1. Ovšem. Kdekoli jinde lze úlohu umění zpochybnit, ale zde ne. Od prvopočátku je jeho určením vytváření mostů mezi člověkem a Tajemstvím. Je jeho specifikem, že vyžaduje člověka celého, všechny jeho „mohutnosti“, které jsou vedeny touhou po transcendenci a touhou učinit tvarem nehmotné skutečnosti Ducha. Umění vřazené do sakrálního prostoru by mělo být vždy opravdové. Samotná zbožnost v tomto případě nestačí. Nemělo by být od věci umisťovat v sakrálním prostoru i díla, která nemají viditelně daný sakrální námět či která nevytvořili věřící umělci, ale která jsou reflexemi nejhlubších lidských zkušeností, což jsou vždy zkušenosti s Bohem.

Integrujícím prvkem je umění tehdy, jestliže je do něj vložen silný náboj, který vyzařuje a napomáhá spojení přítomných k cíli, ke kterému se sešli: k prožití liturgie jako účasti na Kristově mystickém těle. Umění umožňuje chválu. Chválí ten, kdo se integruje, kdo reálně vidí svou pozici ve Stvoření. Šance pro duchovně orientované umění je v tom, že může být impulsem k integraci, k postoji chvály, že může proměňovat samotného tvůrce a ty, kterým je určeno. V ještě lepším případě ukazuje někdy i záblesky z jiného světa, střípky Ráje.

Ruší asi tehdy, kdy neporozumí svému účelu, kdy tvůrce exhibuje sebe sama, kdy nenaznačuje Tajemství, kdy lže, kdy je jen zbožnou vyprávěnkou.

2. Mělo by být především inspirované, mělo by přihlížet k současnému stavu vědomí člověka (kosmický rozměr), mělo by být autenticky mystické, mělo' by se pokoušet o syntézu, mělo by se pokoušet o katedrálu-

To, že vypadá tak, jak vypadá, je věrným zrcadlem duchovního stavu nás samých. V obecné krizi zobrazování se musí především zamyslet nad hlubokým obsahem tohoto slova a s tím, jaký má v této době smysl.

Umění do sakrálního prostoru určité patří, ale co se týče dalších vámi položených otázek, netroufám si na ně nějak všeobecně odpovědět. Nejsem odborník a potřebuji-li vyřešit nějaký konkrétní problém v sakrálním prostoru, raději si k tomu nějakého odborníka přizvu.

Bůh vám žehnej!

1. Stalo se to ještě před listopadem 89. Studenti hudební skladby se ptali svého učitele (mého přítele a bratra), co považuje dnes za moderní. Dostalo se jim této odpovědi: „Evangelium!“

2. Jen ne žádné estetické apriorismy! („Kde je Duch Boží, tam je svoboda.“) Příklady z hudby 20. století: Igor Stravinskij: „Žalmová symfonie“, všechny skladby Oliviera Massiaena, „Bláznovská zvěst“ od našeho Ivana Kurze.

1. Umění vytváří sakrální prostor. Jen jej zdobit bylo vždy v jeho neprospěch. Sakrální prostor není muzeum. Je místem setkávání, živým ve vztahu k „venkovnímu vnějšku“. A věci nesouvěrné se vyřazují samy. Třeba i po dvou stech letech.

2. Současné sakrální umění je podle mne nešťastně volený výraz pro současnou duchovní tvorbu. Této se pochopitelně také týkají všechny ty vnější i vnitřní okolnosti, které u „avantgardně“ orientovaných umělců vedou ke krizi (tzv. postmodernismus). Nezávazné hry končí na jedné straně zamořením životního prostoru země, v umění na straně druhé přiznáním bezradnosti. Věřím, že končí bláznivá tendence za každou cenu zaujmout sám sebou. Nastal čas duchovní renesance. V této době bude znamenat slovo služba hloubku skromnosti, dobrodružství meditace. Mimo jiné významy pochopitelně. Nebude však ponížením. Naléhavost ticha zpytování sebe jako fenoménu částečky všehomíra přehluší sportovní křeče vizí úniku. Jen trvalé zůstává. Zbytky po-zametají a vy třídí znalci umělecké historie. Nicméně chrám nesmí být jen místem cílené zakázky. Je to životní postoj, hledání často i nezávislé na strukturách církví. Je to slavné místo všedního dne vnitřního duchovního života. A umění by mělo také tak vypadat, byť by bylo nesakrální.

Prosím o upřesnění obou otázek. Tak jak jsou napsány, mi připadají přinejmenším „podlé“. – „PADLÉ“.

Archaický kněz rozlišoval mezi čistým a nečistým. Byl to nekonečný úkol, hledání oné neviditelné hranice mezi posvátným a profánním. Toto dělení začínalo u vyhrazení sakrálního prostoru, u oddělení samotného kněze k jeho službě a končilo až u rozdělování jednotlivých vnitřností obětiny pomocí nožů k tomu uzpůsobených. Svatosti není ovšem definitivně dosaženo. Jednak musí být při svátcích obnovována, jednak je třeba stále detailněji pronikat v předmětném světě k tomu, co je svaté. Ve starém Izraeli se tím nejsvětějším stane krev; kontakt s krví v rámci kultu očišťuje (samotného kněze, oltář a jiné kultické předměty, nakonec i obětníka).

Umění, které zčásti přebírá Úlohu kultu – vedle soudu a práva – musí též rozlišovat, oddělovat, vymezovat. To je podstata tvoření. Nemůže též dojít definitivního cíle, nemůže se zmocnit svatosti. V tomto smyslu není sakrálního umění, i když umění se sakralitou souvisí. Postavení umění je však problematičtější, neboť umělec ani kritik umění nemají kněžskou profesionální vzdělanost, která by je uschopňovala k vymezení posvátna vcelku. Hledání předělu mezi svatým a nesvatým je v umění transformováno v hledání rozdílu jednak mezi krásným a ošklivým, jednak mezi pravdivým a nepravdivým. V těchto dvou polohách je umění ustaveno, v rovině estetické a etické, nemůže si však nárokovat rovinu ontickou na rozdíl od pojmu svatosti, který v sobě zahrnuje všechny dimenze.

Ježíš Kristus znamená revoluci v pojetí svatosti. Krev obětovaného mimo sakrální oblast, za hranicemi posvátného okrsku, má být symbolicky přijímána. Svaté prostupuje v profánní a naopak. O to vnitřněji je třeba oddělovat, rozlišovat. Fronta nevede mimo člověka, ale právě uprostřed –jeho srdcem. Existence sakrálních prostor a sakrálního umění je zpochybněna, obojí, byť desakralizované, má však jakousi obraznou, předběžnou, ale nezastupitelnou roli v našem životě.

Na otázky tedy odpovídám takto:

1. Umění k prostorám, kterým říkáme i dnes sakrální, ze své podstaty patří; chrám je určitou architekturou, umění a sakrální prostor tvoří vždy celek.

2. Umění, které chce být sakrální, musí víc než kterékoli jiné umění usilovat o pravdivost. Není-li tomu tak, jsme ohroženi modlářstvím. Kýč v náboženských souvislostech se stává modlou.

Většina lidí, vzdělance nevyjímaje, je naprosto bez představivosti. Není divu, neboť masmediální, propagační agrese světa tento psychický fenomén postupně vytěsňuje a zvrhá individuální bohatství člověka do podprůměrné pasivity krnění mysli.

Do sakrálního prostoru, do chrámu, který je určen naprosto jinému prožitku, než jsou všechny ostatní prožitky na této planetě, samozřejmě patří něco, co příchozího připoutá, co vede jeho momentální stav vnímání, co ozřejmuje jeho „patření“ do prostoru jiných dimenzí. Může to být zajisté pouze velmi duchovní dílo, evokující usebrání mysli. (Ostatně citliví lidé jsou uvyklí vnímat takováto díla i v domovském prostředí, aby se odpoutali od čiré všednosti.)

Bude-li výtvarné dílo vytvořeno duchovním a profesionálním umělcem, což z letité zkušenosti pokládám za nekompromisní předpoklad, bude schopné příchozímu navodit základní stigmata usebrání, aby byl posléze schopen soustředit se buď k něčemu tak duchovně intimnímu, jako je modlitba, anebo vnímat průběh mše svaté, která není, jak víte, divadelní představení. Je-li výtvarné dílo dobré, duchovní plným obsahem, bude nám schopno zde na světě existenci Boží, tuto nezaměnitelnou skutečnost, velmi citlivým způsobem evokovat. Pak bude naprosto integrujícím posunem k nitru člověka i v novém sakrálním prostoru, v chrámu katolickém a v dnešní době i evangelickém.

Není úsporné řešení, když se celého počinu ujme pouze architekt. Většinou otevře frontální stěnu presbytáře pohledu do přírody, před to zavěsí pouze kříž (který tam ostatně musí být) a vsune tak věřícího do situace, kdy i v okamžicích, které patří největšímu usebrání mysli, soustředění při proměňování, v ponoru do „jiného prostoru“, odehrávají se mu před očima děje přírody, vítr, sníh nebo déšť. Taková řešení lze použít leda v tendencích panteismu.

V určitém zklamání cítí mnozí z mé generace již markantně, že hluboký prostor k duchovnímu usebrání se nepodařil vyřešit ani architektu Le Corbusieurovi v Ronchamp, i když v době vzniku kaple byl jeho počin velkolepý a pro chápání nového prostoru velmi důležitý. Tím víc je patrno, jak je v současnosti, ve světě morálně nejistém, složité vytvořit prostor k výjimečnému soustředění víry, k modlitbě, k adoraci Boha. Je, a musí být, naprosto samozřejmé, že architekt, malíř a sochař musejí být naplněni pokorným přesvědčením o existenci Toho, pro něhož se pokoušejí vytvořit místo, kde by i nevědomý nevěřící ztišil hrdopyšnou bouři své malé, útlé a ponejvíce strachuplné dušičky. Třeba mít na paměti, že stavba chrámu není stavbou stadionu, kina, obchodního centra, nýbrž prostoru, který souvisí nejen s naším dočasným krátkým životem, ale přesahuje do existence v dimenzi věčnosti. Jestliže architekt promítne do svých plánů pouze výpočty a parametry shromaždiště lidí, může nakreslit velkolepě klenutý prostor, ale není to prostor k modlitbě, která má být základním principem naší existence, díkůvzdání Stvořiteli, života v úžasu našeho stvoření „z ducha a vody“.

Druhá otázka je velmi paušální. Výtvarné umění je umění vizuální: verbální popis a výklad díla, určeného oku, které je smyslem velmi aktivním, je vždy poněkud zavádějící. Nerad bych vynucenou stručností odpovědi sklouznul do klišé, ale velmi rád podám, bude-li prostor, základní úvahu.

P.S. Domníváte se, že „sakrálno“ je tvar slova vhodný pro pojem, o kterém chcete vést diskusi? Mně zní jako necitlivý vulgarismus.

a) Umění jako ohlašování evangelia

„Umělci a teologově meditovali tajemství Boží lidské tváře a pokoušeli se jí dát výraz.^]) „Lidská tvář Slova je paradoxně dokonalým vyjádřením osoby Slova“²⁾ Umění v sakrálním prostoru, tedy kde se slavila liturgie, mělo stejnou funkci jako Slovo Boží: hlásat evangelium, zprostředkovat ortodoxii. Dogma, které se věřilo, bylo vyhlášeno, slavilo se a umělecky vyjádřilo³⁾. Proto pro posvátné malířství platily kanonické předpisy jako pro liturgii nebo nauku církve⁴⁾. Křesťanská symbolika, noční bdění, architektura chrámů, obrazy v apsidách, v oknech, na podlaze, ve slovech, ale i gesta a roucha „se obrací na člověka v jeho totalitě, na celého člověka… Skutečnost víry je přijímána v liturgii také očima, ušima a rukama věřících“.⁵⁾ Je to jeden ze způsobů vztahu mezi lex orandi a lex credendi.

b) Hodnověrnost umění a hodnověrná spiritualita

První zásada „nemůžeme dělat něco, co nejsme schopni alespoň nějakým způsobem si představit a nebo vzít do úvahy“⁶⁾a druhá zásada „hodnověrný život ukazuje hodnověrnou vizi skutečnosti“⁷⁾se vzájemně doplňují a dotýkají se podstatně vztahu umění v sakrálním prostoru. Když budu volně citovat slova papeže v pražské katedrále, řekl, že hlásání evangelia je dokončeno, až když najde své kulturní a umělecké vyjádření.

„Prostřednictvím ikonografického zobrazení vidíme našima tělesnýma očima jeho samého, který je neviditelný… prostřednictvím tohoto vidění se naše mysl zapálí touhou a božskou láskou, úcta věnovaná ikoně se přenáší na toho, koho znázorňuje… a tato země se stává osvětlená a proniknutá světlem Ducha sv.“⁸⁾

c) Umění jako cesta spirituality

„Moje poznání Boží vnímané druhými lidmi ve mně je láskou věcí vnímaných. A láska viděná objektivně – třetím člověkem – v druhém je krása. To, co pro subjekt poznání je pravda, pro objekt poznání je láska, je pro toho, kdo nazírá poznání (objektu ze strany subjektu), krásou. Pravda, dobro a krása: tato metafyzická trojice je jedinou zásadou, je jediným duchovním životem zkoumaným pod různými aspekty. Duchovní život, pokud vychází z Já a má v Já opěrný bod, je pravdou; vnímaný jako bezprostřední činnost druhého je dobrem; kontemplovaný objektivně třetím člověkem jako vyzařování navenek je krásou“⁹⁾. Sakrální umění je místem, kde se promítá duchovní zápas současné doby o povahu člověka, o komunikaci s člověkem dneška^l0), o osvobození člověka z ideologií. Sakrální umění je především anticipovanou „eschatologickou proměnou světa v jeho celku…, která začíná neviditelně a viditelně praxí křesťanského života jako reflexe slávy Kristovy… Duchovní člověk, obraz uskutečněné jednoty v lásce, je vtělenou láskou, podle oné myšlenky, podle které je hoden existence, podle obrazu Božího, Ježíše Krista“¹¹. V umění je dokončena proměna hmoty, která začala vtělením a v umění se stává tato proměna zrejmou^l2). Sakrální se nechápe již jako tabu, ale jako divinizace. Krása má proto vždy charakter kristologický¹³⁾.

d) Posvátné umění a učitelský úřad

„Posvátné umění je krásné a pravé tehdy, když svojí formou odpovídá povolání, které je mu vlastní: probouzet a oslavovat ve víře a v adoraci přesahující Tajemství Boží, znamenitou Krásu Pravdy a Lásky, zjevenou v Kristu, který je „odlesk božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty^ft (Žid. 1,3), v kterém „přebývá celá plnost Božství tělesně“ (Kol 2,9), duchovní krásu, která se odráží na nejsvětější Panně Matce Boží, andělech a svatých. Autentické posvátné umění vede člověka k adoraci, k modlitbě a lásce Boha Stvořitele a Spasitele, Svatého a Posvětitele.

Chtěl bych na závěr připomenout, že snad na místě je nejen polemika na „ožehavé“ téma, ale i obyčejné zpytování. K tomu navrhuji tyto tři okruhy otázek:

1. Pro hierarchickou část církve:

Do jaké míry je zápas o posvátné umění v životě církve evangelizací světa a vstupem do duchovního zápasu o Krásu, která má pouze jedinou inspiraci – krásu lásky Boží, která zachrání svět?

Je život církve ve světě v posvátném umění začátkem života světa v církvi? Nese nyní v sobě společenství církve tuto proměňující moc nebo poukazuje na ni?

2. Pro teology a zainteresované publicisty:

V teologii světa nacházíme možnost, jak v posvátném umění vidět spojení a pronikání dějin, eschatologie a parusie?

Není spor o povahu a místo posvátného umění spíše někdy polem teologické diferenciace?

Nerezignuje teologie na svou roli interpretovat krizi současného umění a kultury nejen jazykem kulturní antropologie či sociologie právě proto, že oslabila pouto mezi lex orandi a lex credendi?

Je sama teologie nesena tím, co žádá od posvátného umění, to je základním křesťanským posláním křesťana ve světě (spojit stvořené s nestvořenou silou vtělené Boží lásky, která činí svět božským)?

3. Pro umělce:

Kdy se stává umělecká inspirace službou zvěstování Pravdy a Krásy?

Jaké místo má modlitba, půst, odříkání a svatost v přípravě vnést do uměleckého díla přítomnost Boží? Postačí posvátnému umění niternost, nebo má zapotřebí Světla z Ducha svatého?