Dnes asi málokdo bude mít zájem zabývat se dílem Jiřího Wolkra. Wolkrova předčasná smrt v době zenitu popularity „proletářské poezie“ umožnila budovatelům „pokrokové linie české literatury“ označit ho jednou provždy nálepkou „básník sociální, proletářský, komunistický“ a vystavit k uctívání – nemohl už proti tomu nic udělat, nemohl se vyvíjet někam jinam, jako se zcela jinam vyvíjela životní i umělecká dráha Seifertova, Horova, Kalistova i ostatních „proletářských básníků“. Ne že by toto označení pro Wolkra neplatilo, bylo by však krajně nespravedlivé a nemoudré skončit u této charakteristiky a odložit Wolkra kamsi mezi dokumenty doby. Naopak – Wolkrovo dílo teprve čeká na své nové objevení a interpretaci, a to ve všech svých rozměrech, včetně toho sociálního.

K opomíjeným a přece neopominutelným rozměrům patří i tematika náboženská, u „proletářského básníka“ až podezřele hojná. Wolkrovi oficiální vykladači ji buď ignorují, nebo na ní demonstrují básníkovo „ideové zrání“ (o „přerodu z humanismu křesťanského v humanismus socialistický“ mluví např. A. M. Pisa v doslovu k prvnímu svazku Wolkrových spisů v Knihovně klasiků z roku 1953; podobně se vyjadřuje i Alena Hájková v tendenční, ale faktograficky poměrně přesné studii Náboženské prvky v básnické tvorbě Jiřího Wolkra, dosud jediné práci k tomuto tématu, otištěné ve sborníku O literatuře, Praha, SPN 1958), nebo s poukazem na obdobné motivy u Wolkerových „proletářských“ vrstevníků a kolegů (Kalisty, Seiferta, Píši, Kadlece, Hůlky aj.), případně ještě na tradici nerudovskou, pokládají motivy z náboženské oblasti za konvenční obrazy, používané jako šifry „pro revoluční skutečnosti“: Kristus=proletariát, Zmrtvýchvstání = revoluce, království Boží=beztřídní společnost apod. – a tedy důsledně profanované. Tohoto výkladu se drží mj. i Vladimír Macura v doslovu Jiří Wolker a ti druzí k dosud (a zřejmě nadlouho) poslednímu wolkrovskému výboru – Zasvěcování srdce (KPP, Praha 1984): „Křesťanský mýtus je hojně využíván, programově posvetšťován, vtahován do zcela běžných životních situací. Naivní bezprostřednost nechává splynout křesťanský mýtus s lidskou zkušeností ve vnitřně nelomeném insitním obrazu. Lidské utrpení válečné i sociální a víra ve vysvobozování z něho se vyjadřuje křesťanským podobenstvím.“ (S. 194-5)

Abychom se přesvědčili, nakolik tyto teze o realitě Wolkerova díla platí, nezbude nám, než se vrátit v chronologickém pořádku k textům samým, i k soudobým životním faktům.

Podle koncepce „ideového zrání“ by vlastně Wolker až do příchodu do Prahy a do prostředí zkomunizovaných mladých umělců měl trpět „náboženskými předsudky“, získanými konzervativní rodinnou výchovou. Skutečnost je však zcela jiná. Paní Zdena Wolkrová byla žena „pokroková“, přispěvatelka Volné myšlenky, jež (pres klášterní výchovu nebo snad i pro ni) roku 1919 i s manželem vystoupila definitivně z církve. Ještě při krtu Jiřího, líčeném se záplavou vzdechů a zdrobnělin, se „z hloubi své duše s celou vroucností svého srdce“ modlila Modlitbu matky z Třebízského Pomněnek, ale později si ze svého mateřství a s ním spojené mýto-tvorby učinila živnost stejně výnosnou jako Gusta Fučíková ze svého vdovství. Přesto jí zřejmé lze věřit, když v knize Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky (poprvé vyšlo 1937) píše, pokládajíc to za svou čest: „Po náboženské stránce byla jeho výchova z domova dosti povrchni. Jeho stařenky naučily ho sice modlitbám, které v jejich přítomnosti odříkával před spaním a před jídlem, já jsem však své děti k nějakému odříkávání naučených modliteb nevedla, neboť v letech, kdy se jejich rozoumek začal probouzet, sama jsem se od katolictví odkloňovala. — Představu svého Boha si tedy Jiří vytvořil sám, až začal o něm přemýšlet. Doma jsme náboženských hovorů nevedli a jen kvůli mým rodičům se zachovávalo dlouho jakési zdání viry v jejich smyslu. Chodilo se do kostela, též ke zpovědi, zachovávaly se předepsané posty a Bůh byl uznáván jako bytost zákonitá a mocná. V očích dětí byl to hodný milý starý pán, sídlící ,na nebíčku', kterému se před usnutím rychle věnovala ještě vzpomínka.“

Jak ta „vlastní představa Boha“ vypadala? Tak, jak mohla vypadat u neobyčejné vnímavého gymnazisty, formovaného povinnými školními bohoslužbami, skrytě ateistickou rodinou a otevřeně ateistickými profesory (Kamenář, Dokoupil aj.), četbou Poea, Baudelaira a Hlaváčka (v Táborovém deníku šestnáctiletého skauta se Wolker zmiňuje o četbě Baudelairových Básní v próze), stísněnou atmosférou první světové války a jinými vlivy; formovaného, a přece ne tak docela zdeformovaného. Je vnitřně dosti protikladná, složená z ohlasů na přečtené a slyšené, ale i z názvuků budoucího vývoje –jak uvidíme dále.

Časově prvním textem s náboženskou tematikou je dvojice básní, torzo zamýšleného cyklu On a já, z listopadu 1917, blankversem psané meditace na biblické verše „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“ a „Lišky doupata mají a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu sklonil“. Básně jsou postaveny na psychologickém kontrastu Ježíš versus nechápaví učedníci a prakticky jediným osobním prvkem, vneseným do konvenčního (ale ne už ve Wolkrově době!) námětu, je povzdech: „Proč nejdou s Ním, proč za Ním jen, proč za Ním!“

Po tomto pokusu se Bůh u raného Wolkra vyskytuje ještě mnohokrát, ne sice jako téma hlavní, ale rozhodně jako jeden z nezaměnitelných konstitutivních prvků básnického kosmu. Najdeme tu zejména tři básně, nazvané Modlitba. První je z 15. 2. 1918 a vyzývá Boha, aby vyvedl svůj lid z temnoty noci, „vzal ho za ruce“ a dovedl ke „svobodnému jitru“ – což je pojem, mající na sklonku světové války a Domu rakouského zcela konkrétní smysl. Modlitba před bouří z 27. 7. 1918 je naopak intimní prosbou o vysvobození z duševního strádání a v téže náladě pokračuje i třetí báseň z března 1918, psaná ovšem zřetelně pod vlivem Březinovým („údolí Smutku a Krve“, „Říše nekonečného ticha“).

Současně s vroucími modlitbami píše ale Wolker i básně ostře proticírkevně laděné, především saritickou Ne samým chlebem z5. 1. 1918o poutníkovi, jehož mniši nechají zemřít hlady před klášterem, a epigram na katolické Studentské sociální sdružení z 3. 10. 1917:

Objeví-li se postava kněze, jako v básni Hřbitov z března 1918, či v povídce Poslední disonance^ z 6. 11. 1917, je pravidelně předmětem výsměchu jakožto komická postava z minulosti a pro řeholní sestry v prozaické básni Nevěsty Kristovy (17. 7. 1918) má Wolker jen soucit. Zastává cestu k Bohu „per creaturam“, láska k Bohu je pro něho analogií a vyvrcholením lásky ke světu a člověku a láska duchovní je analogií a vyvrcholením, nikoliv popřením, lásky tělesné (povídky Dojmy z 5. 2. 1917 končí výkřikem: „Miluji ji jako Tebe, můj Bože“).

Jsou tyto postoje v zásadním rozporu s básněmi typu Modliteb? Naprosto ne: Postoj „Ježíš ano, církev ne“ byl tehdy častý a ještě častější je dnes. Volnomyšlenkářská matka i páni profesoři v tomto ohledu vykonali své dílo. Ovšem, nezapomeňme ani na druhou stránku věci –jak asi musela působit na vnímavého a dychtivého mládence církev austrokatolická, církev uzavřená do nedobytné a tedy i patřičné nepřístupné citadely, církev „zkrušená“ protimodernistickými dekrety… Lze vážně pochybovat o tom, že na Wolkra učinil dojem prostějovský farář Karel Dostál-Lutinov i s celou Katolickou modernou (v celém díle o něm není ani zmínka). Wolkrová individualistická a neortodoxní zbožnost a tehdejší katolické církevní vyjadřování a katolické písemnictví jsou dvě vzdálené planety. Existuje jen jediný bod, v němž se paprsky jimi vysílané stýkají – lyrika Jakuba Demla; k nim se Wolker jako k inspiračnímu zdroji výslovně přihlásil.

Ve tvorbě prostějovského období se vyskytují (většinou ojediněle) i další polohy: za prvé zbožnost dekadentně-symbolistická v básních Věčné světlo (z konce roku 1918) a Mystická meditace (z Neděle velikonoční 1919), plné „svatých, zpráchnivělých vůní kadidel“, „hlubin mystických akordů“ a „vybledlé krve“; básník sní o „kruchtě opuštěného dómu“, kde

„Chtěl by být sám, jako ten Kristus rozpjatý na černém kříži.

Více než o skutečný mystický prožitek jde autorovi právě o onu dekadentní stylizaci, takže se tyto básně řadí spíše k jinému vydání téže stylizace, k Úsměvům Satanovým z doby krátkého okouzlení Przybyszewským v květnu 1918, než k autenticky náboženským projevům.

Za druhé je to předjímání poloh, uplatněných v pozdějších sbírkách: Báseň Svátek duše (ze 14. 5. 1918) je svou okouzleností jako vystřižená z Hosta do domu, v básni Velký Pátek (psané skutečně na Velký pátek 1919) se už ozývá ono známé „chlapecké srdce mi zemřelo“, a v básni Prvnímu květnu (ze 27. 4. 1919) se poprvé objevuje profanace sakrálních motivů, příznačná pro klasickou „proletářskou poezii“ (dělník = kněz, mozoly = hostie).

Konečně se místy objevuje motiv roztržení dosud harmonického vztahu k Bohu –poprvé v „elegicko-reflexivním dialogu s tragickým zakončením“ Praská-li struna (z léta 1917), v němž Ona nedokáže sdělit tiché štěstí darem dané víry Jemu, rozervanému intelektuálovi:

Závěrečné patetické vyzvání Boha na souboj a smrt Jeho v Jejím náruči nám nicméně dávají tušit, že tu jde opět o jednu romantickou stylizaci autora, který (nezapomeňme, tehdy sedmnáctiletý!) stojí v podstatě tam, kde stojí – Ona… Více důvěry v příbuznost s realitou již vzbuzuje fakt, že Wolker někdy dokáže slovo „Bůh“ zcela bez skrupulí vyprázdnit, když 25. 4.1919 sděluje jedné ze svých lásek: „Chtěl bych být Bohem tvým.“ Podobně v básni, nazvané rovnou Bůh (7. 8. 1919), jsme na pochybách, zda tím Jedním Bohem“, jehož potkává při večerním bloudění:

je Bůh jediný nebo další z Wolkrových „životních lásek“.

Tedy Ježíš necírkevní, vroucí prosby o pomoc, dekadentní opojení romantikou starého chrámu, neméně romantický satanismus (pro Wolkra způsob, jak vyjádřit přechod od erotu k sexu), do třetice romantické zobrazení tragického nevěrce a mezi tím svědectví o harmonii světa, spravovaného⁴ Bohem—co z toho všeho udělá Praha?

2. Období Hosta do domu (1919-1920)

V říjnu přichází Jiň Wolker do Prahy studovat práva. Do jeho života vstupuje přátelství se Zdeňkem Kalistou, osudné pro obě strany (ne náhodou nazval mnohem později Kalista komentovaný výbor ze vzájemné korespondence Přátelství a osud). Zdeněk Kalista je stejně starý jako Wolker, ale v Praze se objevil už dříve. Redigoval zde studentský časopis Ruch a velmi rychle zapadl do prostředí vyhraněně levicových, marxisticky orientovaných intelektuálů v kavárně Union, kam uvádí i Wolkra. Wolker se ovšem v Unionce, zahlcené politickými debatami, cítí zcela cize: jeho přirozené sociální cítění je něco diametrálně odlišného od bojovného kavárenského marxismu a rovněž jeho poezie, sotva oproštěná od vlivu Baudelairova a už zajatá Šrámkem (vliv jeho Splavu na Wolkra však i sám Kalista přeceňoval), se zdá apollinairovským mládencům z Unionky čímsi minulým, neaktuálním a překonaným. V knize Kamarád Wolker z roku 1933 Kalista vzpomíná: „Unionka rozdrtila celou dekadenci a zabila jakékoli estétství. Jedině civilní poezie byla aktuálním požadavkem, vše ostatní byl kýč. Připadalo mi, že se Wolker neodvratně blíží této poslední možnosti.“

Mezi Wolkrem na jedné straně a Kalistou s ostatními „unionkáři“ na straně druhé je ale i jiný rozdíl: on jediný je křesťan, zatímco Kalista je nejen ateista – je bojovný ateista. V rodných Benátkách nad Jizerou zakládá Volnou myšlenku, ale i ta mu brzy připadá „maloměšťácká“, takže se stává oficiálním řečníkem spolku Sociálně demokratických bezvěrců. A Wolker?

„V nějakém hovoru narazil pak Jiří na Volnou myšlenku, v níž jsme sice spatřovali instinktivně cosi buržoazního, ale která přeci zase tvořila jako hráz proti klerikalismu a náboženským ,přežitkům* vůbec jakýsi první předstupeň k dokonalejšímu světu komunistické anarchie – a vyjádřil se velmi opovržlivě, zdůrazňuje otevřeně svoji katolicitu. A to byla věc velmi nebezpečná, protože prozrazovala jakési dosud neutlumené sklony k aristokratickému estétství let devadesátých, které jsme dokonale už byli zatratili. Přiznám se, že i mně ty věci poněkud vadily“ – píše Kalista roku 1933, tedy rok před vlastní konverzí.

Wolkrova katolicita (byť, jak už víme, z hlediska pravověrnosti ne zcela bez kazu nebyla „aristokratickým estétstvím“. Dokazuje to nejlépe Wolkrova rukopisná úvaha O novém umění z přelomu let 1919 a 1920, kde už se operuje Neumannem a kubismem, ale vedle toho je tu i velmi konzistentní pasáž o víře a nevěře a o rozdílu mezi vírou tradiční, „vírou“ estétskou a vírou zralou, jež prošla utrpením, ohněm nevěry i pokušením estétství.

Jak na sebe tyto dvě tak protikladné mladé osobnosti působily? Došlo u nich k velkému sblížení a ke vzájemnému ovlivnění: oba částečně opustili své stanovisko původní a vydali se směrem k pozici druhého. Symbolicky o tom svědčí i fakt, že si vzájemné vyměnili názvy svých prvotin: Wolkrova básnická sbírka se měla původně jmenovat Ráj srdce a Kalistova Host do domu.

Čteme-li debuty „proletářských básníků“ Wolkrovy generace, na první pohled nás překvapí, kolik náboženských obrazů se tu vyskytuje. Ale už na druhý pohled zjistíme, že vesměs jde skutečně pouze o profanaci náboženských motivů, o jejich zcela vědomé převracení naruby. Ve sbírce A. M. Píši Nesrozumitelný svatý (vyšlo 1922, psáno 1920) je programové zbožšťován svět (Ale svět je Bůh / Bůh na nebi i na zemi / A já jsem jeho syn“ – v básni Návrat; „Modlím se ke světu“ – Syn Marnotratný) i člověk sám („To je film jediný / před božíma očima / našima“ – Den). Sbírka dalšího Wolkrova přítele Svati Kadlece Svatá rodina (vyšlo 1927, psáno 1921), co do vnějšku podobná svým okouzlením prostými věcmi Hostu do domu, končí téměř polovinu básní biblickým veršem (báseň Chléb – „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes“ báseň Žena – „Požehnaný plod života tvého“ atd.) a v rozsáhlé básni Svatba (další z dobových variací na Apollinaira) otevřeně přiznává oč tu vlastně jde: „Jsem jedním z těch, kteří uznali nového Krista“. Miloš Jirko v infantilní sbírce Duben (1919) vyznává „Ve hmotu věřím, života dárce, miluji smysly své“. Vrcholem vší blasfemičnosti této generace je povídka prozaika Jaroslava Hůlky Bůh, v níž je Bůh kapitalistou, v jehož továrně pracují Josef a Marie, jimž se narodí Kristus, který se (doslova!) jmenuje Revoluce, káže v parodii na horské kázání dělníkům „Nejsem syn boží, jsem syn dělníka“, vede je do boje a nakonec, samozřejmě, „Bůh zešílel strachy a podřezal si artérie. Nebylo Boha, byli andělé! A byla myšlenka a práce.“

Wolkrova prvotina Host do domu (vyšla v červnu 1921, verše psány 1920) je v tomto kontextu klasickou ukázkou toho, že když dva dělají totéž, může to být něco úplně jiného. I Host do domu je přímo zaplaven náboženskými obrazy, daleko více než Wolkrova předchozí poezie. Příliv těchto metafor – „světnice teplá jak království boží“ (Noční déšť). „Tvé vlastní srdce ti řeklo: Lazare, vstaň“ (Host do domu) a dokonce i „na kříži ze čtyř cihlových stěn / den bílý byl mřížemi / v boku proboden / krev a voda vyšly z rány“ ( Vězeň) — nastává současně s nástupem sociálních motivů i s objevením se té tolikrát (a právem) obdivované wolkrovské chlapecké prostoty a naivity.

F. X. Salda se tedy mýlil, když ve studiích Básnický typ J. Wolkra a Dvojí pojetí básnické osobnosti Wolkrovy (obě v prvním ročníku Zápisníku) mluvil o tom, že „wolkrovských problémů není –všecko je jas, prostota, samozřejmost a harmonie,… ani stopy po tzv. světobolu, pesimismu, sebepitvání,… tento člověk je od kořenů zdravý, jeho duše byla v nejkrásnější básnické rovnováze…“ — Ne že by Host do domu nebyl knihou jasu a harmonie. Jde o to, že tento jas a harmonie nebyly Wolkrovi vlastní od počátku, že se k nim musel poměrně těžce dopracovávat přes dlouhé období hledání – a právě světobolu a sebepitvání. Odkud se tady tato harmonie vzala? Byla umožněna šťastnou konjunkcí dvou životních postojů: básník přijal za své nové společenství s jeho bratrstvím všech spravedlivých, s okouzlením prostými věcmi a prostými lidmi a se sociálním citem, rychle se měnícím v sociální patos – tím nalezl východisko ze své osamocenosti i novou poetiku-, ale zároveň si zachoval ten nejcennější plod svých předchozích tápání, totiž vědomí Boha. Boha, který garantuje harmonii tam, kde harmonie jest, a stojí na straně těch, kteří ji chtějí obnovit tam, kde se jí nedostává; Boha — přítele dobrých a chudých lidí. A to je to, čím se Wolkrův Host do domu zásadně odlišuje od sbírek jeho vrstevníků: sociální cítění nevytlačilo Boha. Bůh je tam, kde má být, nebyl zredukován na pouhou dobově oblíbenou metaforu ani převrácen naruby, žádný „Kristus—Revoluce“. V Hostu nabývá především tří podob – Bůh-teši tel zarmoucených (opilí dělníci, Ze soboty na neděli; matky vězňů, Vězeň; chlapec na životním rozcestí, Hoj!, Bůh v podobě hladového a potřebného podle podobenství „Kde jsme Tě, Pane, viděli…“ Žebráci) a Bůh, který se dostavuje vždy tam, kde je lidské štěstí (Pánbůh bude chodit k nám na večeři“, Háj; „Host do domu – a ještě někdo“, Host do domu). Ergo! Sbírka Host do domu je uceleným pokusem o syntézu křesťanství a sociálního humanismu (ještě ne zcela socialismu), tak, jak to vyjadřuje závěrečný verš celé sbírky! „Pánbůh se zjevil jako člověk“.

3. Období Těžké hodiny (1921-1923)

Rok 1921 znamená pro Wolkra vyvrcholení přátelství s Kalistou (od března 1921 do ledna 1922 spolu bydlí v podnájmu) a pokračování vzájemné „výměny pozic“. Kalista pod vlivem Wolkrovým (podle vlastního přiznání) přestává vidět v růžovém oparu Unionku – Wolker se pod vlivem Kalistovým přizpůsobuje prostředí marxistických intelektuálů. Ve stejném roce oba dva vstupují do Komunistické strany Československa – a téhož roku, 14. 2. 1921, Wolker vystupuje z církve (dva roky po svých rodičích). V dopise rodičům k tomu píše: „Nemám k tomu zvláště živelných důvodů, ale činím tak přece po bedlivém uvážení. Slovo bezvěrče je velmi zmrzačené a nelogické. Nevystupuji z církve proto, že bych víry neměl, ale proto, že ji mám.“

Roku 1921 vzniká Wolkrovo nejrozsáhlejší dílo, v němž jsou spolu s otázkami společenskými řešeny i otázky náboženské – aktovka Hrob (jednotlivé scény vyšly časopisecky 1921 a 1922, celá hra pak spolu s „vánoční hrou“ Nemocnice a s anarchisticko-teroristickou Nejvyšší oběti \ souboru Tři hry roku 1923). V ní se najednou objevuje dávno mrtvý Wolker-symbolista. Místo jasu, prostoty a harmonie zde kraluje titánské gesto, drastický detail, heroismus, mystika a extáze: Město je trápeno válkou a navíc suchem. Vítězný Generál se odváží vstoupit do hrobu, v němž má být pramen. Ten je ale chráněn hrozbou kletby – a vskutku, Generál ihned umírá na mor. Mor zachvacuje celé město. Jediný Lékař se rozhoduje, že vstoupí do hrobu a přinese vodu. Činí tak ovšem ne s rouháním jako Generál, nýbrž s úmyslem obětovat se za ostatní. Zahyne, ale pramen vytryskne a město je zachráněno.

Ve hře Hrob Wolker zcela přesně vymezuje čtyři základní lidské přístupy k Bohu. Pochmurný Kněz prohlašuje válku a sucho za trest Boží, jeho Bůh je „přísný a spravedlivý, trestající touhu po štěstí na této zemi“. Kněz má z utrpení nepokrytou radost – konečně došlo na jeho hrozby: v závěru umírá pod ruinami chrámu, jenž se bortí v okamžiku, kdy pramen vytryskne. (Wolkrův vztah ke kněžím už známe –zde jen nabývá největší zhuštěnosti výrazu). Titánský Generál Boha odmítá — on sám, vítěz, potažmo pán světa, je svrchovaný nade vším a tedy je sám Bůh; proto ho v okamžiku rouhání a zdánlivého vítězství nad žízní a kletbou sklátí mor. Mystický Slepec ve chvílích krize blouzní, shledávaje v zástupu morem nakažených Krista – a umírá bez užitku v iluzi s nimi. Až přichází Lékař, pro něhož Bůh není ani krutým a temným hromovládcem, ani překážkou na cestě k člověkobožství, ani cílem mystického útěku od problémů tohoto světa. Pro něho Bůh je láska, Bůh je partner, přítel trpících, který ovšem vyžaduje jejich činnou spolupráci: „Člověk se musí obětovat, aby Bůh mohl spasit“, to je Lékařovo krédo, s nímž přichází osvobození.

Básně, které Wolker píše v téže době, už mají zcela jinou tonalitu. Ukazuje se, že syntézu křesťanství a sociálního humanismu bylo možno uskutečnit jen na okamžik, že nakonec musí převážit buď jedno, nebo druhé – a Wolker se od sociálního humanismu nezadržitelně posunul k socialismu a ke komunismu, a tedy, byť váhavě, i k ateismu. Ukazuje se však také, že Wolker je daleko zodpovědnější než jeho generační druhové. Protože křesťanství pro něho znamenalo něco podstatného, nedovoluje si používat náboženských obrazů, nemíní-li je vážně. Ve sbírce Těžká hodina (psáno 1921-1922, vyšlo v říjnu 1922) jich najdeme minimum a jedině v nejrannějších básních sbírky (Kázáni na hoře z 9. 6. 1921), pak už je Wolker zcela opouští. Nejen že nehodlá profanovat to, co mu bylo svaté, ale zříká se i neutrálně používané metaforiky, společné mu dříve s naivisty typu Kadlece i s bojovnými ateisty typu Píši. A nejen to – v recenzi na Seifertovu prvotinu Město v slzách ve Varu 15. 2. 1922 kritizuje autora právě za biblické obrazy: „Seifert své básně přeplňuje obrazy místy už specielně biblickými. Tvoříme obsah svých básní z revoluční skutečnosti, musíme tamtéž najíti i slova a příměry: obecných rčení a biblických obrazů je třeba užívati s patřičnou cudností, aby se báseň nezvrhla v manýru.“ V době vzniku Těžké hodiny píše Wolker dokonce i jednu protináboženskou báseň – Baladu o ženě, bohu a muži / z 26. 8.1921 / o přeměně řeholnice, zklamané tím, že „milenec s věncem ran / dál zůstal ukřižován / a nesestoupil“, v prostitutku a posléze v proletářskou bojovnici.

Další Wolkrův osud je dostatečně znám – intenzívní práce na poli „proletářské kultury“, tuberkulóza a od podzimu roku 1923 už jen agónie. V tragických verších z tatranského sanatoria ovšem promlouvá už přesvědčený ateista: „Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění / jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho / snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení / smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je kus života těžkého.“ (3. 11. 1923).

Jiří Wolker zemřel 3. ledna 1924, pevný ve svém novém přesvědčení, poctivý a upřímný od začátku až do konce – ale co se dělo dál, to už je jiná a mnohem smutnější historie.

Zbyl tu však Zdeněk Kalista. S Wolkrem se sice rozešli už na jaře 1922, v posledních dvou letech si vyměnili jen několik stručných lístků, ale pro Kalistu zůstalo setkání s Wolkrem celoživotním zážitkem.

Dvě první Kalistovy sbírky, Ráj srdce (1922, psáno 1920-21) a Zápasníci (1922), patří k typické produkci wolkrovské generace, i s její zálibou v náboženské meta-forice.

U bojovného ateisty Kalistova ražení bychom očekávali, že neutrální metafory a žánrové obrázky (Pouť) budou spíše doplňkem blasfemického narubypřevrácení, jaké jsme viděli u Píši či Hůlky. Ráj srdce však končí Písní, která se zpívá na konci: „Na piano / a na housle naše / chválíme Krista Pána / slavného Mesiáše / Pane Bože, ty jsi ten silák nejsilnější / veď dobře všechny lidi / cizí i zdejší / protože cesty neznají / a mohli by zablouditi / Přijmi je v ráji / a do srdce svého / a v ten den nejposlednější / svět celý vezmi do něho / a všichni ať se tam navrátí / a nikdo se neztratí!“ O žádné revoluci, ba ani Kristu-Revoluci, tu není zmínka.

Tento fakt může být vykládán několikerým způsobem: Jako naprosté zmatení ducha (při mládí Kalistové nic nemožného); jako přímý vliv Wolkrův (neboť báseň jako by chtěla být wolkrovštější než sám Wolker), ale i jako jakési podlehnutí – proti vlastní vůli – magnetismu oné „věci“, proti níž mladý marxista bouřil na schůzích; jako zvěstování pozdějšího vývoje. V Zápasnicích se ještě objevuje „bílý generál na bílém koni – Ježíš Kristus“, jeden z těch nemnoha příkladů, na něž lze skutečně aplikovat onu Macurovu tezi, citovanou na počátku této studie, o „naivní bezprostřednosti insitního obrázku“. Potom se ale Kalista začíná od marxismu i od „proletářské poezie“ odvracet – roku 1923 následuje melancholický Jediný svět, roku 1925 (psáno ale už 1922-1923!) poetistické Vlajky, roku 1929 (psáno opět 1923) klasicizující Smuteční kytice.Kalista se posléze odvrací i od poezie samé. Historické bádání o baroku, vliv profesora Josefa Pekaře a samozřejmě i niterný duševní vývoj přivedly Zdeňka Kalistu roku 1934 ke konverzi ke katolické církvi.

Následující věta musí být brána jako pouhá hypotéza: Je zcela vyloučeno, že by prvopočátečním impulsem ke Kalistovu přerodu, převrstveným mnoha jinými protichůdnými vlivy a přece ve vzpomínkách a v hlubině stále pracujícím, bylo právě setkání s Jiřím Wolkrem? Jedno zůstává jisté: setkávání křesťanství se sociálním humanismem a dokonce i se socialismem naprosto nemusí vypadat černobíle a za šťastnějších konstelací může vydávat pozoruhodné plody, jako je právě Host do domu. Tato setkání však obvykle netrvají dlouho.