Vzájemný poměr dvou básníků bývá podmíněn přerůznými okolnostmi, souladnými nebo rozpornými, stejně jako u ostatních lidských kategorií a profesí; jenže u básníků bývá citlivější, vyhrocenější, dráždivější, k čisté lidským shodám a nesrovnalostem přistupuje zde ještě rozměr umělecké individuálnosti a zacílení, který se může ukázat rozhodující a přehluší snadno všechny složky ostatní, světonázorové nebo povahové. Mezi poetickými partnery se v té či oné oblasti vytváří vztah oboustranného porozumění, souladu či dokonce přátelství, které dokáže být stejně tak kritické jako obdivné slepé. Na druhé straně se nezřídka mezi dvěma básnickými individualitami vyskytuje vztah nevrlého a dráždivého rivalství, jen s námahou maskovaného společenskou rutinou či chladem; krátce –ani jeden případ není stejný, všechny nesou znaky jedinečnosti. Nádherné temperovaný charakterový i umělecký soulad mezi Vrchlickým a Sládkem, který nikdy nepominul, kontrastuje příkře s ohnivějším vztahem Vrchlického se Zeyerem –kamarádsky zhýčkaný Julius klopýtne o bezvýznamnou bagatelu, urazí se a zanevře na Vrchlického mučivým nepřátelstvím a do smrti je nepřemůže. Tragického „přátelství“ mezi F. X. Šaldou a Růženou Svobodovou, která celá desítiletí zneužívá důvěry samotářského kritika ke svým literárním a společenským pletichám, aniž ten co tuší, je lépe ani nevzpomínat.

Podivuhodný přátelský vztah, trvající víc než třicet let, vznikl mezi Otokarem Březinou a Jakubem Demlem, o pouhých deset let mladším. Přes nepochybný citový obsah vzájemné odezvy nikdy nedošel k důvěrnému „ty“ a uvízl v „mistrovské“ nadřazenosti z jedné strany a naprosté uctivosti na straně druhé.

V generaci dvacátých let se vytváří několik různé laděných přátelství. Například Nezval – Teige, Seifert – Teige atd. Přímo vzorové jsou vztahy Čep –Závada, Čep – Zahradníček, Čep – Halas. Zvláště poslední se vyznačuje laskavou intimitou i vzájemnou úctou, a to přes značné názorové odlišnosti rázu myšlenkového a leckdy i uměleckého zaměření. Velmi zvláštně se utvářel poměr Vítězslava Nezvala k Františku Halasovi a naopak. Mezi oběma – ač stáli na jedné straně „politické barikády“ a ač každý byl vyznavač zcela odlišných uměleckých snah, které takřka vylučovaly jakoukoli „konkurenční možnost“ – se neustále zvedala vlna sžíravé žárlivosti jen stěží navenek skrývané. Zvláště ten silnější, úspěšnější a výbojnější Vítězslav ji nedovedl vždy udržet na uzdě, ale trpěl jí asi stejně jako Halas. Odkud se nítila? Podněcovaly ji rozdílné temperamenty? Možná – třebaže Halas býval napořád laskavý, smířlivý a jakékoli roztržky ho bolely. Záviděl snad podvědomé Nezval Halasovi jeho přebohaté zkušenosti proletářského mládí, o nichž sám neměl tušení, ač revolučně bouřil mnohem hlučněji než jeho cudný a o to silnější protějšek? Byl si Nezval vědom ošidnosti svých krátkodechých –ismů střídaných lehce jako v módě širokých či úzkých nohavic, zatímco Halas se zatvrzele držel svého poznání a prazážitků života tísněného Smrtí? – Tato imponderabilia zůstanou asi nezodpovězena, i obraťme list k světlejším stránkám neskončitelné knihy o přátelství a nepřátelství mezi básníky.

Například k Šaldovi, který, obrátiv se zády k někdejším uměleckým druhům, od nichž už neočekával integraci života a umění podle svého kritického snu, a veškerou naději – nikoli módní zálibu, z níž byl podezříván – vkládal do příchozích talentů a miloval je láskou a obdivem nesobecké samoty; miloval je a své zaujetí prozrazoval i přísnými soudy, kterými je snad víc než chválou zahrnoval, když neodpovídali jeho absolutistické představě nového života a poezie z něho vyrážející. Podobně tomu bylo u Josefa Palivce, který se dostával k lidem přes svou nadšenou zálibu v básni, laskavé a s pozornou pohostinností přijímaje její tvůrce u sebe, především Halase, Horu, Seiferta, Čepa i Zahradníčka, Holana, Hrubína a řadu dalších.

Všechny tyto lásky přesahovaly hranice generační. Jeden z nejpodivuhodnějších květů tohoto rodu přátelství vyšlehl mezi Jakubem Demlem a Vítězslavem Nezvalem, o dvaadvacet let mladším než tasovský poeta, takříkajíc na první dotyk. V roce 1919 se oktavánovi Nezvalovi, tisknoucímu své první verše v třebíčském Svítání, dostal do ruky útlý svazeček Demlových Mých přátel, které zapůsobily na mladého Vítězslava jako zjevení, jako hvězdy první velikosti a světelnosti. Rázem Nezval zapomněl na všechny své studentsky uctívané svaté, Machara, Hlaváčka a jiné, a v pravém slova smyslu zhltal všechno, co bylo tehdy z Demla na dosah. Jeho nadšení při jeho výbušném temperamentu neznalo mezí. Kudy chodil, tudy recitoval jednotlivé básně Přátel, které znal zpaměti jako násobilku; krátce, Deml svým viděním a slovem mu otevřel dokořán brány básnického vesmíru, rozjitřil jeho imaginaci, ukázal smysl poezie, pro něho od té chvíle jednu z tajemných výšin života, ozvěnu ráje a zázračnost lidského bytí.

Nechť se později dělo co dělo, Nezval na tento veliký „třesk“ a srážku tvorby Demlovy s vlastním tušeným snem nikdy nezapomněl a cítil se jím zavázán až do smrti.

Ovšemže se tehdy neodvážil vyznávat se svému zasvětiteli ani na dálku, a tím méně se pokoušel o setkání osobní. K tomu došlo až po třech čtyřech letech u Saldy, kde je svedla náhoda. I další osobní styky byly příležitostné řídké a vzácné, ale vždycky tak samozřejmě přátelské a důvěřivé, jako by se potkali a znali už před narozením. A to i přes to, že Nezval se nestal pokračovatelem a dědicem básnických lánů demlovských, že na Demla vlastní tvorbou zapomněl, či že jej dokonce popřel, když nedlouho po prvním setkání v oblasti veršové našel nový vzor v Rimbaudovi, Apollinairovi a po letech v Aragonovi a Bretonovi, jimž se stal pak stejné „nevěrný“ jako Demlovi.

Nemohl jinak. Nemohl jinak než po zákonu vlastního rytmu životního, duchovní perspektivy a smyslového nutkání, které bylo lehce unášeno charakterovou těkavostí, nestálostí a žádostivostí; zvichřená představivost přeletovala od předmětu k předmětu, od děje k ději, které vytvářely řetězce plné dobrodružství. Čas při tomto úprku nestačil na setkanou se všemi mnohotvárnými a mnohoznačnými svody tvoření, nezbývalo než se jich jen letmo dotýkat a spěchat ve vířivém chvatu k dalším oslněním, která nebrala konce a která nebylo kdy strávit; žízeň po nových smyslových a duševních senzacích se spíš stupňovala, než umenšovala a srdce i duše přitom zůstávaly začasté neuspokojeny a verš nezřídka zazněl do prázdna.

Zcela jiné, ač blízce příbuzné básnické ustrojení pracovalo u Demla. I u něho chtivost zabrat veškeren svět naráz brala na sebe podobu posedlosti štvané nadějí na lidskou nesmrtelnost už zde, na zemi, plodící v nepřetržitém proudu a přeměnách nové a nové životy a hltající je stejně bujaře. Deml pokoušel nesmrtelnost postupy obrácenými a jinak než Nezval, třebaže se stejnou touhou zmocnit se světa a vymámit z něho samu jeho duši. Tam, kde Nezval sečítal mnohosti stvoření, Deml se nořil do jeho jádra, do jejich výpovědí, dešifrovaných v jejich smyslu pro život; tam, kde Nezval těkal, Deml utkvíval; tam, kde Nezval se věcí jen dotýkal, Deml je objímal v šíleném sevření; tam, kde první z věcí a dějů čerpal smyslové senzace a hédonické opojení, druhý lisoval radostné závratě z tajemství bytí; první řičel rozkoší, druhý úpěl láskou.

Přes všechny rozpornosti cest, které je spíš pojily než rozdvojovaly, je sbratřovala ohnivost jejich imaginace v pohledu na osud člověka uprostřed mnohotvárné skutečnosti. A nejen to. Ač tak rozdílní, tíhli k sobě především a hlavně vysokým ponětím o smyslu a poslání poezie, nejvyšší z umění daných lidskému pokolení, „poezie, jediné pravdy ve smyslu našem“.

Nezval nikdy neskrýval svůj obdiv k Demlovu dílu, i když tak činil namnoze jen soukromé, neslušeloť se členu Devětsilu a programátoru poetismu a surrealismu, aby manifestoval ve svých vyznáních vděk k svému prvnímu zasvětiteli. Ale využil první příležitosti, aby jej projevil i veřejné, když v roce 1934, v době, kdy byl Deml takřka celou kulturní obcí odsouzen pro své Svědectví o Otokaru Březinovi a Zapomenuté světlo, proslovil v cyklu přednášek pořádaných v Třebíči o krajových básnících (Miloš Dvořák o Březinovi, Bedřich Fučík o Nezvalovi a Zahradníčkovi) studii o Rodném kraji v díle Demlově, potom už nikde nepublikovanou a objevenou až v jeho pozůstalosti. Tehdy, v závětří okresního města, však se přihlásil k Demlovi tak nadšené a naplno jako nikdo jiný – nikdo totiž se Demlovi necítil tak zavázán a nebyl tak „brutální“, to jest upřímný, jako on. Čtěme tedy, co říkal:

„Jakub Deml, geniální básník, jeden z největších monarchů obrazotvornosti a básnické intuice, je, co se týče jeho poměru k praktickému a sociálnímu bytí vůbec, jedním z nejbezbrannějších lidí.“ – – „Kdyby Deml projevil v knize, jako je například jeho Svědectví o Otokaru Březinovi, tolik občanských ctností, kolik se jich od něho žádá, kdyby byl opatrnický, loajální, polopravdivý, ohleduplný, mírný, co bychom mohli žádat od jeho básnického díla? Padavky. S těmito občanskými ctnostmi se neobejde žádný vidoucí básník, jsou taktak dobré pro epigony a pro lidi desátého řádu.“

A o kousek dál Nezval praví: Deml Je z rodu mála básníků, kteří již dávno před vznikem nadrealismu byli nadrealisty.“ Hle, Nezval přiznává, že ho Deml uvedl nejen do poezie, ale přímo do surrealismu: jaký zmatek, jaká degradace pro Aragona et cons. A pro Teiga!

Nezval sice odsoudí Demla jako občana pro údajný fašismus, antisemitismus a nepřátelství k Sovětskému svazu, ale činí to z povinné pozice ideologické, aby vzápětí pokračoval znova jako básník, „…jsa si dobře vědom, co říkám, tvrdím, že Jakub Deml bude pro ty, kdož pochopili jeho génia, ospravedlněn ve všem, ve všech svých činech minulých i budoucích, a zároveň říkám, že géniové druhu Jakuba Demla se rodí jednou za století a že pardon, který si vynucují jeho činy, nebude dán dějinami jen tak leckomu – a řekněme: nikomu jinému.“

Takto soudil Vítězslav Nezval roku 1934. Že jeho obdiv a vděčnost nebyly jen chvilkové vzplanutí, ukáže doba poválečná.

K jedné z prvních cest Nezvalových do Tasova, ne-li vůbec k první, došlo v prosinci 1947. „Váš tasovský advent“, list Demlův z 19. února 1948, přepokládající dopis Nezvalův a nacházející pokračování v listé z 15. března téhož roku, kdy Deml, „už jednou nohou v hrobě“, Nezvalovi slibuje, že na něho nezapomene ani po smrti: „Máme víc společného, než by se zdálo a než se smí říci.“ To jsou slova svou důvěrností zřetelné předpokládající styk dávný a těsný, i když neosobní. Únor neúnor, staré přátelství se všemu navzdory znova rozehřívá a přes všechny možné délivé ideologie, které do umění nemají co mluvit a zůstávají hluboko pod ním, nachází takováhle oslovení: dilectissime poeta, arnice probatissime, aby si pak bujaře a kamarádsky postěžoval na své všední těžkosti zabarvení revolučního a nových pořádků, mravů a zmatků obecných.

Ministerstvo informací, v němž filmový úsek šéfuje Nezval, Demlovi oznamuje, že mu nadále bude posílat Kčs 5000,- měsíční podpory. Ví tasovský zadluženec a žebrák, že za tou velkorysostí je Nezval? Přijímá v bláhovém předpokladu, že to znamená uznání jeho dosavadní práce a výpomoc v jeho nouzi.

20. srpna 1948 měl Jakub Deml sedmdesátiny. Sjelo se nás do Tasova několik z mladší generace a dvacet třicet mladých lidí zblízka i z dálky a slavili jsme je slavné a hlučné s ním. Uprostřed časné večeře, k níž jsme usedli jako na selské svatbě, se objevil Vítězslav Nezval s listem papíru v ruce, sledován svou sestrou s kyticí gladiol v náručí a dvěma novými kulturtrégry z Brna, a protlačiv se taktak kolem židlí postavených těsné u stěny, vervně přečetl svou báseň k sedmdesátinám tasovského poety:

PROKLETÉMU BÁSNÍKOVI

Dvě cesty vedou z hlavní silnice

k domu rosniček

Dvě cesty vedou z hlavní silnice

k domu kde bydlívala světice

Konvalinkový lesíček

Dvě cesty vedou k domu ve stráni

kde proklet křišťálový básník žije

Dvě cesty vedou k domu ve stráni

rosnička vyzvání tu klekání

Navštěvuje ho svatá Terezie

Dnes si vzal básník pluviál

Je deštivo

Dnes si vzal básník pluviál

nad skalkou bez narcisů bez fial

ó kopřivo!

A všecky květy z celé Vysočiny

rozrazil máta peprná

a všecky květy z celé Vysočiny

otvírají mu svoje klíny

ó panno neopatrná

Dnes večer drahý básníku

nad Vaší knihou jež mé léta chrání

dnes večer drahý básníku

v tom srpnu hvězd a morušovníků

prosím Vás o Vaše požehnání!

Oslava sedmdesátin trvala do pozdní noci. Deml se s námi všemi, zřejmé dojat, hlučné rozloučil a o něco tklivěji poděkoval, ale hned druhý den usedá a píše děkovací melancholický dopis Nezvalovi (21. srpna 1948): „Nemluvím s Vámi, Vítězslave, ani ponejprv, ani naposled. Už nikdy s Vámi mluvit nepřestanu. –Mezi námi, Vítězslave, je veliký dar Tajemství. Ač by se nezdálo (tomuto světu), jsme zatracené cudní. Až trnu, když si pomyslím, jak důvěrné Vás znám a jak důvěrně znáte Vy mne.“ A ač mu v prvém dopise nabízí jako průvodce do Tasova svého „přítele neznaboha“, jako náznakem, že v určitých vyšších rovinách neplatí mezi lidmi ideologické rozdíly naprosto nic, zde samozřejmé předpokládá, že jsou oba podřízeni Synu člověka, jim právě v oblasti umění společného, ať chtějí nebo nechtějí. Hle, dialektika, hle, poetika skutečného básníka, který si s básníkem druhým tyká přes všechny propasti je dělící…

Když Deml přijímal Nezvalův jubilejní salut, nebyl si vědom, že mu už trčí dýka v zádech: zatímco Deml s ostatními hosty dovečeříval, stačila mé Rosa Junova informovat o tom, že den předtím přišla jubilantovi z okresního soudu žaloba na velezradu. „Říďa“ a švec Kudrna, kteří těžce nesli, že jejich obvinění z Demlova kolaborantství podle takzvaného malého dekretu byla v roce 1945 odmrštěna, se chopili možnosti, které jim dával vítězný únor – zdvojená lidovláda v nové, hierarchicky ještě nezkušené mocenské struktuře byla jiného mínění než „složky vyšší“. Neváhal jsem zasvětit Nezvala do další demlovské šlamastiky. „To zarazím,“ prohlásil Nezval s razancí jemu vlastní.

Nezarazil, úřední mašinérii jednou rozjetou je těžké zabrzdit. I musil Nezval, ač nezván jako svědek k soudu, přesvědčovat tři soudce z lidu o tom, že veliký básník nemůže zradit vlastní zemi, zeje to prosté mimo jeho vůli a síly. Nechť si Nezval soud přesvědčil či nikoli, Deml byl zproštěn viny, a Nezval si pak v sekretariátu strany v Meziříčí vypil, co si navařil. Ale šlo mu to k duhu na další cestu. Vymohl totiž na ministerstvu informací tentokrát ne podporu, nýbrž „čestnou penzi“ ve výši, o níž byla už řeč před rokem.

Deml kvituje v dopise z 5. 10. 1949 Nezvalovu dosavadní pomoc a děkuje: „mimoto Vás mám rád, a nejen za to, co jste vloni pro mne udělal, nýbrž za to, že jste opravdu takový, abyste to udělal../⁴ A penzi odmítá jako spisovatel a jako římskokatolický kněz, kteří oba podle zákona mají právo na práci, a uvádí důvody tohoto rozhodnutí, které bylo první toho druhu u nás a může taky dnes sloužit za příklad levým i pravým, oficiálním i zavrženým, přijímajícím přebohaté anebo zbytkové mísy čočovice, a všem paxistům, kteří si pokořili hřbety za prémiový přídavek, „almužnu koncesovanou, při níž nejdůležitější je kvitance“.

Ale Nezval neslyší, nedbá, není k zadržení. Čtyři dny poté se objevuje v Tasově v doprovodu ředitele filmu Macháčka, právě ve chvíli, kdy nám, Zahradníčkovi, mé ženě a mně, kteří jsme se cestou z Brna zastavili v tasovském zátiší, Deml sděluje obsah vzkazu ministru Kopeckému. Nestačí to už dopovědět a uvádí hosty do vedlejší místnosti. A za čtvrt hodiny přichází na radu, co dělat – ředitel Macháček mu nabízí Kčs 50 000,- zcela gratis. Není-li to Kopecký a není-li tento dar pohotové připravený v obálce, přesné podle návodu uvedeného v Demlové dopise, nechť peníze přijme, radím mu, Deml je totiž na samém dně, spisy nesmějí vycházet, mé vyhodili z nakladatelství a jiní přátelé jsou na tom namnoze stejné. Ale po půl hodince nám Deml po odchodu Nezvalové zvěstuje, že dar nepřijal, „néni dnešní“, aby nevěděl, že jsou to právě ty peníze, které odmítl jako čestnou penzi z milosti Václava Kopeckého. „Svinstvo jako svinstvo.“ Všechna přátelská snaha a dobrá vůle jednoho se rozbíjí o zásadové stanovisko druhého. Jde-li o základní otázky morálky, nelze handlovat. Oba přátele dělí nepřekročitelný proud s dvěma břehy nikdy se nesetkávajícími.

Přátelství trvá, ale třepí se, vydáno napospas nevlídným nárazům, trvá a šetří slovy. Nezval se však nevzdává naděje, že starci-příteli pomůže v jeho bídě a zahořklosti. Po čtyřech letech mu nabízí vydání antologie z díla. Autor přátelsky kvituje laskavou ochotu, ale stroze odmítá. „Jsem s Vámi v dobrém i zlém,“ píše po čtyřech letech, jako by shrnoval všechen svůj srdečný vztah k mladšímu partnerovi, ale zároveň říká: zde stojím a nemohu jinak. A o něco později protestuje proti pokusu o vydání Mých přátel v roce 1957, za nímž stojí zase Nezval. Deml prosté nemůže slevit ze své pravdy, která je pravdou obecnou.

A rok poté ten o dvaadvacet let mladší umírá, čtyři roky před smrtí Demlovou…

Bylo to příkladné přátelství. Do konkrétní podoby se rozhořelo poměrné poz4é, ale odolalo pak všem nástrahám, číhajícím hlavně na Nezvala v podobě „nového člověčenství“; vztah o to podivuhodnější, že ani jeden ani druhý zpravidla nejednali s dušemi jim blízkými zrovna v rukavičkách – těch srázných a bolestných rozchodů bylo u obou příliš mnoho! Toto«přátelství přetrvalo snad proto, že plálo tak dlouho v mlčení, proto, že potřebovalo dozrát v poznání na dálku a skrze umělecké dílo, které oba „kontrahenty“ ve vysokém pojetí jeho smyslu a rodu svazovalo spřízněneckými pouty takřka absolutního bratrství a sounáležitosti, povznesené nad všechen všední kal života.

Bylo to přátelství vzájemné úcty a radosti, prýštící z jednoho k druhému bohaté na vděčnost. Mladší se skláněl před starším v hlubokém pochopení jeho propastných temných hloubek a utrpení na jedné straně a dobytého jasu na straně druhé, a dekoval, stále děkoval, o to víc, že mu jejich pravda, ač ji poznával, pro vlastní vznášivé smršťovou lehkost zůstala odepřena. Starší v něm zase viděl jednoho z dědiců a nešetřil díky za jeho přínos k dílu navždy společnému; nešetřil díky pravé ve chvílích, v nichž se jejich vidění antiteticky křížilo a kdy nemohl dobrou vůli a lásku honorovat jinak.

Bylo to jedno z nejkrásnějších přátelství, uzavřených mezi dvěma českými umělci; podílníci v něm plýtvali svými ctnostmi lidskými i básnickými podle výbušnosti srdce a žáru ducha oběma společných; splývali ve vzájemné nesobeckosti, ba obětavosti.

Přesto to bylo přátelství tragické; pro oba; pro Nezvala dokonce mnohem dramatičtější; jeho láska a vděčnost byla svírána okovy, které na sebe dobrovolné vzal a které statečné trhal, ale nikdy nerozbil zcela – viz závěrečné strany jeho pamětí Z mého života, věděl to a jeho obětavost zaznívala proto leckdy přízvukem zoufalství. Chtěl se vším všudy tam, kde byl jeho protějšek, ale na to neměl dost mravní vůle a odhodlání, neměl v sobě samém dost odvěkého zákona, který nelze překročit, má-li člověk, a tedy i umělec, dojít štěstí a vnitřní svobody, kterou sálal jako vzor. Ten hned na počátku obecného poklesu veškeré „mravní normy“ zůstal na svém místě, zvoliv na celý život žebráckou hůl.

Úhrnné ponaučení z celého tohoto nádherného přátelství dvou básníků se nabízí samo. Vztah Demla k Nezvalovi a naopak zůstal v podstatě neznám, ač by byl mohl sloužit jako exemplum pro všechny spisovatele v dobách hitlerovských i po nich. Zde byl načrtnut vzorec pro to, co dělat a čeho nechat v pohnutých časech „železa a ohně“, jak označuje Salda už v roce 1936 tehdejší i dnešní přítomnost: „…já vidím…v poslušnosti velké myšlenky nebo i velkého člověka stále víc a víc něco, co není k necti člověku. Tím nepravím, že se máme klanět modlám, byť byly celé pozlacené nebo železnými krunýři opásané nebo až do oblak sálající; ne, máme se klanět a máme být poslušní Boha, pravého Boha, a nikoho a ničeho jiného … Je dobře, že se neklaníme modjám; ale máme a musíme se klanět Bohu. To je ještě důležitější než to první. Činíme to?“

Deml se o to snažil až do sebezničení. Nejen jako člověk, ale také jako básník, to jest svědek Boží skutečnosti, o níž má vypovídat pravdu a nic než pravdu, nechť se mocným tohoto světa líbí nebo nelíbí. I podle množství této pravdy se poznává velikost a spasitelnost poezie.

(Setkávání a míjení, 3. svazek Díla B. Fučíka, Rukopisy VBF, 1988)

(Audiatur et altera pars, Tasov, červen 1928)

Také já, Vítězslave Nezvale, „mám hrůzu z modlitby, jež páchne operou“'- vždyť tím trpím přes 40 let!

(Solitudo, Tasov 1934)

Vítězslavu Nezvalovi – Vita somnium brevis, povídá Boecklin a svatý Pavel doplňuje: Je na čase, abychom již ze sna povstali. Nám je to lehké, když nás píchají kravskými vidlicemi do zad.

(Katolický sen, Tasov 1932)

-----------------------------

Co zmohou proroci proti Tomu, který je poslal? A co my zmůžeme proti prorokům? Mnoho zmůžeme: myje můžeme – zabit. Ba víc: myje můžeme ignorovat. Nic lepšího oni si nepřeji, proto nevěřme jejich skřekům! Pes také vyje do noci: má to smysl? Nanejvýš tak jako

(Proroctví Joelovo, Tasov, únor 1931)

-----------------------------

Pane Vítězslave Nezvale, člověk takové hlouposti nemá říkat, ale já si myslím, že se rána nedočkám. Je to tím hloupější, že se vůbec (ganz und gar) nemám čeho dočkat. A čeho bych se mohl dočkat, na to seru.

(Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, Tasov, leden 1933)

(Šlépěje IX, Tasov 1925)

(Život jak já jej vidím, Tasov 1934)

Vítězslavu Nezvalovi – bratrsky se raduji, pane Vítězslave, že slavíte vítězství, poněvadž, jak říká Březina: všichni ti, kteří umírali, pro nás umírali…

(Mé svědectví o Otokaru Březinovi, Plejáda, sv. 12, R. Škerík, Praha 1931 )

Vítězslave Nezvale, Vy máte nesprávné jméno, Vy jste básník, tedy Vítězslav ZVAL-ZVEBUDEZVÁT- nezávidím Vám, proto tím více Vás mám rád – v Kumanově se těžko vyznává láska, a jak vidíte, ještě hůř se píše.

(Miriam, 4. vyd., O. Štorch-Marien, Aventinum sv. 34, 1921)

(První světla, 3. vydání, Tasov 1931)

(Jak jsme se potkali, Tasov, červenec 1935)

(Česno, Tasov 1924)

-----------------------------

(Princezna, Tasov, leden 1935)

Vítězslave Nezvale, My všechny počestné lidi zvali, ale pro spřežení Volů nepřišli, i zvali jsme dál, až jsme přišli se svým srdcem na rozcestí a za ploty, ale přesvědčili jsme se, že o tyto Ubožáky je dokonaleji postaráno než o profesory – / zvali jsme ty, kteří se za 100 let narodí- ale Nás, Nás nikdo, nikdo nepozval, leda k – Borovému!

(Píseň vojína šílence, Tasov, červen 1935)

-----------------------------

Vítězslav Nezval – kde bloudi a zpívá koledy ? Škoda, že už na světě nejsou betlémský osel a vůl, ti by koukali, jak daleko to dotáhl jejich druh v ministerstvu národní osvěty a v Akademii!

(Moji přátelé, 5. vyd., Tasov, prosinec 1935)

-----------------------------

Drahý Vítězslave Nezvale, pro větší orientaci posílám Vám tohoto Průvodce po Tasově. Najdete v něm i katastrální mapu mých latifundii (kdybych řekl svých, nebylo by to ve stylu mého přeznámého Egocentrismu) a obor s vysokou i černou zvěři. Zvu Vás na parforsní hon…

(Moji přátelé, Tasov 1947)

Vítězslave Nezvale, zlatým hřebem programu na jedné mé příbuzenské svatbě byla píseň dvanáctiletého kluka: [.“Nám už je všecko jedno: my peníze nemáme…“'] Tak daleko jsem nebyl, abych kazil jazyk, proto jsem se tajně styděl za to Jedno“, snad i z atavismu (dědoušek byl Němec) a tak – přeskočím dvacet členů tohoto sylogismu – alles gleich — vše rovno…

(Proč bychom se netěšili – Šlépěje XXIV., Tasov, říjen 1939)

-----------------------------

Příteli Vítězslavu Nezvalovi ve vigilii smrti Otokara Březiny – tedy 24. března 1948 –tuto velkonoční výslužku se všemi pozdravy, jakých je schopen všeho schopný a leda-čeho neschopný básník –

(Šlépěje XXVI, Tasov, březen 1941)

-----------------------------

P. S. Říďa celému Tasovu vítězoslavně hlásil, že Jakub Deml nesmí volit… Bojujte proti hovnu!

Ten řídící Zeman, vulgo Říďa, má 77 let, bere penzi a je tajemníkem (placeným) obce za všech režimů. Byl za Rakouska černožlutým špiclem a úplatkářem, za první republiky i za protektorátu špiclem a úplatkářem (mně sám řekl: tři roky jsem nepil a tak jsem dceři ušetřil osmdesát tisíc na věno), se starostou obragrárníkem Krejčím velkolepé „obhospodařovali“ republiku i Protektorát – a po 23. únoru se dal ke komunistům, on i jeho žena, a když měl legitimaci strany komunistické, coram populo se chlubil (má pěknou drštku, prý sní na posezení celou husu sám): „Je Národní výbor, máme i Akční výbor, a všecko je to dohromady pořád jen ten starej Říďa!“

Že mne pronásledovali za Rakouska, to se dá vysvětlit, že proti m ně zuřili za první republiky (starosta Krejčí a spol. přišli ke mně jménem mocipánů agrárníků, abych jim podepsal jakési prohlášení a já jim odepřel, ba podepsal jsem protiprohlášení drobných zemědělců a animoval je), to je také pochopitelné, starosta Krejčí na mne udal u berní správy, že mám jistě J00.000 Kč ročních příjmů – za Protektorátu tyto metody a veliká špína tekly docela potichu a já byl „přirozeně“ zase odstaven, až přišel Převrat 1948 a hlučně se vplulo do starého smradlavého řečiště…

Inspektor Miroslav Vyčítal z ministerstva školství by Vám mohl o tom mnoho říci, on to zde zná – Ale sátis. Ústně někdy více, hnusí se mi to psát. Nejzuřivější komunista a oponent Řídě je krotký jak beránek, protože prý dostává 30.000 Kč měsíčně za svůj dozor nad cihelnami etc. Zednický mistr. Nechci tomu věřit – –

Kdybych trpěl jen tolik a tak, jak tomu rozumí kdekdo, nemluvil bych já s Vámi a Vy byste nemel příčiny, abyste mluvil se mnou. Kdo by netrpěl? Ano! Trpí řezník, profesor, katecheta, ředitel, kovodělník, šofér, generál, pes, holub, červ, nevěsta, které matka surově odpírá své požehnání, „všecko stvoření lká a k porodu pracuje“, a Sociální Péče i Zákonodárství jak Sbory hasičské toto utrpení všelijak zmírňuje, ba i odstraňuje (sláva Humanitě! Bohu ke cti a bližnímu ku pomoci! Je to pěkné a veselé)-jen Básník celou svou plochou a celou svou váhou je odkázán na Irracionálno jak by tomu řekla Slušná Společnost a její Deputace, nesouc k našemu Jubileu“ pozlacený vavřín. Naše Irracionálno je naprosto nelidské pro každou dobu: je to Syn člověka, má docela určitý obličej, oči té a té barvy, tu a tu výšku postavy, ten a ten rytmus kroku a řeči, tu a tu matku ode všech prokletou, ač nikdo ji neznal – Vítězslave, jakou to žijeme samotu, a jak je osamocen Bůh, protože je tak vysoko! Syn člověka, tak pokorný, že se zjevuje skrze nás, protože nic nižšího na světě nenašel, a On miluje nížiny, protože Jeho moudrost svou tíhou se nemůže udržet ve výši –anebo proč? Protože láska, čím horoucnější a moudřejší, tím více si libuje skrytost. Nenosí šortky, také se neonduluje a nebarví si rty. Z krve je živa a křičí touhou po slunci, což je drzost nesociální a také se to mstí- proč nemlčím? Lid je při nás, kdyby byl při sobě; lid nás živí a ctí, aleje mu to zakázáno, a my – ani muk! Skrytost –hanba, naše čest. Jediná sláva. Jsme spojeni s Ukřižováním, protože nesmíme prozradit své tajemství, tak jako dobrá matka je pochopena, až už tady není. Na čas jako by tady nebyla, ale až umře, zjeví se.

měl jsem teď dosti času na Vás. Byl jsem deset dní v třebíčské nemocnici a teď už čtrnáct dní se dostonávám doma. Zahlédl jsem v nemocnici lístek se svým jménem a bylo na něm angína péct oři s. Trochu jsem se zarazil, neb na to zemřel Oto kar Březina. Ale tuto sobotu mne zas navštívil p. primář a řekl, že Je to dobrý“. Už prý nemusím ležet, ba mám prý pomalu chodit i ven, po rovině (u nás! v „krabatině“ –) –Ještě prý asi 14 dni prý se mám držet na té naší stráni a potom prý by pro to mé srdce bylo prospěšné změnit vzduch, kde bych měl klid. Lázně mi neradí, to není na slabé srdce.

Včera jsem četl Vaši báseň na Klementa Gottwalda. On už nebude a tato báseň ještě bude, nikdo ho víc a lépe neuctil. Ví to? Pán Bůh dej!

do té Prahy tentokrát nemohu s Vámi jet: byl jsem včera u lékařské prohlídky (tak se to myslím říká), a doktor mi řekl, že se musím podrobit operaci. Než na tuto operaci odjedu, chci si uspořádat jisté záležitosti, což potrvá asi tak čtrnáct dní. Jsme-li totiž už pod nožem, ani chirurg nemůže pokaždé vědět, jak to dopadne. Je tedy dobře udělat aspoň ten hlavní testament, poslední vůli aspoň v hlavních rysech. A prosím, nedejte se mýlit tím, že budu stručný /tempus breve est/, bude to aspoň jasnější, ale nemá to nic společného se soudní a mentorskou úsečností – nejsme už i0ké dost mladina takové afektace; mimoto Vás mám rád, a nejen za to, co jste vloni pro mne udělal, nýbrž za to, že jste opravdu takový, abyste to udělal…Tedy k věci:

Řeknu-li, že tady nemluví jen Jakub Deml, nýbrž i Otokar Březina, musel bych jen doplňovat „Mé Svědectví“, ale pro Vás sotva je potřeba takových pleonasmů. Jste Moravan jako já, téměř krajan a Vaše rodná vesnice, jak jsme před týdnem na vlastní éči viděli, Vám říká věci mnohem přiléhavější a utěšenější než Kominterna. Vy nemůžete skončit špatně, leda bych já zelhal. Vy nezemřete v Babylóně. Dnes obzvláště jsem na Vás myslil, při četbě z Knihy Makabejské; Et respondit Matathias et dixit magna voce: Et si omnes gentes regi Antiocho obediunt, ut discedat unusquisque a servitute legis patrum suorum et consentiat mandatis ejus, ego et filii mei et fratres mei

obediemus legi patrum nostrorum. Propitius šit nobis Deus, non est nobis utile relin-quere legem eíjustitias Dei: non audiemus verba regis Antiochi nec sacrificabimus, transxredientes legis nostrae mandata, ut eamus altera via! Ne, touto druhou cestou nikdy nepůjdeme, sice bychom zapřeli, vykradli, oloupili, zradili a zklamali i Vítězslava Nezvala!

Básník je divný tvor, často musíme zavřít oči, zvláště když se rouhá, ba v tomto případě musíme nad ním oči otevřít, a řekne-li e. g. že papež je plesnivý, má pravdu, neboť i v želetavské mlékárně, když jsem se tam jednou stavil na cestě k Josefu Florianovi, mne odborně poučili, že do toho nejdelikátnějšího sýra plesnivinu schválně, uměle vpravují – ano, ze všech sýrů nejvíc miluji gorgonzolu, a uherský salám, ten oplesnivělý, neméně –je to plesnivina, která nekazí a je zárukou – stáří a kvalita –kvalita, proto i stáří – nač tedy pamflet?

Kdyby mně pan ministr Kopecký poslal těch 50 tisíc tak, aby nevěděla levice, co dělá pravice, abych nemohl vědět, že je to od něho, např. aby mně někdo docela neznámý dal 50 tisíc v zalepené obálce, že mně to dává na mši svatou a ihned se ztratil – to by bylo křesťanské; ale já nepřijímám, protože neschvaluji almužnu koncesovanou, při níž nejdůležitějším aktem je kvitance. To už není almužna, to už je politicum, byť jen pro státní statistiku – a co je Nám do toho?

Ještě toto: Pan ministr Kopecký přiřkl mi tu apanáž úředně, pod tím a tím číslem a datem, jsem tedy povinen – tuším – odpovědět mu rovněž úředně; proto Vás prosím, Vítězslave, jak to mám udělat. Buď mu dáte číst tento můj dopis (nic proti tomu nemám), anebo stačí ten, který jsem napsal před několika měsíci p. gen. řediteli Macháčkovi – anebo, prostřednictvím p. gen. řed. Macháčka mu pošlu dopis nový, třeba i přímo p. ministrovi; víte, oč běží, rozhodněte sám.

„Při této příležitosti“, jak by řekl raubíř, když pocestnému odebral všecky peníze a chtěl, aby se mu svlíkl i ze šatů, prosím pana gen. ředitele Macháčka, aby mně laskavě udal tu brněnskou firmu, kde bychom dostali ta elektrická kamna, neboť zde máme opravdu bídu o dřevo palivové (příděl je l w³ na rok a my už pálíme kdejaký klacek).

Včera jsem se ucházel o půjčku deseti tisíc na směnku v medřické spořitelně (na ta kamna) a tam mně řekli, že to dnes není věc tak jednoduchá, že to jde přes jakousi okresní cenzuru, jestli to schválí, a schválí prý to jen tenkrát, když je to na léčení nebo na bytovou instalaci, jako jsou ta kamna a pod. Také ovšem je potřeba ručitele. Toho ručitele jsem v Tasově našel, ale řekl mi, drbaje se za uchem, že letos ručil uzná 25.000 kováři Drápelovi, a pokud vím, de fakto tomu pánovi ze sekretariátu, který by l zavřen pro defraudaci a když nahradil prý těch 75.000, byl propuštěn z vězení, aniž byl postaven před soud jako já vloni (a ten „pán“ nejvíc před rokem usiloval o mé uvěznění…), a když po tom svém osvobození podal „přirozeně“ Straně žádost 0 propuštění z placené funkce ve Straně, tato žádost byla zamítnuta, ba byla mu zaplacena i gáže za ty týdny, co byl v kriminále…Taková je morálka Strany – a Vám j& příteli, zdá, že toto jsou porodní bolesti rajské budoucnosti… Mně se to nezdá ani dost málo, to je prostě morálka dialektického materialismu, který je dogmatem, & jaké dogma, taková morálka. Nevím, jak dalece jste spřátelen s p. ministrem výše řečeným, ale chcete-li ho rozveselit a seznámit s Jakubem Demlem, řekněte mu, že docela nic nemám proti tomu, když mně podepíše směnku jako ručitel! Jenom dar od něho nechci, vždyť pro nic za nic obyčejně člověk nedostane ani po čuni!

po Vašem odchodu uvažoval jsem o Vašem přátelském návrhu a dospěl jsem k tomu pevnému rozhodnutí, že nabídku „Českého spisovatele“ na vydání anthologie z mého díla přijati nemohu.

dověděl jsem se, že „Československý spisovatel“ chystá na příští rok vydání Mých přátel s Vaším doslovem; dali to dokonce uzdo tištěného seznamu novinek – a přitom se mne vůbec nezeptali, zdali jim k tomu dám svolení, áčko l i jsou tím povinni i podle Nového autorského zákona. Jak je to možné? Nechci si myslit, že jste o tom věděl a dal l k tomu souhlas přes všechno, co jsem Vám o tom řekl. Buď jak budí, opakuji Vám to teď ještě důrazněji:

Dedikace a výběr z dopisů Jakuba Demla Vítězslavu Nezvalovi připravil k publikování Vladimír Binar. Texty byly jazykové a pravopisné upraveny jen tak, aby byla zachována jejich dokumentární podoba.

Studie Bedřicha Fučíka Malý průvodce k velkému přátelství & dedikace a dopisy Jakuba Demla Vítězslavu Nezvalovi jsou první částí souboru Trialog (1986). V některém z příštích čísel Souvislosti uvedeme jeho další části, především korespondenci Jakuba Demla s Vladimírem Holanem.