Vážený příteli,

sám sice stojím vůči Souvislostem spíše mimo, nicméně mi také na téhle výjimečné záležitosti velmi záleží, a tak bych Vám rád k prvnímu číslu něco napsal. Bylo zřejmě míněno jako jistá provokace, a tak se sluší se nechat trochu vyprovokovat.

Pokud tomu rozumím, probíhá v redakci delší dobu generační spor a jistý zápas, jehož jste protagonistou. Na tom není nic špatného, je to přirozená věc, ale to znamená, že na tom samo o sobě není ani nic zvlášť dobrého. Je to prostě tak. Hodnocení se musí držet jiných věcí.

Je celkem rovněž přirozené, že Vaší tendencí v takovém zápase bude právě pokus o provokaci, snaha předvést něco výrazně jiného, odlišného – a třeba i pobuřujícího. To pořád ještě není chyba, pokud to nové, co chcete předvést, l/ opravdu za něco stojí, pokud to má šanci 21 nějakou dobu vydržet, 3/ vytvořit jistý základ pro navazování a obnovu souvislostí, již si tento časopis dal do záhlaví.

A tady je místo mých vážných pochybností, ve všech třech bodech či ohledech. Ne že by všechno v čísle bylo špatné. Fialův článek je výborný, Pálkův sice deset let starý, ale dobrý a stále platný. Váš [MCP] se mi zdá příliš dlouhý a na mnoha místech trapně povrchní. Není nic horšího, než když se snaha o „revoltu“ chytne povrchností a laciných, ve skutečnosti už dávno vybojovaných témat („měšťák“, „šesté přikázání“ atd.). Nakonec je to o všem a o ničem.

Skutečné hodnoty undergroundu, o němž něco vím, byly hodnoty ryze existenciální, osobní, neopakovatelné. Moc málo z nich je vidět na UG „produkci“, která je s výjimkou Jima Čerta (nepatřil do téhož hnízda) a něčeho u Martina Jirouse, velice slabá. Nesnese vůbec ostré světlo publikace.

Velice problematické je samo sestavení čísla, kde provokační záměr bohužel vyústil do pubertálních trapností („Katolista“ Turkyně, trapný Ivanov, mimochodem člověk silně konjunkturální, který s žádným UG neměl nikdy nic společného, vedle Jana z Kříže atd.) a nakonec trochu polopatistický Drewermann, který říká docela rozumné věci, ale komu a kde?

Snad to tak ani nemělo být, ale nakonec dává klíč k pochopení čísla ten nešťastný Ivanov, kterého snad do křesťanského časopisu kvalifikuje jen jeho voyeur-ská lascivita, anebo jeho vyčpělý dekadentní narcismus? Proč ten tam je, skutečně nechápu. Budiž.

Kdybych pochyboval o tom, že jste schopen takový časopis vést, věnoval bych čas jiné činnosti, než psaní tohoto dopisu. Proto nakonec pár dobře míněných rad.

„Revolta“ je dnes téma nesmírně hubené a dřív či později vede k ubohostem: kde je ještě někdo, koho utlačují? (Rozuměj: oni!) Utlačují ho rochetami a kadidlem. To je, co?

Raison ďetre časopisu jsou souvislosti. Hleďte si jich a dávejte pozor, aby jedni z druhých nedělali hlupáky. Tím se právě souvislosti ruší, tím se tu rušily po celý náš život.

Časopisu nesvědčí tématická čísla. To je odvěká chyba ambiciózních redakcí, jíž v podobě nudy trpí čtenáři. Myslete na to, že časopisy mají dnes velkou konkurenci a těžko se uhájí.

Časopis nemůže být dryáčnický. Žádný dryáčník neví, co je to souvislost. Zná jen ten svůj dryák: ekonomický, politický, kabalistický, anebo třeba psychologický. Ale pro všechny platí, že jedním se nedá vyhánět ten druhý. Pořád bude platit Kafkovo: „Největší nebezpečí zla je, že provokuje k boji“.

Nevím, jak dalece znáte endemická nebezpečí českého katolicismu. Konvertiti je často neznají, a tak je s neklamnou jistotou znovu a znovu opakují. Je to, stručně řečeno, pár hašteřivých elitářských skupin, které jsou jaksi „proti“ (čemukoliv), a mimochodem vytvářejí skvělé věci (Florian, Řád atd.), a pak „temný nevzdělaný lid“, který tomu dodává váhu a všecko platí. Vaše první číslo mi to zase připomnělo. Přeju Vám, abyste se těmhle nebezpečím, zejména skupinové intelektuální pýše, dokázal vyhnout. Je to Vaše hlavní povinnost a odpovědnost, kterou jste si dobrovolně vzal.

Srdečně zdraví

Váš Jan Sokol

Praha 2. 4. 1993

Vážení a milí přátelé v redakci Souvislostí,

slyším z různých stran rachot a dunění, které se rozpoutalo kolem Vás po vyjití letošního l. čísla Vašeho časopisu – a momentálně bych nechtěl být ve Vaší kůži, i když neberu vše tak tragicky.

Nechci Vám proto ani nadávat, i když se mi nad některými „parádními čísly“ jeho obsahu protáčely oči (samozřejmě k nebi). Mám totiž pro některé „vylomeniny“ určité sympatie, protože často bývají i k něčemu dobré. […] Dovolím si jen dvě poznámky: nejsem nekritickým obdivovatelem „fokolarinské strany“, ale nemohu nevidět, že toto hnutí u nás získalo pro křesťanství poměrně velké množství mládeže a že vychovalo množství opravdových a obětavých lidí, kteří jsou dnes cennou oporou církve. „Fokolarinská strana“ by u nás ovšem potřebovala kritiku daleko hlubší a pravdivější. […] Patnáctistránkové nesouvislé úvahy Georgije Ivanova mi pak připadají zoufale ruské a rusky zoufalé, jsou snad literárním dokumentem, ale nevím, kdo z čtenářů takový dokument potřebuje, myslím, že jeho místo je v literárním archivu. Totéž platí do značné míry i o následujícím Demlovi, který dnes má (snad bohužel) už málokomu co říci.

[…]

A nakonec – poněkud mne zklamala ukázka z Drewermanna. Hloubková psychologie jistě umožňuje obohatit exegezi Písma o nové podrobnosti a nové pohledy, ale nakolik je tento přínos skutečně cenný nebo dokonce nutný, to z této ukázky vyplývá velmi slabě. (Snad to nechápu, protože nejsem žena?) […]

JIŘÍ VACKÁŘ

V Tišnově dne 12. dubna 1993

Milí přátelé v redakci a redakčním kruhu, upřímné pozdravení!

Doufám, že se na mne nebudete zlobit, když se přiznám, že po přelouskání 1. čísla letošních Souvislostí jsem byl nucen podívat se ještě jednou zda časopis dosud nese podtitul „revue pro křesťanství a kulturu“. Zkuste, prosím, hádat proč asi! – Nedovolte nám domnívat se, že naše souvislosti mají souvislost s jinými různými hrůznými souvislostmi…

Přeji Vám hodně ohně Ducha svatého v touze, aby sežehl vždy to „nepatřičné“ a pomáhal Vám v hodnocení svou jasnou září!

Na další čísla jsem zvědav a těším se, že nebudu v očekávání zklamán.

josef šindar

18. III. 93

Vážený bratře MCP,

chci Vám upřímně poděkovat za 1. číslo Souvislostí tohoto roku. Bůh Vám odplať tu statečnost. Neboť nevím, co těm nutným potřebným článkům řekl primas-Kníže-Arcibiskup. Vyřiďte totéž i Dr. Konzalovi, nynějšímu šéfredaktorovi (známe se 43 roků).

Byl jsem dlouho v blízkosti Felixe Davídka nejen proto, že jsem taky Brňák, ale sdílel jsem i dost dlouho ve Valdicích jednu celu spolu s ním. Tykali jsme si téměř 30 roků. Ve Valdicích vznikala myšlenka získat bisk. svěcení – hovořil tam o tom zvl. s +kanovníkem Kulačem. A proč? Např. ve Valdicích byl též od r. 1961 biskup Korec. Ač jsme patřili k jednomu a témuž řádu, neztratil se mnou nikdy ani slovo, natož aby se zeptal v mých 30 letech, zda chci být knězem. To se zeptal K. Otčenášek a tam mne i na kněze vysvětil. (Jenže to Davídek nevěděl…) Chtěl pomoci takový, jak jsem byl i já, neboť viděl, že se žádný z biskupů – i tajných – k ničemu takovému nemá. Jednou se ukáže, jak předběhl dobu. Osobnostem se dá mnoho prominout, zatímco jiní se svými chybami ukáží jako ne-osobnosti. (Takových máme bohužel stále dost.) Ještě jednou díky. Je to balzám pro zástup stárnoucích davídkovců, jichž se nikdo dosud nezastal (kromě Proglasu a l článku v LD).

A přece se jich mohlo „použít“ jako dělnických knězi. V sousedství sloužil více než rok ve dvou farnostech ženatý tajný kněz až donedávana každou neděli; lidé to věděli (4 děti a 4,5 roku kriminálu za sebou), měli ho rádi. Pak přišel ostrý dopis na biskupství od nuntia (udání) a je tomu konec. Lidé jsou beze mše… (Asi 80 duší celkem…) To jen tak na okraj – povzdech…

Ještě jednou díky a pomoc Pána pro Vás ! ! !

jan rybář

Vzpomínám si, že v mladých letech jsme někdy zastávali názory a zaujímali postoje nikoli pro jejich obsah a náplň, ale jako provokaci vůči těm, kteří nás dráždili a byli nesympatičtější (ať už právem nebo neprávem) jako bohorovní majitelé pravdy i správných názorů a postojů. Mám dojem, že podobný přístup zaujímají i dnes někteří redaktoři či přispěvatelé časopisů (mám na mysli především Souvislosti č. 1/93, avšak nejen ty), kteří si vybírají tabuizované autory, tabuizovaná témata, tabuizované metafory i tabuizovaný slovník ne pro ně samé, ale aby podráždili ty, jejichž názory a postoje jim nejsou sympatické (proč viz výše).

Připomíná mi to exhibicionismus, kde požitek je z reakce těch druhých. Očekávají na tuto tabuizovanou tematiku podrážděné, zlostné, jízlivé reakce či snahu po umlčení. Obojí by jim přišlo vhod, získali by popularitu i tam, kde ji dosud nemají, a solidární podporu z kruhů, které o nich dosud ani nevědí.

Dovolte mi poněkud obskurní příklad. Už před několika desítkami let se v Anglii pokusil jeden novinář vyvolat skandál tím, že na večerní představení jednoho z předních divadel přišel s partnerkou, která na sobě kromě střevíců a šperků neměla nic. Očekával pobouření puritánů, úsměšky cyniků a pobavení vilníků. Angličané však projevili svůj příslovečný klid a nedali se vyprovokovat, chovali se jako by ta žena měla jen nějaký nedostatek v oblečení, na který není vhodné upozorňovat.

Nevím zda to dokážeme, abychom připravili naše exhibicionisty o potěšení z odezvy, po kterém zřejmě dychtí. Přesto však mi to nedá, abych je v této souvislosti neupozornil na jednu dávnou křesťanskou zásadu (proslovenou už svatým Pavlem – 1 . Koř 10,23 – sice při jiné příležitostí, ale přesto obecně platnou) začínající slovy „všechno je mi dovoleno“, ale pokračující omezením „ne všechno však prospívá“ (a to s ohledem na „slabé“ bratry).

vladimír feldmann

V Plzni dne 1 8. 4. 1993

Vážený pane M. C. Putno,

sleduji již delší dobu Vaši publikační činnost, zejména v Katolickém týdeníku a revue Souvislosti. Zmiňuji se o tom proto, že Vaše názory a stanoviska se mě niterně dotýkají. Týkají se totiž problémů duchovních a náboženských, které s obdobnou naléhavostí pociťuji téměř celý život. Chtěl bych Vám proto touto cestou poděkovat za jejich vyslovení, vůbec za pozvednutí hlasu. Obdivuji Váš apel a patřičnou erudici, s níž tak činíte. Hluboce sdílím Váš názor o nedostatečném uvedení do života celé atmosféry 2. vatikánského koncilu. Uvědomil jsem si to snad nejvíce v prvním čísle Souvislostí 1993, když jste popsal návrat církve u nás z podzemí (nebo pouze represe?) do „zlatých paláců“. Pravděpodobně tato myšlenka nebude od mnohých pochopena, ale kdo chce, porozumí, že „zlaté paláce“ existují i v bídě a přesto mohou být plné snů triumfalismu, doktrinářství, institucionalismu. Velice se mi líbilo Vaše pojmenování pojmu hřích tak, jak existuje v nejširším povědomí – ani mnohé křesťany nevyjímaje – sex. Je jistě těžké vymanit se z tohoto bludného dědictví, když z nejvyšších církevních míst (viz encykliky) jsme v něm nadále utvrzováni. Není lehko člověku, kterému věci víry nejsou lhostejné. Proto jsem se rozhodl napsat Vám alespoň těchto pár řádek jako projev sympatie. Neslyším kolem sebe téměř žádný hlas podobný Vašemu. A přitom věci, jež by měly být dnes opravdu tísnivě pociťovány, byly definovány různými teology již před desítkami let. Je to hlas doby a jeho přeslechnutí může mít neblahé důsledky, zejména v naší společnosti. Souhlasně s Vámi to kolem sebe pociťuji již víceméně dnes.

Prosím proto Vás i Vaše spolupracovníky, nedejte se odradit od tolik záslužné práce při vytváření vskutku moderního křesťanského povědomí, očištěného od glorioly svatouškovství a věcí nepodstatných, malicherných, kterými člověk minulý i současný zasul a zatemnil víru v jediného Boha.

Jistě mnohé ohlasy budou velice negativně hodnotit Vaši práci. Budou možná vystupovat i jménem mladé avantgardy, ale ani to nic neznamená. Jsem přesvědčen, že Vaše práce musí být oceňována pro svůj otevřený postoj , za vyslovení názorů, s nimiž se může identifikovat současný kulturní a nejen věřící člověk. A bez věkového rozlišení. Vždyť já sám patřím do kategorie nad 60 let.

Díky za vše, čím se snažíte obohatit duše hledající a spřízněné.

jan ševčík

Vážená paní doktorko [E. Formánkové] !

[…]

Vidím je [Souvislosti] jako křižovatku, na které ožívala církev Kristova ve zvláštním stupni neporušenosti. Mám dojem, že tato atmosféra křižovatky nyní poněkud ustupuje. Něco výrazného se změnilo. Jakoby skutečná křižovatka byla opuštěna a nahrazena pouhým jejím plánem. Ten, rozprostřený kdesi na louce, je plný autíček a snů.

Souvislosti jsou nyní v situaci, kdy mohou ztratit část své dimenze hloubky. Nedomnívám se, že to je nutná etapa pro život tohoto časopisu. Platíme tak trochu za některé eklesiologické povrchnosti otevřené Tělu Kristovu jako „plnohodnotné“ výpovědi o něm.

Bratrsky Vás i redakci zdraví

jaroslav hrdlička

Plzeň, 6. dubna '93

Milé Souvislosti,

snad že se blíží Svátky, při nichž si znovu uvědomuji, co pro mne osobně znamená Kristus, Vám chci poděkovat, že udržujete moji víru naživu, totiž živou, a nikoli mrtvou, ztuhlou, rigidní –jakou nám všem tentýž Kristus (naštěstí) vzal. Připadá mi také, mohu-li se k tomu vyjádřit, že máte v křesťanské kultuře naší země své nezastupitelné místo, že tam, kde jste, patříte, a že Vás mnoho přemýšlejících křesťanů na tomto místě s úlevou nachází. Navíc máte stále dobrou, možná v poslední době (mám konkrétně na mysli l . číslo 1993) ještě lepší úroveň. Přeji vydržet – alespoň do posledního soudu.

Váš čtenář

phdr. martin jára

Český Krumlov, 12. 3. 1993

Vážená redakce!

v příloze posílám povídání o Vašem posledním (zatím) čísle. Nepříliš pochybuji o tom, že dostanete bohatě ohlasů. Doufám ve Vaši křesťanskou a občanskou statečnost, takže si myslím, že byste můj obšírnější názor mohl publikovat. Budete se možná divit, ale prý mluví ze srdce spoustě lidí a nejsou to nikterak bigotní, zapšklí, literatuře, disidentům, undergroundu a nevím komu ještě nepřátelští lidé. Zachovali si pouze určitou dávku kritičnosti (i sebe-), zdravého rozumu a snad mají tu smůlu, že nefandí deviantům.

[…]

Nezbývá mi než doufat, že Vaše redakce si nebude muset najmout psychiatra nebo alespoň odborníka na deviace, převážně sexuální. Také doufám, že se vrátí k rozumnému tónu dřívějších čísel, která patř ila ke špičce křesťanské publicistiky u nás.

Všechno dobré, hlavně aby Vás náš milý Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil

přeje

phdr. jan polívka

„…a mě unikly souvislosti“

Praví Jiří Suchý v jedné ze svých podle mně velmi pěkných písních. Mě zase už začínají unikat souvislosti Souvislostí. Četl jsem je zpočátku rád a s gustem, postupně méně, číslo 1/93 již jen s podivem a kroucením hlavy.

Styl a pero pana Putny jsou zajisté určitou originalitou v našich luzích a hájích novinářsko-spisovatelských. Nic proti stylu. Trochu mi vadí nevědomost a zjevná demagogie. Pan Putna klasicky pro demagogy vychází ze zjevně nepravdivého tvrzení a to pak logicky celkem správně rozvádí. […]

Měl jsem se nechat varovat laskavým tvrzením autora, že nebudu-li uvažovat „napříč“ – myšleno nejspíš s určitou mírou abstrakce, „další text mi zřejmě nebude k ničemu“. Nebyl. Kromě některých postřehů o konzumní společnosti, průměrnosti a ovšemže postmoderně. Tvrzení, že „bez měšťáka by podzemí neexistovalo“, je jistě odvážné, leč nepravdivé. […]

Konstatování, že „podzemí se nám zase vyprázdnilo“ zní nepříliš originálně. Mě se zdá, že nejen podzemí. Ať žijí grafomani, ať žije M. C. Putna! Je mi to putna (chcete-li s velkým P a M. C).

K dalšímu: Knížák je Knížák, co říci více. Citáty z „poezie“ jsou zajisté obdivuhodné, snad jen s výhradou, že sice vyměšování je zcela fyziologický fakt, ale dělat z něj poezii není zrovna nejlepší.

Trochu se obávám, že její kvalita stojí právě za produkt onoho opěvovaného vyměšování, račte prominout nezdvořilost. […] Někteří umělci i „umělci“ byli a jsou více nebo méně posedlí sexem, proč ne. I když proč ano? Domnívám se, že jistě šesté přikázání netvoří zrovna esenci křesťanství, aleje přikázáním jako každé jiné. Zeje více vidět, zda někdo žije se ženou, se kterou není sezdán, než zda je čestný, vyděračný, farizejský atd., je nabíledni. To ostatní vidí zcela jasně pouze bystrozrací, kteří také jediní mohou vždy soudit. Mezi ty církev naštěstí nepatří. […]

Co dodat k ostatnímu: literaturu nemohu coby neliterát posuzovat. Snad jen, že absence pornografie mne uspokojuje podstatně více než její přítomnost. Pan pseudonym J. K. Turkyně nás oblažil poezií zcela v duchu svého výroku „neboť jsem primitiv“ a já bych dodal, že poněkud nechutný exhibicionista. Na zvraceními asi nebylo pouze proto, že sexuálních deviantů jsem viděl povícero a byli to často jen nešťastní lidé. Prý publikoval i v Katolickém týdeníku, těší mne, že alespoň ne v Perspektivách (nebo doufám, že ne). Těch si vážím. Obávám se, že když přestane psát „básně“, lidstvo zrovna nebude kulturně ochuzeno, řekl bych, že naopak. Bylo by to od něj velmi konkrétní gesto křesťanské lásky. […]

Getsemany: „nezávislý měsíčník pro katolickou teologii“. Zdá se mi, že skutečně dost nezávislý, nejspíš na církvi a na katolicismu také, pokud ovšem pod ním nerozumí něco dost jiného než se myslí běžně, neboli „oficiálně“. I když tam budou patrně i rozumné věci v roztodivném konglomerátu – nechci říci guláši. Ten nám namíchaly i poslední Souvislostí. Prý se říká, že guláš a koktejl jsou tak dobré, jak špatná je jejich nejhorší součást. Ale snad to platí jen pro ty guláše a koktejly a ne pro časopisy, jinak by to byla asi dost hrůza.

Povzdechnutí nakonec! Bývala taková dosti stupidní anekdota: otevřeš noviny: Lenin, otevřeš knihu: Lenin, otevřeš televizi: Lenin, otevřeš sardinky: Lenin. Teď Lenin je úspěšně nahrazen Drewermannem, alespoň na Západe, ale drewermanizace začíná také u nás. Jde zase o kompetence. Když se z jakéhokoliv psychologického směru dělá ideologie a vše výkladový princip, je z toho jen nesmysl a průšvih. Pak i z hlubinné psychologie se může stát mělká a málo stravitelná břečka. Dost o Drewermannovi, víc si snad ani nezaslouží.

A ještě jednou Souvislosti: jak již jsem pravil, nějak mi tentokrát unikly a v téměř somnambulním stavu jsem si jen přečetl, že jde stále ještě o revue pro křesťanství a kulturu. Obojí si představuji jinak, což může být ovšem pouze moje chyba. Mám jich kvanta.

Praha, 30. 3. 93

Vážený pane,

došel nám Váš dopis s kritikou 1. čísla Souvislostí a s žádostí o její zveřejnění. Po delším váhání jsem sám pro – a redakčnímu kolektivu to doporučím, i když nevím, jak se vysloví ostatní. I kdybychom se však nakonec na zveřejnění nesjednotili, nebylo by to z nedostatku „občanské a křesťanské statečnosti“, jak se předem v koutku srdce mylně obáváte, ale proto, že alespoň mně není jasný smysl Vašeho příspěvku, pokud jím není osobní potřeba, aby Vám Vaši četní nezapšklí a venkoncem normální přátelé, jejichž počtem se honosíte, poklepávali po ramenou s pochvalným konstatováním jak jste to těm deviantům nandal.

Jako nad žádným číslem Souvislostí si ani nad 1/93 nemyslím, zeje dokonalé, a pokorně uznávám, zeje zcela jistě především naší chybou, že Vám „unikly ty souvislosti“. A proto se aspoň dodatečně snažím o navázání komunikace.

Nejste sám, kdo z inkriminovaného čísla k mému údivu vysuzuje, že jakoby měníme směr. Lze však vidět něco nekřesťanského na tom, že se hlásíme ke Kristovu kladnému postoji k člověku outsideru, ztracenému, rozbitému, k člověku na okraji, na dně, v temnotách? Právě ten je přece samým středem Ježíšovy pozornosti a lásky. „Kdo chodí v temnotách…, ten ať doufá v Hospodinovo jméno.“ Zaregistroval jste vůbec toto motto celého čísla? Mohu mít řadu poznámek k textům přítele Martina Putny (stejně jako Vám se mi nezdá příliš výstižný termín měšťáka, zkratkovité charakteristiky nesou s sebou i nepřesnosti, provokující kritika by třebas mohla být formulována jinak, aby vyvolala víc sebereflexe než odporu, „Labutí písně“ jsou pro mne vrcholem Jirousovým, ale ne absolutním), nemohu však přehlédnout smysl celku. A tak se snažím naslouchat, číst, přemýšlet. A jsem Bohu vděčný, že mi posílá do cesty M. C. Putnu.

Jistě, schází mi, aby stejné věci a stejné lidi nahlédl i někdo jiný a jinak, a proto doufám, že poctivá provokace skutečně někoho a něco vyprovokuje, protože to, co se tu děje, není hra, ale zápas o člověka a jeho budoucnost, zápas o jeho spásu. Jen proto zaznívají v 1. čísle mj. i kritická slova o církvi. A nerozumím Vám, když mluvíte o církvi „oficiální“. Pro nás je církev jedna, Kristova, do níž nezaslouženě patříme. Církví jsme všichni, takže kritika církve je především sebekritikou: my všichni selháváme ve svém svědectví. V žádném textu se nesnažíme svou odpovědnost svalovat na někoho jiného, na nějaké Vaše „ofíciály“ (jako bychom se za ně dennodenně nemodlili).

S Vaším postojem si zkrátka nevím rady. Jedním dechem sice říkáte, že něco nemůžete posuzovat, ale posuzujete vše – nesmírně sebejistě, a především ideologicky. Vy nás nechcete přesvědčit, upozornit, napravit, nechcete se s námi sejít, Vy nás chcete utřít nebo spláchnout – a tak se i to dobré, co lze z Vašich řádek vyčíst, stává marně vysloveným. Kde je ve Vašem „dialogu“ nebo nad ním náš společný Pán? Jak můžete tvrdit, že Getsemany jsou „nejspíš nezávislé na církvi a na katolicismu“, když jste z nich zřejmě nečetl ani řádek? Jak může být vzdělaný člověk tak fundamentalisticky deformován, že samo jméno Drewermann mu totálně uzavře krásný text zcela nově otvírající pohled na známou evangelní perikopu? Víte vůbec, že sám tento psychoanalytik upozorňuje na rizika a omezení své metody? Věru mi připomínáte jednoho pražského vzdělance, jak před léty, když získal novy latinský breviář, spěchal za zesnulým kardinálem Tomáškem s výčitkou, jak zeje možné, aby se mezi autory lekcí objevoval také Origenes, „když je to přece bludař“…

Přejete nám, aby nás „náš milý Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“. Budete-li se za to také modlit, budeme Vám vděčni. Já bych rád popřál Vám, abyste dokázal naslouchat a číst se srdcem otevřeným, abyste nepřehlížel souvislosti (s malým „s“), abyste nezapomínal, že církev má být svátostí dialogu, a protože církví jsme my všichni, že se to týká každého z nás.

Váš

VÁCLAV KONZAL t. č. šéfredaktor

REVUE otevřených souvislostí

Doba je složitá: první číslo letošního ročníku revue pro křesťanství a kulturu SOUVISLOSTI přináší nejen Jakuba Demla či Svatopluka Karáska, ale také Ivana M. Jirou-se, Fandu Pánka, ba dokonce i Jima Čerta a (pámbu s námi a zlý pryč!) J. H. Krchovského (!). Je vidět, že i zde se procitá.

Nově a – jak už je v kraji zvykem – tematicky koncipované Souvislosti jsou dnes vším možným, ale rozhodně ne oním nevýrazným, nikoho neurážejícím a nic nevyslovujícím sebráním básní a úvah, jimiž byly donedávna. Usilují o problémové vidění – vyhrocují kontury, kladou otázky, aniž by ve stylu katechismu hned nabídly očekávanou odpověď. Vracejí se sice i k textům už publikovaným (Deml, Jirous), ale jejich prezentace není cílem, nýbrž jen podložím pro vyhlédnuté problémové směřování. Navíc jsou doprovázeny pokusem o interpretaci či začlenění (citlivá demlovská glosa Roberta Krumphanzla).

Literárně úvahové stati nementorují, ale přes veškerou komplexnost zůstávají, nejspíš programově, otevřené k polemickému domýšlení (Putnova úvaha o undergroundu). Onu polemiku by bylo třeba vést především vůči obecné posedlosti – prolínající se celým číslem – dokazovat, že to či ono není v plném smyslu „pouze“ undergroundové. Před překladem Georgije Ivanova Rozpad atomu nezbývá než smeknout a doporučovat na potkání. Takhle vyjádřené hledání pozice člověka ve světě se nečte každý měsíc!

Nové číslo Souvislostí má podtitul Člověk v podzemí. Klíčovými stavy uchopení této existenciální situace jsou nejistota, hledání sebe sama a svého místa ve světě, pohled zespodu, z okraje, pokora stavu dole. Kéž by tyto atributy – v rovině problémového pohledu na svět – vydržely redakci i pro příští čísla…

petr A. bílek

Nové knihy č. 15/21.4.93

Mnohozemí

Čtvrtý ročník načala revue Souvislosti. Původní podtitul, charakterizující ji jako periodikum pro „křesťanskou kulturu“, přerostla už dříve v časopis pro „křesťanství a kulturu“. První letošní číslo program otevřenosti a současnosti bezvýhradně potvrzuje.

Jeho tématem se stal „člověk v podzemí“: z doslovného překladu zejména český underground a z podstaty vše, co je na okraji, co je jiné. […] Co nás ale zajímá nejvíc: […] především esej Martina C. Putny o „mnoha zemích v podzemí“. Pokus o obecné schéma podzemí/nadzemí ve všemožných podobách tohoto vztahu, který autor podnikl v první kapitole, je odvážný. Při pohyblivosti hledisek a norem se může stát, že jeden či druhý svět spatříme zcela vylidněný a spustíme tak pochybnost o smyslu užitého obrazu vůbec. A tak je metoda historicko-spekulativního výčtu nakonec asi jediná možná. Ve druhé části zúžil Putna své téma na český underground 70.-80. let, posléze pak na jeho průnik s křesťanstvím. […] Putna při této topografii se vzácnou citlivostí rozlišuje (ale neodděluje) vztahy sociální a estetické. Vždyť „tím, co underground tvoří, není ani tolik společný názor a estetika, alespoň ne primárně, ale společná zkušenost“. Silná vázanost literárních textů undergroundu („uhlíků, jež sloužily k udržování ohně“) na místo, čas, okolnosti vzniku a málo přenosné mýty poznamenává bezesporu jejich dnešní čtení: Kritikou byla sice už konstatována, až teď ji však Putna postavil na bez-předsudečný a protinormativní základ.

Literární zásluhy rád Souvislostem osvědčím, Martin C. Putna patří dnes k našim nejzajímavějším esejistům. O zásluhách na poli katolickém rozhodují jiní. Proslýchá se, že číslem o Kristu androšovi se pro ně Souvislosti příliš vzdálily tomu, co je pravé. Můj pocit bezbožníka, znaveného církevním angažmá v majetkové reformě, je jiný: takto vypadá misie, kam rád přijdu.

pavel janáček

Lidové noviny

Nové Aktuality

Největší část rozšířeného 4. čísla Aktualit Setkání, vycházejících v Českých Budějovicích, je věnováno zahájení svatojanských oslav v Nepomuku. Šéfredaktor Zdeněk Cikler v něm však také zaujímá stanovisko k letošnímu 1. číslu literární revue Souvislosti.

„Aggiornamento Jana XXIII a II. vatikánského koncilu znamenalo otevření se světu tak, aby se křesťanství současné sekularizované společnosti stalo znovu přitažlivým. Ne ovšem nějakým podbízením se či přizpůsobováním se pokleslému vkusu určité části této společnosti, např. otevřením se vulgaritě a pornografii. Mám, bohužel, obavy, že právě touto cestou se vydalo nové číslo Souvislostí (věnované do značné míry undergroundu), ať už pro to byly jakékoli, mně neznámé důvody. Má to být jakési programové prohlášení k dalšímu směřování Souvislostí, či jen mylné, pochybné šlápnutí vedle?

Záliba v pornografii a vulgaritě signalizuje vždy jakousi nezralost a pochybnou pubertální snahu sám sebe přesvědčit o tom, že jsem dospělý a mohu si dovolit vše. To snad časopis, jako jsou Souvislosti, nepotřebuje. Pornografie a vulgarita zůstanou, čím jsou, i když se jim dostane 'křesťanského' obalu tím, že se v nich jedním dechem hovoří i o Bohu a o víře.

Pornografie je také nedostatkem lásky – kromě sebelásky. Lásky a úcty především k ženám. Snad bych mohl použít trpkých slov Ivy Kotrlé z téhož čísla Souvislostí: 'Víc už asi morálně ponížit ženu nelze.' – Tím více je s podivem, že ženy zastoupené v redakci a redakční radě časopisu souhlasily se zařazením takových textů.

Abych byl spravedlivý, musím dodat, že ne všechny texty zmíněného čísla jsou špatné, ovšem spoluexistence 'pod jednou střechou' s texty velice pochybnými (i teologicky) jim rozhodně neprospívá. Ostatně komu vlastně toto číslo prospělo? Undergroundu, Souvislostem, křesťanské kultuře, čtenářům? Domnívám se, že ničemu a nikomu. Bohužel.“

zdeněk cikler

Katolický týdeník č. 18/93, Aktuality Setkání 4/93

Nevůle k SETKANÍ?

Z českobudějovického diecézního Setkání přetiskl KT 2.5. stanovisko šéfredaktora Zdeňka Ciklera k 1. č. Souvislostí (téma člověka na okraji, v koncích, v podzemí). Komu že toto číslo prospělo – nikomu, i když „ne všechny texty zmíněného čísla jsou špatné“ (nespecifikováno). Pro toto „i když“ se autor cítí být „spravedlivý“, jakkoli v téže větě přičítá Souvislostem texty velice, a to i teologicky pochybné (opět nespecifikováno). Obecný výčet hříchů Souvislostí zahrnuje podbízení, přizpůsobování pokleslému vkusu, pornografii, vulgaritu, pubertální přesvědčení, že si mohu dovolit vše, neúctu k ženám – a to vseje uvedeno pozoruhodnou interpretací posledního koncilu jako otevření světu, „aby se křesťanství stalo znovu přitažlivým“.

Co na to (s laskavým svolením KT) potrefená hus? Úlohu přitažlivého agitátora Souvislosti hrát nehodlají, tím méně se ovšem podbízet. Chtějí však brát svět vážně, chtějí se setkávat s člověkem a mluvit jeho řečí, mluvit přitom o světle, radosti a naději i tam, kde dnešní člověk tápe v temnotách, tone v beznaději, je rozvrácený či rozpadlý (Lumen gentium, Gaudium et spes). Víc než jindy to chtělo právě l. č. letošního ročníku. Dostává-li se mu ohlasů kritických a odsuzujících, chápeme je především jako výzvu pracovat lépe (není-li nám rozuměno, je to jistě i naše vina). Dostává se nám ovšem i ohlasů kladných: čteme-li např. v profánním tisku o odhodlání člověka necírkevního, že „na takovou misii rád přijde“, nebylo naše snažení marné. Jde nám ale přirozeně také o ty, kteří patří do rodiny víry (Gal 6,10). A ejhle, ono „podzemí“ se některých spravedlivých týká tak málo, že se ani nenamáhají text opravdu číst. Jinak by nemohla být zmíněná kritika tak mimochodná a dezinformující (opravdu mluví Z. Cikler o témže tématu jako J. J. v Perspektivách č. 4 – příloze KT č. 17?).

Nevím, bylo-li v Souvislostech kdy tolik bolesti jako tentokrát. A tolik pravdy o bídě člověka („pornografie“ G. Ivanova). Pornografie je nepravdivá a šálivá – a nic takového v Souvislostech nikomu nenabízejí, naopak, těm, kdo jsou v temnotách, by rády nabídly naději v Hospodina (srov. motto čísla z Iz 50*10). Ano, i tímto číslem chceme být „uprostřed lidské společnosti Kristovými svědky“ (Gaudium et spěš 43).

„Mnohdy sám křesťanský pohled na skutečnost se za některých okolností přikloní k určitému řešení. Jiní věřící však, jak se často a právem stává, bude s nemenší upřímností o téže věci soudit jinak,“ čteme v témže článku Gaudium et spěš. Nezávidím, bratře Ciklere, nikomu, kdo pravdu nehledá, protože ji dávno má v hrsti, a je-li třeba, klidněji někomu rozbije hlavu. Bez vykročení není setkání.

A ještě pod čarou: Z náznaku o teologicky pochybných textech se bohužel zdá, že výtka záliby v pornografii je jen zástupná. Není někomu nejtěžším hříchem l. č. Souvislostí, že vyjadřují obavu z moci hnutí Focolare, že mluví o Felixi Davídkovi a že publikují Drewermanna?

VÁCLAV KONZAL

Po uzávěrce vyšly ještě články J. Gabriela a P. Příhody v příloze KT Perspektivy a v českobudějovickém Setkání.