Ekologii lze v jistém smyslu definovat jako nauku o neúprosně se blížící katastrofě. Sami ekologové by patrně s takovým vymezením své disciplíny nesouhlasili, to nás však nemusí mást. Stáčí si všimnout, že podstatné dělící čáry probíhající jak mezi ekology a neekology, tak také rozdělující ekology samotné, mají k otázce velké katastrofy velmi úzký vztah. Celá pestrá směsice velkého množství odstínů a odlesků zelené se klene mezi dvěma vyhraněnými póly, které mají na otázku ekologické katastrofy svůj specifický názor.

Na jedné straně stojí environmentalismus. Zeleň v jeho erbu již notně vybledla v důsledku dlouhé řady kompromisů uzavíraných s neekology různých odstínů. Environmentalisté vybírají ze zpráv o stavu světa především ty, které podporují jejich naději v co nejmírnější průběh ekologické pohromy. Pevně věří, že krizi, která nastává, lze zmírnit, aniž by bylo nutno hlouběji zasáhnout do chodu ekonomických a politických mechanismů moderní průmyslové společnosti, aniž by bylo nutno dotknout se dosažené úrovně hmotného konzumu, aniž by bylo třeba apelovat na zásadnější hodnotovou reorientaci společnosti. Skládají naději v techniku, jež bude vůči přírodě vlídnější než ta minulá a dnešní, spoléhají na to, že neviditelná ruka trhu má někde v rukávu správné ekologické řešení, spoléhají na jasnozřivost osvícených zákonodárců. Vybledlí Zelení se těší značné oblibě politiků, neboť slibují vše vyřešit a zároveň vše ponechat při starém.

Na opačném konci spektra nalézáme barvu sytě zelenou. Ocitáme se na pólu hlubinné ekologie, která soudí, že osudový krok dělící nás od ekologické katastrofy byl již učiněn. Bez ohledu na to, máme-li ještě vůbec šanci cokoliv zachránit, doporučuje ztotožnit se s umírající přírodou a nepokračovat alespoň při odchodu z tohoto světa v nedůstojném počínání, které svět přírody zavedlo tam, kde právě je. Politikové nemají hlubinné ekology rádi, neboť politik je placen především za šíři svého úsměvu a v zádumčivých končinách hlubinné ekologie jeho profesionální úsměv příliš připomíná nezvládnutou křeč.

Mezi oběma extrémy se rozprostírá různorodé pole ekologických skupin, skupinek a solitérů. Ti všichni se sice neúnavně přou o směr a tempo nástupu ekologické katastrofy, shodují se však v tom, že riziko je obrovské a prostor k manévrování rok od roku, ne-li den ode dne, užší.

Během posledních třiceti let se několikrát změnil názor na to, co bude s nejvyšší 134 pravděpodobností oním impulsem, jenž vyvolá globální kolaps. Zmírnění jedněch obav bylo prozatím vždy nahrazeno zesílením obav jiných, zpravidla ještě děsivějších. Výsledkem je, že dnešní představy o příčinách možné ekologické katastrofy mají již úctyhodný počet historických vrstev a další stále přibývají. Hrozivá ekologická apokalypsa dnes nabízí hned několik scénářů.

Scénář č. 1: Otrávení země, vzduchu, vody.

Již v roce 1962, tedy v období, kdy převládala všeobecná ekologická bezstarostnost, vydala americká bioložka Ráchel Carsonová knihu Tiché jezero, otřesné svědectví o vedlejších důsledcích používání pesticidů. Proud chemikálií, jež vtekly záměrně i nechtěně do půdy, otrávily vodu a zamořily vzduch, od té doby několikanásobně zmohutněl. Dlouhá řada rostlin a živočichů tento nápor nepřežila. Také na nás čeká nejedno překvapení. Jedy pomalu stékají a hromadí se v zásobárnách podzemní vody, té vody, ke které budeme chtít sáhnout, až zásoba vody povrchové nebude k použití. Raději na to nemyslet.

Scénář č. 2: Přelidnění.

Roku 1968 vydal demograf Paul Ehrlich knihu Populační bomba. Varoval v ní důrazně před riziky spojenými s exponenciálním přírůstkem počtu obyvatel naší planety. Od vydání jeho alarmující knihy do dneška se počet obyvatel Země zhruba zdvojnásobil. Poroste i nadále. Roku 2010 překročí 7 miliard, roku 2020 překročí 8 miliard. .. Již dnes více než miliarda lidí nemá k dispozici téměř nic z toho, co lze považovat za elementární předpoklady k důstojnému životu po stránce biologické – nezávadnou vodu, minimální dávky kalorií, střechu nad hlavou. Počet lidí v této kategorii bohužel přibývá mnohem rychleji než počet nás, bohatých. Co se stane, až zoufalství převáží? Raději na to nemyslet.

Scénář č. 3: Vyčerpání surovin.

Koncem šedesátých let konstatovala zpráva Římského klubu, že zásob neobnovitelných zdrojů na Zemi povážlivě ubývá. Avšak pozdější propočty a nově objevené zdroje tyto příliš pesimistické odhady do jisté míry korigovaly. Můžeme být klidní, tento scénář bude hrozit teprve našim dětem a vnukům. Známé zásoby ropy byly na počátku devadesátých let dokonce 42krát vyšší, než kolik činí roční těžba. Co však v případě, že by došlo k náhlé industrializaci Číny, Indie a dalších rozvojových zemí? Dnes známé zásoby ropy by pak mohly dojít již kolem roku 2010. Raději na to nemyslet.

Scénář č. 4: Kolaps zemědělství.

Zatímco poptávka po potravinách celosvětově neustále roste, rozloha orné půdy poměrně rychle klesá. Úrodnou zemi odnáší vítr, splachuje ji voda, jinde vysychá a mění se v poušť, opět jinde je zastavěna domy a dálnicemi, znehodnocována toxickými zplodinami. Budou-li všechny tyto procesy postupovat stejným tempem jako dosud, pozbudeme do roku 2010 nenávratně téměř čtvrtinu toho, co nám dnes celosvětově stále ještě z orné půdy zbývá. Při dnešních způsobech zemědělské produkce a při dnešní úrovni konzumu nebude možno nasytit očekávaných 7 miliard lidí. Jestliže se ani pak nic nezmění, pak kolem roku 2025 bude na osobu připadat již jen v průměru 17 arů orné půdy. To už bude opravdový nedostatek.

Scénář č. 5: Likvidace pralesů.

Počátkem sedmdesátých let doporučoval fyzik John Maddox ve své polemice s ekology, jež vyšla knižně pod názvem „Syndrom soudného dne“, vyřešit problém hladu jednoduše tím, že budou vykáceny beztak neproduktivní deštné pralesy a půda bude zorána. Prvé části jeho rady bylo bezezbytku vyhověno, pouze druhou část z technických důvodů (rychlá degradace takto získané půdy) nebylo možno realizovat. Do dnešního dne zmizelo 60% rozlohy velkých dešťových pralesů a ročně je v tropech odlesňováno dalších 17 až 20 hektarů původního lesa. Nigérie a Thajsko se již změnily z vývozců dřeva v jeho dovozce, brzy se k nim připojí Filipíny, Malajsie a další státy. Raději nemyslet, co se stane, až se k nim přidá také Brazílie a Rusko

Scénář č. 6: Skleníkový efekt.

Nikdo dnes neví, nakolik je tento scénář reálný, nikdo neví, jak rychle postupuje nikdo neví, k čemu všemu může vést. Bezpečně se ví pouze to, že počátkem devadesátých let ročně vypouštíme do atmosféry zhruba 20 miliard tun kysličníku uhličitého a že atmosféra takto obohacená se zřejmě klimaticky bude chovat jinak, než se chovala doposud. Znepokojuje především rychlost změn, která se může odrazit právě tak v podobě ničivých hurikánů jako v podobě vysychání dnes klíčových zemědělských oblastí. Globální oteplení může během několika příštích desetiletí vzrůst o 2 či 3° C může však také vzrůst o 5 či 8«C. Co může i mírné, avšak náhlé oteplení provést s hladinou moře? Na centimetr přesně se to neví, takže bude lepší na to nemyslet

Scénář č. 7: Ozónová díra.

Když píši tyto řádky (6. únor 1994), chybí nad Českou republikou 11% ozónové vrstvy. Je to mnoho, nebo málo? Je to málo, uvážíme-li, že včera chybělo 14% je to však nebezpečně mnoho, budu-li brát vážně odborníky, kteří tvrdí, že dlouhodobý úbytek jedné desetiny ozónové vrstvy může ohrozit samotné základy života na naší planetě. Existují dokonce propočty, podle nichž jsme již dokázali vyrobit a do atmosféry vypustit takové množství ozón ničivých plynů, že… zeje lepší na to prostě ne-myslet.

Pokud dokážeme zapudit myšlenky na všechny zmíněné (a některé další) scénáře ekologické katastrofy, budeme platit za rozumné a pragmaticky uvažující lidi Pokud nás budou tyto scénáře vážně znepokojovat, budeme platit za podivíny a slušní a perspektivní kde se nás možná začnou časem stranit. Nežli se tedy definitivně a pod distingovaným, leč všudypřítomným tlakem společenské normality přikloníme na stranu pragmatického postoje, načrtněme zkusmo alespoň hlavní obrysy oné vysoce nepravděpodobné ekologické apokalypsy.

Ať již bude příčina, která by ji bezprostředně vyvolala, jakákoliv, její průběh by byl zřejmé následující: Prvními obětmi jakéhokoliv většího kolapsu by se staly s největší pravděpodobností chudé země, které nemají prostředky, s jejichž pomocí by mohly oddálit či zmírnit nápor katastrofy. (Snad pouze v případě další výrazné redukce ozónu a likvidace pralesů by rozdíl dopadu na chudé a bohaté země byl minimální.) Země Severu by pak čelily náporu zoufalců ze zemí Jihu. Snaha přežít na úkor ostatních by patrně vedla k silnému rozmachu vysoce agresivních hnutí, která by se teroristickým způsobem snažila získat pod kontrolu zbývající zdroje. Překvapivě brzy by se projevila neobyčejná křehkost infrastruktury zejména velkých aglomerací. Nápor chudých na centra bohatých by se prolnul s útěkem bohatých z nefungujících center. K obrazu apokalypsy nutno přidat exodus ze zatopených oblastí právě tak jako z okolí náhle vysoce nebezpečných atomových elektráren. Atmosféru by dokreslily výrony emisí zplodin z nikým neřízených provozů chemických, skladů zbraní apod. Celkový obraz lze dokreslit podle míry osobní představivosti.

Co je na celé věci podstatné? Dost možná to, že k podobné katastrofě může vést jednání, které jsme si zvykli považovat za rozumné a které nám v krátkodobém plánu připadá docela pragmatické. Existuje bohužel celá řada mechanismů, které nás v tomto postoji utvrzují. Činí tak vesměs ve jménu rozumu.

Nechme se tedy vést tímto rozumem. Říká nám, že otrávenou zemi, vzduch a vodu můžeme dočista proprat výkonnými čističkami, že můžeme novými stroji odstranit znečištění vzniklé při výrobě strojů. Přesvědčuje nás pomocí exaktních výpočtů o tom, že demografická exploze se sama po čase ustálí a stabilizuje světovou populaci někde mezi 10 až 14 miliardami obyvatel. Ujišťuje nás, že vyčerpání surovin v dohledné době opravdu nehrozí. Radí nám, jak předejít kolapsu zemědělství a zajistit dostatek potravin třebas i pro 10 miliard lidí. Ubezpečuje, že existují způsoby, jak učinit konečně přítrž nezodpovědné likvidaci pralesů. Zjišťuje, že skleníkový efekt nehrozí a že i kdyby hrozil, může být koneckonců blahodárný. Třeba nás ochrání před novou dobou ledovou. A nešťastná ozónová díra? Viděl ji snad někdo?

Jinými slovy, zdravý rozum dokáže vyvrátit či alespoň silně zpochybnit jedno po druhém všechna varování ekologů. Dělá to dobře a dělá to s chutí. Je za to ostatně placen. Nezdravě domýšlivý zdravý rozum však nedokáže kupodivu provést operaci, která na prvý pohled jistě připadá dokonale banální. Nedokáže přibližně určit, kde probíhá hranice mezi dokonalým rozumem a dokonalou hloupostí. Jen proto může například trvat na tom, že čím více přírody jsme zničili, tím jsme se stali bohatšími. Právě toto tvrdí grafy vzrůstu hrubého národního produktu, největší pýcha každé moderní společnosti.

Z tohoto zorného úhlu může být užitečné pohlédnout na poselství ekologa. Její přínos není v tom, že nás straší katastrofickými scénáři. Může nám být užitečná něčím zcela jiným. Snaží se nás upozornit, kam nejspíš může vést lidský rozum, ztratí-li svou zdravou skromnost. Jedná se pak o rozum, který, řečeno s Foucaultem, učinil ze stromu poznání stěžeň lodi bláznů.

Od konce 15. století, tedy od samotného zrodu moderního světa, zaznívá v řadě obrazů a podobenství totéž varování, s nímž se dnes naléhavě přihlašuje ekologie. Je to varování před lidským bláznovstvím beroucím na sebe pro větší efekt podobu rozumu. Právě toto bláznovství přivolává poslední katastrofu světa (Foucault). Byl to rozum, či bláznovství, co zúrodňovalo život tak usilovně, až ho v samých kořenech ohrozilo, co dokázalo vyrábět umělou klimatizaci tak úspěšně, až vážně narušilo klima? Kde vede hranice mezi tímto rozumem a naprostým šílenstvím? Raději se neptat.

Údaje jsou čerpány především z následující literatury: John Young: Post Environmentalism. Belhaven Press, London 1990. Richard Douthwaite: The Growth Illusion. Green Books, Dublin 1992. Friends of the Earth: Sustainable Netherlands. Amsterodam 1992.