S: V poslední době vyšla řada knižních a časopiseckých prací, věnovaných českému fašismu. Je tu monografie o Radolovi Gajdovi, Gregorovičova kniha Studie o českém fašismu, časopis Tvar otiskl delší studii Milana Nakonečného věnovanou především českému politickému fašismu. Jaký je vztah české kultury a české literatury k tomuto tolik diskutovanému fenoménu?

JB: Často se setkáváme s nálepkami — fašismus, liberalismus, pravice, levice, demokracie atp., aniž autoři projeví alespoň trochu snahy přesněji vymezit proměnlivý obsah těchto pojmů. Některé texty klidně do jednoho pytle naházejí fašisty, nacionalisty, antisemity, integrální katolíky, antiliberály, politické směry kritizující demokracii. Někdy není nejen specifikováno, o jaký typ fašismu se jedná, ale fašismus se dokonce identifikuje s nacismem. Ne, že bychom mezi nimi nenalezli vzájemné vztahy, ale tato skutečnost přece neopravňuje nikoho plést páté přes deváté. Zdá se mi, že se pokračuje ve velkovýrobě fašistů, podobně jako tomu bylo v totalitním systému.

V Čechách fašismus představoval eklektickou, triviální ideologii nacionalismu, antidemokratismu a obskurantismu. Ve dvacátých letech se český fašismus konstituoval jako politická strana Národní obec fašistická. Je příznačné, že ve vyprávěních o fašismu postrádáme alespoň pokus analyzovat texty, v kterých jsou rozvedeny programové postuláty. O Gajdovi toho bylo napsáno věru dost, ale například jeho kniha Stavovská demokracie Národního státu je vždy ponechána stranou. Muselo by se konstatovat, že jde o slátaninu populistických hesel periferní provenience. Představitelé české kultury v těchto krajinách neměli co pohledávat. Domnívám se, že fašistické hnutí mělo, a to jenom v jeden čas, pouze jednu osobnost — Jana Scheinosta, jehož donkichotský zápas můžeme sledovat například v Durychově Rozmachu. Scheinost jediný věděl, že český fašismus bez myšlenkové preciznosti, bez ideové páteře vlastně pouze paběrkuje. A ani v italském fašismu nespatřoval jednoznačný ideál. Jeho odpor k liberalismu a socialismu jej vedl k představě, že západní svět je v rozkladu, že demokracie je nejen labilní, ale že je brzdou duchovního rozmachu. Mohl snadno poukázat na kuplířství parlamentu a politických stran, na korupci, na podbízení se davu, tj. voličům, na demagogii stranické rétoriky atp. Autoritativní princip, který byl tehdy běžně identifikován s katolicismem, stejně jako adorace národa, který má své určení v Božím plánu, byly namířeny proti duchovní anarchii, neukázněnosti, libovůli, sobectví. Byly to zcela bludné cesty, ale na rozdíl od tehdejších kritiků, kterých věru nebylo málo, se domnívám, že nelze Scheinostovi — a koneckonců ani Rozmachu — upřít, že nové tematizoval duchovní a politickou problematiku a již tím poukazoval na rozpory a otázky, jež mnozí vehementně ignorovali, bagatelizovali nebo zakrývali.

S: Občas se však v souvislosti s fašismem připomínají jména Viktora Dyka, nebo dokonce F. X. Šaldy…

JB: Dykův vztah k fašismu byl ambivalentní. Na jedné straně se domníval, že by fašisté mohli působit na oživení „národního ducha“, že by fašismus mohl být, pokud by byl dobře dávkován, protijedem proti bolševictví. Nicméně trvala jeho nedůvěra v proklamovanou ideologii i k vedoucím osobnostem. Dyk v jistém smyslu svým postojem jen stvrzuje Masarykova slova, že fašismus je patologická sedlina Kramářovy národně-demokratické strany. Vskutku — patologická.

Naproti tomu Šalda se víceméně jednorázově v polovině dvacátých let vyslovil k fašismu italskému. Nikoli českému. Nalezl v něm oproti formulkovitému marxismu, jak říká, projev vzestupu tvůrčí vůle, vitalismu. Jako by znovu nechal ožít svou ideu o nadosobních hodnotách, dobývaných aktivním individuem. Hodnotách, jež jsou podle něho lékem proti rozbředlosti, náladovosti vnitřně rozkolísaného subjektu.

S: Ve třicátých letech vycházely časopisy Řád a Obnova, ve kterých publikovali autoři jako Durych, Renč, Zahradníček, Miklík, Čep, Jehlička. Oba listy bývají dávány do jednoho pytle spolu s fašismem. Patří tam?

JB: Nejprve k Řádu, který začal vycházet v roce 1933. Již v prvním sešitě jsou publikovány dvě zásadní studie — Bernanosova a Berďajevova. Autor románů Pod sluncem Satanovým a Odpadlík sugestivně maluje v temných barvách soudobý stav sekularizované společnosti. Autor děl Smysl historie, Filosofie svobodného ducha podává pronikavou kritiku demokracie a socialismu. Tyto dvě studie se neoctly v časopise náhodou. Z nich jako by skupina integrálních katolíků sdružených kolem Řádu vycházek. Mladí vědci a kritici odmítali liberalismus, kapitalismus, bolševismus, nacismus i demokracii, která se právě tehdy prezentovala vskutku nevábně. Pokoušeli se rozpracovat v duchu papežovy encykliky „stavovskou myšlenku“. Stanislav Berounský tenkrát zredigoval sborník stejného názvu. Současně s tím usilovali — nemohu říci, že bezúspěšně — analyzovat duchovní horizonty kapitalismu. Ve filosofii se kriticky vyrovnávali s Heideggerem. V historiografii se přihlásili k autorovi monografie o Valdštejnovi. V knihách Řádu vyšel vynikající sborník o Josefu Pekařovi. Pozornost ovšem tehdy připoutávaly spíše jejich polemiky o demokracii, které vedli s K. Čapkem, F. X. Šaldou, J. Slavíkem, F. Peroutkou. Španělskou občanskou válku ovšem Řád interpretoval jednoznačně. Stačí si přečíst Durychův článek Alcazar. Literatura, zejména literární kritika a historie, měly vysokou úroveň. Připomínám jen namátkou jména Franz, Vašica, Vilikovský. Od pátého ročníku, tj. od roku 1939, se Řád orientoval více k literatuře a k umění a otevřel se novým autorům, představitelům nejmladší válečné generace. Jen s obtížemi pochopíme, že Řád byl v roce 1945 prohlášen za časopis napomáhající fašismu či dokonce za časopis fašistický.

Obnova — to je jiná kapitola. V prvních dvou ročnících z roku 1937 a 1938 jeho ideovou orientaci určovaly články Jaroslava Durycha. Teprve v dalších dvou ročnících se dostává do popředí kritika literární produkce. Časopis se tehdy již jmenoval Národní obnova. Podle Durycha obnova nastává „ve znamení meče“. Katolictví je tu interpretováno jako bojový útvar usilující o obnovu Božího řádu, což se prý neobejde bez bojů krutých a sveřepých, se všemi rouhači, heretiky, prostě s celým ďáblovým plemenem. Skutečnými dědici české země jsou výhradně katolíci a jejich nepřáteli jsou autoritativní i demokratické režimy, které neuznávají Durychem blíže neurčený „zákon katolický“. Demokracie je charakterizována jako bezcílná a bezradná, lhostejná k duchovním, zvláště pak k mravním otázkám. Ve jménu bezbožné demokracie byla vyprovokována válka ve Španělsku a Durych se jednoznačně staví na stranu Frankovu. Již několikrát se objevila otázka, zda Durych byl Či nebyl fašista. Můžeme odpovědět, že jeho identifikace se španělským fašismem je zcela evidentní. Durychův vztah k Německu byl složitější. Na jedné straně projevuje spokojenost, že nacisté ohněm vyplenili obludnou kulturu (např. Švejka), ani německá pomoc Frankovi mu není proti mysli, ale současně je znepokojen labilním postavením katolíků v nacistickém systému.

Útoky Obnovy proti demokracii, Masarykovi, avantgardnímu umění, atp. se rozpoutaly zejména po mnichovské katastrofě. Autory, které jste v otázce jmenovali, provázel bolestný pocit zadostiučinění. Psalo se tehdy o božím trestu za odvrat od Boha, za domýšlivost humanitních ideologií apod. Jsou však těžko pochopitelné nevybíravé a nadmíru hrubé útoky, které si nezadají s tehdejšími bulvárními listy. Národní život má být očištěn od traviče českého národa, to jest mezinárodního Žida, denuncují se spisovatelé atd. Jako by křesťanská pokora byla pro tyto autory cosi neznámého. Někteří z nich se opírají o jistotu, že právě je si Bůh vyvolil, aby prosazovali autoritativní režim, jemuž budou diktovat etické i estetické normy. Ovšemže jen někteří podporovali tyto agresivní postoje a usilovali o mocenské uplatnění. Čteme-li například Čepový články, vidíme, jak v nich promlouvá zoufalství tehdejší doby. A zoufalství nemůžeš měřit rozvahou z klidného času.

S: Zatím tu nepadlo jméno Jakuba Demla. Jaký je váš názor na dva poslední svazky Šlépějí, které Deml vydal za protektorátu a ve kterých jsou jeho protižidovské výpady.

JB: To je můj věčný spor s Vladimírem Binarem, který říká — Nech toho Demla spát. Z Demlových textů mohu rozpoznat, z jakých zdrojů jeho antisemitismus vyrůstal. Kroutíš hlavou, ale přece jen nacházíš nějaké vysvětlení. Ale co nepochopím, že tento básník v říjnu roku 1940 píše o úhlavním nepříteli českého národa, tj. o Židech, o rituální vraždě jako o dokázaném faktu, o židovském hmyzu apod. Dovolává se přitom Otokara Březiny. Adolf Hitler se prý podle Březiny zařídil a odstraňuje smrtelnou chorobu, tj. Židy. A pak ten hrůzný aforismus — Řekne-li vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyrazte čtyři zuby… A to nemluvím o útocích proti Josefu Florianovi, Alfrédu Fuchsovi, na kterého již tehdy čekala mučednická smrt. Tak tohle se prostě nedá ničím vysvětlit, pochopit, omluvit. Nevím, proč bychom měli přijmout představu, že básník má v těchto mezních situacích víc polehčujících okolností než pisálek z Arijského boje. Však také tento list uvítal Šlépěje titulem Básník J. Deml promluvil, kdy ostatní?

Jsem dalek toho, abych měřil některými publicistickými texty Demlovo nebo Durychovo básnické dílo. Když se o to kdysi pokusil jeden publicista, reagoval jsem, podobně jako tehdy B. Fučík, velmi podrážděně. Dnes však cítím, že staré praktiky stále přetrvávají. Něco zatajíme, jen aby nám nic nebránilo ve vytváření mýtu. Příklad — lektoroval jsem poslední svazek Zahradníčkova sebraného díla, kde nebyly všechny jeho články z osma-třicátého roku. Tak jsem napsal, ať to v této podobě raději nevydávají. A to není věc nová. S Bedřichem Fučíkem jsem hovořil, když vydávali Čepa. Nezařadili jeho články z Obnovy, ačkoli je ve stejném svazku jeho obrana „Mé články v Obnově“. Nejde o to, že by měl člověk radost, že nachytal někoho na švestkách. To je otázka historického vědomí.

S: Hovoříme-li o antisemitismu, bylo by dobré připomenout časopis Arijský boj, kolem něhož se často krouží, ale málo se o něm ví.

JB: Vynechám historii českého antisemitismu, sahající až k Havlíčkovi, Nerudovi — ten se zvlášť vyznamenal — a přejdu rovnou Arijskému boji, který bezprostředně navázal na časopis Štít národa. Ve svém zuřivém antisemitismu nebyl sám. V době protektorátu vycházely např. Arijská fronta, Arijská korespondence, Arijský útok a několik dalších antisemitských listů. V čele ovšem stál Arijský boj. Všechny významné osobnosti českého umění, počínaje V. Talichem a konče J. Ortenem, zde byly denuncovány, v každém čísle bylo několik udání. Nejodpornější byl ovšem ten zástup dopisovatelů ze všech měst protektorátu, kteří horlivě sdělovali, kdo se zastavil s neárijcem či kdo ho pouze pozdravil. Stačilo, aby se Karel Poláček potkal s hercem Boháčem, a už udavač psal do Arijského boje. Tato antisemitská tradice není zdaleka mrtvá. Stále se opakují tvrzení, která spolupracovníci Arijského boje shrnuli do Protižidovké čítanky, vydané v roce 1944 a 1945. Čítanka měla tvořit paralelu k německé oficiální Příručce k židovské otázce, jež vznikla z původního textu Theodora Fritsche. Do češtiny ji přeložil Hans Richter, autor rozsáhlého pamfletu o talmudu. Je až s podivem, o jak chudý rejstřík „argumentů“ se antisemité opírají.

S: Byli mezi antisemity nějací významnější a známější spisovatelé?

JB: Ne. Antisemitská literatura se vyčerpává vyprávěnkami o zvrhlém Židovi, který usiluje zničit představitele čisté rasy, ponejvíce panensky nevinnou dívku. Takové je například povídání známé filmové herečky Zdeny Kafkové a filmového režiséra Svatopluka Innemanna Prokleta rasa. Starý protižidovský bojovník, tak se sám nazýval Julius Pachmayer, zase napsal příběh Mor. Bob Hurikán historku Petr Klen, vynikající herec Čeněk Šlégl příběh Návrat atd., atd.

Větší pozornost na této periferii periferie si zasluhuje snad jen Felix Achilles de la Cámara, původním jménem Cammra. Podepisoval se také jako Cámara dél Campo. Dobrodruh, podvodník, majitel divadla Komedie, autor desítek bulvárních děl s dobrodružnými či mytologickými náměty, agent nacistické tajné služby, spolubojovník Německa proti neviditelné moci světového židovstva a zednářstva, vedoucí propagandy nacionálního Španělska v Praze, filmový scénárista, z jehož dílny pocházejí náměty filmů jako například Dívka v modrém nebo Okénko do nebe. Napsal triptych hagiografických spisů o generalissimovi Frankovi, které heroizují španělský fašismus. Ani v těchto knihách Cámara nezapřel svou zálibu v drastických motivech, efektních situacích a trivializovaných starověkých mystériích. Zvlášť ho přitahovala bohyně Isis. Tady mohl uplatnit zálibu v romantických zápletkách, které vrší ve svých dílech bez ladu a skladu. A tak se stále setkáváme s podlými spiklenci, zednářskými lóžemi, zákeřnými vraždami, tajnými službami, ženami-upíry atd. S Hany Jelínkem, to je další spisovatel, který byl ve službách nacistů, tvořili skutečně pěknou dvojici. Mimochodem je to ten Jelínek, který prodal Karlštejn.

A ještě jednu postavu, tentokrát tragikomickou, bych chtěl v této souvislosti připomenout. Františka Zavřela. Divný člověk. Vztahovačný, útočný, pomatený, a proto nebezpečný, ale pozoruhodný dramatik a básník neprávem zapomínaný. Díky nietzscheanství si osvojil komickou roli nadčlověka, který ve fašismu či v nacismu chtěl nalézt spojence a podporovatele svých nezřízených ambicí. Měl věru dost příležitostí, aby si mohl pěstovat pocit ublíženosti. V první republice byl zabaven jeho román Fortínbras, protože prý obsahoval útok na Edvarda Beneše. Dramatické tvorbě byly kladeny překážky a zatrpklý autor si velikášsky stěžoval na všechny strany. Bylo jen pár literátů, například Jindřich Vodák nebo Jiří Karásek ze Lvovic, kteří pod směsicí nafoukanosti, drzosti i naivnosti rozpoznávali originalitu tvorby této podivné osobnosti. Jen bych upozornil na sbírku In memoriam, která vyšla několikrát a vždy pod jiným titulem, kde jsou lapidární verše, které se hned tak nezapomínají. Nevím už, kdo je nazval „úžasné rekviem“.

S: Souvisí s výše zmíněnou antisemitskou propagandou také Vlajka?

JB: Samozřejmě, že ano. Ale u Vlajky je nutné rozeznávat dvě období její aktivity. To první začíná v druhé polovině dvacátých let, kdy začal vycházet stejnojmenný časopis, v jehož čele stáli krajně nacionalističtí studenti. Spojovala je autoritativní osobnost prof. Františka Mareše, který tehdy znovu vytáhl do boje za pravost Rukopisů. V roce 1930 byl založen politický klub Vlajka, v němž se vedle zuřivých nacionalistů objevovali lidé, kterým se záhy zalíbily systémy fašistické a později i systém nacistický.

V dubnu 1939 začíná druhé období Vlajky. Do vedení se dostal Jan Rys. Věčný student, všeho schopný, fanatický antisemita, autor tlustospisu Židozednářství — metla lidstva, spolupracovník na pamfletu Hilsneriáda a T. G. M. V Protektorátu se Český národně sociální tábor — Vlajka zcela identifikoval s nacismem, ale „vůdce“ Rys chtěl hrát obdobnou roli jako v Německu Hitler. Byly pořádány monstrózní manifestace, kde se to hemžilo prapory s hákovým křížem a s runovým křížem a pod obrovským obrazem velkého Vůdce Adolfa Hitlera malý český vůdce Jan Rys pronášel své projevy. Například: „Tvůrčí génius arijské čeledi bílého plemene dává lidstvu opět velkou ideu nacionálního socialismu.“ Vlajka, podobně jako Arijský boj, se soustředila k útokům proti modernímu, „zvrhlému“ umění. Nacistům byl však záhy ambiciózní Rys nepohodlný. Poslali ho do koncentračního tábora. Přívrženci a členové Vlajky ovšem dál horlivě pracoval jako udavači ve službách Němců. Je třeba dodat, že se František Mareš spolu s J. Vrzalíkem od protektorátní Vlajky distancovali.

S: V nově vydaném Slovníku českých spisovatelů od r. 1945 je ve vašem hesle zmíněna „rozsáhlá studie“ Česká literatura v druhé světové válce. Neuvažujete o jejím vydání?

JB: Trváte na této otázce a přivádíte mě do rozpaků. Ale — budiž. Od mého vstupu na fakultu v roce 1990 je pro mne na prvním místě pedagogická práce, lépe řečeno rozpravy se studenty, rozpravy, které mají jen jeden cíl — podnítit samostatné tvořivé myšlení. Protože těch zvídavých, kteří nepřeceňují odpovědi, ale hledají nový způsob tázání, je čím dál víc, moc toho času, abych dodělal své resty, nezbývá. A také si myslím: tihle lidé všechno napíší jednou daleko lip. Raději však nebudu pokračovat, protože by se mi tahle výmluva až příliš zalíbila. Ve skutečnosti bych se rád té práce o literatuře let 1939 — 1945 už zbavil, ale pokaždé když se k ní vrátím, bych zase nejraději napsal všechno znovu.

S: Děkujeme za rozhovor.