S blížícím se koncem tisíciletí se probouzí chiliastické nálady (chilioi – tisíc). Stáváme se vnímavými ke znamením konce světa. Vědomí, zeje svět konečný, je v nás hluboce zakořeněno. Křesťané tradičně označují svou éru jako finis temporum – skonání věků. Skonal starověk, skonal středověk. Dnes se zdá, že také novověk se vyžil. Byla to éra vědy a pokroku: a vskutku, důvěra v obé se chvěje v základech.

V chiliasmu lze rozlišit dvě dimenze – dvé tváří janusovské brány: eschatologii a parúsii, konec současného a život budoucího věku, resignaci a očekávání. Konec novověku, který nastává s blížícím se tisíciletím, má také obě stránky: skeptický relativismus postmoderny a nadějeplné, optimistické očekávání věku nového – New Age.

V jistém smyslu je New Age kacířstvím – ba dokonce „arcikacířstvím“, „meta-he-rezí“. Z podstaty věci se totiž vyznačuje ztrátou důvěry v tradiční názory (=dogmata); spiritualita New Age přímo spočívá v osobním hledání a nacházení (=hairésis) jiných, opomíjených možností, cest a alternativ. Dlužno zdůraznit, že tento obecně „heretický postoj“ se obrací především proti „náboženství“ novověku, tj. proti tradiční vědě, s jejím imanentním, ateistickým, materialistickým a instrumentálním postojem k světu. Věda představuje spiritualitu novověkých lidí (včetně „věncích“ – bezděčně a postupně od ní přebírali způsob heteronomního, fundamentalistického, pozitivistického pů-sobu myšlení; neudivuje, že je dnes právě mezi věřícími tolik horlivých obhájců tradicionalistického scientismu), určujíc podobu pravdy a z ní plynoucí postoje světonázorové, politické, praktické a životní. Naproti tomu symboly, články, definice, obřady, kanonické spisy a jiné „usazeniny víry“ (deposita fidei) křesťanství se obecně těší u zastánců New Age přinejmenším stejné úctě jako symboly ostatních náboženských soustav vytvářejících duchovní dědictví lidstva.

Právem bychom proto předpokládali, že zájem o duchovní rozměr poznání a úsilí o obnovu a rozvoj náboženského života, jež jsou pro New Age příznačné, se u věncích setká se sympatiemi. Opak však pravdou jest: žádné paradigma, byť sebebezbožnější či seberouhavější, se nesetkává s tak předsudečným, nekritickým a rozhořčeným kaceřováním jako New Age.

Nabyl jsem dojmu, že kamenem úrazu je právě jeho duchovnost – patrně proto, že duchovnost je monopolem duchovenstva a duchovní správy; cokoliv tento monopol obchází, je nedovoleným podnikáním! Takměř co školní příklad jungovské „projekce stínu“ mi zazněl nedávný výrok jednoho duchovního (vyslovený při letmém setkání), že nebezpečné na New Age je monopolizace pravdy.

New Age nemíním vůbec hájit a idealizovat. Jako syndrom nemoci a krize, zmatku, duchovní bídy, neznalosti a nezralosti jde zhusta o spletenec nesmyslů, bludů a zahrávání si s věcmi velmi nebezpečnými; je to hnutí vystavené více než jiná pokušení, hříchu a pádu: pro svou novověkou zatíženost, křehkou naivitu, nedostatek zkušenosti a tradice je často až příliš snadnou kořistí Zlého – riziko jež sdílí z chiliasmy minulými. To by však mělo být spíše důvodem k pochopení, a výzvou k pomoci, vážené ze zlaté studnice tisícileté křesťanské duchovní tradice. Neboť právě to New Age hledá a očekává. Neměla by však být podávána v okovech její novověké, institucionalizované podoby. Ty totiž náležejí k světu, který zastánci New Age a všichni, kdo se otevírají příchodu nové epochy, touží opustit.

New Age je syndromem opuštění, bloudění a očekávání. Chceme-li poznat jeho povahu, nemůžeme jít „na kořen věci“: dosud hledá půdu, kde by zakořenilo. Nechtějme je soudit ani podle ovoce: to zlé, shnilé, zkažené či falešné je plodem našeho věku –jeho dědictvím a krizí. Můžeme je soudit z jejich výroků – leč ty vskutku cenné jsou dosud mladé, naivní, nezralé a zkusmé; a také jsou příliš zapletené do těch starých. Každý si najde, co se mu hodí – advocatus et angeli et diaboli, a kdo chce psa bít…

Hermeneutika jazyka New Age

Dle čeho tedy poznat, či pochopit? Nechceme-li odsuzovat, musíme přesto usuzovat a rozsuzovat: rozlišovat, rozeznávat a rozpoznávat – neboť se nás to dotýká.

New Age je, jak jsme řekli, syndromem. Pokusme se o hermeneutiku jazyka, kterého používá – na způsob tzv. logoterapie (nikoliv ve smyslu Frankelově), jejíž „královskou cestou k nevědomí“ není hypnóza, sen, volné asociace či patologické projevy, nýbrž z lidských projevů ten nejvyšší a přitom nejpřirozenější a nejpřístupnější: logos –jazykový projev. Nechceme tedy rozebírat to, čeho je jazyk nástrojem – tj. myšlenky, představy, názory, nýbrž jazyk sám. Jinými slovy: nepůjde o to, co New Age říká, nýbrž jak to říká.

Jaká jsou specifika jeho mluvy, jazykové odchylky, ideologismy, neologismy, kterých New Age používá? Zajímá nás jeho dikce – prostě to, podle čeho ihned poznáme, že daný text či přednáška pochází z jeho „maštale“?

New Age je hledáním a nadějí. Tu naději nazývají jeho zastánci „novým paradigmatem“. Toto slovo je u autorů New Age příliš časté, než aby nevzniklo podezření z logoterapeutické relevance. Zvláště proto, že slova „paradigma“ užívají jinak, než je v epistemologii obvyklé. (Pokud u termínu, u něhož došlo k tak bezbřehé inflaci, lze ještě o nějakém standardním užití mluvit; módnost slova „paradigma“ je však opět výrazem New Age-syndromu.) „Novým paradigmatem“ není míněna nová teorie či nový styl vědeckého poznání, jak toto slovo zavedl T. S. Kuhn. „Nové paradigma“ je stavěné proti „starému paradigmatu“, označovanému za „newtonsko-galileovské“. Jakožto vědecké paradigma byla newtonovská mechanika už dávno překonána – někdy v polovině minulého století. Proč tolik horlení? Obrat „staré paradigma“ v kontextu New Age symbolizuje spíše Starou Smlouvu, zatímco „nové paradigma“ Smlouvu Novou. (Fyzik I. Prigogine mluví přímo o „staré a nové alianci“.) Nemíní se nová nauka, jež má vyvrátit starou, nýbrž nový věk, zaslíbená země: Přiblížilo se království nebeské –jděte a hlásejte tuto dobrou zprávu! – eschtologická struktura parúsie je zde nesporná.

New Age mluví též často o evoluci. Nechápe ji však darwinisticky, nýbrž v duchu Březiny, Bergsona či Teilharda, jako dějiny spásy, do nichž je zahrnuta veškerá přírodní skutečnost (tak, jak to symbolizují české betlémy). Evolucionismus vždy byl a zůstal enfant terrible, s nímž si tradiční věda dodnes neví co počít. Nezapadá do světa „starého paradigmatu“ – čehož „vědečtí kreacionisté“ hojně využívají. Evolucionismem se přihlásila o svá práva sama příroda: povstala jako Sněhurka ze skleněné rakve matematických teorií a modelů a připomněla, že je živá, že má svůj časový rozměr, svou proměnlivost a svébytnost. Smysl pro přírodu-přirozenost byl totiž v rámci tradiční vědy potlačen. A přiznejme si, že novověké denaturalizaci přírody připravila cestu biblická denumenizace světa a zásvětnické proudy křesťanské spirituality, s níž mohla rodící se novověká věda – po několika počátečních „politováníhodných nedorozuměních“ – brzo a snadno uzavřít pakt o rozdělení kompetencí. Tento modus vivendi však posléze narušil právě evolucionismus.

Obsah pojmu „přírody“ v původním slova smyslu lze dnes nejnázorněji zakusit na jevech, který shrnujeme pod slovo psychika. V novověku se stalo duševno přímým opakem „přírody“. Pro New Age je příznačný důraz na psychologii a zejména její netradiční podoby. („Psychic“ ostatně v angličtině má význam „parapsychologický“.) Naproti tomu ve světle „starého paradigmatu“ patří psychologie k oborům s nízkým stupněm „vědeckosti“. Tradiční Comtovo dělení věd psychologii vůbec pomíjí. V rámci „nového paradigmatu“ by však mohla psychologie hrát ústřední roli, jakou dnes hraje fysika: být základní a vzorovou vědou, na níž stojí, kolem níž se soustředí a kterou napodobují vědy ostatní.

Vcelku však jazyk New Age nová slova nezavádí: není to newspeech. Spíše obnovuje tradiční výrazy a vyprázdněným klišé navrací původní obsah. S oblibou však směšuje „diskursy“: odborné výrazy exaktních věd snoubí theologématy, filosofématy, mythologématy, symboly. Lze v tom vidět jak projev synkretismu a eklekticismu, tak úsilí o jednotu lidské zkušenosti.

A přece novotvary v jazyce New Age existují – dokonce velmi nápadné. Jsou tvořené pomocí příznačných předpon, které sice nemění význam slovního základu, jsou však symptomatické: předznamenání, dle něhož lze ihned usoudit na původ či inspiraci v New Age. Předpona – pre-fix, je něčím připevněným (fixovaným) vpředu: co erb na štítě bojovníka či herolda (hlasatele). Kromě psycho- souvisejícím s oblibou, jíž se u New Age těší dušezpyt, opakovaně až rušivě poutá čtenářovu pozornost časté až nutkavé užívání zejména tří typických předpon: holo-, eko- a trans-.

New Age je pro nás znamením doby – předznamenáním něčeho, co přichází a co se ohlašuje symboly. Jeho hlasatelé jimi zdobí svou řeč. Odložme předsudky, vyzávorkujme fakta, zaměřme se pouze a jenom na exegezi této trojice předpon, jako by šlo o symboliku heraldických znaků. Co znamenají, co ohlašují mimo a skrze záměr svých koryfejů? Snad nám poskytnou spolehlivější klíč k tomu, co přichází, než názory, úmysly a činy současníků. Ne klíč do zamčené komnaty, ne klíč k určování, ale klíč hudební: návod k interpretaci.

„Položím teď na váhu ony tři věci“ F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, O trojím zlu

bychom mohli do češtiny převést jako celo- (celopal pro holokaustos …). I v řečtině vystupuje jako předpona odvozená od řeckého holos = celý, jež odpovídá latinskému salvus (celý, neporušený) a salus (zdraví). Také v angličtině tyto významy spolu souvisejí: whole (celý), wholesome (zdravý, health =zdraví) a holý (svatý; srv. s německou trojicí heil/heilen/heilig). Častý výskyt holo- tak svědčí o touze po celistvosti, zdraví, spáse, svatosti.

Předpona holo- byla dříve běžně známa snad jen z učení zvaného „holismus“, vycházejícího z některých jevů v biologii a psychologii. Holismus je vymezován jako učení, že „celek je víc než souhrn jeho částí“. Zdálo by se, že jde o banalitu: věta je víc než slova, z nichž se skládá, neboť význam je uložen do způsobu, jak byla tato slova sestavena: všechny by bylo možno vyměnit a přesto říci totéž. (Tak např. právě napsaný výrok: „všechny by bylo možno vyměnit a přesto říci totéž“ lze nahradit výrokem „ každý výraz v něm lze nahradit při zachování stejného smyslu „ ).

Pro vědu s jejím nárokem na výklad všeho a monopolem na pravdu je dodnes „holismus“ nepřijatelným. Poznatelnost světa implikuje redukcionismus – přesvědčení, že rozmanitost a proměnlivost skutečnosti je pouze výrazem kombinatoriky malého počtu prvků a principů.

Svět v tradičním vědeckém, mechanomorfním pojetí by tak bylo možno přirovnat ke kaleidoskopu: několik barevných střípků mezi třemi zrcadly, jejichž aktuální seskupení je zcela náhodné. Obrazce neznamenají nic – není čemu rozumět, symetrická krása jejich zjevu a proměn je pouhou iluzí. Celistvost, kterou míní New Age předponou holo-, je radikálnější. Exemplárním jsoucnem (das exemplarische Seiende) není hodinový stroj, nýbrž hologram – fotografický záznam, z jehož každé části lze vyvolat celý vyfotografovaný objekt, pouze čím menší úlomek, tím méně ostře.

Tak jako hodinový stroj je i holografie lidským výtvorem, a tedy věcí plně srozumitelnou. Tento na první pohled čisté technický trik vešel ve známost v souvislosti s tzv. holografickým modelem mozku. Zdá se totiž, že paměť je v nás uložena podobným způsobem jako v holografii. Poškození různých částí mozkové kůry může sice způsobit její celkové zhoršení, neodstraní však žádnou určitou znalost. V mozku patrně – na rozdíl od počítačových médií – lokalizované zápisy („engramy“) neexistují. Rovněž ostatní činnosti mozku jsou výrazně „celostné“, „holonomní“ povahy: do vnímání, myšlení a vzpomínání je nějak zapojen celý mozek, k proměnám jeho činosti dochází globálně a současně.

Holografický způsob ukládání a vyvolávání podob předmětů je technicky velmi složitý. Klade se přirozeně otázka: proč mozek informaci o „vnější skutečnosti“ kóduje tak náročným způsobem? Nabízí se odpověď: protože svět sám je hologramem –na chování každé elementární částice hmoty se podílí chování všech ostatních, takže se zdá, jakom by o sobě „věděly“: žádného kódování a dekódování není třeba! Teprve druhotná „fragmentace“ – tj. rozdrobení na jednotlivé věci – samostatné, oddělené objekty, kterým ve skutečnosti nic neodpovídá, vytváří iluzi světa jako objektivní reality. Je nasnadě doměnka, že oba holonomní řády – holonomie subjektivního řádu mysli a holonomní řád vnitřní struktury hmoty –jsou vposledku totožné.

Se změnou exemplárního jsoucna se ohlašuje proměna vztahu ke skutečnosti. Dochází k ní ve vědě sice postupně, nenápadně, nesměle až bezděčně, ale její význam překračuje hranice odborné problematiky. Jen málokteří vědci mají odvahu z toho vyvodit ontologické důsledky nahlas. Holonomní řád skutečnosti není přitom žádnou od-tažitou abstrakcí a náročnou teoretickou konstrukcí mimo dosah přirozeného lidského chápání a běžné zkušenosti. Tento řád dobře známe, neboť jím bezprostředně žijeme: je to řád naší subjektivity, kterou zakoušíme jako „mysl“. Už dávní myslitelé líčili duši jako nerozprostraněnou, nedělitelnou, cele přítomnou ve všech částech těla atp., zkrátka připisovali jí holonomii.

Ještě pro Descarta je samozřejmé, že mysl (res cogitans) nemá povahu rozprostraněnosti. Zdůrazní však, že povaha mysli je naprosto odlišná od „věci rozprostraněné“ – od prostoru, hmoty, a pohybu. Descartes tak zajistil úplnou poznatelnost světa: poznání se na bytí poznávaného nepodílí – a tudíž do něj nikterak nezasahuje.

Bližší úvaha však záhy ukáže, že to je nesmysl. Myslitelé (Spinoza, Leibniz, Kant a jiní) na to ovšem ihned upozorňovali. Avšak véda si tyto pochyby zakázala a filosofii odsoudila jako nezávaznou a vposledku zbytečnou spekulaci. Nejvyšší ctností a výlučným kritérium pravdy se stala objektivita. Vědecká „objektivita“ však neznamená nestrannost, nezaujatost, spravedlnost, nýbrž důsledné vyloučení a popření všech mentálních kategorií. Mentalismus, animismus, vitalismus, antromorfismus, teleologie apod. byly označeny za prohřešek proti objektivitě, výraz nevědeckosti.

Teprve když si toto uvědomíme, jsme s to pochopit, k čemu v nedávné době došlo. Zkušenost, že příroda je spíše podobná mysli, než že by byla jejím opakem či popřením, je zásadní. Nelze ji popřít, šíří se do povědomí laické veřejnosti, podrobuje vztah ke světu zásadní proměně.

Ti, kdo si uvědomili, co se stalo, dali si právem do erbu holo-. Vzpomněli si přitom na moudrost starých, že v hluboké vnitřní, organické celistvosti – sounáležitosti, soupřítomnosti a usebrání, v jednotě sama se sebou spočívá zdraví a spása. Svět rozpolcený na hmotu a mysl, na tělo a ducha je chorý. Předpona holo- je symbolem probuzené naděje, kterou zaslechla lidská touha po spáse a znamením spasené skutečnosti.

Eko-

(oeko-, oko-) je odvozeno z řeckého oikos – dům, domov. Tradiční vědecké přesvědčení o objektivní povaze veškerého jsoucna degradovalo lidskou subjektivitu na cosi neskutečného, iluzorního a vposledku nejsoucího. Po celý novověk je západnímu člověku vštěpováno přesvědčení, že to, co je, je zcela odlišné povahy, než jak je sám sobě zkušenostně dán. Člověk tak byl metodicky a záměrně odcizen skutečnosti i sám sobě. Svět přestál být člověku domovem a člověk se stal cizincem, bezdomovcem. Podle toho se také ke světu choval: zpustošení světa je jen druhou stránkou odcizení.

Holonomní řád skutečnosti obnovil důvěru v přirozenou zkušenost, posílil víru, že si řád světa a řád mysli sobě odpovídají. V jeho světle se svět člověku stává opět domovem, smí se opět považovat za přirozenou součást světa. Lidské vědomí již není nutno vydávat za osamělý ostrůvek smyslu uprostřed vesmírných propastí nesmyslnosti, co chabý, blikající plamének uvnitř bezmezných temnot. Naše existence již „netrčí“ (ek-sistit) absurdně do nicoty, jak nám to líčili existencialisté, kteří z objektivní ontologie odvážně vyvodili lidské důsledky. Člověk opět smí věřit, že jeho jsoucnost není nepochopitelnou výjimkou nýbrž povstává do bytí a podílí se na něm. Jestliže myšlení, poznání, vědomí vůbec jsou a nepředstavují jen nepřehlédnuté iluze doprovázející způsoby automatického zpracovávání informace, jež se osvědčily v přežití „sobeckých genů“, které je programují, jak nás o tom dodnes ujišťuje tzv. sociobiologie, pak člověk není do světa pouze vržen jako vedlejší produkt přírody, aniž stojí nad světem, aby jej rozvrhoval jako suverénní leč osamělý „pán a vládce přírody“; člověk je na světě doma, aby jej odpovědně obýval, aby mu svět byl domovem.

Tato vzájemnost a sounáležitost sice vylučuje konečné vědecké poznání světa, dává však prostor poznání v původním přirozeném smyslu – v tom smyslu, v němž poznáváme svého bližního, milovanou bytost, sebe sama či Boha. Poznání v prostoru lásky, poznání plodné a vzájemné, jež tvoří a proměňuje, činí odpovědným a zavazuje.

Za „ekologickým myšlením“ New Age, se všemi jeho podobami, výstřelky a úchylkami, je třeba vidět touhu po domově – pravěkou a přirozenou potřebu být doma. Proměna poznání z objektivního na participační živí archetypální, bolestnou touhu po návratu (to je význam slova nostalgie), jež se projevuje úsilím o návrat k přírodě.

Dříve, než s triumfální zlomyslností podnikneme „dekonstrukci“ ekologického hnutí, abychom pod maskou lásky k přírodě odhalili směs zištné snahy o zachování vlastního pohodlí, zpupného titanismu, který se domnívá, že konec či záchrana světa závisí na člověku a regresu k primitivním barbarským kultům, je dobré vzít na zřetel touhu po domově posílenou návratem k participačnímu poznání.

Předpona eko- hlásá sounáležitost člověka světa, jejich partnerskou vzájemnost; je ontologickým symbolem vlasti, domova, lidské kosmicity. Obsahuje prastará tajemství moudrosti lidské i božské, související s dávným učením o člověku jako „mikrokosmu“ uvnitř „makrokosmu“ a o vzájemném vztahu obou polarit. Eco- vypovídá o sounáležitosti člověka s přírodou, zakotvenou v jednotě veškerého stvoření.

Eko- souvisí se snahou o obnovu religiozity a spirituality nezávislé na konfesích a institucích, vedené touhou po obnově přirozeného náboženství: odtud obliba a nápodoba domorodých kultů. Přirozené náboženství však rozhodně není modloslužebnictvím. V povědomí křesťanů je pohanství a idolatrie hnusnou, odpornou pověrou, neboť se s ní rané křesťanství setkalo v podobě rozvinutých státních náboženství velkých starověkých říší – zejména říše římské. Dnes tato institucionalizovaná idolatrie odpovídá spíše scientismu a totalitním ideologiím, ekonomickým doktrinám a nadvládě techniky, masmedií a konzumu, kdy televize, videa a počítače nahradily oltáře, předměty a obřady státních kultů. Proti tomu všemu se New Age obrací – a v tom vidím obsah jejího eko-emblému.

V pokusech o návrat přirozného náboženství v podobě kultu Země a přírody –jejich míst, časů a forem, v často komických rekonstrukcích dávných kultů, ritů a mýtů je ve světle eko— a jeho touhy učinit opět náš svět lidským domovem, možno spatřit instinktivní snahu po regeneraci přirozeného duchovního substrátu, do nějž pravdy zjevení a obsah Radostná Zvěsť mohou být vůbec „implementována“, na pozadí kterého lze Krista vůbec uslyšet, setkat se s ním, porozumět jeho výzvě a následovat Ho, a nikoliv pouze „zvolit křesťanství“ za své osobní přesvědčení v podobě světonázoru, doktríny, ideologie! Uctivý a pokorný vztah k přírodě a přirozenosti je samozřejmým východiskem víry, kontextem, v němž náboženská řeč dává vůbec smysl; je zdrojem přirozeného poznání, vůči němuž se teprve Zjevení stává poznáním nadpřirozeným. Tento předpoklad – religiózní vztah k sobě a ke skutečnosti – se za poslední staletí ze západní civilizace vytratil.

Zajisté: v přirozeném náboženství vystupují do popředí rysy polyteismu a panteismu, theurgie a magie. (Totéž však platí pro lidové podoby křesťanství všech dob a zemí!) Tyto prvky jsou autentické a náležejí k neodmyslitelným rozměrům stvoření. Je proto třeba je zušlechťovat – což je funkcí každé náboženské tradice; je třeba je proměnit a vykoupit – a to je posláním křesťanství (pohříchu zřídkakdy skutečně naplňovaným!). A tomuto poslání se nevyhnou – za něj budou rovněž souzeni – křesťané dnešní. Je nutno čelit nebezpečí a riziku, jimž jsou polyteismus, panteimus a magie vystaveny – nikoliv potlačovat je do nevědomí: neboť právě odtud mohou působit zhoubně.

V tomto ohledu by mohla sloužit vzorem spiritualita takového C. S. Lewise, s nímž je dnes česká veřejnost konečně seznamována. Významné v tomto směru jsou vedle narnijských kronik Lewisova kosmonautická trilogie Perelandra, Malacandra a zejména její třetí díl – That hideous Strength (= Ta odporná sila) dále převyprávěný mýtus o Amoru a Psýché Till we havefaces (= Až budeme mít tváře), kterou lze považovat za religionistický meisterstück. (Lze snad doufat, že vedle Narnie – „imunizované“ pohádkovým stylem? – se i tato významná díla dostanou našemu čtenáři.) Jde o významné svědectví důvěry v organickou sounáležitost přirozeného náboženství a náročného křesťanství. Odráží se v něm keltské dědictví: přirozené náboženství Keltů nepodlehlo křesťanství konfrontačně, nýbrž přijalo evangelium jako své naplnění a dovršení. Není asi náhodou, že New Age má své těžiště právě v keltských zemích' z keltské tradice se eko-spiritualita New Age napájí. Je dobré a útěšné připomenout, že i my náležíme k tomuto dědictví!

označuje přesah, překročení hranic, průnik. Na rozdíl od řeckých holo- a eko- je předpona (a předložka) trans- latinská. Jde asi původně o přítomné participium – zbytek slovesa *trao; tedy trans- = přecházející, přenášející, pronikající (pronikavý?). Všichni známe slova jako transport, transit, transakce, transparent, transcendence.

V češtině by předpona trans- předponám pře-, pru- či za- (zásvětní, zákulisní), nad- (nadosobní), a předložkám za a přes; zhruba řečeno, trans- zahrnuje zaměření na opačnou stranu, na druhý břeh. Češtině pro toto určení směru schází slova typu anglického beyond, francouzkého au-delŕ, německého jenseits, řeckého epekeina. Klasické dílo transpersonální psychologie, Grofovo Beyond the brainje třeba překládat „Za hranice mozku“; bylo by je též možno nadepsat „Mimo mozek“. Obě možnosti, myšleny najednou, by vyjádřily ono beyond, k němuž míří předpona trans-, jak ji užívá a nese v názvu „transpersonální psychologie“. (Ta se dnes k New Age jako hnutí nehlásí, ale k New Age jakožto k syndromu doby nesporně patří.) Transpersonální psychologie klade důraz na psychické jevy a schopnosti, tradičně s mozkem spojované, které překračují jeho funkční dosah, shromažďuje poznatky o tom, že vědomí, myšlení, poznání, vědění, zkušenosti, paměť nejsou nutně vázány na své hmotné nositele ba ani na individuální osoby, nýbrž přesahují jakékoliv uzavřené či oddělené zde-a-nyní. Psychika je podle transpersonální psychologie nad-individuálním rozměrem skutečnosti, na němž se jednotlivec jako osoba, se svou tělesností, svým mozkem a svým myšlením podílejí. Lze to vyjádřit také opačně: lidská osobnost přesahuje sebe sama, je svým vlastním přesahem.

Naše participace na všem ostatním, překračujícím („transcendujícím“) každé konkrétní zde-a-nyní naší osoby („persony“) si zachovává nezaměnitelnou osobitost. Za běžných okolností (či pro běžný stav našeho vědomí) jsme individualizovanými, oddělenými jsoucny (entitami), vázanými na časoprostorový výskyt vlastního tělesného projevu: víme, známe, vnímáme jen to, s čím vstupujeme v tělesný styk, co na nás zvenčí působí. Za mimořádných okolností však disponujeme vědomostmi, které překračují hmotný (tj. na určitý čas a prostor vázaný, „kolabovaný“) způsob naší existence: máme možnost se podílet na jiné existenci než na časoprostorovém výskytu vázaném na vlastní tělesnou perspektivu.

Totéž lze vyjádřit i jinak: na „univerzálním bytí“ se podílíme stále; jako tělesné bytosti jsme však především naladěni, tj. svým vědomím zaostřeni na jisté zde-a-nyní světa, který s druhými a s jejich zde-a-nyní sdílíme a spoluvytváříme. Z naší individuální existence a z našich příběhů se spřádá skutečnost, na které se všichni podílíme. Veškerenstvo se v každé věci jedinečným způsobem zpřítomňuje a této soupřítomnosti musíme být právi a neseme za ni odpovědnost. To je důvodem naší tělesné a psychické individuality, která není iluzí, nýbrž funkčním „filtrem“. Za zvláštních okolností se však naladíme na existenci a vzájemnost vyšších či jiných celků: zpřítomňujeme své vlastní minulé zážitky nebo participujeme na událostech, k nimž dochází jinde či dávno. Zásadně jsou nám zevnitř přístupné životní příběhy jiných, které prožíváme jako své vlastní, ztotožňujeme se s jinými způsoby bytí (zvířat, stromů, hor, moří, země či celého světa), bereme na sebe utrpení druhých – cizí i dávná, či se stáváme svědky nepřítomných událostí. To znamená, že jsme se stali součástí vyššího celku a naše mysl se tak jako částice začala chovat koordinovaně, holonomně.

Zde je na místě vážné upozornění. O možnosti či myslitelnosti podobných jevů má smysl hovořit jen na pozadí „partipačního (tj. holonomního) vesmíru a v rámci jemu příslušného jazyka. Náš jazyk je však především určen k vzájemné komunikaci mezi tělesnými osobami společného světa, báje přímo nástrojem jeho budování. Nevztahuje se primárně ke zkušenostem „transpersonálním“, nýbrž „personálním“, jež pomáhá upevňovat pomocí představ souvisejících s naší tělesnou existencí (nikoliv nutně „objektivním výskytem“). Naše běžné vědomí takto samovolně odfiltrovává a odstiňuje zkušenost svých změněných stavů – stejně tak jako se v zájmu integrity vlastní a integrity společného lidského světa zbavuje snových zážitků jako nepatřičných (tzv. oneirolyzí). Proto svědectví typu „vrátil jsem se do svého minulého života“ či „přenesl jsem se tam-a-tam“, „vzpomněl jsem si na své zplození“ je třeba chápat metaforicky, tj. obrazně. Ne v tom smyslu, že „je nesmíme brát doopravdy“, či že „ve skutečnosti tomu tak nebylo“, nýbrž že takto se promítají zkušenosti změněného stavu vědomí do normálního stavu vědomí: jako obrazy onoho beyond – přenosy odjinud. Metafora vskutku záměna doslova „přenos“: řecké „meta- „ odpovídá latinskému „trans-“. A právě toto trans-, o které nám teď jde, třeba myslet vážně a důsledně. Z podobného důvodu nemá smysl říkat, že elektron je „zároveň vlnou i částicí“, pokud si neuvědomíme, že jde o jiný modus existence, takže slůvka , je“ „ve výrocích ,je vlnou“ a „je částicí“ jsou si „vzájemně metaforická“. (Roman Jakobson upozorňuje v podobné souvislosti na předznamenání pohádek: „bylo – nebylo.“) V tomto metaforickém napětí (metaphorical twist) obou „je“ se však zjevuje vlastní povaha skutečnosti – leč nikoliv nějakého určitého elektronu, kteréžto představy je nutno se v podobném diskursu důsledně zbavit! A totéž platí pro „změněné stavy vědomí“: neměli bychom upadat do hrubě materiálních, mýtických představ (misplaced concreteness), kterými bychom chtěli obohatit fakticitu naší běžné zkušenosti.

Mimochodem: Každý student, který by si u zkoušky pletl transpersonální psychologii s transcendentální filosofii či je pouze uváděl v souvislost, by patrně vyletěl. A přesto je předpona trans- spojuje právě tím významem, který nás zde zajímá. Take transcendentální filosofie (míněn je zejména Kantův kriticismus), zkoumá předpoklady lidského poznání, které nazývá „transcendentálními“ právě proto, že jsou mimo dosah poznání, a přitom toto poznání umožňují.

Symboly jako takové zpřítomňují naši transcendentální zkušenost –jsou přímo výrazem transcendence. Symbol je konkrétní představa (obraz, znak), zastupující něco, na co nelze nezávisle ukázat – co není přístupné jinak než právě skrze příslušný znak. Jinak řečeno: v symbolu se zračí to, co nemůže být obsahem žádné konkrétní zkušenosti (představy, pojmu), v čem se však zráčí celek zkušenosti a v čem konkrétní zkušenosti naleznou svůj transcendentální smysl.

Také symboly jazykové mají tuto transcendentální povahu. Taje dobře patrná na trojici „heraldických předpon“ New Age, kterými jsme se zde zabývali. Každá je transcendentální: vztahuje se jinak k témuž – tj. k celku naší současné zkušenosti. Proto se nám některé obrazy opakovaly. A přesto každá z předpon toto zpřítomnění, „kolaps“, „kontrakci“ uskutečňuje odlišně: v eko- se setkává rozměr imanence (holo-) a transcendence (trans-). Každou kontrakcí se však „explikuje“ odlišnost toho, co New Age nazývá „novým paradigmatem“, od paradigmatu starého, redukujícího tělo na těleso, existenci na výskyt a vědomí na funkci.

Trojice heraldických prefixů holo-eko-trans – přestože byly uvedeny spíše exempli gratia – vykazuje určitou vnitřní jednotu. Vzbuzuje to sice pochybnosti: někdo znalejší či sečtělejší v písemnictví New Age by zajisté dal k dobru několik dalších předpon. Trojice je však mocný archetyp a svůdný „atraktor“ (=přitažlivé schéma). A tak, je-li už řeč o transcendentalitě symbolů, nabízí se souvislost holo-, eko- a trans- se třemi „transcendentáliemi“ tradiční metafyziky, dle níž „jsoucno je jedno, dobré a pravdivé“ – ens est unum, bonům, verum. Je-li tato souvislost povrchní, ryze formální, či má-li toto přiřazení hlubší rozměr (fundamentům in re), to už přenechávám čtenáři. Skutečnost zůstává, že v rámci „starého paradigmatu“ nedávají tyto trascendentálie žádný přijatelný smysl. – Nebraňme se nabídkám nového věku!

Důsledně osvobodit naše myšlení od starého pojetí bytí není snadné. Nestačí to nové jen postulovat a proklamovat. Holo-, eko- a trans- nesmí zůstat pouhými prefixy – heraldickými znaky, jejichž významy se zaštiťujeme: musí fixovat naši existenci

- ustavit její celistvost (zdraví a svatost), důvěru a přesah. Všechny tři jsou však rozměry a mohutnosti naší aktuální, lidsky upadlé („hříšné“) existence – částečné, vržené, imanentní, za níž je nám brát odpovědnost: nelze prostě prohlásit, že se to se vším

- i s námi – má (samo o sobě a bez našeho přispění) jinak. Do této existence nás neuvěznilo žádné staré, „newtonovsko-kartesiánské paradigma“; to pouze vyvodilo důsledky ze zásadní upadlosti naší lidské situace. (Netřeba připomínat, že tuto hloubku a konkrétnost neustálého přerodu, k němuž ony tři prefixy vyzývají a zavazují, si jejich nositelé a hlasatelé uvědomují nejméně.)

Toto dilema prochází celými duchovními dějinami lidstva. Vrcholnou podobu této gigantomachia peri tu ontos („olbřímího zápasu o bytí“, slovy Platónovými) představují dějiny teologického pojmosloví, zejména pak definic týkajících se christologické a trinitátní dogmatiky, dále dialektiky „Boží transcendence“ a „Boží imanence“ a otázky svébytnosti Božího stvoření – v napětí mezi deismem a panteismem. O urputnosti těchto nezřídka i krvavých zápasů svědčí monstrózní neologismy typu peri-chorésis, enyparxis, circumincessio…, tajemná transmutace řecké hypostasis do latinské persona atp. Dnes z tohoto gigantického zápolení zbyly jen vyzáblé definice, které se teologičtí epigoni snaží vždy znovu vsadit do kontextu lidského-příliš-lidského myšlení své doby (od platonismu přes aristotelismus, k pozitivismu a k scientismu), aby pak každé takové ex post zasazení prohlásili za závazné. V tomto světle zastánci tradičního vědeckého světového názoru v dojemné shodě posuzují a odsuzují New Age.

Avšak s příchodem nového věku (nové renesance) tato povaha bytí, hlubina stvoření trvající ve skrytých záhybech duše a na okraji zkušenosti, znovu naléhá a žádá si být opět proměněna v žitou skutečnost. Vybaveni duchovní zkušenosti zjevení a víry bychom měli vyjet nositelům těchto erbů vstříc z našeho novověkého opevnění, naučit se číst v jejich znameních a pomoci jim pochopit jejich vlastní zkušenost, i když nevíme, kam vede. Neboť na tom skutečně tolik nezáleží. – In hoc signo vinces.