Jsme na konci cesty. Možná ne na konci, jen před nepřehledným zákrutem, za nímž nikdo neví, co nastane. Nevidíme dopředu – vidíme jen dozadu, vidíme generace a generace lidí pracujících se slovem, s motivy, s obrazy, se zvuky, s myšlenkami. Jsme obklopeni starými texty, jsou všude okolo nás, to ony nám braní ve výhledu dopředu. Kamkoliv bychom chtěli pokračovat, kamkoliv se domníváme, že lze jít, zjišťujeme stopy těch, kdo tu už byli před námi, objevili a vyřkli vše, co se v daném směru objevit a vyřknout dalo.

Na tento stav lze reagovat trojím způsobem.

Někteří si jej odmítají přiznat, nasazují dětsky naivní výraz, šlapou jednou ze starých cest a představují se: Já jsem beatnik: „Už jsem si neprásk ani nevím/nevim jak vypadám v mimořádně podezřelým světě/roku nevim kdy…“ Já jsem katolický básník: „Do tlukotu křídel a kvílení uléhám/s námahou sbírám slova/své němé modlitby…“ Já jsem surrealista: „dštil jsem na ně okřídlené plynojemy houfující se na vrcholcích hor bažiny stahující souhvězdí z oblohy sudy plutonia při zásnubách jabloňového sadu moře přelité do zkumavky inkubátor ukájející tři Grácie v prostatě trojského koně Slunce vysáté vší…“ Já jsem… A nejen nejsou „něco“. Vůbec nejsou, neboť jest jenom to, co je v pohybu. Ta thtia theousin, věci božské se hýbají. Plody mrtvě narozené se však hýbat nemohou.

Jiní zjistili naše bezcestí a zvolali: Hurá, postmoderna! Lyrika? Jak snadné! Vyrábějí koláže, persifláže, hříčky, parafráze, texty z textů, texty hrdě ne-reprezentující, znaky hrdě bez významů. Jejich texty jsou schizoidní a narcistní zároveň. Schizoidní – neboť zmizel subjekt, zmizelo „zde“ a „já“, neboť „zde“ je všude a , já“ je nekonečně mnoho: Všechny pravdy jsou stejně oprávněné, každá je jen alternativou k jiné. Narcistní – neboť subjekt se stal sám sobě objektem, neexistuje už dialog, žádné já a ty, nýbrž jen já=já, tvořící autor se v performanci sám stává před diváky objektem. Radost z takového textuje pak už jen radostí autoerotickou.

Opět jiní zjistili naše bezcestí a zvolali: Bohužel, postmoderna! Lyrika? Snad kdysi. Nechtějí se zařadit mezi syny mrtvých otců a netouží ani po rozkoši kolážovitého hada, zakusujicího se do vlastního ocasu. Chtějí už jen ticho, touží po mlčení, v němž by bylo možno zaslechnout ozvěnu – ach – krásné staré básně.

Skutečně neexistuje jiné řešení? Skutečně je nezvratným a definitivním faktem, že nově vznikající umělecké dílo už nemůže strhnout, uchvátit, dát prožít extázi a katarzi? Skutečně jsme odsouzeni k vševládné lhostejnosti a relativitě, k blazeovanému „déjŕ vu“? Skutečně musíme rezignovat na to, že by dílo mohlo být SLOVEM, jež prolamuje hradby starých světů, starých obrazů a starých textů?

Rozum nás přesvědčuje, že je tomu skutečně tak.

Cit si zoufá, že takhle to přece skončit nemůže, že „vždycky to v dějinách šlo někam dál“, že musí něco nastat, že musí někdo přijít, kdo probourá zdi a ukáže cestu ven, cestu takovou, že užasneme, že rádi zapomeneme na všechny staré texty, které jsme tak ctili, necháme je v ruinách a vykročíme, neberouce ani mošnu, ani dvoje opánky, ani hůl. Bude asi profukovat tam venku, bude nám, uvyklým teplu a jistotě starého domu, úzko z těch rozlehlých a pustých plání, na nichž budeme muset začínat od nuly, od základů dřevěných chatrčí. Budeme se učit znovu číst a psát, každé písmeno bude mikrokosmem, obrazem kosmu velikého a neznámého. Budeme irskými mnichy po pádu Říma, v Evropě pomřelé na rafinované rozkoše.

Řím naší přejemnělé postmoderní kultury však zatím stojí, pořádá hostiny a píše dvousettisící variace na Anakreonta. Nejsme žádná avantgarda, nepůjdeme ho s krumpáči bourat. Jsme spíš arričregarda, zadní voj, možná poslední generace, jež neví a může jen tušit, kdo je jí v patách. Co nám tedy zbývá?

Vůle.

Úsilí vydolovat z hald slov, ve vodopádech chrličů znehodnocených a zbavených vůně a chuti, něco málo, něco velmi málo. Hmoždit se s těmi slovy, trpělivě přikládat jedno k druhému, posté, až se najde to pravé spojení dvou. Dosáhnout takového tvaru, který bude těžký, který bude vážit mnohokrát více než prvky, z nichž je složen, i než princip složení tohoto tvaru.

Přistupovat krajně opatrně, až nedůvěřivě k podvědomí, intuici, imaginaci, fantazii, náhlému hnutí mysli, nápadu, neboť všechno to, o čem se tvrdí, že odtud pochází, v současné situaci není a nemůže být ničím jiným než odrazem nějakého textu starého, lhostejno, zda slyšeného či neslyšeného.

Připustit nesnáz, nesnadnost, zádrhel. Na rovině řemeslné, ale především ve vztahu ke světu. Vztah odpovědnosti k němu a k sobě, k jeho a svému zadrhnutí. Ve vzpříčeném světě nelze psát snadně.

Být si vědomi, že reflektovaná tvorba není o nic méně v napětí, v rozporu, o nic méně autentická. Že není ani pohodlným návratem k předzjednané harmonii a kanonickým vzorům, ani útěkem ke kultu formy, k ornamentu a manýrismu nebo k hermetismu a kryptogramu.

A přesto – cítit v zádech tradici. Ne jako závazný vzor, ani jako každému přístupné skladiště libovolně použitelných motivů, ale jako tíži, která zavazuje: ke kázni, k soustředění a k poučenému, do hlubin souvislostí jdoucímu vnímaní světa. Zavazuje k moudrosti soumraku, k vědoucnosti, k jednání nejednáním, k jednání oproštěnému od touhy po výsledcích. Tíži lze cítit jako obtížnou, ale také jako osvobozující, pokud ji přijmeme. Osvobozuje nás k osamocení, k askezi, jež není samolibá a soběstačná. Naopak – je účastí a spoluutrpením se všemi, se vším. Je šancí očistit se ponořením a udržovat se v čistotě zdrženlivostí. Zdánlivý chlad této askeze je ve skutečnosti jen ztišenou a přijatou bolestí, V tomto smyslu je možno opatrně, u vědomí rizika možných asociací, vyřknout slovo klasický.

Klasický pohyb není pohybem dozadu, ale směrem do středu, neboť to je jediný směr, který se nám v našem zorném poli otevírá. Směr zhuštění, koncentrace, krystalizace.

Vyvede nás tento směr z bezcestí? Probourá dostředná vůle zeď?

Dostředná vůle přece ani nemůže chtít probourat zeď. Nemá ani tolik iluzí o sobě samé, aby si myslela, že už je na druhé straně a šlape po jejích sutinách.

Zatím ale nemáme než ji.

Olej v noční lampě.