Kýč. Většina z nás jej briskně odsoudí. Jen jej poznat. Když třeba dočteme knihu, která dobře dopadne a případně je, nedej bože, místy sentimentální, okamžitě se nastražíme: „Může to být za těchto okolností vůbec kvalitní dílo?“ A hlavně: „Neshodím se, když přiznám, že se mi líbí?“. Tento pocit je značně rozšířený a byl již ostatně vícekráte popisován. Stará prostá devisa, že hezké je to, co se mi líbí, již tedy nějak nepostačuje. Čistě estetické hodnocení je ale jen jedním z mnoha možných vzájemně propojených až propletených pohledů.

Jestliže je námětem tohoto čísla umění a kýč, dotýkáme se tak otevřeného a dle mého mínění věčného a vděčného tématu. K němu se vyjadřovali, vyjadřují a vyjadřovati budou mnozí. Pokud se navíc dané téma dotýká vztahu umění (kýče) a náboženství, dostáváme se právě díky průniku více hodnotících hledisek do složité a ne zcela přehledné oblasti, kde máme o náměty k diskusím nadlouho postaráno. Níže bych se pokusil svých několik nesoustavných postřehů vztáhnout k jednomu faktoru. K času. Že je kontinuita jedním z nejzákladnějších potřeb kulturního vývoje je pravda tak zřejmá, že toto tvrzení někdy užíváme automaticky, či jako fráze. Někdy nám až uniká, co se za tím skrývá. V životě se zřetelně uplatňují generační vztahy a nastupující umělci pak mnohdy s více, či méně opraveným sebevědomím šmahem odsuzují vše staré, protože právě oni nyní již definitivně vědí jak na to. Psychologicky je to pochopitelné, ale začínat stále znovu je trochu luxus. Ostatně i radikální revoluční počin potřebuje zcela nutně minulost k tomu, aby měl co popřít.

V současné době se při tolik žádoucích opravách sakrálních staveb někdy setkáváme s tendencemi, které jsou namířeny právě proti staršímu umění, kterými naše kostely dosud přes mnohou nepřízeň často přímo překypují. Někdy mě až mrazí z prohlášení typu, že „…ti andělíčci brání v soustředění na podstatu věci a věřící vlastně jen rozptylují až obtěžují a zejména – kostel není museum !“ Samozřejmě, toto není podstata. Ke slavení mše postačí i „kempingový skládací stolek“, ale nevím, proč by toto někdy jistě potřebné nouzové řešení mělo být povýšeno na princip. Jde o to, zda se soustředit pouze a jedině na samotný střed, nebo k němu přidat i „okolí“, vidět jej v náležité, a proto mimo jiné i historické perspektivě.

Mše sloužená před převratem tajně v soukromém bytě, či v strohé místnosti někde v suterénu určitě přinášela neobyčejně silné duchovní zážitky. Je nutno se však ptát, zda tato do určité míry výjimečná atmosféra se má, či spíše vůbec dá přenášet do veřejného prostoru kostela. Tam se totiž setkávají nejen současníci, ale právě prostřednictvím výtvarných děl je navazován mimo jiné kontakt s generacemi minulými. Čili jde právě o ono prožívání kontinuity, kterou se minulý režim tak úporně a zřejmě do určité míry úspěšné snažil zpřetrhat. V onom bytě to mohl být až zážitek jakési prvotní uzavřené křesťanské pospolitosti. V kostele (jak to známe například ze západních zemí) ale mnozí sedí v lavici, kde seděl otec, děd, praděd. Potom třeba Madona, která na něj shlíží z oltáře získává další významy. Cítění společenství zde bude asi poněkud odlišné a nelze říci, že jedno je kvalitnější než druhé. V takovém kostele se místním sedí dobře i v těch „starých nepohodlných lavicích, které tak tlačí do zad“. Ostatně –je skutečně náš pocit z návštěvy kostela určován zejména tím, zda je tam teplo a zda máme pohodlné lavice?

I na první pohled racionální puristický požadavek o sjednocení prostoru, vyhození „veškerého braku“ při zachování toho nejhodnotnějšího, má své mouchy. Snaha o minimalizaci vybavení, zaštítěná případně požadavkem přísně vědeckého výběru těch nejkvalitnějších prvků historicky postupně narostlého vybavení, je mnohdy požadavkem působícím proti cítění nezanedbatelné části našich spoluobčanů. Vždyť když jdeme večer po kterémkoliv z našich unifikovaných sídlišť, pak mimo shodné nábytkové stěny vidíme okny velmi často tu narovnané staré hrníčky, tam jakoby pravý trámový strop z umělé hmoty, či třeba umělecké zrcadlo s rámem z koňského chomoutu. Ano, často kýč přímo „an sich“. Nesvědčí to ale mimo jiné i o potřebách lidí, kteří dle svých možností chtějí žít v prostředí, které jim právě historické zakotvení alespoň náhražkově zprostředkuje ? A neoslovil či nezískal by je pak spíše interiér historického kostela, než stavba o tyto prvky radikálně ochuzená?

Pochopitelně, určité úpravy byly činěny dříve a bude v tom pokračováno i nadále. Kostel je živý organismus sloužící zcela konkrétnímu úkolu, jehož priorita je nesporná. Jde však o citlivost těchto případných zásahů. Stavba by měla spíše postupně stárnout. Moudré stáří je přece krásné, rozhodně ne odpuzující. Náročné a často drastické plastické operace se navíc málokdy setkávají s adekvátním úspěchem. To jen na okraj, pokud bychom si pohrávali s předchozím příměrem.

Z vlastní zkušenosti vím, že se navíc nejedná pouze o umělecké, či památkové hledisko, ale někdy až o základní lidské vztahy. Při návštěvách kostelů jsem se často dostával do styku s lidmi, díky kterým tyto stavby dosud stojí. Mimo „běžný“ úklid (a kdo se jej týden co týden neúčastnil ať nesoudí) obětavě snášeli kýble vody z půdy, nouzově opravovali krytinu a okna, rozkládali igelit. Vztah ke kostelu se jim často kryl se smyslem života. Někdy jim ani děti právě pro tyto aktivity nemohly studovat. Jak potom v této perspektivě vyzní, když kupříkladu nově příchozí duchovní správce, či progresivně orientovaný člen rady třeba v dobrém úmyslu oznámí, že ten hrozný sv. Antoníček (který kýčem třeba opravdu je), kostel jen hyzdí a musí pryč. Co asi cítí starý kostelník, když onu sádrovou sochu, u které se denně modlil, a kterou pořídili do kostela jeho předci, nalezne bez bližšího vysvětlení vyhozenou na smetišti. (Teď si uvědomuji, jaká by z toho mohla být kýčovitá povídka.) Promiňte odbočení, ale jak bychom se asi na takovou sochu dívali my, kdyby na světě vydržela 200 – 300, nebo i více let?.

Také je zajímavé, že v centru očistných útoků stojí zejména umění minulého století. Někdy se až zdá, že pro mnohé mezi ním a kýčem existuje rovnítko. Odstranit barokní, či renesanční oltář, to se přece jen jaksi nehodí, o středověkém ani nemluvě. To cítí alespoň část zúčastněných. Ale to „bezcenné pseudoslohové haraburdí…“? Za čas můžeme mít těchto uměleckých děl z druhé poloviny 19.století i méně než starších. A která z nich jsou jen a pouze oním zbytným kýčem? Buďme opatrní a vzpomeňme na secesi, donedávna samotnou tresť dekadence, která prošla vlnou až snobského uctívání. Při hodnocení sehrává velkou roli čas. Při nedostatečném odstupu toho nemusíme vidět mnoho a může nám tak uniknout i samotná podstata.

Je zřejmé, že již stáří samo o sobě obohacuje příslušný artefakt o estetickou hodnotu. Dnes zřejmě málokdo bude hovořit např. o kýčovitých helenistických soškách, odlévaných do forem ve velikých sériích a evidentně vyráběných pro obchod. Druhá polovina devatenácté století tuto milost v mnohých očích dosud nenalezla. Snad s výjimkou oné secese. Ale z druhé strany, on ještě v první polovině minulého století byl zavrhován, tupen, a tedy i odstraňován onen „vyumělkovaný copový sloh“, který je dnes chloubou mnoha kostelů i předních galérií. Byl bych nerad, abychom za čas i my byli považováni za podobné barbary. A nebo se dějiny opravdu musí stále opakovat?

Jestliže to nyní vypadá, že jsem přímo fundamentalistickým ochráncem „neživotných museí“, pak do určité míry ano. Nemyslím si ale, že by to byl pouze rozmar úzké skupinky staromilců. Mnozí vnímají obdobně estetická a neposledně i etická poselství starších až prastarých výtvorů. Výtvorů, které nás často oslovují až nečekaně současnou a naléhavou řečí. Musea jsou ostatně stánky múz a s tou neživotností to také nebude tak horké. O tom nás mohou přesvědčit třeba někteří uznávaní umělci, kteří „objevili“ pro ně již zapomenutý sloh, či tvorbu dávného kolegy, který je najednou tolik inspirativní a moderní (pokud víme, co to slovo vlastně znamená).

S ohledem na různost lidských povah i jejich odlišné prožívání vlastní existence může ale na někoho historický, často bohatě vypravený interiér, působit skutečně rušivě. Proto je u nás možno sledovat až určité ikonoklastické tendence. Je pozoruhodné, že se tyto snahy zaměřují převážně na mobiliář. Na milost vzatá stavba po takovém zásahu většinou zůstává v podobě zkomoleného smutného torza, protože ona s náročnějším vybavením počítala. Nejednalo se o neúčelnou zbytnělou dekoraci, ale integrální součást celku. Vztah zcela nového vybavení k ponechané architektuře vyznívá často v neprospěch nového tvůrce cítícího mnohdy zcela odlišně, a tím i proti duchu celku. Zde jen podotýkám, že zmíněné tendence se soustřeďují povýtce na výtvarné umění. Hudba či literatura je u této skupiny často středem hluboké a poučené pozornosti. Lidé cítící spíše ve verbální rovině však dnes mohou vytvářet zcela nové celky, které by komplexně odpovídali jejich naturelu. Právě bohatost v odlišných přístupech známe z historie. Uvědomme si kupříkladu známé spektrum katolických řádů – srovnejme třeba benediktýny, cisterciáky, premonstráty, dominikány, františkány nebo trapisty – a jak se jejich vyhraněné cítění odráželo v umění.

Byl bych velice nerad, kdyby výše uvedené bylo chápáno jako odmítání moderního umění. V historicky rostlém interiéru by však měla nová tvorba daný prostor akceptovat, navázat na něj bez agresivní a někdy až narcistní snahy uplatnit se na úkor druhého. Tuším, že architekt Frágner kdysi řekl, že se v historickém prostředí máme chovat jako ve slušné společnosti. K tomu je těžko co dodat.

Co tedy s tím. Domnívám se, že právě církevní objekty, které v sobě skrývají obrovské bohatství, a to nejen z pohledu dnešních zlodějů, mají zcela nesporné právo na důstojnou existenci. Je naší povinností, alespoň pokud se chceme považovat za kulturní, tyto celky chránit. Nejen z hlediska naší bytostné, byť mnohdy nevnímané potřeby zakotvení v minulosti, ale také pro zcela bezprostřední efekt. Tyto stavby mnohé z nás silně ovlivňují a obohacují. To však pohříchu nelze vyčíslit, či jinak exaktně vyjádřit. Možnost kontaktu s minulými generacemi alespoň já prostřednictvím uměleckých děl v kostele (a nejen tam) prožívám a je pro mě jedním ze základních životních pocitů.

Často mluvíme o potřebě tolerance. Pokusme se tedy být tolerantní i k našim předchůdcům. Nebuďme si tak jisti, že právě naše současné myšlenky a závěry jsou ty pravé a okolí se musí přizpůsobit a upravit. To by se mohlo ve sledované oblasti zvrtnout v předělávání minulosti, a to tu již také bylo. Snad je lepší něco připojit, přidat. Lidé pak budou mít možnost výběru, případně postupného akceptování i velice progresivních myšlenek.

Když se vrátíme zpět k postavení umělců, pak dnes patrně nikdo nepochybuje o správnosti zákona na ochranu autorských práv. A pokud mají toto právo tvůrci žijící, proč jej upírat těm, kdo se již bránit nemohou. Měli bychom být i v tomto ohledu demokrati. A jestliže je církev společenstvím živých i mrtvých, neměla by se právě v jejich prostorách tato myšlenka výrazně uplatňovat? G. K. Chesterton ostatně právě v této souvislosti kdesi napsal, že nejvyšším stupněm demokracie je konzervatismus, protože v něm mají hlasovací právo i mrtví.

***

Petr Macek, narozen v Litoměřicích, 15. 3. 1954. Vystudoval ČVUT, stavební fakultu. Pracovník památkové péče, odborný asistent na ČVUT, fakultě architektury. Zabývá se stavebně historickými průzkumy památek, specializuje se především na barokní architekturu. Publikuje odborné články týkající se naší historické architektury, pořádal výstavu severočeského barokního architekta Oktaviána Broggia (včetně zpracování rozsáhlého katalogu).