Vnější život náš je jako nekonečná jednotvárná ulice špatné osvětlená a člověk má jen tolik světla, kolik si ho umí rozsvítit v sobě sám. -- (Z dopisu Ludmily Maceškové příbuzným)

MÉ CURRICULUM VITAE

Mé rodné jméno je Ludmila Poprová. Narodila jsem se v Liberci 22. března 1898. Ve svém půldruhém roce přestěhována rodiči do Pardubic. (…) Tedy jsem vlastně strávila celé mládí v Pardubicích. Tam jsem také absolvovala dívčí reálné gymnázium a maturovala památného roku 1918.

Už na střední škole, jak to bývá, jsem začala psát verše, víceméně z pubertálního neklidu a jeho sentimentality, také – jak to bývá. Tato první „sbírka“ je dávno nenávratně ztracena, stejně jako básničky „uveřejňované“ v psaném časopise třídy.(…)

Udělala jsem úspěšně zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze.(…) Dva roky jsem navštěvovala na Akademii školu profesora Obrovského, pak jsem přešla do speciálky profesora Švabinského, který „ženské“ přijímat nechtěl, ale na základě mých prací mne ihned přijal. Bohužel asi pak litoval své nedůslednosti, neboť i já zklamala. … Zpočátku jsem začala malovat, ale neúspěšně, vždyť jsem ani neměla na plátno a barvy, byla beze styků, v komůrce, kam pršelo atd. (…) Našla jsem jedině nitku v „dámských“ časopisech a tam jsem kromě módních obrázků začala psát články. V Módní revui, Pražance a Lípě to bylo několik článků a zamyšlení (vůbec ovšem ne módních –1928-1930). Malovat jsem přestala navždy.

(…) Začaly se ve mně probouzet opět literární „ambice“. Nejprve vyústily v jakési zcela „nevzdělané“ básničky, které (přirozeně) naprosto neuspěly při jakési soutěži. Ale pak jsem se počala vzdělávat soukromou četbou, prodělávala pilně svou mystickou Cestu a v každé volné chvilce (bylo jich tak málo!) psala verše. Asi tak od roku 1943 byly už vyhraněné, věděla jsem jasně, co jimi potřebuji říci. Nevím, byly-li i formálně na výši (což neodvažuji se říci ani o dnešních, i když jsou některými lidmi odborně pochvalovány!), ale konečně přijaty byly dr. Bedřichem Fučíkem do redakce Tvaru (básnická edice, kde začínal také pan Zahradníček, pan Mikulášek a mnozí jiní) v nakladatelství J. R. Vilímka. Knížka vyšla roku 1944 pod názvem Okna s anděly. I kritika byla dobrá a knížka se tak rychle prodávala, že mi sám ředitel nakladatelství, pan Sainer, řekl: „Ještě se nám nestalo, aby se básně prodávaly tak úspěšně jako vaše.“ A udělal druhé vydání hned v zimě téhož roku. (…)

Druhá sbírka veršů, jménem Neviditelný let, krásně ilustrovaná Ludmilou Jiřincovou (vyšla opět u Vilímků), dopadla ale hůř než Okna s anděly: vypištěna i mně zaplacena zůstala jaksi ležet v nakladatelství, nebyla ani vystavena v jejich výloze mezi ostatními novinkami, do distribuce nepřišla snad vůbec a teprve po roce 1948 (vyšla v roce 1947) jsem se „zákulisně“ dozvěděla, že byla administrativně dána do stoupy jakožto ideově závadná. Atmosféra tohoto roku a následujících let byla taková, že bylo mi jedině možné nepátrat „kdo, jak a proč“, a žít co možno nenápadně a není-li mi už možno nepsat, tedy pouze, jak se říká, „do šuplíku“. Ale i tyto nezákonné rukopisy putovaly občas do úkrytů, když jsem se obávala (dokonce slíbených) návštěv fízlů, kteří by mi rukopisy mohli přinejmenším nenávratně odebrat, f…) Ale pak už nastal ten čas, kdy se mé jméno stalo tabu i v antikvariátech.

Totiž: můj pseudonym, neboť jsem zapomněla podotknout, že jakožto autorka jsem přijala jméno Jan Kameník.)

V nastavší klauzuře jsem nejprve napsala drama David, na němž asi ještě budu někdy pracovat. (…) Pak jsem začala psát po chvilkách Zápisky v noci, básně inspirované smutkem z nastavší doby. Ty jsem občas ještě doplňovala mezi utvářením další sbírky Malá suita pro flétnu. (…) Poslední sbírka veršů je Pubertální Henoch. Měla být už jen jakýmsi odkazem pro dobu, až tu již nebudu, kdyby snad jednou někoho zajímalo něco mi vydat posmrtně, ale překvapivý sled událostí způsobil, že jsem jakožto autorka také „vstala z mrtvých“ jako mnozí jiní, umlčení dvě desítky let, a z vůle nakladatelství Dialog, které se mne první se zájmem ujalo, vyšel letos (roku 1969) právě tento Henoch, ačkoliv vlastně ani není ukončen. Další mé dílko jsou fantastické povídky, psané ve stejné době jako Zápisky v noci, které (totiž ty povídky) byly přijaty v redakci českobudějovického nakladatelství Růže a podle plánu edičního mají vyjít v roce 1970.

Kromě těchto svých věcí jsem také trochu překládala, ale opět z nedostatku lasu příliš málo. Větší věcí toho druhu je drama Jeana Cocteaua Pekelná mechanika (s cocteauovským vtipem zpracovaná oidipovská legenda). Potom, rovněž z francouzštiny, Mladá Parka od Paula Valéryho, přeložená svědomitě, ale víceméně „ze sportu“, neboť ta nemá vůbec naději na vydání po vydání téhož panem Palivcem. Což platí i o překladech několika jiných, kratších básní Paula Valéryho, který mne tenkrát tolik zaujal. (…) To je tedy vše o mně a mé literární práci. (…) Poslední knížka, která mi vyšla v nakladatelství Vyšehrad, byla Malá suita pro flétnu, roku 1971. Vlídně přijata i kritikou. Z ní cenzurou vypadlo pět sonetů. Potom jsem velmi onemocněla.

PÍSEŇ Z ROKU 1952

NEBESA

otvírám se – –

(Zápisky v noci)

ÚRYVEK Z MYSTICKÉHO DENÍKU

1964 • 17. X.

1) – souvztažnost smyslů se světem jevovým

2) – souvztažnost potlačení smyslů se světem duchovým

– Čímž (2) se nic neztrácí, neboř se nabývá navíc k 1) zcela jiné mohutnosti, mohoucnosti než při 1). (Důraz na „zcela jiné“.)

– mezi těmi dvěma, když už nastává přechod k 2), „žije se“ ve světě symbolů a metafor, kde se ještě bere imaginární obraz ze světa smyslů jako pomůcka, aby se dotklo oblasti 2) a „neutonulo“, asi jako když se někdo učí plavat a dosud se bojí odevzdaně svěřit jen své dovednosti pohybovat se volně ve vodě a pomáhá si nějaký čas upoutaností k plavčíkově provazu nebo nafukovacímu pásu. Chuti plavání už začíná rozumět, ale je dosud slab a neumělý. Také na cestě k Bohu je třeba cviku a „fortele“. (V mezidobí mezi 1) a 2) se nachází umělec.)

- proměna obyčejného v geniální, zdá se – na způsob toho, jako kdyby nějaká barva shluklé vločky víceméně nepevně (nehmotně) se nějakou chemickou reakcí, která v ní samé je činná, postupně proměnila v barvu jinou, řekněme třeba i zářivou.

19. X.

- lidstvo jako odumírající pokožka, která se loupe –

24. X.

- aby se má Láska vylévala z břehů –

27. 1. 1965

- ale jsou tu jiná, větší tajemství –

- kolem věčné organické pumpy

každého hrudníku,

kam umísťujeme smysl pro neštěstí

- a pro zájem na bytí

- a ku pokračování v pláčích,

když už síly k tahu nezbylo

k tahu za jistotou tvrzení,

že kupředu bude lépe,

tam, co dosud neznáme, tam výhra

- ta pumpa pumpuje i strach

i lačnost po rozkoších

a jako karlovarský kámen

se usazuje kolem ní zklamání

Tím vytrvale kornatí

- ale jsou tu ještě jiná větší tajemství:

dva a půl centimetru vpravo

od středu té věčné organické pumpy každého hrudníku

je tajný vchod do jeskynního města

do labyrintu chodeb, přístupných

na hesla, která si určujeme sami,

ale pak je uctíváme citem, co mává

ustavičným závojem tam zdola,

ze dna hrudníku. Tam už není hrudník,

ale dlouhá dlouhá, zdá se nekonečná

chodba

chodba v ducha

úží se a protahuje směrem bez mezí

a je tak úzká pak, že proklouzneš

jen duchem, tělo mé,

které se cestou po kouskách trháš, zavěšuješ a mizíš,

až pustíš vpřed jen ducha, tělo mé,

až duch třením o stěny toho bezmezného trychtýře

žhaví a žhaví a žhaví,

naposled už ani duch, jen oheň

toho ducha, požár lásky

a tenhle krajní případ sladce

katastrofální

je nejsilnějším zaklínadlem

na Boha, který už neodolá

a letí vstříc, dřív než

ochabne síla toho letu,

aby se plamen nestal svým vlastním

žhářem dřív, než dospěje.

MALÉ A VELKÉ JÁ

Z dopisu Arthura Rimbauda

I.

3.

(Pubertální Henoch)

Vzácná paní,

dovolte mi, abych Vám sdělil několik prvních, a nutně proto i povrchních neúplných dojmů z první četby Henocha, jako že musí následovat četby tiší, druhá, třetí a ixtá, má-li Vaše sdělení míti pro mne cenu ve smyslu fučení, přejímky i vyvození důsledků. (…) Pubertální Henoch není vůbec literatura, ba ani ne poezie, ale je to ojedinělé sdělení a vyjevení nesdělitelného a nevyjevitelného od člověka – génia náboženské observance. Pubertální Henoch v tomto smyslu nemůže býti ani registrován jako knížka a pochopitelně může a nebude také recenzován, neboť kdo by ji recenzoval ve zvířecím nátku tohoto karamboloidu, který už přestal býti světem, a nadto v té jeho stí, která se kdysi nazývala českým královstvím. (…) Přečetl jsem Henocha naráz. A byl to náraz. Bude mi někdo klábosit o vyprázdnělosti slov z obsahu a smyslu! Tady se manifestuje, že slovo je ne záležitost sémantiky, ale ducha, který s ním nakládá. Kdo není na hlavu padlý, |zná, že se nám v Henochovi sděluje něco krajně podivného. Ale na tom také přestane, protože nebude moci nebo nebude chtíti říci pravdu. Kdo pak ví, oč jedná, musil by na první řádce vyslovit slova Bůh, milost, hřích, smrt, |zrak, muka, a byl by nařčen z idealistického idiotismu, protože kdokoli gramotnější v této zemi cokoli pronese, je vzápětí odkudkoli kamenován, a to s nulovým sice smyslem pro hodnotu, ale s téměř stoprocentním ordinérním lehem pro to, co je třeba odklidit a zničit.

(Z dopisu Ivana Diviše Ludmile Maceškové, 7. 3. 1969)

KNIHY POVÍDEK UČITELKA HUDBY

…Nedělám teď nic jiného, než přemítám o tom, co zaplavilo veškerou mou lysí a způsobilo pohromu v jejích starých skladištích, přecpaných zkušenostmi a představami mého dřívějšího života, jejichž, jak teď vidím, pochybným božím jsem se cítil donedávna tak bohat a mínil s tím vystačit až do smrti, rozhojňuje pouze tu a tam jeho zásoby dle ustáleného zvyku, jako má obchodník svůj zaručený styl obchodní. Teď mi můj starý materiál propadává skrze prsty jako prach a neznamená už pro mne majetek, ale veteš, která by snad mohla být i nadále dobře prodejná; ale já, jsem-li poctivcem, ji prodávat nemohu, protože vím, že bych jí lidi napaloval.

Ale co teď? co teď? Nemohu přece přerušit veškerý svůj starý vztah lidem, nemohu se vymazat z místa, které mi kdysi bylo přiděleno, dokonce po mém vlastním úsilí, a dává-li se pozor, jak je i nadále budu zastávat? Uchýlit se, jak se říká, do soukromí? Ale z čeho budu živ? Mám se i tělem lát žebrákem, když je jím už moje mysl? Jenže má mysl tluče pouze a stále na jedny jediné dveře a dokud se neotevrou, ví, že nezemře hlady. Je živa touhou. S tělem je to zcela jiné a to, co je pro niterný život hrdé, je pro tělesnou závislost mysli zahanbující. Rozpor a boj teprv začíná –

Mohu se odvážit všechno zahodit a rozběhnout se do světa jako hlasatel, jako prorok? Ale čeho? Posledních proměn člověka-zvířete v člověka celého? V člověka-krále? Ale co to je? Jakými zkušenostmi, pochopitelnými ostatním lidem, se budu ohánět? Jak je připodobním zkušenostem obecným? A nejsou –li přece jen tyto mé zvláštní zkušenosti dokladem porušení mysli? Slovem, nezešílel jsem vlastně?

(Závěr prózy Popelčin odkaz)

V Učitelce hudby, v těchto křehkých, čistých a především moudrých povídkách… objevíte zvláštní svit a jas, jímž autor odkrývá ono dějství, jež se nám zdá být tak často nepostižitelné a jež nám mohou přiblížit jen díla tak lpící na životě v jeho nejspanilejší podobě, jako je právě Učitelka hudby. Ne nadarmo Jan Kameník psal a cizeloval své prózy vlastně celá desetiletí! Tím spíš lze slíbit odměnu nejslastnější jen těm čtenářům, kteří chtějí s autorem spolupracovat až do poslední řádky.

(Z článku Věroslava Mertla Prózy jasu a moudrosti)

ČTVRTÝ ROZMĚR

práh jako plamen prohýbaný v tam i zde;

na pouhé chtění se tam nevejde.

(Malá suita pro flétnu)

(…) Ted je podzimní deštivý večer či podvečer, před chvílí jsem nahlížel znovu do Vaší Malé suity, nahlížel, jak bývá mým zvykem číst poezii:

látkou tu a onde, čichem duše a jejím hmatem, jako bych byl slepec. A sát! A je mi nad tou bělostnou knihou smutno jako nikdy. Ne že by byla smutná, naopak, je v ní jas bystrozrakého, ale že tolik hodnot už nikdo nevnímá, že tito hrůzný svět zavaluje čistotu tolikerým kalem, a když není dost, vyleje na ni ještě žumpy. Poezie! „Vyhnána ze špehýrek vymetena z ulic / jasnovidná noc…“ Vše tu prostupuje sen a to sen probolestněný a proneštastněný, to, čím vykupuje vždycky umění a co nohsledové umění, plagiátoři, grafomani, slavomani, nikdy nemohou dosáhnout ani obsáhnout, protože to nevědí –protože nevědí, že za každou řádkou tekla krev duše, že to je vyúpěné, vyúzkostněné, vyhrůžněné osaměním a – vymodlené rty, které, těžké jako kameny, se už ani ke slovu nemohou pohnout. Všichni by chtěli slávu, ale neštěstí nechce podstoupit nikdo, muka, křik, po němž se šplhají hadi. Je ta Vaše sbírka prostě vznešená sklizeň, klas plný, až se stéblo téměř láme, jak by ne! Dočkala jste se krásných žní, buďte blažená a radostná, je-li možno.

(Z dopisu Věroslava Mertla, 16. 9. 1971)

ZÁVĚREČNÝ OBRAZ Z DRAMATU

JAK SE DAVID STAL KRÁLEM

David: Kdo jste, vy, tak smutní?

Hlas: My jsme ti, co padli na tvé cestě.

David: Je vás příliš mnoho.

Hlasy: Tvá cesta byla tak dlouhá! A tolik nenávisti kolem, i proto je nás tolik.

David: Pravda přece múze být jen jedna.

Hlasy: Ale nikdo neví, která z nich: pravda násilí či pravda lásky?

Všichni se začnou rvát a znovu zabíjet.

Milostivá paní,

především přijměte prosím pokornou omluvu – měl jsem u sebe Vašeho Davida opravdu mnohem déle, než může připustit i nejchápavější shovívavost.(…)

Prožil jsem při čtení Vašeho díla nejeden okamžik téměř slavnostní – myslím tím chvíle, kdy člověk pocítí myšlenku, slovo, obraz v jakési původní, téměř přírodní síle, tedy ryzí, přesný a prostý. Ne nápad a technický důmysl, tle myslivá a věřící osobnost, ne hladký dialog a zápletka, ale zápas o výraz i duchovní drama. Před vážností a jakousi svatou urputností rozpravy, kterou u spolu vede „duše s tělem“, se musí sklonit i nároky a výsady jeviště, divadelní hry.

(…) U autorů méně osobitých nebo povrchnějších by se podobné přehlíženi starých výsad dramatu rovnalo selhání, ve Vašem Davidovi jde, jak jsem přesvědčen, o záměrné vybočení z kategorií žánru. Co mělo být řečeno, našlo svůj básnický výraz – drama se usídlilo v jiné rovině než v té, kterou by mu chtěla vnutit podlaha jeviště.

(Z dopisu Karla Krause Ludmile Maceškové, 7.6.1971 /

Dones vesla k měsíci, poplujem v té rakvi

O SLOVO

(1970)

TESKLIVA BILANCE

I.

II.

(1972)

(Z posledních nepublikovaných veršů)

Vážená a milá paní Macešková,

jste stará a moudrá paní a myslím, že nemusíte žehrat na svůj život. Je po | všech stránkách povzbuzením pro ty, kteří (jako já) klesají namysli a jež dennodenní utrpení uhryzává s myší houževnatostí. Vydržela jste samotu, vytvořila jste dílo, které teprve dojde uznání a Váš životopisec bude mít co činit s tolika nevysvětlitelnými fakty, že bez vlastního ponoru do životní transcendence sotva zdolá úkol přiblížit Vás cele čtenáři. Skutečně, nemusíte \ žehrat, věřte mi. Znám z Vašeho vyprávění Váš život, znám Vaše knížky, mám |kupu dopisů a tuším tedy, co a zejména kdo jste.

(Z dopisu Věroslava Mertla, 13. 6. 1972)

Z PŘEKLADU

MLADÁ PARKA

… Snad zloba sleduje mne, do snu schovaná,

(…) V životě jsem potkal jen dva pravé mystiky, jsem za to vděčen, většina lidí nikdy nepotká ani jednoho. Jedním mystikem byl a jest benediktinský mnich žijící v Etallu, povoláním učitel, a druhým mystikem byla paní Ludmila Macešková. O prvním evidenci nemám, o druhé osobě ano, ale snad proto, že jsme hovořili rodným jazykem a že jsem byl v jejím bytě a těsně vedle ní seděl. Byl jsem v jejím skromničkém bytě v Týnské uličce, a to právě s paní Evou Formánkovou. Z návštěvy si toho pamatuju jen málo, ale i to málo je nezapomenutelné. Mluvila jakoby nerada, vlídným tichým hlasem. Mluvila o Mozartovi, o smrti, o svém manželství, a řekla něco i na mou adresu. Všechno, co říkala, bylo podivně věrohodné.

O Mozartovi řekla, že „takového člověka si po smrti ihned musí odnést božský princip“. (…) O mně-řekla, že jsem jako ''vichr“ a že kam vstoupím, všechno hned smetu, ačkoli jsem byl naprosto korektní. Alespoň tenkrát se však paní Macešková přesně strefila do figury. (…)

Řeč lže, mate, zavádí, ale i přitom všem prozrazuje. Řečí se člověk prozrazuje, přeřeknutím usvědčuje, a to sám před sebou, před milovanou osobou, před vyšetřujícím soudcem, ve společnosti. Nečetl jsem ještě nikdy řeč tak podivnou a vnitřně usvědčující, jako byla řeč Pubertálního Henocha. V celé básnické produkci posledního půlstoletí naší země a jazyka se nenajde jazykově nic připodobnitelného Pubertálnímu Henochovi. Je to výrazivo nanejvýš podivné, nasvědčující tomu, že zde nepatrný tvor, člověk, hledá dotyk s nejzazší skutečností. Pochopitelně se mu to nedaří, ale přesto tato četba kovově poutá.

Paní Macešková nám dvěma, tj. paní Formánkové a mně, ne popsala, ale naznačila i průběh jedné své mystické extáze. Opět typické: byla to jen dvě slova, ale nikdy jsem je nezapomněl.

Byl-li Mozart ihned po smrti převzat božským principem, tím lépe. Dodávám, že je-li nějaké nebe, je v něm i paní Ludmila Macešková.

(Ze vzpomínky Ivana Diviše)

PRVNÍ A POSLEDNÍ SETKÁNÍ S JANEM KAMENÍKEM

K prvnímu setkání došlo na jaře 1947. Četl jsem v novinách kratičkou recenzi o právě vyšlé sbírce J. Kameníka Neviditelný let. Kromě názoru na obsah knížky byla v recenzi nenápadná zmínka, že autorem může být žena. To mne zaujalo. Psal jsem totiž také verše a žádný z básníků, ke kterým jsem se obrátil o radu, neměl zájem se mými verši zabývat. Kritik J. Strakoš při roztržitém nahlédnutí do nich neskrýval svou nevoli nad verši, které jsem napsal v osmnácti letech:

s tím, že jsou zneužitím liturgie a doporučil mi, abych psal jinak. Nechápal sem jeho pohoršení, protože verše nevyjadřovaly nic víc než vlastní zkušenost. Ale zviklal mne natolik, že jsem se už neodvažoval dál psát. Proto teď jsem zadoufal, že setkání s básníkem duchovního zaměření a navíc ženou mi vrátí ztracenou sebedůvěru. Věřil jsem tehdy i dnes v moc ženy. Zašel jsem k Vilímkovi a požádal o autorovu adresu. A skutečně: za autorem se skrývala žena, paní Ludmila Macešková, Týnská 21. Má obraznost z ní učinila mladou, zámožnou, vzdělanou a ušlechtilou bytost takřka éterického zjevu, k níž nejsem hoden se přiblížit vzhledem k svým duševním i hmotným nedostatkům, jichž jsem si byl bolestně vědom. Nutkání ji navštívit mě neopouštělo, ale váhal jsem. Abych tomu sváru učinil konec, jednoho odpoledne jsem se za básnířkou vypravil. Bylo již k večeru, šeřilo se a slabě pršelo. Vystoupil jsem do třetího patra rohového domu, v němž básnířka bydlela. Má iluze dostala první úder, když jsem pohlédl na dveře a spatřil několik jmenovek. Byt byl rozdělený mezi tři partaje. Má váhající ruka se bezděčně opřela o zvonek a vzápětí mi otevřela starší žena z nejbližších dveří, zvědavá spolunájemnice. Po dotazu na paní Maceškovou ukázala mi dozadu na dveře, uzavírající dlouhou, jen ze zasklené stěny dalšího bytu prosvětlovanou a bednou a skříní zatarasenou předsíň. Padla na mne tíseň, nejraději bych se dal na útěk. Ale bylo již pozdě. Mezitím se dveře, k nimž jsem pomalu postupoval, otevřely a z nich vyhlédl starší syn paní Maceškové. Vstoupil jsem nesměle dovnitř. Proti dveřím byla z tyčí vymezená kuchyňka se závěsy, sestavená z bedničkovitých polic. V zešeřelém bytě stálo na podlaze několik kbelíků a nádob, zachycujících vodu kapající ze stropu. Jak mi bylo vysvětleno na můj udivený pohled, Kovoslužba si z podkroví, pod nímž se byt nacházel, dělala kanceláře a střecha byla odkrytá. Chudoba na mne zírala ze všech stran. A v rohu vpravo vedle okna na hnědavém gauči, přikryta pokrývkou a opřena o polštář, seděla mne vyhlížející básnířka. Má zidealizovaná představa se naplno zbortila. Spatřil jsem ustaranou, nemocí zdeptanou, v mých dvacetiletých očích již starou ženu. Nevím už, jak návštěva, které přítomnost třetí osoby přidávala na rozpacích, proběhla, jen vím, že jsem tam nechal své básně s tím, že si pro ně později přijdu a jako v mlze zklamání jsem básnířku opustil.

Poslední setkání se uskutečnilo po 27 letech v malé obřadní síni strašnického krematoria. Bylo to opět na jaře, 11. května 1974. Před vyvýšenou rakví s tělem mrtvého básníka postávala jen hrstka lidí,,mezi nimi dr. Bedřich Fučík s paní, dr. Vladimír Justl, pár příbuzných a známých zemřelé. I toto poslední ' setkání mělo, stejně jako to první, v sobě cosi bizarního, tolik příznačného pro celý její život. Žádná zharmonizovaná pieta, soustředěné zatruchlení nad ztrátou člověka, básníka tak výjimečného. Celá ta obřadní scenérie rozloučení to nedovolila. Opožděný příchod farářky, její zmatený, osobnost zemřelé víc zamlžující než osvětlující projev, po kterém následovalo náhlé zhasnutí světel, trvající několik minut, dvojí přerušení hudby, jež hrála něco zcela jiného, než bylo objednáno, pak ani ta skladba nebyla dohrána, protože vypršel čas, vyměřený pro jeden pohřeb… Pomyslel jsem na celý její život, jak jsem jej znal z jejího vyprávění i vlastního poznání, a srdce se mi sevřelo lítostí. Takový člověk, takový život a takový pohřeb! Pohřeb jako škleb, rozervaný, čáro vitý. Tak skončilo mé poslední setkání s člověkem, který se mi stal přítelem jediným.

Samozřejmě, v tom časovém oblouku mezi prvním a posledním setkáním leželo celých dvacet sedm let rozvíjejícího se přátelství, jež jí bylo ohlášeno dávno předtím, než jsem tu recenzi četl. Jaký byl její život a její tvorba, to není možné v daném rozsahu článku rozestřít a čtenáři přiblížit, ale kdyby to bylo možné, v prvé řadě by to byl její mystický deník, který by naplno odhalil její vnitřní život i zdroj jejího uměleckého vyjádření. Snad pro tuto chvíli by stačil úryvek z autobiografické povídky Dítě a Kristus, úryvek, který je objasňujícím klíčem k obojímu, sdělením, předznamenávajícím průběh dalšího jejího života.

Po předchozím vnitřním sváru v otázce hříchu a trestu, po sebeobviňujících výčitkách prosí dítě Boha o odpověď a vysíleno usne.

… a kde to vlastně jsem? Tolik lidí! Spousta lidí tu stojí v dlouhatánské řadě, dítě mezi nimi. Natahuje se, aby aspoň ze strany vidělo, kam to všechno jde? –a vidí: daleko vpředu se hustá řada už trochu pohybuje. Lidé se oddělují od sebe, některý jde vlevo, jiný vpravo a tam kdesi se ztrácejí. Snad podle nějakého příkazu, který asi oni slyší, co jsou tam daleko vpředu, ale ono zde vzadu nikoliv. Zde vzadu není pohyb znát; všichni tu stojí tiše, jeden za druhým, jeden vedle druhého, a jako by se ani vzájemně neviděli a jen prostě byli na svých místech. Také jeho si nikdo nevšímá. Ani dítě se skoro nebojí, spíš je zvědavé, jak to s ním dopadne. Zatím je daleko vzadu za mnoha širokými zády schováno. Dítě náhle pochopí, už ví, kde je: na Posledním 'soudu. Tak jak to velebný pán – A teď se přece začne bát – Bylo přece poučené, ale hrozilo se na to myslit – – Vždyť… – V tom okamžiku kdosi zprava, koho si dosud nevšimlo, je vezme za ruku a vytáhne je ven z řady. Ježíši! – vždyť to je – Ježíš Kristus! Podle ústroje a podle rozdělených světlých vlasů a vousů je podoben svým obrazům v knize. Jinak ani ne. – Jak tedy ví,

že je on ? Dítě se nesměle dívá na něj vzhůru. Jak je velký! Vetší než tatínek, Jak vznešený! Kdyby nebyl oblečen do té jednoduché bílé košile až na paty, nijak skvostné, byl by jako král – Jeho tvář – ach pravé jeho tvář je On!! Kristus Pán!! Dítě nikdy nespatřilo takovou tvář – ! Ve vážném zamyšlení, pod nádechem smutku, se na dítě dívá, dívá, s očí je nespouští, ale nepromluví. Je vznešeně krásný, nemá kolem hlavy svatozář (malíři lžou!) a přesto se ví, že je svatý, jen se na něj pohlédne. Dítě, aniž sobě ve své mysli dovede popsat, co v té tváři všechno vidí, je očarováno. Ona je nade všechno pomyšlení. Ono prostě – přijímá tu tvář (každá její objektivizace by byla lží) do své duše. Kristus se dívá, dívá a mlčí. Ale jeho pohled snáší do mysli dítěte sdělení: nízkosti opět přijdou, ale důvěru – důvěru v to, co představuji – měj mne rádo jako já tebe – teď je mezi námi něco smluveno – nemůže to už nikdy skončit i kdybys byl pro to někým nenáviděn – tu úmluvu nezrazuj kolikrát se zpronevěříš, tolikrát se vzpamatuj – je to velká zodpovědnost – velká zodpovědnost – navždy – naprosto – V tom okamžení ho dítě vzrušeně miluje, jak nikdy nikoho nemilovalo, a ví, že nic víc nemůže než to – Zároveň jako by v sobě uvnitř zaplakalo, bojí se, ze snad je to málo – a stačí-li na víc?

JAN KAMENÍK: MEMENTO SLOV

(…) Když roku 1944 vyšla Kameníkova prvotina Okna s anděly, byla v ní na první dotek patrná taková dávka životní i umělecké zkušenosti, že mátla; postoje, bohatství myšlenkové i formální tohoto rozsahu bývá vyhrazeno jen tvůrcům zcela vyzrálým. A skutečně, Okna s anděly spíš shrnovala než analyticky předváděla, spíš účtovala s minulou dlouhou etapou utrpení zatlačujícího člověka do samoty a mlčení. Ale právě tyto ztroskotanecké aspekty, na nichž valná část umělců zpravidla přestává či nerozhodně přešlapuje, se staly východiskem a příkazem: změnit osud, přesáhnout dosavadní horizonty bezvýchozí „ustavičnosti“, osvobodit se od chuchvalových mlh minulosti skrze zaklínadlo takto ostře formulované: „Jsi-li poután, odřekni se všeho“, skrze zaklínadlo, velmi podobné východiskům Březinovým a především Zahradníčkovým, ale každým gestem původní a v nezadatelném osudu nově a po svém prožívané. Dosavadní hořká zkušenost není jen v Oknech s anděly hýčkaným objektem sebenazírajícím, nýbrž jen „melodií upomínání na léta žízně zlé“, jen pozadím mnohonásobně reflektujícím, odrazným můstkem k tvorbě pravdivějšího života, v řádu, ponechávajícím vznešeně vnější strázně stranou. Ztotožňuje-li se zde Kameník se stromy, ptáky a celou „starodávnou zemí“, jak se zde říká, neznamená to únik a útočiště, nýbrž potřebu „chválit“,chválit všemu navzdory, znamená to vůli proniknout do hlubin božského i lidského tajemství, prožít jedinečné, individuální, neopakující se duchovní dobrodružství: pracovat na sobě samém znamená příslib a namnoze už i vykročení ze tmy do světla. Tato orfeovská cesta z krajin mlčení k přitakávajícímu lidskému slovu je neobyčejně tvrdá, nikoli náhodná, nýbrž záměrně volená disciplinovanou vůlí, povrhující každodenností a směřující do ticha vyšší samoty, samoty, jak se zde stroze přiznává, „vyrostlé na úhorech pokory a v mravech skal / viditelné tomu, kdo se odříkal“. Právě v těchto polohách se vytváří prostor pro slavení, které, je ustavičnou radostnou obětí, živící se jen a jen ze sebe. A zde je počátek onoho slastného vznášení a tkvění, které určilo titul i náplň druhé sbírky Jana Kameníka: Neviditelný let z roku 1947. Jsou už v ní fixovány výsledky hrdinského zápasu, vybojovaného s nesmlouvavou mravní odvahou a důrazností. V sebezapíravém úsilí přemoci tíhu milované země „vášní srdce, které pilně nosí smrt / už dávno s sebou jako klas“, v poznání, že jen skrze bolest dá se růst a žít a že jen skrze bolest láska přerůstá v radost, se zde dobývá oblastí namnoze ještě neznámých v našem duchovním kontextu; dobývá se jich nezaměnitelným slovem, které chce být mementem a přísným svědectvím tohoto lidského času. Někdejší rozpaky, pochyby a váhání jsou přehlušeny zpěvem z plnosti, jistoty a krásy, bezpečným vědomím lehkosti, která dovoluje vznést se rovnovážně „nad prahory duše / nad propasti mlčení“, zpěvem, podobným zpěvu ptáka a objímajícím bratrsky celý kosmos, v němž duše objevuje nové a nové duchovní krajiny – a nad nimi závratnou klenbu nebes, podpíranou třeba jen pouhým hlasem ptáků a míjivým šelestěním listí. Dialog mezi těžkou poplatností těla a závrativou lehkostí duše je každým veršem světelnější, provázen opojivou melodií poslušného slova, zalykajícího se pocitem jednotnosti sebe sama i světa v jistotě nové duchové země, „poznané po keřích rozbitých nadějí“. A žízeň nekonečnosti žene touhu až tam

- „kde ševel tiché chvíle odplývá / v modro, nedosahující odnikud a nikam, / kdybychom je odklopili, uvidíme věčnost“.

Neviditelný let, který nejen tím, jak zdolal strmé srázy ve výši spatřených duchových krajin, ale i svým úsporným, ostře a bezpečně řezaným výrazem, předjal v nejednom směru poezii dnešní doby; zůstal však, bohužel, na celých dvacet let posledním slovem Jana Kameníka a – – – začátkem dalšího, ovšem

jen vnějšího mlčení, přerušeného naštěstí zásluhou severočeského Dialogu, který před půl rokem vydal další knihu Pubertální Henoch, v časovém pořadí vzniku nikoliv třetí, nýbrž pátou sbírku Jana Kameníka. Setkáváme se v ní s definitivní odpovědí na otázky položené už před třiceti lety. Někdejší „sousta milosti“ se stala každodenní potravou duše, někdejší samota, v níž „vzněcuje se duše“, vzala na sebe podobu království, sahajícího od hvězd až do propastí země. Máme tu co dělat s vrcholnou duchovní zkušeností, mířící do teritoria středověké gotiky a indické mystiky, štěpované evropskou kulturou – do oblastí, vyhrazených jen duchům vyvoleným. Zde, v hlubokém usebrání, duše ve stále tvrdším duchovním experimentu nazírá sama sebe, ne už jak „stín sama sebe“, jak se říkalo v Oknech, nýbrž jako skutečnost konečnou, uchopenou ve stavu nejvyššího oslnění a sebezapomnění: „Do beztělí! Do beztíží. Do světla! / Není to choroba. Není to sen. / Se stopou vůle je to –Boží dopuštění.“ Jsme zde svědky triumfu lásky a vůle, triumfu věčného mládí a života, nikoliv jen podle určujícího verše: „Puberta mé duše přežívá chýlení těla“, nýbrž podle celé struktury tohoto lidského, až příliš lidského, protože nejnáročnějšího světa. – – –

Dnešní večer je věnován dosud netištěným veršům ze třetí sbírky Jana Kameníka Malá suita pro flétnu a ze čtvrté sbírky Zápisky v noci, doplněným ukázkou ze svazku prózy Učitelka hudby. Zaslechnete v nich onen podzemní melodický podtext, prodírající se svrchovaně svobodným gestem na povrch a nesoucí celé toto rozsahem útlé, ale katedrálovou klenbou a hodnotami životními a uměleckými jedinečné dílo; postihnete však nepochybně i tvrdý výraz, odpovídající přísné vnitřní řeholi této poezie, jejíž „mužnost“, jak jsme tomu v nejkladnějším hodnotivém žargonu kdysi říkávali, jako by byla víc než jen symbolizována jménem Jan Kameník.

(Proslov ve Viole 6. prosince 1969)

Tento malý výbor z díla Jana Kameníka – Ludmily Maceškové – doplněný jejím vlastním životopisem, charakteristikami její tvorby a osobnosti vybranými z korespondence a vzpomínek různých autorů a proslovem Bedřicha Fučíka, kterým uvedl večer ve Viole roku 1969, je uspořádán z písemné pozůstalosti básnířky. Pouze vzpomínky Ivana Diviše a Marcela Kabáta byly napsány jmenovitě pro tuto příležitost.

Pozůstalost Ludmily Maceškové, která je součástí sbírek literárního archívu Památníku národního písemnictví, obsahuje rukopisy a strojopisy jejích publikovaných

\ i nepublikovaných prací i další dokumenty. První období autorčiny tvorby dokládá |,soubor výstřižků dvaceti tří článků z let 1928 – 1930, které pod jménem Ludmila Rónová uveřejňovala v časopisech Módní revue, Pražanka, List paní a dívek, Moravanka a Lípa. Vesměs jde o úvahy popularizující vážná témata týkající se .etiky a morálky, uměleckého vkusu, emancipace apod. V pozůstalosti jsou dále uloženy rukopisy a strojopisy básnických sbírek: Malé písně milostné (podle rukopisného označení autorky pocházejí z let 1930 – 1940), dva soubory Zrcadla (1936 a 1942) a Dveře s pečetí (1943) psané náročnou formou šestiny, Neviditelný let (1945), soubor nezařazených veršů psaných okolo roku 1950, Zápisky v noci (1952 – 1960), kniha sonetů s titulem Malá suita pro flétnu (1957 – 1960), Pubertální Henoch (1969) a svazek posledních veršů (do něhož patří Oslava Božího Času věnovaná B. Fučíkovi) s mottem: „Tato hrstka veršů ví, že není naukou, že je pouhým zápisníčkem poznání, lásky a lítosti, že je jako dobře větraný dům, jehož dveře nepřiléhají, schválně, aby teplý vítr mohl dřív jej osvěžit a zpřeházet, než zvítězí ta plíseň, která ze všech stran sem jde – a jíž se bojím.“

Kromě strojopisu knihy povídek Učitelka hudby (1952) jsou součástí pozůstalosti další prozaické texty – povídky Dítě a Kristus, Syn, Smrt a dívka – a strojopis dramatu Jak se David stal králem (1949, dokončeno 1970). Společně s Marcelem Kabátem napsala psychologické drama Propast (rukopis je v majetku M. Kabáta). K nejzajímavějším rukopisům náleží devět svazků mystických deníků z let 1944 – 1965, obsahujících náčrty veršů, záznamy mystických stavů a snů i poznámky a zápisky.

V úplnosti jsou zastoupeny také dosud nevydané Kameníkovy překlady: Jean Cocteau: Anděl Heurtebis ze sbírky Opera (přeloženo 1944 – 1965), Pekelná mechanika (1958), Paul Valéry: Album starých veršů (1954), Mladá Parka (1966), Hřbitov u moře (1966), verše Palma, Had a Fragmenty z Narcissa.

Svou hodnotu má rovněž korespondence dokumentující autorčin život, ale zejména tvůrčí osud, který v průběhu let zaznamenal několik zvratů. Jmenujme aspoň některé pisatele dopisů, z velké Části neformálních a obsahově pozoruhodných: Kamil Bednář, J. B. Čapek, Ivan Diviš, Eva Formánkova, Bedřich Fučík, Rudolf Havel,Vladimír Holan, Josef Jedlička, Ludmila Jiřincová, Emil Juliš, Vladimír Justl, Marcel Kabát, Bořivoj Kopie, Karel Kraus, František Lazecký, Radovan Lukavský, Jaroslav Med, Věroslav Mertl, Vladimír Vokolek, Jan z Wojkovic ad. Zajímavá je korespondence s nakladateli, která se týká rukopisů autorčiných prací a jejich vydávání. Zachovaly se i některé kopie a koncepty dopisů, které Ludmila Macešková psala svým přátelům, známým i institucím. Pozůstalost je doplněna básnířčinou autobiografií, jejím životopisem, který napsal Marcel Kabát, několika lektorskými posudky jejích knih a menším souborem fotografií zachycujících autorku v různých životních obdobích.

Písemná pozůstalost Jana Kameníka – Ludmily Maceškové byla získána do literárního archívu Památníku národního písemnictví roku 1972 (ještě za autorčina života) a v letech 1985 a 1991 od Marcela Kabáta, který všechny tyto dokumenty pečlivě uchovával. Díky tomu jsou dnes všechny její práce připraveny pro případné vydání.

Marie Krulichová