Otázka náboženská, tak dlouho monolitní ateistickou ideologií potlačovaná, vyvstane u nás co nevidět s naléhavostí tak palčivou, až se církve, náboženské společnosti, ba do té doby průbojné, sebevědomé sekty zachvějí ve víceméně bezradném studu. Tradiční akademická rétorika teologů na kazatelnách nebo zas evangelizační snahy pouličních nadšenců, které se jakoby samy od sebe plnily závažným transcendentním obsahem a stály v jednoznačné době „temna“ na snadno rozpoznatelném protipólu „světla“, se tu budou náhle vyjímat ve vynalézavé zářivkové polyfonii nejrůznější a vskutku ohromující konkurence víc než vyšeptale.

Kde tedy ještě dnes a v čem k nám doopravdy mluví Bůh? Přírodu pro nás věda tak strašně zateizovala – že by alespoň zbyly události? Mohutné pohyby politiky anebo naopak solitérní dramata duše, podnětné proměny životních slohů, kulturních stylů, rozbřesk nenadálých převratných filozofií, či co vlastně ještě? Kde vůbec uchopit, aspoň letmo spatřit nebo opět mysticky, v básnické intuici pocítit lem Věčného, který se nás ještě dotýká, či nadobro snad odešel?

A přece, ó lidé, kteří stále ještě v něco nového doufáte a nemůžete žít bez radosti – tak by k nám asi promluvil prorok Malachiáš dnes – přijde do svého chrámu Pán, kterého hledáte, po kterém tak či onak, nevědomky třeba, přece jen toužíte. Znáte ho ještě někteří mlhavě z dob školního náboženství, ale teď, viďte, jako by se měl takřka objevit na ulici. Pojede na oslátku, bude mírová oslava, ratolesti a mávátka mu půjdou vstříc z upřímného srdce. Už je to tady, zvoláte, už jede, už vstoupí na náš staroslavný hrad, porazí svévolníky a jeho spravedlivé vládě nebude konce. Ale za necelý týden, bude to v pátek, povleče svůj popravčí kůl na předměstí. Takhle končí Pán, kterého jste hledali, posel smlouvy, po němž jste toužili. Není na něm podoby ani krásy, je zohaven, je zbit, je mrtev.

Tak to chodí. Tak to rozhodně právě s Ježíšem chodí. Kdo může snést setkání s Ním? Kdo se odváží pohledět Kristu do očí? Volil opačný postup než lidstvo, než ty a já, než „starý Adam“. My například stupňujeme své výkony, jsme na ně pyšní, chceme rozšiřovat a dogmatizovat své poznání, svou védu, ovládnout méně schopné nebo jen ty méně agresivní, udělat si jméno, zjednávat si tu či onu nesmrtelnost svými zásluhami, slávu a vděčnost od potomků, od národa, od věhlasných institucí… Vskutku, odevšad v nás podněcovaná VŮLE K MOCI, žízeň neuhasitelná, lemovaná požáry neštěstí, dolévaná vlastně jen slzami, řekami slz, a sama přesto zůstává stále jen nenasytným morem, které se nenaplní, nepřeplní a nikdy nepřestane pohlcovat, pojímat, brát, a přesto či právě proto nebude nikdy ničím než prázdnotou, nicotou, zmarem.

A naopak, ten který byl a je roven Bohu, nepoužil privilegia svého božství, vzdal se své nesmrtelnosti, nesmírných pokladů moci, síly, krásy a vstoupil v mizérii a ohavnost tohoto života, těchto dějin, těchto intrik, těchto bezbožných mafií, které dělají dějiny, neboje aspoň tak vykládají, jako by je dělali. A hle: tady je mezi námi Pán slávy, a přijal statut otroka. Mlčí oči Kristovy, upřené do očí starého Adama, celého lidstva, nás všech, kteří jsme Boha vypověděli ze světa i ze svého srdce; nechceme, aby tento kraloval nad námi, chce příliš, nerozumíme mu, kdo by svou duši ztratil, pro něho ztratil, ten prý ji zachová… ne, nejsme přece tak špatní, naopak, člověk osvobozený od Boha přichází konečně sám k sobě, bere osud do svých rukou, mění svět a dělá VŠE PRO BLAHO ČLOVĚKA. Opravdu? ptají se neuniknutelné oči pod trnovou korunou – –

Naše vina, paskvil celých dějin i naše nejtrapnější, nejtrýznivější hodiny, o kterých nemluvíme ani se svými zpovědníky,. se rozhořívají v nás ve výčitku vskutku pekelnou. Ale co dělat, když nechceme utéci před ohněm své viny do výmluv, pomyslů a posvěcených lží? Vydržet mlčení Spasitelovo. Vydržet jeho upřený pohled, i když sami klopíme zraky. Vždyť je to pohled toho, který má pravomoc nejen zatratit, ale zároveň pravomoc spasit. Jenom ten, kdo je bez viny, smí soudit viníky. A také jenom ten, kdo má pravomoc nejvyššího a posledního soudce, má právo vskutku udílet milost.

To je ústřední bod křesťanského zvěstování, že sám svatý, nepřístupný Bůh přišel v Ježíši k lidem tak blízko, že jej nelze nepotkat, nelze se mu natrvalo vyhnout, nelze neučinit rozhodnutí vzhledem k této jeho palčivé blízkosti. Starý Izrael měl období, kdy se mu Hospodin vzdaloval, kdy například králi Saulovi, tragické osobě, která končí vojenskou sebevraždou, neodpovídal ani skrze proroky, ani skrze věštecké sny, ani skrze posvátné losy.

Novozákonní zkušenost kvalitativně nového zjevení Hospodinova v osobě, zvěsti a údělu Ježíšově navazuje na tu druhou z obou protikladných starozákonních zkušeností, tedy na zakoušení transcendentní Přítomnosti jakožto blízké. Ale specificky novozákonní je do té doby nedoložený otřes z člověka, děs z jeho reakce: totiž to, že tato extrémně láskyplná BLÍZKOST, která podle některých teologů nezná již starozákonní ambivalenci milosti a soudu, budí v člověku právě tak extrémní kořenný odpor, který nemůže zdolat nikdo, leč zase jen ona sama zázrakem své neodolatelné milosti. Člověk jako by neustále jen prchal ze světla do tmy. „Milovali lidé více tmu nežli světlo“, praví se v evangeliu Janově.

Teprve na tomto pozadí ví v rámci Nového zákona především apoštol Pavel o ceně a dosahu Boží milosti. Odpuštění Ježíšovo je zároveň vykoupením z mocností a sil, které nás strhávají do viny a tím i do marnosti a smrti. Proto má Pavel také eschatologickou vizi neslýchané skutečnosti, která vahou své slávy a krásy daleko převažuje všechna soužení, všechnu muku a trýzeň tohoto času.

Nicméně dveře k obecenství s živým Bohem jsou otevřeny každému z nás. Kdo opravdu věří v Ježíše, dřív či později se v ohromujícím rozčarování přistihne, že dokonale postrádá zavedené hodnoty, na kterých celý svět kolem nás tak horečně staví a uskutečňuje svou filozofii úspěchu. Postrádá aktivistickou víru v sebe, takzvané zdravé sebevědomí, a především suverenitu mravně svobodné bytosti, jak se o novověkém člověku rádo říká a věří. Biblicky poučený hříšník ví, že nikdy sám od sebe svoboden nebyl a není, a také ovšem nikdy nebude. Toto uvědomění v biblických spisech vystupňované u Pavla, které tak inspirativně uchvátilo Luthera, by měli evangeličtí křesťané svému okolí prostředkovat dodnes. Vždyť jsme vskutku křesťany, celý život umíráme starému Adamu v nás.

Co s církví, která by byla nositelkou a strážkyní jistých filozofických a kulturních tradic a nebyla přitom v první řadě společenstvím omilostněných viníků, kteří jsou, nebo měli by být nezvyklou avantgardou: totiž předvojem těch, kdo po Bohu volají, sice zoufale, neartikulovaně, ale přece skutečně, protože ze vztahu k věčnosti se žádnému člověku nepodaří vymanit, a to ani zdánlivě skromnou výmluvou na svou smrtelnost.

Nezapomeňme na nikoho, kdo kolem Ježíše tehdy, potom a dodnes právě ve svém zkrušujícím sebepoznání, ba i v hrůze svého zapření a zrady, ve svém pokání, ba ve svém zoufalství, byl povolán plnit jednu nezadatelnou službu:

vysílat k Trůnu Beránkovu nevypravitelné nářky, vzdechy a zoufalství posledních hlubin všech duší, všech tvorů, vzdechy, které nejsou slyšitelné na ulici ani na veřejných schůzích, slzy, na které nestačí žádná humanitární zařízení, volání samotné věčnosti v nás, samotného Ducha Božího proti naší smrti a marnosti a pomíjitelnosti – vždyť Bůh sám do ní vstoupil a na těle, které přijal, vypil až do dna její hořkost, když se narodil, když byl stíhán, když nesl beze slova naše hříchy, aby je odnesl, aby nám nebyly již počítány, aby nám bylo odpuštěno – a proto smíme i dnes, ano, právě dnes musíme volat z nejhlubší hlubokosti, co církev přes všecku svou zpronevěru přece jen celými staletími volala k Spasiteli všech lidí: