Časopis – nebo raději revue „sborníkového“ typu – Komunikace vznikly někdy v první polovině Orwelova roku 1984 a původně se jmenovaly „Pražské komunikace“. Tento poněkud recesistický název souvisí s dobou, v níž vznikaly různé mladé hudební skupiny, většinou potlačované či skandalizované, s názvy jako „Národní třída“, „Devizový příslib“ apod. Stačilo pak při jeho vymýšlení prozřetelnostním řízením stanout před maringotkou jedné zavedené instituce a pojmenování, které navíc šťastně uzemňovalo případné sklony k „povznášení se“, bylo na světě. Nulté číslo vyšlo ještě v témže roce: kromě poezie a prózy autorů oficiálně nepublikujících nebo začínajících přineslo překlady textů J. Maritaina, C. Tresmontanta, O. Clémenta, Ewy Kurylukové, Cz. Milosze, H. Carossy a dalších. Pakliže nemělo mít naše rozhodnutí „nežít se lží“ pouze negativní vymezení a pakliže je pro nás křesťany kultura poznáním a vzděláváním ve víře, chápali jsme vydávání samizdatového časopisu v prvé řadě jako příspěvek k intelektuální směně, komunikaci s ostatním světem k překonávání se vší důsledností uměle vytvářené izolace, a to zde a nyní, bez výmluv na nepřízeň doby. Chtěli jsme našim současníkům, kteří podle slov známého mexického spisovatele Octavia Paže dávají přednost životu v intelektuální a morální mlze, ukázat alternativu, resp. možnost alternativy. V roce 1985 vyšly 2 svazky, které vedle kmenových autorů (Milosz, Maritain a jiní) přinesly také původní texty Petra Kabeše, Milana Balabá-na i studii J. Oliče o Jakubu Demlovi, základ pozdějšího autorova monografického pásma Čtení o Jakubu Demlovi. Počínaje druhým svazkem se také začalo rýsovat určité členění jednotlivých příspěvků řazených dosud volně, objevují se rubriky „Popelnice“ (analogie staroříšského „vyklizová-ní“) a „Z jámy pamětnice“, v níž se měly objevovat texty autorů, kteří ještě před nastolením totalitního režimu upozorňovali na všechna reálná nebezpečí a snažili se analyzovat kořeny totalitního myšlení: proto na nich také spočinulo prokletí stát se „neosobami“. Prvním textem uvedeným v této rubrice byla jasnozřivá stať Miloše Dvořáka „Duch svobody“, otištěná v jednom z posledních čísel časopisu Akord v roce 1948. Autor v závěru říká: „Duch svobody je dnes očividně potlačován, zaháněn a zažehnáván. Na jeho místo nastupuje řízené duchovní hospodářství. Těžko se při tom můžeme ubrániti jednomu poznání: Čím víc se lidstvo vzdaluje duchu pravého křesťanství, tím méně svobody je v jeho životě, neboť duch křesťanství je duch svobody. A duch pravé svobody se pozná podle toho, že nikdy neusiluje jen o svobodu vlastní, nýbrž vždycky jen o plnou svobodu obecnou pro všechny lidi dobré vůle.“

V roce 1985 také vyšla první kniha, překlad menší práce C. Tresmon-tanta „Základní pojmy křesťanské metafyziky“. Hojné vydávání Tresmontantových statí i překlady jeho knih nebyly dílem jednostrannosti nebo nedostatku lepších příležitostí, protože jeho obrovské dílo je přes šíři záběru prakticky bez mělčin a dokonale splňuje požadavek formulovaný jiným současným francouzským myslitelem P. Chauchardem „být cele moderní a nebýt ani v nejmenším modernističtí“. Druhou knihou téhož autora byl „Výklad učení rabbiho Ješuy z Nazaretu“ (1988), jako třetí měl vyjít v letošním roce soubor přednášek z let 1977-1985 „Dějiny vesmíru a smysl stvoření“. V knižní řadě ještě vyšel „Stručný slovník filozofických pověr“ J. M. Bochenského (1988) a „Portrét Jana Pavla II.“ od A. Frossarda (1989). (Tato kniha má vyjít letos na jaře v nakladatelství Zvon, před příjezdem Sv. otce do Československa.) V roce 1986 se objevil pouze jeden svazek a počínaje rokem 1987 začal časopis vycházet pod svým dosavadním názvem Komunikace. Zdůvodnění i programové prohlášení je obsaženo v závěrečném průvodním komentáři k prvnímu svazku:

„V poslední době se objevují různé samizdatové časopisy jako houby po dešti. V neposlední řadě bohužel také proto, že lidé zjišťují, že je to v podstatě .docela jednoduché: stačí obejít několik psavých jednotlivců.

(…)

Časopis Komunikace není nový, není ani produktem posledního období, o němž byla svrchu řeč. Dosud vycházel ve formě sborníků pod názvem Pražské komunikace (1984-1986). (…) Aby nedocházelo k záměnám, abychom někoho, kdo by pod dosavadním názvem mohl hledat něco jiného, nenapálili a nedopálili, rozhodli jsme se zredukovat původní název na holé substantivum. Snad bude z nového názvu časopisu – především ale z jeho obsahu – zřejmé, že nám jde o příspěvek k postupné obnově alespoň jakéhosi povědomí o křesťanské kultuře a vzdělanosti u nás. A protože je to s křesťanskou kulturou u nás už po několik desetiletí vepsí, protože především chybí kontakt se světem, a přes všechny komunikační vymoženosti i porovnání s ním, je nasnadě, že převážnou část obsahu tvoří překlady. Kromě děl autorů dosud žijících, básníků a umělců, teologů a filozofů, bychom chtěli – protože jsme nepropadli tzv. chronolatrii a nemyslíme, že něco, co je staré pět, deset nebo padesát let, by mělo jenom proto ztrácet svoji platnost – úměrně možnostem samizdatového časopisu podávat ucelené profily osobností, které bez nadsázky určovaly tvářnost křesťanství 20. století (…)

Byli bychom rádi, kdyby se nám podařilo dosáhnout universálního rozsahu a udržet jej, což kromě jiného předpokládá, že se dokážeme vyhnout dvěma úskalím: aseptické „specializaci“ na jedné straně a umolousanému diletantismu na straně druhé. Kdyby již jeden časopis v minulosti neměl v podtitulu označení „revue pro křesťanskou kulturu“, chtěli bychom jej přijmout za svůj, protože přesně odpovídá našemu záměru.“

Významným osobnostem měly být věnovány monotématické sborníky. Prvními v řadě měli být v počátku devadesátých let Jacques Maritain a Romano Guardini, později také Edith Steinová nebo Etienne Gilson. Monotématický byl hned druhý svazek Komunikací '87 s podtitulem „Tajemství Izraele“.

V roce 1988 vyšlo vedle již zmíněné knihy Bochenského dvojčíslo v rozsahu víc jak 300 stran, jehož těžištěm bylo vyhlášení ankety KDO JE PRO TEBE (PODLE VÁS) JEŽÍŠ KRISTUS? Podobná anketa probíhala před časem ve Francii i v Polsku, její specifikou u nás bylo, že se měla uskutečnit neoficiálně, v podmínkách nesvéprávného postavení církve a církví, indoktrinačního nátlaku a různých forem diskriminace, jimž museli křesťané po celá desetiletí čelit. I když by si nepřátelé křesťanství u nás nejraději přáli smrt víry, nemohli ani oni popřít, že v posledních zhruba deseti letech dochází ke zcela opačnému procesu, že po letech „umělé podvýživy“ ('vodění po poušti'?) je u nás doslova hlad po náboženském životě, po životě ve víře a z víry. V průvodním textu k vyhlášení ankety z roku 1988 se dále mimo jiné říká:

„Co nás vedlo k vyhlášení ankety? Důvodů je víc, ale v neposlední řadě to bylo mínění pošetilých či pobloudilých lidí, kteří se snaží tuto obrodu křesťanství vysvětlovat, a to i v neoficiálních strukturách, jakýmsi selháním socialismu: nesplnil, co sliboval, proto se lidé utíkají k náhražkám. I u těch osvícenějších jakoby stále přetrvával zjednodušený pohled: náboženství — opium lidu… Ale i kdyby 'socialismus' u nás splnil všechny teoreticky splnitelné sliby a přinesl smysluplnou práci a relativní blahobyt pro všechny, nijak by tím přece 'nelikvidovať mezní otázky existence světa a člověka, které se nastolují jaksi samy, v blahobytu i nouzi, protože boží království přicházívá neočekávaně jako zloděj (viz Mt 24,43). Mění se jejich vnější tvářnost, ale v podstatě zůstávají po všechny lidské věky stejné…“

Děje, které se u nás odehrály po 17. listopadu 1989, stavějí naše křesťanství do nové situace: epocha „řízeného duchovního hospodářství“ a s ním spojeného pronásledování skončila. Nastal také „soumrak samizdatu“, třebaže probíhá nyní, na konci 80. a v začátku 90. let, podle zcela jiného scénáře, než si před nějakými pěti roky představovali plánovači „usměrňované kultury“. Pokračovat může i naše anketa: „oficiálně“ a v mnohem širším rozsahu. Nemyslíme si, že by její aktuálnost a naléhavost končila pádem totalitní diktatury:

Jaká je naše víra? Znamená skutečně únik před palčivými otázkami, které prožívá dnešní svět? Je iluzorní projekcí nesplněných a potlačených tužeb? Když po druhé světové válce došlo k náboženské obrodě ve Francii, Jean Lacroix napsal: „Hledá-li někdo v katolicismu uspokojení svých ? zálib, brzy ho to přestane bavit.“ Je toto náš případ? (Za záliby nebo ze zá-by se přece neumírá.) Je toto naše víra neboje naopak dovedením všech : mezních otázek do konce, jejich povýšením a posvěcením? Je také každodenním vydáváním svědectví poznané Pravdě, jež se nám dává sama poznat právě v Kristu Ježíši? A je naše země skutečně No Goďs Land, „zemí l bez Boha“, jak uvažují, ať už ve zlé nebo dobré víře, někteří naši exiloví intelektuálové? Proto jsme přesvědčeni, že nebude na škodu, když se jako l křesťané, každý ze své lidské neopakovatelnosti, pokusíme „před lidmi“ vyznat, že „víme, komu jsme uvěřili“. A že nás rmoutí, když chce někdo naši víru sobě i druhým vysvětlovat dočasným selháním egyptských hrnců nebo jejich přechodným zasmrádnutím. Ze nás rmoutí, považuje-li někdo naši víru za únik do iracionálních náhražek autentického života. Vždyť nejde pouze o „záhadu“ života po životě. Pakliže Bůh ve svém stvoření vývojem „roubuje“ každý složitější vývojový stupeň na nižší, až po člověka, v němž je vše dosavadní podivuhodně zahrnuto, můžeme se v bázni a chvění tázat, jaký roub má uchystán pro naši svobodu. A je naše svoboda ve svém konečném určení k životu nebo ke smrti? (Zde je třeba také zdůraznit, že křesťanství není a priori odpůrcem časných, nitrosvětských aspirací a nadějí, ale že se jim staví na odpor pouze tehdy, pakliže se tyto aspirace snaží nadpřirozenou naději zastřít nebo nahradit.)

Anketa není určena výlučně křesťanům, ale všem lidem dobré vůle. Může sejí zúčastnit každý, pod vlastním jménem nebo anonymně, rozsah příspěvků není omezen horní nebo spodní hranicí, redakce si pouze vyhrazuje případné krácení jednotlivých příspěvků, což bude vždy výslovně uvedeno. Svoji odpověď může každý poslat na adresu redakce časopisu Souvislosti. Při vyhlášení ankety v roce 1988 jsme si předem vyžádali odpovědi p. Josefa Zvěřiny, spisovatelky Evy Kantůrkové a evangelického teologa Milana Balabána. Z prvního bloku odpovědí, který vyšel ještě v samizdatových Komunikacích za rok 1989, zde uvádíme odpověďp. Václava Malého.

Dovětek: Komunikace jakožto časopis budou po splynutí s časopisem Portál – a po sloučení redakcí – vycházet pod novým názvem Souvislosti. Knižní řada Komunikací bude vycházet dále jako edice v brněnském nakladatelství Cesta: vyšel zde již Bocheňského „Stručný slovník filozofických pověr“, chystá se mj. i vydání „Základních pojmů křesťanské metafy-ziky“ C. Tresmontanta, „Nový výklad sv. Tomáše Akvinského“ prof. Stefana Swiežawského, vydání prvního i dalších sborníků „Tajemství Izraele“.