V nedávné polemice s Václavem Černým¹ učinil p. Jirous tuto hlubokou poznámku: „prof. Černý toho o undergroundu moc neví, možná ani nechce vědět; ale pak by o něm neměl ani psát.“ Trochu jsem se zastyděl, neboť jsem si uvědomil, že já vlastně o tom undergroundu také mnoho nevím. Psát jsem o něm sice nechtěl, přesto jsem však živě zatoužil dovědět se něco víc. Na pozdní seznámení s jeho empirickou existencí jsem ovšem již pomýšlet nemohl, ale – vždycky se přec mohu dát poučit od někoho, kdo věci rozumí. Jako nejpovolanější znalec nabízel se přirozeně sám Ivan Jirous: je obecně vnímán a přijímán jako neoficiální mluvčí, ba teoretik tohoto hnutí, a od samého počátku byl osobně „při věci“. I shromáždil jsem si, pokud mi byly dostupný, jeho texty týkající se tak či onak daného tématu, a začal jsem je studovat, hledaje v nich odpovědna otázku, co je to „underground“ a jaký životní postoj vlastně představuje.

Nakonec z toho vznikl tenhle spisek². Není to kritika undergroundu jakožto sociálního fenoménu, nýbrž kritika obrazu, který o něm podává p. Jirous (jenom proto dávám to slovo občas do uvozovek). Zabývám se tedy undergroundem výlučně jako úkazem myšlenkovým, jako projevem určitého způsobu myšlení. Do jaké míry závěry, k nimž docházím analýzou Jirousovy koncepce, odpovídají sociální realitě našeho undergroundu, zůstává ovšem otevřenou otázkou a možným námětem dalšího zkoumání; ale to už udělej někdo jiný.

Zmíněnou repliku prof. Černému začíná p. Jirous přiznáním, že je mu zatěžko mluvit o „undergroundu jako celku“: když o něm uvažuje, defilují mu před očima pouze jednotliví lidé, z nichž mnozí toto označení dokonce odmítají. „Rozhodně se z toho žádný underground en gros vypreparovat nedá,“ soudí pisatel a pokračuje: „To je dobře. Nejasné kontury umožňuji amébovité přelévání se tam, kam je třeba, a při neurčitém tvaru to nemůže mít ani žádný střed a ani žádné vůdce nebo šéfy. Nicméně underground jako hnutí a jako fenomén tady existuje“ – a pan Jirous, jak záhy zjistíme, obecnými definicemi a charakteristikami ve skutečnosti nijak neskrblí.

Proti běžné představě o undergroundu, podle níž sem patří každý vlasatec nebo mladý člověk žijící nonkonformním či neobvyklým způsobem, zdůrazňuje p. Jirous, že jeho podstatným rysem je „vědomé intelektuální úsilí“. Jinde praví, že underground není „efektní nálepka, kterou se označuje nějaký nový hudební směr“, ale především „životní a duchovní postoj“. Od hnutí hippies se underground odlišuje bytostnou „potřebou kultury“; od počátku jde o „duchovní hnutí, uvědomělé vytváření uměleckých realizací jako prostředku ke změně – alespoň mentální – nás a světa“. Vedle duchovní dimenze hnutí vyzdvihuje p. Jirous také jeho kritický postoj vůči světu, vůči „zavedené společnosti“: „Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žiji. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení.“

Tolik tedy k obecnému vymezení zkoumaného fenoménu, a nyní se podívejme blíže právě na onen „kritický“ postoj vůči světu.

Václav Černý vidí v undergroundu „zásadní negaci“; soudí, že , je nový především univerzálností svých negací“. Charakterizuje pak jeho „duchovní a mravní klima“ takto:

„Východiskem bylo jakési generální zklamání ze všeho dosavadního: z celého dnešního světa, z jeho kultury a okázalé civilizace zaměřené veskrze k obrovitému násobeni lidské moci a jež nesplnila ani jeden ze svých slibů mravních. [...] To vše underground odmítá, setřásá nás ze sebe se vším naším všudy, naši přítomnost, ale i naši minulost, která k ni nutně vedla, i naši budoucnost, za kterou nemíní a nemůže spoluručit. Snězte si sami, co jste si nadrobili! Underground, to je jakýsi velesvátek univerzálního vyprázdnění. Slavnost velikého nechtění. Generální suspenze veškeré naší kulturní, sociálně ideové i sociálně mravní zacílenosti, absolutní a čirá lhostejnost ke všem našim významům.“ (Nad verši Věry Jirousové)

Ivan Jirous vynakládá ve své replice nemalé úsilí, aby se s tímto nařčením z negativismu vypořádal. Počíná si při tom poněkud rozpačitě: na jedné straně diagnózu prof. Černého potvrzuje, na druhé straně se ji pokouší zpochybnit, ne-li úplné vyvrátit. To, co se na první pohled jeví jako negace, ve skutečnosti prý vlastně negace není, alespoň ne univerzální.

„Underground v sobě spojuje zoufalství a vnímavost k lomu, co se děje. Že to vypadá na první pohled jako negace, je nasnadě. Underground skutečně nechce být účasten na tom, co prof. Černý – duchem ještě jakoby na francouzském lyceu svého mládí-považuje za pokračování v budování chrámu kultury.“ (Svědectví, s. 255)

„Je pravda, že underground ten svět, jehož mluvčím se prof. Černý s takovou ochotou stává, odmítá šmahem.“ (254)

„Není to ale negace. Je to pokus hledat hodnoty současné situace jinde než v účasti na 'všeobecném oblbování' (E. Bondy). Underground je hledá v neformální spontánní komunikaci se spřízněnými lidmi – a v umění. Obávám se, že je v současné době nikde jinde hledat nemůže.“ (256)

„Říká-li prof. Černý, [že underground odmítá naši přítomnost, ale i] 'naši minulost, která k ni nutně vedla', jako by tím přiznával spoluvinu na současné tváři světa. Ale nevyvodil z pohledu na tu tvář ty ostré důsledky jako underground. Divím se, že právě on, kterého bychom ani při zlé vůli nemohli nikdy podezírat z kolaborace, si tak zakládá na tom hnusném světě, který se s konečnou platností odkopal v posledním třicetiletí, v němž se většina lidí 'patřících' k českému undergroundu narodila. Jako by se najednou právě on [...] ztotožňoval s tou svinskou podobou vládnoucího světa – včetně její kulturní kamufláže – a mluvil za ni. A v jejím jménu podezíral underground z nihilismu jenom proto, že nechce mít na tomto svinstvu účast.“ (254)

Tato poslední pasáž má v jistém smyslu klíčový význam. Pochopíme z ní, kde přesně leží ono základní nedorozumění mezi pp. Jirousem a Černým, proč musí panu Jirousovi hlas prof. Černého připadat doslova jako hlas z jiného světa. Klíč k této otázce nám předává sám autor ve formě svého údivu.

Nuže, neslušelo by se nechávat p. Jirouse v nejistotě: ovšemže prof. Černý „přiznává spoluvinu na současné tváři světa“, ovšemže i na tom „svinstvu“ v jistém smyslu bere účast, a dodejme, že mu to slouží ke cti. Svědčí to jen o tom, že si zachoval pevné nervy a bystrý intelekt. Neboť „spoluvina“ znamená v tomto kontextu prostě spoluodpovědnost. Je zcela pochopitelné, že se prof. Černý nezříká svého dílu odpovědnosti za současný svět; divit se tomu můžeme jen tehdy, jestliže sami vycházíme z prapodivného předpokladu, že si p. Černý eo ipso na tom „hnusném“ světě zakládá, nebo že se dokonce ztotožňuje s jeho „svinskou podobou“. Avšak hlásit se k spoluodpovědnosti za současnou podobu tohoto světa (včetně jeho „svinských“ rysů) – to nejen neznamená nekritické přijímání, či dokonce „ztotožnění“, to je naopak základní předpoklad kritického postoje. Slovo o „kritickém vymezování se vůči světu“ by bylo pouhou frází, kdybychom zásadně odmítali za něj spoluručit.

To nemá co dělat s tím, kdy se kdo narodil. Kdyby mělo být datum narození argumentem pro totální negaci všeho dosavadního (je-li vůbec třeba zabývat se představou tak dětinskou), pak by ani nemělo smysl mluvit o kultuře jako takové. Samotný pojem kultury implikuje přece kontinuitu díla, které se předává, abychom tak řekli, od pokolení do pokolení; představu, že nová generace – nezatížena jsouc chybami a selháními svých předchůdců –může, ba musí začínat vše znovu, takříkajíc od nuly, možno snad brát vážně jakožto průvodní jev osobního dozrávání, tedy jako určitý přechodný životní pocit, avšak v oblasti ducha si taková představa věru nezaslouží, aby se s ní zacházelo s uctivou ohleduplností. Zvláště mladým lidem je třeba připomínat, že existuje nejenom nekritické přijímání, ale i nekritické odmítání. Na každého – nejen na p. Jirouse a jeho „underground“ – může občas přijít krušná chvíle, kdy si nevěda kudy kam posteskne: do jakých to poměrů jsem se, bože, narodil? Ale není právě podstatným rysem lidského života, že musíme vzít na sebe něco, co jsme si nezvolili? Pan Jirous mluví o tom, že pro život v „undergroundu“ jsou nezbytné dvě vlastnosti: zběsilost a pokora. Nuže, zběsilosti je v jeho projevu až dost, po té stránce mu nelze nic vyčítat. Budiž nám nicméně dovoleno dát mu k uvážení tento návrh: což aby tu „zběsilost“ nahradil obyčejnou zmužilostí? Bylo by to užitečnější nejen pro život v „undergroundu“, ale pro život vůbec.

Zamysleme se v této souvislosti nad autorovým výrokem, že to, co se na první pohled jeví jako negace, je ve skutečnosti kombinace „zoufalství“ a „vnímavosti k tomu, co se děje“. Nuže, vnímavost je jistě cenná vlastnost a je nám rozhodně milejší než otupělost nebo cynismus; z toho však neplyne, že by byla absolutní, či přesněji soběstačnou životní hodnotou. Sebeznamenitější lidská vlastnost může mít hodnotu vždy jen relativní; tak i „vnímavost k tomu, co se děje“, nabývá hodnoty až ve vztahu k vlastnostem jiným. Zejména musí být provázena snahou porozumět tomu, co se děje. Není-li zhodnocena „vědomým intelektuálním úsilím“, ba je-li navíc provázena „zběsilostí“, nebudí v nás pražádný respekt, spíše útrpnost a soucit. Neboť pak už zbývají jen rozjitřené nervy: kombinace vnímavosti a zběsilostí může za určitých podmínek opravdu vést až k zoufalství. Tu ovšem je třeba rozlišovat. Dospěje-li někdo pod tíhou obecné situace až k zoufalství, je to především jeho osobní tragédie, kterou se nesluší jakkoli zlehčovat. Avšak na poli myšlení nás nikdo nepřesvědčí, že právě zoufalství je za stávajících poměrů tím jediným stavem přiměřeným pro čestného člověka. Neboť zoufalství znamená (ne-chceme-li toto slovo degradovat na frázi), že si člověk neví se životem rady, je to životní abdikace.

Chce-li underground vskutku oslovit svět a změnit jej k lepšímu, musí mu ovšem něco smysluplného nabídnout. Ani na „zběsilosti“, ani na pouhé „vnímavosti“ nelze stavět žádné „duchovní hnutí“; ledaže bychom tak nedopatřením nazývali hnutí duševní.

Paušální negace je gesto příliš laciné, než abychom je mohli uznat za projev „kritického postoje vůči světu“; máme o kritice vyšší mínění, než abychom od ní očekávali jen povšechné prohlášení, že současný svět je beznadějně ve psí. Je-li underground přesvědčen, že s tímto „hnusným“ světem se nedá dělat nic jiného než jej „šmahem“ odmítnout, musíme se samozřejmě zeptat, ve jménu čeho tak hodlá učinit. Zdá se, že především ve jménu „kultury“ a „svobody“:

„Za asi jediný společný rys různých proudů v undergroundu bych označil poznáni, že [...] prostředí kultury, především hudby, je jediným autentickým existenciálním prostorem k žití. Není to tedy negace jako odmítání všeho, jak se domnívá prof. Černý, naopak intuitivní jasnozřivé rozpoznání, že právě kultura je poslední svobodnou oblasti, do níž nemůže žádný totalitní švihák vstoupit svou okovanou botou.“ (253)

Ovšem slavnostně promlouvat o bytostné potřebě kultury či svobody je neméně snadné než zatracovat šmahem tento „zhovadilý“ svět. Chceme-li si utvořit kritický úsudek o tom, z jaké „duchovní pozice“ underground pronáší svůj ortel nad světem, musíme nejprve zjistit, v jakém smyslu oněch slov užívá.

Co vlastně má pan Jirous na mysli, když hovoří o „kultuře“? Vraťme se k onomu místu, kde praví, že underground není ochoten brát účast na tom, co prof. Černý prý ze setrvačnosti pokládá za „budování chrámu kultury“; autor zde pokračuje takto:

„Protože Václav Černý pojímá kulturu jako chrám, cosi pevného či bortícího se [...]. Ovšem jestliže se kultura stane místo živým účastenstvím předmětem adorace, je tím samozřejmě i břemenem. Další činy v ní jsou poměřovány vzhledem k jejímu domnělému dosavadnímu stavu – nebo k představě o jejím někdejším stavu.“ (255)

„Chrám kultury“: ovšem že pan profesor této tuctové metafory nikde neužívá; to si p. Jirous z jeho textu vyvodil na základě jakýchsi volných asociací. Ale jinak nám jeho vývody dávají dosti jasnou představu o tom, jak kulturu pojímá on sám. Je tu jednoznačně řečeno: nikoliv „chrám“, nýbrž „živé účastenství“. Odmítá se tedy myšlenka, že by bylo možno přirovnat kulturu k nějaké stavbě, tj. k něčemu, co má jasné kontury a pevný vnitřní řád: to by pan Jirous zřejmě považoval za neúnosnou zátěž, za nesnesitelné „břímě“. Zdá se, že kultura pro něho nejspíš znamená cosi jako communio „spřízněných duší“. Proklamovaná „potřeba kultury“ mu patrně splývá s potřebou „neformální spontánní komunikace“.

Je to ovšem velice zvláštní pojetí kultury. Vždyť sama etymologie tohoto slova (jakož i český ekvivalent „vzdělanost“) přece napovídá, že to, co činí kulturu kulturou, je cílevědomá, ukázněná práce, budování jistého řádu, úsilí o tvar – tedy pravý opak čiré spontaneity, zjitřeného citu, extatického opojení, „radosti z toho být spolu“ atp. Chraň Bůh, abychom z kultury vyškrtávali oblast mezilidských vztahů; jsem naopak pevně přesvědčen, že kulturní výše národa se lépe pozná podle toho, jak se k sobě lidé chovají, než podle kvality uměleckých děl. Za měřítko kulturnosti bych však nepovažoval to, jak spolu vycházejí lidé „spříznění“; kulturní člověk se pozná podle toho, jak se chová právě k lidem „nespřízněným“. O kultuře mezilidských vztahů lze v pravém slova smyslu mluvit teprve tam, kde mezi ne-spřízněnými lidmi nastupuje na místo zákona džungle zákon vzájemného ohledu a respektu. Pro kulturní úroveň společnosti je rozhodující nikoli stav neformální spontánní komunikace mezi „spřízněnými dušemi“, nýbrž stav formální a uvědomělé komunikace mezi nespřízněnými občany.

Musíme tedy konstatovat, že v Jirousově koncepci „kultury“ scházejí některé podstatné významové komponenty, jež dodávají tomuto pojmu většinu jeho specifického obsahu. Výslovně byla zamítnuta kultura jakožto stavební úsilí, jako dílo vyznačující se pevným vnitřním řádem a jistou trvalostí. Chybí tu také rozměr dějinnosti. Panu Jirousovi je proti mysli, že by v kultuře „další činy“ měly být „poměřovány vzhledem k jejímu domnělému dosavadnímu stavu“; chápu, že tato praxe může v některých lidech budit nelibost, ale co naplat, právě takovým poměřováním se udržuje dějinná kontinuita kultury.

Konečně je přinejmenším sporné, může-li vůbec autorovo pojetí „kultury“ zahrnovat tvorbu nových duchovních statků, tedy mimo jiné i tvorbu uměleckou. Ovšem, pan Jirous nikoho nenechává na pochybách o tom, jak vysoké místo v jeho stupnici hodnot zaujímá právě umění: mluví o něm jako o jediném „autentickém prostoru k žití“, nazývá je dokonce „rituálním úběžníkem“. Kdyby rozhodovaly jen ohnivé proklamace, pak bychom musili páně Jirousův poměr k umění slavně přivítat jako pravý opak vší negace. My však naneštěstí konáme práci kritickou, i není nám dovoleno nechat se opojit pouhými slovy; musíme zde položit nemile střízlivou otázku: co zbude z pojmu „umění“, škrtneme-li prvek vůle a soustavnosti, vyloučíme-li podíl skladebné (tj. kompoziční) práce a zavrhneme-li veškeré úsilí o pevný a určitý tvar? Obávám se, že co touto operací ztratíme, bude právě to, čím je daný pojem zakotven v celé evropské (a snad nejen evropské) tradici.

Našim dosavadním zjištěním o autorově koncepci „kultury“ odpovídají mnohé další rysy „undergroundu“, zejména jeho nechuť k programu a exaltace autentičnosti.

„Václav Černý by chtěl na undergroundu program. Aby řekli, co chtějí a kam to chtějí vést. Díky Bohu, že tomuto pokušení nepodlehli [...]. Zvláštní, že právě nechuť stanovit si program, kterou u undergroundu považuji za přednost, vzbuzuje nelibost u člověka, který za svůj život prožil selháni tolika i dobře míněných programů. A svědčí to snad zároveň o tom, že ten underground není tak naivní – byť i jen instinktivně –, aby tu strašnou chybu, určit si program, udělal. Protože každý program má ve svém stínu i hon na čarodějnice, které ho neplní.“ (254)

Pan Jirous blahopřeje „lidem undergroundu“ k tomu, že nepodlehli „pokušení“, aby řekli, co chtějí... Libovůle, s níž se tu nakládá se slovy, působí téměř komicky: ujasnit si, co vlastně chci, a stručně a zřetelně to formulovat, sestavit program, který by měl hlavu a patu, který by stál za uskutečnění a také byl prakticky uskutečnitelný – to věru není žádná laciná rozkoš, která by nás desetkrát za den uváděla v pokušení, abychom se jí oddali. Připusťme, že jsme ve své přirozenosti tvorové nedokonalí, pročež za normálních okolností neupadáváme v pokušení dělat něco, co od nás vyžaduje hrubou námahu ať fyzickou, intelektuální, nebo mravní. Ale když už je řeč o pokušení: připomeňme si, že vskutku existuje jedno velké pokušení, kterému člověk může podlehnout při setkání se zlem. Hledět zlu tváří v tvář a zachovat přitom jakous takous rozvahu, neztratit hlavu, nepropadnout duchovní panice – to stojí bezesporu značnou námahu, nemalé vypětí sil; oč snadnější je naproti tomu „odreagovat si“ zkušenost zla nějakým intelektuálním či emocionálním zkratem...

Pan Jirous si správné uvědomuje, že každý program, byť sebelepší, může selhat, ba co horšího, že je mocensky zneužitelný, a toto pomyšlení jej, zdá se, zraňuje do té míry, že raději odmítá samu myšlenku programu jako „strašnou chybu“ anebo „naivitu“. A poněvadž ví, že u prof. Černého naivitu ani nezkušenost přece jen předpokládat nemůže, tedy se diví. Diví se, že prof. Černý přes všechna selhání, která zažil a prožil, nezanevřel na takové věci, jako je „životní program“, „kulturní smysl“ apod. Vpravdě se diví pouze tomu, že prof. Černý je zralá osobnost.

Avšak s podobnou psychickou reakcí jsme se přece již setkali u autorova pojetí „kultury“. Chovám naději, že pro p. Jirouse není úplným tajemstvím, že do pojmu kultury podstatně patří všechno to, co jsme byli nuceni připomenout výše. Kámen úrazu je v tom, že to jsou vesměs prvky bytostně dvojznačné: co směřuje za určitým cílem, co má pevný tvar, co podléhá nějakému řádu – to všechno s sebou nese specifické riziko perverze; může to propadnout umrtvující intoleranci, může to zbytnět a ztuhnout v samolibé soběstačnosti, a v nejhorším případě se to může stát předmětem mocenského zneužití. Tak už to chodí na tomto „hnusném“ světě, že živel moci – sám o sobě potřebný a legitimní – dokáže zkorumpovat kdejakou naši kulturní hodnotu. Není divu, vždyť moc sama je skutečností povýtce dvojznačnou. Nuže, pan Jirous je si toho bezpochyby dobře vědom, a toto pomyšlení je pro něho zřejmě takovým „břemenem“, tak neúnosnou zátěží, že hledí, jak by se z té prekérní situace co nejrychleji dostal: i rozhodne se, že všechny ty dvojznačné elementy z „kultury“ vyhostí a omezí ji pouze na to, co se mu zdá již z povahy věci mocensky nezneužitelné, totiž na obcování „spřízněných duší“, na „živé účastenství“. Protože duchovně neunese ohroženost kultury v našem nejistém světě, pan Jirous raději obětuje pojem kultury vůbec: jedině tak je možné, aby její smysl spatřoval nikoli v trvání vytvořeného díla, nýbrž výlučně v navození extatického okamžiku, kdy se člověku zjevuje jakési tajemné sakrálno.

„Smyslem kultury není být účasten na duchovní hitparádě zhovadilého světa. Smysl kultury je bud religiózní, nebo není žádný. Je v oslovení lidí jsoucích ve společenstvích. Je v plné účasti podílníka na vytváření bleskového okamžiku, v němž se tomu, kdo je v té chvíli tvůrcem, a tomu, kdo je v té chvíli divákem, ukazuje v ostrém průzoru sakrální polovina světa.“ (Dialogy III, č. 2–3)

Přitom panu Jirousovi zřejmě ani nepřijde na mysl, že takovouto pojmovou redukcí onu korupci, jež ničí kulturní hodnoty, neodstraní, naopak ji rozmnoží: ke korupci hodnot přidá ještě korupci jazyka. Ještě o kousek rozšíří onu beztak širokou propast, která se rozevírá mezi našimi pojmy a slovy, jimiž se o nich dorozumíváme.

Domnívá-li se pan Jirous, že jediným přiměřeným duchovním postojem „čestného umělce“ tváří v tvář „odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti“ je prosté odmítnutí těchto hodnot jako takových, a vydává-li to za novinku undergroundu, pak podléhá osudnému omylu. Je to zajisté jeden z možných postojů, není však na něm nic nového, a sám o sobě nesvědčí ani o poctivosti, ani o nečestnosti: z hlediska cti je to postoj naprosto nelišný. Zato svědčí o jistém stavu ducha, a jedině v tomto smyslu si zaslouží přívlastek „duchovní“. Kdybychom toto vnitřní rozpoložení (pro dnešní dobu, žel, dosti typické) měli nějak pojmenovat, uvažovali bychom o jakési duchovní neurasthenii.

V dané souvislosti si také musíme všimnout zvláštního důrazu, jejž pan Jirous klade na „autentičnost výpovědi“. Podle toho, co píše ve své Zprávě, „druhá kultura“ se vyznačuje zejména otevřeností, s níž přijímá „i takový tvůrčí výraz, který by byl jistě odsouzen těmi, kteří místo autentičnosti a poctivosti projevu oceňují technickou dokonalost a míní tím přizpůsobivost tvůrce tomu, co je za umění dosud považováno nebo vydáváno“.

Docela dobře lze pochopit pohnutky, jež mohou někoho vést k tomu, že vyzvědá „autentičnost projevu“ třeba i na úkor technické (tj. umělecké) dokonalosti. Je však sporné, zda má smysl razit nějaký speciální termín na způsob „autentického umění“: každé umění musí být autentické, má-li to vůbec být umění. „Neautentické umění“ – to by snad mohl být kýč nebo plagiát. Nebo snad kamuflovaná propaganda. Nebo komerční artikl určený k lacinému rozptýlení mysli. Ale cožpak jsme, probůh, povinni užívat v takových případech slovo „umění“? Zdá se, že čím nesmiřitelnější je pan Jirous ve svém vztahu ke skutečnosti, tím smířlivější je, pokud jde o „pouhá“ slova. Každému člověku, jenž nepřišel o poslední špetku vnímavosti, musí být přece jasné, že slov jako „kultura“ a „umění“ se v současné době zneužívá způsobem do nebe volajícím; že se jimi přikrývá kdejaká lež a přetvářka; že právě autentičnost projevu bývá často jediným důvodem k oficiálnímu zákazu díla; že pod záminkou technické dokonalosti se namnoze prosazuje bezduchá rutina a přizpůsobivost obecně přijatým či módním představám atd. atd. Dobrá, ale co s tím? Nesvědčilo by o valném intelektuálním úsilí, kdybychom se nad touto jazykovou korupcí nezmohli na víc, než že k zneužívaným pojmům připojíme pro svou potřebu nějaký přívlastek. Proti sémantické inflaci nelze bojovat tím způsobem, že zvětšíme množství slovního oběživa.

To by tedy mohla být jedna pohnutka k zdůrazňování „autentičnosti“ umění: špatně pojatá, nedomyšlená obrana proti sémantické inflaci. Nutno však připustit, že tato chvála autentičnosti pozoruhodně zapadá do celkového obrazu tzv. druhé kultury, odpovídajíc zejména jejímu kultu spontaneity, provázenému nedostatkem smyslu pro všechno, co souvisí s úsilím o dokonalý tvar. Souhrnně řečeno, zdá se, že „druhá kultura“ klade mnohem větší důraz na volné, co možná ničím neomezené vanutí ducha než na vlastní tvůrčí práci, z níž se teprve rodí skutečné dílo. Úmysl tvůrce, jeho vnitřní rozpol Složení jako by znamenalo více než konečný výsledek, vystavený kritice vnějšího světa. Usilujíc o uvolnění všech tvůrčích sil, o odstranění všech zábran, jež by mohly stát v cestě jejich nespoutané, „svobodné“ hře, druhá kultura jako by přehlížela, že to všechno jsou jen předpoklady vlastní tvorby, nikoli tvorba sama, při níž se arci nevystačí s pouhou autenticitou a spontánností.

„Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském oceněni a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment,“ uvádí ve své Zprávě p. Jirous a vyhlašuje mezi oběma kulturami naprostou roztržku: „první kultura nás nechce a my nechceme mít s první kulturou nic společného.“

Už ta slovní formulace je poněkud matoucí: jestliže dvě věci nemají (resp. nemají mít) nic společného, proč je tedy vůbec označovat stejným slovem? Jestliže „první“ a „druhá“ kultura opravdu nemají sdílet žádný společný rys, proč by měly sdílet společné jméno? Dalo by se jistě pochopit, že pan Jirous nepovažuje „oficiální kulturu“ za kulturu; pak jí ale prokazuje neuvěřitelnou čest, když jí přesto přiznává tento vznešený titul.

„Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože je to nepoužitelné k vytvářeni dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku.“ (Zpráva)

Je sympatické, odmítá-li p. Jirous vytvářet dojem, jako by věci byly v pořádku; neboť tak tomu opravdu není. Na druhé straně však nelze potlačit otázku, nakolik jsou v pořádku jeho pojmy. Kdo že jsou ti „nositelé oficiální kultury“? A co je to vůbec „oficiální kultura“?

Teoreticky by jistě bylo možno chápat „oficiální kulturu“ v tom smyslu, jak pojímá „kulturu“ naše oficiální propaganda: jakožto výchovný prostředek, nástroj formování „nového člověka“, a především a nade vše jako „ideovou zbraň“ dělnické třídy, resp. komunistické strany. Víme, že takto pojatá „kultura“ není pouhou představou bytující v imaginárním světě oficiální propagandy: na rovině empirické jí bohužel odpovídají velmi zřetelná fakta, jejichž souhrn p. Jirous výstižně nazývá „kulturní kamufláži svinské podoby vládnoucího světa“. Je ovšem otázka, zda jsme vůbec povinni mluvit v tomto případě o „kultuře“. Ale budiž – rozumí-li toto pan Jirous pod pojmem „oficiální kultura“, musíme mu dát v jeho odmítání za pravdu: s takovou „kulturou“ vskutku není radno mít něco společného. Zároveň však musíme konstatovat, že takto by v jeho klasifikaci kulturních jevů zela povážlivá mezera: mezi „první“ a „druhou“ kulturou by zůstala jaksi opomenuta dosti rozlehlá oblast, prostírající se právě na přechodu od ponížené služebnosti k hrdé nezávislosti. Nezapíráme, že pro milovníka čistých, nelomených barev (zvláště pak černé a bílé) může být takovéto „zjednodušení“ kulturního spektra neobyčejně příjemnou operací: vždyť co si jinak, proboha, počít s tou nešťastnou zónou kompromisu a dvojznačnosti? Ani čistý koukol, ani čistá pšenice. Skutečná trýzeň pro ducha uvyklého myslet jen v binárních opozicích.

Jenže takovéto zúžené pojetí „oficiální kultury“ (ve smyslu pouhé kamufláže mocenských zájmů) neodpovídá tak docela současné jazykové praxi. Daný pojem se běžně užívá v podstatně širším smyslu: míní se jím zpravidla veškerá kultura podléhající státnímu dozoru a schváleni. To je skutečnost, na niž nutno brát zřetel, ať už máme proti tomuto úzu námitek sebevíc. Avšak pojímá-li p. Jirous takto svou „první“ kulturu, kterou zavrhuje en bloc jakožto pouhou kamufláž „svinské podoby vládnoucího světa“ a prostředek „všeobecného oblbování“, prozrazuje tím bohužel, že není ochoten nakládat se skutečností o nic svědomitěji než jeho úhlavní nepřítel – establishment. Že „oficiální“ kultura není za stávajících společenských poměrů zdaleka homogenním útvarem, že zdaleka ne všechno, co se (z nutnosti) koná se státní úchvalou, je ipso facto méněcenné a zavrženíhodné – to jsou věci naprosto zřejmé každému, kdo se obtěžuje dívat se na svět vlastníma očima, místo aby si dopřával pohodlí zaručeného ideologickými brýlemi. Bylo by arci pošetilé zapírat cokoliv z hlubokého úpadku, jímž tzv. oficiální kultura prochází. Dovolávám se však toho, co p. Jirous sám uvádí jako jednu z hlavních charakteristik undergroundu, totiž nutnosti „vědomého intelektuálního úsilí“. Nuže, poznávacím znakem inteligence je především schopnost rozlišovat. Od člověka, jenž dává najevo nechuť k takovéto „drobné“ práci, stěží se lze nadít pozoruhodnějšího intelektuálního výkonu.

Shledáváme tedy, že p. Jirous naši kulturu roztrhl na dva kusy, očísloval je, načež mezi nimi dílem konstatoval, dílem postuloval naprosté odcizení. Namítli jsme, že je to situace pojmově neudržitelná: těžko si lze představit dvě kultury, které by neměly nic společného. Je proto velmi pravděpodobné, že se pan Jirous bude musit vyrovnat s jistými logickými důsledky svého postulátu.

„Několikrát mluví prof. Černý ústy zastánce či zástupce jakési kultury či společnosti undergroundu. Je to smutný doklad nepochopení nebo spíše neuvědomení si doby a společnosti, v které žije. Důstojně obhajuje hodnoty společnosti, která m neexistuje.“ (254)

Není to, pravda, příliš jasná formulace; prof. Černý, pokud si vzpomínáme, nemluví o žádné kultuře „opačné undergroundu“: mluví prostě o kultuře. Zdá se nicméně, že zde p. Jirous chce naznačit zhruba toto: v současné době u nás neexistuje jiná kultura než kultura undergroundu. Tušili jsme, že něco podobného musí přijít; takovéto stanovisko je plně v logice autorova myšlení. Ostatně v jeho Zprávě je to řečeno téměř výslovně. Citovali jsme zde onu pasáž, kde se undergroundu přičítá „intuitivní jasnozřivé rozpoznání, že právě kultura je poslední svobodnou oblasti, do níž nemůže žádný totalitní sviňák vstoupit svou okovanou botou“. – Opravdu nemůže? Ba může, jistěže může, kultura dokonce bývá jednou z prvních oblastí, kam jeho okovaná bota „vstupuje“. Zpočátku nám připadala Jirousova Jasnozřivá intuice“ v křiklavém rozporu s elementární zkušeností občana tohoto státu. Nyní však již rozpoznáváme, odkud se vzalo ono Jasnozřivé rozpoznání“: stojí za ním nevyslovené sice, leč mlčky předpokládané zúžení pojmu kultura na kulturu undergroundu. A vskutku – vzápětí autor pokračuje takto: „Je tedy nutno vidět hudbu i poezii undergroundu jako poslední svobodnou zónu.“ Srovnáme-li oba výroky, docházíme prostým sylogismem k závěru, že „kultura“ = „hudba a poezie undergroundu“.

„Ať už se (...) díváme na kulturní projevy českého undergroundu jakkoli – zvláště pak na jeho mladší vrstvu – jedno je nepochybné: autentičnost výpovědí. Jsou to písně otroka bez poetické stylizace. [...Jsou precizním popsáním zrůdného stavu, v němž se ocitla mladá generace ve státě, který jim v dětství ve škole sliboval společnost, v níž práce bude doplňkem harmonického vývoje člověka, a v níž se naopak stala dokonale odlidštěným nuceným vyděláváním peněz k uhájeni holé existence. Práce nenáviděná, většinou nesmyslná, přijímaná jako vnucená represivním aparátem vládnoucí třídy, která práci rezervuje pro svoji armádu otroků, zatímco pro sebe si obstarává posty v tomto represivním byrokratickém aparátu.“ (258)

Všimněme si, jakým způsobem p. Jirous prezentuje ony mladé dělníky, kteří skládají „písně otroka“. Zjevně ho vůbec nezajímají poetické kvality těchto písní; stačí mu, že jsou autentickou výpovědí o „zrůdné“ situaci, v níž „se ocitla“ mladá generace. Sama volba slov zdá se tu jaksi příznačná: mladá generace se ocitla v určitém stavu; jako by v tomto jinak ustáleném obratu vynikal jeho původní význam se svým specifickým odstínem pasivity a nezúčastněnosti. Nebere se tu vůbec v úvahu, že životní podmínky kohokoliv závisejí do značné míry na tom, jak je člověk sám chápe: zdali jako stav, v němž se toliko ocitá, stav vnucený zvenčí (například „represivním aparátem vládnoucí třídy“), nebo jako situaci, kterou sám spoluvytváří, a za niž je tedy spoluodpověden. Tytéž životní podmínky se mohou jevit různě podle toho, jak se k nim člověk postaví; a podle toho se také budou různit autentické výpovědi o nich. Může se zajisté přihodit, že se mladá generace dožije zklamání, protože ohavný stát nesplnil sliby, kterými ji ve škole zahrnul; jestliže však sliby ty byly absurdní, zjevně nesplnitelné, a je-li již „podvedená“ generace v plném užíváni vlastního rozumu–co je pak popravdě „zrůdného“ na „stavu, v němž se ocitla“? Zrůdné by bylo leda to, kdyby si až do dospělého věku podržela onu dětskou naivitu, s níž kdysi brala vážně sliby svých nezodpovědných vychovatelů.

Avšak mentalitě „undergroundu“ je patrně takováto úvaha zcela cizí. Zdá se, že relevantní je tu pouze holý fakt zklamání. Pročpak bychom měli blíže zkoumat, kdo vlastně byl zklamán a v čem? Nač si klást otázku, jakého druhu byly ony zklamané touhy, naděje, sny či ideály; zda měly vůbec šanci na uskutečnění a co se pro to udělalo; jaký podíl na onom zklamání má „hnusný svět“ a jaký podíl má sám zklamaný; zda jsou jeho reakce přiměřené příčině, která je vyvolala, a zda se svou situací, kterou tak „autenticky“ popisuje, hodlá také něco podniknout. Podobnými otázkami se „underground“ nemíní zdržovat. Já jsem byl zklamán, ať tedy celý svět ráčí jít k čertu. Zlomit nad světem hůl, odmítnout ho „šmahem“ – to je psychologická základna „undergroundu“. Výstižně praví pan Jirous: „ Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani neusilují do legality vstoupit.“ Nedejme se zmást tím, že nyní autor pro změnu užil výrazu „legalita“: víme již, že přesné rozlišování pojmů není jeho silnou stránkou. Jirousova terminologie se vyznačuje týmž „amébovitým přeléváním“, jehož si pisatel tak cení na undergroundu. „Legalita“, „totalitní sviňáci“, „zavedená společnost“, „ďábel“, „oficiální kultura“, „establishment“ – tato nesourodá směsice pojmů nepředstavuje mnohem víc než inventář nálepek, které lze příležitostně použít k označení odmítnutého světa.

Ve své Zprávě pan Jirous charakterizuje underground jako „společenství založené na duchovní spřízněnosti“; toto společenství vytvářejí lidé „žijící spolu v duchovním ghettu, které není obehnáno zdí, ale roztroušeno v cizím a nepřátelském světě“. – „Je to společenství vzájemné záchrany lidí, kteří chtějí žít jinak, [...] hnutí, které vytváří stranou zavedené společnosti vlastní svébytný svět s jiným vnitřním nábojem, jinou estetikou, a v důsledku toho i jinou etikou.“

Nuže tedy, o jakou duchovní spřízněnost zde běží? V jakém to duchu jsou „lidé undergroundu“ spřízněni? Obávám se, zeje to docela obyčejný duch sekty, tajného bratrstva, duch uzavřené party. Zdá se, že konstitutivním rysem „duchovní pozice“ undergroundu není proklamované kritické střetávání se světem, ale spíš zoufalý útěk před nepřízní a cizotou vezdejšího světa do soukromého zátiší „spřízněnosti“ a „živého účastenství“. Sdružují se tu lidé, kteří nesnesou pohled na „svinskou tvář“ světa: i hledají „vzájemnou záchranu“ v tom, že si náhradou vytvářejí „vlastní svébytný svět“, jenž má být jakýmsi modelovým protějškem zkaženého světa „venku“; světem novým, čistým, všeho „svinstva“ prostým, světem vzájemného srozumění, spontánnosti, autenticity; autonomní enklávou pravého lidství, jež se zříká jakékoliv společné míry s naším „odlidštěným“, „zhovadilým“ světem obecným...

Je to staré, prastaré pokušení lidského rodu, a nesluší se, abychom v té věci někoho soudili. Kdo by k tomu snad měl chuť, ať nejprve sám zpytuje své nitro, zda nikdy nepocítil nutkání „zjednodušit si“ život tímto způsobem. V zájmu pravdy však nutno poznamenat, že takovýto životní postoj není projevem duchovní síly, ale naopak duchovní slabosti. Ani ta nejbojovnější, „nejzběsilejší“ gestikulace nemůže zastřít, že tu jde v podstatě o obrannou reakci raněné psychiky. A není-li takovéto domnělé východisko z životní tísně iluze par excellence, pak už bychom tak směli nazývat sotva co jiného.

Zjišťujeme, že mentalita „undergroundu“ se utváří na základě jistého duševního pochodu, který bychom snad nejlépe označili jako intelektuální (a vposled i morální) kapitulaci před dvojznačností světa. Toto duševní hnutí můžeme rozčlenit (spíš logicky než chronologicky) na několik fází:

1) Fáze negační – přesněji vlastně damnační, neboť počátečním gestem je zavržení, zatracení, paušální odmítnutí světa, který „zklamal“. Negace v pravém slova smyslu je krokem logicky následným: odmítnutá skutečnost se popírá, odsuzuje k neexistenci. Tato výchozí reakce na svět má svůj původ v jakési duchovní neurasthenii.

2) Vzápětí následuje gesto excerpčni: z všeobecného zavržení a negace se vyjímá jistá část skutečnosti (náš zvláštní, „svébytný“ svět, naše „vlastní“ kultura atd.), čímž se zachraňuje ostrůvek kladu v bezbřehém moři záporu. V tomto smyslu má pan Jirous pravdu, že nejde o odmítání všeho, o negaci pro negaci.

3) Logickým důsledkem je pak fáze absolutizačni: jenom ten „náš“ ždibec pravdy je pravda celá a jediná; jen ta „naše“ kultura je skutečnou a pravou kulturou, všechno ostatní je podvod a hanebnost; a tak podobně. Touto absolutizací „vlastního svébytného světa“ se má jakoby ospravedlnit zásadní negace světa společného všem.

Mohla by se však ozvat námitka: nevytýkáme snad p. Jirousovi něco, čeho se sami dopouštíme? Cožpak jsme se jasně nedistancovali od mnohých jeho názorů a stanovisek? Neříkáme snad i my k některým věcem ano a k některým nel Nenastávají snad nikdy situace, kdy opravdu nezbývá než říci buď – anebo? Vždyť jsme dokonce prohlásili životní postoj „undergroundu“ za iluzi! A je-li řeč o našem establishmentu, snad probůh nebudíme dojem, že si s ním chceme padnout do náručí! V čem se tedy naše pozice liší od pozice páně Jirousovy?

Věru, bez hodnocení se kritika nedá provozovat; ať se snažíme sebevíc, abychom nejprve poznali, a potom hodnotili – nakonec musíme přece jen leccos odmítnout. Zavazuje nás k tomu právě poznaná pravda. Nejsme tak mdlého ducha, abychom si zásadu „nedělitelnosti světa“ vykládali jako smířlivé přitakávání na všechny strany. I v takzvaném disentu je nám vždy milejší otevřené střetnutí nežli stírání rozdílů a udržování iluze o jakési .jednotné frontě“.

Problém nevězí v různosti názorů jako takové, nýbrž v tom, z jaké „duchovní pozice“ tento fakt nazíráme. Netajíme se svým nesouhlasem, vidíme-li věci jinak než pan Jirous; víme však, že bychom si nijak nepomohli, kdybychom jej i s jeho názory prostě odsunuli za hranice skutečnosti, do jakéhosi stínového „světa iluzí“. To není primárně otázka ohleduplnosti nebo snášenlivostí. Příslovečná voltairovská „tolerance“ má po našem soudu smysl jen tehdy, nahlížíme-li za etickým postulátem jeho existenciální pozadí. Respekt k odlišnému stanovisku je pouhou mravní pózou, jestliže nevyvěrá právě z uznání „nedělitelnosti světa“. Chce-li to někdo mermomocí slyšet v pojmech etických, tož nejde tady v podstatě o žádný altruismus, nýbrž o zcela přirozený egoismus: o úctu k vlastnímu nesouhlasu. Neboť jen tehdy má náš nesouhlas jakousi platnost a váhu, přijímáme-li tento nejednoznačný, rozporuplný svět za jediný a všem společný existenciální prostor. Sama různost názorů je vpravdě možná jen tehdy, sdílíme-li všichni jedno a totéž duchovní universum. Vykážeme-li svého odpůrce někam Jinam“, nechceme-li s ním mít „nic společného“, může se nám sice zdát, že jsme se jednou provždy zbavili nepohodlného názoru, vpravdě však jen zabíjíme samotný fakt různosti, a znehodnocujeme tím i svůj vlastní nesouhlas. Naše stanovisko bude pak stejně irelevantní, jako kdybychom se vyslovovali k politice mocností pekelných nebo k událostem na Aldebaranu.

Ať už tedy s panem Jirousem v tom či onom sebevíc nesouhlasíme, nebudeme o něm v žádném případě prohlašovat, že žije Jinde“ než my: kdepak jinde by měl proboha žít? Není žádného Jiného světa“, kam bychom mohli odklidit, co se nám ve zdejším světě nelíbí. Stejně jako si nemůžeme vytvořit svůj „vlastní svébytný svět“, kam bychom se utekli, když nás přepadá malomyslnost a zklamání z nepříjemné skutečnosti. Jsou různé iluze, ale největší z nich by byla představa, že existuje cosi jako „svět iluzí“. Nebudeme tedy říkat, že pan Jirous „žije v iluzi“: právě naopak, se všemi svými představami, touhami, averzemi i náklonnostmi, se svými iluzemi, jakož i s onou částí pravdy, kterou mu bylo dáno poznat, žije pan Jirous (tak jako kdokoliv jiný) v našem společném světě, a v něm také reálně působí.

Nikdo z nás smrtelníků není kompetentní k tomu, aby s konečnou platností oddělil realitu od iluze, pravdu ode lži, dobro od zla; můžeme se toliko snažit jedno od druhého znovu a znovu rozlišovat v rámci jednoho, pohříchu dvojznačného světa. Přičemž každé rozlišení bude vždy podmíněno aktuálním stupněm našeho poznání.

1) Jirousúv článek Nebyla nikdy v troskách, datovaný prosinec 1979 – únor 1980, vyšel v samizdatovém bulletinu Forum v květnu 1980, později byl otištěn ve Svědectví č. 62 (s. 251–261). Stránkové údaje u citátů uvádím podle Svědectví. – Jde o polemiku s Václavem Černým, který se dotkl problematiky undergroundu ve statích Nad verši Věry Jirousové a O všem možném, dokonce i o „hippíes“ a „novém románu“, publikovaných ve sborníku Další studie o knihách edice Petlice a pro ni (1979). Z dalších Jirousových textů jsem použil především jeho Zprávu o třetím českém hudebním obrození (1975) a dva články ze samizdatového periodika Dialogy: Stalo se něco hrozného (roč. III, č. 2–3); Zasadil jsem Vám osiku, pane doktore! (roč. IV, č. 1).

2) Psal jsem jej na konci roku 1980, první samizdatové vydání pochází z jara 1981. V této původní podobě nesl text název Posun po šikmé ploše a čítal více než 100 strojopisných stran. Na výzvu redakce Souvislostí jsem se k němu v lednu 1993 vrátil a zkrátil jsem jej zhruba na čtvrtinu původního rozsahu. Šlo tu však pouze o „redukční kúru“, při níž jsem odstranil četné odbočky a spoustu rétorického balastu; na vlastní „kostře“ textu (základní rozvržení analýzy a postup argumentace) jsem neměnil nic, pouze jsem tu a tam provedl stylistickou úpravu nebo upřesnil formulaci. Je tedy nutno číst tuto stať jako dokument ze začátku osmdesátých let. Má-li co říci ještě dnes, kdy se arci pojednávaná otázka jeví docela jinak, to nechť si zodpoví redakce tohoto časopisu.

PETR FIDELIUS (1948), vlastním jménem Karel Pálek, po ukončení studií na FF UK v roce 1974 pracoval do února 1990 jako topič. Od konce 70. let psal a publikoval v samizdatu a později i v zahraničních časopisech (Salisbury Review, Esprit, Commentaire...). Věnoval se hlavně sémantickému průzkumu jazyka komunistické propagandy. Souběžně pracoval v samizdatu jako redaktor a editor: Od roku 1981 se podílel na redakci a vydávání Kritického sborníku. Vydal Lid, demokracie, socialismus (1978), „Pohádka o Stalinovi“ v kontextu současné oficiální propagandy (1980), Posun po šikmé ploše: K současné diskusi o tzv. undergroundu (1981). V mnichovské edici Arkýř mu r. 1983 vyšla sbírka esejů s názvem Jazyk a moc.