Bez ohledu na všechny vnější faktory je třeba konstatovat, že Charta 77 od počátku vedla cílevědomý zápas s totalitní mocí a zvůlí a že tuto válku vyhrála. O tom, že se jednalo o válku, mluvil už profesor Patočka, když objasňoval, že vyhraná bitva neznamená vyhranou válku, ale ani prohraná bitva neznamená prohranou válku. Ale chcete-li užít mírnějších slov: Charta 77 usilovala o dodržování lidských práv v naší zemi a v tomto úsilí nakonec uspěla.

Vraťme se však k představě války a ukažme si, které bitvy Charta 77 jako iniciující síla občanské i církevní opozice prohrála a které naopak vedly k alespoň částečnému vítězství.

Ze začátku prohrávala mnohé „bitvy“ o možnost vyjít z ghetta na veřejnost ve smyslu demonstrací a veřejných vystoupení (ani ples železničářů s účastí většího počtu chartistů se nemohl konat), o možnost opravdového dialogu s mocí a změny zákonů aj.

Naopak mnohé bitvy sice dlouhodobě a lopotně, ale nakonec přece vyhrála:

1) Bitva o informační monopol

Jeden z prostředků totalitní moci je zamezení šíření „necenzurovaných“ informací, tj. jiných než oficiálních. V roce 1989 byla čtena na Hlase Ameriky, BBC a Svobodné Evropě každá výzva nezávislých iniciativ, každé důležitější sdělení VONSu (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných), každý dokument Charty, oznámení a později popisy poutí a demonstrací, seznam signatářů Několika vět aj. Stávalo se, že za pět minut osm jsme dávali informace z Prahy (z pohledu z okna), které byly v osm hodin v hlavních zprávách. Cenzurované pasáže biskupských listů měly větší publicitu než samotné listy.

Ale to všechno bylo výsledkem dlouholeté práce a získávání důvěry: v případě známých lidí z disentu a zpráv Charty 77 a VONSu přijaly Svobodná Evropa a BBC výjimku, že nepotřebovaly –jako ve všech jiných případech – ověření zpráv ze dvou nezávislých zdrojů. Ivan Medek měl vymezen zcela otevřený a nekontrolovaný prostor v Hlasu Ameriky. To ovšem bylo způsobeno tím, že nikdy nebylo VONSu dokázáno jediné lživé slovo a že zprávy se vždy prokázaly jako pravdivé. Bylo to také důsledkem toho, že za nimi stály konkrétní osoby, které telefonáty prováděly, kterým bylo důvěřováno a které případné důsledky pak nesly na svých bedrech (např. při odsouzení ing. Litomiského ke třem letům vězení významně figuroval telefonát do Svobodné Evropy).

2) Bitva o demokratickou zahraniční veřejnost

Chartě 77 se stálým upozorňováním na nedodržování lidských práv v naší zemi podařilo rozbít uklidňující obraz pohelsinské Evropy a speciálně pak procesem s VON-Sem prokázat, že se jedná o totalitní stát, kde i jednání v rámci zákonů země je trestáno vězením. Právě proces s VONSem neobyčejně transparentně ukázal celé mezinárodní veřejnosti, že stát, v němž je trestné nenásilné upozorňování na to, že někdo je odsuzován nespravedlivě i ve smyslu platných zákonů, nemůže být pokládán za normální právní stát. Charta 77 byla několikrát citována americkým presidentem R. Reaganem nebo britskou premiérkou, spolupracovala s organizacemi hájícími lidská práva jako Amnesty Interantional nebo FIDH, léta si dopisovala s mírovými hnutími a do svého zápasu za svobodu vtahovala mnoho západních demokratů.

Neméně významné byly její styky s disidentskými hnutími v jiných komunistických státech.

3) Bitva o občanskou statečnost

Všichni jsou přesvědčeni, že Sovětský blok se rozpadl proto, že byl uzbrojen Spojenými státy nebo prostě už nemohl dál, ale málokdo se ptá, proč nemohl dál, zda na tom nenesli zásluhu afghánští bojovníci za svobodu, polská Solidarita nebo naše Charta. Zda se těmto hnutím nepodařilo na jedné straně rozklížit totalitní nárok a zbavovat stále větší část lidí strachu a na druhé straně postupně přesvědčit Západ, že není nezbytné, aby „američtí hoši“ umírali v Koreji nebo ve Vietnamu, nýbrž že stačí poskytnout dostatečnou podporu těm miliónům ujařmených lidí, kteří jsou odhodláni bojovat za svou svobodu, ale nemají k účinnému zápasu patřičné materiální prostředky. Havlův široce publikovaný a komentovaný bonmot, že náklady na jednu raketu Pershing II využité k podpoře opozice ve východním bloku jsou pro Západ i strategicky mnohem výhodnější, byl nakonec mezinárodní veřejností i politiky akceptován a dosud nezhodnoceným způsobem přispěl k rozpadu totalitního systému.

Když jsme se někdy v roce 1985 na besedě v Bratislavě bavili o možném vývoji v naší zemi a Slováci připomínali své masové poutě, zazněl „rozumný“ argument pana Vladimíra Mlynáře, co s poutěmi proti tankům. Namítla jsem, a myslím, že se to prokázalo, že komunistický režim je založen na strachu občanů se jakkoli projevit a že jakmile tento strach přestane – např. tím, že budou společně chodit na poutě – neexistuje žádná vnitřní síla, která by nespokojenost, a v případě Československa hlavně nespokojenost s nesvobodou, dokázala umlčet.

A tato vzrůstající občanská statečnost, ochota projevovat svůj nesouhlas byla inspirována, spoluvytvářena, organizována a ochraňována právě Chartou 77. Skoro všechny další nezávislé iniciativy jako Nezávislé mírové hnutí, Hnutí za občanskou svobodu, ba i Demokratická iniciativa vzešly na půdě Charty, velké katolické poutě, kardinálovy dopisy, Desetiletí duchovní obnovy národa, petice 30 bodů byly spoluvytvářeny a podporovány signatáři Charty (při mši na svátek blahoslavené Anežky v katedrále v roce 1988 byli zavřeni nejen pater Mádr a můj muž, ale i např. Jiří Ruml), Palachův týden byl odstartován akcí Charty 77, studentské hnutí bylo úzce napojeno na Chartu (u nás doma se psala první verze letáku Vezměte si s sebou květinu a svíčku), a dokonce i obrodný proces v Lidové straně podporovali – a minimálně jeho zahraniční publicitu zajišťovali – signatáři Charty. A nad vším držel svou ochranou ruku VONS: Nejsmutnější na odporu v totalitních režimech je jeho vnější nesmyslnost –člověk zmizí v kriminále a o jeho odporu ví maximálně rodina a nejbližší a ti se raději neodvažují o tom mluvit. VONS způsobil, že přestaly existovat tyto zbytečné oběti: o každém pokusu o odpor, který měl být umlčen, se mluvilo veřejně v masmédiích, nejen VONS, ale i obyčejní lidé se starali o rodiny, obce se za ně modlily – moc musela vždy znovu rozmýšlet, zda a které zatčení jí stojí za to.

Pokusila jsem se ukázat, že a jak měla Charta 77 vliv na pád komunistického režimu. Nemalý podíl měla také na jeho pokojném průběhu: Chartě 77 se podařilo si vybudovat morální a nejen morální autoritu ve společnosti důslednou a veřejnou obranou lidských a občanských práv navzdory hrozbám moci včetně dlouholetého věznění. Nebýt autority několika známých disidentů (Václava Malého, Václava Havla), nebylo by možné předání moci nikomu jinému než bývalým komunistům, kteří se ovšem svého komunistického přesvědčení nikdy nevzdali.

Jen v prostředí nezávislých struktur vyrostli opoziční politici, kteří byli aspoň posluchačům cizích rozhlasů nebo čtenářům Rudého práva známi a u kterých existovala oprávněná důvěra, že přivedou zemi ke svobodným volbám. Byli to navíc lidé, kteří byli léta v Chartě 77 nebo ve VONSu zvyklí politicky pracovat, tj. formulovat dokumenty, vyhovující více stranám, promýšlet důsledky svých činů, předvídat reakce moci a prosazovat své cíle. Lidé známí nejen u nás, ale i v cizině, známí zahraničním diplomatům a mající jejich důvěru (nikdo jiný než Václav Havel a Jiří Dienstbier nemohli tak rychle prorazit na světové politické scéně), lidé, kteří promýšleli vývoj naší země po případných změnách a byli zřejmé na události listopadu 1989 lépe připraveni než vládnoucí moc.

Mluvila jsem o vlivu Charty 77 na svržení komunistické moci. Nyní bych chtěla ukázat její morální vliv. 70. a SO.léta se v našich zemích vyznačovala hlavně ztrátou naděje, ztrátou smyslu a ztrátou veškerých hodnot. Společnost se rozpadla na atomy jednotlivců, maximálně rodin, smyslem bylo přežít v klidu a bez konfliktů s mocí. Obecně uznávané hodnoty jako pravda (pravda je to, co píše dnešní úvodník Rudého práva), statečnost, čest, solidarita byly zcela zdevalvovány. A do toho vstupuje Charta 77 s pozoruhodným postojem, že existují hodnoty, např. nezadatelná lidská práva pro^všechny, pro které má smysl trpět. A také tomu důsledně a veřejně dostávají:

Členové VONSu šli raději do vězení a odmítli emigrovat, než aby přestali bojovat za jiné zavřené a pronásledované. Našlo se dalších dvanáct, kteří vstoupili do VONSu ve chvíli, kdy většině jeho původních členů hrozil trest od tří do deseti let. Mluvčí Charty se každý rok kolem 21. srpna raději nechávali zavírat, než aby nevyslovili svůj nesouhlas s ruskou okupací. Každý rok se našli další tři mluvčí – nebylo to lehké, znamenalo to rok života a pravděpodobnost zavření byla asi 50%. A všichni signatáři vedli nekonečný a vyčerpávající zápas s mocí, ale jen pár jich odvolalo svůj podpis. Ustálila se zásada, že každý mluvčí, zavřený v době výkonu své funkce, se po návratu z kriminálu znovu stane mluvčím, aby tím prokázal, že od jeho postoje ho nemohou odradit ani léta věznění.

Signatáři byli ti, kteří se v kalkulu zaměstnání a poklidný život kontra pocit povinnosti přidat se k těm, kteří měli odvahu veřejně vyslovit pravdu, přiklonili k pravdě. Život v pravdě nebo solženicynovské Nežít ve lži nabývalo svůj hořký smysl. Myslím, že i slova znovu nabývala na své váze: každý, kdo psal vlastní text, dopis, stížnost nebo jen něco podepisoval, zvažoval vždy znovu, zda toto vyslovení stojí za případná léta v kriminále (nebo i jen ztrátu zaměstnání). Nechci nikomu nic vyčítat, nebyla jsem signatářka, nepodceňuji tlak moci a rozumné úvahy mnohých (např. moji – někdo naše děti živit musí), ale konstatuji, že byli tací, kteří se bez ohledu na rizika pokusili obnovit hierarchii hodnot.

Zdaleka ne posledním důležitým aspektem činnosti Charty 77 byla její funkce předsunuté linie nebo ochranného deštníku. Chartisté sváděli každodenní zápas s mocí, vymýšleli stále nové aktivity, rozšiřovali svou činnost o nové iniciativy a spojence na Západě a hlavně na Východě, byli čím dál drzejší a ke konci mnozí už prakticky na delší čas nezavřitelní, dostávali ceny z ciziny, stále požadovali povolení demonstrací, psali dokumenty, dopisy, stýkali se se západními politiky, spolupracovali s církví a spolupořádali velké poutě, nakonec podněcovali i studenty – stačili zaměstnat i tak velkou státní bezpečnost, jakou jsme měli v ČSSR.

A v zázemí, pod jejich ochranným deštníkem bylo možno poklidně vydávat samizdatové knížky a časopisy, dbát na správnou češtinu a dobré překlady, učit katechismus, scházet se k modlitbám nebo filosofickým přednáškám, jezdit do ciziny a vozit Svědectví, Listy či knížky, studovat na západních universitách a nebýt ve straně, poslouchat anglické nebo německé teology a filosofy, popř. politiky – prostě snažit se intelektuálně pokračovat v rozvoji v souladu s vývojem v západním světě navzdory neexistujícím oficiálním vztahům. Charta 77 otevřela paralelní poliš a během let stále pomáhala naplňovat neobsazené prostory a rozšiřovat prostor možného. Charta 77 dala vznik historickému času (ne pouze od výročí k výročí) a otevřela prostor naději ve vítězství.

Předchozí text jsem v mírně neupravenější podobě přednesla na semináři o etických problémech české společnosti v letech 1945-1989, pořádaném Klubem nezávislé inteligence (KNI) na podzim 1993. Panem redaktorem Martinem C. Putnou jsem byla požádána, abych připsala jakýsi pendant o významu Charty 77 po listopadu 1989. O tom, jak veliký význam měla Charta 77 pro poklidný přechod k demokracii přímo v listopadových dnech, jsem už psala. Je třeba připomenout, že již na půdě Charty a v prostředí nezávislých iniciativ vznikl v roce 1988 HOS – Hnutí za občanskou svobodu, platforma všech demokratických a již rozlišených sil, v jehož rámci se pěstovala politická kultura. Základní manifest HOSu, Demokracie pro všechny byl ještě totalitně opatrný, ale už jasně formuloval společné základy demokracie na straně jedné a rozdílné pohledy na její konkrétní podobu na straně druhé. HOS měl širší záběr svých členů, mnoho pozdějších politiků, kteří nebyli signatáři Charty 77 (Skalický, Mašek, Mandler) v něm pracovalo a učilo se základní politické abecedě. V té době také vzniká Obroda, sdružení bývalých komunistů, kteří nevstoupili do HOSu, tj. do společného demokratického světa, ale naopak se cítili být v rozhodujících časech alternativou komunistického vedení. Je třeba zdůraznit, že personální průnik Obrody a Charty 77 nebyl nijak veliký.

Tímto úvodem jsem chtěla poopravit dojem, že Obroda, která se vehementně hlásila k moci po listopadu, byla chartistický podnik. Myslím, že o významu Charty 77 po listopadu 1989 se dá těžko hovořit, neboť jak jsem se snažila vysvětlit v předchozí části, její zápas byl vítězně doveden do konce, mnozí signatáři vstupují do politiky a stávají se ministry, poslanci, starosty (jeden dokonce prezidentem) a Charta 77 jako taková po několika letech končí svou existenci. Lze maximálně hovořit o signatářích Charty 77 jako o jisté skupině občanů a pokusit se říci, zda pro tuto skupinu nejsou některé vlastnosti signifikantní, tj.vyskytují se u této skupiny častěji než u libovolně vybrané skupiny jiné. Při této příležitosti je třeba říci dvě poznámky: Chartu 77 podepsalo přes tisíc občanů. Někteří z nich (nemnozí) svůj podpis odvolali, někteří emigrovali, někteří sice Chartu podepsali, ale její další činnosti se už neúčastnili. Naopak někteří nesli tíhu pronásledování po celou dobu dvanácti let (jsou tací, kteří počítají tzv. „osmačtyřicítky“ , tj. uvěznění na dva až čtyři dny, na desítky), mnozí strávili roky v kriminále (a tvrdí se, že vězení delší než tri roky zanechá vždy na psychice stopy), mnozí měli ještě léta ochranného dohledu. Někteří byli mluvčími, někteří byli ve VONSu, někteří byli jedinými signatáři na okrese, což bylo mnohem obtížnější než v Praze.

A druhá poznámka se týká stále hlásaného omylu, že disidenti byli politicky pouze v Občanském hnutí a s jeho nezvolením zcela vypadli z politiky. Nejen, že mnozí jsou v Sociální demokracii, ale i ve vládní koalici: v ODA (Daniel Kroupa, Pavel Bratinka), KDS (Václav Benda, Miroslav Tyl, Jan Litomiský, Marie Křížková), ale i v ODS (Jan Ruml, Milan Uhde, Stanislav Devátý).

A teď aspoň dvě charakteristické vlastnosti:

První z nich je odvaha. Odvaha říkat a prosazovat věci nepopulární. Odvaha kritizovat i mocné. Odvaha zastávat se bezmocných proti mocným. Odvaha chtít potrestat viníky. Myslím, že doposud jsou to bývalí signatáři, kdo jsou ochotni vyslovit, prosadit nebo provést něco, co se vymyká z běžného proudu událostí – ať už pan president (Bosna, sudetští Němci), můj muž (naturální restituce, lustrace), Petr Cibulka (seznamy agentů StB). Podobný příklad je VONS: nikomu se nechce píchat do vosího hnízda české justice (příklady generálních prokurátorů varují) a přesto VONS trvá na svém. Před pár lety o některých rozsudcích prohlásil, že jsou nespravedlivé, že příslušní soudci nedodrželi etiketu svého povolání, nedrželi se práva a spravedlnosti, ale spíš poslouchali rozkazy strany a vlády. Nemohou tedy nyní, když jsou někteří z nich u moci, souhlasit se jmenováním těchto soudců na doživotí jako neúplatných a ne-ovlivnitelných. Dokonce někteří na svou nepodplatitelnost neboli zásadovost doplatili: Jiří Ruml jako předseda Komise 17. listopadu neušetřil nikoho a Lidové noviny, které v roce 1988 na koleni obnovil a vydával a v roce 1990 převedl na deník, ho už nechtěly.

A druhá charakteristická vlastnost je nezištnost. Mnozí signatáři „načichli“ atmosférou Charty 77 a jsou stále ještě ochotni pracovat bez velkých odměn, v nakladatelstvích (často skoro samizdatových), v Amnesty International, pro uprchlíky, pro volyňské Čechy, pro Rómy aj. Nadace Tolerance, která pořádá každý měsíc demonstrace proti válce v Bosně, je z velké části složená z bývalých chartistů, VONS je samozřejmě dobrovolné sdružení apod. Stále doufám, že tyto chartistické ctnosti a zásady (např. nejdůležitější zbraní je pravda –jiné ani neměli; vzájemná solidarita v boji s nepřítelem; hluboká demokratičnost – mluvčím sloužili všichni ostatní; ochota hájit každého, komu je objektivně ubližováno, bez ohledu na jeho přesvědčení nebo užitečnost) se prosadí nejen v politice, ale hlavně ve společnosti, neboť to by měl být hlavní výdobytek minulých let.

A ještě poznámku na závěr: Měla jsem jednou přednášku o Chartě 77 a myslela jsem si, že by to mohlo mnohé zajímat, byl to přece jen pozoruhodný zápas se spoustou invence z obou stran a i se spoustou zajímavých a někdy i veselých historek. Nikdo to nechce slyšet. A přesto se domnívám, že pro náš národ by bylo úlevné, až úzdravné, kdyby konečně neměl pocit, že svoboda přišla jako důsledek ekonomického rozpadu Velkého bratra, ale že ji vybojovali jeho spoluobčané. (A těch, kteří vedou revoluce a rozhodují o válkách a o míru, nikdy není tak moc.)

***

KAMILA BENDOVÁ, narozena 1946, vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK, pracovala v Matematickém ústavu ČSAV. Od roku 1992 přednáší na katedře logiky Filosofické fakulty UK. Publikovala odborné články v oboru matematiky (časopisy Kybernetika, CMUC aj.). Manželka Václava Bendy a –jak neopomíná připomenout – matka jeho šesti dětí.

Pozn. red.: Souvislosti se vždycky snažily věnovat „dění na okraji“, ať už to byl underground, podzemní církev nebo zapomínaní básníci. A tentokrát jsou to chartisté… Ač je to neuvěřitelné, pět let po listopadu 1989 stalo se označení „chartista“ málem nadávkou: Vždyť oni si žili dobře, lip jak my, a šli zase ke korytu… Je to jistě vizitka špatného svědomí té části národa, která přišla až sedmadvacátého listopadu 1989 na náměstí s klíči, ve velmi radikálně pojatém důsledku nás všech, kteří jsme Chartu nepodepsali. (Připomeňme zde, že mezi redaktory Souvislostí byli dva signatáři Charty: Josef Mlejnek a Eva Formánkova.) Aleje to jistě i důsledek chovám některých chartistů po roce 1989. Dali jsme v tomto čísle prostor názoru, který v poslední době opravdu nebývá na veřejnosti příliš často slyšen. V katolických kruzích rozhodně ne. Nebudeme vůbec proti, když nám někdo zašle názor polemický.   MCP