Něco materiálu ke kritice ideologické kritiky – ve volné návaznosti na text V pravolevém roztržení (Souvislosti 3/1993)

Každý náhled na svět, který si klade nárok úplnosti, nárok být absolutně platným výkladovým principem světa, si zpracovává celé předchozí kulturní dějiny k obrazu svému. Vzniká tak několikero paralelních, ideologických dějin literatury (a analogicky i ostatních oblastí ducha). Jejich přesně tolik, kolik ideologií se v daném časovém úseku v silovém poli dané kultury vyskytuje. Na jazyk dere se nám ihned otázka, zda je k této spleti ideologií a jejich dějinně-kulturních konceptů jiná alternativa než dějiny literatury zcela pozitivistické, nebo také, zda může uplatňování maxdvořákovského kréda „umění se poměřuje jen samo sebou“ přinést v praxi něco jiného než redukci literatury na smrtelně nudnou textologii, obohacovanou stále rafinovanějšími a stále studenějšími postupy jako narratologie… Nechme však otázku tiše a na pozadí všeho, co bude dále řečeno, pracovat.

Každé ideologické dějiny literatury se musí vypořádat se čtyřmi typy relevantních textů: 1. S kvalitními texty autorů, kompatibilních s tezemi, které daná ideologie hlásá. 2. S méně kvalitními texty autorů ideologicky dobrých. 3. S nekvalitními texty autorů ideologicky špatných. 4. S texty autorů, kteří jsou s ideologií na štíru, ale jejich texty nelze z jistých důvodů opomenout. Těmi „jistými důvody“ může být buď kvalita textu (míníme tu kvalitu, zjistitelnou právě jen oněmi pozitivisticko-strukturalistickými metodami, které jsme právě tak poplivali) – anebo onen nedefinovatelný, tím však neméně vlivný fenomén, zvaný tradice či mýtus, vytvořený (zcela lhostejno, v jakém vztahu k tzv. historické skutečnosti) kolem autora, mýtus, který je v okruhu dané kulturní formace vkořeněn do té míry, že se může ubránit tlaku ideologie (ať už je její vliv garantován shora – mocensky, zdola – přitažlivostí opozičnosti či půvabem „třetí“ a n-té alternativy).

Ideologické dějiny literatury se budují vždy na témže principu (jako příklad posloužiž nám katolické a komunistické pojetí dějin české literatury): 1. Jejich jádrem jsou texty prvního typu (kánon „katolických autorů“ od Durycha po Rotrekla – věta, s oblibou jimi používaná, „každý opravdový básník je katolický“, je tím nejtypičtějším příkladem totalitního nároku ideologie; podobný kánon možno stavět v opačné verzi od mladého Wolkra po starého Nezvala). 2. Zcela neúměrně je vyzdvihováno psaní beznadějných, leč ideologicky vzorných autorů (v námi zvoleném příkladu všemožných kněží-spisovatelů, plodných přispěvatelů Archy či Hlídky umělecké a literární – novější a nejnovější kapitolu si nechme pro jinou příležitost; analogická, i co do naivní bezmocnosti, je literatura „píšících dělníků“). 3. S nesmírným gustem je pranýřována a na okraj literatury vylučována produkce autorů ideologii protivných a navíc mizerných (zde: velmi snadno to jde u reálně socialistických Kozáků a Pilařů, stále obtížněji směrem k vysokým polohám staré levicové avantgardy; ideologii komunistické musíme zde přiznat, alespoň pro dvacáté století, co do vytlačování nepohodlných autorů a nerozlišování básníků od psavců nesporný primát). 4. S autory ideologicky nemožnými, leč přece jen nepominutelnými, se provádějí ty nejfantastičtější plastické operace.

Právě ze čtvrtého bodu vyplývá i klíčový význam, jaký má v tomto pojetí literatury kritika – teprve ten správný výklad odhalí ty správné souvislosti a je vlastně pro čtenáře stejně důležitý jako primární text sám, ne-li ještě více. (Zcela mimořádnou úlohu např. hraje předmluva v sovětské kultuře – má čtenáři dopředu vysvětlit, čeho si má všímat a co si má myslet, a arci i čeho si všímat a co si myslet nemá. Neméně půvabné jsou ale např. i církevně umravňující komentáře k vydání Merežkovského v bruselském nakladatelství Život s Bohem.) Ještě vyhraněnější je žánr kanonizovaných literárněkritických textů (Božena Němcová bojující od Julia Fučíka, tři statě o Tolstém z pera Leninova nebo i – cum grano salis – Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi). Koneckonců, sem patří v kulturní formaci (proč ne?) svědků Jehovových spisy Rusellovy a Rutherfordovy a Strážná věž ve vztahu k Bibli.

Ideologická kritika při přeinterpretovávání vymyslela řadu figur, z nichž uveďme opět čtyři:

Figura první – „ideologie inkognito“: Autor díky době, v níž žil, díky prostředí, jakým byl obklopen, nemohl pochopit, nemohl ještě vědět, ale v jeho díle lze přece jen nalézt nevědomé náznaky, že kdyby žil dnes, byl by náš (Tolstoj či Heine jako předchůdci socialistického realismu, Zeyer a Březina jako Jáni Křtitelé české rénouveau catholique, ale už dávno v minulosti hledání viz i hledání křesťanských motivů ve Vergiliových Eklogách).

Figura druhá – „pomýlení hodného jinocha a svedení na špatnou cestu“ – soustředění na rané dílo, další vývoj vykládán jako úpadek či alespoň úkrok (komunistický výklad Seiferta, katolický výklad Victora Huga – autor těchto řádek sám kdysi spáchal podobnou exhumaci Jiřího Wolkra).

Figura třetí – „konverze in articulo mortis“ aneb „návrat ztraceného syna“ – soustředění pozornosti na pozdní dílo (zde katolíci i komunisté v dokonalé typologické shodě bojují o pozdního Halase: Napsal Teď když máme, co jsme chtěli, i Hlad…).

Figura čtvrtá – „svatá vzpoura“: Autorovy vědomé a výslovné protesty proti naší ideologii jsou interpretovány jako „via negativa“ ke svatosti, protest z obavy před příliš bezvýhradným ztotožněním, satanismus (ve smyslu pravém i přeneseném) jako sebeobranná figura z přílišné lásky a příliš vášnivého hledání. (Takto lze např. velmi dobře mluvit např. o katolicitě Baudelairově – zde, pravda, komunistická ideologie trapně pokulhává.)

V české kultuře máme ovšem problém zcela klíčový – MÁCHA. Každý chce mít svého Máchu. Dějiny české literatury prostě bez Máchy být nemohou. A tak se před našima historickýma očima objevila celá řada Máchů. Popišme si tu – tradičně – čtyři z nich.

Jedna z nejskvěleji vypravených máchovských publikací vyšla roku 1940. Nese titul Věčný Mácha. Památník českého básníka. Dejme slovo přímo autorům jednotlivých statí.

Miloslav Novotný: Život básníkův. „Ať již tomu bylo s německými pokusy Máchovými jakkoliv, kolem roku 1830 smíme o mladém básníku říci, že se již na celý život zřekl snahy, aby se dostal na básnický Parnas německý. Dospěl ve svém vývoji k prvému veršování českému a ihned mu přišel na chuť: hle, to je jiná řeč, řeč mého otce a mé matky, řeč mých přátel, řeč dívek, za kterými jsem se okouzlen letmo otáčel, řeč, která má zcela jinou konstrukci jmennou i větnou, řeč, kterou nemluví kožení a usměrnění filosofové, ale kterou zato zpívají lidové písně pražských ulic; to je řeč, které ne-zabraňuje v rozběhu všechna ta neustále se opakující a do únavy toporná přítěž členů určitých a neurčitých, v níž souzvuk hlásek, melodie vokálů působí přímo, čistě a ne-zastřeně, měkce i tvrdě, tklivě i sonorně, jak je toho potřebí českému srdci a citu i sluchu a zraku“-S.36

Felix Vodička: Doba a dílo (stať o Máchovi coby tvůrci českého přízvučného jambu a o žánrech jeho díla): „Bylo by nespravedlivé vytýkat Máchovi nedostatek národního cítění. To se projevilo v jeho díle mnohonásobně. Byl ovšem především básníkem a jeho vztah k národu a k vlasti byl ve shodě s celkovým jeho básnickým postojem: v souhlase se svým pesimismem chápal osud českého národa tragicky. Soudobý život národa byl jen chabým odleskem minulosti; to si Mácha plně uvědomuje v chrámě svatovítském nad hrobem českých králů (Při každého nohou kamenný spí lev, co umdlelá sláva i ukrotlý hněv, slávy zašlý stín, ba půlnoční i strach, obletuje otců mých zlehčený prach). Utrpení českého národa našlo v Máchovi povolaného básníka. Máchovým kritikům zůstal Mácha jako vlastenecký elegik neznámý. Jestliže jej tedy odsoudili pro nedostatek zřetele k národnímu vývoji, lze v tomto případě užíti jeho slov z Návratu: 'Stál sám a stoje plakal nad vlastí svou a země jeho nepoznala syna otců svých.' S hlediska historického dovedeme Tylův soud dobře pochopiti, byl míněn upřímně a je vysvětlitelný dobou, kdy byl vysloven, jejími názory a potřebami. Avšak to, co mělo oprávnění toliko dobové, neobstálo v soudu dalších generací. S hlediska národního českého obrození je dílo Máchovo kladným a zvláště bohatým přínosem, Mácha podstatně zvýšil úroveň české kulturní tvorby, rozmnožil její obsah a přispěl tak i ke zvýšení českého národního sebevědomí.“ – S.97

I strukturalista Vodička podlehl tedy ve vypjatém roce 1940 obecné náladě. Teprve v posledním odstavci dodává něco zcela jiného: Že totiž samotné zvýšení úrovně umělecké tvorby má význam pro národ, aniž by musel být v tvorbě samé jakkoliv tématizován.

Ve slavném sborníku Ani labuť, ani lůna, svérázném to příspěvku surrealistů k máchovským oslavám roku 1936, Teige vykládá Máchu jako básníka snu a podvědomí, spojuje (jak se sluší na surrealistu) interpretaci freudovskou s marxistickou: „V odporné nesvobodě kapitalistického století, v hnusném dusnu rakouského absolutismu je romantická revolta Máchova apelem svobody a lásky, výzvou k boji proti 'divokému vzteku času'… V nejtemnějším koutě staré úřední Evropy, v níž těžce hynuly přežité společenské útvary, uskutečnil revoluční romantik Mácha rozhodný čin vnitřní emigrace, nikoliv odchodem z domova do ciziny, ale tím, že se stal cizincem doma. V této isolaci od vládnoucí třídy a společnosti, bez možnosti přímého spojení se vznikající revoluční třídou, básnický sen svobody přeměňuje se v realitu básníkovy vzpoury, a imaginace rozvíjí se tak mocně, že dává životu velikolepou tvář snu.“

Tamtéž praví Nezval, že podstata Máchovy tvorby je v automatismu, „v uvolněné básníkově spontaneitě, v latentním působení sexu, ve fantasijním ukájení smyslné touhy…. V Máji je vše pansexualizováno, břeh objímá jezero, dvory se přibližují k bližšímu a bližšímu spojení, aby splynuly v jedno za soumraku.“ Je to dílo vytrysklé „za cenu života, za cenu smrti, za cenu prokletí, za cenu pohrdání slávou, za cenu věrnosti všemohoucí touze“, a i láska k zemi je láskou incestní. U KHM je „opak všeho ilusionismu a důsledný filosofický materialismus“, „Mácha byl surrealistou životem, sny, poesií i smrtí… básník Máje byl a bude pro nás, nadrealisty, českým Petrusem Borelem či Lautréamontem, jedním z těch, k nimž se hlásíme pyšně jako ke svým nejlegitimnějším předkům“, a jinde: „mnohokrát se dal Mácha vést paranoicko-kritickou metodou“.

Mácha surrealistů se po druhé světové válce štěpí na dva: – Máchu marxistického, Máchu předmluv k vydáním Máje z 50. let, pochvalujících si, jak pěkně dochází Vilém v žaláři ke „správnému“, tedy materialistickému světovému názoru; dosti o tom.

V Analogonu 4/91 byl uveřejněn text, označený za první nezcenzurované vydání Máchových deníků a komentovaný: „Mácha byl básníkem, jehož křídla byla, přes velkou mohutnost jeho osobnosti, přece jen přistřižena biedermaierem a stísněna úzkými uličkami pražského šosáctví. Nehledejme proto u něj erotické odvahy a mohutnosti srovnatelné s odvahou a mohutností Sadovou. Ale i toho, čeho se sám, bez vzorů a proti vůli svého světa, ze své revoltní sexuality zmocnil, bylo malým českým kritikům a literárním historikům po stopadesát let ve své autenticitě a nespoutané agresivitě přespříliš. Literární znalci a sběratelé kuriozit, tato antidemokratická, snobská cháska, si půjčovali více než jedno století opisované stránky Máchova deníku, dešifrovaného Arbesem už v roce 1884, pod rukou z ruky do ruky jako ušmudlané, pornografické apokryfy. V pozůstalosti jednoho z těchto lidí, jehož identita nám bohužel zůstává utajena, v pozůstalosti, jež byla náhodou nalezena v 60. letech na půdě domu č. 7 v Nosticově ulici na Malé Straně, byla objevena i sbírka opisů Máchova deníku, jež je mnohem úplnější než ona, jež byla zpřístupněna oficiální veřejnosti v polovině 80. let. Jsme ovšem nuceni ponechat otevřenou otázku, zda opisy, jež tu byly objeveny, jsou pravé anebo zda jsou zčásti podvrhem. Ať tak či onak, zdají se být hodnověrné alespoň v tom, jak odpovídají duchu Máchova skrytého, ale nesmlouvavého odporu proti pokrytecké morálce jeho skrčených spoluobčanů. Je pravdou, že v tomto intimním vyznání jeví se nám Mácha jako autentičtější básník, než ve stylizované milostné lyrice proslulého Máje, a dokonce i snad autentičtější, než v jeho fascinujících Cikánech, jež psal se svým deníkem paralelně.“ (S. 52)

Jak i text sám naznačuje, „Máchovy záznamy“, plné dosti rafinovaných tělesných cvičení, jsou ve skutečnosti výplodem jedné kolektivní „imaginační sedánky“ surrealistické skupiny. To je však to poslední, co by mělo na podstatě věci něco měnit. (A co se týče otázky „Dichtung und Wahrheit“, „kdo Mácha opravdu byl“, nelze než odkázat na Jakobsonovu stať Co je poezie, přetištěnou ostatně i v Souvislostech 2/1990, kde se otázka po vztahu „psychické reality“ a „básnického výmyslu“ přirovnává k otázce, je-li ocas připjat ke psu nebo pes k vlastnímu ocasu.)

Kritika Miloše Martena samozřejmě nelze počítat k programovým katolíkům – nicméně on to byl, kdo se v knize Akord (1916) jako jeden z prvních pokouší naznačovat kontury Máchovy duchovnosti. Mluví o Máchovi jako o dítěti jeho skeptické doby, bojujícím o její překonání a dosahujícím ústy svých hrdinů (otázka „lyrického subjektu“ Martena vskutku netrápila) tváří v tvář smrti záblesků poznání (to je závěrečné Vilémovo „před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál“). Klíčovým místem výkladu je Martenovi známý deníkový výrok – „miluji květinu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, já miluju –já se kořím Bohu…“. Nebohý Marten ovšem ještě nevěděl o retuši, provedené umravňujícím Sabinou (který chtěl ze svého Úvodu povahopisného učinit nic menšího než „kanonický interpretační text“, stejně důležitý jako dílo samo, a nadlouho se mu to podařilo), totiž o škrtu dodatku „.. .poněvadž není“. Chtěli-li bychom Martena nazývat ideologickým kritikem, museli bychom označit jeho východisko, totiž symbolismus, rovněž za ideologii, což by asi nešlo. Tak jako Zeyer a Březina v tvorbě samé, stal se však Marten v kritice pro skutečné ideologické katolíky Křtitelem – nebojím byl učiněn.

Otázka, jak udělat z Máchy „opravdu katolického“ básníka, zajímala „opravdové“ české katolické literáty od doby, kdy se vůbec sami objevili. Sám (spolu)zakladatel tohoto literárního směru u nás Vilém Bitnar věnoval této otázce samostatnou publikaci s názvem Máchova katolicita (1936). Konstatuje, že Mácha bývá vykládán jako nihilista či panteista, shrnuje výklad Martenův a Šaldův (Šaldova stať z roku 1912 vykládá Máchu jako křesťanského platonika) a dodává: „To jsou svědectví závažná, ale my potřebujeme vědět, jaký měl KHM poměr ke katolické církvi, byl-li jeho odchod ze světa svátostný… buď anebo!“

Vilému Bitnarovi musíme přiznat, co jeho jest, totiž takto vzácně otevřenou formulaci ideologické otázky, jakož i velikou poctivost při jejím zodpovídání. Nejprve pečlivě vyhledá všechny hagiografické motivy v Máchových básních (zejm. básně o svatých Vojtěchovi a Ivanovi), pokusí se skrze tyto motivy Máchu naroubovat na tradici barokních kancionálů, zvláště poutních písní – a nakonec zjišťuje, že Mácha se poetikou lidového baroka inspiroval, nicméně všechny náboženské prvky v ní vědomě potlačoval ve prospěch motivů přírodních, nacionálních a vůbec dobově romantických (motiv poutníka, který je rozervaným poutníkem odněkud do nekonečného prostoru, ne už zbožným poutníkem na konkrétní svaté místo). Bitnarova odpověď tedy zní (a ceníme si upřímnosti lítosti, s níž je vyslovována): Baroko ano, katolicita ne!

Otázkou Máchova baroka se zabývá i Albert Vyskočil v knize Básník. Studie máchovské otázky (opět 1936). I Vyskočil konstatuje, že Mácha „stanul v propasti noci nevěry a zoufání“, z touhy po věčnosti zůstal jen povzdech: „Ach, a jen země je má!“ – Mácha se zamiloval do země, která mu říká: Je tvé neštěstí jen tvé? Vyjdi ze sebe, vyjdi skrze soucit – a to je klíč k onomu „miluji… Boha, že není“! „Kdo mu zabrání, aby touto láskou neobjímal věci na dosah, aby nemiloval Boha, protože není, a takto nedošel láskou jeho jistoty, ztracené v chaotickém zmatku svých filosofií“ (S. 174)

Ze 60. let připomeňme jednu kuriózní kontrapozici – Oldřich Králík, ve 30.1etech přední bojovník arcikatolického Řádu, jako by chtěl zametat stopy své minulosti, buduje cosi, co lze snad nazvat „Máchou antikatolickým“. V knize Demystifikovat Máchu (1969) dělí Máchu na „pravého, zdravého, nemystického“ – a druhého, „mystika a rozervance“, podvrženého Sabinou. Podle Králíka jsou Sabinovým padělkem všechny básně, které obsahují sebemenší náboženské prvky: Aniž křičte, Královic, Jaroslavna, Vzor krásy – právě ty básně, o něž se opíral Dmytro Čyževskyj, definuje Máchu (ve sborníku Torzo a tajemství Máchova díla) ve stopách Šaldových –jako křesťanského platonika. Podle Králíka ani rozervanec, ani romantik, ani Byron, ani Novalis, natož mystik: Zdravý sensualista!

Bilance katolicizování okolo Máchy nedopadá tedy nakonec tak nejhůře, alespoň pro „zlatou dobu“ české katolické literatury, tedy 30.-40. léta. Soudnost, žízeň pravdy i literárněvědná zodpovědnost zvítězily pokaždé nad ideologií (snad by se dalo říci – křesťanství nad katolictvím, ale právě jen v závorce).

Zatím poslední, kdo se v této věci vyjádřil, byl Ivan Slavík (k naší lítosti, ale amicus Slavicus, magis amica veritas). V časopise Velehrad 8/92 uvádí v cyklu Modlitby básníků Máchovu báseň Ani labuť, ani lůna s poznámkou: „Otiskujeme jeho průzračně čistou, klasicky oproštěnou modlitbu, a což je důležité, modlitbu mariánskou“. Báseň, která stojí vždy znovu za připomenutí, opravdu čistá je:

„Ani labuť, ani Lůna Na tu horu za svítání

oblaky neoře; dívka putovala,

léč to bílá kaple stojí na práh klekla, ruce spjala,

na vysoké hoře. smutně zaplakala.

Pro mne ach dívčina krásná,

pro mne se nesouží,

dej jí Panno, Hvězdo čistá,

po kom ona touží.

Takže jsme kruhem zase zpět u Viléma Bitnara, který o problematice tzv. poutních písní už cosi psal…

Čije tedy Mácha? Neměli snad právo i pravdu čeští literární vědci, vzývajíce Máchu jako strážného génia našeho národa v hrozném roce 1940? Není snad pravdou, že Máchovo dílo obsahuje hlubiny, které nelze nazvat jinak než metafyzickými? Máme snad nazvat ideologickým kritikem i Jana Patočku, který ve stati Čas, časovost a věčnost v Máchově díle (sborník Realita slova Máchova, 1966) mluví také o dvojím Máchovi, nihilistovi a teistovi, který vnímá Boha nějako dobrotivého Otce, zato však jako nepřístupného a nezjeveného dárce věčnosti v její drtivé podobě (buď jsem já a moje touha po věčnosti, jíž nemohu dosáhnout, neboje věčnost, ale pak už nejsem já)…? Kde je hranice mezi tázáním po vertikálním rozměru literatury, které nám připadá tak přirozené jako dýchání, a mezi výrobou ideologických konstruktů? Případ ideologického kritika par excellence Viléma Bitnara, který se může ukázat mnohem nepředpojatějším než autoři, kteří se zaklínají Jen literaturou samou“, nám navíc ukazuje, že nazveme-li někoho ideologem, není to samo o sobě označení nijak denuncující. Snad by se spíše mohlo mluvit o Skylle a Charibdě, mezi nimiž musí literární interpretace proplouvat: ideologičnost a pozitivismus.

Ideologie není tedy něco, co by stálo kdesi mimo nás – je to stálé pokušení učinit ze slov, která jsou nám nejdražší, univerzální výkladový princip, na němž se vždy zastavíme, neschopni dál vyložit, co vlastně znamená (Georgij Adamovič:“hudba v poezii“, Ivan Slavík: „mariánský“, Květoslava Neřadová: „duchovní“, autor této stati: „existenciální“, „soucit“) – ani nemůžeme, protože za ním začíná svět nevyslovitelná, k němuž je to „naše“ slovo pro nás vrátky.

Čí zeje tedy Mácha? Pozor i na samo slovo „básník“, kterým by se snad chtělo (třeba Petru Borkovcovi) problém rozčísnout, neboť i ono může být jedním z těch hraničnich slov, snadno se zvrhávajících v pouhý vektor.

Nikdo z nás mu není zcela práv. Práv je mu zato každý, kdo se chodí v máji líbat před jeho pomník na Petříně, kdo chodí přespávat na Bezděz, kdo může říci spolu sním:

Kdo srdci takému útěchy jaké dá?

Bez konce láskaje! – Zklamánať láska má!

- a nemá, co by k tomu ještě měl dodávat.

28. 10. 1993