Napoleon mi diktuje, jak mnoho vytrpěl a jak sv. Přijímání první jako dítě měl v celém životě za nejšťastnější den, a že litoval svých hříchů a zvláště toho, že nevyhubil Průsaků (to znamená falešné Průsaky, také takový dobytek bestijský a svinský). Toho ovšem nepochopí žádný světský kněz, a nadávají na Napoleona; takovým by však slušelo, aby jim oči vypíchal a ruce usekal.

(…)

Ježíš Kristus prý potřebuje obsluhy a mimo obsluhu v nynější době i léčení, protože jest nemocen, nemocen pro záhubu tolika duší. Řeklo by se, že ovšem v každém člověku nemocném dlužno viděti Ježíše Krista, ale tomu není tak: nyní jest Ježíš Kristus sám nemocen, načisto zraněn a ubit; proto Panna Maria řídí svět, neboť s Ježíšem Kristem jest už velmi zle.

(…)

Svatý kněz Josef Polák mne učí, bych se starala o dílo Josefa Floriana, které jest i jeho dílem, a kdo k tomu svatému dílu lne, ať navštíví jeho hrob v Telči a prosí ho o požehnání.

Také se mi hlásí Císař Basileus II., zvaný Bulharobijce, že jest veliký a jest hned u Archanděla Michaele, který má meč a má jej připravený, jenom uhoditi: povede sám strašnou válku; lidé se budou vražditi, ani nebudou věděti proč. – Jana Žilku mají knězi za nějakého hrozného lotra, a zatím Jan Žižka jest svatý. Když mě farář staroříšský zbavil svatého Přijímání a oznámil mi, že nesmím ani k Sv. Zpovědi ani k Sv. Přijímání, nesvléknu-li klášterního šatu, přemýšlela jsem nad tou hloupou lotrovinou, jaké to zase biskup brněnský vydává hloupoty bez výslechu a beze všeho; a mám to zrovna z Prozřetelnosti Boží, abych v klášterním rouše zůstala, třebas ještě nemám řehole, kterou Melanie dala do Říma, a od vůdců svých svatého Bonifáce VIII. a svatého Řehoře VIL, Mathildy Toskánské a Kateřiny Sienské; a biskup brněnský, nemaje ani k tomu práva, chce mi jej vzít a hrozí mi vyloučením od Svátostí; a kdyby aspoň žádal o vysvětlení, proč je nosím; ale není spravedlnosti. Farář mne zbavil Sv. Přijímání, pro které už od desíti let trpím. I pomyslila jsem si: ach, Bože dobrotivý, sešli už člověka strašlivého, jako Jan Žižka, aby se konala spravedlnost. A tak jsem byla hnána, abych modlitbou zkoumala, co jest Jan Žižka a co znamená pro nynější dobu. Modlím se, a svatý Bonifác Papež a svatý Řehoř mne nabádají, jenom ať se modlím, že Jan Žižka jest silným a velikým pomocníkem pro tak úzký čas, do jakého lidé Církev přivedli; že už nyní nezbývá leda člověče, pomoz sobě sám. A svatý Jan Žižka mne učí, ať všechno sama začnu a nehledám pomoci u lidí, ať jsem si sama advokátem, ale ať si ho vezmu s nebe na pomoc, ale s důvěrou, a on že pomůže, a že jest velikým Patronem Katakomb pro křesťany posledních dob.

(…)

Tu jste, důstojný pane, pravil: „Už velice nerad vidím, že se zde ve Staré Říši tak dlouho zdržujete, neboť lidé přicházejí a ptají se mě, proč tady tak dlouho jste.“ A viděla jsem Vám na zádech škaredého ďábla, který se vyznával; abych to nějak nepřevrátila, povím to v české řeči, tak jak to vyznával a opakoval ten černý: „Smilstvo, smilstvo, smilstvo. – Hyzdí, hyzdí, hyzdí se s kuchařkou. A je lhář, lhář, lhář.“ Byla jsem tím celá pryč a čím více jsem ten šeredný hlas zapuzovala, odpovídal mi ďábel: „Nemám před tím knězem žádného strachu, protože mne zcela poslouchá.“

(…)

Tento týden ještě jsem zkusila a vzývala jsem svatého Lotra na kříži; a nyní jest mi jasno: jeho poslední dílo byla ďábelská komise, a dostal zase v pekle úlohu, žijící biskupy popouzeti ke komisím. Nejvyšší ďábel Lucifer totiž ví, jak v nebi jsou úřady, a podle toho zařídil si také takové ďábelské úřady, proto potřebuje takových učených zatracenců, aby byli chytří. Není tedy divu, že Vaše biskupská Milost nachází se na cestě zkázy, když má tak silné pomocníky, neboť kanovník Wolf v tomto vzteku letěl tak rovnou do pekla svou náhlou smrtí. Byla jsem varována svatými papeži Řehořem VII. a Papežem Bonifácem VIII. (jehož svaté tělo jest neporušeno, a u milého Boha již dávno jest Sanctus); tito Papežové mne napomínali a zdržovali, že ta komise, co byla z Brna poslána do Staré Říše, jest zase ďábelská, protože kanovník Wolf drží Vaši Biskupskou Milost tak pevně, že by toho nikdo neřekl, poněvadž jste ho poučoval, jak má vystupovati v Jihlavě, a všecko to vystupování bylo nespravedlivé. Ten tak zvaný Wolf stal se jeho biskupské Milosti opravdovým Wolfem – Vlkem.

(…)

Z učitelů jde na dítky hrozná nákaza, smradlavý hnis, protože jsou učitelé a učitelky nádobami smrdutého hnoje. Bylo mi také ukázáno, jak na mrtvoly takových lidožroutů lezou šeredné ropuchy, ještě když mrtvola jest v domě. Viděla jsem je v domě, když jsem se modlila u mrtvoly. Chtěla jsem zvěděti, co ta zvířata tam chtějí. Uslyšela jsem od Anděla Strážce toho mrtvého, že tělo to bylo jen bahnem pro Církev, a proto že časně stává se bahnem. Když lidé ty ropuchy vyháněli, skočily přímo na mne. Činila jsem v sobě ještě úmysl: Bestie, jdi ven, co zde chceš? Ale zvláštní, že to zvíře mělo takovou sílu a nedalo se nijak odehnati od mrtvoly. Když vzali koště, skočilo na mne, ač mi předem již Anděl Strážce vyložil, že spíše se vrhne na mne, než aby se dalo odehnati.

(…)

Ďábelník pekelný, na věky prokletý farář ve Velké ještě živ na krátko! Jen aby dodělal jak se patří na zatracení i se svými náhončími, správci pacholky světskými. Hned ten den, kdy nám sestrám prvně nepodal Sv. Přijímání, bylo mi při Mši Sv. oznámeno, že mu žádná modlitba nepomůže, že tím se ještě víc Ježíš Kristus křižuje, že toho, co páchá, jest už příliš, že činí hůř než nejhorší katané na Kalvárii. Nechtěla jsem toho hlasu poslechnouti a modlila jsem se dál, nechtějíc věřiti, že člověk, který Jest ještě živ, mohl by býti už na věky proklet, a tak jsem se modlila a zraněného Ježíše Krista dál za toho zatracence obětovala. Leč tu zase hlas ze Svatostánku: Počkej, odneseš to, ukáže se ti, jakou ten kněz pekelník má moc, a svým jednáním ještě více ďáblů svolá si na pomoc. A za malou chvilku se to ukazovalo.

V neděli 29. října po celou jeho Mši, po níž předčítal ony lži ďábelských kněžských novin, učil mne Ježíš Kristus ze Svatostánku, co mu mám říci, až to své ďábelství provede; i bylo mi podrobiti se Boží Spravedlnosti a před celým shromážděním promluviti: Ve jménu ukřižovaného Ježíše Krista a jeho Blahoslavené matky Marie mám vám, faráři, vyříditi: jste proklet na věky věkův. Žádné pomoci vám už není. Marné modlení za vás.- Ale on do toho huhlal, aby tomu nebylo rozuměti a křičel jen, ať jdou pro četníka, proto jsem mu při jeho pondělním řádění tentýž vzkaz opakovala venku u kostela. On mi na to praví: „Nebudu tam sám v pekle, je jich tam víc.“

(…)

Starý ďábelník farář opovržlivě: „Takové potvory!“ Já mu pravím: „Že jste s tím psem do kostela vlezl, zcípnete jako pes. Není vám žádné pomoci. Běda vám.“ Kostelník pomáhá: „Patřilo by se jít pro četníka a supem je odeslat. Ještě mohou zapálit nebo pokrást v obci.“ A zatím víc chlapů ďáblů se sešlo a takovou řeč vedli: „Hé! hé! hé!“ Pekelník farář také začal tu řeč: „Hé! hé! hé!“ Já zase: „Běda vám všem“, a faráři: „Jděte políbnout raději vaší kuchařce ruku“, a odcházela jsem se slovy: „Co s takovými blbci!“ Chlapi k nám přiskakovali a dělali nám do tváře: „Hé! hé! hé! když nás Pán Bůh netrestá, vy nám nic neuděláte.“ Šla jsem a pravím: „Rouhejte se vy ďábli dál“, a tak jsme odešly načisto.

(…)

Ať si však nikdo nebere pohoršení z P. Jakuba Demla, když nyní špatné kousky tropí. On nebyl tak dlouho v životě mateřském jako jiní, neboť již v sedmi měsících přišel na svět; až do času, kdy se přichází na svět, spal, byl jako mrtvý a ani nepil ničeho. Ručičky měl sepjaty jako dospělý k modlitbě. Také maličký nabádal k modlitbě, že hrozí strašné věci a že se blíží k poslednímu soudu. Na něm se ukazuje, jak jest se třeba za kněze modliti, protože jsou ve strašných nebezpečích, a jak ďábli pasou po každém biskupu a knězi, a když dostanou do tenat,neradi pouštějí.

***

Životní data VERONIKY MARIE ERLEBACHOVY, dvorní mysticky Josefa Floriana, nám nejsou známa. Ve staroříšském okruhu se objevila roku 1910 spolu s Gabrielou Schostokovou. Obě ženy, původem Polky, patřily k čerstvě zrušené odnoži třetího řádu sester františkánek, odmítly však sejmout řeholní roucho. Nadchly se pro Florianův program varování světa před hrozící zkázou, založený na čtyřech autoritativních pramenech: spisech Leona Bloy, zjevení Panny Marie na La Salettě, dekretech papeže Pia X. a vidění německé řeholnice počátku 19.století Anny Kateřiny Emmerichové. Posledně jmenovaná byla vzorem „vidění“ sestry Veroniky, takže mluví-li se o Florianovi jako o českém Bloyovi, je třeba připomenout i tuto „českou Emmerichovou“.

Florian, náchylný věřit proroctvím a viděním všeho druhu (Nova et vetera, především prvních patnáct svazků, je jimi naplněno povýtce), pokládal sestru Veroniku za důležitou součást prozřetelnostního plánu záchrany světa a texty jí produkované za skutečné mystické vize. Knihu Veroničiných textů pod názvem Listy sestry V. M. Erlebachovy vydal roku 1911 (v nákladu na Starou Říši horentním – 1050 výtisků). Veronika v nich spílá nepřátelům Florianovým i svým vlastním, proklíná a označuje je už za života za zavržené, v nebi pak nalézá všechny hrdiny spisů Leona Bloy. Leon Bloy se proti vizím své nadšené čtenářky, prezentovaným mu ve Florianových dopisech, ohrazoval. Vpravdě však nešlo než o dovedení jeho vlastních tezí do doslovnosti, bizarnosti a trapnosti.

Sestry Veronika a Gabriela způsobily Florianovi nejen pokárání od francouzského gurua a komplikace s církevními úřady (které opakovaně a marně nařizovaly sestrám sejmout řeholní roucho, na něž už de iure neměly právo), ale i soudní stíhání. V době pobytu Florianovy družiny ve Velké u Strážnice a v Osvě-timanech (1911-1912) vybíraly po okolních vsích peníze, údajně „na stavbu kaple Panny Marie La Sa-lettské“, ve skutečnosti na vydávání Florianových knih a sborníků. V prosinci 1912 byla celá komunita zatčena pro podvody, v únoru 1913 propuštěna pro nedostatek důkazů. (Jádro případu se z knihy Andreje Stankoviče Význam Josefa Floriana, odkud čerpáme většinu informací, nedozvídáme.) Brzy poté se Florian se sestrou Veronikou rozchází a její stopa v českých kulturních dějinách nadále mizí.

MCP

***

Jednou ke mně přišel zpovědník, celý užaslý, a vypravoval mi, že se mu zpovídala jedna žena a pak mu řekla, že už řadu dní k ní přichází Panna Maria, posadí se na postel, přes hodinu s ní mluví, předpovídá budoucnost a řadu jiných věcí.

Nakonec se ukázalo, že to byl všechno nesmysl.

Terezie z Ávily, Kniha o zakládání

***

Smrtelnou slabostí zraněná, zchromlá, dřímající osoba bleskem vyskočila z lůžka, běžela do síňky a rukama a nohama jako zápolíc a se bráníc prudce postupovala k oknu, načež, obrácena ke zpovědníkovi, řekla: „To bylo chlapisko veliké, ale zahnala jsem ho kopanci.“ Po těchto slovech klesla jako v mdlobách, a natažena v poloze velmi vážné a slušné ležela na podlaze jizby napříč před oknem. Sotva že však kněz, třebas tímto neočekávaným výstupem byl neméně rozrušen než písař, neplýtvaje slovy jí řekl: „Jménem poslušnosti, panno Emmerichová, vraťte se na lože!“

Clemens Brentano in A.K.Emmerichová, Život Panny Marie