim to hodilo, pouze vloudivšího se básníka, básníci naopak demaskovali ve mně malíře, který ať si jde hezky zase tam, kam patří. Pak ale vyvstávala ta otázka zevnitř, dosti mučivě, dosti podvratně: opravdu, co jsi prvotně, co druhotně - nemáš jedno z toho prostě "típnout", uhádnout konečně, která z obou půlí děleného srdce tě vede dál a výš a která tě naopak zavádí?

Dnes, ve svých šestapadesáti, se takto po dlouhá léta už neptám. Vidím u sebe to obojí v neoddělitelné symbióze, právě tak oblažující jako tísnivé. V jedné své rukopisné povídce z roku 1973 se zabývám situací lyrika-malíře, který v náporu smutku a pochybností nad "rumištěm historie", rozumí se umění, nad "povalujícími se hromadami papíru", neboli literatury, a nad "lhostejnými nakupeninami hmot", míněno výtvarného projevu, chápe, že i "jeho vlastní pokusy byly jen zlomkem zlomků, ať se už utíkal k milostnosti slova ve strachu před příliš strohým tvarem, ať se už utíkal k čistotě pouhého vážného tvaru ve strachu před úskoky žertujícího, nedosti čistého slova".

Na rozdíl od mé již líčené juvenilní doby se tedy obě mé činnosti postupem času vzájemně k nerozeznání prolnuly v celé své metafyzické vratkosti, praktické nepoužitelnosti, vnitřním ohrožení. Píšu dnes básně mnohem "vážnější" a zase jisté "veselé čtení" vniká možná do mých obrazů. K čemu tu pro koho jsem? Koho doopravdy potěším, neřku-li zachráním? A z čeho vlastně? Někdo si utěšeně hoví v situaci, kterou já mám přímo za pekelnou. Jiný naopak v mé perspektivě spatřuje čirý nihilismus, ačkoli já z ní žíznivě vpíjím onen pro mne jediný, ale rozhodný světelný bod, který mi proráží z oné strany této jednolité předsmrtné Noci, v níž národové třeští vínem smyslů a modlami své reprezentace, jednou svých k zulíbání božských, vítězných olympijských hvězd, jindy svých zakukleně fýrerských, vražedných vozatajů -

Kde je dnes Hospodin, kde je Kristus? Což vyhnala-li mne a dodnes vyhání v třasoviska uměleckého konání skrytě a podstatně otázka víry? Jako by její vlny se stahovaly z břehů církví. Jako by pláže církví svítily, o to absurdněji, uprostřed písčin ostatních médií. Všechno se sluní pod soudobou modlou Tolerance. Izajášovský Muž bolesti se přímo dusí ve vlastním trní. Hlava plná trýzně utichla vlastní Krví. Zdá se mi, že Bohočlověk je ve významu svého nejbytostnějšího tajemství, své výkupné smrti na kříži za spásu ostatního, ve své upadlosti a vině prokletého lidstva, i v církvích podle jména křesťanských, do širokých rozloh společenského vědomí zhola popřen a dokonale vytlačen. Mne k tomuto pro mne otřesnému poznatku vede mj. má chůze po okraji. Mé pachtění v lyrice. Můj útěk od zdeptání slovem i na tomto jeho krajním poli do výtvarné konstrukce a exprese. Sumou řečeno: mé probíjení se džunglí takzvaně jasného vyjadřování novin, odborných konferencí, televizních kulatých stolů, a zase mysteriózním přítmím výtvarných spiritualit, transcendentalit a jiných interreligiózní době lichotných čáry márů. Všechno mi před očima tuhne v ostentativní nepravdu. V souboj pouhých vzezření, mínění, prestižních tvrzení. Ani v pravdu prý objevovanou dialogem však nevěřím. Spíše mne zajímají výpovědi, zámlky, ba snad i blekoty autsajdrů a solitérů. Tam přes ně zahlédám aspoň mihnutí té svrchu řečené Hlavy, jež svými trny oživuje mé ohrožené svědomí. Problém na problém. Relativita na relativitu. Školy a módy, snobismy. Absolutno je dnes jen a jen na vlastní nebezpečí. To si uvědomuji ve své podvojné činnosti a to je pro mne její největší a patrně také jediný užitek.

VLADIMÍR KOKOLIA - malíř, grafik

Obraz i text jsou ke čtení, tj. čítání jednotlivých svých částí k sobě. Vzájemný způsob (interval, vůně, barva, proporce, "logika") částí odpovídá logice věci, o které obraz nebo text jsou. Když mám možnost číst jedním duševním okem obraz a druhým text, můžu doufat, že se jejich perspektivy proloží, a tím se i potvrdí ze stanovisek dvou svědků skutečnost, že věc za nimi opravdu je. Jedním okem bych přece nemusel poznat, nejde-li náhodou o fantóm. Logický prostor věci také díky tomu uvidím prostorově, čili můžu mít páru o své vzdálenosti od věci. Že je tak a tak mimo mě. To je důležité. Jde totiž o věc, ne o to, jestli se zrovna píše, maluje nebo co jiného. A tak nejde ani o materiál, který věc může eventuálně poskytovat k malování, psaní, atd., tím bychom skončili u obyčejné exploatace. Životodárnější je vlastní srozumění s tím, že věc je mimo nás, že vůbec sama o sobě je, že má svou osobnost. Myšlenka, že by mohlo existovat ještě něco jiného než my sami (náš samotný svět) je pro nás přirozeně absurdní, ale vyvádí nás ze zakletí. Píše se a maluje snad proto, že z obrazu můžeme vyčíst tvář věci, z textu její jméno. To je víc, než se dalo původně očekávat.

LUDVÍK KUNDERA - překladatel, básník, esejista, dramatik

PROVOKACE NÁHODY A JINÉ VĚCI

Jsa mezi postiženými, nemohu zobecňovat a musím - spíš nerad než rád - mluvit o své, haha, kauze. "Výtvarníka" ve mně probudil generál Alois Eliáš. Takové břeskné tvrzení volá po vysvětlivce. Tento mimořádný důstojník se v půli třicátých let stal velitelem třetí divize v Litoměřicích, tatínek pod ním sloužil co šéf intendance. Eliáš postupně navštívil rodiny všech členů svého štábu a za návštěvy u nás se mu rodiče "pochlubili" mými krajinářskými tuším kresbičkami. (O verších rozkochaného jinocha naštěstí neměli potuchy.) Generál se zamyslil a pak se vší vážností pravil, že by měl pro mne zakázku: abych prý vymyslel a navrhl emblémy pro důstojnickou divizní jídelnu. Dal jsem si záležet a vyhotovil jsem tuší pověstnou litoměřickou kališní věž a pod ní na fáborku krasopisně vyvedený nápis: VEL.3.DIV. Generál výtvor schválil a za čas jsem dokonce dostal celou sadu talířů, misek, džbánků a šálků. Těšily se hojnému užívání, takže mi za více než půlstoletí zbyl jediný nerozbitý šálek: je to můj nejcennější surrealistický objekt.

Z úspěchu na poli užitého umění se mi tehdá kupodivu hlava nezatočila: utrpěl jsem totiž několikanásobně onen zhusta popisovaný úžeh poezií, uložil jsem si "penzum" napsat každý den báseň, pardon: "báseň", a profesora kreslení jsem udivil jen jedinkrát přehnaně kostrbatým zátiším s podzimním listím. Za šest sedm let mě náhoda zavála do vznikající Skupiny Ra, tedy do druhé vlny českého surrealismu, a najednou jsem měl víc kamarádů výtvarníků než literátů. Dá rozum, že jsem si taky omočil. Kromě "normálních" kreseb a frotáží se zjevně fantomatickými rysy (válka vykonala své) začal jsem kombinovat frotáže s kolážemi. Po dadaistickém způsobu jsem takořka naslepo vystřihoval z novin části vět a "vrhal" je a pak nalepoval na frotážový podklad. Pokusu jsem říkal Provokace náhody a velice jsem se radoval, že některé takto vzniklé texty byly docela slušné básně. Tři čtvrtiny těchto frotáží-koláží se v průběhu dlouhých let roztratily, zbylo mi sedm listů, přátelé si na ně vzpomněli, až když se v letech 1995-96 dávala dohromady výstava Umění frotáže a poté Český surrealismus 1929-1953.

Ale to jsem velmi předběhl běh věcí. Už od 50. let jsem se zvláště mezi Vánocemi a Třemi králi měnil v poněkud zběsilého "malíře" s utkvělou představou, že novoročenku má provázet "něco výtvarného". Vyžíval jsem se hlavně v kolážích (raději trhaných než stříhaných) a v rozličných nalezených objektech (např. v tom, čemu Schwitters říkal i-obraz, východiskem jsou tzv. chybné tisky), v 70. a 80. letech se z toho pak stala hotová posedlost, rozeslal jsem do světa stovky, ne-li více, svých "listů", často jsem je provázel veršíky a v obsáhlé rukopisné sbírce Ztráty a nálezy byl mezi poezií celý výtvarný oddíl. (Ta kniha pak vyšla roku 1991 v Prachaticích.) Nejvíc pozornosti tehdy vzbudily tři mé velké dřevoryty nazvané Stará bydliště, dva renomovaní grafici byli hrozně zvědaví na moje "rydla", tak jsem musil s pravdou ven. Byla to starší prkna ohoblovaná tak o dva o tři milimetry a v délce i výšce pečlivě komponovaná, mými "rydly" byli prostě tesaříci, z jejichž chodeb vznikl fascinantní labyrint.

Stále častěji jsem však zkoušel techniku tzv. dekalku, za jejíhož vynálezce se považuje Oscar Dominguez a jíž kdysi nakrátko propadl Vítězslav Nezval; podal o tom svědectví v nedoceňované sbírce Absolutní hrobař. Primitivně řečeno: tušová kaňka se druhým papírem všelijak roztírá. Vzniká při tom veliký odpad, neboť hodně záleží na papíře zvláštní kvality, na tuši, na teplotě v místnosti, ale dokonce i na teplotě papíru! Když bylo v mé "dílně" několik dnů pod nulou, dosáhl jsem nebývalých struktur a přeludné prostorovosti. Mé pokusy se zvolna blížily tomu, co od sklonku války dělal Miloš Koreček a čemu říkal fokalk (práce s roztékající se emulzí na fotografické desce). Inspirací byla, byť vzdáleně, i technika, jíž ve svých posledních letech vášnivě propadl světový fotograf Vilém Reichmann (fotograficky snímané kresby na celofánu - autor je nazval grafogramy). Oba moji druzi z dávné Skupiny Ra, i k stáru mladistvě experimentující, sehráli tedy roli bezděčných patronů. Souběžně stále vznikaly básně, mnohé se však "odrážely" od mého výtvarničení, někdy je můj text vlastně skoro interpretací mého listu. Namlouvám si, ale jen šeptmo, že se tím nějak proměňuje i prostor v básni; navíc tam snad vstupuje čas. Ale to berte s rezervou.

O nečekaný obrat v "kauze L. K. - výtvarník" se postarali slovenští přátelé. Rudolf Fila a jeho někdejší žáci, přijíždějící k nám po dlouhá léta vždy v srpnu, prohlásil někdy počátkem 90. let, že už je na čase, abych uspořádal výstavu svých dílek. A že se o to v Bratislavě postarají. Považoval jsem to za povedenou taškařici a na vše jsem milosrdně zapomněl. Jenže Slováci najednou přijeli zčistajasna mimo srpen a že prý si jedou pro exponáty. Nohy mi poněkud podklesly, ale s odbornou pomocí jsem vybral "retrospektivní" sadu a ve svých čtyřiasedmdesáti letech jsem pak debutoval co výtvarník (15. 11. 1994). Byl to nezapomenutelný podvečer, s jiskřivým humorem promluvil Milan Bočkay a vyvolal mě posléze k "autorskému projevu", měl jsem hrozitánskou trému, ale atmosféra laskavosti a solidarity vše překlenula. Vypilo se hodně vína a nakonec se regulérně porvali ("pobili"!) básník Fe3dek a ředitel bratislavské galérie. "Vieš, to je taký náš folklór, "omlouvá to Fe3dek dodnes. Následovaly výstavy v Brně, Šternberku, Blansku a Broumově a zákonitě tato činnost "za tichých nocí" zhoustla.

Objevily se však potíže s určením techniky, neboť k dekalku přistupovala kresba (negativní), frotáž (fázovaná), koláž a bůhvíco ještě, říkal jsem, že je to LUT, jenže té zkratce už nikdo nerozuměl, tak jsem to písemně fixoval jako "lid. uměl. tvoř." S žertíky ale člověk nevystačí, i říkávám "kombinovaná technika" a už to moc nerozvádím: důležitý není roztodivný postup, důležitý je výsledek. Aniž jsem to zamýšlel, změnila se v povodňovém roce 1997 tvářnost mých listů. Tuš (nejen černá, ale i sepiově hnědá, namodralá, ba žlutá) se na listech mocněji rozlévala, vznikly cykly Vody a Krajiny dešťů a pak i Brány (a branky), Průsmyky, vzpomínkově i Tůně... Bujivý fantomatický živel, jenž dlouho převažoval, se vytrácel nebo spíš vytrácí, listy se jmenují Ústup fantomů, Předpeklí, Nápor modra. Nebe-peklo-ráj...

Kunštát, březen 1998

Obsah