I. NĚKOLIK ÚVAH

Co všechno můžeme mít na mysli, řekneme-li „podzemí“ či „okraj“?

„Lidé na okraji“ jsou bezpochyby všichni, kdo „nemají šanci“, jsou „mimo hru“ – především mimo hru tohoto světa, založeného na velké hře či ještě lépe zápasu silných. Lidé na okraji jsou tedy lidé SLABÍ. Abychom byli zvláště časoví – jsou to lidé, kteří jsou de facto vyloučeni ze společností, založených na trhu a penězích. Na velké hře peněz a moci se ze samé své podstaty nemohou podílet mnozí – důchodci, „nerozvážné“ rodiny s mnoha dětmi, lidé handicapovaní duševně či tělesně. Ti všichni jsou hozeni přes palubu, s nimi se všemi se prostě nepočítá. Abychom nebyli zase příliš časoví – je samozřejmě otázkou, zda bylo v nějakém státě a v nějaké době jinak (ale přece jen – pro archaické Řecko byl žebrák „demiurgos“, patřil mezi „řemeslníky“, neboť svou přítomností magicky přinášel obci štěstí), a dnešní česká realita je možná jen zvláště vyhroceným případem obecného stavu lidské společnosti.

Jiným způsobem okraje je PODSVĚTÍ, postaru zvané hezky galerka, tedy okraj kriminální. Zatímco výše jmenovaný „sociální“ okraj je pouze nefungující součástí „normálního“ světa, oddělenou a vyvrženou z něho proti její vůli, ale vyznávající tutéž estetiku a tutéž stupnici hodnot (s rozdílem jen kvantitativním – někdo si nemůže koupit dostatečně velký balík akcií a někdo boty). Od podsvětí bychom očekávali jeho vlastní systém toho, co je dovoleno a nedovoleno, co je čestné a nečestné, po čem se toužit má a co za to nestojí. Zdá se však, že se tento systém se systémem „oficiálního světa“ někdy shoduje, a liší se vlastně jen – metodami. Co se pak estetiky týče, po svérázné kultuře galerky, stejně jako po specifické kultuře sociálního okraje, jak ji známe ještě z Čapkova Marsyas (proslulé romány pro služky či „písně lidu pražského“), je zcela a definitivně veta. Oba okraje přijaly „středněproudovou“ kulturu „oficiálního světa“ – samozřejmě v rámci toho, co je jim dostupné, ale ono už dnes prakticky všechno, důchodce sice většinou nemá video, ale televizi zaručeně, a z ní sleduje tutéž konzumní obscenitu jako podnikatel a jako vekslák.

Je-li ovšem příslušník podsvětí zatčen a odsouzen, stává se součástí jiného typu okraje, který je daleko více pod-zemní, pro „normální“ svět neviditelný a slunce nevidící. Podzemí vězeňské, podzemí obyvatel blázinců, podzemí skutečných alkoholiků a narkomanů (tj. nikoliv lidí, používajících drogy jako inspirační prostředek, jako kultovní součást „free stylu“ či jako efektní doplněk okázalé zhýralosti) – podzemí, které nikde neotevírá pompézní bránu s nápisem „Lasciate ogni speranza“, které je nicméně téměř kdykoliv a odkudkoliv přístupné. Zvláště hranice mezi duševní normalitou a psychickou chorobou je tak vágní a posunutelná na obě strany, že i v demokratické společnosti (o zneužívání psychiatrie v totalitních státech nemluvě) jest se psychiatrům vždy raději vyhýbati. V těchto podzemích už nastává skutečné posunutí a zpřeházení (chceme-li, dekonstrukce) systému hodnot etických i estetických. Čest, právo, přátelství, láska, povinnost, zrada, krásné a ošklivé – to všechno tu zůstává, ale znamená něco jiného (ne zdeformovaného, prostě jiného) než – než „normálně“:.. Rozbor této jinakostí věznic a blázinců (a také nemocnic!) však už učinil Michel Foucault a my jsme daleci toho, „ chtít jej zde nějak doplňovat. Dějiny šílenství ostatně (máji vbrzku vyjí! i česky.

Do vězení a do blázince se vstupuje nedobrovolně. Hlavním předmětem našich úvah bude však ještě cosi jiného –onen typ podzemí, kam se vstupuje dobrovolně, kdy primárním motivem není vyděděnost z „normálního“ světa a neschopnost se v něm uchytit a prosadit (aniž by tu byla zcela bez role), nýbrž jeho vědomé odmítnutí, negace, zhnusení systémem jeho hodnot nebo lépe, výkladem, jaký hodnotám normativně dává. Odpor k oficiálnímu světu a jeho kultuře je prvním krokem, odchod z něho (prováděný různě – od odjezdu na Falklandy či do Horní Dolní na Šumavě přes vodku či LSD až po odchod do světa duševní choroby či odchod ze světa vůbec) druhým, sdružení s lidmi podobně uvažujícími třetím (pokud to způsob provedení druhého kroku ještě umožňuje), a vytváření s nimi jiného, paralelního světa s jinou kulturou a jinými hodnotami (nebo s týmiž, jen „očištěnými“) čtvrtým.

Nyní jsme tedy v pravém podzemí. Rozhlédneme-li se po dějinách, zjistíme, že existovalo prakticky vždy. Nonkonformita, odmítání běžně uznávaných norem a okázalé naodivstavění svého pohrdání jimi, uzavírání se do kroužků lidí jinak myslících (ruský termín, jinakomysljašcije“ označuje zcela prostě disidenty) a jinak se chovajících, ale zároveň uvnitř svého kruhu stejně myslících a stejně se chovajících, vytváření paralelního světa s vlastními zákony a hodnotami – to vše nutně provází každý společenský systém. Toto podzemí bere na sebe nejrůznější podoby. Vnější klíč odlišení a oddělení může být náboženský, politický, esteticko-umělecký a ještě jiný, skupině oddělených se může říkat kynikové, epikurejci, esénští, staří gnostikové, valdenští, albigenští, kataři (nebo vůbec kacíři – zájemci o kompletní výčet nechť si přečtou Váchalovo Církev a blouznivci), pravoslavní hesychasté, jurodiví, čeští bratři, puritáni, romantičtí rozervanci, prokletí básníci, dekadenti, futuristé, adventisté, svědkové Jehovovi, mormoni (nebo dnes vůbec evangelikálove či svobodné církve), socialisté, anarchisté, trockisté, maoisté, beatnici, hippies, underground, punkeři, protikomunističtí disidenti, novognostičtí vědci z Princetownu, ekologové (plus všechny ostatní „návraty k přírodě“ zpátky do dějin), feministky...

První námitka proti tomuto, jak jinak, neúplnému výčtu (upozorňujeme, že jiný, stejně neúplný a s naším se částečně kryjící, provedl Václav Černý ve stati O povaze nosí kultury a použil souhrnného názvu „světový underground“) bude jistě znít, že slučujeme neslučitelné a že mezi českými bratry, trockisty a punkery je snad nějaký rozdíl. Je-li namítající schopen alespoň na chvíli uvažovat „napříč“, nechť tak učiní právě teď, není-li, přejeme mu vše dobré, ale ani další text mu zřejmě nebude k ničemu.

Druhá námitka, už vážnější, bude patrně znít, že základní diference uvnitř našeho seznamu spočívá v rozdílném vztahu k nadzemnímu světu. Zde lze rozlišit

až šest postojů.

1.Některá ze jmenovaných hnutí a společenství se stahují do podzemí proto,

že je svět odmítá (dřív než oni odmítli svět?) a že se chtějí v podzemí připravit

na frontální útok na svět, jehož cílem je přeměnit svět k obrazu svému – a podzemí

je tedy dočasným bojovým úkrytem.

2. Do podzemí se utíká u přesvědčení, že tento zlý svět bude zničen zásahem odkudsi shůry a lidé z podzemí pak z něho vyjdou z podzemí jako vítězové do světa nového. Do nadzemního světa se vychází jen s účelem získávat stoupence, v myšlenkovém systému skupiny = zachraňovat je „z velkého Babylóna“. Podzemí je tedy útočištěm „než se to přežene“.

3. Totéž, ale bez získávání/zachraňování stoupenců. Při zkáze světa bude zachráněn jen ten, kdo je k tomu vyvolen, a ten si cestu do spásného podzemí najde sám! – a kdesi v podtextu: čím méně nás je, tím lépe.

4. Společenství nevěří v proměnu světa, ani vlastní silou, ani shůry – podzemí je tedy skutečně paralelním světem, který bude, kam až horizont sahá, trvalý. Styk s nadzemním světem přesto není přerušen – opět zde o záchranu či získávání stoupenců, nyní ovšem je spásou sám sestup do podzemí, do jedině pravdivého světa. Příchod „nových lidí“ seshora má význam jak pro ně samé (jsou zachráněni), tak pro podzemní společenství (je rozšiřováno, a tím zaručeno jeho pokračování, přežití).

5. Totéž, ale místo klasické misie, prováděné ve variantách 2. a 4., tj. místo přesvědčování o správnosti názorů společenství a iluzornosti hodnotového systému světa nadzemního, se koná „negativní misie“ – misie provokací a okázalým porušováním hodnot světa, a kdo chce, ať se dovtípí a sestoupí.

6. Totéž jako var.4, ale misie se stejně jako ve var.3 nekoná. Společenství nejeví zájem o příchozí zvnějšku, přistupuje k nim dokonce s nedůvěrou a nechutí. Nemá tedy zájem ani o záchranu lidí shůry, ani o své vlastní rozšiřování, pokračování a přežití – je zcela uzavřeno samo do sebe.

Vraťme se však k námitkám.

Třetí námitka upozorní, že důvodem sestupu do podzemí nebývá vždy jen čistě ideové ztotožnění s myšlenkovým systémem podzemí. Svou roli tu hrají i jiné faktory – jací lidé se stávají sektáři, disidenty a nonkonformisty? Promítá se tu bezpochyby vždy i generační otázka (někdy, jako v hnutí hippies či u „mládežnických sekt“ typu Vody života, přímo dominuje). Ale bez ohledu na generaci jsou to ne zcela zřídka lidé, u nichž už dříve „něco nehraje“ – lidé s osobními problémy všeho druhu, lidé s pocitem (není řečeno, že neoprávněným!) nedocenění vlastní osoby, nepřátelskosti a zkázy světa, lidé zranění, rozbolavělí a rozpolcení –lidé, kteří už dříve mají své podzemí UVNITŘ. Ale mohou to být i lidé vydědění ze světa z jiných důvodů, od zdravotních až po sociální. To znamená prolínání sociálního okraje, nedobrovolného podzemí, a dokonce i podsvětí (obyvatelé podzemí se nejen v reálném socialismu pohybují často na hranici zákona, vzpomeňme na středověké kacíře, Verlaina či Williama Burroughse, a Egon Bondy v přednášce Kořeny českého literárního undegroundu v letech 1949–1953, in Vokno 18/1990 vzpomíná, že „k našim styčným bodům s beatniky patřila vagabondage, krádež, žebrota a protispolečenská aktivita všeho druhu – jen místo aut, která tu prostě nebyla, jsme kradli, vůbec co se dalo“).

Advocatus diaboli by se tu mohl zeptat, zda ideologie podzemí není tak trochu ideologií znouzectnosti, zda by lidé podzemí nebyli daleko raději „v normě“, ale když už jsou „mimo“, tak z toho udělají program.

V této podobě zní poznámka vskutku jedovatě. Lze ji však stejně dobře otočit, přijmout dialektiku dobrovolnosti a nedobrovolnosti sestupu a uchopit vyvrženec-tví všeho druhu jako vyvolení, jako (v tradiční křesťanské terminologii) „zvláště těžký kříž“, jako obrovskou šanci k životu nekonformnímu, svobodnému a tvůrčímu, jako zároveň prokleté i svaté ahasverství, nezakotvitelné poutnictví v tomto světě. A konečně, filosofii podzemí lze chápat i jako skutečnou FILOSOFII TRAGÉDIE – řečeno s Šestovem: „Filosofie tragédie je filosofie lidí bez naděje, kteří jdou hledat tam, kam se všichni bojí, do tmy a chaosu – a možná, že tam své místo najdou. Lidé všednosti za nimi nepůjdou. Ale taky je tam nikdo nezve.“

Čtvrtá námitka bude znít, že tak široké vymezení podzemí, provedené v úvodním výčtu, lze rozšiřovat donekonečna. Patří-li do něho romantikové, dekadenti a futuristé, proč ne vůbec všechny nové umělecké směry, a každý nový umělecký směr se dříve či později stane vládnoucím a eo ipso potlačujícím každý nový – a role se vymění. Patří-li sem všichni kyničtí filosofové, proč ne vůbec všichni intelektuálové, kteří přece také tvoří svého druhu podzemí a ghetto a k jejichž myšlení patří kritický pohled na svět – a ten může snadno přejít až k odsouzení tohoto světa jako špatně myslícího, ne myslícího, a tedy koneckonců zkáze propadlého. Patří-li sem socialisté a trockisté, proč ne vůbec každá politická opozice. Patří-li sem různí kacíři a sektáři, proč ne vůbec všichni nábožensky myslící a chovající se lidé, kteří jsou vždycky, ať se stát tváří sebekřesťanštěji, vždycky zdrojem nepochopení a pohoršení (a špatného svědomí vlastních nominálních souvěrců, zvláště pak náboženského establishmentu), jednajíce „zcela jinak“. Připočteme-li k tomu všemu ještě sociální okraj, podsvětí a nedobrovolné podzemí všeho druhu, dojdeme nutně k tázání – a kdo nám vlastně zůstane na povrchu?

Jako protiklad slov „podzemí“ a „okraj“ užívali jsme dosud slov „nadzemní svět“, svět „oficiální“, „normální“, případně „svět silných“ (poslední ale platí jen jako korelativ k sociálnímu okraji). Ale co je tedy tou normou, kterou všichni obyvatelé podzemí odmítají, co je tím hlavním důvodem pohoršení nad „tímto světem“, původcem a zároveň symptomem jeho dokonané vnitřní a blížící se vnější zkázy? Tohoto zlého muže, který zbude po odečtení všech okrajů ve středu a který udává normu, budeme prozatím po vzoru francouzských dekadentů nazývat MĚŠŤÁK.

Měšťák, spokojený buržoa, hodný návštěvník nedělních bohoslužeb či mítinků zrovna vládnoucí strany, konzument bestsellerů a klasiky vkusně a stručně převyprávěné či pestrobarevně zfilmované (a to v lepším případě – ty horší případy se pohybují v rozpětí mezi estétským snobem a totálně akulturním poživačem sádla a Karla Gotta), člověk celkem ne příliš zlý – jen tak průměrně, průměrně věrný své ženě, toužící po průměrné slušném platu a vychovávající své děti tak, aby se proti němu v patřičném věku jen průměrně vzbouřily, poslouchajíce nemožnou hudbu a nosíce nemožné účesy, které si po nějaké době upraví a „znor-mální“ jako celé své bytí – „dostanou rozum“, „dozrají“, „poznají své možnosti a své místo ve společnosti“...

Toto je tedy měšťák? Toto má na mysli Merežkovskij, když mluví o „přicházejícím chámovi“, o Evropě, která se proměňuje v Čínu – „říši středu“, království absolutní průměrnosti a šedi, kdy se pozitivimus stává náboženstvím a náboženství pozitivismem, když praví ve svém Gogolovi, že ďábel neznamená „spodní extrém“, ale právě průměr, střed, absenci extrémů? V tomto smyslu mluví Berďajev o „nebezpečí buržoaznosti“ a Fromm o „modu MÍT“?

To by bylo příliš jednoduché.

Jednak je tento opovrženíhodný tvor, napadaný a vysmívaný nonkonformisty a satiriky už od Martiala, kupodivu také člověk, také má své sny a bolesti a může mít také své soukromé podzemí, neméně strašné než podzemí rozervaného umělce, jednak je, ať se nám to líbí či nikoliv, udržovatelem kontinuity tohoto světa, konatelem „malých věcí“, ba více – „malým člověkem“, hodným soucitu a lásky, třebas asi nikdy příliš dramatické – třeba lásky Čechovovy či Čapkovy, jednak právě svou ne-tvůrčností a ne-konfliktností, tím, že je živlem statickým, vlastně umožňuje existenci tvorby, konfliktu, odporu – a tedy i podzemí. Bez měšťáka by podzemí prostě neexistovalo. (Podle Foucaulta „všechny revoluce a revolty probíhají na strategickém poli moci“.) Řád a boj proti řadu, konformita a non-konformita, konzervace a revoluce se vzájemně podmiňují a potřebují jako ženský a mužský princip, jang a jin.

A jednak... Stejně jako se ptáme „kdo je měšťák“, můžeme se ptát i „kdo není“. Bylo-li totiž před chvílí řečeno, že lidé, kteří jsou vůči vládnoucímu systému a „nadzemnímu světu“ ,jinak myslící“, jsou uvnitř svého kruhu „stejně myslící a stejně se chovající“ a „vytváření paralelního světa s vlastními zákony a hodnotami“ s sebou nutně nese i vytváření nových norem, horších o to, že už před nimi není do jakého podzemí utéci.

Proti předchozímu širokému pojetí podzemí bychom tedy mohli postavit i zcela opačné, „úzké pojetí“: Každý systém hodnot a vládnoucí způsob uvažování, lhostejno, jak malá a jak společensky vlivná je skupina, v níž vládne, je jistým druhem měšťáctví neboli konformismu. Měšťák je sektář, který hájí svou sektu jako svou jistotu, na niž vsadil vše; měšťák je provokující bohém, hipík či punker, měšťák je Jean Paul Sartre, vystavující svého „svatého Geneta“ jako novou ikonu k uctívání a nebo ještě lépe a současněji, měšťák je každý obhájce práv nějaké menšiny, utlačované měšťákem a jeho normami – žen, dětí, černochů, Rómů, –důchodců, vězňů, narkomanů, bláznů, pederastů, zvířat etc. – ti všichni totiž dělají totéž co většinová ideologie: Vytvářejí obranné valy kolem člověka, nějaké jeho „bližší určení“, které ho zařazuje do nějaké skupiny, klasifikuje (chová se tedy mocensky) – a tím determinuje, zbavuje svobody a chrání před sebou samým, před jeho holostí, před svobodou existence a volby, před hrůzou nekonečně mnohotvárného kosmu a nekonečného množství voleb, před primárním rozhodnutím existence.

Snaha nějak se definovat, najít tu svou parketu, na níž budu přesně to, co jsem, je zcela pochopitelná. Ale nikdy nemůže dopadnout jinak než jako ztotožnění se s jednou svojí částí, jako sebe synekdocha. Je možno říci ,já jsem své češství, své ženství, své katolictví, své židovství, své podnikání, své myšlení, svá bolest...“ –Je toto JÁ? Proto nás Evropany konce epochy tak znepokojují legendy úplně nejranějšího středověku či doktor Živago –protože marné hledáme nějaké jejich vlastnosti, něco, pomocí čeho bychom je mohli uchopit, definovat, zařadit, a ono to nejde, oni jsou prostě HOLÁ EXISTENCE. Ale ještě dál, copak je vůbec možno říci JÁ JSEM? Tuhle větu má právo vyslovit jen Jediný (EHJE AŠER EHJE, v tradiční interpretaci), a na toho, jak dobře víme, jsou různé názory. Lze se snad ztotožnit se svou existencí, klást tezi své existence s jistotou a na ní stavět? I existencialismus je nebo může být koneckonců ideologií, i hlasatel „holého člověka“ je koneckonců v tomto smyslu – měšťák. A abychom v tom byli všichni včetně autora tohoto textu, i hrdinný odhalovatel měšťáků se v okamžiku, kdy si svým odhalením začne být jist, stává měšťákem sám.

A podzemí se nám zase vyprázdnilo.

F.M.Dostojevskij, Zápisky z podzemí

Český underground 70.-80. let je jevem specifickým už způsobem svého sestupu. Do podzemí jeho příslušníky nezahnal prostě „odpor k měšťákovi“, nýbrž moc. Moc? Foucault praví, že „moc není vláda, instituce a aparát státu, ani systém vlády jedné skupiny nad druhou, nýbrž mnohost vztahů síly, které osidlují a organizují nějakou oblast; hra nepřetržitých vztahů, setkávání, posunů a protikladů mezi těmito vztahy síly; strategie, jimiž vztahy síly dosahují svého účinku, a ty jsou všude, vycházejí odevšad a stále se reprodukují“. Z pohledu lidí konce 60.1et však byla moc velmi konkrétně ztotožněna právě s aparátem a se systémem vlády jedné skupiny nad druhou, a pod „vztahy síly, odevšad se reprodukující“ by rozuměli opět zcela konkrétní „mlčící šedou většinu národa“.

Od této „mlčící většiny“ bylo podzemní společenství onoho dvacetiletí téměř dokonale odděleno (to už více bylo styků s orgány moci samé) – běžný byl stav nezaměstnanosti či v mladší generaci „papírů na hlavu“, pracovalo-li se, pak v kotelně či v noční vrátnici, málokterý soused měl chuť udržovat příliš styků s nebezpečnými spolunájemníky atd. Podzemí bylo tedy ghettem samo pro sebe – skutečnou , jinou zemí“, ale uvnitř ní (tentokrát bez přesného ohraničení) byla ještě jedna specifická pevnina. Celkem „podzemního společenství“ míníme teď DISENT, pevninou uvnitř ní UNDERGROUND ve vlastním slova smyslu.

Jejich rozlišení je poměrně nasnadě – disent je politická a kulturní elita v opozici, která má vazbu ještě k něčemu jinému, budiž to vazba jen čistě teoretická –vyhození komunisté k idejím „lepšího marxismu“, spisovatelé k literatuře, křesťané k církvi, jakkoliv se k nim strana, oficiální literatura a církevní špičky odmítají hlásit. Jsou tu však i ti, kteří žádnou takovou oporu vzpomínek na lepší časy nemají –hlavně mladí lidé, ať už z disidentských rodin nebo děrní či, obojí zcela bez perspektiv, kteří nic jiného než stav podzemí nepoznali a pro něž je tedy stavem do jisté míry přirozeným, a musí se tedy naučit v něm nějak žít. Oni jsou to, kdo tvoří nejvlastnější jádro českého podzemí, a k nim přistupují – přesněji, v rámci disentu sestupují někteří lidé „s minulostí a s vazbami“, kteří v nich vidí mimo jiné i svou vlastní budoucnost nebo přinejmenším raison ďetre. Někteří se jeví jako vzdálení pozorovatelé (Jan Patočka), jiní se stanou trvalými příznivci a podporovateli, ovšem vždy ze svého břehu (Václav Havel)

–a někteří vstoupí přímo dovnitř (jedině u tohoto vstupu či sestupu můžeme mluvit o skutečné dobrovolnosti: Do disentu je člověk vtlačen, jsa disidentem, underground si jako úděl volí), na místě nejčestnějším Ivan Martin Jirous – Magor a Jiří Němec... Není zde však naším cílem psát dějiny českého undegroundu. Mapy této Jiné země“ už byly nakresleny. Nám jde jen o to popsat, jak vypadají a co asociují tvary jejích kontinentů a ostrovů, a případně jak se mají k tvarům ještě jiných zemí.

Takže trocha topografie.

První, co nás trkne při pokusu přiblížit se k této zemi, je její NEPŘÍSTUPNOST a NEPROSTUPNOST v obou směrech. Proslulá Magorova Zpráva o třetím českém hudebním obrození jasné postuluje neslučitelnost „první“ a „druhé“ kultury, vylučuje existenci přestupních stanic a polotónů mezi černou a bílou. „Přestupy“ „zdola nahoru“ se trestají tvrdým opovržením – viz krajně pobouřenou reakci undegroundu na to, že se protagonista Plastic People Mejla Hlavsa rozhodl hrát s povolenou Garáži, natož pak když vytvořil „zlegalizované“ Plastiky pod názvem Půlnoc (viz k tomu jednak Hlavsovu knihu Bez ohňů je underground, jednak rozhovor s bubeníkem Plastiků Janem Brabcem ve Vokně 19/1990). Totéž však platí i obrácené. Rozhodnete-li se vstoupit (a do undergroundu nelze jinak než „seshora“), setkáte se s nedůvěrou, neredukovatelnou jen na běžnou konspirační opatrnost disentu. Budete-li se chtít o undergroundu něco dovědět či přesněji undergroundu porozumět, dostane se vám odmítnutí, ať už ve formě negativní, vinou neschopnosti posluchače („to vy nemůžete pochopit, příp. tomu rozumět“) nebo pozitivní, vinou nedostatečnosti komunikačních médií, která má k dispozici tázaný („to se nedá vyprávět“), v obojím případě –“to se musí zažít“. Tím, co underground tvoří, není tedy ani tolik společný názor a estetika, alespoň ne primárně, ale společná ZKUŠENOST.

Z tohoto pohledu objasňuje se také zvláštní charakter undergroundových textů. Nejsou to texty samy o sobě, jako „pouhé“ texty míněné a takto hodnotitelné – jsou to uhlíky, jež sloužily k udržování (ale nikoliv k rozžíhání – k tomu bylo třeba ještě jiných nástrojů!) ohně (=společné zkušenosti, výjimečného životního stavu a stylu) a které jsou s to v podílnících tohoto dávno uhaslého ohně s to vyvolat pocit tepla a jasu, nikoli už však nebo jen velmi těžko v komkoli jiném. Vidět, slyšet a zažít Sváťu Karáska, an zpívá V nebi je trůn ve stodole, obklíčené policajty, není totéž jako vidět a slyšet Sváťu Karáska zpívat tutéž píseň v „normálních“, bezpříznakových podmínkách, a to není totéž jako slyšet nahrávku Sváti Karáska, a už vůbec ne totéž jako číst text písně Sváti Karáska. Není tedy divu, že po této několikanásobné redukci nemusí zůstat z původní působivosti vůbec nic, a je to zcela přirozené. Pokud, jako právě v případě Sváti Karáska, PŘES TO VŠE něco zůstane, je to vlastně překročení hranice ,jiné země“, její zkušenosti a její na tuto zkušenost vázané estetiky.

Vize Sváti Karáska ve stodole nás přivedla k třetímu konstitutivnímu rysu kultury undergroundu –je to ÚSILÍ O GESAMTKUNSTWERK, totální umělecké dílo, v tradici přelomu století, od Richarda Wagnera a jeho snu o opeře po Sergeje Ďagileva a jeho snu o baletu. Každé divadlo v bytě, a ještě více každý koncert ve stodole je komplexem několika uměleckých disciplín, kdy svou roli hraje nejen hudba a text, ale i scéna (viz Magorovy pečlivé záznamy o scénografii každého koncertu Plastiků a DG 307) a konání na scéně (úloha ohně při koncertech nebo spaní na scéně a zařezávání slepice a další symbolicko-rituální činnost při Holstových Planetách od Plastiků) v rámci možností žánru i o knize. Kultura knih opsaných na stroji a ručně svázaných pokračuje v tradici středověké (ale třeba také florianovské) úcty ke knize jako kalokagathii, pokladu moudrosti i krásy.

Může se říci, že to vše bylo diktováno jen vnějšími důvody, ale tímto úzkým sepětím žánrů a zvýrazněním LIDSKÉHO faktoru v umělecké tvorbě (každou knihu musel někdo, někdo zcela konkrétní, vlastnoručně opsat, každý byt a stodola patřily vždy zcela konkrétní fyzické osobě, která je zapůjčila atd.) dal underground, a je zcela lhostejno, že původně nedobrovolně, pozoruhodnou odpověď na současnou krizi kultury a umění i na krizi člověka, na masovou kulturu a masového člověka.

Ve světě svobody a dostatku materiálních i kulturních statků moderní umění – poezie, „vážná“ hudba i výtvarno – už nikoho neoslovuje (řekne se , je to hezky uděláno“ či ještě hrůzněji ,je to chytře uděláno“, ale těžko už lze skrze současné umění prožít extázi a katarzi) a jediné, co jim zbývaje uzavírat alianci, kombinovat žánry a – sázet na OSOBU UMĚLCE, komplexního tvůrce, který je schopen oslovit, dostat do extáze i iniciovat katarzi více SÁM SEBOU, silou svého Já, svého TVOŘENI, než konkrétním obsahem svých děl. Umělec vkládá sebe, své tělo a svou řeč do díla (viz koncept art a body art, zpívající a hrající básníci, filmy o koncertech, videa o výtvarných dílech, která na výstavách zajímají mnohdy víc než vystavená díla sama, texty vystavované jako výtvarné artefakty... až po sen Rolanda Barthese o „hlasitém psaní“, filmovém spojení těla a řeči) a stává se sám uměleckým dílem a předmětem kultu.

Význam osobnosti, každého jednotlivého člověka, a to nejen umělce, ale i všech, kteří se na gesamtkunstwercích koncertů a knih podílejí, a to až po diváky, doslova po každého diváka a čtenáře, neboť už svým příchodem a přečtením musel NĚCO vykonat, už tímto aktem je podílníkem tvorby, a dokonce spolutvůrcem, už tím je kamenem, na němž celé společenství stojí. A protože toto společenství je skutečnou zemí, můžeme pojmenovat její čtvrtý rys – REHUMANIZACI světa. Každý člověk je tu kontinentem, nejen veškerá tvorba, ale i veškerá komunikace se děje výhradně lidskými kanály, od jednoho člověka k dalšímu člověku – tak se i společenství rozšiřuje (nejlépe tak, že začnete chodit s dívkou s disidentské rodiny). Každý člověk má svůj osud, který jeho široké okolí zná, má často svou přezdívku, každý má své nikým neobsaditelné místo – a každý se tedy stává zvolna legendou. A to je pátý rys – SEBEMÝTIZACE lidí, a zvláště tvůrců undergroundu. Každá zpráva o zatčení, propuštění či emigraci je historickou událostí, která je předmětem intenzivní komunikace a která má být také zaznamenána – a underground, opět v pozoruhodné návaznosti na středověk, používá dvě základní média zaznamenání a zvěčnění: kroniku (a tou je Infoch) a hrdinskou píseň (nejslavnější je Hutkova Havlíčku Havle). Historické události se brzy mění (zase ten středověk!) v legendy a stávají se až zakládacími mýty. Zakládacím mýtem celého undergroundu je v Čechách samozřejmě příběh Ploštic People, proces s ním a vznik Charty, ale přibývají i mýty další (proces s VONSem aj.)

Stranou nezůstává ani poezie v klasickém smyslu, tedy neurčená ke zpěvu, jako je poezie Magorova či Pánkova. Značnou její část zaujímají právě tyto zprávy, že někdo sedí, už nesedí nebo odjel, jména a (až magická) invokace. Už samo vyslovení jména dotyčného je jeho zvěčněním a zároveň pokračováním komunikace s ním. V undergroundovém způsobu psaní se tak prolínají aktuální informace, komunikace a tvorba sensu stricto. Z velkého počtu jmen je značná část uvedena jen ve formě křestních jmen nebo přezdívek – není proč uvádět jména celá: Zasvěcení vědí a nezasvěcení prostě mají smůlu. S nezasvěceným čtenářem se tu nepočítá – a máme šestý rys, ESOTERIČNOST, která je ovšem jen variací rysů prvního a druhého, tedy neprostupnosti a nesdělitelné zkušenosti. Kruh je uzavřen.

Byla tu řeč o jménech, ale vždyť i samo jméno Jiná země říká mnohé. Underground sám si zásadně (ústy nejen Magorovými) říká „druhá kultura“ (název ,jiná země“ jsme si vypůjčili od Jamese Baldwina), případné in-validní kultura, ale skrytou permanentní přítomnost tohoto klíčového slova odkrývá podtitul nejvýznamnějšího (tehdy i dnes) českého undergroundového časopisu Vokna: „časopis pro druhou a jinou kulturu“. „Druhý a jiný“ může znamenat „druhý a pak ještě nějaký jiný“, ale stejně tak „druhý čili jiný“, a toto je přesný překlad latinského „alter“: druhý neboli jiný, k němuž korelátem je zase jen první, žádný třetí a další (jako u „secundus“) neexistuje. A máme poslední typický rys , jiné země“ českého undergroundu jako na dlani: Je to země jinakosti, alter-naivnosti, z níž není úniku, leda zpět – a tam se nikomu nechce, ani to není možno.

Přebývání v Jiné zemi“, ač je založeno na tak pozitivních věcech Jako je společná zkušenost, komunikace, preference tvůrčího a prožitkového nadšení před formální dokonalostí výsledku –jak už víme, první se má k druhému jako oheň k popelu – a rehumanizace, není ovšem žádnou blažeností. Ač si děláme navzájem dobře, stále „není úniku“, no exit, jsme uzavřeni v několikanásobném ghettu a toto ghetto se nám nijak nelíbí, jsme otráveni tím, co musíme vidět okolo sebe, měly-li věci nějaký smysl, pak ho dávno ztratily a zbývá tu velké NIHIL:

„Přestat číst,

přestat jíst

radši spát,

na vše srát.“

(Pavel Zajíček, Hrůzy)

Svět bychom nejraději ignorovali, ale protože je jeho existence příliš masivní, obracíme se proti němu v agresi – primárně jistě proti „nadzemnímu světu“, ale někdy je toto rozlišení jen velmi mlhavé:

„Chtěl bych mít vanu rumu a atomovou pumu

Nejdřív bych ten rum vypil, pak bych tu pumu vrh

Tím pádem bych zemi zničil, zbyl by tu jen horkej vzduch.

A to proto, že mám na lidi vztek a nenacházím jinej lék

Než je zabít“

(Milan Knížák, Vana rumu)

Agrese se může případně obracet proti sobě samému:

„Pomaluj si tělo rudými znaky až pudeš s holkou spát

vobtiskni na ni všechny ty znaky budeš ji milovat

natři si tělo rudou krví a začni strašně řvát

zabil sem tělo, nač je mi taky, chci jako oheň plát

zabil jsem tělo, zabiju i duši a nebudu už řvát“

(Knížák, Pomaluj si tělo)

Podle některých je právě toto ten „pravý“ underground, kultura totálního bezcestíT deziluze, destrukce a „velkého nic“: „Jiná země“ vlastně neexistuje, je jen imaginárním obrysem onoho Nic.

Lidský tvor však už jest takový, že v kontemplaci tohoto „nic“ nemůže setrvat déle než jeden jediný okamžik, a i ten je nesnesitelný natolik, že se ihned (ne-li zcela současné s prvním kladením aktu nicoty) vydává na další myšlenkovou pouť, a to přesto, že ví, že cesta z této hrůzné ,jiné země“ vede jen zpátky – do první či „staré země“.

Arci že návrat „dozadu“ není skutečným návratem DO staré struktury, mezi „mlčící většinu“. Je to zkoumavý pohled, upřený na ni a reflektující ji z pozice, o níž už víme, že není pozicí nějakého Jiného programu“, ale pravé jen pozicí ,jinde“, odkud se dá hledět.

Pohled na realitu reálného socialismu je tristní. Tvorba autorů jako Miroslav Skalický (pro skupinu Hever and Vazelína), Čárli Soukup, Vlasta Třešňák či z mladších Jim Čert je v tom nejlepším slova smyslu SOCIÁLNÍ, poprvé autenticky od doby Wolkrovy – a na rozdíl od tehdejší „proletářské poezie“ psaná alespoň zčásti skutečně dělníky! Příkladem socialistického realismu, postaveného z hlavy zase na nohy, může být např. Dělníkův den od Skalického:

„Ve čtyři drnčí budík, měli byste vstávat

abysme stihli píchnout, bude velkej nával

musíme se rvát, chcem první pustit soustruh *

a běžet se vysrat, při sraní přečíst noviny

Soustruh je moje láska, soustruh já miluju

Pivem se naleju ve svojim paneláku .

pak vejtah pobleju a tak jsem zase doma

rodino tak mě vítej, haranti běžte si hrát

a ty stará se svlíkej, nemůžu se s tím srát,

po televizních zprávách musím jít brzy spát

ve čtyři drnčí budík, musím do práce vstát

chce se mi srát.“

Realita zoufalého bytí je tatáž, ale postoj undergroundových autorů k ní bývá různý. Vlasta Třešňák (který ovšem patří k undergroundu jen cum grano salis) píše text Dělník, věcně téměř shodný s textem Skalického, ale krajné patetický, dělníka oslovuje, říká mu „nechápu tě“ a „miluji tě“, nazývá ho doslova „svatým s propocenou svatozáří“. Daleko nejčastější jsou však dva postoje. Prvním je apelace na lidi, obývající „starou zemi“, aby si uvědomili hrůznost svého postavení (tj. zhruba to, co odpovídá ve výše naznačeném schématu vztahů podzemí-nad-zemí „pozitivní misii“ – var.4 – nejslavnější písní tohoto druhu je bezpochyby Hutkův Litvínov): kdo pochopil, jak se věci mají, už je vlastně potenciálně vysvobozen, rozuměj přísluší už ke druhé zemi. Vystupte ze světa lži, poznejte pravdu a – podle biblického verše – pravda vás osvobodí:

„Proč noviny kupujete, někteří i čtete je ...

Proč rádia posloucháte a rádia po drátě

proč na pivo nezajdete, tam ohlasy poznáte

Prolhaná je televize, prolhaný jsou noviny,

prolhaný jsou i rádia, šírej samý koniny

Z toho plyne poučení, chceš-li rozum zachovat

nečti neviď neposlouchej, donutíš je zkrachovat“

(M.Skalický, Sdělovací prostředky)

Druhým postojem je „negativní misie“ (var.5) –tvrdé a nelítostné zesměšňování týchž dělníků, tentokrát však jakožto malých měšťáčků, kteří svým konzumním (přestože tak ubohým, ale to je právě jen otázka kvantity) životním stylem umožňují vládu zla:

„Máme snadný živobytí, žrádla plný bufety

máme stálý bydleníčko, ubytovny a klozety

Mezi dráty zvykli jsme si nemyslet a budovat

sídliště si z bláta plácat, libovat si radovat.

Co jsme chtěli, to teď máme, sami to teď poznáváme,

až zaprší dodejcháme

(M.Skalický, Bláto),

anebo, v podání Čárliho Soukupa (Sádlo) ještě mnohem drsněji:

„Máma na stůl nosí sádlo – večeře

Nažerem se, přežerem se, poserem se

Všichni spí a prdí sádlo – večeře

Nažerem se, přežerem se, poserem se“

Autor následující generace Petr Placák popisuje v románu Medorek totéž ohyzdné prostředí továrny, do něhož je vržen, ale zde už je jen šerednou kulisou, od níž se odrážejí zcela jiné světy (o různé míře imaginarity), v nichž se Medorek pohybuje. O dělníky se nezajímá žádnou formou „misie“, nestojí mu ani za soucit, ani za satiru.

„Vymlaťte vzpomínky ze svejch hlav

nechtě uvnitř dejchat prázdnej stav

roztrhejte knihy, básně hoďte prasatům

a takhle čistý se vraťte k živejm snům“

Ocitujeme-li tuto sloku ze Zajíčkovy písně Útok na historii (hysterii), bude to na první pohled další případ agrese, další varianta „atentátu na kulturu“ (mimochodem, proslulá píseň tohoto názvu od Knížákovy skupiny Aktual spíše ironicky komentuje atentát, páchaný státními dozorci na kulturu, než že by se ho chystala spáchat sama). Zničení všech hodnot nadzemí je tu předpokladem pro „očištění“ (neboli vstup do prázdné jiné země) – a „živé sny“. O čem? V jiné zemi se komunikuje a alternuje, koná či nekoná „misie“ a prožívá se veselé ghetto zkušenosti, ale to všechno se děje v rovině reality. „Živé sny“ se netýkají naší jiné země, ale čehosi ještě jiného – přesto, a právě proto, že se racionálně ví, že „no exit“, že nic jiného už existovat nemůže. Dalším krokem je překročení fatálního buď-anebo, alter-alter, první-druhá kultura, směrem do Ještě jiné země“.

Co všechno může být Ještě jinou zemí“ a jak se tam dostat? Tu základní cestu už Zajíček jmenoval – jsou to „živé sny“. Branou k nim mohou být inspirující texty o ještě jiných zemích, nepodobných ničemu ze známé reality – proto je Magorovým nejoblíbenějším autorem ruský neoromantik Alexandr Grin, tvůrce „Grinlandie“, proto se s takovou oblibou setkává J.R.Tolkien, tvůrce Středozemě (citují ho Jirous i Pánek, velmi často jeho texty zhudebňuje Jim Čert). Pro Eugena Brikcia je způsobem odchodu jinam změna básnického jazyka – začíná psát latinsky.

Cesty do jiné země mohou být i dramatičtější, na způsob přístupu k „oddělené realitě“, popsané u dalšího oblíbeného samizdatového autora Carlose Castanedy – a tedy v návaznosti na světový kult psychedelických látek (Burroughs, Ginsberg, Huxley a ze zcela jiného konce zakladatel transpersonální psychologie Stanislav Grof). Čárli Soukup slibuje:

„Já pořád budu fetovat, zelenou lásku pěstovat,

růžověj svět si malovat, halucinejšn milovat“,

a poezie Pánkova je na drogách zcela postavena. Zvláště první jeho sbírka A tak za polární noci je víceméně záznamem nepříliš souvisejících a nepříliš zřetelných obrazů či (báseň Ach: V prdeli hovno je / a v mořské pěně / v koncentrácích ach / jsou stíny bdících / lázně našich pracujících.) přímo jen zblázněných slov. Řečeno „zblázněných“ – a jsme u dalšího typu odchodu Ještě jinam“. Pánkovým veršům, psaným v deliriu, ale také makarónským veršům Magorovým či Brikciovým se totiž velice podobají časově shodné verše Ivana Blatného, psané v bixleyském blázinci, a Blatný musí být konečně rozpoznán coby prostorově vzdálený blíženec undergroundu.

To všechno však nestačí. Underground si žádá ještě silnější druh „oddělené reality“, který by mu dodal sílu i přebývat trvale v podzemí, i k boji s nepřátelským nadzemím. Underground si žádá ideologii, a to jinou, než ideologii undergroundu. Celé bohatství duchovních systémů lidských dějin leží tu před očima, bolševikem zatajované, ale díky kontaktu s kulturními špičkami, zatlačenými do disentu, má k nim underground relativně snazší přístup než „šedí mlčící“. Je tu samozřejmě Egon Bondy se svým buddhisticko-maoistickým marxismem, jsou tu žáci Jana Patočky, jsou tu psychologové freudovci i jungovci, jsou tu znalci věd hermetických a okultních, a to vše si získává mezi mladými undergrounďany příznivce. A je tu samozřejmě i křesťanství.

Aby bylo jasno – naprosto zde nehodláme produkovat další text v ostudném žánru zvaném „ideologická kritika“, hledat v textech undergroundových básníků a textařů každou zmínku o Bohu, radovat se, jak ten či onen k pravé víře přišel a jak že ty texty hned nabývají na kvalitě, litovat, že tamten se odpovědnosti víry zalekl, ale v jeho vzpouře už je implicitně obsažen prvek obrácení, a z každého houfce nakonec vydupat pár dalších „katolických básníků“...Hospodin nás něčeho takového chraň

V českém podzemí 70.-80. let došlo k pozoruhodnému setkání křesťanství a undergroundu. Oba partneři k němu přistoupili připraveni a vyzbrojeni svou minulostí, svou mentalitou, svým směřováním a svými předsudky. Pokusíme se tedy toto setkání, jaká se neopakují, popsat. Nic víc.

Médiem setkání byla –jak jinak v podzemí – osobní komunikace, od člověka k člověku. V případě pražského jádra undergroundu byly tím médiem, bodem, kde došlo k zajiskření, rodiny Němcova a Jirousova. Od Jiřího Němce, psychologa a kromě jiného i spoluiniciátora Díla koncilové obnovy z roku 1968, komplexního a dodnes nepřekonaného (přesněji: dnes pro jistotu oficiálně zapomenutého) pokusu o nápravu věcí české církve katolické, vedly nitky k P. Bonaventurovi Boušemu, v jehož farnosti u P.Marie Sněžné a pak v Záběhlicích se scházeli reformně naladění katoličtí intelektuálové (které tu kromě Václava Malého jmenovat nebudeme), od Ivana Jirouse k Plastikům, a Plastici, to je především Pavel Zajíček, Mejla Hlavsa, v autorském okruhu Eugen Brikcius, Egon Bondy a Fanda Pánek, ale pro nás jsou v tuto chvíli nejdůležitější Vratislav Brabenec a Svatopluk Karásek, protože od nich zase vedou nitky mezi evangelické chartovní kruhy. Kromě toho existovaly samozřejmě i další okruhy (zvláště mimopražské) a další nitky, ale modely setkávání zůstávají tytéž.

Těžko mluvit o nějakém jednotném modelu, neboť co člověk (totiž kontinent), to jiná varianta, od zvědavosti, co že jsou to ti křesťani za exoty, až po klasické konverze – tak jako v „normální“ společnosti. Zde však je přece cosi jiného:

l. Církve se samy ocitly v podzemí, a tedy v blízkosti undergroundu, blíže než k mlčící většině. Už nejsou nahoře, obklopeny oblakem kadidla a podivné minulosti

a Brabenec, první svými písněmi ve spirituálové tradici, druhý hlavně Pašijemi pro Plastiky.

Ovšem pozor – Karáskův Kristus, byť je maximálně zlidštěný a chodí na večeři s flaškou, se nikdy nestane jen „velkým člověkem“: On nejen chodí s apoštoly na veselou svatbu, on také jako Beránek zabitý usedá na trůn v nebi a přichází za hříšníky do pekel zlomit závoru. A vždy je s ním Bůh, Bůh, který je na straně podzemí proti vládcům. A hle – o čem sní kérygmatická teologie, přiblížení biblických obrazů chápání moderního člověka, alergického na každou metafyziku,

– jsou tady dole, na jedné lodi, a to ještě reprezentovány svými nejlepšími lidmi (Zvěřina, Bouše, Trojan, Dus, Balabán...), jakož i zcela neznámými křesťany, kteří se skutečně chovali jako křesťané.

2. Tím, že se v disentu setkávají lidé nejrůznějších názorů a jsou nuceni společně pracovat, se odbourávají různé předsudky a vzniká prostředí názorové otevřenosti, v němž je více než kdekoliv a kdykoliv jinde možný onen postoj „na prahu“, postoj „otevřené možnosti“, kdy se na otázku „Věříš v Boha?“ odpovídá složitými konstrukcemi – podle výroku A.P.Čechova, že „mezi věřit a nevěřit je nekonečné množství variací a mezistupňů“. Bůh patří mezi hypotézy, o nichž se vážně uvažuje, a nikdo nikoho neobviňuje z „koketérie“ a nikdo nikoho nenutí „tak už do toho prašť“, tj. konvertuj. Tento postoj „na prahu“ je zvláště typický pro disentové spisovatele, kteří se „nějak“ zabývají křesťanstvím, a u tohoto „zabývání“ také setrvají.

3. V podzemí setkává se člověk častěji než na povrchu s mimořádnými, krizovými situacemi, v nichž je „mimo sebe“, mimo své dosavadní životní návyky a dávno vypracované obranné mechanismy, a v tomto okamžiku (možná právě jenom v něm) je schopen totálního „přehození výhybky“. Máme zde na mysli relativné častý fenomén vězeňské konverze, konverze v emigraci, konverze lidí závislých na alkoholu a drogách.

4. Na křesťanství jeví se nyní zvláště přitažlivý jeho začátek a jeho naznačované vyústění – prvotní křesťané jako vzor čistých lidí v podzemí nelidského římského světa a proroctví o konci tohoto zlého světa a nápravě všech věcí. To, co bylo „mezi tím“, vlastní historické křesťanství, se spíše pomíjí; na druhou stranu nikdo nevidí důvod, proč nepoužít osvědčené antiklerikalní symboly: páter Koniáš se objevuje nejméně dvakrát, u Třešňáka a u Knížáka, pokaždé jako symbol bolševických kulturščiků. Staré ztotožnění církev = potlačující moc tedy z podvědomí nezmizelo.

Z takovéhoto naladění ducha ovšem plyne přitažlivost křesťanství spíše evangelického, neboť právě ono se orientuje jak na prvotní obec křesťanů coby svůj vzor, tak na prorocko-eschatologjcký rozměr víry, a co ještě důležitějšího, je vyhraněně kristocentrické a je schopno podat Krista způsobem pro underground nejvýše aktuálním: Kristus jako ochránce slabých, ponížených a utlačených, ten, jenž má pochopení pro hříšníky, a naopak tvrdě kára ty pyšně ctnostné, Kristus, jenž nejde na kompromis s mocnými tohoto světa, ale jde se obětovat. Kristus vězněný a trpící (ale ne „sladce trpící“ Kristus pozdně středověké mystiky!) – to je přece „náš Kristus“, Kristus podzemí, Kristus androš. Tak ho podávají dva nejvýraznější představitelé „evangelického“, chceme-li, undergroundu, Karásek se Karáskovi podařilo. Jak, jak to, že nesklouz ani do bráchovského kýče, ani do sentimentu, ani do polopatismu, a zároveň se obešel bez složitých teologických konstruktů a demytologizací, se nás neptejte.

5. Docela jinak přistupují k věci autoři, hlásící se ke katolictví, tedy především Magor a Pánek. Pro ně se katolictví stává tou hledanou , ještě jinou zemí“, která je na rozdíl od evangelictví dost imaginativní, aby mohla zaplnit potřeby ducha sama o sobě. Karásek nechce nikoho zvát, aby utekl do jeho Galileje – o Galileji každý ví, zeje to jednak historie, jednak metafora horké současnosti, a o Sodomě, kde Bůh hledá aspoň těch deset spravedlivých, to platí dvojnásob. Magor a Pánek však vědomě odcházejí do země katolické a přejímají všechny její vnější atributy

– Pannu Marii, modlitby k českým patronům, monstrance s Nejsvětější, všechno to, co obvykle charakterizuje „katolickou poezii“. Kdo ví – možná, že je o těchto věcech dnes možno psát právě jen v base nebo pod efedrinem, pokud je o tom ještě dnes možno psát. Magor o těchto věcech psát dokáže, dokáže to tak, že to nezní falešně, dokáže to tak, že jeho Labutí písně jsou bezesporu (na spor rádi přistoupíme) nejlepší sbírkou české duchovní poezie od roku 1945. A kromě toho, Magor i Pánek se na útěku dostali nejen do Katolikálie, ale oklikou přes ni –i do Čech. Oba objevují Čechy jako novou zemi,, jinou“ –neboť klíčem k ní, stavebními kameny, ba po vzoru podzemního společenství kontinenty v ní jsou ti, kdo v ní fyzicky nepřebývají – čeští národní světci a u Magora navíc i Keltové, a přece „starou“, neboť svou, nově uzřenou, jak se hezky říká, „duchovním zrakem“.

S návratem k češství souvisí (lhostejno, jak příliš vědomě) i návrat ke kořenům českého verše – k tomu nejjednoduššímu, k verši Dalimila a dětských říkadel, ke čtyřstopému trocheji, který je ve shodě s prastarou českou tradicí vlastně spíš veršem sylabickým – osmislabičníkem.

6. To, co je u Magora a Pánka výsledkem konverze a (opět řečeno postaru) „upřímným přilnutím“, byť nese rysy útěku do , ještě jiné země“, stává se u jiných buď novou ideologií, zcela zrcadlově zaměňující komunismus, nebo romantizující nálepkou. Říkat o sobě , já jsem katolík“ zní dobře, a tedy se to často říká. V Placákově Medorku se praví o účastnících divoké pitky v přízračné sklepní krčmě „polovina byli katolíci a polovina Židé a spojovala je nenávist k evangelíkům“

– takže je zřetelné, že tato označení neříkají vůbec nic, jsou jen názvy klubů, které odlišuje právě jen to, že „nejsou ty ostatní“. Ba, přece něco – říci, jsem evangelík“ nezní tak dobře, totiž tak snobsky. Pardon, romanticky a starobyle.

7. Ve stati Žijte složitě (Vokno 23/1991) vzpomíná příslušník mladší generace podzemí Martin Fendrych:

„Drželi jsme si své, zeje Ježíš s námi, že s námi chodí do hospody, na koncerty, do školy, že je s námi, když se modlíme, když rodičům ukradneme auto, když po nás jdou poliši, když souložíme, zeje s každým, že se s námi hádá, ale rozhodopádně nás má rád. Bibli jsme si vykládali po svém, říkali jsme, že Bůh není daleko, že si s ním můžeme tykat, a presto s ním nemáme nic společného. Scházeli jsme se, diskutovali a opíjeli jsme se. Jeden náš bratr v Kristu se udusil zvratky.“

Jak vidíme, vztah k naukové stránce křesťanství je, mírně řečeno, velmi vlažný. Málokdo se zabývá hlouběji teologií, ale málokomu to také schází. Klíčovým tématem a možným kamenem úrazu při setkání křesťanství a undergroundu je ovšem etika. Životní styl lidí z podzemí je značně odlišný od toho, co si církve představují pod „životem zbožného křesťana“, hlavně co se týče alkoholu, drog a sexu. *

Tento zádrhel se řeší několika způsoby: Buď se prohlásí, že situace a poslání podzemí je natolik výjimečné (ba přímo eschatologické), že pro ně etické normy běžného světa neplatí.

Nebo se zaujme „magdalenický“ postoj: Křesťan ví, že nekoná správně, že není s to dostát ideálu, k němuž se hlásí, a žije u vědomí, že je hříšník – a svým nevěřícím okolím je akceptován přesto, že je hříšník, a někdy i proto, že je hříšník, neboť na vždy čisté (a už tím implicitně povýšené nad „špinavé androše“, aniž by se chtěli sami vědomě povyšovat!) kazatele morálky není v undergroundu nikdo zvědav. Proto se také u „katolických“ básníků undergroundu Magora a Pánka tolikrát a v tolika podobách objevuje: Pane, smiluj se! Bože, odpusť! – A je to u nich znovu ve shodě s programovým češstvím, neboť, jak Kosmas praví, prostý lid, jenž se shromažďoval u bohoslužeb, neuměl nic jiného než Krleš, Kyrie eláson, a toto své Krleš volal stále a stále. Ostatně, co jiného než „Kyrie eleison“ je tím nejzákladnějším postojem křesťana vůbec.

A nebo – nebo se etika a požadavky, které se na člověka začnou při vstupu do církve klást, stanou pro něho kamenem úrazu, a setrvá raději na nezávazném prahu.

Budiž nám však dovoleno připojit ještě jeden, jenom náš výklad: V úvodu tohoto bodu jmenovali jsme alkohol, drogy a sex. Ale neleží problém ještě někde jinde? Totiž už ve faktu, že zeptá-li se někdo křesťana na morálku, první, nač zaručeně pomyslí, bude právě „šesté přikázání“. Pojem „hřích“ už s ním ve vědomí lidí fakticky splynul. Pro církev byli a jsou lidé s „nestandardním“ životním stylem v tomto ohledu „veřejnými hříšníky“. Rozvedený je z církve, alespoň z církve svátostné, eo ipso vyloučen, ať už je jeho jednání v jiných věcech jakékoliv. Zato ani náznaku, že by měli být za veřejné hříšníky prohlášeni kolaboranti, udavači, pomlouvači, podlézači, vyděrači, farizeové a fanatici – pokud mají své manželství či svůj celibát v pořádku, je v pořádku vše. Je-li androš, přesto, že prokázal v kotelně a na Ruzyni v heroické míře ctnosti odvahy, čestnosti a praktické lásky k bližnímu a k pravdě, pro církev nečistý jen proto, že žije s jinou ženou, než se kterou byl sezdán, nezdá se, že by to svědčilo jenom proti androšovi.

Když Čárli Soukup v písni Život je jen náhoda zpíval, že člověk .jednou bývá disident, jednou zase prezident“ a „v čele s naším Magorem, pro kulturu ministrem, založíme vlastní stát“, vypadalo to jako velká legrace. Magor se sice ministrem nestal, ale to ostatní se kupodivu splnilo. Underground vyšel na povrch a vyšla také církev – a co teď?

Český underground se rozdělil na několik táborů. Notoričtí podzemníci a provokatéři Magor a Bondy zůstali ve svých starých úlohách, ale vedle toho vznikl oxymorický a kafkovský, tím však neméně reálný fenomén „hradního undergroundu“, androšů v prezidentské kanceláři a na ministerstvu vnitra (M.Fendrych, A.Stankovič, J.Ruml, F. Stárek-Čuňas... ), okruh kolem samizdatové Revolver revue (Jáchym Topol, P.Placák, V.Kremlička, J.H.Krchovský) se stal součástí docela „normální“, v pozitivním slova smyslu středněproudové literatury, a vede si v ní (na rozdíl od generace disidentských otců, kteří, vyšedše z podzemí, se zdají vesměs up to dáte) velmi slušně (ale tím dokazuje, že už v minulosti byla spíš disidentská než ortodoxně undergroundová) – a vlastně jen jediná skupina se rozhodla pokračovat dál, ale nově, jak to odpovídá změněné situaci. Proměnila svůj orgán Vokno ve skutečné okno. Z programového prohlášení ve Vokně 18/1990 vyjímáme:

„Pokusíme se Vokno otevřít do všech směrů kulturně společenského okraje a otevřít ho všem formám umění krajnosti. ... Zajímá nás deviantní kultura, kultura, která odbočuje z hlavní cesty. Zajímají nás spodní proudy kultury, ale i duch doby. Postmoderní vědomí, postindustriální společnost. Chceme představovat na stránkách Vokna kulturní, ekologické, sociální, duchovní, psychedelické, ale i sexuální .disidenty. Geniální diletanty, postmoderní anti-hrdiny, invalidní sourozence, šílence subkultur, představitele menšin, konstruktivní anarchisty, osvícené devianty, abnormály a heretiky. Chceme problematizovat stereotypy normality a průměrnosti, sebe nevyjímaje (...).“

Nutno konstatovat, že svého programu se Vokno skutečně drží. Zatímco teoretické statě o problematice okraje čerpá z domácích zdrojů (nejzávažnější statě pocházejí od kmenových voknovců P.Blumfelda a M.Vodrážky), konkrétní materiály o umění všech žánrů i o všech možných skupinách na okraji pocházejí téměř výhradně – ze zahraničí. Na stránkách Vokna se objevují anarchisté, punkeři, hardcore, Georges Bataille, beatnici, Laibach a jeho Nazi-Kunst, Rosa von Praunheim, ale také Jean Baudrillard... z domácího kulturního dění jsou to prakticky jen rozhovory s účastníky heroických let o tom, co bylo. Co to znamená? l. Že underground ve své klasické podobě v Čechách nemá pokračování, přesněji, nemá pokračovatele. 2. Že se z pojmu podzemí přesunul důraz na pojem okraj, na němž se prolínají všechny typy nestřednosti námi na počátku popsané, včetně podsvětí, a i typy nepopsané. 3. Že – a to je rána nejstrašnější – mluvíme-li dnes, v éře všeobecné dekonstrukce, o přesunutí pozornosti ze středu na okraj, nejsme na žádném okraji, ale naopak v centru právě vládnoucího způsobu uvažování a tvoření! Vokno tedy, ať se tváří sebezarputileji (grafická úprava se o to snaží, seč může), není časopisem undergroundevým, ale časopisem dominantního, tj. postmoderního trendu, a jako takový musí být hodnoceno a ceněno.

Navíc – stejně jako zmizel klasický underground, zmizel i klasický střed kultury (nebudeme-li za něj chtít skutečně pokládat Revolver revue, a možná budeme muset): Proč dnes nemáme Nerudu, Čapka a F.Langera? Proč dnes skomírají Literárky, zaměřené programově na střed? Střed se vyprázdnil a všichni jsou na některém z okrajů. Všichni jsme na některém z okrajů.

Ale ještě naposledy k Voknu – je-li v něm k vidění tolik věcí, co křesťanství? Vždyť byl český underground, jak se před chvílí zdálo, málem plný křesťanů? Po křesťanství ani stopy. Kam se křesťanství podělo?

Křesťanství – snad přesněji, církev, sotva vyšla z podzemí, vrátila se do svých zlatých paláců a zlaté politické naivity (ostatně, nyní vládnoucí fokolarínská strana se od každé „politiky“, která se okolo ní v podzemí vyskytla, držela v bezpečné vzdálenosti) a začala se zase až příliš starat o spořádané křesťany, o svůj majetek, o „čistotu víry“ a o přízeň mocných tohoto světa.

Ti, kteří se v podzemí naučili méně černobílému pohledu na realitu, na prioritu jednotlivých přikázání, na význam „rozumového souhlasu s pravdami, které církev neomylně předkládá“ na jedné straně a abrahamovského „vydání se na cestu, aniž se ví kam“ na straně druhé, ti, kteří si zvykli pracovat a žít s lidmi problematickými, s „ovcemi zatoulanými a pochroumanými“ – ti jsou mrtvi či odstaveni a nemohou mluvit do věcí. Nemohou říci, že církev svým odvratem od podzemí a znovuzahleděním do vlastní krásy možná promarňuje obrovskou šanci, která tam v podzemí vznikla, šanci být především tam, kde je toho potřeba, ale kde je to samozřejmě těžké a nepohoďme, šanci stát se znovu především církví sloužící (ať se zase někdo zkusí pošklebovat Armádě spásy!). Nemohou říci: Ať se nikdo nediví dnešním dědicům undergroundu i prostě lidem v podzemí jakéhokoliv typu, zeje pro ně přijatelnější jóga, newageová religiozita, buddhismus a cokoliv, co přináší ony hodnoty, které jsme nalezli v podzemí: komunikaci, spontánní tvorbu, svobodné myšlení, zážitek, společnou zkušenost – zatímco křesťanství se pro ně stalo znovu (odporný termín) „náboženskou pravicí“, ideologií „těch nahoře“. Nemohou říci – tak to říkáme my.

Lidé v podzemí... Zbyl tam vůbec ještě někdo? O je! Tam je bolesti, tam je temnoty. Celou dobu tu citujeme z Dostojevského knihy o člověku, který měl své podzemí jen sám v sobě, a tam bývá nejtemnější.

Věk končí a bolesti v světě neubývá a v podzemí se nerozednívá. Ani „smíření Vodnáře“ se zřejmě nekoná. Po tom všem máme prázdné ruce a ty zvedáme z našeho podzemí k nebi a ptáme se: Tak co teda, Pane?