Doma. Jsem tu opravdu doma. Nejenže tady bydlím, já sem patřím daleko hlubším, niternějším důvodem. Tenhle kraj do mě vrostl a já do něj. V něm jsem uskutečňoval to, co jsem, svou zkušenost se životem, své poznání všemožných skutečností. Jeho prazvláštní komorní duch mě formoval k podobě tajemných melancholických dimenzí, které člověk okouší při náhlém uvědomění si svého cizinectví zde a své spřízněnosti s jiným světem. Pořád bojuji s touhou utéct od nabídky následování, zůstat tady a být tím, čím nejspíš v hloubi své duše jsem – člověkem, který obhospodařuje svou zem a ona mu dává vše, co potřebuje. Ale rozum mi říká, že mám jít dál, výš. I tam, kam jdu, je třeba orat a vláčet, sít a pečovat. Sklízet už budou jiní. Sedlák duší, to budu, jestliže budu mít dost síly vydržet a neutéct. Už nejsem já se svým zájmem, se svou tužbou, nyní je On a jeho dílo. Pro nejsem byl spředen takový, jaký jsem a poslán. To mi říká rozum. Moje nitro se vzpírá a brání: „Budou mé lámat, budou mě deformovat, budou mě osekávat, abych uschl“. Musí to být. On to chce – na mně je, abych se s tím ve vůli ztotožnil. Pane, nyní si myslím, že ti dávám mnohem více než kariéru jako v únoru. Nyní je to v mých očích oběť veliká, co to bude za rok? Chceš víc a já věřím, že i víc dáš. Ale nejsem počtář, ani obchodník. Jenom když mě bolí srdce, neumím se ještě dobře ovládat. Nech mi alespoň nějaký čas pramen, který mě očišťuje a ve vodě kterého jsou střípky Nebe. Bolí mě srdce a cítím se špatným před tebou. Jsem takový víc než jiní. Kdo jsem a kdo jsi ty? Kam jdu, abych šel ve tvých šlépějích? Smiluj se.

Jsem v roli člověka mimo, tudíž vždy i cizincem anebo lépe vyjádřeno člověka, který je do jisté míry nepřítelem, protože může zbořit nepravdivou formu. Zítra možná budu celou věc hodnotit s odstupem a také její účinek již bude vychladlý. Dnes se tak cítím a vím, že to není jenom pocit. Je to přesvědčení, založené na jednoznačných argumentech rozumu, i když podněty pro ně předjal od (až příliš citlivých) vnitřních mechanismů poznávání. Nechci křivdit, ale myslím, že velký problém církve v Česku je pokora a poslušnost. Dále vytrženost z potřeb světa a neaktuálnost reflexe na ně. Můj problém je, že neznám míru, že mi nejasnost hranice leckdy způsobí, že přejdu do extrému. Ale jsem ještě natolik soudný, abych rozlišil pravdu od lži, hodnotu od nehodnoty, prázdnotu od plnosti – alespoň v oblasti, kde jsem učinil určitou zkušenost.

Tlak sílí. Úzkost je stále intenzivnější a tak se utíkám k práci. Dnes jsem nerozjímal. Ráno jsem vstával brzy a dost dlouho mi trvalo, než jsem začal myslet bdělým rozumem. Pak pro přemíru činnosti a vnějších těžkostí jsem nenašel prostor pro pobývání s Bohem.

Hledám tě. Čím víc si myslím, že Tě nacházím, tím víc mi kloužeš mezi prsty a já si nakonec prohlížím své prázdné dlaně. Děkuji Ti, že mi nedáváš sebe, ani nic zadarmo, i když jsi štědrý, alespoň část musím platit. Uchop mě a nepusť a ani já, až se dotknu, ať nestáhnu bázlivě ruku zpět, ale ať se snažím uchopit.

S přicházejícím podzimem mě opět a stále berou tvůrčí nutkání. Nevím však co, ani jak. Bylo by nejlepší sednout si a začít psát, řezat, odkrývat. Hnědý pták mé touhy vzlétá nad černý les těžkostí a překážek, života, ale nezpívá. Rozhlíží se, krouží, stoupá i klesá, ale nezpívá. Dej Bůh, aby spustil, a ne falešně, ale naplno, jiskřivě, z hlubiny bytosti.

Stává se mi místy, zvláště ve vzpomínkách na nedávné, že mám jakoby výpadek i času. Co s tím – nevím, ani nevím, zda je to špatně nebo dobře. Z vnitřních pocitů mě netrápí ani stesk, ani opuštěnost, spíše jakési na vědomí útočící naléhání: Nejsi tu správné, jdi o číslo dál.“ Bolí mě srdce pro vědomí bolesti mých rodičů. Cítím, že jim unikám, jsou staří a cítí také, že ztrácejí moje ruce a můj rozum. Dojalo mě, když při sobotním odjezdu otec plakal. Bylo to těžké. Je to těžké. Bude to těžké.

roztáčí kolotoč …

jsem který …

Čas letí, život uplývá, dnes je hněv, zítra nic. A hranice mezi věčností a časem je tak křehká a nepatrná. Mám dnes trochu smutek, ne snad za nebožtíka, kterého jsme dnes pohřbívali, spíš za svou složitou povahu, kterou vleču časem k věčnosti. Na cestě potkávám ledaskoho a ledasco, ale s něčím se vyrovnávám déle a obtížněji.

Perný den, neděle ve službě. Unaven, spíš vycmrndán životem stále s lidmi, bez šance si od nich odpočinout. Snad šťastný, na svém místě, ale v každém případě IQ na ústupu. Držme co máme, zmocněme se dalšího.

Zda se, ze se už už narodí dítě, a ono stále uniká zrakům. Mlha se jen na okamžik rozptyluje a dává zahlédnout toužené, pak se zas přivalí hustá jak med. Najdu dveře do světa za zrcadlem nebo budu tápat touhou okolo a jinde než ony jsou? Světlo, světlo! Prosím! Přízraky Já se blíží. Chapadla lepkají za konečky prstů, za víčka očí, testují. Uchráním se, najdu se, dovolám do své duše? Tam je On, Život, Chléb, Pravda. Mám Pravdu, nebo víc – účast? Jsem živý z Živého nebo jen ze Země? Ignáci, Františku, Augustine – bratři, dojděte pro Velkého, Staršího, Prvního z nás, Jediného Živého ze sebe. Půjdeme spolu až do soudného dne.

Čas. Poločas, plnost času. Co minut člověk nechá odtéci beze smyslu. Posvěcování času, i to je náš úkol. Neumím to. Utíkám, abych dohnal zameškané, utíkám před velkým Prosvětlením, utíkám od sebe k člověku, k dílu, k představě, k iluzi. Běžím, tlačen vším, čeho jsem se nenaučil užívat. „Olizovali mastné prsty… a on je velice zapálený a myslím, že i on chce radu… toto je mé tělo… miluji, nemiluji, co s tím… v pravdě je dobré a spravedlivé, abychom ti Bože… huhlá, huhlá.“ Fantazie svázaná stupidněkomerční břečkou plochých pohledů bez řešení nemá z čeho pít – slabost hřích nepokoj. Přijď, Pane; kdo slyší, ať také zvolá „přijď“!

Včera přijeli Germáni. Už večer byl předznamenán zbytečným napětím a nervozitou. P. dělal dusno. Proč? Proč jsem já dnes, včera, minulý měsíc, před dvěma lety dělal dusno? Proč jsem jednal, mluvil, myslel tak, jak jsem jednal, mluvil, myslel? Ne! Mé úmysly nebyly a nejsou vždy čisté. Mé pohledy nesměřují vždycky na Krista. Má řeč nevede vždycky ke spáse. Vše musí být jasné, jako rána pěstí, jako prásknutí biče. Otec myšlenky je i otcem činu. Válka je v nás. Nesmíme si přivlastnit, co není naše. Ani myšlenky.

Cítím, že přichází jaro a s ním i nový člověk. Není tak úplně nový, ale přesto jiný, i když stejný, jaký už přicházel vícekráte. Dobré dílo, dobrá úroda – to je toužené. Setba a předchozí příprava je snad už vykonána. Bolest k porodu vytrpěna; cesta zatím jen vytýčena. Rovnat a odstraňovat je úkolem – cesta Páně je rovná a přímá.

Už několik dní necítím potřebu nic psát. Snad z lenosti, snad z příliš poklidného běhu událostí a dějů. Ne, stále se odehrávají války a příměří, přichází bouře a opět klid; vypětí a úsilí střídá uvolnění a odpočinek. To vše se děje v duši. Myšlenky běží, jedna stíhá druhou, jen někdy zpomalí anebo odletí za realitu. Člověk žije, nemůže se tedy nic nedít.

Honí mě ženské. Ve snu i v reálu. V reálu dokonce dvě a třetí malá. Co s tím? Utéci, či přetransformovat v cosi užitečného pro obé strany? Nevím, ale něco s tím dělat musím. Pane, chraň mě, Maria stůj při mně, svatý Josefe bdi nade mnou. Jene, Jeníku; Jen-dong volá, duše pláče a čerti se smějí. Duše se hádá s tělem. Kdo bude vítěz? Pane můj, Pampeliško, co ti patří, je tvé; ať tedy medojedky neslíznou kapku toho dobrého, co od Tebe mám, abych ji rozhojnil v proud slz.

Začínají mi působit potíže podivné jarní stavy, které nevím, odkud přicházejí, a pohrávají si se mnou. Vím co chci, ale zároveň nevím jak. A chci to ovšem velice lacino. Kozlečí hlas mi mečí do uší stále stejnou písničku – útěchy, útěchy, útěchy… buď normální, přirozený, jako ostatní lehkomyslní, pohodlní, odpočívej… „Táhni, kozle.“ Hlas, který mluví o podstatném. Touhu, která je sama v sobě naplněním. Chci Boha. Ale chci i zaplatit? Moji dva ve mně a kozel s nimi. Chci být jeden a kozel mimo mě. Chci mít čisté myšlení, srdce, činy. Dej Bůh.

Velký pátek. Duchovní hody. Půst je velikým dobrodiním, jen je potřeba to nosit v paměti, jako je nutné uvažovat a vztahovat své nynější chování k budoucnu. Pane, já příliš vysoký, než abych Tě mohl zahlédnout v pravé podobě, já příliš moudrý, než abych dokázal správně žít, já, vposledku ubožák, nevidící si ani na špičku svého nosu, natož před sebe a kolem sebe, volám k Tobě v prosbě o pomoc. Pomoz mým malým a chorým ctnostem růst k Tobě až do hrobu, abych i já mohl s Tebou vstát a nechat ze sebe spadnout, na čem si ještě zakládám, jako na hodnotném a spolu s Tebou vládnout sobě, tedy celému Vesmíru, který je ve mně, protože je v Tobě a Ty jsi ve mně.

Lezavý chlad se plazí do duše a přináší s sebou znejistění. Kontury předmětů i myšlenek se rozplývají, třesou se v mlze skutečné i mlze nejistot a způsobují bolestiplné chvíle, nesoucí v sobě pečeť ne-bytí. Smrt, to je pravý vládce tohoto měsíce, kdy se vynášejí artefakty léta. List krouživě padá na zvlhlou zemi, přijímá její polibek, ve kterém je obsažena všepožírající a nenasytná touha přijmout, pohltit, sevřít klínem a nevydat. Stejně i já padám do tohoto rozevřeného klína své Pramatky, z níž jsem byl vzat, tentokrát odlišen a poznamenán na čele i na rukou pečetí, proti které moc této temné Matky rozviřuje kolotoč na mém těle, kolotoč Silného a Neustálého. Ale pečeť je znamením toho, v němž se síla mění ve Vítr a neustále přechází do domu Odnikud-donikud. Jestliže mi po těle přejde do míst za horou Ta nebo ta, propadnu se anebo postoupím do království Bílého Krále na černých polích, zatímco Král Nesouhrn v masce se skryje nebo odhalí.

Komu bych toto mohl poslat? Nevím. Píšu Vám, ale nevím, zda mám právo do Vás vnášet rozklad. Ale komu tedy určit slova. Můžu říci – „Pane“, ale slova jsou k dorozumívání a sdílení lidských synů. Jim tedy mám říkat, aby nebyli nevědomí o něčem, co se jich týká. Včera jeden halucinoval v Metru alespoň na čtrnáctém programu. Paranoidní bludy jako vyšité z lékařského slovníku. To je také člověčí. A dnes se spořádaní katolíci styděli zpívat a dokonce i Bohu říct „Sláva!“

Připadá mi, že žiju na úvěr. Nevím sice od koho a kolik jsem si vypůjčil, ale asi nijak nehodlám tenhle stav měnit. Brzo tedy budu vyprodaný jako tahle republika. Jenže ono to nejde, utéct do smrti a nezaplatit. Ta hypotéka jde s člověkem až do Nekonečna a úroky narůstají. A já, protože nevím za jakých podmínek je transakce dohodnuta, čekám, kdy přijde lichvář vymáhat šestnácti či dokonce čtyřiadvacetiprocentní úrok.

Tak vidíte. Ode zdi ke zdi. Kdo stojí, hleď, abys nepadl. A kdo leží, hleď, abys vstal. Již tedy vzhůru psanci…

Ano. Vzhůru! Vzhůru, jak když nohy mám až po kolena ve svinstvu a možná ani ne svinstvu, ale ve svých ne-Bohých úvahách, ve svém , já“, shrnutém a bolestínském.

Dám si skleničku rumu, jako pan ředitel, který ho navíc pil smutně. Ne tak já. Neboť se přelomím, aby dle slov apoštola byla v soužení radost a trpělivost. Aby vše bylo od Něho do Něho, tedy jako v Životě.

Zdali Vám utekl Kohoutek-proutek pro červené jahody ke dvanácti měsíčkům? To je život. Z kolika period by se dal vystavět jeden jediný hrad lidského údělu na skále bolesti a lásky? Anebo na písku a na mělčině? Co kam patří? Kam patřím já? S bolestí říkám: nevím. V rozříznutém břiše se odehrávají dramata perestrojky nebo budování demokracie, v srdci pak zápas Jakuba s andělem. Zápas Jakuba s Jakubem. Zápas Jana s Jakubem. Kdo myslíte, že vyhraje? Nebo přijdu k vy-kloubené noze? Existenciální průhledy do míst „za“ a také do míst „v“. Řekněte, proč jsem byl nadán, abych se tloukl ode zdi ke zdi a tuto lidskou mohutnost popisoval snad jen pro sebe, snad i pro nějaké jiné bytosti, které asi nikdy nic nepochopí. V trojrozměrném světě chybí něco podstatného, co by proměnilo tenhle na velké množství malých, ale dokonalých. Proto stále jen ode zdi ke zdi. Jak jedinec, tak všichni.

Obohatil se můj svět; velmi jsi mi jej obohatil Ty, kterému se už netroufám objevit na očích, aniž bych máslo na hlavě neposypal popelem slz a konfesí do všech stran; do Tebe, do lidí, zvířat, stromů a kamenů. Z bolesti vyrůstá vždycky květ. Ale komu jej nabídnout? Snad jej nechat usušit na čaj pro ty, kteří na svou vlastní nemají čas a peníze. Snad jej nabídnout botanikům, ale ti by ho rozřezali a pak spálili. Tedy ženám? Ach, kde, mladé a staré ženky sbírají klestí pro zápalnou oběť. Pak jedině Bohu.

Zvracím, a to nejen myšlenky, ale i v plném smyslu toho slova. Ten děravý žaludek mi odmítá poslušnost a někdy nepřijímá potravu. Dokonce ani tekutiny. A doktoři chtěli, abych šel zpátky do nemocnice. Odmítl jsem. Nyní sedím a čekám až se něco stane.

To jsem tedy já. Já velice velmi protivný a rozložený. Usiluji o jednotu svou vnitřní, ale také v širším rámci a stále se mi nedaří. Kolik ještě mám napsat, než se v jednom z oken objeví tvář a výzvě mě ke skoku do jiného? Kolik srdcí ještě zarmoutím než mě obestře mrak a temnota mě zahalí?

Blíží se doba, kdy půjdu (pojedu) na mši. Řeknu Vám, že se zvláštním způsobem těším. To dříve nebývalo – tedy dříve, když jsem chodil na mše do L…, protože to pro mě představovalo nesmírné utrpení slyšet a vidět jakousi podivnou kulisu, doprovázející božské dění. Dnes se těším asi proto, že jsem vyspalý a bude mi celá situace připomínat to dávno minulé, co je nenávratně pryč. Je tím moje bezproblémová zbožnost a poměrná i svatost těch minulých dob. Kde to všechno nyní je? Zůstal tady uzel emotivnosti, s kterým nevím, co si počít a rána v břiše, která mi nepřináší kýženou úlevu.

Kvetou už jen neostříhané drobnokvěté růžičky. Do léta je daleko. Kdy zase ponořím svůj nos do jeho vůní? Mohu se vás dotknout?

Rád Vám píšu, protože je ve Vás cosi ne-mělkého, daleko hlubšího, než i Vy sama jste si nejspíš vědoma. Jste jako nástroj, na strunu kterého udeří-li se bolestí, zní v podivuhodných akordech. Proč právě bolest je tím, co přivádí k Neměnnému a Stáleplatnému? Znám také bolest, z níž nekvetou květy poznání. Ta je hrůzostrašná. Je to bolest beze smyslu, bolest, kterou trpí, protože Bůh není vyslyšen. On. Stálevolající a zvoucí. Ale kam? Moje životní cesta od konverze není ničím jiným než cestou podivuhodných vnitřních změn, ale nikoli zázraků, které by ze mě udělaly někoho jiného. I o to jsem se kdysi snažil, ale to nejde. Nelze žít jiného. Ty změny způsobily, že jsem se naučil lépe snášet sebe samého i lidi kolem. Že jsem přestal podléhat panice z chaosu a nejasností v sobě i okolo. To je křesťanství mého rozměru; existuje-li jiné (pravé) nevím. Nemyslím, že by Bůh dělal lidem pomyšlení; jen je učí, co se sebou a také s tím, co je obklopuje. Není potřeba velikého vzdělání k tomu, aby si člověk uvědomil, zeje mnohému vydaný, nakonec i sám sobě. Já vím, že bez Boha se nic nikam nemůže pohnout. Ani na hlavu se nedá postavit bez zrcadla věčnosti. Tím méně na nohy.

Těším se na odpolední procházku. Ještě nevím kam půjdu. Chtěl bych vyjet na běžky, ale asi je ještě brzo. Sníh tu padá každý den, je ho už tolik, že krmítko pro ptáky za oknem už není téměř vidět. Jsem tu šťastný. Je mi sice stále špatně, ale cítím se v proudu Boha, i když nedělám všechno, co bych asi dělat měl, jsem jím milován a mám nyní šance být sebou samým i ve vnějších potřebách. Mohu psát, mohu řezat, mohu nasávat Vysočinu celým vnímacím aparátem. To nebývá, to mi není dopřáno vždycky. Vážím si toho, i když ve své lenosti (možná i pooperační, nebo z ovlivněnosti sedativy) spoustu času utratím. Je to škoda, ale někdy to opravdu nejde, někdy se nejsem schopen vůbec hnout z místa. To jsem tehdy silně melancholický, až depresivní. To je Bůh, který mě takhle vybavil, proč nevím, ale jsem to já. Musím a chci někdy, až podivně masochisticky trpět, aby mi nevyschl životní pramen. Teď mi v duši píší tóny Dvořákova Requiem a mně se chce slzet. Takový bol to ve mně vyvolává, že se divím, jak je to možné. Copak nejsem tím, kým jsem? Copak už nejsem ostrouhány do hrbatá a nakřivo? Asi ještě ne dost, jinak by se mi tohle nemohlo přiházet. Není to se mnou tedy ještě tak zlé, i když z pohledu jejich je „to se mnou velice zlé. Jenže kde je pravda spíš? Tam, kde rostou vztahy a vyplňují se mezery mezi lidmi, nebo tam, kde se ty mezery prohlubují? Co myslíte? Ale nejlépe je v písku rýsovat cosi a pak položit otázku. Tak, tak, jenže kdo z nich se cítí nemocným? Jáma je připravená a vyhloubená, pád je vlastně jen otázkou času.

Stále se točím jen kolem sebe, to se mi nelíbí, to nemůžu a ani nechci. Chcete napsat básničku? O kočce a Kristu Pánu. Mám je v paspartách vystavené na kredenci. Kočka je koláží. Kristus Pán ikonou. Tak poslouchejte, vlastně čtěte:

Neptejte se na mě, anebo mi půjčte svůj vlas, abych Vás mohl začarovat do oříšků, do krabičky, do lišky. Nebojte se, nebojte se, země není nenávistná, je jen tajemně nezvladatelná jako roztoužená těla. Přijde léto, zima netrvá věčně.

Hilfe,

jsem bez sebe, jsem bez srdce, jsem – snad už jenom sebou tím, že zaujímám určitý prostor a v čase se projevuji fyziologickými funkcemi. Nemám mnoho co nabídnout, ale přece jen. Vím, že tenhle dopis píšu Vám a že jej nikdy neodešlu, ale přesto se usiluji něco vypovědět, oznámit, že J.M. je momentálně někým úplně jiným. Příkaz jsem naplnil skutkem, ale stejně jaksi necítím, že se tak stalo. Jsem ještě stále svůj? Je to podivná otázka z úst osoby, jako je moje. Já přece nepatřím ani sám sobě. To víme oba, a nejen my dva. Především to ví On. Myslím, že tahle zkouška je jedna z nejtěžších, které jsem zatím skládal. Asi nejsem ten, který skládá zkoušky u profesorů a odnáší si z nich známky. Bylo takové období v mém životě, ale trvalo jen krátce. Moje zkoušky hodnotí přísnější examinátor než nejpřísnější z profesorů. A vidí všechno, ne jen to, co řeknu nebo udělám. Ale je spravedlivý. Myslím, že některé zkoušky člověk prodělává proto, aby si vyjasnil svůj postoj k Němu. Vlastně všechny. Myslím také, že moje srdce nyní Jemu nepatří tak plně, jak by mělo. Nemohu si ale pomoci, nedokážu se převekslovat, zvlášť když Prolhaný mi stále nabízí šance, kterých, jak jsem se domníval, jsem se už zřekl. Odejít a oženit se, to by se ti jistě líbilo, říká mi stále cosi dole v duši. Ne, ne ne, nedokážu to. Mém příliš vysoké požadavky. A sám jsem moc sólo hráč. Mám obavu, že nedokážu s ženou žít, ale také, že ji nedokážu „uzvednout na svém srdci na nebe“. Hilfe, hilfe. Měj se mnou trpělivost, Pane. Nenech mě upadnout do pekla. Já chci být synem církve, synem světla, dědicem Království.

***

JAN MED, narozen 1961, studoval SZTŠ, VŠZ – nedokončil. Pracoval jako traktorista, řidič, laborant, krmič, inseminační technik, technik pro ET (embryotransfer) u plemenářského podniku, revizor u s. p. Kniha. Studuje první ročník teologické fakulty katolické v Praze.