Základním morfologickým rysem české krajiny je mírně zvlněná parovina, oživovaná hluboce zaříznutými údolími řek a lemovaná pohraničním horstvem, jež však opět představuje vysoce vyzdvižené kry původní páro viny. Ani zdaleka si neuvědomujeme stáří reliéfu, na kterém žijeme. Vkročíme-li např. na Třebotovskou plošinu západně od Prahy, ocitáme se v exhumovaném, tj. znovu odkrytém, terénu, o stáří nejméně 70 milionů let. V té době byly Alpy ještě dávno skryté pod mořem, ale v Českém krasu se již tvořily první jeskyně.

Na sklonku druhohor a ve starších třetihorách představovaly páro viny převládající typ evropského reliéfu. Dnes se zachovaly jen v reliktech, v ostrůvcích, které nikdy nebyly zaplaveny třetihorním mořem ani převálcovány severským kontinentálním ledovcem ve čtvrtohorách. Je to absurdní představa, ale např. na pražském Jižním městě žili druhohorní ještěři přibližně ve stejném prostoru jako dnešní lidé. Na rozhraní starších a mladších třetihor došlo po obzvláště intenzivní kolizi alpského pásma se stabilním ostrůvkem Čech k tektonickému rozlámání území a výzdvihu nejenom pohraničních horstev, ale také Brd, Křivoklátská a dalších území. Zbytky původní paroviny však zůstaly patrné např. na šumavských či krušnohorských pláních. Posledních dvacet milionů let tvoří Čechy rozsáhlou aluviální pláň, přetékanou divočícími řekami neustále překládajícími svá koryta. Řeky se několikrát zahlubují do podloží mělkými údolími a opět vyplňují svá koryta. Teprve asi před 800 tisíci lety se po další kolizi s alpským pásmem Český masiv zvedá a řeky se zahlubují do svého podloží.

Neuděláme velkou chybu, budeme-li se na Čechy dívat jako na tajemný, prastarý relikt evropské krajiny, který v neogénu a kvartéru prochází cykly mírných zdvihů a poklesů, které můžeme přirovnat k dechu Země.

Společným rysem mýtů mnoha kultur různých světadílů je představa „osy světa“. Enki ze sumerského mýtu zapouští sloup nebe a země a soustřeďuje v něm sílu obou říší. Je to „svaté a nejdražší místo, kde přijímá sluneční kotouč“. Osou světa bývá význačná hora, která však může být nahrazena umělým pahorkem nebo pyramidou. Osou staré sídelní oblasti Čech je nepochybně Říp. Projíždíme-li černozemní oblastí, která zaujímá značnou část severní poloviny středních Čech, je to Říp, který neustále a s neurčitým pohnutím přitahuje naše zraky. Je jejím přirozeným středem, horou Meru. Je to osamělá, neobvykle stabilní hora, která nemá mezi českými sopkami žádnou obdobu (Vlhošť je sice vyšší, ale působí zcela odlišným dojmem). Vyznačuje se rozsáhlým, plochým soklem, který ji jako stupeň odděluje od okolní nížiny. Na tomto základu se zvedá téměř izometrický sloup vlastního vulkánu, který je nahoře ukončen poměrně rozsáhlou oválnou plošinou.

Toto místo – tak vhodné pro výšinné sídliště či hradiště – nebylo nikdy soustavně osídleno, takže se zdá, že vždy bývalo určeno pro bohy, nikoliv pro lidi. Je to pupek Čech. Na jejím vrcholu byla postavena rotunda, která svým původním jednoduchým tvarem kopíruje posvátnou horu – kamenný sloup na kamenném soklu ukončený posvátným symbolem. Rotunda je zasvěcena drakobijci – sv. Jiřímu. Jenže z Řecka, Thrácie a dalších částí Evropy víme, že kostely sv. Jiň stávají na místech původně zasvěcených slunci, snad proto, že Jiří, Géorgius, ten který uspořádává a otevírá Zemi, býval patronem oráčů řídících se slunečním cyklem. A to slunce nechybí snad na žádné kresbě Řípu.

Kdybych byl praotcem, putoval bych z východu po Labi na dřevěném monoxylu. Z výše mělnické skály bych poprvé obhlédl zemi, svůj nový svět a díval bych se, jak za Řípem zapadá slunce. Z určitého úhlu bych viděl, jak se Slunce dotkne vrcholu Řípu. Tam bych vynesl své bohy, obětoval jim a osídlil polootevřenou žírnou krajinu, kterou z obětiště bych viděl na všechny strany. Na Říp dodnes pohlížíme s určitým pocitem posvátnosti, který musel být v pravěku ještě silnější, a je pravděpodobné, že tento pocit hora vzbuzovala dávno před příchodem Slovanů.

Bretaňská či jihoanglická krajina je důležitá pro pochopení Čech z několika důvodů – je to parovina podobná Čechám, navíc je odlesněná, takže síť důležitých bodů krajiny se dá dobře pozorovat. Je osídlená konzervativními plemeny, která uchovávají starý plán země v málo změněné podobě. Tato plemena se v době mezi pozdním neolitem a Kelty naučila pozoruhodným způsobem rozumět jazyku Země a uměle jej zvýraznit. Je docela dobře možné, že tam, kde v Anglii nalezneme menhir či kamenný kruh, zastával v Čechách jeho funkci kopec či strom.

Ze sedla svého koně spatřil v roce 1920 Alfred Watkins ve svém rodném kraji Bredwardine síť linií spojujících význačné církevní stavby, prameny, pravěké mohyly a vůbec místa, jímž byla přičítána určitá starobylost a svatost. Nazval je „old straight tracks“ neboli „staré přímé stezky“. Dnes jim Angličané říkají „ley lines“. Velšské slovo „ley“ je příbuzné anglickému „light“ a znamená světlo. Toto slovo je zde použito ve dvojím smyslu. Především ley linie skutečně mohly být průseky, tedy prosvětlené staré stezky, ale na druhou stranu mnohé ley linie leží na slunovratových liniích a dokonce se dochoval lidový zvyk postupně s vycházejícím sluncem zapalovat na jednotlivých „zastávkách“ ley linie ohně či svíčky, které jakoby slunci ukazovaly cestu oblohou.

Dnes jsou v Anglii známy stovky ley linií a existuje celá společnost vydávající vlastní časopis (Ley line huntter) zabývající se vyhledáváním těchto podivných rysů krajiny. V Čechách byly podobné linie nalezeny u sítě 26 menhirů a na některých církevních stavbách. Nebylo po nich však nijak intenzivně pátráno. Než je v Anglii zařazena ley linie do seznamu musí splňovat určitá, dost přísná kritéria – např. spojovat nejméně 5 míst na vzdálenost obvykle menší než 20 km a přitom z každého místa musí být vidět na oba sousední body.

Staré přímé linie jsou tajemným a vzrušujícím prvkem krajiny. Týkají se však víc hvězd, hvězdného kalendáře a nebeského řádu než samotné krajiny, která je už svou podstatou nelineární. Když jsem z věží obhlížel pražské historické jádro a pátral po přímých liniích, rychle jsem si uvědomil, že živý prostor města či krajiny je víc vytvářen napětím mezi křivkami a hmotami krajiny než lineárními strukturami, které však přesto zůstávají někdy v pozadí a vymezují či na důležitých místech protínají páteřní dráhy.

Páteřní dráhy jsou nelineární prvky krajiny, místa se zvýšeným tokem děje a informace. Mohou mezi ně patřit významná rozhraní dvou ekosystémů, tradiční tahy zvěře, vodní toky, okraje říčních teras vhodné k osídlení, roje rudních žil, důležité staré cesty, tržní ulice, křížové a poutní cesty. Páteřní dráhy mohou mít různé rozměry a bývají hierarchicky uspořádány. Pravděpodobně nejdůležitější páteřní drahou Prahy je Svatováclavská cesta, která je v úseku mezi městskými hradbami známa jako Královská cesta. Je to dráha, kudy putovala procesí ke hrobu sv. Václava na Pražském hradě i na druhou stranu k „Paladiu země české“ do Staré Boleslavi a to nikoliv k místu zavraždění knížete, ale k obrazu Panny Marie, který byl podle pověsti vyorán ze země. O zčernalých Matkách Božích nalezených ve skalách či v zemi a leckde uchovávaných v kryptách kostelů obvykle předpokládáme, že mají souvislost s uctíváním Matky Země. Chrám sv. Víta (či Svantovíta?) na Hradě pak pravděpodobně souvisí se Sluncem.

Postavíme-li se o letním slunovratu do portálu staroměstské mostecké věže zasvěcené sv. Vítovi na Karlově mostě rovněž zasvěceném sv. Vítovi, spatříme zapadat Slunce do míst, kde stojí oltář s ostatky sv. Víta. Architektura tu stojí v souladu s pohybem nebeských těles, a aby nebyla mýlka, bývá častým aributem soch sv. Víta zlatá koule, která mu teoretický nepřísluší, protože nebyl královského rodu. Na jednom konci páteřní dráhy se setkáváme se zemí, na druhé se sluncem. V jejím průběhu procházíme místem umučení sv. Jana Nepomuského, popravištěm českých pánů, pamětihodným proseckým kostelem s nejstarším historickým zobrazením slunečního symbolu, význačnými prehistorickými sídlišti na Vinoři a dalšími body, které v sobě skrývají značný kus českých dějin. S nebeskými tělesy se na této cestě setkáme ještě nejméně dvakrát. Poprvé u pražského orloje, jenž je hlavně astrolábem a pak teprve hodinami a jehož úkol je podobný účelu menhiru – upozorňovat na pohyb nebeských těles jako na výraz kosmického řádu. Podruhé u zbouraného mariánského sloupu, který měl podobný účel – podle jeho stínu byl řízen pražský čas.

Páteřní dráhy v sobě obvykle kombinují profánní a spirituální život krajiny. Mívají přírodní kořeny, ale jsou lidmi přetvářeny a postupně na nich automatickým způsobem dochází k vršení významů. Místo si však prosazuje svůj živý prostor a samovolně podržuje svůj charakter.

Jsou středobody dění v krajině a často krystalizačními jádry lidského osídlení. Charakteristické uzlové body jsou napajedlo, pramen, kostel a zájezdní hostinec. Správně bychom uzlovými body měli začínat, ale protože se na krajinu snažíme dívat jako na síť vztahů nikoliv jako na pouhý soubor bodů, použijme přirovnání Zdeňka Kratochvíla o korálcích. Každý uzlový bod si představme jako korálek. Vztahy mezi korálky vytvářejí síť. V různých dobách se síť mění, ale korálky zůstávají na svých místech. Krajina se tak stává mnohovrstevným textem, který je čitelným pouze v určitém časovém řezu. Prostorovou strukturou mnoha přes sebe položených sítí.

V roce 601 píše papež Řehoř opatovi Mellitovi vyslanému do Anglie o způsobu, jak zacházet s pohanskými svatyněmi: „Dospěl jsem k názoru, že chrámy s idoly by v žádném případě neměly být zničeny. Augustin musí zničit idoly, ale chrámy samotné by měly být omyty svěcenou vodou, vztyčeny v nich oltáře s posvátnými ostatky… Doufám, že tímto způsobem lidé opustí své modly, ale budou stále přicházet na místa, kam byli zvyklí chodit…“ A tak se z pohanského Velese, pána stád, stává sv. Vasilij, patron pastevců a podobnou proměnou prochází řada pohanských bohů. Mění či dovršuje se význam místa, ale jeho pozice v krajině se nemění.

Extrémním případem uzlového bodu je knížecí stolec. Knížecí stolec stával uprostřed posvátného okrsku sněmovního pole. Mohl to být poměrně malý kamenný kvádr o rozměru dejme tomu stoličky do rozměru křesla, na kterém při korunovaci a důležitých svátcích roku sedával kníže nebo král. Ve Westminsterském opatství v Londýně, blízko hrobu dobré královny Anny České, stojí korunovační trůn anglických králů z roku 1301. Pod dřevěným sedadlem trůnu je připevněn kamenný kvádr, knížecí stolec, na kterém bylo korunováno 34 skotských králů. Pak byl převezen do Anglie a od té doby dodnes na něm probíhají korunovace anglických králů. Kámen byl v roce 1950 ukraden skotskými nacionalisty, ale po ročním pátrání objeven policií a vrácen na své místo. Podobných kamenů (King's stone) je v Anglii víc, ale žádný není tak význačný.

Český knížecí stolec asi původně stával na Vyšehradě, avšak jeho význam byl zastíněn kamenným stolcem Pražského hradu. Archeolog Ivan Borkovský jej kreslí do prostoru Jiřského náměstí, které by vyhovovalo hned z několika důvodů – na staré kultovní místo ukazují archeologické nálezy a směry cest. Stávala zde slavná a dodnes poněkud záhadná socha sv.Jiří, dnes umístěná na třetím hradním nádvoří. O spojitosti svatého Jiří se sluncem jsme již hovořili. Optimálním místem pro knížecí stolec je bod, kde „slunce políbí zemi“. Z dnešní pozorovatelny na Karlově mostě to je hrob svatého Víta. Z hlediska Juditina mostu nebo dávného brodu, označeného viditelným znamením, např. kůlem, by slunce o slunovratu zapadalo právě v tom nejvíc klíčovém prostoru Pražského hradu – mezi parléřovským svatým Vítem, Vladislavským sálem, kostelem Všech svatých a Jiřským klášterem. A pokud si místa podržují svůj charakter, máme pro umístění knížecího stolce do prostoru Jiřského náměstí ještě jeden důvod. Stolec, byť ne již kamenný, tam přece stojí dodnes! Kde jinde by měla probíhat volba prezidenta republiky a jeho slavnostní slib, než na sněmovním poli přemyslovských knížat?

Územní plánování není výsadou 20. století. V tak starých sídelních oblastech, jakými jsou Čechy, se setkáváme s prolínáním několika plánů krajiny. Na těžko čitelnou skupinu prehistorických plánů, projevujících se např. přímými liniemi, navazuje románská a gotická zástavba. V renesanci, jež hledá klasické hodnoty života, protože ví, zeje ztratila, se ve spolehnutí na pravidelný matematický model vytrácí živá složka prostoru, který je nahrazován pouhou geometrií.

V baroku, jež se nese ve smyslu deformace („baroko“ je portugalský výraz pro nepravidelnou perlu) je krajina chápána jako theatrum mundi, jako dovedně rozestavěné kulisy divadla světa. Její tvorba zde dosahuje nesporného vrcholu. Barokní šlechta přibližuje reálnou krajinu ideálním krajinám ze své sbírky grafik. A lid? Řekl bych, že jsme nedocenili roli církevního zpěvu na tvorbu krajiny. Poutě, zpěvy a procesí byly zároveň vrcholnými estetickými zážitky, ba přímo estetickými normami venkovského člověka, který se snažil, aby v jeho domě a jeho vesnici bylo tak pěkně, ,jako v kostele“. Líbezná melodičnost, neoddělitelná od charakteru pre-industriální krajiny (ještě počátkem století si při práci každý řemeslník zpíval) začíná po první válce mizet. Heavy-metalové motivy postupně nahrazují mollovou lidovku. V životě i v krajině. Estetická složka krajiny, tj. její živý prostor, se neustále snižuje, aniž bychom chápali, co ničíme.

Vždy, když jsem si vzpomněl na rozhořčení britských archeologů, živě líčících, jak o Letnicích protrhla skupina hippies policejní kordon, chránící Stonehenge, úprkem dosáhla posvátného místa a ve stálé tahanici s policií obětovala slunečnímu božstvu, váhal jsem, zda má cenu otevírat diskusi o kosmickém řádu a živém prostoru krajiny. Myslím, že odpověď dávají samotné menhiry. Novodobí pohané, romantici, danikenovští badatelé, magici a podobně, se zabývají jednotlivými „místy moci“ (power spots), ale jednotná síť menhirů, sahající přes polovinu Čech, připomíná sloupy jedné velké stavby, která ukazuje, že les je nesrovnatelně víc, než pár krásných stromů, že jeden oltář nikdy nepřevýší celou svatyni a že důležitá a posvátná je celá země, nejenom několik kouzelných míst.

***

Na VÁCLAVA CÍLKA (1955) geologa, redaktora jeskyňářského časopisu Speleo a stálého spolupracovníka časopisu Vesmír, jsme se obrátili jako na jednoho z lidí, kteří se „hrabou v zemi“, hledajíce usilovně souvislosti mezi tím, co vidět je, a tím, co vidět není, co vidět být nemůže nebo co lze vidět jen za velmi zvláštních okolností. Původně měl v úmyslu napsat pro náš časopis pojednání o Keltech v Čechách, o oltáři na Závisti, o svatém Havlu jako keltském světci – a hlavně o určitém typu předporozumění, jež umožňuje podobnými věcmi se zabývat a je zřít. O určitém směru myšlení, který o sobě u nás v Čechách tiše a skromně dává znát a k jehož nejvýraznějším představitelům Václav Cílek spolu se Zdeňkem Neubauerem, Zdeňkem Kratochvílem a dalšími patří. Někomu se zdají Cílkovy přístupy odvážnými a zmrtvělý pozitivistický obraz světa konečně lámajícími, jiným nepodloženými a blouznivými: Úvahy o dávné české minulosti, o jejích zdaleka nejen slovanských kořenech, o její mytické vrstvě, odsunuté díky masarykovskému pozitivismu do zapomnění a nebytí (a mýtus musí být vyprávěn), o pohanství a křesťanství a v řadě neposlední i o silách, ze země vycházejících a s ní spojených, které se koncentrují v různých podobách jedné a téže postavy – Matky.

Jenomže… První fáze česko-mytologického bádání, projevující se radostí nad tou a onou spojnicí, objevenou napříč zavedenými schématy, se zvolna chýlí ke konci. Nastává čas úvah o metodě těchto výzkumů a o jejich kontextu. Jak bude vypadat celek, který by měl vzniknout z poznatků geologických, archeologických, hermetických, mytických a mystických? Bude to věda nového typu nebo para věda? Nebo se to vše ukáže opravdu jen cestou, pomýlenou od počátku, sledem krátkých spojení?

A druhé jenomže: Cui prodest? Čeho všeho jsou schopny mýty a síly, buzené z tak dlouhého spánku? K českým mytologům se začínají hlásit ze zahraničí lidé, kteří se rovněž „hrabou v zemi“. I je zajímají mýty a síly Vyšehradu či Řípu. Vesměs jsou to „lidé bohyně“. Ovšem – kdo je bohyně? Její ctitelé, novodobí pohánějí hodnotí jednoznačně kladně, kladouce ji do protikladu ke „starému“, patriarchálnímu Bohu, pro kterého se člověk odpoutal od země. I kdybychom uzávorkovali všechny námitky, které by křesťan vyřknout mohl a vlastně i měl, stačí pouhá religionistická připomínka, že bohyně-matka má vždy i svůj temný, ničivý aspekt (řecká Hekáte či indická Kálí), abychom nabyli určité opatrnosti.

Pro obě tato „jenomže“ nelze dosud říci „slovo“, vyřknout ucelenou hypotézu. Musíme se spokojit s dílčími poznatky, plody první fáze, a čekat.

MCP