Archiv článků z let 1990–1995
LEON BLOY – JOSEF FLORIAN / KORESPONDENCE
Řekněte prosím sestře Veronice, že nechci být pokládán za někoho, kým nejsem, za proroka, a že taková role mně vůbec nevyhovuje. Jsem jenom ubohý člověk, který se pokouši říci pravdu všem, kteří jsou ochotni ji vyslechnout. (Leon Bloy Josefu Florianovi 31. července 1911)
Přijímám toto nové dílo z Vašich rukou mlčky jako dělník, pracující už dlouho v dílně téhož mistra; přijímám model, abych se ihned dal do práce s přáním provést jej co nejvěrněji. (Josef Florian Leonu Bloy 13. března 1912)
Když vydával kdysi Josef Florian těch dvacet stran korespondence Leona Bloy s Jindřichem de Groux z roku 1896, které jsou nejenom skvělou ukázkou francouzské epistolografíe jako literárního druhu, ale zároveň svědectvím o myšlenkovém světě Leona Bloy, napadlo jej sotva, že jeho vlastní listy, adresované autoru Chudé ženy a Zoufalce a odpovědi, psané zraňovaným a zraňujícím drápem lva, budou jednou předmětem a obsahem zvláštní knihy. Byla vydána ne u nás, ale ve Francii.
Psalo se už tolik o kulturních vztazích česko-francouzských, v posledním půlstoletí –pravda –porušovaných či zkreslovaných, ale přátelství Florian-Bloy bylo z nejhlubších. Má také zcela jiný přízvuk, protože jde o kulturní vztahy násobené opravdovostí, která nemá co činit ani s duchaplností, tím méně se zdvořilostí, vazby se společným jmenovatelem křesťanského světového názoru, bojujícího tehdy na dvou frontách: proti světovému názoru, kolportovanému knihami Emila Zoly a proti vlažnosti ve vlastních řadách soudobého katolicismu.
Jsou knihy, které recensovat není snadné. A jsou díla či umělecká a lidská svědectví, která recense, třebas podrobná, téměř uráží všim, co zůstává nutně na povrchu, nebo dokonce opomenutu. Je tomu tak také zde, neboť hodnota této edice spočívá mimo svoje jádro, listy obou protagonistů, rovněž v úvodu, který napsala básnířka Jeanne Boussac-Termier, jejíž rodina byla poutána k rodině Leona Bloy přátelskými vztahy; a také v doslovu O.A. Tichého, někdejšího varhaníka pražské katedrály, manžela Bloyovy dcery Veroniky; ten načrtl profil Florianův, kterého důvěrně znal. Obě stati vřazují tak Josefa Floriana do povědomí francouzské kultury a činí z něj dokonce herce duchovních zápasů ve Francii. Uchovaná korespondence, uspořádaná paní Jeanne Boussac-Termier, pochází právě z tohoto pramene a rovněž z archívu paní Madeleiny, druhé dcery spisovatelovy, manželky hudebníka Édouarda Souberbielle. Vyslovená jména znamenají a zaručují zároveň hodnověrnost svědectví, která mnoho váží. Patří těm, kteří byli blízko jednomu či druhému z obou adresátů.
Mlčení kolem Leona Bloy, na něž si tolikrát a tak hořce stěžoval (ještě v roce 1912 psal Josefu Florianovi o spiknutí mlčení, které jej zabíjí), bylo ovšem už dávno prolomeno. Jeho jméno se už neobjevuje jenom jako zmínka, například jako poznámka, že byl četbou George Bernanose, velikého autora knih Pod sluncem satanovým a Velkých hřbitovů ve svitu luny (Gaetan Picon: Panoramě de la littérature Frangaise). V kapitole o metafysickém naturalismu, která je součástí knihy Piconovy, je Leon Bloy jmenován spolu s Chateaubriandem, Barresem a Péguym jako inspirátor nejenom Bernanosův, ale také Malrauxův a Montherlantův. Nedávná nesmlouvavá studie Pierre de Boisdeffra, zařazená do knihy Církev uprostřed proudu (L'égiise au milieu du gué, 1984), se může opírat nejenom o často citované texty, vybrané Raissou Maritainovou,2) ale především o třísvazkovou monografii Josepha Bolleryho; také o dílo, jehož autorem je Stanislav Fumet: Leon Bloy, zajatec Absolutna (1967), a thesi Náboženská myšlenka Leona Bloy (Marie Joseph Lory).
Nám vydaná kniha ovšem připomene některé stránky literatury české; ty například, které věnoval Leonu Bloy Václav Černý v Listech pro umění a kritiku, vydávaných Bedřichem Fučíkem (ročník II, 1934), a jiné, které zpodobily metaforou pevnou a jasnou Josefa Floriana jako muže dvanáctého věku; byl to miles Christianus mezi rozevlátými mátohami, který miloval prostě a zavrhoval s určitosti …a protože žádal o věci podstatné, ostatní, až do evangelické chudoby bylo mu přidáno… Tak jej viděl Albert Vyskočil, který také shledal, co o Florianovi řekli jiní, na příklad Jaroslav Durych.3) Ale především si znovu připomeneme Florianovu činnost nakladatelskou, neuvěřitelných tři sta sešitů, svazečků a knih. Této vydavatelské činnosti staroříšské se ve svém životopisném nástinu u závěru knihy.
O.A. Tichý nedotýká,4) uvažuje však o charakterových rysech, o ušlechtilé a provždy neústupné vzpouře na počátku Florianovy životní dráhy, o jeho přísném pojetí víry, o představě výchovy vlastních dětí, vyvzdorované na veřejném školství, o patriarchálních vztazích rodinných a zde o vztazích (bratrských) k oběma bratřím, Janovi a Vojtěchovi. A ovšem o názorech politických, přesně viděných a zdrcujících, o vztazích k episkopátu a veřejné moci. Ale také o vztahu k hudbě; zde překvapí jména uváděná O.A. Tichým: Béla Bartók, Zoltán Kodály, Isaac Albeniz… A posléze důvody obdivu k básníku Chudé ženy a k Francii. Je to hypotéza, že Josef Florian byl vzdáleným potomkem Francouze, kterého zavála do našich zemí napoleonská epopea a – toto je ve stísňujícím ovzduší sklonu rakousko-uherské monarchie zcela jisté – touha po spojení s národem svobodným.
Listujeme-li znovu úvodními odstavci Jeanny Boussac-Termierové, zastavíme se nad řadou vzácných svědectví a citátů, které bychom nepoznali odjinud. Přirozeně; psala je autorka rozsáhlé studie, kterou s názvem Básníci a Leon Bloy publikoval Josef Florian už před první světovou válkou (in Nova et vetera, číslo 5, červenec 1913). To je však téma hodné samostatné úvahy. Autorka vyvolává nejprve dobu a prostředí, v nichž korespondence začíná. Je to rok 1900, první z let Zajetí v Prasečím nad Marnou. Hovoří o chudé vilce v Pomponne sur Lagny, kde (tehdy) Leon Bloy bydlil s manželkou a dvěma dcerkami, tehdy devítiletou Veronikou a tříletou Madeleinou. „A protože rodina Bloyových jsou křesťané a protože jsou umělci, budou trpět velikou opuštěností, samotou. Kolem nich v diecési meauxské, kam básník Modliteb přijde za čtrnáct let zemřít, farnosti zhasínají jedna za druhou…
Dnes je v Lagny literární museum Leona Bloy, ale v prosinci roku 1900 ani ti, které nazýval dobři knězi z Meaux, knězi vzácni v kultivovaní, nevěděli ještě, kdo bydli v Pomponne, neobjevili jej dosud. Jsou bohatství hluboko zasypaná.
Leon Bloy dobře věděl, jak hluboko je ukryt; v říjnu roku 1901 psal Renému Martineau, autoru krásného Listu o Tristanu Corbierovi (Nova et vetera, č. 9/10, květen 1914): jsem předmětem božího lakomství; skrývá mne v tajnosti, zavaleného v neproniknutelných tmách jako nějaký poklad.
A to je právě čas, kdy jej objevuje, obdivuje, kdy se k němu jednou pro vždy přihlašuje mladý český profesor. Doba, kdy se dvaadvacátého listopadu počíná korespondence psaná Josefem Florianem kostrbatou franštinou, ohvězděnou slovy básníka (Leon Bloy). Měla trvat čtrnáct let, do vypuknutí první světové vojny. Nad zachovanými listy obou, nad poštovními poukázkami, nad svědectvím O.Á. Tichého, nad sdělenou vzpomínkou z roku 1906, kdy o Josefu Florianovi, mlčelivém poutníku s hlubokýma očima v krásné vážné tváři, poutníku přišlém z takové dálky, autorka předmluvy říká: Tak jsem pozvolna viděla rýsovat se vysokou a ušlechtilou postavu tohoto venkovana, přišlého od Dunaje, a jeho vznešenou lásku. Zdá se mně, že jsem jej znala; teď je součásti mého neviditelného okolí, mých mrtvých smutně početných. Autorka hovoří o textu, který tolik pro Josefa Floriana znamenal: Obviňuji se, drobný pendant k Bloyovu Zoufalci; je to jenom několik stránek, ale jejich jas a síla jsou obluzující. Poznává a poznamenává, tg jediné korespondence dává poznat některé rysy Florianova charakteru a s ním některé málo známé rysy charakteru Leona Bloy, neboť v jeho dopisech na Moravu můžeme nalézt stránky srdečné, prosté, shledáváme, co bychom mohli nazvat laskavostí, jakkoli nevlídný a drsný se zdál někdy tento, lev. S jakou trpělivostí vysvětluje Florianovi co je třeba. S jakou jemnosti mu činí výčitky po jeho pobytu v La Salettě, kde mlčením moravského poutníka jeho francouzští přátelé tak trpěli. A jako protějšek zvláštního vztahu autora Nevděčného žebráka ke svému vzdálenému překladateli a vydavateli, Jeanne Boussac-Termierová znovu připomíná zavržení velkého pamfletisty a bojovníka víry katolickým tiskem, neboť už prvním publikovaným článkem sežehoval předplatitele, hovoří o velkých knihách, které z téhož důvodu se neprodávaly, o knihách, které vždy budou žít, které však nepřinášejí z čeho žít. Hovoří se o stálé a věrné pomoci Florianově vzdálenému spisovateli, často ve chvílích, kdy –podle věty Leona Bloy – byl rukou Boží, která se stala zjevnou.
A v závěru studie čteme s dojetím sdělení o přátelství a hlubokých souvislostech autorkou vzácně pochopených a vyjádřených: Nikdy Leon Bloy netušil titanské úsilí, jaké si od Floriana vyžadoval jeho nový způsob života, ani nebezpečí, které na sebe vzal, odvahu ne snad ochudit se, neboť byl chudý, ale nekonečně se zadlužit.
Nesnáze, obtíže, práci přecházel Josef Florian ve svých listech mlčením, ale také mnoho jiného zůstalo zamlčeno. Nikdy nehovoří o citech, které k Leonu Bloy chová: obdiv ke spisovateli, něhu k člověku s ubitým srdcem, který mohl být jeho otcem.
Ale Leon Bloy byl opravdu jeho otcem duchovním. Nad jejich vzácným dialogem, říká nakonec Jeanne Boussac-Termierová, že jest naší úlohou zachovat paměť toho, který přežil středověk, a zachovat ji podle slov z deníku jeho přítele: vznešený Čech jménem Josef Florian.
Jan M. Tomeš (Leden 1991)
Poznámky
1) Leon Bloy / Josef Florian / Correspondance 1900-1914/ Preface de Jeanne Boussac-Termier. S úvodní poznámkou Claire Guillamont-Boussac. Předmluvu napsala v roce 1967 pořadatelka vzájemných listů, paní Jeanne Boussac-Termier (f 1974). Knihu uzavírá životopisný nástin Josefa Floriana od A.O. Tichého (1890-1973).
2) Pages de Leon Bloy, choisies par Raissa Maritain (1951). Hodnotu pramene mají rovněž knihy Raissy Maritain: Les grandes amitiés (1949) a Journal de Raissa (1963).
3) Též Kurs a to březnový, L.P.1926 (Praha, Břevnov). Srovnej rovněž Albert Vyskočil: Josef Florian in Básníkova cesta (1927); tam základní poznámky ve vztahu Josefa Floriana k Leonu Bloy a edicích díla Bloyova ve Staré Říši. Srovnej rovněž články a studie v revuích Řád a Akord v roce úmrtí Florianova.
4) Staroříšské edice obsahovaly čtyři řady: padesát svazků Studia z let 1904-1912; Nova et vetera, padesát sborníků vyšlých v desetiletí 1912-1922 a následně vydávané Kursy (1922-1946). Velká řada Dobrého díla z let 1912-1948 obsahuje více než sto padesát titulů. V edičních řadách Studia a Dobrého díla vydal Josef Florian dvaadvacet knih Leona Bloy.
Způl druhého sta listů vzájemné korespondence z období 1900-1914 (s dovětky do roku 1920) vyjímáme a předkládáme jenom několik. Také tak zachycují kusy dvou tragických a velkých osudů. Těch několik dopisů, něco jako pars pro toto, nemůže ovšem nahradit obsah korespondence jako celku; snad naznačí alespoň její charakter, charakter v obojím smyslu slova. Osmadvacátého listopadu 1900 obdržel Leon Bloy první dopis; den doručení poznamenal modrou tužkou v záhlaví listu:
Na slavnost sv. Cecilie, panny a mučednice, 22. listopadu 1900 Leonu Bloy!
Prosím Vás křesťansky:
dejte mně svolení k překladu Vašich děl do češtiny. Neprosím za sebe sama, prosím především pro svůj ubohý národ. Jsme postiženi malomocenstvím… Naše země se podobá propasti výkalů Zolových; pro jiné národy jsme hnojíš těm.
Pokud jde o mne: nemám nic; ani peníze, ani zaměstnání. Nemohu Vám tedy nabídnout nic za souhlas k překladu. Ale Bůh a Panna Vítězná v Hostýne nad Bystřicí, odplatí Vám tisíckrát.
Prosím Vás upřímně: odpovězte mně ano! nebo ne!
Josef Florian Stará Říše č. 64 Moravic (Autriche)
Korespondenci uzavírá, tři roky po smrti Leona Bloy (+ 3.11.1917 v Bourg-la Reine) dopis Josefa Floriana, adresovaný spisovatelově paní:
21. května
Drahá a vážená přítelkyně Jeanne Leon Bloy, obdržel jsem od Otty Alberta Tichého výzvu k upsání, týkající se pomníku, který má být umístěn na hrobě Leona Bloy. Ale já vím, že si přál na křesťanském hrobě kříž dřevěný; prosím Vás o sdělení, souhlasíte-li s tímto záměrem, či zda je to jenom přání spisovatelů a umělců. Pomníky z kamene, snad v Périgueux, na Montmartru, na krásném trávníku v La Salettě, kde zpívala Veronika, či někde jinde – ale na hrobě? Odpovězte mně, prosím, brzy; domnívám se, že přátelé Leona Bloy v Česko-Slovensku zúčastnili by se rovněž subskripce.
Vás oddaný Josef Florian
Pozdravy Veronice a Madeleine! Jak se Vám daří? Churavíte stále?
(Josef Florian se zde odvolává na text z Nevděčného žebráka: Pyšné kříže z kamene nebo z mramoru jsou pozůstatkem pohanství. Kříž křesťana má být dřevěný jako kříž Kristův.)
Paní Jeanne Leon Bloy dala souhlas ke vztyčení kamenného kříže pro větší odolnost než kříž dřevěný, umístěný prozatímně. Pomník z bretoňského granitu, který dosud stojí nad hrobem Leona Bloy v Bourg-la-Reine, byl umístěn v roce 1925. V roce 1920 se Josef Florian účastnil subskripce poukazem tří set franků.
Paris, Montmartre, 40, rudé de la Barre 24. prosince 1908 Můj dobrý a drahý Floriane,
obdržel jsem padesát franků, které jste mně poslal jedenadvacátého a v polovině srpna jsem přijal stejnou částku. Žasnu, dozvídaje se, že jste v té době nedostal moji odpověď. To by bylo velice podivné opomenutí, nebo pošta je opravdu nespolehlivá.
Musím přiznat, dosti smutně, že ty peníze nám prospěly, protože jsme stále chudí, je nám však trapno porny slit, že berete snad z toho, co je nezbytné pro Vás, z Vašeho chleba, abyste jej poslal nám.
Až napíšu svoji knihu o penězích, jejíž název bude Krev chudých, knihu, na niž už po léta myslím, budu se v ni obdivovat Božímu zákonu, podle nějž chudým přicházejí na pomoc chudí; bohatí nejsou toho hodní – to znamená, že krev chudého jediná může dávat živobytí, krev bohatého jest nákaza a hniloba.
Knihu, očekávanou všemi mými přáteli, začnu psát ihned jak dokončím Neprodejného, který vyjde na jaře. Bude příčinou k zamyšlení a k zachvěni některých sluhů ďáblových.
Ta, která pláče neměla žádný úspěch. Jsem si jist dokonce, že žádná z mých knih nebyla zardoušena tak pečlivě; katoličtí pastýři především mají strach z La Saletty a když se o ní hovoří, ucpávají si uši. Je to všeobecné spiknutí. Poznáte to, můj drahý Floriane, až vydáte svůj překlad, neboť domnívám se, že na Moravě jako ve Francii jsou – z tohoto úhlu nazíráno – city docela stejné.
Věřil byste, že kanovník Annibal de France, autor chvalořeči na Melanii, kterou jsem zveřejnil v závěru knihy Ta, která pláče, nabídl, že koupí za babku všechny neprodané vy tisky mé knihy, aby je ZNIČIL!!! Jestliže přátelé La Saletty jsou takového ražení, co si myslit o nepřátelích? Dobrý kněz, kterého miluji a jejž ctím, setkal se nedávno v Římě s Piem X. a hovořil s ním o La Salettě a Melanii. By l přijat dobře a pojal naději, že dojde k pontifikálnímu aktu ve prospěch této velké Věci. Nevěřím tomu. Bylo by to příliš krásné a Bůh je příliš nespokojen s našim světem. Na zlo není léku. Je příliš pozdě. Tresty jsou nevyhnutelné, a jaké tresty! Z chrámu, v Říme zrovna tak jako jinde, se stal obchod, nízký bazar a křesťanství napříště není než strašným výsměchem.
Melanie předpověděla, že Pius X. neučiní ničeho pro La Salettu. Laskavé přijeti, dokonce přijetí vřelé, nestačí. Je třeba činů, a jakých činů! Boje s dvěma třetinami biskupů jako za časů svatého Řehoře VIL, svrchovaný genius a obnova světa, hle to jest, čeho je třeba. Kéž Nejsvětější Panna a náš Pán Vám žehnají a chrání Vás, můj drahý Josefe Floriane, Vás a všechny Vaše. Modlete se všichni za mne, který Vás miluje z celého srdce.
Váš Leon Bloy
29. ledna 1909 Moji velmi drazí přátelé,
v oktávu Svaté Rodiny sděluji s Vámi, že jsem obdržel Váš dopis ze (dne) 24. prosince dne dvacátého osmého a četl jsem slovo ZNIČITI!!! týkající se Vaši knihy, vyslovené kanovníkem Annibalem de France, snad právě ve chvíli, kdy Messina se chvěla v základech a otřásala se v agónii zničeni místo Vaší knihy, jejíž překlad Vám dnes posilám. Nemohu být zchlazen, jak se domníváte, nepřátelskými pohnutkami v zemi, kde žiju, neboť neočekávám „úspěch „. Neprodávám knihy, ale rozděluji je za okolnosti, které vyhovuji lidem dobré vůle a jiným, kteří dobrou vůli nemají, ale zaplatí ze zdvořilosti nebo aby nezískali špatnou pověst.
Prosím Vás tedy, abyste vždycky přijímal částky peněz ne „smutně“. Jsem přesvědčen, že vše, co mohu pro Vás učinit, není učiněno z možnosti mých, které jsou, pokud jde o peníze, téměř žádné, ale se zcela zřejmou pomocí Boha, který diligit nejenom hilarem datorem, ale rovněž příjemce radujícího se ze svých dobrodiní.
O Vánocích se mně dostala do rukou kniha s názvem Stručný nástin života a zjevení sestry Narozeni Páně (1821). Ve druhém svazku, na stránce dvěstěpadesátédruhé, spatřuji věrnou podobiznu Leona Bloy, takto krásně zarámovanou:
„ Vidím ještě, že země se bude zachvívat na několika místech otřesy a hroznými ranami. Vidím pohoří, která se polti a vybuchuji s třeskem, který vrhá děs všude kolem. Vidím, jak z hor takto rozervaných a otevřených vystupovat viry plamenů, dýmu, siry a smůly, které promění v popel města kolem… Ježíš Kristus dal mně spatřit úzkou cestu, temnou a plnou stínů, postavu toho, jejž věrni musejí následovat, obklopenou průvodci a ozbrojenými bytostmi, bránícími přiblížit se… Pojednou se zjevil člověk pevný a statný, který se připravil touto cestou jit; v levé ruce držel pochodeň, v pravé meč o dvou ostřích. Vstoupil na temnou cestu, kráčeje ve světle své pochodně, mávaje vpravo, vlevo svým mečem jako by měl zdolat celé vojsko. Kolem jeho temné cesty je velký počet propasti, do nichž se jej pokoušejí svrhnouti. Konečně přes nástrahy a léčky tento mocný a odvážný člověk šťastně dosáhne cíle, obrátí se proti nepřátelům, aby sám napadl jak jejich slabost, tak jejich podlost…“
S touhou být s Vámi v Ráji jsem vždycky Váš fidelis in penuria, v čase Té, která pláče.
Váš Josef Florian
40, rue de Chevalier de la Barre, Paris—Montmartre, 19. března 1911.
Můj drahý Floriane,
konečně Vám mohu napsat s hlavou a srdcem zbavenými poněkud strašlivých pocitů. Veronika konečně vstala z lůžka. Včera, poprvé po dlouhé době, mohla s námi poobědvat. Každý druhý den jí byla přinášena svátost oltářní. Přísti týden bezpochyby bude moci jit do kostela.
Minulé pondělí mně byl doručen Váš poukaz sedmdesáti franků, který jsem přijal se zahanbením. Především: nemám právo na žádnou odměnu za překlad Oběvitele. Překlad je dílem Vosím a jest nespravedlivé, když z toho netěžíte sám a kdybyste zůstal beze mzdy.
A pak, není mně toho třeba. Vězte, můj drahý příteli, že minulý měsíc zámožný clo věk, který mne má rád, chtěl zajistit pokračování mé práce věnováním značné částky k zaplacení mých dluhů a ke klidnému životu na dobu celého roku. Z toho plyne, že nesmím –je to otázka svědomí-přijmout, co jste mně tak velkoryse a snad hrdinsky poslal. Vracím proto tu částku poukazem s prosbou, aby sté ji použil pro Vaši drahou rodinu. Mám za to, můj velmi dobrý příteli, že to shledáte zcela prostým a shodným s křesťanskou spravedlnosti. Stařec s Hory je už celý vytištěn. Opravil jsem už první sloupce a očekávám stránkovou korekturu. Ale v Mercure de France jsou pomalí a tak nevím, kdy kniha vyjde. Doufám, že v dubnu, kolem Velikonoc. V květnu se budeme stěhovat. Vypočítaví podnikatelé zboří všechno na Butte Montmartre a poslední přívětivá část staré Paříže zmizí. Odejdeme tedy smutni. Musíme opustit Sacré Coeur, vzdálit se od několika přátel v sousedství. Půjdeme na předměstí, přesvědčeni, že Bůh sám nás chce vzdálit Sodomy. Paříž je jistě odsouzena a pobyt se stává velmi nebezpečný. To vše tedy je k dobru a nám jest s láskou žehnat Pánu a jeho Matce. Ihned jak se přestěhujeme pošlu Vám novou adresu.
Váš přítel Leon Bloy
Bourg-la Reine, Seině 3, Pláce Condorcet. 15. prosince 1912
Můj drahý Floriane,
jsem velmi opožděn s listem pro Vás. Žil jsem téměř celý měsíc ve víru korespondence a zákroků ve prospěch zveřejnění mé knihy Duch Napoleonův, která, zdá se, je počátkem úspěchu. Spiknutí mlčení, které mne zabíjí už dvacet let, snad skončí.
Pracuji už na nové knize, na druhé řadě Exegese obecných rčení, kterou ode mne vyžadovali všichni moji přátelé.
Myslím velmi často na Vás, příteli, a na vše, co musíte podstoupit ve strašném prostředí'blbých pronásledovatelů a špatných knězi. Nezapomínám, že tito farizeové bez inteligence, jimž úplně chybí láska, jsou příčinou smrti našeho nešťastného Poláka a že jim Bůh předloží děsivý účet.
Chcete přeložit knihu Duch Napoleonův. Je opravdu možné, že kniha vzbudí pozornost na Moravě, kde Napoleon zanechal nezahladitelné vzpomínky. Předvídám však zároveň, že to bude záminka, abyste byl znovu pronásledován, neboť v této knize, z mých knih snad něj významnější, je řečeno mnoho, co vy dráždi hlupáky a zlovolné lidi, kteří nás obklopují. Opravdu; přátelství, které mně prokazujete, bude pro Vás těžkým křížem a příčinou velkých utrpení. Doufám, že Bůh Vám odplatí, můj drahý příteli. Já, já nemohu víc než trpět sám v očekáváni spravedlnosti. Když se někdo zabývá mnou s ušlechtilosti, obdrží tutéž mzdu jako ten, kdo obhajuje La Salettu. Je pohrdán a je s ním bez konce bezohledně nakládáno. Ale snad má také nějaké útěchy vnitřní a ty jsou vzácnější než úspěch.
My jsme zdrávi. Veronika, zdá se, nahýbá sil a Madeleine velice pokročila ve studiu hudby. Důvěřujeme všichni v Boha a modlíme se za Vás z celého srdce.
Kéž Bůh a jeho Matka jsou s Vámi, můj drahý Josefe Floriane.
Leon Bloy
Osvětimany,
24. záři 1913. Moji drazí přátelé,
brzy po obdržení Vašeho útěšného listu, v prosinci 1912, byl jsem odveden ze svého bytu dvěma četníky a dán do vzdáleného vězení a tam hlídán jako divoké zvíře, zbaven mše o Vánocích a o všech nedělích a svátcích od sv. Tomáše (21. prosince) až do dvou dnů po svaté Veronice (6. března 1913). Nebyl vynesen žádný rozsudek, nebyl jsem postaven před soud a do dnešního dne neznám skutečné důvody práva k tomuto ohavnému uvěznění. Žádné odškodnění. Chlad vězení zavinil mé ochuravění pravé nohy, které mne drží dlouho na lůžku s velkými bolestmi; celé jaro až do poloviny léta. A to je krátké vysvětleni zpoždění vší mé práce; dnes Vám posilám Epopeu byzantskou, brzy pošlu Starce s Hory a Zoufalce.
Ve svém listu posledním jste psal o „těžkém kříži a příčinách velkého utrpení“. A čas šel prese mne zcela podle Vašich slov, věren svému posláni zuřivého psa.
Toto pronásledováni chudáka jako jsem já, který se vůbec nezaměstnává politikou, pronásledováni státem, který podporuje mír s Musulmany (náš císař je „králem jeruzalémským“ a Jeho apoštolským Veličenstvem“), přinese snad své dobré plody a my v této naději budeme pokračovat klidně ve své práci.
Váš Josef Florian
Bourg-la Reine 3, Pláce Condorcet,
1. října 1913. Můj drahý příteli, Josefe Floriane,
když od Vás nepřicházela žádná zpráva, nevěděl jsem co si myslit. Zde je tedy konečně, splněna, moje bolestná předzvěst z 15. prosince 1912, kdy jsem Vám řekl, že milujete-li La Salettu, mé knihy a mne sama, jste nezbytně určen k utrpěni. A protože ve Vaši zemi nevyvíjíte žádnou politickou činnost, je mně zcela zřejmé, že jste pronásledován biskupsky pro Vaši lásku k La Salettě a Leonu Bloy.
První myšlenka, která mne napadla, byla, že jsem povinnen uveřejnit fotografický snímek Vašeho dopisu v šestém svazku svého deníku Poutník k Absolutnu, který vyjde na jaře. Obávám se však, že bych Vám uškodil, kdybych to učinil. Nebudu jednat bez Vašeho souhlasu. Je třeba, abyste mně odpověděl, pokud jde a to.
Domníval jsem se, že nejhorší nepřátelé La Saletty byli ve Francii. Nyni však vidím, že naši biskupové a knězi jsou beránci ve srovnání s Vašimi. Což to není odplata, odplata svědku jako jste Vy, můj drahý Floriane?
Leč povězte mně, co se stalo v době té hořké zkoušky s Vaší ženou a dětmi? Tato otázka vzrušuje zvláště Veroniku, která by to chtěla vědět. Neopomeňte ji o tom něco říci, až budete moci psát. Dostal jsem před dvěma dny velice krásný svazek Vašeho překladu Epopeje a dnes ráno překlad Starce s Hory s velice vřelým věnováním vydavatele, Otty Alberta Tichého; vyřiďte mu, prosím, moje poděkováni. Jsem vždy pln obdivu k nadání typografů Vaši země; tisknou nádherné knihy, vedle nichž knihy francouzské nejsou než smetí. V listopadu obdržíte dva svazky: Exegesi otřepaných rčení (nová řada) a nové vydáni Krvavého potu. Začínám být znám, vydávají znovu mé knihy. Poutník k Absolutnu, o němž jsem hovořil, nevyjde však než za několik měsíců. Dám Vám tam místo, jaké zasloužíte, ale –ještě jednou – nechtěl bych Vám uškodit a prosím, kdybyste tím měl trpět, odepřete mně prostě svůj souhlas.
Vás přítel Leon Bloy
JACQUES PETIT
ŽIVOT A DÍLO LEONA BLOY V DATECH
11. července 1846: narozen v Périgueux.
1860: opouští lyceum a studuje kreslení.
1864: přichází do Paříže jako kreslíc u stavitele.
1867: setkání s Barbeyem ďAurvillym.
1869: úplné obrácení ke křesťanství a katolické církvi.
1870: návrat do Périgueux; zařazen do loirské armády.
1873: návrat do Paříže; bydlí v ulici Rousseletově.
1874: krátká spolupráce s časopisem l’Univers a rozchod po několika článcích.
1875: první skutečné literární pokusy: la Meduse. Astruc, báseň na Barbeye.
1877: setkává se s Annou Marií Rouléovou, Veronikou v Zoufalci. Přátelství
s abbé Tardifem de Moidrey. 24. května smrt otce.
V září koná exercicie v solignyské Trappé. Napsal Rytiřku smrti. V listopadu
smrt matky.
1878: v červnu odchod do Trappé, v srpnu návrat do Paříže.
1879: vykonává pouť na la Salettu; smrt abbé Tardifa de Moidrey.
1880: znovu pouť na la Salettu.
1882: Anna Marie Rouléová umístěna do ústavu pro choromyslné. V srpnu začátek
spolupráce s Černou kočkou, která trvá až do r. 1884. V listopadu exercicie
v Kartouze.
1884: vychází Objevitel globu. Přechodně zaměstnán ve Figaru. Setkání s Bertou
Dumontovou, Klotildou v Chudé ženě. Vydává Hovory podnikatele bourání.
1885: vychází Kůl, časopis, který sám vydával. Vyšla jen 4 čísla. 11. května umírá
Berta Dumontová. Začíná psát Zoufalce. 1887: vychází Zoufalec. Přátelství s Montchalem, Huysmansem, Villiersem de Lisle Adamem.
1888: spolupráce s časopisem Gil Blas; kritické články.
1889: smrt Barbeye ďAurvillyho a Villierse de Lisle Adama. Setkání s Johanou Molbechovou
1890: Johana Molbechová se stává katoličkou a provdává se za Leona Bloye. Spolupráce s časopisem La Plume. Vychází Kryštof Kolumbus před býky
1891: vychází Rytířka smrti. Únor až srpen pobyt v Dánsku. V dubnu narození dcery Veroniky. Rozchod s Huysmansem. Proces s Péladanem.
1892: vychází Spása skrze Židy. Do Gil Blase píše „povídky“, které znovu vydává v Krvavém potu a v Nezdvořilých povídkách, což vychází v r. 1893—1894.
1894: v únoru narození syna Ondřeje. Polemiky; vychází Leon Bloy před prasaty.
1895: v lednu umírá syn Ondřej. V září narození syna Petra. Začíná psát Chudou ženu. V prosinci umírá syn Petr.
1897: v březnu narození dcery Magdaleny. Vychází Chudá žena.
1898: vychází Žebrák nevděčník, první svazek deníku (1892-1895).
1899-1900: sedmnáct měsíců v Dánsku. Vychází Syn Ludvíka XVI. a Obviňuji se. Návrat do Francie. Rozchod s Henrym de Groux, důvěrným přítelem po dobu 10 let. Přichází do Lagny. (Prasečí na Marně). 1902: vychází Exegese obecných rčení. vycházejí Poslední sloupové Církve.
1904: stěhování na Montmartre. Vychází Můj deník (1896-1900).
1905: vycházejí Čtyři léta v zajetí v Prasečím na Marně, třetí svazek deníku (1900-1904) a Krotitelé zvěře aprasáci, svazek starších článků,
1906: vychází Byzantská epopeja a Gustav Schlumberger.
1908: vychází Ta, která pláče a Neprodejný, čtvrtý svazek deníku,
1909:vychází Krev chudého.
1911: stěhuje se do Bourg – la –Reine. Vychází pátý svazek deníku, Stařec z Hory.
1912: vychází Duse Napoleonova.
1913: vychází druhá řada Exegese obecných rčení.
1914: vychází Poutník Absolutna.
1915: vychází Jana z Arku a Německo.
1916: vychází Na prahu Apokalypsy.
1917: vychází Rozjímání samotářova r. 1916. 3. listopadu Leon Bloy umírá.
Posmrtně vychází:
1918: V temnotách.
1920: Brána pokorných, poslední svazek deníku.
1925: Kůl a Nová příhodná slova podnikatele bourání, Symbolismus, Zjevení.
Kromě těchto děl vyšlo několik svazků Bloyových listů přátelům. Listy snoubence vyšly v r. 1922 (Lettres a sa fíancée, Paris 1922. Do češtiny je přeložil O. A. Tichý v roce 1964. Naše ukázky jsou převzaty z tohoto rukopisného překladu, byly provedeny běžné jazykové úpravy. Pozn. red.).
Závěrečná poznámka autora biografické a bibliografického přehledu.
Leon Bloy před Bohem… Jde tu o celé jeho dílo; ani jedna kniha a ani jedna řádka v ní nestojí mimo. „Chtějí za každou cenu,“ psal v srpnu 1898, „abych byl velikým, znamenitým umělcem, jehož hlavní věcí je burcovat duše svých současníku, zatímco jsem prostě ubohý člověk, který hledá Boha a volá ho s pláčem na všech svých cestách. Napsal jsem to mnoha způsoby a nikdo mi nikdy nechtěl věřit.“
U Bloy není žádného významného vývoje: všechno je dáno ještě před začátkem díla v náboženské konverzi, která rozhodla o celém jeho životě a objevila Leona Bloy jemu samému. Je tedy zbytečné hledat v jeho díle chronologický vývoj, ale je třeba se ponořit do Bloyova vnitřního života a myšlení, následovat ho na cestách rozjímání, které často ve zdánlivých maličkostech je „tím velikým tajemným zrcadlem“, které směřuje k Bohu.