Nejlépe začít osobní společensko-církevní vzpomínkou. Stalo se to některý den po 17. listopadu dopoledne. Sedel jsem — z nejmenovaných osobních důvodů v poněkud otrávené náladě — ve farní kanceláři jistého nejmenovaného arciděkanství, kam se právě dostavila delegace vznikajícího Občanského fóra. Projevili přání půjčit si na jednání některý z prostorů budovy arciděkanství. Arciděkan — bylo jen pár dní po revoluci a její výdobytky byly značně nejisté a křehké — to prozíravě odmítl. Adalricus (to bylo jeho krycí jméno v Seznamech) to odůvodnil tím, že ve zdánlivě prázdných prostorách budovy jsou „depozitáře“. Křesťan nelže, dokonce ani tehdy ne, když jeho vedlejším vyznáním je agentování pro Stb. Skutečně byly mnohé místnosti arciděkanství zaplněny sochami andělů, ježíšů, marií, polámaného nábytku a jinými věcmi, takže pro lidi a jejich jednání tam už nebylo místa. Tak se stalo, že demokracie se nerodila v církevní budově ale, pokud si dobře vzpomínám, v prostorách nějakého tenisového spolku. Není to nakonec příznačné? Nemá se záležitost tak světská, jako je demokracie, opravdu rodit spíše někde nedaleko hřiště než pod ochrannými křídly Jediné, Pravé a Svaté Matky Církve? (O pravdě se nediskutuje a nehlasuje. Svůj k svému. Demokracie na hřiště, církev do arciděkanství — a Mesiáš do chléva. Tak je to správně.)

Jestli je nějaký režim méně vhodný pro intelektuálskou glorifikaci, tak je to demokracie. Nemá velkou zálibu v mimořádném, ale spíše v průměrném. Nechá své hrdiny slavně vyhrát válku a prohrát volby (Churchill). Není schopna rázné zatočit se zločinem, nezaměstnaností, kýčem, konzumismem a navíc ani s antidemokraty. Nemá dokonce ani jednoznačnou definici sebe samé, takže se spíše zpětné odvozuje z toho, jak vypadají státy za demokratické obecně pokládané. Co může být z intelektuálova hlediska pochybnějšího než fakt, že v platónském nebi idejí není místo pro demokracii „samu o sobě“? (V jednom asijském království je vláda sestavená komunisty. Co si počít s křížencem monarchie, voleb a komunismu?) Ani logika a praxe není jednoznačně na straně demokracie. Složitost moderního života činí neudržitelnou legendu o lidu, který si sám vládne. Vládnou experti, o kterých my laici ani nemůžeme s jistotou říci, že jsou skutečně experty, protože jiní lidé, kteří rovněž tvrdí, že jsou experti, si myslí něco jiného, než soudí ti první experti. Jak může laik rozeznat pravého experta od falešného či aspoň nedostatečně „expertního“? Rozumného člověka z ulice pak napadne, že jediným řešením je „zdravý rozum“. Což by bylo ideální, jen kdyby se jaksi vědělo, co to vlastně je.

Demokracii lze bránit především jedním argumentem: většině lidí se v ní žije příjemněji než v jiných systémech, což je sice skutečnost natolik subjektivní, že vlastně téměř nepřenosná, kdo ji však prožil a měl možnost srovnání, ví o tom své. Nadešel čas druhé osobní vzpomínky. Tu věnuji starému školnímu nástěnnému obrazu Z. Buriana znázorňujícímu zápas dvou pravěkých ještěrů. Efektně si „jdou po krku“, až se vzduch chvěje a voda čeří. Tento výjev si mi vybavuje vždy znovu, kdykoli čtu o „konfliktualistickém paradigmatu“, zkrátka o společnosti líčené jako boj všech proti všem, jednotlivců, skupin, tříd a stran mezi sebou. Jsou lidské bytosti podřízeny ve svém jednání nemilosrdnému boji o místo na slunci podle zákona přirozeného výběru? Povrchní pohled na přírodu to může napovídat. Příroda ale nezná jen boj, zná také symbiózu. (Věnuji nyní svůj dík pilným bakteriím umožňujícím v mém nitru trávení, zatímco já píši toto dílko. Jejich prospěch je i můj prospěch, což dokazuje, že i na společnost můžeme snad pohlížet komplementárně. Zároveň boj i spolupráce. Paradoxem je, že může být spolupráce, která celku škodí, a boj, který mu prospívá.)

Nic takového jako čistá demokracie tedy neexistuje. Abychom se vyhnuli rozdílu mezi „skutečnou“ a „teoretickou“ demokracií, mluvíme někdy o polyarchii. Tak označujeme způsob vlády, ve kterém je moc rozdělena do více center. Jednotlivé společnosti můžeme pak hodnotit podle toho, jak vysoká je participace jejich členů a nakolik je připuštěna činnost opozice. Občané jsou považováni za rovnoprávné a vláda má být vůči jejich preferencím citlivá. (Samozřejmě že z hlediska inteligence, fyzických schopností, zkušeností a podobné si lidé rovní nejsou. To snad ale netvrdí ani krajní liberálové. Demokratická společnost přece bere do úvahy právě to, že jsou lidé různí. Jde o to, že předpokládáme, že občané jsou rovnoprávní, mají tedy mít rovnost šancí.) A nyní o tom, proč mluvím v nadpisu o nudném dobrodružství demokracie.

K té nudě: Co může být otravnějšího než parlamentní jednání o dani z přidané hodnoty či mdlé spory před poloprázdnou sněmovnou o zvýšení nebo snížení jakési sazby o tři procenta, popřípadě stranické předvolební primárky, kde na pořadí kandidátů celkem nezáleží, neboť nuk od nuly pojde. Avšak: jakkoli je pro zhýčkané Američany v Praze dobrodružstvím, když nepřijede tramvaj či když jede někam zcela jinam, než má, dávám přednost nudnému dojetí do cíle. Tak to budiž i se státem. Není to sice zrovna působivé plápolání prométheovského ohně, ale ústředního vytápění také třeba.

K tomu dobrodružství: Co může být dramatičtějšího než udržet pohromadě společnost složenou z tolika skupin, hnutí, zájmů, nevyslovených tužeb, nahromaděných agresí, předstírané a skutečné lásky k bližnímu a mocenských ambicí? Kdo má vládnout (a je zvládnout) zároveň zbohatlíkům, anarchistům, skinhedům, úředníkům, feťákům, intelektuálům, komunistům, starým klepnám, puberťákům a katolíkům? (Nebyl by to problém. Jenomže ono je nutno jim vládnout demokraticky. Všichni jmenovaní mají totiž právo na svobodu projevu, alternativní informace a autonomii sdružování. Vše nyní jmenované samozřejmě jakékoli vládnuti' komplikuje.) Německý císař kdysi prohlásil, že sionimus je dobrá myšlenka, jenom by se musel uskutečňovat s někým jiným než se židy. Taktéž demokracie je skvělá myšlenka. Situaci ztěžují pouze občané a jejich deklarovaná práva*

Dlouhý úvod jsem považoval za nutný, aby bylo jasno, na stavbě jaké babylonské věže a kvadratuře kruhu se církev dnes podílí. Pokud někdo očekával po Listopadu duchovní obnovu národa, musel být naivní. Byl jsem naivní. Přitom bylo patrné již několik let předtím, že církev není na demokracii připravena o nic více než jiné skupiny společnosti. Jaké jsou příčiny našich těžkostí?

a) Strach z mnohosti a trhu. Církev byla v době komunismu největší a nejvýraznější institucí, která si mohla dovolit hlásat něco jiného než oficiální východoevropskou ideologii. (Neříkám jí marxismus, neboť pro mutanty je těžké najít vhodné a jednoznačné jméno.) Přes kolaboraci, boj za mír a poklonkování tajemníkům všech stupňů muselo být i prosťáčkovi jasné, že církev do monolitu socialistické šedi nezapadá. Jediný závan kadidla dokázal dekonstruovat hodiny poctivé lektorské vědecko-ateistické práce. Po roce 1989 církev toto výlučné postavení ztratila. Občasné výpady proti „trhu náboženských idejí“ prozrazují právě tuto ztrátu monopolu. Moderní společnost je totiž pluralistická a církev se těžko smiřuje s tím, že je jen jednou z mnoha institucí ve společnosti a její pohled na svět a život jen jeden z mnoha nabízených pohledů. Praktický příklad: Pokus církve vystoupit proti uvádění filmu Poslední pokušení se setkal v mediích s odporem, který hraničil s neskrývaným posměchem. Rok za rokem a krok za krokem česká církev poznává svou slabost, chce-li prosadit cosi ve věcech veřejných. Nemůže se už opřít o svou někdejší výhodu, že má totiž na trhu idejí a duchovna téměř monopolní nabídku.

b) Krach křesťanské politiky. Církev a takzvané křesťanské strany není totéž, přinejmenším teoreticky je v tom rozdíl. Církvi se však nepodařilo rozptýlit podezření, že spolu mají společného příliš mnoho. Nevábné světlo tak padlo jak na strany, tak na církev. Užitek z toho nemá nikdo. Dnes je to již jedno. Z obou pokusů o stranu s křesťanskou nálepkou nezůstalo nic. KDS byla relativně úspěšná, co se týče zavádění učebních osnov Obecné školy, to však bylo též labutí písní této strany. KDS měla ovšem i symbolický význam, když pouhou svou existencí naznačila, že není žádná jedna křesťanská politika. To je ale také všechno. Na scéně tak zůstává KDU tyjící z dobré sítě stranických sekretariátů, široké a konzervativní členské základny na moravském venkově, kauzy církevních restitucí, líbivé radikálnosti (třikrát a dost) a chameleonské schopnosti vyjít více méně s každým režimem v této zemi za posledních padesát let Rychlost, s jakou tato strana vytěsnila z kolektivní paměti svou národně-frontovní minulost, budí úžas. Jednu křesťanskou zásadu však lidovci drží pevně: „Všem stal jsem se vším.“

c) Světla ramp. Největší neúspěch české církve je její neschopnost přesvědčit občany země o své úloze a svých legitimních potřebách. Řečeno jasněji: že lidé — i lidé stojící mimo ni — církev v různé míře mohou potřebovat a že také církev jakožto společenský organismus něco potřebuje (toleranci, peníze, čas). Vytváření (mediálního) obrazu instituce ve společnosti je složitý proces, na kterém se podílí mnoho zúčastněných stran. Kritika však musí v našem případě směřovat tam, kde je těžiště problému, totiž na církev samotnou a ne na zlé novináře.

Co se médií týče, neplatí totiž oblíbená farářská fráze, že každý má začít sám u sebe. Obyčejný katolík může stokrát začít sám u sebe, na křesťanském televizním vysílání to nic nezmění. Představeným církve jako by nedošlo, že moderní kazatelnou je televize, rozhlas a tisk. Špatnou mediální politikou se život katolíků na všech úrovních nesmírně komplikuje. Biskupům se podařilo za posledních pět let znechutit značné množství mladých i starších publicistů z řad vlastní církve, Katolický týdeník postupně během pěti let svěřit čtyřem šéfredaktorům, zrušit jeden slibný časopis (Velehrad 1992), vypudit kulturní revui z katolického nakladatelství (Souvislosti 1993), vyhrožovat magazínu pro mládež (AD 1995) a založit katolické rádio Proglas. Kromě toho biskupové, duchovenstvo a mladí konzervativci (Michal Semín) přispěchali popřát nově vzniklému časopisu Katolický report a vyjádřit potěšení nad úrovní jeho prvního čísla (1996). Největším kladem této tiskoviny — a také jediným — je dobrá vůle tvůrců. Report nás v prvním čísle poučil, že se knězi mají oblékat jako knězi a že papež je pro ochranu života (pokud by to náhodou někdo nevěděl).

Tiskovému středisku biskupské konference nelže upřít, že je „v obraze“ a informuje pružně a věcné. Jenom kdyby tak bylo o čem. Po šesti letech církev sklízí ovoce své nepružnosti a špatné — protože žádné — volby priorit. Dnes již mohl mít celou řadu odborníků v mnoha oblastech, media nevyjímaje, kteří by sice svět nespasili, snížili by ale o něco hladinu obecné hlouposti a neumětelství. Z každého promarněného studijního stipendia pro kněze i laiky budou jednou pastýři skládat účet v den poslední.

d) Nepožádáš majetku svého. Ukradené se má vrátit. Tak aby to mohlo sloužit svému účelu. I ukradený církevní majetek by měl být vrácen. Aby mohl sloužit svému účelu. Stalo se však to, že církev vymáháním toho, nač má právo, ohrozila poslání, pro které jsou pozemské statky jenom nástrojem. Nikdy bych nepochyboval o tom, že církev peníze potřebuje a že jich potřebuje hodně. Zakopaný pes je v tom, že tato podoba církve spotřebuje majetku hodně a jeho opatřování je spojeno se slušnou dávkou pohoršení. Je to problém masa obětovaného modlám. Katolíci volají, že mají právo jíst modlářské maso, neboť modly přece nic nejsou (vraťte ukradené, potřebujeme to, dobře s tím naložíme, máme na to morální a právní nárok, mnozí z nás trpěli), zatímco bratři slabší ve víře či bez ní se pohoršují.

Církev se stala obětí svých institučních forem a ukazuje tak, že se v dobách komunismu mnoho nenaučila. Tam se její centralizovaná forma pastorace s profesionálními duchovními snadno propadla do pasti státních souhlasů. Kde muslimovi stačí kobereček a zenovému buddhistovi polštář, tam se někteří služebníci církve neváhali zaprodat kvůli nové střeše na kostele. Není pochyb o tom, že tato podoba církve potřebuje ke své činnosti hodně peněz. Je však myslitelná i jiná podoba církve, která by jich spotřebovala podstatně méně. Osobně si myslím, že by to býk podoba zároveň přijatelnější pro společnost, ve které žijeme.

e) Cesta z podzemí do podzemí. Na sám konec tohoto stručného a neúplného přehledu ještě stručně a neúplně — a trochu jinak než obvykle — ke kauze podzemní církve. Padni komu padni. Tak jako si nadzemní křídlo církve neví rady se situací po Listopadu, neví si s ní rady ani „podzemí“. Biskup Zahradník mi kdysi řekl v rozhovoru pro noviny: „Nejsme podzemní církev.“ Kdybych byl trochu drzejší, řekl bych mu: „Ale jste.“ Církev, ve které mnozí knězi dodnes své kněžství tají před vlastními dospělými dětmi (které to stejně vědí určitě odjinud), nebude svým stylem alternativou v moderní společnosti přitažlivou. Církev, která vždy vatikánským diplomatům vytýkat kompromisy a zákulisní vyjednávání, pustila se po Listopadu do téhož. Tentokrát ve vlastním zájmu ve snaze zachránit, co se dá.

Jistý polský kněz mi kdysi řekl, že je třeba žít tak, jako by komunisté nebyli. Jinak budeme stále kopírovat terén a hrát podle pravidel, která si vymyslel někdo jiný. Dnes platí, že je třeba žít tak, jako kdyby vatikánský chrlič dokumentů a poučení neexistoval. Brát ohled na každý cár papíru s vatikánskou známkou a očekávat ho s rozechvěním v duši jako nové zjevení je jistou cestou do zkázy. To platí dokonce i tehdy, kdyby se tam psala pravda. Rozumní lidé už dávno pochopili, že vydávání oficiálních dokumentů nemá naukovou, ale především rituální funkci. Není důležité, co je v nich napsáno, ale míra nadšeného souhlasu s tím na straně jedné a neustále zdůrazňované právo je vydávat a pomocí nich rozhodovat na straně druhé.

Podzemní církev na tuto hru přistoupila. Je stejně uzavřená do sebe a stejně tak touží po oficiálním uznání z hůry jako ostatní církevní orgány. Pak je nutno se ptát, co je vlastně na evangeliu a Kristu tak nového, když před člověkem, jeho přesvědčením, individuálním příběhem, svědomím a nouzí má přednost dokument a úřad. O tom jsem však psal jinde.

K mediím se chovají podzemníci dokonce ještě víc macešsky než církev nadzemní. O svých malérech mluví nadzemníci s trapnou zdráhavostí, zatímco podzemníci o nich nechtějí mluvit vůbec (svěcení žen). Jistý činovník podzemí naznačil mému kolegovi od novin, že za všechno zlo mohou novináři. V době, kdy sám americký prezident se musí zodpovídat z jakýchsi machinací s pozemky a je vláčen novinami, podzemí mluví pýthicky o „mimořádných a ústně udělených“ fakultách od papeže Pavla VI., které mají legalizovat valnou část toho, co se tu v podzemí dělo. Jako by nebylo malému dítěti jasné, že něčemu takovému se každý právník vysměje. Kdyby se zeptali někoho z nás, kdo byl na církevní instituci někdy existenčně — nejen duchovně-existenciálně — závislý, řekli bychom jim hned, že jejich boj je na této rovině a s těmito metodami předem prohraný. Jak dlouho budou ještě křesťané odvozovat svůj životní styl a směřování podle toho, jak vstřícné nebo nevstřícně se usmál některý kuriální kardinál? Ani avantgardní podzemí šest let po Listopadu nechápe, že v demokracii platí zásada: Když nechcete, aby se to o vás říkalo, tak to nedělejte. Ostatně je-li světlo světlem, proč ho dávat pod kbelík?

O Církev v Evropě i u nás má jedinou možnost: Bud se naučí žít v (postmoderním světě s jeho radikální pluralitou, což zřejmě znamená radikální pluralitu i v církvi, která bude jinak roztrhána svým vnitřním napětím, nebo bude postupně hynout v trapných křečích. To neznamená, že by musela církev fyzicky zmizet. Nikoli. Ona může zemřít, aniž by to někdo z přítomných zpozoroval a jako strašidlo se tu a tam připomenout užaslým zástupům. Po tak slavné historii by to byl přece jenom smutný konec.