I. O MÝCH POCHYBNOSTECH

Nemohu říct, že by se mi psalo lehce. Už od první chvíle, kdy jsem byl redakcí Souvislostí požádán o článek o působení podzemní církve¹ na Moravě a kdy jsem ne zcela prozřetelně přislíbil, trpím jistými pochybami o tom, co zde psát a jak, ale především zda vůbec. Někomu by se moje pochybnosti mohly zdát malicherné, ba přímo zbabělé, a snad i nepatřičné: ujišťuji však, že jsou na místě a hovořím o nich proto, že k tomuto tématu patří. Pro mne dokonce už neodmyslitelné.

Pochybnosti jsou dvojího druhu. Nejprve se týkají stavu poznání a možnosti sdělit skutečnost: Historie skryté církve na Moravě není ještě zcela zřejmá, dosud se nepodařilo shromáždit všechna svědectví, projít všechny dokumenty, objevit všechny osobní archivy. Téma dosud takto živé vždy neposkytuje potřebnou otevřenost svědků, nezaujatý pohled na prameny a vůbec neumožňuje odstup, který by byl vhodný. Za této situace je vskutku otázkou, do jaké míry lze v krátkém zamyšlení podat výklad jevu tak hlubokého, mnohostranného a subtilního, jako bylo působení skryté církve. Bude tomu správně rozuměno?

To jsou ovšem pochybnosti obvyklé. Je s nimi ostatně konfrontován téměř každý historik současnosti a lze snad o nich říct, že jsou pro výsledek i žádoucí. Onen druhý typ pochybností je daleko závažnější.

Když jsem začal psát o skryté církvi, nebyl v tom jiný úmysl než vydat svědectví.² O vlastní zkušenosti, o lidech, které jsem poznal, i o těch, které jsem postupně poznával, o jejich motivech, představách a činech. Myslel jsem, že taková svědectví jsou důležitá pro církev a její pastýře, že to jsou svědectví, která nejen pomáhají poznat pravdu o minulosti, ale současně i doplňují mozaiku informací těm, kteří měli ve věci skryté církve tak či onak rozhodovat. Jak jsem později zjistil, většina čtenářů to tak pochopila. Byli ovšem i takoví, kteří v tom viděli na jedné straně pokus o rozvracení církve, na druhé straně vměšování laika do věcí, kterým nerozumí. Problém spočívá v tom, že k negativní interpretaci mých snah i úmyslů jiných lidí píšících o skryté církvi, se přiklonili někteří biskupové. A tu jsou náhle ony pochybnosti...

Myslel jsem, že už o věci psát nebudu. Především proto, že jsem již většinu toho, co jsem měl jako věřící na srdci, řekl, a pak proto, že nechci být znovu a znovu některými lidmi manévrován do pozice rozvraceče, liberála, církevního modernisty či čeho ještě. Vadí mi to jednoduše proto, že nic z toho nejsem. Pochybuji ovšem, že mi to bude některými věřeno. Jsou totiž lidé, kteří uvažují velmi přímočaře: napsal, že se světili ženatí muži, je tedy proti celibátu, napsal, že se uvažovalo o svěcení žen, je tedy pro svěcení žen, napsal, že biskupové měli skrytou církev hned uznat, oni to ovšem neučinili, je tedy proti biskupům

církev hned uznat, oni to však neučinili, je tedy proti biskupům. Že žádná z těchto jednoduchých rovnic neplatí, je snad zbytečné dokazovat. Co jsem napsal, napsal jsem proto, že jsem to považoval za pravdu. A to za takovou pravdu, o které l se melu veřejně mluvit. Pokud ale moje snahy a snahy mně podobných byly interpretovány jen negativně, pak jsem začínal mít pocit, zeje zbytečné dál mluvit.

V atmosféře podezřívání, chytání za jednotlivá slova a apriorního předpokladu o zlých úmyslech se těžko vytváří společenství lásky, kterým mimo jiné Církev je. Zdálo se mi, že když ho někteří neumějí vytvářet, budu se o ně snažit alespoň já tím, že pokorně zmlknu. To, že jsem změnil své rozhodnutí, má zcela konkrétní příčinu.

Dověděl jsem se totiž, že jsem buďto hloupý a pletoucí se do něčeho, čemu nerozumím a nemohu rozumět, nebo zlý a rozvracející, nahrávající zednářům či jiným nepřátelům, a to nejen proto, že o skryté církvi píši, ale i proto, že dovolím na stránkách Proglasu určených k diskusi otisknout poněkud ostřejší stanovisko čtenáře k celé otázce. Dověděl jsem se, že proto přestává být náš časopis křesťanský a já že jsem se tím dopustil těžkého hříchu, což bylo ovšem v zápětí zase odvoláno. To všechno, a ještě mnohem víc vyplynulo z oficiálního rozhovoru s vysokým církevním představitelem. Pokus vysvětlit moje motivy nebyl úspěšný, stejně jako moje nabídka ke spolupráci, pod kterou jsem si představoval to, že bude na stránkách Proglasu řečeno, v čem jsem se já a jiní mýlili a jak se věci skutečně mají. To bylo odmítnuto: „Na takové úrovni se nebudeme bavit, o celé věci by se mělo mlčet, škodí církvi...“

A právě tady jsem musel svůj předcházející úmysl změnit. Začalo mi být jasné, že zde nejde jen o skrytou církev, ale že se tu jedná o něco hlubšího: o vztahy v církvi, o představu církve, o vztah ke skutečnosti, o lidský rozměr církve. Pokud má někdo představu o dialogu takovou, že se ho účastní jen tehdy, když se mluví o jeho tématech a jeho způsobem a nebere partnera vážně, pak je důležité ho na to upozornit. Pokud si někdo myslí o laikovi, který napíše své mínění – o věci, ve které může mít své mínění a o které něco ví –, že to dělá buďto ze zlým úmyslem, anebo z hlouposti, pak se domnívám, že je mimořádně důležité mu říct, že tomu může být i jinak.

Možná ze všech těchto důvodů píši o skryté církvi dál.

Pro pochopení určitých souvislostí upozorňuji ještě na jedno, co pokládám za důležité: myslím si, že jako laik mohu klást otázky, mohu vyjadřovat svůj názor, mohu psát o skryté církvi, aniž bych se dopouštěl něčeho špatného. Nikdy jsem nepolemizoval v žádné věroučné otázce, nezpochybňoval autoritu biskupů; nemám k tomu žádný důvod. Pokud však někomu vadí prostě to, že jako laik o celé věci píši, pak mohu celý problém postavit i jinak – možná to bude snáze pochopitelné: nyní píši o skryté církvi jako historik. Uplatňuji běžné metody historické práce, snažím se odhalit pravdu o určitém úseku našich dějin. Vyjadřuji svůj vědecký celé záležitosti, zastávám určité stanovisko na základě svého vědeckého poznání. Zkoumám prameny, literaturu, shromažďuji vzpomínky. Výsledky své práce předkládám přístupnou formou veřejnosti. Není to jen mé právo, je to z jistého hlediska i vlastní smysl historikovy práce.

Mrzí mě, že musím takto argumentovat. Nemohu si však vzhledem k dosavadním zkušenostem pomoci. A prosím, aby se mnou bylo nadále o této otázce hovořeno jako s historikem. Pokud se někomu nelíbí to, co o dějinách skryté církve na Moravě píši, ať mi to způsobem pro historickou vědu obvyklým dokáže. Rád budu svá stanoviska korigovat. Ale pokud se někomu – a může to být třeba biskup – nezamlouvá, že o tom vůbec píši, pak ať ví, že otázku podzemní církve zkoumám přibližné stejným způsobem, jako třeba historii politických stran na Moravě v 19. a na začátku 20. století. Nebo nemám psát ani o tom, aby se třeba neukázalo něco, co se nám nebude líbit? To bych se ovšem zpronevěřil nejen etice vědecké práce, ale nedostál bych svým světským povinnostem ani jako katolický věřící. Nepochybuji však o tom, že odpovědní lidé vědí, jaký je postoj Církve k vědě a svobodě vědeckého bádání, zvláště po Druhém vatikánském koncilu. V tomto přístupu nejsou výjimky. A nemůže jí být ani takový předmět historického zkoumání, jako jsou dějiny ilegálního působení církve v období komunistické totalitní diktatury.

Přece si však musím jisté omezení uložit. Spočívá pouze v jediné věci: v některých případech neuvádím jména zúčastněných osob. Dělám to proto, že tato historická otázka je dosud bolestně živá a celá záležitost se v některých případech dořešuje, a bylo by zbytečné vystavovat všechny osoby pozornosti novinářů a veřejnosti. Podotýkám však, že tak činím pouze v případě některých jmen: nezamlčuji žádné podstatné skutečnosti, pokud jsem je opravdu zjistil, ať jsou jakékoli.

Prameny, se kterými je možno pracovat, nejsou v řadě případů neproblematické, kromě toho jsem neměl možnost vidět určité oficiální církevní dokumenty, o kterých mi bylo řečeno, že existují, ale nebudou mi ukázány. Vycházím tedy především ze vzpomínek, z dokumentů, z osobních archívů, z korespondence apod. Je tedy možné, že bude později potřeba některé věci korigovat, protože budou zjištěny skutečnosti nové a objeví se prameny, které dosud nebyly k dispozici. Z tohoto hlediska je nutno k mnou zde v následujících řádcích načrtnutému obrazu dějin podzemní církve na Moravě přistupovat.⁵

Otázka, která se hned v úvodu nabízí, zní: proč jenom podzemní církev na Moravě? Lze ji vůbec takto oddělit od aktivit v Čechách? Do značné míry ano. Samozřejmě že existovalo neoficiální církevní působení v Čechách a jistě zde není nutno připomínat jména jako Zvěřina či Mádr, ale na Moravě se vytvořila specifická podzemní církevní struktura kolem biskupa dr. Felixe Davídka. Tato větev podzemní církve pak zpětně zasahovala i do Čech a na Slovensko. O této podzemní církvi hovořím.

Na tomto místě je nutno připomenout, že existovalo velké množství ilegálních církevních aktivit. Konali je oficiální kněží, tajní kněží i biskupové, a také laikové. Působily řády, pořádaly se nejrůznější přednášky, celá řada akcí, jež nebyly totalitní mocí povoleny a které byly před ní skrývány. Nebyl jen Davídek a okruh. Pravdou však také je, že neoficiální církevní struktura s vlastními biskupy vznikla právě na Moravě kolem osoby Felixe M. Davídka. Znovu zde tyto samozřejmé věci uvádím mimo jiné proto, aby nevznikl dojem, že tvrdím, že existoval jen okruh biskupa Davídka. Dále je třeba uvážit, že pokud hovoříme o podzemní či skryté církvi na Moravě, pak se samozřejmé nejedná o nic jiného než o součást Církve. Nikdo z knězi působících v podzemí si nemyslel, že vytváří něco podvojného, alternativního či izolovaného. Chtěli naopak obnovit či udržet ty části církevního života, které nebylo možno veřejně realizovat.

Podstatná je také ta skutečnost, že to nebyla jen aktivita vnitrocírkevního významu. Skryté působení neoficiálních církevních struktur mělo mimořádnou důležitost i jako forma odboje a představovalo výrazné narušování snah o úplné podrobení společnosti, které byly pro komunistickou totalitní moc příznačné.

Teprve po takovémto vymezení a zařazení celého problému do širších souvislostí je možno postoupit dále a věnovat se vlastní historii moravské skryté církve, která je spojena se jménem Felixe M. Davídka.

V únoru roku 1964 se po čtrnácti letech vězení vrací na svobodu kněz brněnské diecéze P. PhDr. Felix Maria Davídek.⁶Bezprostředně po svém příchodu do Brna oslovuje své nejbližší přátele, zjišťuje situaci a možnosti a pouští se do práce. Jeho cílem je především umožnit studium a přijetí svátosti kněžství těm, kterým to bylo v rámci komunistického systému znemožněno. Abychom lépe pochopili jeho motivy i původ nevšední energie, se kterou se věnuje svému cíli, bude nutno nejprve odpovědět na otázku, kdo vlastně byl Felix M. Davídek.

Narodil se 12. ledna 1921 v brněnských Chrlicích. Jeho otec pracoval jako berní ředitel, matka byla učitelkou hudby. Felix Maria byl pokřtěn v blízkých Tuřanech P. prof. Dominikem Peckou, významným českým pedagogem, teologem a filozofem, který tam tehdy působil. Davídek byl v dětství těžce nemocen, do šesti let bojovali lékaři o jeho život. Choroba mu i později zabraňovala v pravidelné návštěvě školy, často čerpal vědomostí spíše z rodinného intelektuálního prostředí (dědeček Felix Stýblo byl např. řídícím učitelem). Přesto se učil velmi dobře.

V Brně absolvoval klasické gymnasium, na kterém maturoval v roce 1940. Ani zde nebylo studium bez problémů, které byly způsobeny jednak absencemi v důsledku choroby (trpěl otevřenou TBC), ale také nespoutaností mladého studenta, kterému se zřejmě středoškolský způsob výuky zdál příliš těsný. Místo učebnice si často do školy přinášel jiné knihy, které pak ve vyučování četl. Velkým přímluvcem byl při jeho obtížích vždy prof. Dominik Pecka.

Davídek se před maturitou rozhoduje pro kněžské povolání. Studuje na brněnském diecézním semináři a současně se snaží vzdělávat v medicíně, což bylo samozřejmě během války oficiálně nerealizovatelné, vzhledem k uzavření českých vysokých škol. Felix M. Davídek je veden myšlenkou stát se misionářem. Z tohoto důvodu se věnuje právě lékařství a studiu jazyků. K dokreslení osobnosti tehdejšího kandidáta kněžství je ještě nutno poznamenat, že už od gymnaziálních let psal poezii a v této době byla už řada jeho textů uveřejněna.

Během války se u něho poprvé objevuje idea zřídit na Moravě katolickou univerzitu. Myšlenka katolické univerzity je pro pochopení Davídkovy osobnosti a motivů jeho jednání mimořádně důležitá: zůstal jí věrný celý život a vždy znovu a znovu se ji pokoušel uskutečnit. Není dosud zcela zřejmé, zda už v období protektorátu je tato vize alespoň nějakým způsobem realizována. Zdá se však, že zvláštní úsilí v tomto směru vyvíjí Davídek zhruba od roku 1942.⁷

Po skončení druhé světové války je Felix Davídek 29. 7. 1945 v katedrále sv. Petra v Brně vysvěcen na kněze. Brněnský biskupský stolec byl tehdy neobsazen, a tak se Davídkovým světitelem stává jeho pozdější spoluvězeň, olomoucký světící biskup Msgre ThDr. Stanislav Zela. Ani po vysvěcení nekončí Davídkovo studium – dále se vzdělává v medicíně a studuje také filosofii a psychologii: na filosofické fakultě v Olomouci získává posléze doktorát filosofie. V té době je už také zapojen do duchovní správy a ustanoven kaplanem v Horním Štěpánově, malé vesnici blízko Boskovic. Právě zde začíná mladý kněz rozvíjet svou nevšední aktivitu.

V Horním Štěpánově se totiž Davídek pokouší realizovat ideu katolické univerzity. Vytváří zde Atheneum, studium pro dospívající mládež s možností maturitních zkoušek na školách v Brně a Olomouci, jehož,cílem byla mimo jiné i příprava chlapců na studium bohosloví. Není to však jeho jediná aktivita: protože přímo v obci není lékař, otvírá si Davídek po dohodě s obvodním lékařem vlastní ordinaci. Měl už v podstatě úplné lékařské vzdělání, ale protože si nový brněnský biskup dr. Skoupý podle tehdejších zvyklostí nepřál, aby se kromě studia tropické medicíny této činnosti jakkoli věnoval, neukončil Davídek svá studia závěrečnými zkouškami. Brněnský biskup se díval s obavami i na Davídkovo Atheneum a výslovné si nepřál, aby Davídek vykonával lékařskou praxi. Právě zde lze také hledat kořeny Davídkových konfliktů s brněnským ordinariátem i původ jeho pověsti nedisciplinovaného a problematického kněze.

Celá záležitost se vyhrocuje po únoru 1948. Jestliže se totiž do té doby přikláněli iniciátoři katolické univerzity k názoru zatím spíše počkat a věnovat své síly státním školám, mění se po komunistickém převratu okolností. Davídek je přesvědčen, že o potřebnosti univerzity není nyní pochyb. Už 24. února 1948 nechal natisknout indexy a prázdné diplomy, shání profesory a snaží se obsadit alespoň filosofickou fakultu. Začátkem roku 1950 je fakulta ilegálně konstituována. V situaci, kdy nová státní moc si stále pozorněji všímá pro ni nebezpečné aktivity mladého kněze, ho biskup z Horního Štěpánova překládá do Petrovic. Možná byl i on veden starostí o Davídkův další osud a chtěl ho uchránit nepříjemností. Felix Davídek však nechce opustit rozdělanou práci, kterou považuje za mimořádně důležitou, cítí odpovědnost k univerzitě; proto dojíždí dál do Štěpánovic a věnuje se přípravě studentů. Celá záležitost skončila, jak musela: 22.4.1950 je Davídek zatčen a internován v blízkých Boskovicích. Ještě týž den se mu však podaří vyskočit z okna toalety a utéct. Skrývá se víc než půl roku u přátel, používá nejrůznějších převleků (ženských šatů apod.) a připravuje se s celou řadou svých studentů a přátel na útěk do zahraničí. Při pokusu o přechod hranice se rozdělují na dvě skupiny. První se podařilo utéct, druhá, ve které byl právě Felix Davídek, byla prozrazena a její členové zatčeni.

Davídek byl po mnohaměsíční vazbě odsouzen 21.3.1952 na 24 let, a to především – jak zní rozsudek – za práci s mládeží a vytváření ilegální univerzity. Internován je na nejrůznějších místech, mimo jiné v Uherském Hradišti a na Mírově. Existuje řada svědectví o jeho mimořádně statečném chování ve vězení, které mělo za následek častou samovazbu. Pro jeho zdravotní stav mělo věznění velmi špatné důsledky. Přesto se zde snažil pokračovat ve své činnosti: sám studoval, jak jen to bylo možné, připravoval programy pro své spoluvězně, aby jim pomohl překonávat apatii a nudu a spolu s ostatními duchovními vymýšlel nové formy života církve, které se chystal realizovat po propuštění na svobodu. I z tohoto důvodu se v roce 1964 vrátil z vězení s jasným programem, který začal ihned uskutečňovat.

...s povstáním lásky ZAČÍT HNED...

Za podpory své spolupracovnice Ludmily Javorové, s jejíž rodinou se už od dětství znal a na kterou se po příchodu z vězení ihned obrátil, shromažďuje kolem sebe okruh lidí, kteří mají zájem stát se kněžími, ale nemají k tomu oficiálně možnost. Znovu se pokouší vytvořit katolickou univerzitu. Brzy se spojuje také se skupinou kolem P. prof. Stanislava Krátkého, který po návratu z vězení v roce 1960 pracoval jako jeřábník na brněnských stavbách a jenž se s Davídkem znal již z dřívějška.⁸ Krátký navazoval na svou práci z padesátých let, kdy s vědomím internovaného biskupa Skoupého organizoval možnost ilegálního studia bohosloví pro ty, kteří nemohli či nechtěli – podle rozkazu biskupů – studovat v komunisty ovládaném semináři. Napojil tedy na Davídka skupinu lidí připravovaných na kněžství. Společně – ve spolupráci s dalšími kněžími – vytvořili komplexní ilegální studium teologie, s bytovými přednáškami, semináři a zkouškami. Davídek začal také hledat možnost svěcení pro takto připravené kandidáty.

Jednou z možností bylo svěcení v zahraničí, které ovšem bylo vždy spojeno s mnoha obtížemi a riziky, a ne každý měl možnost do ciziny odjet. Přesto se tímto způsobem občas postupovalo: světitelem knězi z Davídkova okruhu byl především míšeňský biskup Gerhard Schaffran. Druhou možností bylo svěcení za pomoci domácích biskupů. Tato cesta se však ukázala neschůdnou. Podle zachovaných svědectví objížděl Davídek ty české a slovenské biskupy, ke kterým se v polovině šedesátých let mohl dostat, ale žádný nebyl pro velké riziko k svěcení připraven. Třetí možností, na kterou se Davídek postupně soustředil, bylo získání vlastního tajného biskupa, který by mohl svěcení udělovat.⁹

Otázka získání potřebných fakult pro vytvoření podzemní církevní struktury je dosud částečně zahalena tajemstvím, a to i přesto, že všichni zúčastnění – s výjimkou papeže Pavla VI. a F. M. Davídka – žijí. Jisté je jen toto: Davídkův spolupracovník, brněnský chemik a tajně vysvěcený kněz Jan Bláha získal od papeže příslušné fakulty a byl v roce 1967 vysvěcen na biskupa slovenským tajným biskupem Petrem Dubovským TJ, nynějším světícím biskupem banskobystrickým. Po návratu vysvětil Bláha 30.10.1967 Felixe M. Davídka a předal mu fakulty. Stalo se tak zřejmě bez souhlasu Dubovského; odtud snad plyne odmítavý postoj slovenské tajné církve kolem J.Ch.Korce k Davídkově aktivitě (příčiny však mohou být i jiné).¹⁰ Od této chvíle může Davídek vytvářet skrytou církevní strukturu v úplnosti. Uděluje kněžská svěcení připraveným kandidátům, z nichž mnozí na ně čekají téměř dvacet let.

Situace se změnila po sovětské okupaci v srpnu 1968. Davídek si byl jist špatným koncem reformního procesu, a proto ani během jara 1968 nezveřejnil své svěcení ani svěcení svých spolupracovníků, což se v historické perspektivě jeví jako velmi rozumné. Po srpnu 1968 je připraven na nejhorší. Počítá s pokusem úplné likvidace církve, s možnými transporty jejích představitelů do Sovětského svazu apod. To ho přivádí k myšlence o nutnosti většího počtu biskupů, kteří by umožnili přežití církve v jakýchkoli podmínkách. Už 27. srpna světí na biskupa P. Stanislava Krátkého a brzy několik svých dalších spolupracovníků, z nichž většina měla konat svou biskupskou službu pouze v nebezpečí nebo vězení. Davídkem celkem vysvěcených biskupů (za celou dobu jeho biskupského působení) je patnáct. Jména zde nezveřejním z důvodů, které jsem uvedl výše. Knězi bylo vysvěceno kolem sto šedesáti, většina z nich Davídkem, někteří i jinými biskupy.

Svěcením dalších biskupů vytvořil Davídek celou církevní podzemní strukturu. Podle dochovaných dokumentů, svědectví i jeho vlastních poznámek je zřejmé, že se při celé své světitelské činnosti snažil zachovat církevní právo a postupovat v rámci udělených fakult. Nakolik tomu tak skutečné bylo a nakolik své pravomoci překračoval, nemohu jako historik odpovědně posoudit. Jisté však je, že některé věci byly neobvyklé: např. generální vikářkou celé struktury ustavil svoji spolupracovnici Ludmilu Javorovou, známé je i to, že světil ženaté muže tím způsobem, že je převedl na řeckokatolický ritus a udělil jim birituální fakultu.“

Při zvažování těchto skutečností je zřejmě dobré mít na paměti vnitrocírkevní situaci té doby (nedlouho po H.vatikánském koncilu) i mimořádné podmínky totalitního systému ostře postupujícího proti církvi a bez viditelné naděje na jeho konec. Tehdejší skutky nelze v žádném případě poměřovat dnešníma očima. Nesporným faktem také zůstává, že celá struktura ukázala mimořádnou životnost, přinesla pozitivní výsledky a nikdy se nestala ani sektou ani čímkoli mimo církev. Možná právě naopak. Snad někde tady by bylo možno začít odpovídat na otázku, zda Davídek postupoval v církevních záležitostech správně. Ale takové odpovědi jsou věcí jiných.

Je nesporné, že Davídkovou ambicí nebylo jen Církev udržet a s ohledem na vnější podmínky se snažit zachovat či doplnit to, co veřejně nebylo možné. Felix Davídek chtěl víc: snažil se rozvíjet církevní život, aktualizovat myšlenky Druhého vatikánského koncilu, iniciovat další změny. Kdesi tady lze zřejmě hledat i kořeny dnešních obtíží skryté církve. Otázkou, kterou se snažil mimo jiné posunout kupředu, byl problém postavení žen v Církvi a možnost jejich případného svěcení. K této záležitosti se rozhodl svolat církevní shromáždění, které mělo věc řešit.¹²

Na sv.Štěpána roku 1970 se sešel na faře v Kobeřicích tajný synod, neboli „koncil Božího lidu“. Účastnili se ho tajní biskupové a knězi z Davídkova okruhu a zástupci laiků. Synodu předcházela příprava, jednání v grémiích, vypracování expertíz, to vše samozřejmě v tajnosti. Kobeřický synod však skončil velmi nešťastně.

Už v začátku synodu došlo k roztržce mezi Davidkem a třemi jím vysvěcenými biskupy.¹³ Ti se pokusili v poslední chvíli synodu zabránit. Interpretace této události se sice různí, ale skutečností zůstává výsledek: Davídek obviňuje „odbojnou skupinu“ z porušení přísahy a některých dalších chyb a suspenduje je jako světitel z jejich funkcí. Tak došlo k rozdělení celé podzemní církve na Moravě, které se už nikdy nepodařilo odstranit; a to i přes snahu biskupa Krátkého zprostředkovat mezi oběma skupinami smír. Biskupové a knězi, kteří se oddělili od Davídka, se pokusili suspenze zbavit přes biskupa Dubovského a pokračovali pak ve vlastní činnosti prakticky až do listopadu 1989. Ochromený synod skončil v podstatě bez výsledku a v záležitosti případného kněžského svěcení žen nebylo rozhodnuto.

Odchod lidí, kteří patřili k nejlepším a nejaktivnějším, Davídka hluboce zasáhl. Brzy po kobeřickém synodu se navíc v srpnu 1971 při vážné dopravní nehodě těžce zranil a se zlomenou páteří ležel téměř rok v sádře. Pro Davídka byly pochopitelně všechny tyto události velmi těžkou zkouškou.

K vnitřním problémům se přidávají i další. Davídkovi je biskupem Skoupým, a později i biskupem Hlouchem opakovaně v letech 1971 a 72 tlumočen zákaz činnosti; údajně to byl pokyn z Říma. Davídek tomu nevěří, je přesvědčen, že fakulty získané přímo od papeže platí, a celou akci považuje za malení státních úřadů. Je možné, že tyto zákazy souvisely s nešťastnou koncepcí vatikánské východní politiky a byly vysloveny bez vědomí papeže. Tomuto nasvědčuje např. svědectví P. Kamila Vanča, kterému papež Pavel VI. při osobním setkání v roce 1977 potvrdil, že o Davídkově činnosti ví a že je vše v pořádku. ¹⁴

Od začátku sedmdesátých let věděla také StB o Davídkově biskupském svěcení a tušila jeho činnost. Není vyloučeno, že se ho pokusila zdiskreditovat. Objevují se totiž anonymní útoky proti jeho biskupské pravosti, které začínají na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let kolovat v samizdatových časopisech a jsou odvysílány i Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky. ¹⁵ Davídek se v podstatě příliš nebrání. Má obavy z odhalení celé skryté struktury a nechce prozradit ani svého světitele ani nikoho dalšího, kromě toho neví, odkud jsou vlastně pomluvy šířeny. Podle svědectví jeho nejbližších spolupracovníků chápal své mlčení jako oběť, kterou přinesl za Církev.

V té době se také stupňují zdravotní obtíže, které jsou jednak pokračováním chorob z dětství, jednak výsledkem dlouholetého věznění a zranění při autohavárii. Při pádu ze schodů v roce 1984 utrpí Davídek úraz hlavy, jehož následkem téměř nemůže chodit, později si ještě zřejmě pádem na vařič způsobí těžké popáleniny. Od té chvíle jen leží (vzhledem k popáleninám celý rok na jednom boku). Žije v naprosté izolaci, navštěvován jen několika nejbližšími. Léčí se sám, má obavy, že by se ho tajná bezpečnost pokusila v nemocnici zlikvidovat; v poslední fázi ho občas navštěvuje lékař, kterého dobře zná. Teprve několik dní před smrtí dovolí své nejbližší spolupracovnici Ludmile Javorové, která za ním dvakrát denně dochází do jeho bytu v Chrlicích, aby ho nechala převézt do nemocnice. Umírá v Brně na Žlutém kopci 16. srpna 1988.

To už je ovšem doba, kdy jím vytvořená skrytá struktura církve dávno dobře fungovala, kdy jednotliví biskupové a knězi pracovali již bez Davídkova přímého vedení, vytvářeli si vlastní okruhy spolupracovníků a vyvíjeli samostatnou činnost až do konce komunistického systému. Zakládající a integrující role biskupa Davídka, který k tomuto konci významným způsobem přispěl, ač se ho sám nedožil, však je a zůstane nespornou skutečností.

Zde jen v hrubých rysech popsaná historie skryté církve na Moravě a snaha vystihnout osobnost jejího hlavního představitele nemůže podat nic jiného než jen nedokonalý a neúplný obraz. Není to jen z oněch důvodů, jak jsem je uvedl na začátku. Je to i proto, že celá záležitost není dosud uzavřena: Církev se postavila k Davídkově aktivitě rozpačitě a jen velmi pomalu a za určitých podmínek pověřuje lidi z Davídkova okruhu kněžskou službou. Davídkova svěcení byla prohlášena pochybně platnými, tajní biskupové jsou žádáni, aby se vzdali jakéhokoliv projevu své biskupské hodnosti, knězi jsou přezkušováni a přesvěcováni. Pro mnohé nepochopitelný postup nezbývá než pokorné přijmout: je to věc diecézních biskupů a jen jim náleží právo rozhodovat; dnes i na základě doporučeni z Říma. Mnozí, ať už se sami práce ve skryté církvi účastnili nebo užívali jejich plodu, se snaž vydat svědectví ve prospěch Davídka a jeho spolupracovníků. Zdá se. že při rozhodování o celé záležitosti byla větší váha dávána zprávám spíše negativním, a přesto, že Davídek nebyl odsouzen, nebyl ani zcela uznán. Pokud však pokorně a s nadějí přijímáme rozhodnutí církevní autority i v této věci, neznamená to, že by se neměly dále dít pokusy snažit se poznat a ukázat skutečnou historii moravské podzemní církve i s těmi problémy, které přivedly odpovědné církevní představitele k postoji přinejmenším opatrnému.

Bezesporu hlavním problémem se stala samotná osobnost biskupa dr. Felixe M. Davídka. K předběžnému portrétu, který jsem se zde snažil vytvořit – a který by měl být později prohlouben a rozšířen¹⁶) –je možná nutno ještě něco dodat, a pokusit se tak některé jeho činy pochopit a vysvětlit: Byl to člověk v řadě směrů překračující „normu“. Není to jen v tom, že měl mimořádné vědomosti hraničící s genialitou (studoval teologii, filosofii, psychologii, medicínu, uměl plynně německy, anglicky, španělsky, polsky, četl podle mnoha svědectví téměř všemi evropskými jazyky a ovládal i jiné, rozuměl kybernetice, biologii, hudbě, historii, ekonomii, právu a celé řadě dalších oborů – vše na úrovni vysokoškolského vzdělání, psal pozoruhodnou poezii – vydal několik sbírek¹⁷), ale měl i jiné vlastnosti, které ho vydělovaly z průměru. Davídek měl posunutou hranici strachu až k jeho absenci (svědectví z vězení i z pozdější doby), v řadě jeho aktivit lze vystopovat mimořádnou vůli, a možná z obou těchto důvodů dokázal velmi riskovat. Uměl rychle a dobře analyzovat situaci a to mu dávalo náskok. Hrál hru, a to někdy i mimořádně nebezpečnou: např. s Stb, která ho neustále sledovala – občas jí něco nedůležitého řekl, někdy vyšetřovatele záměrně zmátl, jindy dokázal využít pro sebe jejich zájmu (podařilo se mu např. získat v sedmdesátých letech povolení k cestám do Indie a Japonska). Byl to jistě člověk nekonvenční, z běžného hlediska nedisciplinovaný, s řadou vizí, které se pokoušel realizovat. Z toho všeho plyne i následující: není vyloučeno, že své pravomoci v církevních záležitostech překročil.

Odvažuji se tvrdit, že Davídek miloval Církev, a věci, které konal, nedělal pro svůj prospěch. Svědčí o tom mnohé: způsob života, texty, přednášky, osobní oběti. Kdyby toužil jen po biskupské hodnosti, jak mu někteří vyčítají, mohl jí při svých schopnostech dosáhnout i jinou a méně problematickou cestou; a především by po dosažení biskupského svěcení nekonal všechno to, co dělal. Neměl by už důvod. Není ani pravda, že byl „vášnivě“ rád v podzemí a nedokázal by se smířit s normální situací. Davídek se vždy snažil využít různých příležitostí, které mu poskytovaly oficiální instituce, nebyl žádným izolovaným a do podzemí uzavřeným podivínem. Svědčí o tom např. fakt, že v letech 1970–71 se nechal brněnskou nemocnicí (kde v letech 1967–74 pracoval jako dezinfektor) vyslat na postgraduální studium na fakultu řízení Vysoké školy ekonomické do Bratislavy, které také úspěšně zakončil.¹⁸) Toho by jistě nebyl'Schopen, kdyby trpěl výše popsanými komplexy.

Na základě svých dosavadních poznatků o F.M. Davídkovi jednoznačně vylučuji úvahy o jeho psychické nenormálnosti. Nesetkal jsem se s žádným svědectvím o něčem takovém, sebemenší náznak jsem nenašel ani při studiu jeho textů, ani při poslechu magnetofonových záznamů jeho přednášek a kázání. Je jisté, že nebyl průměrný, je jisté, že byl v mnohém zvláštní, a dokonce je jisté i to, že v posledním období života v osmdesátých letech velmi fyzicky trpěl vlivem toho, i vlivem nemožnosti pohybu, se některé jeho vlastnosti mohly více projevovat. Duševní chorobu je však nutno zamítnout jako pomluvu.

A nakonec: Davídek byl přesvědčeným stoupencem myšlenek Teilharda de Chardin, z nichž vycházel a které dále rozvíjel. Věřil v evoluční vývoj a v to, že je nutno parusii, tedy druhý příchod Kristův, připravovat a urychlovat. Z toho logicky vyplývaly některé jeho kroky v církevních otázkách. Ve chvíli, kdy u nás nebyl život církve svobodný, byl přesvědčen o tom, že se musí najít někdo, kdo přijme tento úkol a bude ho realizovat. Vzal ho na sebe s celým rizikem. V některých věcech předběhl dobu, v některých se jistě i mýlil a udělal chybu. Je na církevní autoritě, aby to po zvážení všech dostupných informací posoudila, a co bylo špatné, napravila. I se svými omyly však zůstává Felix Maria Davídek velkým člověkem, který pro Církev a tuto zemi mnoho vykonal a přinesl mnohé obětí.

Trochu mě znepokojuje patetický konec mého článku, ale dere se mi do pera sám. A vůbec nemám „davídkovskou“ odvahu ho měnit.

1) Používám označení skrytá nebo podzemní církev, termín tajná či ilegální církev spíše ojediněle. Nejpřesnější označení by samozřejmě bylo skrytá struktura (část) Církve, protože zde nejde o žádnou zvláštní církev, ale o součást jedné Církve.

2) Fiala, P.: Povinnost vydat svědectví. Proglas 4/92, s.9–10; Fiala, P.: Bojíme se pravdy?. Proglas 8/ 92, s.4–6.

3) Šlo o článek: Pala, K.M.: Moc zlých žije ze zbabělosti dobrých. Proglas 9/92, s. 8–10.

4) Jediný veřejný hlas proti skryté církvi Davídkova okruhu v této souvislosti představuje příspěvek: Pavlík, J.: Jaké pravdy se bojíme. Proglas 10/ 92, s.7–10.

5) Dosavadní literatura přímo k působení Davídkova okruhu není příliš rozsáhlá; většinu česky publikovaných textů připomínám v těchto poznámkách. Na tomto místě upozorňuji na zahraniční zpracování. Vedle rady časopiseckých článků, existují tři knihy, tak či onak se problému dotýkající: Hamburger, G.: Verfolgte Christen. Graz-Wien-Kóln 1979; Hummer, F.: Bischófe fůr den Untergrund. Zuř Praxis der Geheimbischofe in der katholischen Kirche. Wien-Munchen 1981; Gansrigler, F.: Jeder war ein Papst. Geheimkirchen in Osteuropa. Salzburg 1991. Zahraniční zpracování však často trpí nepřesností nebo jsou pokusem používat problematiku k vlastním cílům; k tomu srov. Fiala, P.: Pokus o rekonstrukci. Úvahy nad knihou o historii a současnosti tajné církve. Proglas 2/92, s.59–él.

6) Viz Javora, J.: Úvod k Davídkově Konkrétní spirituální práci. Proglas 7/92, s. 1.

7) V roce 1942 se schází v Kostelním Vydří skupina asi 12 kněží a vytváří tzv. Druhou linku, která má později položit základ katolické univerzity. S touto skupinou Davídek spolupracuje.

8) Srov. O skryté církvi. Rozhovor s Otcem biskupem prof. Stanislavem Krátkým (připravil P.Fiala). Proglas 4/92, s.11–17. ;

9) Davídek a jeho spolupracovníci získali nejprve kontakt na slovenského biskupa Hnilicu, žijícího ve Vatikánu, a přes něj právo udělovat nižší svěcení. To však ještě celou situaci neřešilo.

10) Důvodem může být i skutečnost, že tajné církevní struktury měli na Slovensku na starost jezuité a mohli považovat jejich pokračování v českých zemích mimo řád za nebezpečné. Nacionální důvody – i když se z dnešního hlediska zdají pravděpodobné – nemusely hrát roli. K tomu srov. Mikloško, F.: Nebudete ich mócť rozvrátiť. Bratislava 1991.

11) Srov. Povolání ke kněžství i k manželství. Rozhovor s Otcem Josefem Javorou (připravil P.Fiala). Proglas 8/92, s.6–9.

12) Nic nenasvědčuje tomu, že by chtěl Davídek už v této fázi ženy světit. Šlo mu zřejmě spíše o to, aby byla tato otázka komlexně diskutována a zvážena.

13) Jména neuvádím z výše vysvětlených důvodů.

14) Dosud žijící Frá P. Kamil A. Vančo, CCG, který nechával Davídkem světit na kněze členy své kongregace, dosvědčuje (mimo jiné i v řadě dopisů do Vatikánu i našim biskupům) toto: „Já sám Vám dosvedčujem, že som v juni 1977rozprával so Sv. OtcomPavlom VI., ktorý potvrdil, že Exc. Felix Davídek právoplatné svátí kňazov.“

15) Útoky proti Davídkovi mohly být vedeny i s dobrým úmyslem a na základě obav o Církev. Anonymita i nedostatek informací jsou logické vzhledem k tehdejší situaci. Otázkou zůstává, zda za těchto podmínek bylo odpovědné pochybnosti šířit.

16) Spolu s Jiřím Hanušem připravuji knihu o F.M.Davídkovi, která bude kromě obsáhlejšího životopisu obsahovat i ukázky z jeho textů. Publikace by měla vyjít na jaře roku 1993 v nakladatelství Proglas.

17) Srov. např. ukázky z básnického díla F.M.Davídka a komentář Křepelka, K.: Ale génius je ustavičná přítomnost a Javora, J.: Je nutné pracovat s lidskou přirozeností, Proglas 5–6/91 s. 171–176; dále F.M.Davídek: Juvenilie. Proglas 5–6/92, s.66–68.

18) Davídkova závěrečná práce: Problémy homeostatického ovládania podsystémov v rámci systému národného hospodárstva (teoretická rozprava), strojopis 68 s., Bratislava 1971.

PETR FIALA (1964), politolog a historik. Působí na katedře politologie filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (od roku 1990) a současně je šéfredaktorem revue pro politiku a kulturu PROGLAS. Publikoval obsáhlejší ptáci u německé politologii a radu studií především k otázkám Evropy a formování moderní politické reprezentace na Moravě v 19. a na počátku 20. století. Již delší dobu se také věnuje problematice podzemní církve v českých zemích..